Průzkum spokojenosti MtF po SRS
Nebe zahalil obrovský černý mrak, zvedl se vítr a otevřené balkónové dveře bouchly tak silně, že mě probudily z mého odpoledního spánku, který teď přichází úplně sám a který si vychutnávám bez přerušení tak dlouho, jak chci. Žádné měření teploty, žádné injekce, žádné kapačky nebo jen prosté optání, jestli se cítím dobře.
Tohle optání „cítíte se dobře“ ale nebylo zas až tak špatné. Teď více než kdy předtím pociťuji samotu, kterou jsem prožila jeden den a jednu noc v Motole na pokoji bez spolubydlících a moc jsem se těšila, až mi tam někoho dají, abych si mohla zase povídat. Člověk, se kterým si nejsem schopná popovídat by musel být opravdu extrémně odlišný nebo nepřístupný (a přeci se takový ke konci našel).
Dnes po poledni přijel Tom na svíčkovou, kterou mi udělala moje mamča. Přivezl mi řapík na oplachování a taky gel na ruku, která ještě pořád vypadá strašně, protože mi při druhé operaci praskla žíla a krev se vylila do podkoží. No zas tak strašné to už není, to se jen zdá lidem, kteří o tom nic nevědí. Teď už je to jen taková fialovožlutá velká modřina.
Dojalo mě, jakou má o mě Tom starost, ale moc dlouho se tu nezdržel. Včera sice dorazil propuštěný z německé nemocnice, ale jen s podmínkou, že se hned dostaví ke svému lékaři (což jde v pátek večer dost těžko) a tak mu opět napuchla noha a já začala mít strach stejně jako on (ale nedala jsem to na sobě znát). Nakázala jsem mu, že pokud se otok bude zvětšovat, musí na pohotovost. A došlo mi, že jakmile tam dorazí, tak si ho tam stejně nechají, protože v Německu měl ležet ještě týden a tohle se mi fakt nelíbí.
Takže teď leží, odpočívá s nohou nahoře ve svém bytě a každý jsme v tom svém bytě úplně sám.
Chtěla bych se tu teď smát, poprosit ho o chleba se šunkou a těmi roztomilými červenými bejby rajčátky a jsem si jistá, že by mi je hezky vyskládal na talířek a ještě nakrájel papriku. Ale ne – nejsem neschopná. Já v pohodě chodím, zvedám se z postele a nejsem na nikom závislá, ale chybí mi společnost.
Tak mi nezbývá, než se zvednout a jít si udělat večeři sama, sníst si jí sama, dívat se na telku sama a i když jsem spokojená a šťastná, moc se tu nenasměju. Tak nemůže být pořád důvod k smíchu, já vím. Ale za těch sedmnáct dní v Motole jsem si tak nějak zvykla pořád s někým komunikovat. Strašně ráda komunikuju!
Venku se z nebe spouští blesky, je krásně svěží vzduch, horký červen, zrají třešně a sestra už mi koupila i české jahody, na kterých jsem si po obědě pochutnala. Já se mám vlastně tak dobře.
S každým ránem vypadá to veledílo dole lépe a lépe, vlastně už mě omezuje jen ta žlutá čouhající trubička s igelitovým pytlíkem a jinak se cítím naprosto skvěle, jen sezení mi dělá stále trochu problém, ale na to mám nafukovací kruh. Který se sice lepí na nohy, ale na to dát si kávu s vyděšeným Tomem normálně u stolu to stačí. A taky do auta, až v úterý pojedu hlásit se k mé obvodní doktorce, abych si nechala napsat i vycházky a mohla se producírovat v sukni po světě (až mi ve čtvrtek vytáhnou tedy tu cévku a já se rozčůrám).
Během pobytu v Motole jsem slíbila, že zveřejním studii, kterou provedla Eliška Liška s Lentlej. Průzkum probíhá už od 7. února 2013 a má za cíl zmapovat výsledky prací jednotlivých chirurgů v ČR.
Práce je to více než záslužná, protože jde o dotazníkovou akci, která zkoumá stav TS žen po SRS s odstupem a jejich spokojenost. Přináší spoustu zajímavých informací, které mě nesmírně motivovaly (i když už nebylo v čem, protože už jsem měla deset dní po operaci také a motivovaná jsem byla tak jako tak už dost :).
Dotazník vyplnilo zatím 15 respondentek a jeho aktuální výsledky najdete zde:
Na tomto odkaze se výsledky průběžně mění podle toho, jaké další respodentky přidávají do dotazníku svá data. Samotný dotazník není veřejný (což má svůj důvod) a tak ho nemůže vyplnit každý. Je také nutné být alespoň rok po SRS. Tímto vyzývám slečny a ženy, které tuto podmínku splňují, aby v případě zájmu o anonymní poskytnutí svých zkušeností kontaktovaly Elišku nebo mě a vše potřebné zařídíme.
Mně osobně výsledky nadchly. Ačkoli jsem je předpokládala, protože podobné informace jsem měla od jiných dívek, které po operaci nějakou dobu už jsou a neměla jsem pochybnosti o tom, že i věci tak trochu nadstandardní, jako je orgasmus, je očekávatelnou realitou. Ne, kvůli tomu opravdu SRS nepodstupuji, ale proč si to neužít? 🙂
S dovolením bych přesně citovala některé části:
Co jste očekávala od SRS v posledních měsících před jejím provedením?
Respondentkám byly nabídnuty následující předdefinované odpovědi, z nichž bylo možno zvolit více možností nebo uvést svou odpověď volným textem.
A) SRS pro mě byla přirozeným vyústěním celé Přeměny. Nijak moc jsem o ni v tu chvíli nestála, ale jaksi dávala smysl.
B) Celou přeměnu jsem podstoupila proto, abych se dostala k SRS. Primární nebyly úřady, ale nové genitálie. Ani na chvíli jsem neváhala, že neovagina je ten vysněný cíl.
C) Popravdě? O SRS jsem moc nepřemýšlela. Všechno byla taková TV psina a operace byla cosi v budoucnosti… dokud jsem najednou neležela na vozíku, nepočítala zářivky na stropě chodby na operační sál. Teprve pak mi došlo, že se mám rozloučit se svým mužstvím.
D) Chtěla jsem mít sex s mužem jako žena. Bez SRS můžete poskytnout orál a přijmout muže do zadečku, ale holt, žena nejste.
E) Jsem lesba. Zkuste to říct partnerce s vážnou tváří, když máte péro mezi nohama.
F) Jsem asexuál, bylo mi úplně jedno, co mám mezi nohama. Ale to pohlaví by mi úředně jinak nezměnili.
G) Chtěla jsem dosáhnout úřední změny pohlaví a jinak to nešlo. Na SRS bych jinak nešla.
H) Kdyby mi někdo řekl, že ke změně pohlaví stačí podstoupit odstranění varlat, úplně by mi to stačilo a do SRS bych nešla.
(Následující odpověď jsem nepsala já, ačkoli také tvrdím, že žena nemá penis 🙂
Jedna respondentka komplexně shrnula jasnou volnou odpovědí:
Do operace jsem šla proto že: za A je to nutné pro splnění zákonných podmínek a za B protože jsem žena a žena nemá penis! tudíž i kdyby byla možnost změny dokladů s ponecháním penisu nikdy bych do toho nešla protože bych se nemohla nikde bez ostudy svléknout. Od operace jsem očekávala ženský vzhled vnějšího orgánu a bezproblémovost močení. To že funguje i po sexuální stránce je pro mě příjemný bonus.
Jiná respondentka uvedla: Ad očekávání – když máte něco navíc, co tam nepatří a chybí vám něco, co nemáte – a víte naprosto jistě, že je to špatně, uděláte pro změnu všechno.
SEX: klitorální orgasmus naprosto bezproblémový a úžasný. Vaginální sex funkční, pokud si mě chlap dostatečně rozdělá jde to i bez lubrikantu, i když jeho použití je příjemnější. Pokud si mě vezme rychle a hrubě ano tak sex bolí, pokud jsem třeba já nahoře a hloubku průniku si ohlídám je sex příjemný a po chvilce jde hlouběji a hlouběji. Co se týče partnerových rozměrů jsou vetší ve všech směrech než doporučovaný dilatátor 🙂
Potíže s močením nemá žádná z respondentek.
Myslím, že tohle ani nemusím komentovat a jsem ráda, že takové výsledky můžu zveřejnit. Díky Eliško a Lentlej. 🙂
2 Comments
lovelyniki
Já si myslím, že ta spokojenost nespočívá ve funkčnosti a vzhledu nového genitálu.. Jak psala Šárka, proč se spokojíme s málem? Nejsem si jistá, jestli se výsledky srs operací dají považovat za ''málo'' to posoudím, až po srs operaci budu sama.. Jde spíš o ten pocit osvobození se od vlastního ''těla'' které nám bránilo v normálním životě, proč bychom tedy měli být nespokojené, když po srs operaci se nám otevírá plnohodnotý život, co se týče partnerství, rodiny a hlavně sebevnímání sebe samotné. Najednou jsme volné.. Neříkám, že ty srs operace jsou nějak výsledkem zázračné, protože u někoho se výsledek prostě tak dobře nepovede, což je naprosto normální během jakéhokoliv chirurgického výkonu.. A ať se nám to líbí nebo ne, je to prostě kosmetická úprava genitálu, která se transformuje do naprosto jiné formy… A jak dopadla plastická operace třeba Donatelly Versace, Joselyn Wildenstein, Michael Jackson atd atd, jsou to sice odlišné případy, ale dá se to se srs operací srovnat, co se výsledku týče.. Ti všichni s riziky byli seznámeni a nikdo jim nedal k hlavě pistol.. Prostě procento spokojených bude vždycky větší, protože už jenom ten pocit svobody a úlevy za to stojí.. Navíc výsledek je u každého tak individuální, že snad nelze vůbec vinit lékaře, ale vlastní tělo, které prostě zradilo.. Ale doufám, že nás všechny potkají jen ty povedené operace, že medicína třeba v tomhle ohledu ještě pokročí a výsledky budou třeba ještě lepší.. Myslím si, že která není sama se sebou spokojená před operací a nepřijala sama sebe, taková z nás z toho bude vinit doktory a systém změny pohlaví.. Takže je to opět jen a pouze v našich rukou, jak se k tomu postavíme 🙂
bluemoon
[1]: Já tě Niki ještě doplním. Koukala jsem na výsledky operací kolem roku 2000-5(většinou USA a Thai) a jen tak ze zajímavosti mi to nedalo a chtěla jsem vědět, jaký by byl výsledek, kdybych si to tenkrát prosadila. Nic moc tedy, no upřímně hrůza a jestli by to bylo nějak funkční tak asi těžko, o tom žádná. A pak mne napadla otázka, jestli bych do toho šla a pravděpodobně jo. A dnes i kdyby ta plastická chíra nikam nepokročila, nemělo by to vliv na moje rozhodnutí. Ten vývoj probíhá v tomhle odvětví hodně rychle a za pár let to bude zřejmě ještě mnohokrát lepší. Ale čekat a trápit se v cizím těle?