otєrєzє.cz

Praha šeříková

4. 5. 2015 / 21:25 / 10 Comments
Tak, jako má Francie nedohledná fialová pole levandulí, do kterých jednou toužím zaběhnou v letních šatech, my máme pole žlutá. Naše země je v těchto dnech tak žlutá, že se to nedá přehlédnout. Cestou z Prahy jsem si musela udělat obrázek. Ten kontrast modré a žluté a mráčků a českých domečků s kostelními věžemi střídajícími se s topoly…
 
Nezabývám se hospodářským významem řepky olejky, která zabírá místo důležitějším plodinám. Prostě se mi líbí. Je hezká, fotogenická a neobvyklá, protože naše žlutá země je vždy jen v květnu. Ale není jen žlutá, viděla jsem bílá pole jabloňových sadů a rozkvetlé jasmíny u cesty.
 
Vůně řepky nese se celým krajem. Dokonce jsem jí cítila i při vystoupení z metra v Letňanech. Ten závan jara.
 
Tahle vůně mě doprovázela celou cestou do Prahy, kam jsem jela na svůj 11. laser. Neumím si představit, že bych začala s likvidováním těch černých potvor až třeba se začátkem HRT, jak se někdy doporučuje. To bych byla za nedlouho v Motole krásně vousatá slečna. (I takové jsem před rokem v Motole viděla). Čili něco jako žena s bimbasem… Ne, děkuji.
Tenkrát tahle rada jít na laser co nejdřív přišla jako na zavolanou od Andy, se kterou jsem se sešla úplně jako s prvním člověkem po operaci a hned jsem měla jasno. „Hlavně prosímtě začni teď hned, jinak budeš muset chodit na laser ještě po operaci, jako já!“. Tak jsem se běžela objednat. Na výběr jsem měla Trutnov, Ústí nebo Prahu jako tři nejbližší nejvýkonnější lasery, protože jsem prostě chtěla ten nejvýkonnější, i když mě už to stálo hodně peněz a těším se, až na laser jezdit přestanu.
Vybrala jsem si Prahu. Ta radost z hlaďoučkých tváří!
 
Nebudu tu porovnávat ceny lékařských laserů s kosmetickými IPL. Nezpochybňuji účinnost obou. Jen říkám, že já chtěla to nej, abych měla jistotu. Protože jsem věděla, že to bude boj.
Můj boj začal 5.12.2013. (Ten letopočet mi teď přijde jak někdy z doby dinosaurů). Opravdu je to dlouhé a opravdu jsou to potvory, ale jak mi hned při první návštěvě řekla sestřička: „Nebojte, my je zničíme úplně všechny a napořád.“ (Krásná věta). Tehdy daleká budoucnost, teď skutečnost.
 
Důležité je říct, že každý to máme jinak. Někomu opravdu stačí jít na laser dvakrát třikrát a tak se diví, proč některé z nás chodí už před HRT, kdy vousy jsou silné, husté a pod vlivem hormonů (bohužel ne těch ženských) mají stále svou nežádoucí mužnou sílu. Co jsem se jich natrápila!
Znám slečnu, která už má za sebou šestnáct procedur. (Ale taky slečnu, která jen dvě a stačilo to). Já už na její tváři tedy nic nevidím, ale ona tvrdí, že to tam je. A já chci mít pleť taky dokonalou (myšleno dokonale ženskou). (Ovšem nejenom pleť). A tak zatímco desátá procedura zničila opravdu poslední souvislé (většinou už jen malé) plochy, tato jedenáctá se už zaměřila na poustevníky, kteří se osamoceně snažili ještě někde sem tam vyrůst. Pod nosem tedy trošku více, i když byly už jemnější a snadno zamaskovatelné, přeci jen například po vykoupání mohlo být při pozorování z blízkosti dvaceti centimetrů patrno, že tam něco je a to jsem samozřejmě nemohla dopustit. Ten záblesk na plnou energii bolí pořád stejně jen s tím rozdílem, že doba likvidace vousů na celé tváři je kratší, protože je stále méně a méně co sežehávat. Sestřička (tentokrát ta, kterou jsem ještě neměla) zase zářila jak sluníčko, byla veselá a tak jsme stačily prohodit jen pár slov a už jsem zase šla zpátky na metro.
Naše země tedy v těchto dnech voní řepkou, ale čím voní Praha?
Praha je v květnu kouzelná. Cestou z hlavního nádraží směrem na Václavák se linula vůně fialových i bílých šeříků, které lemují Washingtonovu ulici a to mi způsobovalo ještě větší opojení z tohoto nejůžasnějšího měsíce roku, který jsem milovala každý rok, ale letos obzvlášť. Už se těším, až o víkendu půjdeme s Kačenkou natrhat puget šeříků a dáme si ho doma na stůl. Nedokážu se mračit, nedokážu být pesimistická, nedokážu nevidět všude to jaro, květy a nový život.
Jen v metru jsem si zase zalezla ke dveřím a dívala se do skla tak, aby na mě nikdo neviděl. Aby nikdo neviděl mou napuchlou zarudlou tvář, která už je teď ale téměř vpořádku, jen extrémně citlivá a náchylná na sluneční záření, takže jsem dostala k mazání krém s UV faktorem 50.
 
Mám radost, jak ty tmavé plochy zmizely, jak už tam nejsou ty pichlavé jehličky, které jsem každé ráno nesnášela a jsem si jistá, že zničím i ten nepatrný zbytek, který už vidím jen já. Laser se tak pro mě stal jedním z nejdůležitějších pomocníků, bez kterého bych si nemohla žít svůj sen.
 
Dnes jsem byla v práci poprvé s jiným účesem.
„Proč si nezkusíš hodit tu ofinku nahoru? Udělej si tam takovou tu bouli, sepni skřipečkem a uvidíš!“, říkala mi ve čtvrtek před sedmou ráno kolegyňka, když jsme ještě byly samy v kanceláři a akorát vcházel kolega – takový milý kluk – a zastavil se: „Teda holky, já jsem se normálně musel zastavit a dívat se, protože vám to tak sluší!“ 🙂 Tohle tak dokáže člověka potěšit!
Dnes jsem si dala ofinku nahoru, sepnula dvěma pinetkami a … jé to se mi líbí! Zahájím testovací provoz. Šla jsem Tomovi zalít kytky a potom k mamce. Jak jsem vešla, mamka na mě kouká a říká: „To ti sluší, tohleto.“ „Co tohleto?“ (Myslela jsem, že nový červený svetřík). „No ty vlasy takhle.“ 🙂
 
Tak testovací režim zatím probíhá úspěšně, ale maminky jsou maminky. Těm se budu líbit vždycky a tak (promiň mami) nejsou objektivní.
Jdu to vyzkoušet v práci.
Mám totiž docela vysoké čelo, které se mi nelíbí. I když jsem si všimla, že nejsem jediná s vysokým čelem. Když jsem byla v únoru poprvé u kadeřnice, radila mi, ať někdy zkusím tu ofinku hodit nahoru. Já ale nechtěla, protože mám vysoké čelo a taky jsem jí to řekla. Na to ona: „Vidíte, jak vysoké čelo mám já? A koukněte!“ Měla ofinku hozenou nahoru a čelo ještě vyšší než já.
 
„Chtěla bych posunout vlasovou hranici“, říkám kolegyňce. „Nic si neposouvej! Nepotřebuješ to. Já jsem tušila, že se snažíš zakrýt to čelo, ale fakt nemusíš. Takhle vypadáš přirozeně a tenhle účes ti moc sluší.“
Tak tohle jsem potřebovala slyšet.
Testovací režim ukončen. Už budu střídat patičku s ofinkou nahoru 🙂 Jupí – dvě varianty a další budou následovat.
Tyhle mé myšlenky o vlasech jsou opravdu nepodstatné a vlastně nevím, proč tu o nich píšu. Asi proto, že patří mezi mé radosti. Velké radosti. A taky proto, že cítím, jak přichází jedno toužebně očekávané a důležité období – období dlouhých vlasů! 🙂
 
 
Chtěla bych moc pozdravit Péťu. To je slečna, o které jsem psala v dubnu, že jí posunuli termín o tři dny až když jí přivezli na sál, zatímco její „kolegyni“ vzít stihli, ale ta zůstala nakonec v Motole čtrnáct dní, Péťa jen pět.
Péťa měla ve všem štěstí. Vše u ní (kromě toho posunutí) proběhlo na jedničku bez komplikací a tak místo obvyklých osmi dní šla domů po pěti dnech, vytáhli jí cévku, vyčůrala se a hotovo. Dokonce ani morfium už třetí den nepotřebovala.
 
Dnes byla na kontrole u Jarolíma, který prý zářil jako sluníčko a domluvil se s Péťou, že se to tak krásně zhojilo, že nebude třeba druhá z-plastika. To byla pro mě novina, protože až dosud jsem si myslela, že druhá doplňující víceméně plastická operace je pravidlem, ale není. Jarolím usoudil, že klitoris je v takovém stavu, že takto vypadá přirozeně a není tedy ani nutné podstupovat bolestivou depilaci laserem 1 cm v okolí neoklitorisu. (Píšu tu o tom takhle otevřeně, protože stejně nikdo neví, kdo to ta Péťa je a kdo si myslí, že jsem si jí vymyslela, tak ať si to myslí, ale nevymyslela jako nikoho v tomhle blogu).
 
Péťa mi taky napsala, jak se cítí. No, jak se cítí – úplně normálně. Sedí s nohou přes nohu, spí na boku, prakticky žádné omezení.
 
Na ní je totiž znát ta chuť do toho jít – to nadšení, odhodlání a vděčnost za to, že lidé kolem nás jí dokázali pomoct. A o tom to je. To je ta správná zpětná vazba lékařům, kteří se mohou přetrhnout, abychom byli šťastní (byly šťastné).
 
Dnes jsem v metru přemýšlela o lidech kolem mě. Že nikdo z nich nemá ani tušení, proč tu jsem, kam jedu a kdo jsem. Že většina z nich ani slovo transsexualita ještě ve svém životě nevyslovila a v tu chvíli jsem tak zatoužila být jako oni. (Ony). Nemít s tím vůbec nic společného a žít si svůj spokojený život jako žena, aniž bych musela řešit všechno tohle.
Ale i tak jsem vděčná za to, že to vůbec jde. A zrovna já nedokážu už jen sedět. Musím udělat úplně všechno, co jde a co mohu, abych mohla být tam, kde jsem měla být už od narození.
 
A taky že budu! 🙂
 
Vzhledem k posouvání termínů vidím konec května trochu nejistě, ale i tak je červen se svými dozrávajícími třešněmi a začínajícím létem hezký měsíc.
 
Tohle se prostě povedlo.
Všechno.
Celý můj život 🙂
Nebudu si přeci stěžovat na to, že jsem se jako žena nenarodila, když jsem žena 🙂
 
Chtěla jsem si psát o žlutých lánech řepky a šeříkové Praze, ale místo abych běžela do sprchy a pokochala se bitevním polem plným mrtvolek na mé tváři, zase se tu vznáším opojená Prahou, sluncem, jarem a ženskostí, které můžu mít, kolik chci ve dne v noci po celý zbytek mého života a ne a ne se jí nabažit. Chce se mi smát a brečet a jásat a objímat a možná i ječet. Ten krůček poslední mám tak nadosah!
 
To zas budu mít problém usnout. 🙂
Ne strachy nebo z obav, kterých jsem kdysi mívala stovky a už nejsou.
Ale z radosti.

10 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.