otєrєzє.cz

Upadla ti jáhla (článek o mé první autotransfuzi)

16. 5. 2015 / 15:17 / 10 Comments
V souvislosti s mojí první autotransfuzí jsem narazila na jeden jazykovědný problém.
Tím bylo slovo jáhly.
 
Opravdu to souvisí s autotransfuzí. 🙂
(O samotné autotransfuzi se toho ani moc psát nedá, protože vlastně o nic nejde, ale jak se znám, stejně se tu rozepíšu).
 
Jelikož mi při vaření upadla z kuchyňské linky jedna jáhla, prostě se skutálela, protože je to maličká skákající kulička o průměru asi 1 mm vyloupnutá z prosa a nechtěla jsem na ní šlápnout, začala jsem přemýšlet o tom, zda říct, že je to jedna jáhla nebo zda jsou jáhly slovo pomnožné, jako třeba kalhoty a ta jedna jáhla má smůlu.
 
Česko – německý slovník Fr. Št. Kotta z let 1878-1893 tvrdí, že jáhly jsou slovo pomnožné, takže tehdy bych nemohla říct: „spadla mi jáhla“, ale už současný wikislovník uvádí, že jde o slovo ženského rodu podle vzoru žena (ten vzor mám ráda :), které se normálně skloňuje.
Takže opravdu jedna jáhla.
 
Jako ilustrační obrázek jsem tu chtěla mít jednu jáhlu. Ne hrst, ošatku, sáček nebo plnou pánev. Takových obrázků je všude spousta. Ale najít obrázek jedné jáhly se nedá a tak jsem si jednu (tu, co se mi skutálela) vyfotila sama. Teď je slavná! 🙂 To je prostě ona. Nechtěla být jako ostatní. Vybočila z řady.
 
 
V úterý, kdy jsem cestovala do Motola na první autotransfuzi, jsem vstávala ve 3:50, protože na transfuzce jsem měla být do 8 hodin. Jela se mnou mamka. Po dvaceti letech si totiž chtěla udělat výlet do Prahy (odpoledne jsme se ještě stavovaly u její kamarádky – moc milé paní, jejíž byt byl vloni nafocený v jednom časopise o bydlení jako vkusný příklad bytového bydlení, tak jsme to chtěly vidět na vlastní oči).
 
Auto jsme ještě před sedmou zaparkovaly na záchytném parkovišti a jely 50 minut metrem do nové stanice Nemocnice Motol, což jsem si moc pochvalovala.
Odpoledne mělo být v Praze letních 28 stupňů, tak jsem si vzala sukni a měla radost, že si jí užiju. Ráno bylo 5 stupňů a v profukujícím metru jsem měla pocit, že ze mě za chvíli bude ledová socha. Toho pocitu jsem se zbavila až když jsme vylezly z metra přímo v motolské nemocnici, kam východ směřuje (což je naprosto perfektní!) a na okamžik jsem se prohřála na vycházejícím sluníčku. Pořád bylo ale kolem osmi stupňů, tak honem rychle dovnitř.
 
Motolská nemocnice je stavba ve tvaru kříže, takže jednotlivá křídla jsou nazvána logicky A, B, C a D. Transfuzní stanice se nachází v křídle E! 🙂 To byl zřejmě takový vtípek mladých pánů architektů Čermáka a Paula z r. 1937.
Páté křídlo neexistuje. Je to jen část stavby přímo ve středu budovy, ve které se dá vyjet do patra, kde se nachází transfuzní stanice a jinak tam toho moc není. I křídlo E, stejně jako ostatní křídla, jsou ale hezky barevně značeny, takže se nedá (podle mého) přehlédnout.
 
Nahoru jsme dorazily v 7:45, už nás tam vítala s úsměvem sestřička (byla na mě milá i před měsícem, kdy jsem se tam šla objednat s papírem od Jarolíma a zjistila, že nejsou provozní hodiny, ale sestra zrovna vyšla a bez problémů si vzala papíry a objednala mě).
Čekala jsem 15 minut na paní doktorku, mezitím rychle snědla ještě sušenku, protože nesmím přijít na lačno a pila, pila a pila… tu kojeneckou vodu, co jsem si koupila. Byla jsem napitá už z předešlého dne, kdy jsem vypila 4 litry (joo to mě čeká už brzo ještě s Fortransem, ale vypít za 4 hodiny 🙂 a když už jsem nemohla, sepsala se mnou doktorka papíry, ptala se mimo jiné i na transsexualitu, jak dlouho jsem na HRT, jak dlouho jsem u Hanky Fifkové, atd. a dostala jsem milý dárek – kelímek vody! 🙂 Vypít do dna.
 
V poučení pro „dárce“ při autotransfuzi je u prvního odběru napsáno:
Přinést:
– kartičku ZP
– žádanku o odběr krve k autotransfuzi
– výsledky předoperačního vyšetření (minimálně krevní obraz + moč), ne starší 14 dnů
– ostatní důležitou zdravotní dokumentaci
– občerstvení (svačinu + asi 1 litr nealkoholických nápojů)
 
Takže normálka.
No jo, jenže to „krevní obraz + moč“ bylo zvýrazněné tučným písmem. Mně dala sestra jen výsledky krevního obrazu, moči ne. Takže jsem se večer před autotransfuzí stresovala, jestli mě nevezmou, jestli to odloží, jestli to zruší, jestli budou naštvaní… atd.
Už sestra při objednávání mi řekla, že nebudu mít všechna vyšetření, tak ať vezmu alespoň to, co je.
Sestra u mé obvodní doktorky udělala vše, jak bylo v papírech. Vzala mi pět ampulí krve, moč jsem jí přinesla ve zkumavce, co prodávají v lékárně, poslala mě na RTG plic (+ srdce, které v papírech uvedené nebylo, ale prý to vždycky doktoři chtějí). Když měly být výsledky alespoň pro první autotransfuzi, tak nebyly, protože auto s výsledky, které jezdí běžně kolem 9 hodiny se někde zaseklo. Byl to docela adrenalin, protože já druhý den vstávala ve 3:50 a to sestřička v ordinaci ještě není, abych si kdyžtak došla pro výsledky, které dorazily později. Naštěstí auto dorazilo odpoledne a já tak odpoledne dostala alespoň krevní obraz.
 
Můj krevní obraz byl hezký, ale trošku nudný. Všechno v normě. Paní doktorka na transfuzce říká: „Ten hemoglobin máte vážně krásný, tak zkusíme vzít víc krve.“ Změřila mi tlak, ten mívám nižší, takže mi na druhou autotransfuzi přikázala ranní kávu a začala počítat, kolik ze mě vysají.
 
Obvyklá dávka při odběru na autotransfuzi je 250 – 450 ml.
Za nadměrnou ztrátu krve se už považuje 700 ml a více (tj. 10-15 % objemu krve dospělého člověka), nad 1500 ml může být způsoben závažný šok.
 
Množství krve se počítá podle výšky a hmotnosti. Mně vysály v ten den 350 ml.
 
Po sepsání karty před odběrem jsem dostala ještě jeden kelímek vody k vypití a posadila se v jiné místnosti na pohodlné křesílko, kde si se mnou povídaly dvě sestričky. (Mamka mi pak na chodbě říkala, že jsme se tam pořád řehtaly :). No jo, když ona byla vážně legrace. Probíraly jsme kde co. Třeba jak mám ledové ruce (sestřička mi jí zahřívala tak, že mě držela za ruku – to bylo tak hezké!) a že tyhle „ledové“ stavy u mě nastaly s nástupem HRT. Popisovala jsem jim pocity, o kterých mi říkaly jiné slečny v přeměně, když tu byly, včetně nezvladatelných stavů nevolnosti až po omdlení, kdy nakonec ani k autotransfuzi nedošlo. „Joo tahle! Tu si pamatujeme. Když ona se tak bála, chuděrka.“
 
Autotransfuze není povinná. Je to jen výhoda, které lze využít, než abychom dostaly při operaci cizí krev.
 
Sestra mi zatím našla žílu, píchla mě do ní a už to jelo. Já to ale skoro ani nevnímala, jen jsem dostala míček do ruky, který jsem občas měla zmáčknout a cítila, jak mě chvílemi brní napíchnutá ruka, přičemž to vždycky někde píplo a sestřička povolila obinadlo. Ale jinak se mi leželo příjemně, povídalo taky příjemně, sestřičky byly usměvavé, milé a asi po 5-10 minutách jsem byla vysátá, dostala obvaz až do večera („Jakmile se budete dívat na večerní zprávy, tak si to sundejte,“ dostala jsem instrukci.) a šla jsem na chodbu za mamkou.
 
Hlava se mi nemotala, necítila jsem se slabá, nebylo mi špatně, neměla jsem pocit, že by mi mělo něco být. Bylo mi úplně stejně, jako když jsem sem před hodinou vešla. Měla jsem ještě 20 minut sedět (s doprovodem), nebo 40 minut (bez doprovodu) na chodbě a pak 4 hodiny neřídit auto. To hezky odpočívalo ale v záchytném parkovišti, takže mě čekalo jen metro a to se může.
 
Jinak musím říct, že celé to ráno mezi 8 – 9 hodinou jsem byla na transfuzce jediným pacientem 🙂 Takže pohoda, žádný spěch, což mělo pozitivní vliv na všechny.
 
Dostala jsem papír s potvrzením o autotransfuzi s expirací 15.6.2015 (k odběru došlo 12.5.2015). Zatímco kdysi vydržela odebraná krev tři dny, poté deset, teď už je to až 35 dní, jak jsem se dozvěděla. Pokud nebude použita, bude zlikvidována. Nelze ji použít pro někoho jiného.
Mou krevní skupinou je 0+, takže by ji teoreticky mohl dostat téměř každý (s faktorem Rh+), ale já můžu dostat jen od dárců se skupinou 0.
Když mi krevní skupinu v r. 2009 na dětské onkologii v Motole kvůli Kačence zjišťovali, bylo to trošku překvapení, protože moje mamča má A- a táta měl B+. A přesto jsem jejich. 🙂 Protože rodiče s krevní skupinou A nebo B mohou mít potomka s krevní skupinou 0. Což jsem tehdy nevěděla.
 
Ona ta krev je vůbec zajímavá. Kdysi se věřilo, že v krvi jsou umístěné vlastnosti dané bytosti, takže když v 19. století proběhly první pokusy transfuze krve mezi psy, vznikaly vážně dnes už úsměvné otázky typu: „Jakou barvu srsti bude mít pes, kterému bude provedena transfuze?“ nebo „Bude se pes chovat agresivně, jako jeho dárce, po podání jeho krve?“.
Dříve se vůbec netušilo, že nějaké krevní skupiny (a Rh faktor) existují, takže když už se začalo s transfuzemi mezi lidmi, ti dostávali alergické reakce a někteří i umírali. První transfuze člověku byla ale provedena z ovce. Tehdy malé množství, takže nedošlo k žádným následkům. Poté se provedl větší pokus transfuze krve z telete do duševně nemocného člověka, který měl být podáním této cizí krve vyléčen. Nakonec zemřel. To jsou ty průkopnické začátky… Neuvěřitelný pokrok udělá lidstvo za pouhých sto let.
 
Kromě potvrzení o autotransfuzi jsem dostala také papír s poučením o léčbě preparáty železa.
Jde o to, že krev se obnovuje dlouho – zhruba 3 měsíce. A já (stejně jako holky přede mnou a ostatní pacienti, kteří byli před operací na autotransfuzi) jdu na druhý odběr už za týden.
 
Před druhou autotransfuzí se musí provést kontrolní odběr krve, ve kterém se zjistí, zda se podařilo obnovit některé její složky. A tak musím přijít o půl hodiny dříve, vezmou mi krev, udělá se nový krevní obraz, který trvá prý asi hodinu a podle něj se rozhodne, zda mi mohou vzít další.
 
Na poučení byl uveden preparát Superželezo 30 tablet (1x denně 1 tabletu). Cena je u něj napsaná 60 Kč, ale v lékárně v Kobylisích, kam jsme odpoledne s mamkou zamířily, stál 95 Kč.
 
Kromě Superželeza (ten název se mi líbí! Když je něco super, je to prostě super! 🙂 jsem dostala informační papír s potravinami bohatými na železo.
 
Úplně super je koňské maso. (Koníky ale jíst nechci.) Bylo tam toho vypsaného víc, ale já jsem si sama našla na internetu tu TOP potravinu s nejvyšším obsahem železa.
A teď už se konečně dostávám k jáhlám 🙂
 
Zde je žebříček potravin s nejvyšším obsahem železa:
 
  1. jáhly 17.4 mg / 100 g
  2. lněná semínka 17 mg
  3. dýňová semínka 15 mg
  4. játra vepřová 15 mg
  5. slunečnicová semena 12.3 mg
  6. kakaový prášek 12 mg
  7. mořské řasy Nori 12 mg
  8. čočka 10.8 mg
  9. sezam 10 mg
  10. kokos mletý 10 mg
  11. játra telecí 9.7 mg
  12. sója 8.8 mg
  13. mák 8.7-12 mg
  14. játra hovězí 7.7 mg
  15. pistácie 6.7 mg
  16. mořské řasy průměr 6.6 mg
  17. fazole 6.3 mg
  18. hrách 5.6 mg
  19. oves 5.5 mg
  20. pažitka 5.4 mg
  21. žito 5 mg
  22. žloutek 4.7 mg
  23. ovesné vločky 4.4 mg
  24. ořechy lískové 4.3 mg
  25. mandle 3.7 mg
  26. špenát 3.7 mg
  27. vepřové maso 3.2 mg
  28. drůbeží maso 2.2 mg
  29. mrkev 1.8 mg
  30. brambory 1.8 mg
 
Když se na ten seznam tak podívám, tak semínka jsou fajn, ale k obědu se jich nenajím a 100 g lněných semínek jen tak do sebe nenacpu. Takže jednoznačně vyhrály jáhly. K tomu se mi ještě líbí ten mák a kakao.
Jáhly jsem měla kdysi jen jednou v životě a tak jsem se s nadšením vrhla do hledání receptů 🙂 Koupila jsem si 500g sáček za 50 Kč a začala experimentovat.
 
Podle mých osobních zkušeností rozhodně jáhly na sladko ne. A to sním všechno – mořskou havěť, řasy, hmyz… ale kromě sladké rýže. Takže možná proto. Rýži mám spojenou s masem, ne s kakaem :). Na tohle hodně ujeté studentské jídlo bych raději navěky zapomněla 🙂 Jen ta představa a vůně pro mě dvou naprosto nekompatibilních ingrediencí mě děsí.
 
Jáhly vznikají loupáním prosa. Historicky doložené záznamy o pěstování prosa pocházejí z Číny a Indie kolem roku 3000 př. n. l. Proso bývalo nejdůležitější součástí prosté lidové stravy. Staří Slované ho konzumovali v podobě výživných kaší, placek či polévek. Naproti tomu staří Řekové a Egypťané uměli z jáhel zhotovit chléb nebo pivo.
 
Je to tedy velmi stará plodina, kterou lidstvo konzumuje už několik tisíciletí. Jen u nás se na ní nějak zapomnělo. Sáček, který jsem si já koupila, měl hezký obal, bylo to baleno v ČR, ale zemí původu jáhel byla Ukrajina. U nás se proso seté moc nepěstuje, protože jde o teplomilnou rostlinu. Ale mně se tohle „rákosí“ moc líbí:
 
 
 
Autotransfuze má zaručeně velkou spoustu výhod.
Při autotransfuzi se z krve ale odstraňují některé látky:
 
  • Plazma
  • Krevní destičky
  • Bílé krvinky
  • Antikoagulační roztok
  • Plazma bez hemoglobinu
  • Buněčná mřížka (Cellular stroma)
  • Aktivované koagulační faktory
  • Intracelulární enzymy
  • Draslík
  • Plazmově vázaná antibiotika
Nevýhodou je právě odfiltrování plazmy a krevních destiček z důvodu zabránění srážení krve. Proto nám teď vydrží celých 35 dní.
 
 
Dozvěděla jsem se, že pak je sice nepoužitá krev likvidována, ale jednou za měsíc se vyberou náhodně 4 sáčky, které putují do hygienické stanice, která na nich prověřuje, zda nedošlo k infikaci krve, zda byla skladována ve správných podmínkách a nevyskytují se v ní žádné nežádoucí mikroorganismy.
 
Když jsme si se sestřičkami povídaly, vyprávěly mi, jak je čím dál horší sehnat vhodné dárce krve. Že je jich čím dál méně (těch vhodných).
 
Po odběru jsem šla vlastně ještě jednou k doktorce, která mi přeměřila tlak, který mi trošku klesl. Paní doktorka vyzvídala, co máme teď v plánu, tak jí říkám, že jedeme ještě ke kamarádce mamky a že mamka je v Praze po 20 letech.
Jen jsme s doktorkou vyšly na chodbu, hned mamce povídá: „Tak dcera vás dneska bere na flám po Praze, jsem slyšela ano?“ 🙂
 
S takovým přístupem musím říct, že se na druhou autotransfuzi těším :). Člověk má hned lepší náladu a jsem zvědavá, co se mnou udělá druhý odběr.
 
Takže celý týden jím poctivě vše nacházející se v kovošrotu, jáhly už budu mít skoro snědené (na slanině s jarní cibulkou a ředkvičkami je to naprostá dokonalost! :), ale tohle jinak není povinnost 🙂 Takhle k tomu přistupuji jen já, protože chci a protože mě to baví. Řekli mi: jezte železo, tak ho jím, protože chci sama pro sebe mít svojí krev co nejlepší. To je logické.
 
Věřím tomu, že i kdybych nepolykala každý večer Superželezo a nepochutnávala si na jáhlách (které jinak mají mírně nahořklou chuť, které se dá zbavit spařením 2-3x v horké vodě), tak že se taky nic nestane.
 
 
Odchodem z transfuzní stanice ale to hezké skončilo. Následovalo už jen nepříjemné dlouhé a nekonečné čekání u doktorů, ke kterým přijela s ex Kačenka, která byla objednaná na 9 hodinu, což se perfektně stíhalo a já se na tentýž den objednala ještě na 16:30 do Ústavu estetické medicíny k MUDr. Němcovi, abych s ním zkonzultovala možnosti FFS (feminizačních plastik obličeje). Určitě bych ráda pár věcí vylepšila :).
Jenže sestřička mi den předtím volala, jestli bych nepřišla už ve 14 h., což jsem nemohla odmítnout.
 
Tím nekonečným čekáním u Kačenky doktorů už bylo ale najednou 12:45 a Ústav estetické medicíny je ve Vyšehradské ulici v centru, což je minimálně hodina cesty metrem + pěšky, navíc s mamkou, která chodí pomalu, protože je před operací kyčle, ale byla tak hodná, že mi dělala doprovod.
 
Nestihly jsme tak ani plánovaný oběd v Motole (ráda tam chodím do té jejich obrovské jídelny, co se do ní dá prokličkovat bludištěm v podzemí :), takže jsme byly hladové. Všechna důležitá vyšetření měla Kačenka už za sebou, zbýval jen rentgen ruky (kvůli určení kostního věku). Banální rychlá věc. Jenže nás neustále přeskakovali jiní pacienti a když už jsem věděla, že pokud jí teď nezavolají, že nestihnu dojet k MUDr. Němcovi a Kačenku opravdu nezavolali, musela jsem se opravdu nerada zvednout, říct jí ahoj, pohladit a běžet.
 
Přišla scéna před plnou čekárnou…
 
„A proč sem jako jezdíš? Já myslela, že kvůli Kačence? Proč se objednáváš k jiným doktorům? To sis jako myslel, že budeme rychle? Měl bys tu být kvůli ní a ne kvůli sobě…“
Nekonečný monolog v mužském rodě před lidmi a Kačenkou, který jsem nedokázala doposlouchat, pohladila Kačenku a odešla.
Snažila jsem se ex v sms vysvětlit, že mi přijde normální, když má Kačenka vyšetření v 9 hodin, že se objednám k doktorovi na 16:30, abych do Prahy nemusela jezdit dvakrát a že nemůžu za to, že mi sestra ten čas upravila na 14 hodinu. Na to mi odpověděla, že to jako vždy překrucuju.
Nevím, co překrucuju. Nerozumím jí.
 
Ještě pár minut předtím jsem ex nadšeně pozorovala s Kačenkou, jak si prohlíží v jejím mobilu fotky malé sestřičky, krásně se u toho Kačenka chichotala, aspoň si tak krátila dlouhou chvíli a já si uvědomila jednu věc: Kdysi jsem se moc snažila, aby tyhle dvě bytosti byly nejšťastnější na světě. Byl to můj cíl. A teď šťastné jsou, takže mě zalila taková spokojenost nad tím vším.
 
To jsem ještě nevěděla, že mi tam ex udělá scénu (stejně jako už jednou). Muselo to z ní asi ven. Stačila jsem jí jen říct, že je s tím svým mužským rodem trapná.
 
A to jsem jí ještě já blbka nabízela pomoc, jestli nechce vzít věci, tašky, protože jsem věděla, že do Motola musí jet s Kačenkou a její malinkatou sestřičkou sama. Její přítel je 14 dní mimo ČR. Vyřešila to tak, že malou nechala u babičky a jela jen s Kačenkou, což bylo moudré.
 
Samozřejmě, že jezdím do Prahy i kvůli Kačence. Záleží mi na tom, jak jí je a ještě nikdy jsem nepropásla jediné její vyšetření (ač se to ex nelíbilo, že tam jsem a do ordinace doktora se hrnul i přítel s kočárkem, protože je mi jasné, že ex nechtěla, aby si paní doktorka jakože myslela, že ona je lesba, když tam jdou dvě ženy a Kačenka). (Nebo k tomu měla nějaký podobný důvod). Ordinace jsou ale malé, takže se tam kočárek a další osoba jen těžko vejde, což působilo divně a kdybych chtěla, tak můžu říct, že tam jejího přítele nechci, protože rodič Kačenky jsem já a ex. Ale nechci být hnusná a ten člověk mi nic neudělal. Jsem ráda, že je na Kačenku hodný a věnuje se jí. Mojí Kačence.
 
Z tohohle zážitku v čekárně u rentgenu jsem byla tak vynervovaná, že mi bylo do pláče. Kvůli tomu, jaká ex je a že opouštím Kačenku, čímž jsem se stala úplným krkavcem ošklivým, který jí tam teď nechal na pospas rentgenových přístrojů.
 
Ex reaguje už tři roky (možná 4-5) stále stejně. Vše, co může být použito proti mně, je použito proti mně. Vše dělám špatně a za všechno můžu já. Nejlepší by bylo, kdybych neexistovala. To by si konečně oddechla.
 
Ale mám naštěstí Kačenku. To je někdo, kdo mě miluje a já miluju jí. A nikdy jí neopustím, jak jsem jí slíbila.
 
Mamka to chudák taky odnesla, protože jsem šla pořád rychle, jak jsem spěchala, ale to ona nemohla, tak jsem na ní pořád někde čekala. Pak jsme si na Karlově náměstí koupily aspoň obloženou housku, počkala na mě v parku a já šla pěšky za MUDr. Němcem.
 
Tam to proběhlo všechno v pohodě. Až na to, že jsem ten Ústav několikrát přešla, protože není vidět z ulice, ale musí se do areálu kláštera (vedle Ministerstva práce a sociálních věcí). A to jsem měla na mobilu puštěnou mapu, protože už jsem si nevěděla rady, kudy mám jít.
 
MUDr. Ivo Němec mluví vždy na přednáškách Hanky Fifkové, které se konají každý rok v červnu a pamatuji si ho z loňské přednášky, na které jsem byla. Je to velmi sympatický doktor, který mi řekl o každém detailu. Probrala jsem s ním tři věci, které bych ráda provedla.
 
Myslela jsem, že feminizační operace obličeje se dělají najednou. Prý mohou, ale z důvodu vysokých rizik se to tak nedělá. Tvář totiž napuchá na více místech a je to pak složitější. Takže hezky postupně.
 
Zeptala jsem se i na posouvání vlasové hranice, o které píší na stránkách. Rozmýšlím se totiž, zda budu nebo nebudu řešit své vyšší čelo. „To se téměř nedělá. Mnohem jednodušší způsob je transplantace vlasů, pokud je čelo opravdu vysoké nebo jsou tam kouty. Pokud by se ta kůže natáhla, tak to často zvedá obočí a to nechceme.“
 
Profiloplastika (brada) a rinoplastika (nos) jsou takové dva největší feminizační zákroky, které dokáží tvář ještě víc zjemnit a jejich provedení mi přišlo úplně v pohodě.
Co se mi ale nelíbí je způsob provedení redukce nadočnicových oblouků. Ty mají muži vystouplejší a ne že bych je měla extrémní, ale bylo by to hezké (říkala jsem si).
Při takovém zákroku se ale řez provádí ne na vlasové hranici (mezi vlasy a čelem), ale asi 1-2 centimetrů ve vlasech, takže je nutné pás široký 1-2 cm úplně vyholit. Prostě přijít o vlasy, které mi tam rostou už měsíce (teď už skoro roky) a pak zase roky čekat, až narostou? To si nedovedu představit a jakékoliv stříhání vlasů je pro mě stále tou největší černou můrou.
Existuje možnost, že se řez provede pod vlasovou hranicí, ale pak je lehce vidět jizva.
Nechci jizvu na čele.
 
A ještě mi trochu vadí doba, za kterou bude vše vypadat hezky. Ta je 9-12 měsíců. To znamená čekat další rok, než budu „hezčí“. Nechci už čekat. Chci už konečně žít. Což můžu a dělám, ale chtěla jsem být dokonalejší a hezčí. Nemyslím si, že to přeháním. Jen zjišťuji své možnosti a dělám vše, co můžu, protože nejen, že jsem žena, ale chci být také hezká žena a to už se netýká ani tak výhradně transsexuálních pacientů, jako všech žen. Zda je nutné to řešit nebo ne je častým předmětem diskusí. Někdo plastiky odsuzuje, některé vypadají hrozně, některé nepřirozeně, ale většina z nich dokonale a splní svůj účel.
 
Na profiloplastice (kterou ale chci za každou cenu – v tomto případě 20-33 tisíc – moc hezky vypadá ten rozdíl – v mém případě zmenšení) jsme se domluvili. MUDr. Němec pracuje částečně také v Ústřední vojenské nemocnici, kde jsem na srpen (v červenci se neoperuje) na čelistní oddělení pozvaná na magnetickou rezonanci, kde zjistí, co půjde zredukovat a jak moc. A co nejdřív pak do toho půjdu. Ostatní detaily nejsou tak urgentní, ani nos není tak hrozný, i když by mohl být něžně holčičí, pokud budu chtít a ještě si rozmyslím, zda to ostatní budu řešit nebo ne.
 
Cestou metrem z Karlova náměstí do krásně zarostlých Bohnic provoněných rozkvetlým šeříkem za kamarádkou mojí mamči už jsem byla unavená, hladová, žíznivá, nepříjemná a těšící se, jak si s mamkou odpočineme. Metro bylo narvané k prasknutí, mamka s holí kolikrát musela i stát (jinak jí ale často mladí lidé ochotně pouštěli), na Florenci se vyrojili revizoři. Já měla dva celodenní lístky každý za 110 Kč v mobilu, u kterého mi už docházela baterka, tak jsem se modlila, aby to vyšlo a jen co jsem mu lístky ukázala, tak se mi mobil vybil.
Všude spousta fanoušků hokeje, hrál se zrovna zápas Česko – Švýcarsko. A já v jednom vagóně dostala parádní důkaz o tom, že svoji bradu musím řešit. (Taková náhoda, když jsem jí před chvilkou řešila s MUDr. Němcem). Stala se totiž předmětem zájmu tři teenagerů, kteří jí řešili. Mojí bradu! 99 % lidí jí neřeší, ale oni ano.
 
Teenageři jsou jednou z nejrizikovějších skupin pro nás. Neberou si servítky, jsou drzí, hluční a říkají vše na plnou pusu. Což může být často ale i přínosem, protože kdo jiný nám to řekne, než oni? Ale my to nepotřebujeme slyšet takovým necitlivým způsobem. Většinou víme o svých nedostatcích.
A potom je tu ještě jedna riziková skupina – Romové, o kterých mi Hanka kdysi vyprávěla, že jsou nějakým záhadným šestým smyslem schopni rozpoznat vždy jakoukoliv ženu nebo muže po přeměně, ať vypadá sebedokonaleji.
 
Je fakt, že i já řešila cestou metrem i po Praze spoustu žen, o kterých jsem si říkala, že to musí být zaručeně ženy po přeměně. No nebyly. Vysoké, široká ramena, velký nos, hrubé rysy ve tváři.
Jak asi řeší ti teenageři je?
Úplně stejně, jako mě. A trochu se stydím, že úplně stejně, jako oni, řeším vlastně tyhle ženy i já. Tyhle biologické ženy. Samozřejmě to ženy po přeměně nebyly. Není jich taková koncentrace. Děti v nemocnici na ně volaly „maminko“ a … neměla jsem vlastně žádný jiný důkaz, ale věřila jsem, že jde o biologické ženy.
 
A přála bych si, aby ke stejnému závěru došli i ti teenageři.
 
Stejně jako nás i jiné biologické ženy mrzí, když nám někdo říká něco ošklivého. Něco, o čem víme, že je nedokonalé. Vůbec nejde o to, zda ta žena v přeměně je nebo není. Jen my to pak řešíme o trochu víc a také nám to o trochu víc sráží sebevědomí. (Tedy jak komu. Podle toho, jak k tomu kdo přistupuje.).
 
Domů jsem přijela ve 20 hodin celá utahaná, ale měla jsem v hlavě ještě jeden plán a když já mám plán, tak neexistuje způsob, jak zamezit tomu, abych ho uskutečnila.
Tom se vracel po 14 dnech ze zahraničí a měl přijet další den kolem 12 hodiny. Když přijel posledně, byl tak hrozně hladový, že mi ho přišlo až líto a litovala jsem, že jsem mu neudělala nějaké jídlo.
 
Teď jsem to měla komplikovanější, protože jsem byla celý den v Praze, ale nevzdala jsem se (to je také přeci úděl nás žen (když to přeženu) – nakrmit své muže, i kdybysme padaly vyčerpaností na pusu). On tedy není můj muž, ale chtěla jsem mu udělat radost a protože nemám komu jinému bych tu radost udělala, tak jsem ještě (za mírné asistence mojí mamči, po které jsem chtěla, aby si šla už konečně lehnout) uvařila Tomovi oběd a ještě večer mu ho odvezla domů s instrukcemi, kde co má, že je to čerstvé a stačí si to jen ohřát.
Doma jsem byla v devět večer, vlezla do sprchy, lehla a ani nevím, kdy jsem usnula.
 
I já bych chtěla připravovat svému muži svačiny, vařit mu nedělní obědy, na kterých si pochutná nebo buchty ke kávě, o které bude vždycky žadonit… To jsou zatím nesplněné sny, které si představuji ráda a taky mi nijak nevadí je mít.
 
Příští týden mě čeká druhá autotransfuze a hned po ní indikační vizita. Na té mi buď potvrdí nebo posunou termín operace.
 
Pokud ho neposunou, zešílím radostí, protože co se operace týče, tak jsem hodně natěšená, ale současně si dělám velkou hlavu s prací, kde musím vše popsat a vysvětlit kolegyňce, která mě bude zastupovat, sama toho má už takhle nad hlavu, zrovna jako na potvoru doplouvá spousta kontejnerů z Číny, je milión věcí, které mám jen v hlavě, ale prostě ten jeden týden nemám šanci svoji práci udělat ani připojená z Motola, jak to mám v plánu později.
A tak mě teď čekají nekonečné přesčasy a snaha zvládnout za dva dny udělat vše, co se má udělat za týden. Ono to ani nejde, protože některé činnosti jsou vázané na den v týdnu a spousta věcí se ani dřív udělat nedá, podle toho, jak se den předem plánuje výroba.
 
To je důvod mých aktuálních starostí. Kufr do Motola už mám jinak z poloviny sbalený a jen čekám. Jen čekám, co se příští týden dozvím a konečně budu moct za pár týdnů (než mě vyřídí matrika a než mi bude přiděleno nové ženské rodné číslo) poslat do AirBank tu novou ofocenou občanku 🙂
 
Často se ráno budím dřív a přemýšlím, jaké to bude probudit se potom… a být taková, jaká jsem si kdysi v šestnácti jen snila být a myslela si, že to je jen sci-fi z knížek nebo pohádka z mých představ, kterou nikdy nikdy nikdy nebude možné uskutečnit.
 
Teď už vím, že tohle není sci-fi. Že možné to je.
 
Stačí pro to udělat málo a najít odvahu, které ale ve skutečnosti není vůbec potřeba tolik.

10 Comments

  • Lucka

    16. 5. 2015 / 16:43 at 16:43 Odpovědět

    ahojík, tak já tím krmím andulky, a ty proso nesklonují chichi. sem si dnes koupila pražená solená slunečnicová semínka, já měla vždycky jen neupravená, a jsou super, něco mezi buráky a pistácií.

  • littleone

    16. 5. 2015 / 23:01 at 23:01 Odpovědět

    Lněná semínka jsou bezvadná do bílého jogurtu. Kupuju velký kelímek Hollandia, trochu si kypnu do misky, dám lžičku medu, slunečnicová semínka, lněná semínka, sezamová semínka a zobu zrní, jako správná slepice:) Navíc jsou po tom i krásně lesklé vlásky, tak zkus!

  • D.

    16. 5. 2015 / 23:46 at 23:46 Odpovědět

    Terezka, opat krasny clanok, plny energie! Ja som tento blog zacala citat lebo ma pred nejakou dobou zaujala tema transexexuality ale teraz ho citam ako motivacnu literaturu slash sitcom slash dramu slash naucnu literaturu (vid dnesny clanok:-D ) slash novelu slash biografiu. Dakujem!!!!!!! Pevne verim ze neprestanes pisat ani po operacii alebo finalizacii tvojej trans-cesty, pretoze toto nieje len blog o transexualite, toto je seriozne najlepsi "life" blog aky poznam!

  • Tereza

    17. 5. 2015 / 8:29 at 8:29 Odpovědět

    [2]: Tady se člověku dokáže zvednout nálada! 🙂 Já si včera koupila chleba se lněnými semínky. Byl jimi úplně napěchovaný. A zrovna teď tu na mě kouká velký jogurt Hollandia, co bude za pár minut posnídán – ten totiž taky miluju. Jen ta semínka tu teď nejsou, ale dala bych si tu tvojí kombinaci ještě s medem. A jestli jsou po tom lesklé vlásky, no tak to si nemůžu nechat ujít! 🙂

  • bluemoon

    17. 5. 2015 / 10:51 at 10:51 Odpovědět

    Jáhly se jednoduše upravují jako kuskus. Mám ráda se zeleninou buď jako salát s olivami nebo jako rizoto a taky třeba s dušenou zeleninou, pórkem, brokolicí nebo žampióny. Taky se z nich dá udělat těsto a naplnit papriky či do závitků. Na rozdíl od kuskusu mi nikdy spaření nestačilo a krátce je musím povařit, než jsou použitelné, takže pozor na to.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.