Jsme takoví, jací chceme být
Dievčatá aj chlapci,
muži aj ženy,
slovenská zpěvačka Zuzana Smatanová
vám všem „zakletým“ něco hezkého vzkazuje a plně s ní souhlasím:
Nic není tak zlé, jaké se zdá.
Když tvoje srdce chce, všechno jde.
Pravou ruku nahoru, umíš-li naplno žít.
Vždyť jsme tu jen jednou,
tak na co ztrácet čas?
Ženy i muži:
na věku vůbec nezáleží,
ve vlastní kůži
jsme takoví, jací chceme být,
je na nás, zda se něco změní.
Ve vlastní kůži
jsme takoví, jací chceme být.
Nemá se nám co stát,
tak s tím začni.
Nikdy na to, co chceš
není pozdě.
Tato Zuzančina hezká motivační píseň je už starší z r. 2013, ale do mého života vklouzla právě teď a mně se moc líbila. 🙂
Ta písnička se mi teď náramně hodila, protože je to asi 14 dní, co se mi ozvala Jana z východních Čech se svým trápením.
Jana byla jedna z prvních, kdo se objevil v mém životě po začátku psaní tohoto blogu. To znamená v r. 2012.
Tehdy jsem byla dychtivá po tom sdílet své pocity a trápení také s někým, kdo prožívá totéž a tak jsem poslouchala její rady a bylo to fajn dopisování.
Janě je dnes 46. V momentě, kdy jsem řešila rozvod, ona měla manželku a dvě dospívající děti, práci ve státním podniku a jediné, co řešila bylo, že lituje, že do toho (do přeměny) nešla dřív. Jinak vystupovala často jako žena na veřejnosti, její blízké okolí to tak nějak tolerovalo a tak jsme se vzájemně podporovaly v tom, že se objednáme k Hance.
Já jsem se objednala, ale Jana tam nepřišla.
Za půl roku se ozvala, že se tam musí objednat znovu, protože to takhle dál nejde. Tak se objednala, ale protože čekací doba je 3-4 měsíců, když přišel její termín, nepřišla.
Totéž se zopakovalo ještě jednou, až jsem to opravdu vzdala, protože komu není rady, tomu není pomoci.
Bylo mi jasné (protože tohle je typický příklad toho, kdy se člověk dostane do tak vyhrocené životní situace, že nakonec k té Hance stejně dorazí), že jednou přijde ten bod zlomu.
V takový moment člověk buď páchá sebevraždu, někdo cizí mu pomůže nebo najde ještě zbytek sil k tomu, aby radikálně změnil svůj život.
Nemá smysl to odkládat. Vždycky to všechny dostihne.
„Já jsem zkoušela s tím bojovat.“ A pláč.
Já jsem s tím taky zkoušela bojovat, takže vím, jaké to je a také vím, že se tomu utéct nedá, že nemohu vyhrát nad svým vlastním já, které nelze popřít.
Byla otázka času (pozor, jde o měsíce a dlouhé roky, které jsou zbytečně promarněné! Nejde vůbec o krátké časové úseky, nad kterými lze potom mávnout rukou), kdy se Jana zase ozve.
Manželka jí vyhodila z domu, dostala vyhazov v práci, je na pracáku, kde je jí nabízena vyloženě mužská práce, dochází k místní psycholožce a psychiatričce a jediným řešením je teď hádejte co.
Ne, sebevražda to fakt není.
Konkrétně pro Janu je řešením utéct z jejího maličkého městečka, které (jak ona sama cítí) se proti ní spiklo. Život v mužském těle už vyčerpal všechny možnosti. I já jsem v téhle fázi kdysi byla. Nebylo už co ztratit a tak jsem si sama otevřela dveře, které jsem si měla otevřít už dávno, ale hold si člověk musí na všechno přijít sám.
Jsme neponaučitelné. Neuvědomujeme si, že každým dnem nám utíká život, ve kterém můžeme být šťastné.
Na věku vůbec nezáleží.
I kdybych měla být ženou jen jeden den a věděla, že potom umřu, udělám to.
Jana je na říjen objednaná k Hance a já jsem tentokrát poprvé přesvědčená, že tam dorazí. Už jí totiž v životě zbyla jen tato možnost.
„Ale já jsem si myslela, že to půjde – že mě moje žena bude respektovat jako ženu. Chvíli to tak vypadalo.“
Naše založené rodiny, díky kterým jsme byly šťastné, stávají se pro nás tím nejtěžším a ve všech případech neřešitelným problémem, který jen posune bod zlomu do daleké budoucnosti.
Na druhou stranu proč ne. Jakmile děti dospějí, je to příležitost začít se sebou něco dělat.
„Když on mě žádný zaměstnavatel nechce.“
Jani, prosímtě, nemůžeš tam přijít jako hromádka neštěstí. Takového člověka bych jako personalistka nechtěla taky. Ty potom tvrdíš, že tě diskriminují, že jsou na tebe oškliví a že takhle nemáš šanci sehnat práci, ale ten problém je v tom přístupu, který my zaujmeme. Když přijdu nadšená z toho, kým jsem a dám jasně najevo, kdo jsem, pak ještě spíš všechny kolem sebe tím nadšením nakazím, než abych šla s pláčem domů.
Je jedno, z jakého důvodu jsme trosky. Všechny trosky hledají špatně práci.
„Aha, ty už máš po všem, Terezko. No vidíš. Kde už jsem mohla být.“
Co na to říct?
Moc zdravím Bohunku s Andrejkou, které jsou výjimečným důkazem lásky, která je věčná.
Ale každá to máme jinak, přestože to základní (v hlavě) máme stejné.
Takže prosím, už mockrát se mi potvrdilo, každá máme spoléhat jen sama na sebe a na vlastní úsudek. To, že se někdo narodil do špatného těla ještě neznamená, že spolkl všechnu moudrost a že my to budeme mít úplně stejně. Vše, co já tu povídám jsou moje pocity a myšlenky a to, co dělám já může, ale nemusí vyhovovat druhým v úplně stejné situaci. Stačí poslouchat své srdce a své tělo. To tělo, které začneme milovat hodně brzy 🙂 A s ním i samy sebe.
Já už tu nechci nikoho motivovat. Od toho jsou tu teď jiné a napsala jsem toho v minulost až až. Jenže ona to ta Zuzka tak hezky nazpívala…
S tím souvisí ještě něco.
Už to moc často nedělám, ale vyloženě se mi zachtělo a protože jsem neměla co dělat, koukla jsem se na youtube videa. Vyskočil tam na mě tenhle obrázek:
A jéje, zase nějaká biologická slečna, co si hraje na „přeměnu“. Nebo jako jak to myslí?
Tak jsem klikla.
Už od začátku jsem si říkala, proč tahle slečna tvrdí, že se transformuje z kluka? Kde je ten kluk? 🙂
V textu pod videem byla poznámka: „Ještě úplně všude jako dívka nevystupuji.“
🙂
To je Maya z Kanady.
Za prvé má naprosto dokonalé tělesné dispozice a za druhé začala v 19 letech.
Video, které se spustí po kliknutí na obrázek výše je její transformace z chlapce na dívku, pokud byste to nepochopili jako já. To video je bez mluveného slova prokládané hezkou hudbou. Jakmile jsem si pustila její další videa, kde je nově blond a vtipně se na něm prezentuje, bylo mi trošku líto, že se svým hlasem něco neudělá. Tím to celé totiž úplně zkazila. Můžeme být nejkrásnější modelky na světě, ale jakmile promluvíme hlubokým mužským hlasem, je konec. Vím, jak to velkou spoustu z nás trápí a jak těžké je na tom pracovat. Ale také vím (a pár takových jsem osobně poznala), že výsledky hlasové terapie stojí zato. Já jí prostě nemůžu poslouchat, nejde to! Můj mozek protestuje, protože tak krásná žena nemůže mít takový hlas 🙂
Být krásná jako Maya, strávila bych hodiny, dny, měsíce tréninkem svého hlasu.
To není posedlost.
To je nutnost!!! 🙂
A být krásná jako Maya, nikdy nikomu neprozradím, že bych měla být někdo jiný, než žena….
Ona si to tak užívá!
Je to o tom užít si to, holky! 🙂
Každopádně je teď tohle video moje oblíbené.
A přeci jsem měla ještě něco na srdci.
Před pár dny dala jedna moje kamarádka Lucka (biologická žena) na svůj profil tuhle zprávu:
„Děkuji za dnešní lekci, můžete být úplně blbý, hnusný a tlustý a přeci můžete mít pěkného chlapa, jen když budete mít hodně velké sebevědomí a já se snažím a běhám jak blbec a přitom je to tak jednoduché, milovat své špeky a hrdě se s nimi nosit! díky vesmíre za nastavení zrcadla :-)“
Lucka totiž běhá jako divá, hýbe se, aby si vylepšila postavu a tahle její myšlenka se mi moc líbí.
Nemáme my to úplně stejně jako ona?
Honíme se za dokonalostí a zatím jsou na tomhle světě lidé, kteří nás milují takové, jaké jsme. Se všemi našimi nedokonalostmi.
Pořád nad tím přemýšlím. V souvislosti se svým strachem, který rozhodně při plánovaných setkáváních s muži stále mám bez ohledu na předchozí dobré zkušenosti. Nedám a nedám si říct, že to může proběhnout v pohodě, protože se honím za dokonalostí. Říkám si: Co kdyby?
Co „co kdyby“?
Kdyby to poznal?
V prosinci jsem se sešla s klukem, který mě zval k sobě nahoru po dvouhodinovém povídání u kávy v restauraci. Přirozeně jsem tehdy ani jít nemohla.
Včera mi napsal (aniž bych s ním byla v kontaktu):
„Měla jsi u mě přespat. Užili bysme si úžasný sex a třeba bychom se vídali ještě dnes :-)“
Ten si věří.
No každopádně věřil (a věří) i mně.
Že jsem žena.
Sebevědomí je extrémě důležité. Bez něj to nejde.
8 Comments
Lucka
ahojík Terko, přiznám se ti že tohle je za dlouhou dobu článek který jsem přečetla celý. a proč, protože má spád a je v něm pravda.
Tereza
[1]: To opravdu potěší každou bloggerku – hodnocení od světoznámé lingvistky, jako jsi ty. Jen tu pravdu bych si dovolila pozměnit na "můj vlastní pohled" a je v každém článku stejně velký.
Lucka
[2]: no tak si trhni Terko spisovatelko, nejsem sama co čítávala ob řádek, ale já ti to přiznám.
Lauren
Já tedy s tím jejím hlasem problém nemám, slyším ženu, normání ženský hlas, a kdybych nevěděla že byla kluk tak by mě to ani nenapadlo. 🙂 pouštěla jsem to i mamce a přitelovi aniž by viděli kdo mluví a také mi řekli, že slyší holku 🙂
Tereza
[4]: Jé ahoj Lauren 🙂
Jana
Ahoj Terko,
Tereza
[3]: Lucko, to je mi ale přeci jedno, jestli to čte někdo ob řádek nebo vůbec 🙂 Já si píšu, co chci do svého deníčku. Nepíšu ho kvůli tobě, promiň 🙂
Markéta
[2]: Terko máš pravdu, proměna je užasný zázrak a já rovněž lituji toho, když jsem chtěla do toho jít před deseti lety a nešla s rodinných důvodů. Trápila jsem se dlouho. Na druhou stranu jsem si urovnala život a nyní sice mám určité problémy, ale věřím, že je časem vyřeším.