Kdybych dnes neslyšela větu: „Zítra můžete domů,“ tak by tu moje ponorková nemoc nejspíš nabrala parádních rozměrů.

Žádné teploty, žádné otoky, teď už také žádné trubičky čouhající ze mě (cévku nepočítám, tu si beru domů a jsem ráda), dnes mi stopnou antibiotika a zítra můžu domů! Jupí. Nerada bych to zakřikla, ale cítím se skvěle.

 

Zítřek je jediný den, kdy nemám odvoz a vyšlo to zrovna na něj, takže jsem se tady domluvila na propuštění v pátek dopoledne. To má ségra celý den volno a všechno se zvládne v klidu než ve čtvrtek po práci, kdy by mě stejně vyzvedla až kolem 19 hodiny.

 

Pan doktor přemýšlel, jestli nevytáhneme cévku, že bych šla jako domů bez ní, ale to jsem se zděsila a když se zeptal, jak dobře tam šla zavádět a já popsala mé trable, tak uznal, že jistota zahojení je ještě týden doma s cévkou a pak přijedu na kontrolu. Obvykle je po 14 dnech, ale týden už se mi to hojí tady. Jsem tu šestnáctý den. Na ponorku mám nárok 🙂 Ale dnes to ze mě všechno spadlo, nálada se mi zvedla a mám radost! Obrovskou!

 

 

Niki dnes vytáhli šestý den cévku. Krásně čůrá, takže jde zítra domů. Byla tu celkem sedm dní. Takže o jeden den podprůměr. To byl typický bezproblémový průběh, jaký bývá často.

 

Včera večer, když jsme tu byly samy a třetí kolegyně ležící mezi námi se vzdálila (ona se vzdaluje dost často nevíme kam a opravdu, milé sestřičky, nevíme, kde je, když jí hledáte), tak mi Niki říká: „Já se té uprostřed normálně bojím! Ona chodí kolem mě jako duch!“

Tak to povrzuji. A poměrně dost často.

A začala si mi stěžovat, že jí vůbec nerozumí, protože když mluví, tak kuňká. Že jí před snídaní říkala, že je snídaně, ale žádná reakce. Kdyby to kuňk aspoň. Jen leží v posteli a čeká, až jí to řekne sestra, takže stejně musí vstát a jít do jídelny na snídani.

Já tohle zkoušela včera s obědem: „Oběd. Měla byste jít do jídelny.“

Nic.

 

Za chvíli tam stejně musela.

 

Když zapínám televizi, snažím se domluvit na tom, co tam mám pustit. To ale nejde. Pak se zvedne a jde do koupelny. Jenže problém je v tom, že je v ní Niki. Žádné zaťukání nebo požádání, jestli může dovnitř. Prostě já teď potřebuju, tak jde všechno stranou.

 

A pak mi Niki řekla, jak už se těší, až půjde domů, že už tady s ní nemůže být. Že v jiných pokojích si se všemi povídala, ale tohle je případ.

 

Takže z ní má úplně stejný pocit, jako já a nejsem sama, na koho působí jako kdyby umírala. Rozhodně to češka je, protože pokud už zakuňká, tak česky.

 

Shodly jsme se s Niki, že tohle je přesně to, jak to nemá vypadat. Pokud se stydím za svůj hlas, tak radši nemluvím (ona to asi ví), ale proboha ať nekuňkám! Kdo to má poslouchat! To je horší než mluvit mužským hlasem (nebo ne?). Ona si nestojí za svým ženstvím, neužívá si ho. Přesně ten typ, který si myslí, že projde Motolem a je z ní žena, aniž by hnula prstem.

 

Je třeba na sobě pracovat, slečno.

 

Aspoň že ty vousy nevidím. Když já se na ní opravdu nerada dívám. Děsí mě.

Jestli je mi jí líto?

Líto člověka, který sám sebe zanedbává? Který neodpovídá na základní společenské otázky? Který nepřemýšlí a vtrhne do koupelny, která je obsazená?

 

Ne, tohle není o litování. Máme toho hodně ve svých rukách a třetí kolegyně je důkaz, jak to může dopadnout, pokud pro to nic neděláme.

 

Ale naštěstí zrovna tuhle slečnu můžu pustit z hlavy, protože jí za dva dny už (doufám že nikdy) neuvidím.

Zato Niki klidně uvidím ráda, i když jak jsme se shodly, těmito dny končí vše, co bylo a začíná život nový. Tak to bude opravdu nejlepší.

 

 

A jakmile třetí kolegyně zmizí, hned si povídáme a radujeme z toho, co nás ještě čeká. Niki mi říkala, jak si hned půjde koupit plavky a všechny ty věci, které dřív nemohla, ale teď už může! Teď už můžeme konečně žít svobodně, aniž by člověk musel pořád něco hlídat.

 

 

Trošku se bojím, až mě tu Niki zítra opustí a já to budu muset vydržet do následujícího rána, kdy pojedu domů taky. Snad nám sem dají někoho třetího. A ten bude chudák, protože až já odjedu, tak si tu moc nepopovídá.

 

 

Před těmito dvěma slečnami mi sem dali blonďatou slečnu z Kladna, která hned jak vešla, už se představovala a člověk prohodil alespoň pár vět. Je to ležení pak tady příjemnější. Tohle mi přijde naprosto normální a milé. I já, když vejdu, tak pozdravím a pokud to jde, tak se představím. „Dobrý den, já jsem Tereza.“

Ovšem chápu, že představování se pro třetí slečnu je velkým oříškem vzhledem k tomu jejímu neobvyklému jménu. Tak ale já jsem taky Terry na papíře, ale říkám Tereza, tak co? Vždycky to jde nějak udělat.

 

No prostě mě někteří lidé stále překvapují.

 

Kde je ta radost ze života? Z nového života?

 

„Ty, Terezo, ty si asi myslíš, že se všichni budou radovat z toho, co ty. Ale tak to není. Měla by sis uvědomit, že pro někoho může být operace v Motole nejtraumatizujícím zážitkem života a teď budou muset žít se svými zmrzačenými těly.“

Joo, už slyším zase některé podobné hlasy.

Ne. Nesouhlasím. Každý, kdo došel sem, nemá důvod se neradovat. Přináší to tolik dobrého a nového (vytouženého nového), že podstata celé přeměny člověka není jiná, než se právě dostat sem do téhle konečné fáze. To je to, oč mi šlo, po čem jsem toužila a je to celé hotové. Ta třešíňka na dortu. To, po čem toužili lidé uvěznění v těle před desítky let a taková operace uskutečnit nešla… to, po čem toužila Lili Elbe, která jako jedna z prvních v 30. letech zoufale chtěla tuhle operaci, ale byla bohužel první a tak bez zkušeností lékařů po druhé operaci při transplantaci vaječníků (která se nedělá) zemřela na nepřijetí orgánů.

Jdeme do toho i se všemi těmi riziky, protože nemáme jinou možnost. Protože chceme jen napravit to, co bylo poroucháno. A v tom nevidím nic špatného. Obdivuji tu obrovskou nezkrotnou touhu některých z nás, kteří si tvrdě jdou za svým cílem a neposlouchají hlasy kolem sebe. Je to váš život. Žijte si ho tak, jak cítíte, že ho máte žít.

Někdo prostě chce mít ženské tělo bez penisu. A to je zcela vpořádku stejně, jako že se někdo cítí na život jako žena s penisem. Když mu to tak vyhovuje. Nemůžeme mu brát jeho pocity, jeho touhy a přesvědčení, že tak je to správně.

 

Každý si volíme to své „nejlepší řešení“ a není možné kritizovat řešení toho druhého jen proto, že je jiné.

 

V tomhle blogu popisuji mé nejlepší řešení.

A jsem z něj nadšená!

Každým dnem je pohled na prostor mezi mé nohy hezčí, navíc naprosto unikátní, neokoukaný a nemůžu pořád uvěřit, že tohle jsem já. Já mám ženský klín!

Ještě nikdy jsem neměla větší klid v duši.

 

Teď už je řada na vás další…

Nenechte se nikdy nikým ani ničím odradit. Všechno závisí na vás, na vašem přístupu k přeměně a lidem, které při ní potkáte. A také na vašem pohledu a očekávání.

 

Vše, co jsem já chtěla, teď mám.

Unavená, nevyspalá, rozpíchaná tady v Motole, ale šťastná.

 

Ano, přeskočila jsem pátek (Den 11). Za prvé mi dali kanylu tak nešikovně, že se mi píše špatně levou rukou, což je pro mě katastrofa nesdělovat klávesnici informace rychlostí myšlenek, za druhé jsme tu včera s Martinou povídaly až dlouho do noci a nějak ten den utekl, aniž jsem stihla vytáhnout notebook (za což bych se měla stydět – to jsem tedy reportérka! 🙂 a za třetí se vlastně nic nedělo 🙂 Takže rovnou Den 12.

 

Asi bych měla vysvětlit, proč se tady pořád rozvaluju v posteli (už 12. den), zatímco slečny běžně opouští Motol 8. den. Ne, fakt neumírám, ani se mi nestalo nic vážného. Musím tu ležet a čekat, až splaskne otok levého labia, ve kterém hnisala sraženina. Předevčírem vše vyčištěno, nasazena antibiotika (bohužel do žíly), dvakrát denně vyskočí horečka na 38, to je mi hned jak kdybych měla těch 300 kg, kterou mi srazí a je mi fajn. Nikam nespěchám protože…

 

…včera po půlnoci mi sestřička dávala antibiotika, tak jsem jen koukla na ztišený mobil a tam asi deset hovorů + úplně hrůzostrašná sms od Toma, že je mu strašně zle, má horečku 40, nemůže se pohnout, třese se a neví, co má dělat. Tom byl v tu chvíli sám na zakotvené lodi ve Francii a nemohl najít léky na bolest. (To byla fakt blbá situace, navíc jestli má horečku ke 40, tak za chvíli už ani nezavolá doktora). Věděla jsem, že musíme srazit horečku za každou cenu, takže jsem si k němu přes smsky „sedla“ a chvíli jsme si volali, chvíli psali, namáčel si zábaly, měl puštěný větrák, ale horečka pořád 39.5. Navíc se mu udělaly obrovské uzliny v tříslech, které bolely.

To nebyla moc povedená noc.

Nakonec někde ve svých věcech vyhrabal paralen a dva spolkl. Měl povinnost posílat mi pravidelně svoji teplotu. Ta půl hodiny nic, až pak se dostala na 37.5 a já už po dvou hodinách bdění usnula.

Tom umí německy, ale zrovna včera přejeli hranici do Francie, takže už viděl, jak se německy dorozumívá ve Francii a měl přikázáno, že pokud teplota vystoupá nad 40.5, musí volat 112, ať je kde je.

 

Ráno sms, že je mu pořád zle a horečka zase na 38.5, ale že musí vyložit náklad. Kdybych tam byla, už jsem mu zavolala záchranku. Do toho vedro, venku 35 stupňů. Začínala jsem mít strašný strach. Tom nebyl 30 let vážně nemocný, měl úplně úžasnou imunitu a všechna možná očkování, protože se kdysi před lety pohyboval v Asii. Navíc před odjezdem mu doktor dělal krevní obraz a ten byl perfektní.

 

Poslední telefonát byl o tom, jak zakotví zpátky v Německu a hned jde pěšky (!) do nemocnice. Měla to být půl hodina pěší chůzí. No to nedá!

Za chvíli sms: „Tak mi kapitán zavolal záchranku a už jsem v nemocnici, čekám na sono.“

Spadl mi kámen ze srdce, že už je konečně u těch doktorů!

 

Pak už následovaly další sms, kam ho vezou, co s ním dělají, žádný úpal to nebyl. Trombóza žil dolních končetin s infekcí krve.

Naštěstí je dobře pojištěný, takže nebude platit ani korunu. Hospitalizace bude minimálně na týden, dostává antibiotika a hned druhý den už mu volali ze zdravotní pojišťovny, že zajišťují jeho transport do Čech. Ale německá doktorka to kvůli stavu ještě nepovolila.

 

On si myslel, že se mu udělá líp, sbalí se, pojede domů (autem), tam se z toho vyspí a přijede za mnou, protože jsem ho tu moc chtěla, tak to mělo být takové překvápko.

 

Nakonec to ale může dopadnout tak, že první nemocnicí po plzeňské dálnici je v Praze Motol, takže mi ho přivezou sem a já přijdu navštívit jeho 😀

 

 

Mé propuštění je zatím bez datumu, protože se pořád čeká na ten otok. On dost bolí, jak je kůže napnutá, jinak mě nebolí už vůbec nic (kromě kanyly, jenže už jí není kam jinam píchnout).

Souvislost mezi horečkou Toma a horečkou mojí poprvé v téměř stejný den jsem raději vyloučila… ale stejně si teď zjišťuji, o jakou bakterii jde. Takhle tu budu nejdéle hospitalizovanou MtF! To jsem tedy příklad.

 

 

Před hodinou odešla domů Martina, takže mám pokoj sama pro sebe, pustila jsem si Óčko a čekám, až mi z JIPu vrátí babičku, co šla před dvěma dny na operaci a kdo bude třetí nevím. Dnes žádný příjem prý nejspíš nebude.

 

Tak, jako s Martinou jsem se tak dlouho nezasmála! To byly záchvaty smíchu! 🙂 Dnes jí po zánětu ledvin (léčených antibiotiky do žíly) kleslo CRP na hodnotu 50 a tak mohla jít konečně domů. Včera tu kvůli tomu plakala, že tu ještě musí být, ale pak už byla zase veselá. Chodila za ní maminka, co tu pracuje v ředitelství a utěšovala ji. Takové sluníčko. Moc ráda jsem jí vždycky viděla a poslouchala.

 

Nejlepší rozhovor byl dnes dopoledne, kdy začala řešit zase to Terry 🙂 Ale v dobrém. Měla z toho chudák dokonale zamotanou hlavu a já ještě víc, protože čím víc vyprávím svoji historii (z ženského pohledu („bolel porod?“, „když teď nemůžeš čůrat, jak to máš s menstruací?“, „vyzvedává si bejvalej Kačenku?“…) atd. atd.

Opravdu nechci nikomu lhát a už vůbec ne takhle úžasným lidem. Takže jsem se do toho jen zamotávala a bylo mi líto, že nemůžu mluvit otevřeně.

 

Po hodině rozhovoru celá nadšená ze mě dostala, proč jsem Terry. Myslela si, že si z ní dělám legraci. 🙂 To byly tak hezké reakce! „Tys nemohla být chlap! Podívej se na ty ruce a nohy!“ 🙂 „No to neni možný.“

 

Následovalo asi milión otázek.

 

Hůř než tady už vypadat nemůžu. Jsem opravdu ošklivá, nenamalovaná, rozcuchaná… no prostě klasika po 12 dnech v nemocnici. A pro Martinu jsem Tereza…

 

Byla jsem dojatá.

Vyměnily jsme si čísla a v červenci přijedu na pokecík 🙂 Tedy jestli bude mít čas. Na tuhle slečnu tady nezapomenu.

Je moc krásné pozorovat reakce některých žen, které s námi přijdou do styku úplně poprvé v životě. Leží tu, aniž by tušily, že tu s nimi leží slečny po konverzi 🙂

 

Teď mám takovou trošku schízu – byla jsem ráda, že už jde domů, protože si to moc přála a současně jsem smutná, že si tu nemám s kým povídat. Takže jako za stara – já a můj blog 🙂 A tím končí naše super sestava holek ze sedmičky. Jsem zvědavá, kdo přijde nový.

 

Včera mi doktorka povídá: „Terezko, mě tak mrzí, že vás tu pořád tak trápíme.“

To já trápím vás.

 

 

Vyřešila jsem záhadu jménem jmenovky! 🙂

(Zeptala jsem se sestry :).

 

Bílé jsou pro chodící, červené pro nechodící a zelené… jsem zapomněla 🙂 Ty jsem tu ale neviděla.

 

Tak to není podle pohlaví.

 

Až někdo uvidíte nějakého zeleného, dejte vědět, jak vypadal! 🙂

 

 

 

 

 

Hned po ránu jsem si tu pohovořila anglicky. Přiběhla za mnou spolubydlící, že Miloš (sanitář) hledá někoho, kdo umí anglicky. Nemohla jsem ho v tom chudáka nechat, tak jsem se dobelhala do vedlejšího pokoje, kde už se na mě culila starší paní z Kalifornie. Bylo jí nutné vysvětlit, že po operaci půjde na JIP a tam že musí mít sbalenu jednu tašku se základními věcmi. Good luck, babi 🙂

 

Před chvílí jsem si dala sprchu – musela jsem už vzít i vlasy, protože se na to nešlo dívat. Přesně jak jsem čekala 🙂 Taková sprcha celého těla, to je jedna z největších slastí 🙂 Nově povléknutá postel, nově vykoupaná a taky jsem dostala nového andílka na sebe – ale ne obyčejného bílého – s kytičkama!!! 🙂

 

 

Ještě jsem nepřišla na to, kdy je nejvhodnější dilatovat (z hlediska ruchu tady). Neustále totiž za námi někdo chodí (doktorky, sanitáři, sestry). Nejlepší je to tedy po ránu mezi 5:30 – 6:30, protože mezi 7:15 – 7:45 je snídaně, tak stihnout to do té doby, ale zase před snídaní chodí doktorka, tak radši dřív, to je ještě všude klid. Nebo po snídani a až nás obejdou sestry. Do oběda je relativně klid. Zbývající časy už ani plánovat nebudu a volím je náhodně tak, abych prostě dilatovala 4x denně. Doma už tomu dám trošku řád.

 

Takhle vypadá dilatační místnost:

 

 

 

Napadlo mě, že kdybych přišla na příjem a měla třeba jen sebemenší kašel, tak s ním po operaci budu prostě absolutně nepoužitelná, protože až teď osmý den jsem se konečně mohla opravdu zasmát i zakašlat, aniž bych nedostala „kopanec“ do podbřišku.

 

 

Ach jo, ta milá paní Blanka právě odešla. Normálně je mi po ní smutno. Řekla mi tolik hezkých věcí teď do očí. Nejen takových těch ukončovacích frází, až jsem se divila, jak jsme se tu navzájem oblíbily. Druhá spolubydlící je trošku zmatená babička, která má dva telefony, z nichž v jednu chvíli zvoní zásadně oba a organizuje skrze ně život (jak jsem pochopila) nejméně pěti lidem své rodiny. (Vem tohleto, támhleto, to maso z lednice si upeč, ale tamto nahoře mi tam nech, né tenhle gel na ruce nechci, vem tamten, tyhle časopisy ne, ale tamty ano). A oni běhají a nosí a vidím na nich, jak jsou vyplašení, že mají babičku v nemocnici. Ale jinak jí nic není. Jen má kašel. Což tu řeší všechny doktorky, ale paní chce jen jitrocelový sirup… 🙂

 

Naštěstí je na opačné straně pokoje, tak tu jsem sama samotinká na té mojí straně.

 

Vrchní sestra Katka (nepřehlédnutelná krátkovlasá brýlatá Slovenka) mi vypsala konečně potvrzení o trvání pracovní neschopnosti pro zaměstnavatele. Personalistka mi totiž kladla na srdce tak do 5.6., aby ho měli. Lámala jsem si celou dobu, jak to mám udělat, když ležím na lůžku? Jak mám asi dostat k zaměstnavateli neschopenku a tohle potvrzení? Tak jsem si koupila obálku, dala na ní známku a teď to tak hezky vyšlo, že jsem do ní vše vložila a dala paní Blance, aby mi to v hale u východu poslala, protože je tam schránka. Doufám, že to dorazí. Posílám to jen obyčejně, ale co mám dělat?

 

 

No jo, tak nic zajímavého se neděje, takže musím popisovat ostatní pacienty 🙂

Na trojlůžkovém pokoji už jsme čtyři!

Přišla mladá maminka a je totiž těhotná. Takže jestli změny nálad, tak teď dvojnásobné. Slečna se posadila na postel a začala vyřizovat pracovní telefonáty, připojila notebook – zkrátka jako já, když jsem přišla a myslela si, jak to půjde pracovat z nemocnice. Ani náhodou. Jsem ráda, že můžu odpočívat nebo napsat pár slov a smsek. Ale stejně je to frajerka, protože má zánět ledvin a její story znělo vážně drsně. Každý máme nějaký příběh…

 

Takže dnes jen vyloženě lenoším, pospávám, teď jsem nacpaná po obědě. Vyjdu z jídelny a sanitář Miloš, který tam odebírá tácy od pacientů mi říká: „Teď by to chtělo kafíčko, co? Já tam nějaké mám, tak uvidíme :)“.

Tyyjo takový komfort. Zrovna já 🙂

 

 

Tady je to samé překvapení.

Nová slečna vedle mě není těhotná. Byl to chybný údaj v jejích papírech (gravidita: ano), ale mamince to vyprávěla jakože je to pravda a já jí na to skočila 🙂 Jinak je moc fajn, už není tak negativní. Jen jsem měla problém s vyprávěním, proč tu vlastně jsem. Je hodně komunikativní, takže jí to zajímá. Řekla jsem, že mi rekonstruovali močovou trubici, že nešlo čůrat, apod. Nechtěla jsem vyloženě lhát, ale pravdu jí samozřejmě neřeknu. Naštěstí jí zazvonil telefon a téma bylo přerušeno.

 

Ale dozvěděla jsem se na zítřek dramatickou zápletku, o kterou jsem tedy vůbec nestála.

 

Přišla doktorka Joanna a řekla mi, že teď ještě domů nepojedu s cévkou na 14 dní, ale že jí zítra zkusí opět vytáhnout a já se rozčůrat. Pokus číslo dvě. Pomooooc! Bojim bojim. Zase boj s mým mozkem, kdo víc vydrží. Nepříjemné zavádění cévky je mi ukradené, ale čůrat s plným močákem a kapka nikde… Vážně je to dobrý nápad?

 

To je snad poprvé, co tu mám strach. Byla jsem připravená na standardní postup, že mě pustí na 14 dní s cévkou, ale tady mi prostě tak nějak pořád věří 🙂 Joo, to je fajn. Tenhle postup mi ještě nikdo nikdy nevyprávěl. Proč zrovna já?

 

No nějak to dopadne. Scénáře už znám, teď jde o to, který z těch tří vyjde.

 

1) cévka se vytáhne, já se rozčůrám a jdu domů

2) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, vrátí mi cévku a jedu na 14 dní domů s cévkou

3) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, cévku mi nevrátí, protože to nepůjde a užiju si potřetí na sále

 

🙂

 

Mám ráda překvapení.

 

 

Měla bych myslet pozitivně. Prostě se to povede a hotovo. Takhle se akorát strachy nevyspím a co, tak ta muka ještě jednou přežiju. Zase představa, že jedu domů bez cévky celá svobodná a skotačící (to teď asi ještě dlouho ne, ale alespoň obrazně a v mysli 🙂 je taky hezká. Motivaci bych tedy měla.

 

 

Dnes mám ale asi krizi. Mám zvýšenou teplotu, hrozně mě bolí hlava a nechce se mi ani ležet (protože z toho ležení už mě bolí za krkem) ani chodit (protože dlouhé chození mě vyčerpává a chci si pak lehnout). Dostala jsem na bolest hlavy a teplotu pilulku, takže za chvilku pookřeju. Takové drobnosti proti celé té operaci a člověka to tak rozhodí! Vůle chodit a vyběhnout do světa je v tuhle chvíli větší než mé možnosti, ale já se nevzdávám! Já tenhle pokoj taky jednou opustím a už na to všechno budu jen vzpomínat.

 

Za Martinou (nová slečna vedle mě) přišel přítel s květinou. Myslím, že něco takového by mi teď asi dokázalo zvednout náladu taky. Takové jediné pořádné objetí a důkaz, že i ošklivá, zmuchlaná, rozcuchaná, nevonící, ohnutá a bez energie mě někdo obejmout chce je asi ten největší lék nade všechny.

 

 

Tak teď jsem samu sebe pobavila, čímž se mi zvedla nálada. Akorát to odnesl operátor v call centru O2.

Jako na potvoru mi zrovna došel FUP limit, který jsem měla na Motol 1 GB. Chtěla jsem si aktivovat další 1 GB, ale v mobilu mi to neustále psalo „navýšit limit se nepodařilo, zkuste to znovu“. Tak to zkouším znovu a píše to totéž znovu, což mě tak vytočilo (navíc jak jsem nebyla zrovna v náladě), že volám na linku O2.

„Volané číslo neexistuje.“

Jak neexistuje? Vždyť *11 je normální linka O2.

Tak hned volám ségře, že mi O2 nechce navýšit datový limit a prosím jí, ať mi najde číslo na O2 linku, ale že *11 to prostě není.

Za chvilku mi volá, ať zavolám na 800020202. To je taky linka O2.

„Dobrý den, tady Nováků, já se tady pořád dokola snažím navýšit datový limit a píše mi to, že se ho navýšit nepodařilo, ať to zkusím znovu, tak to zkouším znovu a pořád nic. Můžete mi ho tedy prosím navýšit?“

„Moment, já se podívám. Na jaké jméno je toto číslo?“

„Nováků.“

„Ne, tak to není správné jméno.“

„Tak Novák. To se pak měnilo.“

„Takže momentík…“

„Co je za problém? Tak si ty dvě stovky prostě nechte, když mi to navýšit nechcete!“

(Taková jsem tak jednou za rok, opravdu 🙂

„Už jsem to prověřil. Toto číslo bylo před rokem převedeno k T-mobile.“

🙂

 

Tak jsem se omluvila, nahodila úsměvný tón hlasu a Martina tady ze mě teď nemůže.

 

Takže O2 mi nechce navýšit datový limit u T-mobile!?

 

Tam už to šlo snadno vyťukáním přes automat, takže jsem ani operátora otravovat nemusela a trošku jsem se styděla.

 

Prostě bezva odpoledne.

Ještě že už se blíží večeře. Ta jídla tady jsou takovým příjemným zpestřením vždycky. Hlavně když poslouchám ty veselé historky z operací všech těch dědečků a chlapů tady bez ohledu na přítomnost dam. 🙂

 

No, ale náladu mám zpátky 🙂

 

Nechcete mi tu cévku vytáhnout třeba už dnes? Že bych to jako měla za sebou. Rozhodně chci ještě mojí dr. Čechovou a probrat to s ní. Pokud ona řekne ano, tak já taky řeknu ano. A ona to řekne! 🙂

 

 

Martině se hodně přitížilo a je jí fakt zle, až začínám mít o ní strach. A nepřivolá sestry a nepřivolá. Přišla jsem ale na to, že jakmile vidím někoho, kdo je na tom momentálně hůř, má to pozitivní vliv na můj stav, protože si říkám, že jsem na tom vlastně proti němu dobře. Ale nejlepší je, když není zle nikomu a je veselo. To má ještě mnohem pozitivnější vliv na léčbu.

 

Tak dobrý, už si brouká 🙂

 

 

Tedy to je zajímavé, jak psychika ovlivňuje stav pacienta. Teď jsme tu všechny tři půl hodiny řešily samé strašně důležité věci a fakt jsme se nasmály. Tohle mi chybělo. Přišla vnučka třetí spolubydlící a řešíme je ve čtyřech. Já najednou zjistila, že mě všechno bolí dvakrát míň, úplně jsem pookřála a Martina, která tady ještě před chvílí skuhrala, je samý vtip. Teď se mě ptala na dcerku, že už se určitě těší na maminku…

Stejně mi není jasné, jak můžu procházet i v tomhle mém naprosto neupraveném a řekla bych i zoufalém stavu. Prostě to nechápu. Asi bych si na to měla už konečně zvyknout 😀

 

Tak já musím končit, protože jdeme komentovat Prostřeno.

 

Jsem úplně podlehla dojmu, že mi nic není. 🙂

 

 

Jéé, moje usměvavá dr. Čechová! A copak mi nese za zprávu? 🙂

„Tak paní Nováků, nic se vytahovat nebude, Joanna je tu krátce, zůstanete s cévkou 14 dní doma, ať se to hezky zahojí a zítra vás propustíme.“

Já věděla, že mě zase potěší 🙂

 

Ach jooo, tak to už si zítra tak hezky nepopovídám s Martinou ani s dr. Čechovou.

 

🙂