otєrєzє.cz

Každý konec je novým začátkem

14. 7. 2015 / 20:52 / 29 Comments
 
A je tu konec.
Tuhle větu jsem si přála říct už dlouho, i když je pravda, že ke konci mě přeměna začala i bavit. Už to totiž bylo o něčem jiném, než na úplném začátku. Jakmile jsem viděla cílovou pásku, už jsem si to spíš užívala, než abych se trápila. Ale stejně jsem se těšila, až to skončí. Tohle mé narození. A budu na světě – já Tereza.
 
Nepláču. Mám velkou radost. I když kousek nostalgie ve mně stejně je. (Na začátku psaní tohoto článku to ještě šlo, ale na konci už jsem byla na měkko).
 
Řekla bych, že je důležité si jednou uvědomit, že konec nastal. Že je tady. Přišel a je na čase se posunout dál. Nezůstávat někde, kde už nemám co dělat a kde ani být nechci.
 
Zrovna tenhle konec je ale moc krásný, protože mi otevřel úplně všechny dveře, které jsem toužila mít otevřené už od dětství, kdy jsem ještě jako maličká nevěděla, co se to se mnou děje a proč dělám věci, které si neumím vysvětlit a které jsem si ještě dlouho vysvětlit neuměla, protože jsem o všem zarytě mlčela.
Nemlčte! Řekněte to někomu blízkému a on vám může pomoct.
 
Má přeměna skončila.
Začíná život přesně takový, jaký jsem si vysnila. Na druhém břehu, na opačné straně – jak tak často rády říkáme. Prostě mezi náma holkama přece!!! 🙂
 
Odcházím od cílové pásky, ke které jsem běžela tou největší rychlostí, jakou jsem mohla. Když tedy nepočítám patnáctiměsíční výpadek na přelomu roku 2012 a 2013, kterým jsem si vše úplně zbytečně prodloužila, ale já tehdy opravdu svou ženu milovala a musela jsem dělat věci, které jsem tehdy dělala, abych přišla na to, že je to k ničemu a když už jsem neměla co ztratit, přišel úplně přirozený, logický a spontánní moment, do kterého jsem se nemusela ani chvilku přemlouvat. Jakoby mi někdo řekl: „Tak, teď už jsi vyčerpala všechny možnosti jak na tomhle světě přežít. Už ti zbývá jen ta jediná. Tak už to konečně udělej!“
 
Udělala jsem to 🙂
 
Je to chvilka, co mi bylo oficiálně Ministerstvem vnitra přiděleno nové ženské rodné číslo. Dostala jsem doklad o změně osobních údajů (ženské jméno a ženské rodné číslo), na základě kterého se mi už připravuje nový občanský průkaz, ze kterého už nikdo nikdy nevyčte nic o mé minulosti. Jakobych se Terezou narodila. Přesně takový mám i teď pocit. A ten mě těší i hladí na duši. Ale vždycky jsem říkala, že i kdybych měla žít jen jeden den jako žena, jdu do toho.
 
Když mi matrikářka dávala nový rodný list, nemohla jsem z něj spustit oči. Musela jsem se usmívat a během dneška už jsem si to své krásné nové rodné číslo četla asi stokrát! Je úplně naprosto dokonalé!!! Je to pro někoho obyčejné číslo, které si ani nezaslouží pozornost (protože je právě tak obyčejné, přirozené, logické a normální), které mají všechny holky od narození automaticky, ale já si ho „zasloužila“ až teď.
Matrikářka byla velmi milá. Popřála mi do nového života hodně štěstí. Ona si tu radost snad užívala se mnou, vážně to tak vypadalo. Až mě zamrazilo po celém těle, když jsem šla s nově vystavenými doklady z matriky na občanky, kde paní nehnula ani brvou, ale musela jsem jí slovy zopakovat, ke kterým změnám vlastně došlo: „Změna rodného čísla, jména, příjmení a pak ještě něčeho.“ (Nechtěla jsem říkat nahlas „změna pohlaví“). Na zeleném náhradním dokladu o změnách v občanském průkazu je spousta kolonek. Jak si ale matrikářka všimla, chybí tam kolonka pro „změna pohlaví a datum této změny“, tak to vepsala do kolonky „důvod“ a připsala i datum.
 
Takže můj náhradní doklad obsahuje tyto změny:
Změna pohlaví – 15.6.2015 (den, kdy bylo vystaveno potvrzení o ukončení léčby změny pohlaví od Hanky Fifkové)
Změna jména a příjmení – 29.6.2015 (den, kdy rozhodnutí vydané matrikou nabylo právní moci)
Změna rodného čísla – 7.7.2015 (den, kdy mi Ministerstvo vnitra přiřadilo naprosto dokonalé rodné číslo)
 
A na rodném listě už mám písmenko F. To je takové moc hezké písmenko, kvůli kterému na určitém místě přelepujeme občanky, jakože omylem poškrábáváme či viditelně přepisujeme černou fixou z M na F.
 
To proto je přeměna tak úžasná. Během ní totiž zažíváme tolik důležitých životních změn k lepšímu, že nejsem schopná nebýt opět v té své euforii. Matrikářka na mně viděla, že mám radost. Viděla to už přesně před 22 dny, kdy jsem tam přišla poprvé a tak se snažila vše maximálně urychlit. Věděla, jak je to pro mě důležité, za což jí moc děkuji.
Žádost jsem si podala na matrice 22.6., připravena pro mě byla 29.6. a dnes 14.7. jsem si šla pro nový rodný list s novým rodným číslem. Ministerstvo vnitra mi tedy přidělilo nové rodné číslo za 8 dní, ale chvíli trvalo, než se to dostalo poštou na naší matriku a připravily se všechny potřebné dokumenty, takže to nakonec trvalo 15 dní.
 
Matrikářce jsem se zmínila, že s rozhodnutím o změně jména jsem si zkoušela přes kontaktní formulář změnit jméno ve své bance, ale neuspěla jsem (což je chyba banky, která po mně požadovala občanku, i když měla jméno změnit ihned, neboť rozhodnutí bylo v právní moci). Dozvěděla jsem se, že z banky z Prahy volal jistý moc milý pán a dotazoval se, zda dostanu ještě občanku, protože by ji ke změně stejně potřebovali. To ale věděli už ode mě, kdy jsem změnu jména (kterou mám povinnost nahlásit) odeslala e-mailem včetně naskenovaného rozhodnutí s informací, že jakmile obdržím nový občanský průkaz, doložím ho také.
 
Novou občanku budu mít za tři týdny, takže si pro ní půjdu 3.8. a pak s ní oběhnu i ostatní instituce, tentokrát už všechny (ne jako v případě neutrálního jména, kdy jsem jich spoustu záměrně vynechala a neřešila to). I když (jak jsem zjistila a doplňuji později), s novou občankou se špatně vysvětluje, že jsem opravdu tatáž osoba, jejíž jméno a rodné číslo jdu změnit. Dobrý den, tady Nováková. Víte já tu mám řidičák na pana Nováka a chtěla bych, aby na něm bylo napsáno Nováková 🙂 To by mohl říct každý a po vydání nové občanky už nebudu mít v ruce žádný doklad, který spojuje mé staré rodné číslo s novým. Jediným dokladem je rozhodnutí z matriky, že Nováků se mění na Nováková, ale o rodném čísle ani zmínka. Ta je jen v dočasném dokladě potvrzující změny v občance napsaná rukou na matrice právě pro potřebu vyrobení nové občanky. To by se taky potom mohlo klidně stát, že po mně budou chtít na odboru dopravy, abych dělala znovu řidičák, protože nikdo s tímhle rodným číslem řidičák nemá 🙂
Zatímco když se úřednice teď podívá na náhradní doklad, který mi po vyzvednutí nové občanky vezmou, uvidí tam krásně, které rodné číslo se mění na které.
 
Stejně je hezké, že holky ho mají jiné než kluci :). Takhle mám o radost víc.
 
Úřednice na občankách tedy dnes ještě nebyla tou poslední osobou v mém životě, které jsem chtě nechtě musela prozradit to, co už po vyřízení všech dokladů nikdy nikomu říkat muset nebudu.
 
 
Dostala jsem se do stanice, ve které už je potřeba vystoupit, protože se jí říká konečná. Ale příliš dlouho se tu neohřeju, protože nastoupím na další linku, ze které už ovšem nikdy nevystoupím.
 
Začíná mi život, ve kterém je vše napraveno a vše, po čem toužím, dovoleno. Svoboda duše, srdce i těla na nejvyšší úrovni, jakou jsem za celý svůj život zažila.
Nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Tohle není sci-fi, tohle je realita. Byla to ta poslední naděje, kterou jsem ve svých šestnácti opustila jako něco, co se nikdy nemůže stát, protože to nejde a vůbec jsem netušila, že se tehdy mýlím.
 
Začíná mi život, ve kterém si mohu dát sponku do vlasů, namalovat řasy, učesat dlouhý culík, nosit růžové nehty, sukně, sandálky na podpatku; ve kterém se mohu do divadla načesat a vybrat nějaké hezké společenské šaty, ve kterém mohu jít bez trémy nakupovat dámské plavky nebo další z miliónů párů bot, kterých mám pořád málo, utrhnout si v létě na louce kopretinu a dát si jí do vlasů, dívat se na třpytivý prstýnek na mém prstě (který ještě nemám), dostávat květiny, které mi obarví byt i náladu, péct buchty svému milému a pak poslouchat, jak jsou úžasné a jak úžasná jsem kuchařka. Začíná ale také život plných košů prádla na vyžehlení, uklízení pohozených ponožek, které tu zanechal kdosi, kdo bydlí po mém boku :), vymýšlení „co k obědu“ a asistence při koupi jeho nových kalhot, jejichž velikost si nikdy nepamatuje 🙂
 
Život, jehož každý den jsem chtěla žít jako Tereza mi začal. Skončilo bezstarostné trajdání po nočním městě nebo výpravy za dobrodružstvím do přírody úplně sama s baťohem (i když jsou takové odvážné holky, mluvím o „bezstarostnosti“). Tohle je život, ve kterém mužův chtíč dokáže ubližovat, protože teď jsem já to něžné pohlaví, které je pouštěno do dveří nebo oslovováno v supermarketu sebevědomými muži, jejichž zájem může být i milý.
Teď to ale také nemusím být já, kdo může být oblíbená, zatímco moje vagína ano. Svět, ve kterém je spousta věcí ještě stále postavených na dominanci muže a na podřadnosti ženy, i když se tvrdí, že ve vyspělé společnosti něco takového snad neexistuje.
 
V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem pochopila, že hezké vzpomínky nelze zničit. Že silné zážitky nelze zapomenout a že láska je věčná bez ohledu na všechny šrámy, které dostala.
Ještě tři roky zpátky jsem bojovala s nedělními večery, se svými slzami, se sevřeným srdcem, kdy jsem se vracela do prázdného bytu po odvezení Kačenky její mamince. Tehdy (a ještě i celkem nedávno) jsem přemýšlela, jak mohu docílit toho, aby mi bez Kačenky nebylo smutno. Myslela jsem si, že to jde (další omyl, stejný jako myslet si, že vlastní identitu můžeme popřít).
Nejde to.
Je naprosto přirozené plakat, když se mi stýská po mé dceři a jít druhý den do práce, která mě z téhle nálady aspoň trošku vytáhne. A taky se nesmírně radovat, když si pro ní jedu, když nemohu nastartovat, protože mi toho chce tolik říct a vypráví a vypráví, princezna moje.
 
Přeměna mi dala 99 věcí, ale jednu mi vzala. Tohle jedno procento je ale tak silné, že stále vchází do mých snů, kam přichází Kačenka, moje žena, moje tchýně nebo jejich koťata, jejichž jména mi Kačenka postupně jmenuje, ale oni mě nikdy nevidí. Mávám na ně za oknem, ale jen projdou bez povšimnutí. Tam za okny vidím ty růže na jejich zahradě, ke kterým Kačenka běží si přivonět a volá mě k nim. Stromy, které se mi klaní ve větru a já jim, voňavá tráva, na které sedím šťastná i nešťastná. A zatímco mi teď tenhle symbol rodinného štěstí, který mě opravdu naplňoval chybí, protože je přirozené, aby mi chyběl, sedím tu opět šťastná i nešťastná, ale přesně naopak: Tehdy jsem měla jen tu jednu jedinou věc (vysněnou rodinu), ale chybělo mi 99 dalších věcí (můj život ve správném těle a vše s tím spojené). Teď už těch 99 věcí mám.
 
 
Já to ale nechci vrátit. Nefungovalo by to. Jen ráda vzpomínám na to, jaké to bylo. Ráda vzpomínám i na svojí ženu a na těch 12 let s ní, na všechny uskutečněné sny i překonané překážky, které jsme spolu překonaly, až na tu jednu. Chtěla bych prožívat totéž, ale teď prosím už jen sama za sebe, abych nemusela rozdělovat štěstí a smutek na 1 a 99 důvodů, ale už mít jen hezkých celých 100 pohromadě. 100 důvodů ke štěstí, protože k tomu úplnému už mi chybí jen právě jedno, které bych klidně nazvala láska.
 
Nicméně těch 99 důvodů ke štěstí za to stálo a věřím, že i ten jeden poslední jednou přijde. Z téhle strany si ho opravdu užiju.
 
 
Se svým ženstvím už jsem se tedy přivítala a dostatečně nad ním porozplývala. 🙂
Teď je na čase poděkování.
 
Když jsem začala 25.3.2012 psát celá zoufalá svůj první článek, potřebovala jsem to někomu říct, ale nebylo komu. Založila jsem si tenhle blog s tím, že vůbec netuším, jak skončí. Tehdy jeho konec nebyl podstatný. Potřebovala jsem jen psát a díky tomu přežít.
 
Od té doby uplynulo přesně 1206 dní (3 roky, 3 měsíce a 19 dní).
 
Během mé cesty mi do ní vstoupili úplně noví lidé, ze kterých se stali mí přátelé. Také spousta těch z vás, se kterými jsem jen tu a tam prohodila pár slov se v těch nejtěžších chvílích dokázali postavit na mou stranu, někteří jste potřebovali spoustu času na strávení takové informace, ale nakonec jste zůstali se mnou, což posílilo naše vzájemné pouto.
Byly chvíle, kdy jsem plakala. Kdy jsem nemohla spát, protože jsem v hlavě řešila milión věcí a nevěděla, z čeho plakat dřív. Ale i v takových chvílích jsem měla komu napsat, že je mi smutno a vždycky mi přišla nějaká povzbuzující odpověď.
 
Začátky byly nejisté, vůbec jsem nevěděla, jak to celé dopadne. Věděla jsem jen, že musím věřit tomu, že to dopadne dobře, protože jinak bych se dál nedostala. Pravidlo úspěchu zní: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávat! Cokoli si dokážeme představit, a čemu dokážeme věřit, toho lze dosáhnout.
 
Děkuji Vám všem, kdo jste stáli celou dobu při mně. Na začátku kdysi dávno jsem ani netušila, že existujete, ale tenhle blog mi Vás do mého života přinesl, protože to tak mělo být. Byli jste mi oporou, inspirací, radostí a častokrát jsem hořela zvědavostí, kdo se vlastně skrývá za tou přezdívkou či jménem, které se objevuje v diskusích pod mými články nebo v mé poště.
 
Snad proto, že jsem přicházela na stranu žen, objevily jste se vy, empatické a energické ženy, které bych s klidem mohla kolikrát nazvat anděly.
Ale objevili se i muži. Milí, galantní a já pochopila, že tenhle svět se naštěstí ještě úplně celý nezbláznil. Že se nenaplnily mé obavy, kdy jsem se na začátku domnívala, že mi budou pod nohy házeny klacky snad úplně všude a kýmkoliv. Nebylo to tak.
 
Chtěla bych poděkovat ale i holkám a klukům, kteří se mi svěřili se svým trápením, obrátili se na mě s důvěrou mnohdy úplně poprvé v životě a které jsem snad navedla na tu správnou cestu. Nebo přinejmenším vyslechla a vyslovila myšlenku o naději, která je tu vždycky.
 
Věřím, že holky, které přišly po mně, budou stejně tak šťastné jako já (a jako mnoho holek přede mnou) a těm z vás, které jste se rozhodly vepsat své pocity a myšlenky z přeměny také do svého „deníčku“ přeji, abyste se nikdy nenechaly odradit cizími hlasy a vždy šly jen za svým srdcem, které stačí poslouchat. Věřím, že i vaše blogy jednou skončí šťastně – a že jednou skončí.
 
Poděkování patří ale i někomu, bez něhož by nebyla má přeměna uskutečnitelná a bez něhož bych se nikam nedostala. Je jím moje terapeutka Hanka Fifková.
 
Spousta z Vás, co mi vkročili do života během posledních dvou tří let, mi zůstává v srdci navěky.
 
 
 
Konce jsou důležité.
A já konečně odcházím tam, kam patřím.
Mezi nás holky.
 
Tato kniha je dopsána.
Protože příliš dlouho nevydržím nepsat, může se tu ještě někdy objevit nějaký článek. Třeba jak jsem se vdávala v bílých šatech a přidám svatební foto! 🙂
Ale nejspíš to bude jen tehdy, když někde narazím na něco zajímavého a takový článek už nebude souviset přímo s mojí přeměnou.
Ta tímto dnem skončila.
 
Tento blog jsem nenapsala já.
Napsali jste ho vy, které jsem během přeměny potkala, pomáhali mi a stali se tak jeho součástí prostřednictvím rozhovorů, zážitků a setkáních s vámi.
Bylo vás tolik, že by k tomu nestačily ani půlhodinové titulky na závěr tohoto příběhu a to jsem si myslela, jak o všechno přijdu, jak vše bude těžké a bůhví jestli to všechno zvládnu.
 
Já pak vše skrze mé srdce jen přepsala sem.
 
Toto je poslední článek o mně, o mém životě a o mých vlastních pocitech z mé přeměny.
 
 
 
 
 
A úplně na samotný konec jsem se rozhodla dát sem ještě tři poslední obrázky:
 

 

JÁ

NEJSEM

MUŽ.

 

 

NEJSEM

ANI

TRANS

UŽ.

 

JSEM

ŽENA.

 

TAKOVÁ JSEM SE NARODILA.

 
Děkuji Vám všem, že jste došli až sem.
Se mnou. ♥

29 Comments

  • Tereza

    14. 7. 2015 / 21:56 at 21:56 Odpovědět

    [2]: Děkuji ti slniečko. Totéž přeji i já Erin a vlastně i tobě, protože ty jsi přesně tím andělem, o kterém píšu. Pro Erin především a udělalo mi nesmírnou radost, že už se konečně dostala k pilulkám.

  • Eliška Liška

    15. 7. 2015 / 0:30 at 0:30 Odpovědět

    "No, snad tě za ten půlrok ještě dopadnu, abych si tě verifikovala a abys mi vyplnila ten formuláááááááář…", volala Eliška, ale její hlas už teď tak trochu zanikal v lomozu traktorů, které ji na skládce vzpomínek zasypávaly prvními novými zážitky. A když pak nějaký pán v černém obleku stisknul tlačítko na blikající tužce s nápisem MAZÁNÍ PAMĚTI, uvědomila si Tereza, že si náhle nemůže vzpomenout, kdo tu mluvil o jakém formuláři a proč by ho měla za půl roku vyplňovat…

  • Katka M.

    15. 7. 2015 / 0:31 at 0:31 Odpovědět

    Mila Terezko, moc se raduju s tebou! Asi pred pul rokem jsem jako biologicka zena ciste ze zvedavosti zacala (nejen) tvuj blog cist. Od zacatku jsem byla primo fascinovana tvym pozitivnim pristupem k zivotu i pres to (nebo prave proto), cim sis musela projit. Tvoje zenskost z tebe srsi i pres tvuj blog a opravdu jsem nikdy nezapochybovala, ze TY JSI ZENA. Tvuj blog mi otevrel obzory do vaseho utajeneho sveta, ktery pro me byl dosud cizi a ja ti za to moc dekuji. Ted vam muzu porozumet. Tomu co se s vami deje, jaci jste a co chcete. Jste stejne krasni lide, jako my ostatni, kteri jsme se narodili se spravnym telem. Jste mozna jeste krasnejsi a hlavne silnejsi. Zoceluje vas odvaha jit do premeny, hodit svuj dosavadni zivot za hlavu a jit vstric nejiste budoucnosti s tou nejzakladnejsi lidskou potrebou – byt tim, kym chci byt a jsem. Rozhodla jsi se, sebrala si kuraz… S celeho srdce ti preji stastny zivot! Kez bychom se nekdy potkaly – my zeny :-) Mas muj velky obdiv!

  • žába

    15. 7. 2015 / 7:15 at 7:15 Odpovědět

    Terezo, docházejí mi slova. Jako bych s vámi tenhle kus života prošla i já. Váš pohled na svět mi hodně dal, mockrát jste mě "donutila" podívat se i sama na svůj život z jiného úhlu. Jsem šťastná, že se vám splnil sen. A i když jste si ho musela tvrdě vybojovat, pořád jste si udržela nadhled a úsměv.

  • Vlasti

    15. 7. 2015 / 9:30 at 9:30 Odpovědět

    Terezko tohle je jeden z nejkrásnějších článků co jsi napsala! Děkuji za něj a i za ty ostatní! Ty a tvůj blog mě drží a hlavně podržely nad vodou v nejhorších chvílích mého života! Díky ti za všechno!

  • Lauren

    15. 7. 2015 / 19:54 at 19:54 Odpovědět

    Terezko, chci ti hrozně moc za všechno poděkovat. Hlavně za tvojí pomoc, ty jsi byla jedna z prvních osob, které jsem se svěřila, které jsem napsala to jak se cítím atd. Děkuju hrozně moc za veškerou pomoc, podporu, odvoz do Prahy k Hance, prostě za všechno co jsi pro mě kdy udělala! Mám tě hrozně ráda a doufám, že naše kamarádství tímhle nekončí a budeme se vídat. Hodně štěstí do nového života. Lauren 🙂

  • katka

    16. 7. 2015 / 0:10 at 0:10 Odpovědět

    Terezo,Vas blog je psany niterne a ze srdce.Rada jsem Vas sledovala a mnohe jsem pochopila z duse lidi narozenych blbe.Jsem bio zena a psycholozka v zacatcich.Vas pribeh je obrovska inspirace.Diky za Vasi odvahu a hodne radosti,stesti a lasky.K.

  • Jana Jelenar

    16. 7. 2015 / 2:48 at 2:48 Odpovědět

    Myslela sem, že nebudu brečet, ale nakonec mě to dostalo taky :). Hlavně kvůli té tvé „modré pauze“,  a že si se nakonec nevzdala , skočila do toho a dobře to dopadlo. To je prostě  strašně skvělej příběh pro všechny, kteří z nějakýho důvodu nebo strachu  začnou váhat nebo si TO nechcou přiznat a snaží se  TO někam odsunout. Děkuju.  Krásně si ten novej život naplno užij 🙂 Jupííí.

  • Dagmar

    16. 7. 2015 / 20:21 at 20:21 Odpovědět

    ahoj Teri, úplně náhodou jsem narazila na tvůj blog (hledala jsem něco), přiznám se, že jsem četla jen kousek, ale dost mě to chytlo – krásně napsané, krásný blog, myslím, že pomuže spoustě podobných lidí :-)) měj krásný celý život,podle svých představ držím ti palce a na prudiče se vykašli, ahoj Dáša

  • kiwi

    16. 7. 2015 / 21:45 at 21:45 Odpovědět

    Je mi smutno, že blog končí. Ale jsem moc a moc ráda, že se vám podařilo dorazit do cíle a že jste spokojená. Ta fotka ve spodním prádle je parádní!!! Prostě – jste žena a kdo by o tom pochyboval je pitomec. Hledání lásky bude dlouhá cesta, plná zatáček a slepých uliček, stejně jako u každé z nás, u každé ženy. Držím vám palce, ať svého prince potkáte co nejdříve a ať je to láska jako trám. Moc vám to přeji. A děkuji, že jste mě přiměla vzpomenout si, že být holka (byť "postarší") je hezké a že jsem zase vytáhla sukně a šminky (tady by měl být červenající se smajlík). Jste úžasná ženská a doufám, že někdy sem přidáte alespoň větu nebo dvě, jak se vám vede. Hodně štěstí.

  • Jenda

    18. 7. 2015 / 0:02 at 0:02 Odpovědět

    Milá Terezko, jak jinak, než z celého srdce gratuluji k protržení cílové pásky. Ač jsem blog nečetl v reálném čase, ale objevil ho až před několika měsíci, Vaše psaní s lehkostí, elegancí, vtipem, moudrostí, někdy smutkem, mě tak moc vtáhlo, že moc nedovedu vysvětlit proč – tedy kromě toho, že jste úžasná a krásná žena, jak jsem Vám už onehdá psal. Budete mi chybět.

  • littleone

    19. 7. 2015 / 23:18 at 23:18 Odpovědět

    Ahoj Terezko, tak to Ti nové rodné číslo a start toho oficiálně úplně správného života vyšel přesně na můj svátek:) Doufám, že Tě psací nálada jen tak nepřejde, moc ráda bych si početla, třeba i na úplně jiném blogu, jak se Ti daří. A myslím, že nebudu jediná

  • Ivana

    23. 7. 2015 / 12:45 at 12:45 Odpovědět

    "Na začátku psaní tohoto článku to ještě šlo, ale na konci už jsem byla na měkko"….tady bych to, za mě, změnila "na začátku čtení"…milá Terezko, nebudu se dlouho vypisovat, jen bych se opakovala po druhých. Přeji Vám ve Vašem životě hodně hodně štěstí a budu se těšit na tu svatební fotku 🙂

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.