Povídání před usnutím

 

Kdopak je to Kai Green? Spisovatel? Teolog? Politik nebo manager nějaké velké firmy?

Je úplně jedno, kým je Kai Green, protože tahle myšlenka platí všude a pro každého.

Kai Green je kulturista, takže jsem o něm v životě neslyšela. Je ale až zarážející, jak podobné mohou být osudy a cesty původně úplně rozdílných lidí s naprosto odlišnými sny.

 

Kai je známý právě svou obtížnou a pomalou cestou za svým sportovním snem. On toho snu dosáhl, takže není možné zpochybňovat jeho slova.

 

„Na mém začátku jsem neměl žádné dalekosáhlé cíle a ambice jít až tak daleko. Myslím, že vše je určitým odrazovým můstkem pro něco většího a lepšího a pokud je něco většího a lepšího, tak proč za tím nejít? Někdy je třeba dělat věci, které jsou neobvyklé a jít proti proudu. Někdy je třeba být jiný, aby si prorazil ledy a udal nový směr. A já se nebojím být jiný. Zkouším, co na mě funguje a co mně vyhovuje. To je klíč ke zlepšení. Se správným přístupem se mohou věci stát velmi snadnými.“

 

Když jsem koncem března zvěřejnila jeden článek, nechala jsem ho cvičně po nějaké době konečně otevřený pro diskusi a čekala, co se stane.

Jako sup, který krouží nad krajinou a čeká, komu vyklovat oči, tam ale za pár minut přistál opět tentýž člověk jako v posledních týdnech v diskusích a který asi nemá nic jiného na práci, než zahlcovat diskuse blogů, jako je tento a tvrdit přesně opak toho, co říká Kai Green: „Pokud nevěříš, tak ani nevěř. Stejně nic nedokážeš a stejně to nemá cenu. Když já se cítím špatně, tak vy všichni lžete, pokud tvrdíte, že se cítíte dobře.“

 

Takový přístup není správný a ničeho jím nedosáhneme.

Více už nemá smysl věnovat takovým lidem prostor ani čas. Bez výjimek.

 

Jak správně poznamenala (svými slovy) jedna moje kamarádka (biologická žena), kterou tímto moc zdravím na Slovensko a která mi asi brzo odjede moc daleko: „Pryč jsou ty časy, kdy jsme si na tvém blogu povídaly my všechny holky a radovaly se z malých i velkých úspěchů navzájem, podporovaly se a dodávaly si tolik potřebnou sílu a odvahu.“

 

„Všichni nevnímáme sny stejně.“

 

Mám prostě tyhle citáty od Paula Coelha z knihy Alchymista ráda.

 

 

Dnes jsem si v koupelně položila jednu otázku:

Byla bych holčička už od narození, měla bych celý život vše, po čem jsem toužila. Neřešila bych mou správnou identifikaci, strach ze začátku RLT (kterému už se teď jen směju), předsudky druhých (se kterými se naštěstí nesetkávám v nijak strašné míře) ani neustálý celoživotní tlak a nepokoj z toho, že něco není vpořádku. Byla bych úplně normální holka (nechte mě chvíli snít :-), která by prožívala své první lásky, své první plesy, své druhé lásky a v tomto věku bych měla rodinu, manžela a dvě děti. Už kdysi jsem si něco takového tady na blogu představovala. Tenhle blog by neexistoval, svět by měl jednu úplně obyčejnou Terezu (která by se jmenovala třeba úplně jinak) a ta by se každý večer postavila v koupelně před zrcadlo, kde by zcela jistě nikdy nepřemýšlela nad otázkou: „Co bych dělala, kdybych se nenarodila jako žena, ale vypadala bych tak, jak vypadám teď?“

Neřešila bych větší nos, větší bradu ani cokoliv jiného ve spojitosti s mým ženstvím, protože bych jednoduše ženou byla. A to stačí k tomu, abych byla jako žena spokojená s tím, že jsem žena.

 

Tak, jako si každý muž jakožto muž a žena jakožto žena prohlíží svou tvář a říká: „To mám ale velký nos! Má prsa jsou tak malá. (ženy) Proč mám tak křivé nohy? A všude samá piha na tváři!“ atd. atd.

Nedokonalosti patří k životu.

 

A tak jsem si na svou otázku odpověděla. Nejspíš bych jako žena neřešila nic. A neřešilo by to ani okolí, protože bych jednoduše byla žena a nikomu by nepřišlo divné, že ženou nejsem.

 

Proč to tedy řeším?

 

Často se mi stává, že si před spaním pokládám nejrůznější otázky. To je tím, že ač si mohu s někým částečně popovídat pomocí „psaníček“ v mobilu nebo v e-mailu, nemohu si s nikým popovídat naživo. Já si potřebuji povídat naživo. Navíc o tématech, která asi nestráví každý. A tak si povídám sama se sebou. Tady na blogu i ve své hlavě.

 

Proč to tedy řeším?

To má touha po dokonalé ženskosti mi našeptává „jdi dál“.

Ale jak poznám, že přišel moment, kdy už jít dál nepotřebuji?

 

 

Jako žena jsem se nenarodila a tak je teď v mých rukách to změnit.

Protože to jde.

 

Tohle (namátkově vybrané obrázky dvou různých osob níže) jsou ženy. Nebo snad ne? Pak jsou tedy kým? Jasně, že to jsou ženy. Já vidím ženu, vy vidíte ženu. Kdybych ten obrázek nevložila sem, nikdo by ani nepřemýšlel o tom, zda je to žena nebo ne.

Čím méně lidí to ví, tím jsem šťastnější. Už se tím nechlubím, nevyprávím na potkání, neprozrazuji, protože nemusím a nechci a většina lidí v mém okolí ví, že není správné to říkat dál. Ale jednou všechny takové lidi kolem sebe mít nebudu. Jednou už bude totiž minulost existovat jen někde hluboko v mé hlavě a pro všechny budu (což bude i v mém novém rodném listu, že jsem se tak narodila) jen ženou. A můj přítel sedící proti mně si mě bude fotit při posezení v restauraci na mé narozeniny…

V té fotce z restaurace níže není jen žena. Je tam celý její příběh a tohle jediné cvaknutí spouště je splněním jejího snu, které jí nesmírně přeju.

Takhle nevypadá nešťastný člověk.

 

 

 

 

Vždycky, když mám jednou za čas chvilku podívat se na nové přeměny na youtube a narazím u toho na holky, které jsem viděla před dvěma třemi lety poprvé tak zjišťuji, že se za tu dobu na nových videích zase o dost změnily. Nezůstávají tam, kde předtím. Jsou dál. Jejich první videa byla o tom, jaké to je půl roku nebo rok na HRT a mně se u nich tajil dech. Ale teď je vidím tři čtyři roky po HRT. Co mám říkat teď?

 

Kéž by šlo i v životě kliknout na posuvník a posunout život o několik měsíců nebo let dopředu. Ale tím bych se připravila o to hezké, co musím a potřebuji prožít. V každém okamžiku, každém dni, měsíci a období jsou situace, které mě vždycky překvapí, protože každé to období přináší s sebou jiné zážitky. Některé dokonce jen jednou za rok a některé stále úplně poprvé. Jako třeba teď Velikonoce. Není pochyb o tom, že bych měla dostat přes zadek 🙂 Některé holky tenhle svátek nenávidí, některé utíkají z vesnice (např. z Bystřice nad Olší, kde se dívky na Velikonoční pondělí hromadně posbírají po vesnici, naloží na vůz tažený koňmi a poté jsou brutálně sesypány do ledové Olše. Taky hezká tradice! I já bych odtamtud utíkala pryč stejně jako okatá černovlasá slečna, která mi to kdysi hodně dávno vyprávěla cestou ve vlaku z Ostravy a chválila mi mé 3denní strniště, kterým jsem si v té době snažila něco dokázat :-), ale omladit bych se pomlázkou klidně dobrovolně nechala.

 

Vyloženě se mi dnes nechce spát, tak si tu povídám a přemýšlím, raduji se, těším se, toužím a plním si své sny, které kdysi byly tak vzdálené, ale jednou jsem udělala krok, který mi je pomaličku začal přibližovat.

Každý den jsem fascinována možností, že jsem, a že vůbec mohu být ženou. To je tak hezký!!!!!! 🙂

 

Vždycky jsem milovala povídání před usnutím. Kolikrát jsem se během dne přistihla, že se těším, až zalehnu do postele a vedle mě bude má manželka, se kterou jsem se mockrát nasmála tak moc, že nám pak nešlo usnout. Teď si povídám před usnutím tady, ťukám si tu do klávesnice a pozoruji u toho své lesklé namalované nehty, ale jednou si budu před usnutím povídat zase s někým skutečným. Potom už má písmenka odsud ovšem nadobro zmizí…