Potřebujeme postel (Den 17)
čtvrtek 11.6.2015, Den 17
8:53
Při ranní vizitě mi dr. Joanna říká: „Tak zítra jdete domů!“. Jupí. Já natěšená, ségra už připravená, protože má celý den volno, v autě podsedáky, voda na cestu, bonboniéra pro sestřičky… Ještě že mě tu ten jeden den nechají, protože dnes zrovna ségra nemůže kvůli akademii dětí ve škole (je totiž učitelka). Pokud by mohla, tak by tu pro mě byla nejdřív v osm večer.
Za pár minut přiběhne Joanna a říká: „Moc se omlouvám, už tady nemůžete zůstat, už nemáte antibiotika a musíte odjet dnes, rozhodl pan doktor.“
Bezva.
Takže metro a autobus. Dvě hodiny na stojáka, v sedě to nedám.
Ale vzpomněla jsem si na Andrejku, když tu za mnou byla, jak mi nabízela, že by mě v nouzi odvezla.
Ona je moje záchrana, takže jí hned píšu a asi to půjde, i když trochu s komplikacemi, protože zrovna ve 13 h. má doktora a pak veze rodinu k rodičům do Lysé, kam pojedu s nimi a potom si konečně sklopím sedačku, lehnu si a pojedeme dál.
Pořád lepší, než čekat do osmi. Místo polštářku si dám pod zadek složený župan.
Oficiálně to ale ještě nevím, sestra říkala, že to ještě nemá nahlášené, tak tu s Niki zůstáváme v posteli, protože každá minuta navíc vleže se hodí. Jakmile nás vyhodí, můžeme na polohu vleže zapomenout. Nejspíš půjdeme do jídelny, kde si srovnáme židličky k sobě a na ně si na župan lehneme.
Niki je z Prahy, takže do hodinky tu budou pro ní. Já tam strávím hodiny.
Vůbec jsem se nevyspala. O půlnoci mě probudili s kapačkou antibiotik, ruka od kanyly už mě pěkně bolí, ale věděla jsem, že už mi antibiotika vezmou, tak než přepíchávat kanylu nevím kam, protože už ani odběr krve dnes nešlo udělat, protože nebylo odkud, tak jsem to chtěla ještě vydržet. Ve tři měla Niki problém s čůráním, takže kolem ní začali běhat doktoři a už má zase cévku (a jak je ráda, že jí má – nejspíš i domů a za týden na vytažení). Ve čtvrt na pět odběr krve a teplota. V šest další antibiotika a to už tu běhají sestry, povlékají postele, je snídaně a v osm už jsem antibiotika konečně nedostala, kanylu mu vytáhli a já se cítím zase o něco svobodnější, i když mě mé rozpíchané ruce bolí.
Takže teď jsme tu já i Niki nevyspalé a otrávené, že vlastně nic nevíme (ona má odvoz, ale po noční příhodě neví, jestli půjde domů, já zase vím, že půjdu domů, ale řeším ten odvoz). Sanitka by mě vyšla na 3000 Kč, taxik na 5000. To jsem odmítla a dám radši 2000 Kč kamarádce.
Ale jinak se domů moc těším. A taky, že už nebudu tady.
11:40
Ležím na posteli namalovaná a oblečená do sukně, už se zase aspoň trošku líbím sama sobě a čekám na oběd (nebo až mě z postele vyženou). Ve 14 h. dorazí Andrejka.
Je mi tak hezky! Takhle jsem se ještě nikdy necítila. Teď poprvé jdu přeci mezi lidi – já Tereza.
Netrpělivě čekám na propouštěcí zprávu, ve které bude napsáno, že byla provedena konverze a ještě dnes jí naskenovanou posílám Hance, aby mi mohla poslat potvrzení pro matriku.
A za půl roku (v prosinci možná) zase tady na druhou doplňující z-plastiku. To už je ale detail proti téhle. Hlavně, aby se vše krásně zahojilo a příští čtvrtek za týden jsem se tady na urologické ambulanci po vyndání cévky vyčůrala. Pak už budu konečně mít úplný klid.
Nemůžu uvěřit, že už jsem zase vypuštěná do života! Že už je to celé za mnou. Že se mi právě otevřely ty POSLEDNÍ DVEŘE…
8 Comments
žába
Tyhle "hurá akce" většinou z nějakého záhadného důvodu perfektně klapnou 🙂
Tereza
[1]: díky žábo, vypadá to, že to klapne a bude ještě legrace, protože Andrejka veze rodinu k rodičům a tak jedu s nimi, tak snad to oni přežijí se mnou tu chvíli.
Zuzka
Terezko, tak šťastnou cestu domů!
Bibina
Sluníčko pocit, že spíš dnes už vo vlastnej posteli je predsa nádherný… šťastnú cestu
Monika
Ahoj Terko
Tereza
[4]: ano, ten pocit je opět nepopsatelný. Každý ví, jaké to je spát ve své vlastní posteli, ale jaké to je po 17 nocích nespaní ve své posteli, to vím teď já 🙂
Tereza
[5]: Néé 🙂 štrůdl z motolských zelených jablíček bude v následujících dnech. A taky bublanina, protože jsem dostala třešně.
Lucka
[6]: a co teprve ve své posteli po pul roce, to vím zase já.