otєrєzє.cz

Vlasy s tatarkou

21. 4. 2015 / 8:21 / 48 Comments
Někde v levém menu mám už hodně dlouho napsané (a stojím si zatím), že miluji „vzduch a pramínky vlasů v něm létajících do tváře„. Ano, vzduch ano. Ale, co když fouká vichr? 🙂 Jak to vidím já? A jak to asi vidí muži? 🙂
 
Loučím se při včerejším online rozhovoru s Markétkou:
Já: „Tak se měj hezky. Venku je krásně.“
Markétka: „Ale ten vítr je naprd. To už asi taky znáš, když ti vletí vlasy až do krku?“
„Vítr nesnáším! Pořád mě cuchá. 🙂 jooo vlasy v krku – z toho mám záchvaty.“
„Jsem nervózní už jen když se přilepí na rty, protože co si budeme povídat, jsou jen kousek od krku.“
„Ale dneska jsem vylezla z auta a vítr tak dokonale rozčechral mé vlasy, že šel kolem mě takový sympaťák a normálně ze mě nemohl spustit oči – ony ty vlasy ve větru dost chlapů tak nějak přitahuje. Asi si říkal, co je to za čarodějnici. — No přesně. Já si teď pořád vlasy jím, protože mají tak blbou délku, že mi končí v puse.“
„A mají takovou divnou chuť, že? Hlavně obarvený vlasy jsou fakt mňamka.“
„Jo – hlavně, když už jsou už z oběda od tatarky.“ 🙂
 
Co je na větru ve vlasech vlastně špatného? 🙂
 
Za nic na světě bych si své vlasy nezkrátila! Vychutnávám si jejich délku, navzdory jejich každodenní konzumaci a vytahování z pusy 🙂 To samozřejmě trošku přeháním. Ale mnohdy mi ani sponka nepomůže. Přitom do culíčku a jiných podobných vlasových útvarů to ještě až tak nejde, protože na to jsou zase moc krátké. Když už, tak se mi líbí dva culíčky, ale to je mi zase vyčítáno v práci, že dva culíčky holky po třicítce přeci nenosí. „No podívej se tady na naši 50letou kolegyni a na ty její dva culíčky!“
„Já je vidím a nemám s tím problém :)“.
Stejně mi je o víkendu vždycky Kačenka nadšeně učeše.
 
Vlasy jsou něco, co je první, čeho si na ženě všimnu. Sama u toho pak přemýšlím, jak dosáhla svého účesu a porovnávám ho se svými vlasy. A pak se rozplývám blahem, když mi někdo (třeba jako Tom) řekne: „Ty máš úplně ženské vlasy! Takové žádný chlap nemá. A jak se ti lesknou.“
Mám šampón něco jako „million diamonds“ na lesk a ještě levandulový kondicionér, co tak úžasně voní, taky na lesk. (Nepřipadá mi, že bych to přeháněla. Jen se mi to prostě líbí :). A můžu si se svými vlasy dělat co chci! To je na tom úplně to nejlepší. Moc se těším, až zase půjdu ke kadeřnici, u které už jsem byla někdy koncem ledna, abych to měla sestřižené do nějakého tvaru k únorové komisi.
Za rok povyrostou o dalších 15-20 cm a to bude moment, kdy zvážím, do jaké délky ještě půjdu. Ale chtěla bych až k lopatkám – o tom jsem si kdysi jen snila a teď najednou můžu. Najednou můžu tolik věcí, co jsem dříve nemohla!
Vlasy jsou jedna z mnoha věcí, které mi dělají obrovskou radost. Když se každé ráno češu do práce, vzpomenu si na obrázek, který jsem kdysi ze zoufalství vložila do svého videa „Poselství z mé duše“ (odkaz na video je někde vlevo v menu, ale není moc veselé, tak už k němu moc nevracím).
 
 
 
7.7.2012. Sedím v pokoji, který mi uvolnila mamka, protože jsem neměla kam jít. Je to měsíc, co jsem opustila ty, které jsem milovala ze všeho nejvíc a nevím, co mám dělat. Jedno zoufalství se tluče s druhým. Chybí mi manželka s Kačenkou. Ale taky mi chybí ženskost, kterou už jsem tolik potřebovala a nedokázala jsem se zabrzdit. Dvě pro mě neslučitelné věci. Dvě věci, které potřebuji…
 
Tehdy to byl opravdu boj. Který jsem ale vyhrála. Mám téměř vše, po čem jsem tehdy před třemi roky tak toužila a všechno mi připadalo nedosažitelné. Má bývalá žena má svůj vlastní život, svoji rodinu a je (nebo by měla být) šťastná. A o svojí Kačenku jsem taky nepřišla.
(Obvyke přeměna netrvá u známých sexuologů tři roky, ale rok, to jen já jsem si to takhle nesmyslně prodloužila. Ale asi to tak mělo být, abych přišla na věci, které jsem potřebovala ve své hlavě vůči své tehdejší manželce vyřešit. Pokud ovšem někdo touží podniknout čtyřletou přeměnu, doporučuji vřele MUDr. Hnídka v Ústí nad Labem nebo MUDr. Zbytovského v Hradci Králové. Ten hradecký je vůbec perla (někdo má třeba lepší zkušenost, já ne). Když k němu přišla Janička, které už je něco přes 45 let, odbyl jí se slovy, ať si ještě rozmyslí, jestli chce do nějaké přeměny vůbec jít a ať už k němu nechodí. Prakticky jí řekl, že to už nemá cenu. Ať to radši zabalí.)
To, co mám teď možnost vidět na jedné slečně od hradeckého sexuologa mě jen přesvědčuje v tom, že nechápu holky, co neskončí u některých ze známnějších sexuologů, kteří mají s transsexualitou zkušenosti. Ale tohle mi nepřísluší kritizovat. Chápu, že vyděšení rodiče navštíví kolikrát toho nejbližšího sexuologa s obrovskou důvěrou a netuší, že někde to jde i jinak a rychleji. Sexuolog jako sexuolog. Tak to tu zrovna ale neplatí.
 
Podle mě má smysl obrátit se na tyto: Fifková Praha, Procházka Praha, Entnerová Olomouc, Beran Plzeň. Konec.
Tak budete muset dojíždět no! 🙂 Myslím, že to ale stojí za to. V zájmu těchto sexuologů je přeměnu co nejvíce urychlit, protože tu jde přeci o nás. Ne o ně.
 
Nechtěla jsem tu rozdávat rady zrovna tohoto typu. Výběr lékaře je na každém z nás. Ale asi jsem to potřebovala říct.
 
Čtyřletá přeměna u MUDr. Hnídka je taky parádní počin.
Vždycky říkám, že důležitý je pro mě výsledek, ale tady bych si dovolila trošku upozornit na jeden detail: Pokud bude má přeměna probíhat nejvyšší možnou rychlostí, stane se to, co se stalo mně, že kolikrát ani vlastní sousedé nezaregistrují, že jsem nějakou změnou prošla a pak mě vítají na „novém bydlišti“ nebo se ptají, do kterého patra jedu (no na to samé, co vy, milá paní sousedko, protože už tu s vámi bydlím 12 let, ale moc mě těší, že se ptáte :).
Zatímco pokud má přeměna trvá čtyři roky, všechno je čtyřikrát pomalejší, neuvěřitelně se to táhne, protože milí lokální páni sexuologové využívají této jedinečné příležitosti mít mezi svými pacienty transsexuála, kterého za celý život viděli jen jednou nebo dvakrát (někteří dokonce nikdy), tak toho se přeci musí využít a vyzkoušet si na něm úplně všechny možné i nemožné pokusy. Takhle se získávají zkušenosti. Na to já ale nemám čas. Svůj život žiju jen jednou.
O čtyřleté přeměně u MUDr. Hnídka vím už od dvou slečen. Shodou okolností jsou obě z mého města. Ta jedna se za ty nekonečné čtyři roky tak důkladně dostala do povědomí poloviny občanů tohoto města, že se raději odstěhovala za hranice. Je to logické, protože během těch čtyř let přeměny stihla potkat více lidí a častěji, než já za pouhý rok, i když si taky uvědomuji, že žít tam, kde o mé minulosti nikdo nic neví je super pocit. (Ale je to opravdu potřeba? – Opět velmi individuální.)
 
Při pohledu na fotku z mého poselství, kde si toužím v roce 2012 česat dlouhé vlasy, mi potom ale vzhledem k tomu přijde řešení malicherností, jako jestli žena má pindíka nebo ne, naprostou prkotinou. To jsou témata, se kterými přichází úplně cizí lidé, ke kterým jsem měla potřebu se vyjádřit (což mívám často) a která ale nikoho nezajímají. To nechť si vyřeší každý sám v sobě.
 
A pak mi vkročili do života jiní lidé. Někteří úplně noví, někteří mě dokázali chytnout v těch nejtěžších chvílích doslova i obrazně za ruku (viď Moní) a mně došlo, že slogan, který používá McDonalds ve své reklamě: „Když cítíte podporu, dokážete všechno na světě„, je vlastně neuvěřitelně silný a pravdivý.
 
Dnes mám sváteční den a v práci nejde do 12 hodin elektřina, takže jde naše kancelář výjimečně od 12 hodin do práce, proto si tu teď můžu takhle v klidu psát a užívat si rána bez ranního shonu. Venku bude dvacet stupňů, je úplně modrá obloha a já mám zase tu svou radost ze života, takže ve sváteční den budu i svátečně oblečená a to mi tu radost ještě znásobuje. Navíc mi má odpoledne přijít takový sympatický obchodní zástupce a tak musím přeci na takové jednání vypadat k světu 🙂 (A zítra taky. :).
 
Miluju, když češu si vlasy, když maluji si své řasy, když si ráno vybírám, v kterých botách vyrazím, které náušnice budou se dnes třpytit pod mými vlasy, co mi vítr ve městě nadzvedává, když se na mě venku usměje muž v červeném tričku a klapot mých podpatků je slyšet po celé ulici. Když sedím s nohou přes nohu na lavičce v parku a nastavuji svou tvář sluníčku, když mi v poště přistane krásný vzkaz od úplně neznámého člověka nebo když otevřu ráno skříň a vidím tam šaty, které na mě čekají hned jako první po mých prvních dívčích narozeninách a které tu mám, abych jednou (už brzo) tohle mé narození oslavila…
 
Dnes se jen tak raduji ze svých vlasů, ze svých šatů, ze života a ze života ostatních dívek, které jsou kolem mě a na kterých vidím, jak rozkvetly.
 
Však je také jaro 🙂

48 Comments

  • Zuzka

    21. 4. 2015 / 11:58 at 11:58 Odpovědět

    Baví mě ta vaše fascinace dlouhými vlasy :-) To jste si je "předtím" nikdy nedovolily mít? Nebo jste je měly, ale na HRT se nějak výrazně změnily? Nebo jste je měly, ale měly jste pocit, že na vás v tehdejším stavu každý kouká divně a že tím nějak "prozradíte", že je nemáte jen tak? Předem díky za odpověď!

  • Lucka

    21. 4. 2015 / 17:22 at 17:22 Odpovědět

    [4]: jojo, okolí toho snese daleko víc a to čeho se bojíme že by mohlo být potom viditelné stejně nikoho nenapadne. já si často zakazovala i pánské věci které nevypadali v mích očích dost chlapsky.

  • Niki B.

    21. 4. 2015 / 19:21 at 19:21 Odpovědět

    Jejda, s vlasama je srandy. Naposledy jsem si je nechala ostříhat před 15 lety. No a v mládí jsem je vždycky obrečela. Děsně jsem kvůli tomu vyváděla. Máti to jednoho dne vzteklo a jala se stvořit výchovný moment, kdy vyhlásila, že mi teda koupí berušku a všichni se mi budou smát! Když jsem ale další den počala prudit s nákupem berušky, máti mírně znejistěla. No, berušku jsem nakonec dostala. Stejně jako cčka, korálky a různé jiné holčičí věci. Ach, kouzlo vzpomínek, bylo mi nějakých 5-6 let. Zajímalo by mne, no a už to nezjistím, jestli máti tušila to, co jsem sama pochopila až mnohem později. Když umřela bylo mi 18 a nikdy jsme o tom nemluvily, sama jsem tehdy nechápala co se mi děje. Hrozně moc chtěla holku.

  • Niki

    21. 4. 2015 / 21:31 at 21:31 Odpovědět

    Já si teda vlastní vlasy spizdila odbarvováním a peroxidováním… Tak sem je ostříhala a hurá na novo.. Odkázaná jsem na clip in vlasy, ale to není nic nového :D Holky, kdo uvažujete o téhle metodě prodlužování.. doporucuji top-vlasy.eu,  snad nejlepší eshop s vlasy, co jsem kdy vyzkoušela, hlavně dvojité vlnité sady jsou úžasné. Paní je moc milá, odpoví na jakoukoliv otázku a vlasy vydrží opravdu dlouho v perfektním stavu 🙂

  • Lucka

    22. 4. 2015 / 8:08 at 8:08 Odpovědět

    tak já si pamatuku že jsem nesnášela když lilo, vlasy přes obličej a nabylo vidět na cestu, hodit dozadu, šup pár vteřin a zase jsem neviděla.

  • Tereza

    22. 4. 2015 / 8:20 at 8:20 Odpovědět

    Pamatuji si, jak někteří kluci s dlouhými vlasy na střední nosili úplně v klidu i holčičí čelenky a opravdu to nikdo neřešil. Toho bych já schopná nikdy nebyla. Hlavně na sobě nemít nic holčičího…

  • slniecko

    22. 4. 2015 / 8:44 at 8:44 Odpovědět

    Holky, moj syn ma skoro 20 rokov, od 13-tich sa nestriha, max. nejake to podstrihnutie, obcas sa stalo ze mal z nas vsetkych doma najdlhsie vlasy prave on a v pohode nosi vlasy zopnute alebo s celenkou, doma si nechava od dcer vlasy zapletat… A nie je ziadnych pochyb ze je to chlap :-P

  • bluemoon

    22. 4. 2015 / 8:59 at 8:59 Odpovědět

    Tak já se taky přidám. Na hlavě jsem už toho měla docela dost. Asi nejodvážnější byly modré vlasy obarvené ještě smývající barvou, takže když jsem šla spát musela jsem si je upravit a spát celou noc na jednom boku(to já dovedu), aby to nebarvilo polštáře. A od té doby používám i tenhle nick.

  • Tereza

    22. 4. 2015 / 11:16 at 11:16 Odpovědět

    [17]: ono těch věcí, co jde s vlasy (zvláště holčičími), je neuvěřitelně velká spousta a to platí nejen pro vlasy. Ženy mají více možností v oblékání, zkrášlování se (make-up, nehty…) a tak je ten náš život prostě barevnější. 🙂

  • Littleone

    22. 4. 2015 / 20:48 at 20:48 Odpovědět

    [10]: Však až budeš mít někdy cestu za Vlasti, stav se a můžeme čichat donekonečna:) Hodně jejich výrobků jsem kupovala "naslepo" jen podle komentářů, šampuky a balzámy jsem zkusila úplně všechny. Nádherně mi voní jejich medová kolekce (sprcháč It's raining men, šampuk Honey I washed the hair) a z balzámů je bezkonkurenční American Ceam: https://www.lushcz.cz/shop/product/product/id/42/ stačí ho trošička a vlasy voní až do dalšího mytí.

  • the_ress

    23. 4. 2015 / 1:35 at 1:35 Odpovědět

    [10]: No zdolala, ale to trauma z toho půlroku se mi vrací doteď. :'( (Proto jsem ostatně měla potřebu to tu zmínit.) Všude na blozích jsem četla zážitky, jak to šlo krásně napoprvé, a tak jsem si představovala, že dopadnu taky tak. A pak jsem asi byla příliš opatrná, úplně jsme se nepochopili a asi jsem na něj byla málo stereotypní. 🙁

  • Andrea

    23. 4. 2015 / 8:22 at 8:22 Odpovědět

    [27]: Tak aby to nevypadalo, ze jsi jedina, tak me Weiss skoro na rok pozdrzel. Me to zas prozmenu nakoplo k anarchistickemu jednani ve stylu udelej si vse sama, nikdo ti nepomuze. Kazdopande je fakt ze Weiss vyzaduje trochu tech stereotypu, ohledne TS problematicky je to cisty teoretik, takze se rozhoduje podle definici a dukazu. Ale nastesti Hanka mi pak docela pomohla a Weisse jsem presvedcila takze nakonec dobry.

  • bluemoon

    23. 4. 2015 / 12:45 at 12:45 Odpovědět

    Tak já bych asi taky možná čekala delší dobu, když se k ničemu neměl zaslat HF zprávu. Jenomže já ten den tam někde musela ztratit takovou nádhernou sponu do vlasů ve tvaru páva s barevnými kameny. Vím, že jsem si jí pak dávala do kapsy u bundy a tu jsem si pak, když jsem u něj seděla, přehodila přes nohy. Tak jsem ho začala uhánět, jestli mi tam někde u něj nevypadla a jestli se nenašla, že mi jí je líto, že jsem ji ztratila.

  • Littleone

    23. 4. 2015 / 21:09 at 21:09 Odpovědět

    [23]: To víš, zákon schválnosti:) Však bloguje vás jenom pár, určitě bude mnhem více těch stydlivějších dušiček (doufám, že pozorně čtou alespoň tento blog), třeba i v tom prostředku republiky:)

  • Tereza

    23. 4. 2015 / 22:07 at 22:07 Odpovědět

    [31]: Tak náušnice jsem si zapomněla jen jednou za celý ten rok a to zrovna v takový důležitý moment, kdy jsem jela 100 km vyzvednout mojí důležitou kamarádku a ten den jsem byla opravdu naštvaná, protože jsem byla mezi lidmi a nikdy bych neřekla, že obyčejné náušnice dokážou tak ovlivnit mojí náladu 🙂

  • ažnapadnesníh

    25. 4. 2015 / 9:14 at 9:14 Odpovědět

    [1]: Znám několik holek, co měly dlouhé vlasy dávno před zahájením léčby a moc těch vlasů nemají. Otázkou je jestli je to kombinace dlouhé vlasy a testosteron. Ale říká se, že muži s dlouhými vlasy mají větši sklony k plešatení, ale asi není vyzkoumám žádný vztah 🙂

  • ažnapadnesníh

    25. 4. 2015 / 9:23 at 9:23 Odpovědět

    Ale nechápu, jak jde urychlit přeměna? Když jsem byla na komisi, tak spousta holek ještě pro okolí nejsou holky. A operací se v tomto směru nic nevyřeší. Jedině, co nejrychleji zahájit hormonální léčbu a pro tu je nejlepší Beran – první schůzka androcur a druhá estradiol 🙂

  • Lucka

    25. 4. 2015 / 9:39 at 9:39 Odpovědět

    [37]: tak to mám radost, zatím pořád slyším že HRT má vliv na vlasy, tak budu doufat. protože jsem mívala neuvěřitelně husté vlasy, jistý biologický předpoklad bych měla mít že to zabere.

  • Littleone

    25. 4. 2015 / 20:55 at 20:55 Odpovědět

    A co máte pro nás, co na estrogenu frčí od narození:(? Měla jsem odmalička vlasů na dvě hlavy, ale po porodu mi tak půlka vypadala a i teď, po skoro čtyřech letech to zarůstá strašně pomaličku…

  • Niki B.

    1. 5. 2015 / 18:17 at 18:17 Odpovědět

    Hele o hodinkách předemnou nemluvte. Dnes jsem o tom psala na plus. 15 let žiju bez hodinek a relativně v klidu. Není to ani rok co jsem se to rozhodla změnit. Už mám 4. hodinky a dnes už asi po páté 8 ráno. Asi soudruzi z NDR někde udělali chybu.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.