Přeměny

Keri, 41 let

11. 3. 2015 / 21:03 / 78 Comments
Krátila jsem si chvíli při čekání na Toma, než si přijde pro jahody tím, že jsem koukla po hoooodně dlouhé době na youtube a první video, které se mi tam nabídlo mě nadchlo. Další už jsem zhlédnout nestihla, protože hned po něm jsem byla „unesena“ Tomovými pažemi, až se mi kolena podlomila. Ten teď ale odešel a zbyla mi po něm jen krásná vůně vody po holení na mých prstech, jak jsem ho hladila na tvářích a nemohla se nabažit… Nějak se nemůžu soustředit na psaní.
Ale o Tomovi psát nechci, i když by bylo co 🙂 Nějak nedokážu Toma z článků úplně vynechat, i když bych ráda.
 
Keri zveřejnila své video letos 5.1. Je z USA, je jí 41, má manželku a dcerku.
To je kombinace, která by se mohla sama o sobě zdát komplikovaná (věk, dcera…). Navíc nemá už své vlasy! Je to snad překážka?
Keri také očividně neřeší starosti typu „jaká bude moje vagína“ nebo zda bude její tělo zmrzačeno. Nikdo jí nesmyslně nepředpovídá, že bude její vagína mělká. A i kdyby, tak co? Jde tu přeci o úplně jiné věci, o jiné hodnoty. Štěstí mnohdy pramení tam, kde by ho někteří ani nikdy nečekali. Jen někteří z nás najdou ten správný pramen. Keri ho ale našla.
 
 
Keri ve svém videu píše: „A tak jsme si po mnoha probděných nocích a nespočtu hodin rozhovorů s mojí ženou uvědomili, že proti tomu nemá smysl dál bojovat, protože mě to jinak zabije.“
 
Ten pocit znám. Jsem z něho unešená. To proto je můj blog takový, jaký je. Nemůže být ani jiný a ani nikdy jiný nebude.
 
Tohle je tak krásná fotka!
Já vidím dvě ženy (ne transsexuální ženu ani transsexuála ani transvestitu, ale ženu) a jejich dceru.
Jejich šťastnou dceru a šťastné mámy.
Jestli někdo vidí něco jiného, měl by si buď koupit nové brýle nebo změnit způsob svého myšlení.
Tohle je cílem přeměny. Nic jiného.
 
Tahle přeměna je úžasná. Je úplně jedno, že je Keri 41, že se pro přeměnu rozhodla v tomto věku, že má manželku a dceru (ve věku mé Kačenky). Ta vzájemná podpora partnerů mě dojala. Tohle je pro mě rodina.
Nikdy není pozdě udělat to a nikdy na to nezůstaneme sami. Pokud nás má někdo opustit, pak se to má stát z nějakého důvodu. Nejspíš z toho, aby se v našem životě objevil někdo jiný, kdo si naši lásku zaslouží a bude nás milovat i bez masky.
 
Sedím u počítače, koukám na Keri a podpírám si u toho hlavu rukou, jejíž vůně mě přivádí úplně někam jinam. Cítím tu vůni všude a pořád. Jakoby tu ještě byl. Nejspíš to bude tím, že jsem si do sebe Toma celého vtiskla, protože jsem mohla, a že jsem mu vzala všechnu tu obrovskou energii, kterou měl v momentě, kdy mě objal a v témže okamžiku mu zase poslala já tu svojí, protože jsme si jí už oba potřebovali vzájemně vyměnit. To je něco, co mi už moc chybělo. Tahle vzájemná výměna energií 🙂
 
Keri je důkazem, že to jde. A taky je důkazem, že ke štěstí vede někdy jednoduchá cesta, jen se na ní bojíme vkročit.
Není to o depresích, negativních myšlenkách ani o nejisté budoucnosti. Ta budoucnost je jistější, než kdy předtím.
A jsem si jistá, že ani Keri nemá o svou budoucnost obavy.
 
Očekávám, že se pod článkem opět stočí diskuse ke zmrzačování a kritice celého světa, systému a ostatních transsexuálů. Vážně to někoho ještě baví?
Ve skutečnosti je ale úplně jedno, o čem se tu diskutuje. Každý máme ten svůj svět. Keri pochopila, že nezabije-li ona toho muže v sobě, tak on zabije jí. Někdo žije štěstím bez sebe, někdo by kolem sebe vraždil z toho, jak je mu zle … nevím z čeho.
Kdo z těch dvou si život užije víc? A kdo z nich bude šťastnější? Kdo dříve zestárne? A kdo z nich má více přátel?
Ale o tom jsem psát nechtěla. Některým lidem v našich životech nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost, protože nic dobrého nepřináší. Pro jiné bychom se rozdali nebo se třeba jednou někdo rozdá i pro nás.
 
Chtěla jsem mít dlouhé vlasy, jako jiné ženy – a mám je dlouhé.
Chtěla jsem mít hebkou pleť – a mám jí hebkou.
Chtěla jsem nosit sukně – a nosím je.
Chtěla jsem si dělat culíčky – a dělám si je.
Chtěla jsem si malovat své oči, své rty – a maluji si je.
Chtěla jsem mít své nehty barevné – a mám je takové, jaké chci, aniž bych je musela skrývat.
Chtěla jsem, aby mě lidé oslovali paní nebo slečno – a oslovují.
Chtěla jsem být žena…
 
Všechna vysněná přání, která jsem kdy měla, se splnila. Byly to sny, které mi přišly nesplnitelné a trápilo mě to. Úplně zbytečně. Kdyby mi někdo v 16ti řekl, že se to jednou splní, vysmála bych se mu, ale stále bych o tom přemýšlela. I když jsem na to myslela stejně pořád. Těch přání – i opravdu malých nenápadných a drobných, ale jednoduše holčičích – bylo nepřeberné množství. Mám radost, že tu jsou!
Tohle mě napadlo, když jsem dnes jela z práce domů a viděla jsem na ulicích jiné ženy. Že je pryč doba, kdy jsem jim záviděla i obyčejné věci, jejich vlasy, jejich ženskost, jejich tělo. A ta změna je právě v tom, že už to není „jejich“, ale „naše“. 🙂
Teď už zbývá těch přání jen opravdu maličko. Téměř vše, co jsem ke štěstí potřebovala, už mám. Nic jsem neztratila. Jen získala.
 
Celý život jsem chtěla být Terezou…
 

78 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.