Krásně jsem se vyspala. Začíná nový týden a nový měsíc. Dnes je Den dětí a tak moc myslím na Kačenku. Jedou sem na roční kontrolu a já u toho poprvé nebudu. Ex slíbila, že mi výsledky za týden napíše. Chybí mi princezna moje. Jsem si jistá, že kdyby se tohle odehrávalo za deset let (Kačence by bylo 18), sama by sem za mnou přišla. Teď ale musí poslouchat maminku.

 

Byla tu paní doktorka Joanna. Dnes mi vytáhnou cévku, tak to bude napínavé. Čůrá? Nečůrá? 🙂

Za chvíli budou zvonit na snídani, už se těším.

 

Hned potom ale ještě přiběhla moje dr. Čechová. (Ona má snad jen mě!? 🙂 Chtěla vidět, jak to tam dole vypadá. Je tak pozitivním a usměvavým člověkem. Za polovinou úspěchu tady vděčím jen jí. Však je to také její práce a závisí na tom celý můj budoucí život. Má o mě takovou péči. A strach. A tak citlivě empaticky vše prožívá vše mnou. Nejen starosti, ale i radosti. Od úterý už mi nosí ale pořád jen samé dobré zprávy. Proto jí vždycky ráda vidím.

Dnes mi také řekla, že díky tomu, že jsem byla v úterý podruhé na sále mi tam ještě „vyšperkovali“, co šlo, aby to bylo co nejhezčí a hrozně se divila, že nemám hematomy, že v některých místech vůbec neotékám, že jsem celá nějaká šikovná 🙂 To vy jste šikovná, paní doktorka (jí asi brzo řeknu).

 

 

Vytahují mi cévku. Musí teď hned ještě těsně před velkou vizitou, která je v pondělí a v pátek. „To nebude bolet,“ říká paní vedle mě. Sestra jen řekne, že to bude nepříjemné. Bylo to víc než nepříjemné, ale dvě vteřiny to vydržím. Potom zase kaluž krve. Sestra říká, že to může trochu krvácet, tak jí to ukazuji. Řekne „aha“ a vymění mi podložku. Mělo by to přejít. Pak se ptá, jestli je to dobré. Nevím, jestli je to dobré, protože mám cévku poprvé, tak nevím, co má být dobré a co ne 🙂 Ale po půl hodině krev téct přestává, přichází velká vizita, prohodíme jen pár slov, Jarolím se na mě usmívá a já se modlím, abych se vyčůrala. Ale ne před Jarolímem. Svěrač však zůstává normálně aktivní, jen se prostě trubice zkrátí na délku, jakou jí má polovina lidstva 🙂

Pokud se nevyčůrám během osmi hodin, musí se znovu zavést cévka, takže žádná katastrofa, ale já prostě s cévkou domů nechci. A ne a ne a ne! 🙂

 

„Už jste čůraly, dámy?“ ptá se sestřička, co nás má dnes na starosti.

„Vždyť jste říkala, že stačí během osmi hodin…“

„To ano, ale já se vás budu celý den takhle chodit ptát, protože se může stát, že to teď půjde a potom zase ne.“

Asi mě chce vystrašit.

Pořád myslím na to, jestli mi to půjde čůrat nebo ne. Nedokážu se soustředit na nic jiného, ale kolegyňky tady jsou tak veselé a upovídané, dokonce se představujeme křestními jmény a dohadujeme, že se tak budeme oslovovat, že se mi daří na chvilku na to čůrání zapomenout. Do toho piju jednu sklenici ovocného čaje za druhou. Jak jsem se pořád smála, najednou se mi začalo chtít. Ale začalo se mi chtít hodně!

 

Jupííí! Já čůrám! (Jak a kterým směrem si nechám jen pro sebe 🙂

 

 

Přichází zase „močící zvěd“. (Takhle se sestřička sama nazvala :). To je samozřejmě jazykovědně špatně, protože pak by byla zvědem, který močí, což není. Chtěla jen říci, že jde zase vyzvídat, zda jsme čůraly. Spíše tedy paní, které to zatím moc nejde, ale jsem si jistá, že se to podaří.

 

A teď už jen čekat do 16:00, zda to nepřejde. A tak piju, bumbám, lohním. Jsme na urologii, tady se musí pít litry!

 

Včera přišla nová babička na náš pokoj a stěžuje si: „Ach jo, co já tady budu pít? Po čaji je mi těžko, po vodě špatně, já toho moc nevypiju, vite?“

Tak to jsme s paní vedle mě nevěděly, co jí na to říct. Po vodě je jí špatně? Fakt nevím, co jiného už pít, než vodu.

 

Kdyby paní Blanka věděla, jak je slavná a součástí celé téhle mé cesty. Vtipem ale je, že její manžel píše pro aktualne.cz 🙂 Ale určitě nikdy nepsal o ní! 🙂

 

 

Tak já teda nevím, ale tady je tak veselo! Teď nám tu paní četla jídelníček až do pátku. Psala jsem hned mamce, že tu chci zůstat, protože tu budou samé dobroty 🙂 Dělala jsem si legraci, ale to menu je fajn. Realita je pak taková lehce průměrná, ale já si nestěžuju.

 

Dnes ráno řešili chlapi na snídani v jídelně své semenníky, o které přišli. Jsou to samí dědečkové a hrozně jim vadilo, že už nemají semeno. Takhle nahlas to tam vykřikovali 🙂 Paní Blanka se ozvala, že tu jsou snad i dámy, ne? 🙂 To jim bylo ale jedno.

 

Nestrádám tu ani trošku. Jsem tedy ráda, že za mnou nikdo nechodí, opravdu bych nechtěla, aby mě někdo takhle viděl, ale jak mi hezky řekla Anetka: „Po takových operacích tam každý vypadá blbě!“ 🙂 A to se tu tak nějak předpokládá. Nikdo nečeká, že se tu budou po chodbách šourat s pytlíkem moči modelky 🙂

Tohle je urologie.

 

 

Bezva pocit, když se mi strašně chce, ale fakt strašně a ono nic. Ani kapka.

 

 

Vypínám notebook, balím si ho do kufříku a ten do skříňky, dávám si nejnutnější věci do igelitky, abych je měla sbalené na JIP. A radost nemám ani trošku. Zase mě čeká hladovění, celková anestezie, intubace… Já už nechci! Nechci na sál!!! Nechci dýchat kyslík a probouzet se přihlouplá, oblblá, neschopná zaostřit, vyřízená, hladová, zase znovu začínat s dietou, když už tu konečně jím všechno, nic mě nebolí a je mi fajn.

 

První vyčůrání bylo parádní. Fakt jsem si ho užila a taky pohyb bez cévky tak dvě hodiny. Pak přišla muka.

„Hodně pijte.“

Tak jsem pila, čaj tu mají dobrý, oběd jsem měla dobrý taky, ale už jsem měla zkaženou chuť, protože jsem věděla, že mi nejde čůrat.

 

Tohle se stává u poloviny z nás, nic výjimečného, prostě se domů pouštíme s cévkou a za 14 dní se vytáhne.

 

Snažila jsem se třikrát vyčůrat, k tomu pořád pila, potom tlačila, ale hůř jsem svůj mozek zmást nemohla. Můj měchýř mu říkal: „Vyčůrej mě.“ Tak jo. Ale na konci to nešlo. To, co mi můj mozek dával za „odměnu“ nebylo od něj vůbec hezké. Ale fakt vůbec! Já mu nic neudělala! Nikdo mu neublížil, tak co dělá? Jo močová trubice zlobí? No dobře, tak jí mám (i podle papírů) upravenou na ženskou délku. Však taky jo, jsem snad chlap?

 

No nešlo to. Doktorka rozhodla, že mi zase zavedou cévku a nebude mě trápit.

 

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, co se asi tak děje, když se cévku nedaří zavést? Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet nebo že takové situace nastávají.

 

Ta šikovná paní dr. Čechová se snažila opravdu moc, dokonce zkoušela tu nejtenčí cévku, ale prostě to nešlo, protože kam to zkusila, tam byla krev.

 

Řekla mi, že mi musí umrtvit spodek a udělat vývod z močáku břichem z druhé strany. A potom – až to půjde – na sál do celkové anestezie, aby se provedla revize té močové trubice.

 

„Ale nejdřív vás pošleme na sono, pan doktor tam zjistí, jak to vypadá.“

 

Chvilku jsem čekala, už jsem byla vyřízená při té představě zase na sál, do toho plný močák. Přišli dva zřízenci – z nichž ten starší snědší zaučoval mladšího, který byl ze stejného města jako já.

 

Ten starší byl ovšem velmi neomalený. Přečetl si v papírech, co a jak a oslovoval mě v mužském rodě, což zdůvodňoval tím, že prý ještě přeci nejsem žena nebo co jsem? Ptal se na úplně nesmyslné otázky a byl fakt hnusný. Navíc nemůžu sedět, takže jsem se modlila, ať už jsme v urologické ambulanci a ten chytrák zmizí. Takový přístup jsem fakt ještě nezažila. Neměl absolutně žádnou představu, jak to při přeměně chodí, nerespektoval vůbec nic, protože byl sám tupý jak houpací kůň.

 

V ambulanci mě vzali rychle. „Jo to jste vy ta s tím provazcem!“ (Myslel mou druhou operaci). Zase vtipkovali, řešili mé dočasné a budoucí jméno, moc je to zajímalo, byla tam i další opravdu milá paní doktorka, která byla u druhé operace, hned se ptala, jak mi je a začala mi vyprávět, jaké to bylo, když mě operovali 🙂

Potom ten doktor řekl, že jsem tu dobře, protože on je největší machr na cévky, podíval se na sono, že močák už je fakt plný a pustil se do práce. On chtěl totiž ještě zkusit, jestli tu cévku nenapíchne sám.

 

JAK RYCHLE ČLOVĚK ZMĚNÍ ÚHEL POHLEDU…

 

Zatímco ještě před pár hodinami jsem odjezd domů s cévkou považovala pro mě za špatnou variantu, teď to byla ta nejlepší ze všech.

 

Nešlo to čůrat a nikomu napíchnout proto, že tam docházelo ke krvácení.

 

Nebudu popisovat, jaké bylo, když se v tom šťoural 🙂 Bylo mi to úplně jedno. Za každou cenu jsem si přála, aby to tam napíchl. Nešlo mu to, ale snažil se. Fakt se moc snažil a pak najednou šup a bylo to tam! Líbilo se mi, jak zajásal i druhý přítomný doktor a doktorka 🙂

 

Zlíbala bych mu ruce 🙂

 

Takže díra do břicha se nekoná, anestezie ani sál se nekoná, JIP se nekoná.

 

Zpátky mě odvezl už někdo jiný a cestou mi vyprávěl, že tu denně každý z nich nachodí 12 – 18 km. Nevím, jak to změřil, ale věřím tomu.

 

Lehla jsem si celá hotová a vyřízená, notebook nechala ve skříni a řekla si o pilulku na bolest.

 

Budou mě tedy domů pouštět s cévkou (díky bohu! :).

 

No a to je celé.

Tak jsem si to trošku okořenila zase.

 

Mrzí mě, že dr. Čechová do mě vkládala takové naděje a věřila jako já, že to půjde. Ale to je právě medicína – pořád samé překvapení a výzvy. Stejně tu jsou machři. (Přinejmenším na cévky! 🙂

 

 

Cestou na pokoj jsem si četla ve svém spise detaily o operacích a o všem možném. Moooc zajímavé čtení! Co všechno mi vzali 🙂 Jen ať si to nechají.

 

I to, že druhá operace netrvala 2,5 hodiny, ale jen 1,5. Prý to chtěli mít celé hezké a nechtěli to uspěchat.

 

Moc jsem si pochutnala na večeři (zítra budu mít pizzu! 🙂 a teď si jdu zase trochu „pohrát“ do lázní. Tady svítí sluníčko a já se tu peču. Tak rychle pryč 🙂

 

Paní Blanka, se kterou jsem tu soutěžila, kdo půjde domů dřív, protože jsme obě přišly v pondělí a už jsem jí doháněla, se rozčůrala krásně, takže zítra je tu naposledy.

 

Ale teď už mi je zase hej, tak tu vtipkujeme a mamka mi píše smsky, jak mi navaří 🙂

 

Ať si přijdou jakékoliv komplikace, mé štěstí mi už stejně nikdo nikdy nevezme.