Bylo to všechno velmi osvobozující, sentimentální, mazlivé, krásné a sexuální pro nás oba otevřít se a hrát si s našimi sebeprezentacemi. Milovali jsme se, jako bychom byli právě zamilovaní. Mám pocit, že jsme našli mnoho odpovědí v naší posteli. Věřím, že sex je krásný způsob, jak si vyzkoušet své pohlavní role, prozkoumat svoji sexualitu a pak ji projevit i navenek, puštěnou do světa se zvýšeným sebevědomím. Mluvili jsme o našich zážitcích donekonečna, byla to krásná forma vyjádření se a převedení našich myšlenek do ložnice velmi sexuálně-pozitivním způsobem.

 

 

 

Bridge začala Krise oslovovat stále častěji jako „jeho“ než „jí“. Přesto, když oslovovala Krise jako „manžela“, bylo pro ní obtížné přijmout svou sexualitu jako lesbička. Nakonec se ale identifikovala jako queer. „Přitahovali mě různí lidé, ale hlavně mě přitahoval Kris ve všech fázích jeho přeměny.“

 

29. prosince 2014 Kris podstoupil odstranění prsou s Bridge po jeho boku. Po operaci Bridge řekla: „To jsi ty! Teď už vypadáš mnohem víc tím, kým jsi.“ Na lásku a podporu Bridge během operace a rekonvalescence Kris říká:

Starala se o mě tak, jak jsem to nikdy nepoznal, s láskou a soucitem. Moje žena se stala mým největším spojencem, skutečným partnerem. Dal jsem jí všechno, co jsem a ona udělala totéž. Vybudovali jsme si život, který si oba zasloužíme a to je ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy poznal… Tato láska je úžasná a já jsem šťastný, že jsem ji našel, ale nebylo by tomu tak, dokud bych nebyl tím, kým jsem dnes. Tím, že jsem se skrýval, jsem jen stavěl bariéru mezi námi, kvůli které jsme ani jeden nemohli sedět k sobě tak blízko, jako teď.

 

 

 

Bridge je neochvějnou podporou pro Krise a je důležitou součástí jeho cesty:

 

Pokud má někdo nedůvěru ve smysl FtM přeměny, musím vám z vlastní zkušenosti říct, že můj manžel udělal opravdu dobré rozhodnutí. Dívala jsem se na něho, utěšovala ho před jeho zhroucením, protože musel žít s prsy… V den, kdy Kris zjistil, že půjde na operaci vršku, byl v tu chvíli nejšťastnější. Ráda bych s ním šla po jeho boku. Jsem už do všeho tolik zapletená, součástí všech jeho vzestupů a pádů všech fází jeho přeměny. Používám slova jako „my“ a „nás“, když nás popisuji druhým a vyprávím, čím prochází. Ještě před tím, než jsme se vzaly, jsem si pohrávala s myšlenkou žít společně. Někdy se mě lidé ptají, jak jsem schopna to všechno zvládnout. Ale já viděla jen to, co dělal po celou dobu pro mě: Pomohl mi stát se lepším člověkem. Jsme jen o maličko více průměrní, než opravdu průměrný pár šťastný díky jejich partnerství.

 

 

Kris a Bridge spolu vychovávají Krisovu dceru, kterou mají ve střídavé péči s jeho ex a jeho partnerem. V současné době podnikají kroky, aby mohli mít své vlastní dítě.

 

Fotografka Sarah Perry nabídla Krisovi zdokumentovat jeho přeměnu, jizvy, podávání testosteronu, ale také záběry s úsměvy a slzami. Chtěli vyprávět o svém vztahu.

 

Kris: Myslel jsem si, že přeměna bude tím nejtěžším, čím jsem si kdy prošel, ale udělala ze mě lepšího člověka. Můj život se zleppšil. My, transgender lidé čelíme tolika překážkám – lidé nás nenávidí prostě za to, kým jsme. Ani rodiny nejsou na naší straně. Často nás popírají, nadávají nám – ale my se stejně vydáme na vlastní cestu. Ale můžeme vstát a říct: „Mohu mít vše, co chci a potřebuji, i když budu sám sebou.“

 

 

Jsme tak odlišné, jako jsme podobné ostatním rodinám. Dan Savage měl pravdu: Může to být lepší. Jen je potřeba najít pomoc, najít někoho, a půjde to. Uvidíte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale stejně je to hezké, když někdo urputně neskrývá, čím si prošel a ukáže všem, jaké to je. 🙂

 

 

S tímto příběhem mám společné také to, že i já už vím, jaké to je, když mě někdo pozná takovou, jaká jsem a miluje mě takovou. Když vztah začíná už s vyloženými kartami. Odpadá to trapné, nejisté a stresující vysvětlování, kým jsem byla. Vztah s otevřeností už od začátku je pro mě ta nejlepší varianta. Takový člověk jde totiž do vztahu rovnou s tím, kým jsem byla a zná tak má trápení i radosti. Bere mě jako ženu, ale ví, jak se ke mně chovat, čím mi zvednout náladu nebo podpořit v souvislosti s (ukončenou) přeměnou.

To je rozdíl oproti lidem, které jsem potkala jako žena, o které si myslí, že se jako žena narodila a doteď netuší, čím jsem si prošla. A ani to nikdy vědět nebudou.

 

Zastávám názor, že není nutné to každému sdělovat. Přesněji řečeno, že není to nutné sdělovat nikomu, kromě svého partnera, který jako jediný by měl vědět vše o našem zdravotním stavu, minulosti, protože stejně tak bych to chtěla vědět i já o něm a případně mu pomoci nebo ho podpořit. To přeci posílí vzájemné pouto. Přesně jak píše Kris a Bridge. O tom to je.

 

Pokud vím, že vztah s člověkem sedícím naproti mně na prvním rande nemá smysl, stejně si ho užiju, už se s ním ale nesejdu a současně si své tajemství nechávám navždy pro sebe. Zatím to bohužel dopadlo vždy tak, že oni mě chtěli, já je ne. Cítila jsem hned výčitky, protože jsem jim jen pořádně zamotala hlavu a navíc mi to „vítězství“ dělalo radost. Je to ale nefér. Jenže tak to prostě chodí.

 

Teď někdo zamotal hlavu mně a udělal mi totéž a já z toho na svatého Václava píšu tenhle článek jako takový dozvuk mých pocitů z toho všeho.

 

Chtěla bych ale říct, že jsem moc ráda, že znám takové lidi, jako je Bridge (že Bohunko, Jardo, Týnko?). Jsou tu. Opravdu tu jsou, i když jsou vzácní a setkání s nimi je vždy osudové.

 

99 % lidí, kteří mi vešli do života a vidím je stále ráda, mi přinesl tento blog. Poslední dobou i můj úmysl nechat v jednom z článků z tohoto měsíce svojí fotku.

 

Takže když to tak shrnu, není až tak na škodu, když známe fotku pisatele 🙂 I já jí vždycky ráda vidím u druhých a mám radost, když se někdo nebojí ukázat. Navzdory ztrátě soukromí. Mně tedy to, že jsem se ukázala, jen udělalo prostřednictvím těch, co mi napsali, radost.

 

Neřekla bych, že Krisovi a Bridge tento velmi intimní článek nějak ublížil. Oni mají svůj svět, jsou šťastní a ke své minulosti se hlásí. Jsou silní. Jsou dva.

 

Já nevím, co chci. (Což není poprvé).

Z jedné strany jsem tlačena (například Tomem i mým vnitřním hlasem) do absolutního zrušení všech mých fotek na internetu, ukončení veškerých kontaktů naživo s transkomunitou a přirozenému nakreslení tlusté čáry za přeměnou.

Na druhou stranu jsem tak nadšená z ostatních, tak nesvá, když vidím nespravedlnost a plná touhy podpořit někoho, kdo to potřebuje, že mi (také můj vnitřní hlas) říká, že si mám sice žít svůj sen, ukončit přeměnu i duševně, ale proč se úplně zříct své minulosti? Mám se snad stydět za to, kým jsem byla?

Jak moc je dobré nebo špatné, když někdo ví, že na fotce, kterou našel tady, jsem já?

Je to opravdu takový problém? Zrušení všech fotek tady mi nic nepřineslo ani nevzalo.

 

Nesnáším blogy, kde nevidím, kdo je píše… Jaké oči to vidí ten jeho svět.

 

Proto tu budu ode dneška v záhlaví na zkušební dobu všechny strašit 🙂

 

Je poslední letní večer roku 2015. Už pomalu pokukuju po kozačkách uklizených v botníku a zimním kabátku, na který už se moc těším.

Kde není srdce, není vášeň.