Nikdo nás nedokáže udělat šťastnými tolik jako my sami

Je poslední letní večer roku 2015. Už pomalu pokukuju po kozačkách uklizených v botníku a zimním kabátku, na který už se moc těším.

Odpočívám, dávám si svůj čaj s nakrájeným zázvorem s medem a čtu si.

 

Občas mi do očí cvrnkne článek, který mě zaujme. (To se stává asi nám všem :). Tenhle už existuje dlouho (od února 2014) a neměl vůbec nic společného s transsexualitou, ale po jeho přečtení jsem zjistila, že společného má hodně. A to je převzatý ze serveru „First Class – Svět a myšlení úspěšných„.

Však i u nás jde vlastně o úspěch. Nelišíme se vůbec od všech cílevědomých lidí, kteří kdy v životě něčeho dosáhli. Vy všichni jste vlastně neuvěřitelně silné osobnosti. Však si to poslechněte.

Je v něm plno moc hezkých myšlenek, které bych lépe neřekla. Cítila jsem velkou potřebu to sem napsat 🙂

 

Nečekejme, že se náhodou něco zapálí a my zahoříme. Čekáním bychom jenom vychladli úplně. Odpověď není v žádné náhodě nebo lidech kolem nás, pouze v nás. Objevme v sobě zápal pro věc. Najděme si to, co nás opravdu naplňuje, věnujme se tomu co nejvíce a zdokonalujme se. Protože nic nedělá člověk lépe než to, co ho baví. Co nás baví, to děláme rádi. Co děláme rádi, to děláme často. Co děláme často, děláme stále lépe. Co děláme lépe, v tom jsme úspěšnější. A v čem jsme úspěšnější, to nás baví. Věčná spirála úspěchu.

 

Potřebujeme více vlastního sebevědomí, abychom prosadili své přání a názory především sami před sebou? Jak nás vidí druzí, není zdaleka tak důležité jako to, jak sebe vidíme sami. Nejšťastnější lidé jsou ti, kteří se cítí pohodlně ve své kůži – jsou sami sebou, věří tomu, jak žijí, souzní s tím. Proč to ale dělá tak málo lidí? To je prosté. Protože být sám sebou chce odvahu.

 

Znamená to být k sobě upřímný a nebát se jít svou cestou, kterou nikdo jiný nejde. Budeme na ní sami a mnozí nás zavrhnou. Silní lidé nechtějí žít ve falši a vnitřní bolesti jen proto, abychom se snažili být někdo jiný. Pak by nám totiž naše kůže nepasovala, ošívali bychom se, nebyli bychom šťastni.

Když se naopak cítíme ve své kůži, má náš život šťávu a neexistuje způsob, jak by nás nevraživé okolí z té kůže mohlo vyvléci. Znáte to: Ani celé oceány nepotopí loď, dokud se voda nedostane dovnitř. Kdo nás chce ovládat, bude se nám snažit říkat, jak nám ta kůže nesluší, že se na zádech krabatí, že vyšla z módy, zkrátka že v ní nejsme dost hezcí a naše volba byla špatná.

Je jeho problém, co nám říká. A náš problém, čemu věříme.

Není tak těžké rozhodnout se, co v životě chceme – kde chceme být/co chceme mít za rok od této chvíle. Těžší je říct si, čeho jsme schopni se vzdát, abychom skutečně vykonali kroky potřebné k dosažení cíle.

Toto je podstatné. Ukazuje, jakou míru dočasného nepohodlí dokážeme kvůli svým snům snést. Na cestě kdykoli hrozí pád, protože tak strmě jsme nikdy nešli, a závrať, protože tak vysoko jsme nikdy nevystoupali. Naše cesta je boj především se sebou. Musíme snést boj s vlastním strachem, který nám bude našeptávat, že nebudeme mít dost síly, i s vlastním okolím, které nám nebude přát, abychom dokázali víc než oni sami. Nebudou nám to přát hlavně proto, že by to neuneslo jejich ego. Předvedli bychom totiž, že cesta dál existuje a funguje. A v jejich hlavách by se začaly množit výčitky.

Velikost oběti ukazuje, za kolik stojí náš cíl. Ukazuje jeho skutečnou hodnotu. Nejsme-li ochotni podstoupit žádnou oběť, znamená to, že se vyhýbáme jakémukoli úsilí. Pak ale od života nemůžeme chtít odměnu. Život není sociální ústav. Je to tvrdý obchodník. Vyžaduje činy.

 

V přírodě není bytosti, která by se chovala záhadněji, pokud jde o dosahování cílů. Člověk něco chce, ale čeká, až se to stane. Nekoná. Diví se, že to, co chce, nepřichází. Je jako horolezec, který si přeje zdolat Everest, a přitom sedí pod horou a čeká, až uvidí ten výhled. Neuvidí. Leda na fotografii.

 

Na dosažení velkého cíle není vůbec nic zázračného. Velký cíl je jen souvislá řada malých cílů. Negativním lidem vadí, že dobytí velkého cíle trvá tak dlouho. Pozitivní lidi naopak baví, že mohou tak často slavit své malé výhry. Všimli jste si, v čem je rozdíl? Negativní lidé vidí jen velký cíl. Pozitivní jsou schopni vidět a nechat se vést těmi malými.

Až budete tak staří jako já, čtyřicetiletý kmet (Petr Casanova), pochopíte, že když se budete soustředit na jeden velký cíl, bude se chovat jako protnuté koleje na horizontu. Když k tomu bodu dojdete, zjistíte, že se posunul. Velký cíl je už takový. Když ho dosáhnete, najednou Vám nestačí. Malé cíle jsou všude kolem nás. Naplňují nás nejen samy o sobě, ale i všemi krůčky, které pro ně děláme. Každý den můžeme zažít úspěch. Malý, ale lepší než žádný.

V tomto světě se žádné dobré věci nedějí samy. Shůry nepadá nápomocná ruka, ani se člověku nevykouzlí úsměv. Obojí představuje něčí námahu. Bez úsilí nebudeme ani šťastni. Ba dokonce čím více úsilí obětujeme, tím slastnější je pocit, když cíle dosáhneme.

Námaha, úsilí… to všechno je podmíněno energií. Abychom ji mohli vydávat, musíme ji někde brát. Ohledně životní energie ale neplatí známé zákony. I když ji někde získáme, neznamená to, že ji někdo jiný ztratí.

Když například přítel přijde strhaný a frustrovaný z práce a my ho obejmeme, podpoříme, provedeme mu masáž na ventilaci negativní energie, vynaložíme svou energii. Ale jeho spokojeností a uvolněností se nám energie zase vrátí. Chápete? Jeden vynaloží energii a oba jí náhle mají víc.

Říká se tomu synergie. Funguje pozitivně i negativně. Když vynaložíme svou negativní energii, cítíme se rázem hůř my i ten druhý. Energie se vždycky násobí. Proto je na nás, s jakou energií pracujeme. Je jako trhavina. Zachvátí nás i okolí. Vynakládat pozitivní energii znamená povzbuzovat, chválit, pomáhat, oceňovat, obdivovat. Ve společnosti pozitivních lidí je radost fungovat. Čím více radosti a úspěchu u nich budete hledat, tím více naleznete.

 

Už teď jsme vybaveni vším, co je třeba pro naši spokojenost. To, co nás dělá šťastnými, máme v sobě, jen to přes nánosy bahna a starostí nevidíme. Neopakujme chybu těch, kteří stále čekají na někoho nebo něco, co někdy přijde a nějak je udělá šťastnými, bohatými nebo úspěšnými. Nic takového se nestane. Ani mezi politiky není žádný zázračný spasitel. Protože nikdo nedokáže zařídit, abychom byli šťastni, dokud sami v sobě nenalezneme a nepojmenujeme to, co to je.

 

Nikdo nás nedokáže udělat šťastnými tolik jako my sami. Protože nikdo nemůže vědět, co přesně nás těmi šťastnými dělá. Nikdo neví víc, čím nejlépe dokážeme být sami sebou. Nikdo do nás nevidí. My do svého srdce ano. Ostatně, máme důležité pomocníky – své pocity. Víme, kdy je nám dobře a kdy špatně.

 

Každé štěstí vychází z ničeho. Z maličkostí, které pro sebe neděláme a najednou je začneme dělat. Cítíte? Je v tom pozitivní akt, dělání místo nedělání. Zaměřme se tedy – stejně pozitivně – na to, co již máme, a neřešme pořád to, co nemáme nebo jsme ztratili. Mysleme na to, co uděláme, ne na to, co neuděláme. Mysleme na to, co jsme, ne na to, co nejsme. Myslet pozitivně znamená stavět. Myslet negativně znamená bořit. Jsou to dvě strany téže mince. Dvě strany téže volby, kterou máme my – pouze tím, jak se na každý den začneme dívat. Jako na příležitost k naříkání, nebo na příležitost k úsměvu?

 

Přikládejme tedy větší pozornost novým začátkům než starým koncům. Nebuďme jako ti lidé, kteří říkají, že chtějí nový život, ale dělají staré věci. Nečekejme, až nám léta uplynou, abychom pak nadávali na partnery, šéfy, politiky, když jsme to pouze my, kdo ta léta mohou udělat nejlepšími možnými. Nebo je veškeré štěstí opravdu podstavené na jedné jediné osobě, jedné jediné práci, jedné jediné hodnotě – penězích? Nebo máme i jiné, méně populární radosti? Jděme za nimi.

Lepší život začíná přesně v tom okamžiku, kdy se ho rozhodneme žít.

 

 

 

Tohle vzkazuji i Janě z předchozího článku (nenaříkat, ale zaměřit se na to, co bude). (Která si mimochodem vymyslela, že bude Martina :). (Jak já tohle neustálé měnění jmen „miluju“ 🙂 Změnit kontakt v telefonu a pak se divit, kdo to je, ale hlavně změnit v hlavě. (Už to prosím neměň, ano? 🙂

 

I mě čeká nová životní etapa – nové zaměstnání. Absolvovala jsem několik pohovorů jako úplně nový člověk a moc jsem si to užívala. Poprvé sama sebou! Poprvé sama za sebe! Je to tak opojný pocit. Cítila jsem se tak přirozeně a šťastná, že mě tahle společnost oslovuje „paní“ nebo dokonce častokrát prostě jen Terezo, Terezko. Mnohokrát jsem se u pohovorů i zasmála a dostala jsem se pokaždé tak daleko, že si ještě můžu vybírat.

Za pár dní už budu pracovat tam, kde nikdo Toma neznal a kde pro ně existuje jen Tereza. Mé první zaměstnání, kde budu úplně sama sebou a svým úsilím, odhodláním a pečlivostí snad přinesu něco dobrého i pro mého zaměstnavatele.

 

Všimla jsem si jednoho velkého rozdílu u pohovorů, které kdysi absolvoval Tom a které jsem teď absolvovala já. Tehdy se nikdo neptal na to, jestli mám děti a jak jsem schopná se o ně postarat v souvislosti s přesčasy. Teď mé „maminkovství“ řešil každý, i když otázky na děti by správně žádný personalista neměl do pohovoru zařadit. Jsem maminka, tak se to řeší. Já s tím samozřejmě problém nemám, byla vždy má odpověď. Kdybych řekla, že mám, tak můžu rovnou jít, jsem jim říkala. To je rozesmálo. 🙂 Nic víc jsem nevysvětlovala. Těžko se mi vysvětluje, proč já jako maminka mám svou dceru jen jednou za 14 dní.

 

 

A na závěr pozvánka.

Dnes 22.9.2015 ve 21:35 na TV Prima v pořadu Očima Josefa Klímy vystoupí Diana/Gabriel, který se soudí o 17 miliónů za nechtěnou změnu pohlaví. Psala jsem o tom v článku „Diana nebo Gabriel?“, pod kterým se v diskusi Diana/Gabriel hojně vyjadřoval k našim názorům, ale pod pohrůžkou žaloby z jeho strany jsem musela před soudním jednáním všechny jeho komentáře zneviditelnit.

Diana/Gabriel tvrdí, že není žena a ani nikdy ženou být nechtěl. Proč tedy v pořadu jako žena vystupuje?

Já mám v hlavě jasno, o co tady jde. 🙂

 

 

A aby toho nebylo málo, v úplně stejný čas ve 21:35, ale na Nově, bude v magazínu Víkend mluvit Hanka Fifková, která na kameru mluví opravdu velmi vzácně a novináře posílá vždy za prof. Weissem, který kamery miluje 🙂