otєrєzє.cz

Kryštof Kolumbus

29. 10. 2014 / 21:34 / 33 Comments
Nějak jsem se asi zamilovala do obrazu od Einara Wegenera „View of Capri“, který jsem vložila do předminulého článku o historii transsexuality.
A popadl mě zase jeden z mých praštěných pubertálních holčičích nápadů, že se tam jednou musím vydat a nechám se s někým (kdo tam pojede se mnou – nejlépe můj partner (jak jinak taky?)) vyfotit přesně v té póze, šatech a klobouku, jako na té olejomalbě a přesně z tohoto úhlu pohledu a pak si ty dva obrázky dám někam na stěnu vedle sebe. Ta myšlenka mě fakt nadchla!
Tak jsem sedla ke googlu, zadala ve vyhledávání obrázků „Capri“ + „Italy“ a čekala, že takový obrázek se mi naskytne taky, protože ho určitě někdo někdy musel na tak hezkém místě vyfotit…
Mýlila jsem se.
Ten kopec, ty ruiny na něm a celá ta terasa s kopulí v pozadí nikde! Dokonce třeba ani z jiných pohledů nebo v dáli.
S tím jsem se ale nehodlala smířit a tak jsem si řekla, že nejjednodušší bude zeptat se někoho, kdo přímo na Capri žije.
Capri je ostrov přezdívaný „Perla Středomoří“ u západního pobřeží Itálie poblíž Neapole. Všechny fotografie, které mi google nabídl, byly úchvatné. Ale ani jedna z nich nezobrazovala cokoliv z této malby.
Existuje takový zvláštní server (interpals.net), kde se registrují lidé z celého světa a podstatou té registrace je kontakt s lidmi z různých zemí za účelem zvyšování jazykových znalostí a získávání informací o té dané zemi. Všichni tam mají fotku a popis, jakými řečmi hovoří spolu s dalšími různými zajímavými informacemi o sobě.
Kdykoliv jsem v minulosti potřebovala něco vědět z nějaké konkrétní země (např. paní ředitelka úřadu, kde jsem pracovala, potřebovala vědět aktuální cenu benzínu ve Švédsku, protože tam jela na služební cestu), tak jsem si jednoduše vyhledala všechny Švédy, které je posléze ještě možné filtrovat podle města a několika z nich jsem napsala. Nakonec jsem dostala to, co chci.
Když jsem zpracovávala téma na přednášku o Švédsku, zjistila jsem si tímto způsobem věci a detaily o životě ve Švédsku, které se jinde, než přímo u přímých obyvatel nedají zjistit.
 
Nehodlám a nechci žít virtuální život, takže nevyhledávám virtuální kamarády, netoužím trávit hodiny na chatu, i když občas mě to včera lákalo a bylo to i v tu chvíli zajímavé.
Takže jsem oslovila tři Italy – mimochodem velmi sympatické (jasně, že jsem si vybírala i podle fotky :), ale žádný nebyl přímo z ostrova Capri, pouze z Neapole, která je na italské pevnině nejblíž. Předpokládala jsem, že oni budou znát svůj kraj víc, než já.
Nejmilejší byl jeden Turek – čerstvý student archeologie z Neaopolské univerzity, který se mi snažil pomoc s odhalením místa z mé malby, ukazoval ten obraz svým spolužákům a když jsem se s ním (fakt nechtěně) zapovídala zrovna při nějaké jeho přednášce, skončilo to tím, že se na Capri vydá a to místo mi vyfotí! Řekla jsem mu, že bych tam chtěla na té fotce být taky já a on hned, že s tím počítá, takže průvodce už bych měla, akorát když tam pojedu se svým partnerem (takový zatím ale není), tak nevím, jak to udělám 🙂
To jsou samozřejmě všechno jen mé sny. Ale já jsem taková, že co si vezmu do hlavy, to tam nosím klidně roky a jednou to udělám. Neopouštím své sny a nevzdávám se naděje na jejich uskutečnění ani po první, druhém, desátém neúspěchu.
Druhý Ital mi odepsal, že na Capri nikdy nebyl a že vůbec netuší, kde by to mohlo být. Snažil se to místo prý najít nafocené na některé z fotek, co mu nabídl google, ale marně. (Snaha byla).
Třetí mi neodepsal.
 
(Tyjo jak touhle může souviset s transsexualitou? 🙂
 
Ten den jsem si na interpals.net vyměnila fotky. Měla jsem tam ještě staré v paruce a dala tam ty nejhezčí a nejaktuálnější, co mám. Měla jsem z toho radost. Každou minutu mi tam naskakovalo deset nových vzkazů, které už jsem potom ani nečetla. Ale některé byly moc příjemné… Opravdu MOC! Byly to reakce na mé fotky a někteří kluci jsou tak nápadití, romantičtí a pozorní!
Kromě těch cizinců mi tam napsal Pája z Budějovic, který je zrovna na stáži v Německu… s tím jsem se zapovídala trochu víc… na několik hodin. To, co mi totiž psal, bylo úžasné a moc hezky se to poslouchalo, tak jsem ho v tom nenechala, i když přesně tohle jsem nechtěla – zapovídat se s někým, kdo bydlí více než 50 km ode mě. Ale jeho úsměvu se na fotce vážně nedalo odolat. Neměl sebemenší podezření a ještě mě moc hezky opěvoval, což mi bylo opravdovým pohlazením, které jsem ten den potřebovala.
Vyzpovídala jsem ho slušně a pěkně (ale v rámci slušného chování) jsem ho provokovala, což mě nesmírně bavilo a užívala jsem si to. Stejně tak i vzkazy ostatních kluků, které jsem sice četla, ale neodpovídala (to bych se zbláznila na to množství). Měla jsem jich tam za chvíli přes 150.
 
(Tohle téma z interpals.net ještě nekončí, ale musím přeskočit, protože než se dostanu ke Kryštofovi, chci popsat, jak jsem se dnes cítila hezky a žensky :).
 
Včera jsem se také inspirovala fotkou Dominiky z Polska. Její fotku „před“ a „po“ jsem vložila do včerejšího článku. Omlouvám se, že ho sem vkládám znovu, ale rozhodla jsem se k němu přidat ještě další její krásné fotky.
Když vidím toho kluka a pak šťastnou a opravdu veselou a ženskou Dominiku, je to pro mě obrovská inspirace. Ten posun je neuvěřitelný. A jak jsem se tak zadívala na Dominiku vpravo v těch uplých šatech, chtělo se mi jít dneska do práce taky v šatech. Mám taky jedny takhle krátké a upnuté a miluju je. (A taky si vzpomínám, jak jsem v nich byla chycena za pas silnými pažemi a přitisknuta velmi pevně a těsně k velmi sladkým a horkým rtům a přála si, abych nebyla nikdy puštěna…..)
 
Líbí se mi, jak jsme si navzájem některé z nás inspirací! To Dominika mě „nakopla“, abych nešla v kalhotách :).
Uvědomila jsem si, že je v ní obrovská ženskost. A Dominika je opravdu moc krásná, takže se mi zachtělo být taky krásná 🙂 (To jsem ještě netušila, že mi tu radost může taky zkazit jeden Portugalec. Ale hlavu si z toho teď už nedělám.)
K šatům jsem si vzala kozačky, šátek a byla jsem v sedmém nebi. Hned si toho taky v práci některé kolegyně všimly a šaty mi chválily, ptaly se, odkud je mám, mně to dělalo dobře a když jsem šla na oběd, kolegyně prohlásila: „Ááá, dneska jsi za krásku, jo?“ 🙂 (Kéž by to tak bylo…)
Šaty dokáží tolik!!! Celkově jak se člověk oblékne má obrovský vliv na okolí. To, jak nás vnímá. A něčím, jako jsou šaty, se ženskost dá podtrhnout skvěle. (Nemyslím konkrétně na sobě, ale obecně.)
Nedávno mi kolegyňka napsala, že se jí líbí, jak se oblékám, že mám vkus a že mi to moc sluší! Nikdy jsem nad tím tahle nepřemýšlela. Nosím to, co se mi líbí, v čem se cítím dobře a co jsem vždycky nosit chtěla.
Ale tohle mě dokáže vždycky tak potěšit!
Mám ráda i úzké kalhoty, ale šaty – to je prostě extra level, kterého bych si ráda užívala co nejvíc, PROTOŽE MŮŽU, ale mám do práce jen jedny, tak to budu střídat se sukněmi, než si jich koupím víc. Navíc k těm kozačkám je to prostě paráda a doslova se v tom vyžívám. Hlavně, jak mi klapou podpadky, když si jdu přes dvě velké kanceláře uvařit čaj 🙂 Už jen ten zvuk je tak ženský!!! Nejradši bych celý den jen chodila 🙂 A potom, když přijedu domů, zaparkuji a jdu kousek po chodníku. Má chůze se odráží celou ulicí. I kdyby mi v tu chvíli bylo opravdu hrozně, tohle mi vždycky spraví náladu. Ne, toho se skutečně nikdy nenabažím 🙂
 
Chtěla bych se ještě vrátit k Dominice.
Vidíte toho kluka vlevo na její fotce? Já ho měla před očima celý den. A pak taky tu druhou fotku vedle něj. Jakoby to byly dvě různé osoby.
Dominice je 42 let, ale některé její fotky mi tak utkvěly v hlavě, že je sem prostě musím vložit. Jsou tak… přirozeně ženské, šťastné, lidské… jakoby u ní ani nikdy žádná jiná, než ženská přirozenost neexistovala! A přesto byla všechna ta krása schovaná v mužském těle. Ona z něj potřebovala vyskočit. Protáhnout se a rozběhnout se tam, kam patří. Zařadit se do světa, ve kterém měla být už od narození. A je ta radost ze života na ní moc dobře znát. Já na těch jejích fotkách vidím, že ona si ten život doopravdy užívá. A taky se mi moc líbí její vlasy. Určitě je chci tak takhle dlouhé 🙂
 
Všechny její fotky jsou volně dostupné a všude u nich naprosto otevřeně hovoří o tom, kým byla a co se s ní stalo.
Dominika to ale neměla v životě jednoduché. O přeměnu se pokoušela už v r. 1994 včetně HRT, ale byla dvakrát znásilněna různými muži, jednou přepadena…
 
Vracím se k tématu 🙂
Takže jsem byla šťastná, sebevědomá, nadšená, než…. připlul do mého života drze Kryštof Kolumbus!!!
Ne, neskončila jsem v blázinci na pokoji s paní Růžičkovou ze Saxany ani mi nepřeskočilo. 🙂
 
Kdy naposledy jsem neprošla?
 
Byl srpen a já jela do Hradce Králové domluvit se s MUDr. Chrobokem na seříznutí ohryzku, které už se konečně blíží. V parku jsem tam potkala dva idioty, kteří si rozhodně nenechávali žádné drzé poznámky jen pro sebe. V některém z článků jsem to popisovala a nechci se k tomu vracet, protože od té doby bylo všechno ok. Od té doby ale nenosím ty bílé kalhoty, které jsem tehdy měla na sobě, jakobych jim dávala za vinu, že jsem v nich měla problém.
 
Prochází mi to v obchodech, venku, v práci u dodavatelů, kteří mě vidí poprvé. Někteří pomlouvají mého předchůdce na pracovišti a tím mi dokazují, že opravdu nemají ani ponětí, že právě z něj jsem se vyloupla já. Procházelo mi to i na internetu (tam jsem to ani nikdy neřešila, protože tam to fungovalo naprosto dokonale – vždyť také ty fotky byly ty nejhezčí, co jsem mohla vybrat). A dokazovali mi to i ty stovky kluků, co mi do dneška za dva dny na interpals.net napsali a popisovali mi, jaká jsem, včetně některých detailů tak hezky, až jsem se musela červenat.
Nejvíc se líbím mužům z Alžírska, Maroka, Turecka (někteří nevypadali špatně), ale psali mi i Američané, Němci, Dánové, Francouzi, Italové… Tam je zkrátka výběr. 🙂
 
No a mezi těmi sladkými vzkazy najednou zablikal jeden, co mi vyrazil dech: „Are you transsexual?“
Napsal mi to takový roztomilý Portugalec (proto ten Kryštof Kolumbus, i když Kolumbus byl Ital, jak jsem teď zjistila 🙂 a já to okamžitě začala řešit.
 
Řešila jsem to s ním od rána v mobilu až prakticky doteď a vlastně se z něj vyklubal moc milý kluk, který proti transsexuálům ani žádným jiným menšinám nic nemá. Jenže mě zajímalo, jak na to přišel? Myslela jsem si (protože jiní mi to přece dávali najevo), že jsem dostatečně ženská na to, abych prošla. Obzvlášť na fotkách! Tam se mi to stalo vůbec poprvé, aby měl někdo podezření. Ale on se zeptal takhle přímo, což mě šokovalo!
Zeptala jsem se ho, na které fotce se mu nelíbím (mám jich tam deset).
Odepsal, že na všech vidí muže.
 
Uvědomila jsem si, že to je jedinečná příležitost vyzpovídat někoho upřímného a zjistit, na čem zapracovat. Nebrala jsem to jako útok, ale důležitou poznámku týkající se mého života v téhle fázi, i když tahle „směrodatná odchylka Kolumbus“ nemá prakticky vůči těm stovkám ostatních žádnou hodnotu. Nemyslím si, že bychom si měly lámat hlavu jedním člověkem z tolika, který se objeví a prostě to v nás vidí. I když si také myslím, že pokud je naše ženskost na dostatečné úrovni, takoví lidé se už nikdy neobjeví.
Tenhle se bohužel objevil 🙁 (Co jsem si jako myslela?)
Mrzelo mě to :/
V tu chvíli mi bylo fakt smutno. Hodila jsem ráno v práci vzteky tužku po stole a nedělala nic. Seděla jsem tam v těch šatech, ve kterých mi bylo tak krásně, skákaly mi tam další vzkazy „jsi tak sladká / krásná / sexy / líbí se mi tvůj úsměv / prsa / rty / obočí / účes (naráželi na tu fotku, kde jsem v šatech s culíčky)… moc krásný set fotek / nejsi náhodou Miss Czech republic?“, atd. (fakt vtipné!!! 🙂 Stejně to píší každé… ale to je jedno, já patřila mezi ty, kterým to poslali taky, takže jsem byla zařazena mezi ostatní „girls“.
Já ale nemohla pochopit, proč ten Portugalec mě vidí jinak. Navíc na těch fotkách, které jsem považovala za tak ženské. Vždyť já už nedokážu vytvořit v tuto chvíli nic víc ženštějšího! 🙁
 
Čím to je, že se občas vyskytne jedinec, který má tenhle smysl to poznat? Čím je jiný? Má snad posunuté vnímání oproti ostatním? Je citlivější? Jak přemýšlí? Je jiný? Nemohla jsem to pochopit. Začal mě fascinovat (navíc se mi líbil) a začal mě fascinovat i ten kontrast jeho vzkazu vůči všem těm ostatním. Portugalec jeden – přímo od pobřeží Atlantského oceánu… a ještě se chlubil, jak tam mají teplo, zatímco já dnes ráno poprvé škrábala skla u auta.
 
Pak se začal omlouvat, že mi nechtěl ublížit. (Byla jsem ráda, že mě oslovil, i když to nechápu. Ne že bych se vnímala já sama tak dokonale žensky, že bych to nemohla pochopit, ale spíš tedy nechápu, proč všichni ostatní mě žensky vnímají?).
 
Vyzpovídala jsem ho já i on mě. Zajímalo ho to. Ptal se na přítele, jestli jsem vdaná, jestli jsem po operaci…
Poslala jsem mu odkaz na článek „Různé druhy žen„, ve kterém jsem vytvořila tři obrázky, kde na prvním byly biologické ženy s mužnými znaky, na druhém transsexuální ženy, které stále vypadaly mužně a na třetím transsexuální ženy, které vypadaly dokonale žensky.
 
 
Chtěla jsem po něm, aby mi řekl, zda by o ženách na prvním obrázku řekl, jestli na nich vidí transsexuály.
Nesmírně ho to zaujalo. 🙂 Mám ráda zvídavé kluky. 🙂
Odepsal mi, že na druhém i třetím obrázku (kde jsou transsexuálky) vidí ženštější ženy, než na prvním (biologické ženy). Ale že si tohle nikdy předtím neuvědomil.
Pak jsem chtěla vědět, zda by některé z transsexuálních žen na třetím (nejdokonalejším) obrázku poznal (jako u mě), že jde o transsexuální ženu.
Odepsal, že ne. Všechny jsou ženské.
 
Čímž mě zařadil do obrázku č. 2. :/
Přestože mi to pořád vyvrací ty jiní a jiní muži tím, co mi píší nebo jak se ke mně chovají v běžném životě. To oni mi dávají tu spokojenost a radost.
Mohla jsem si říct: Joo holka, asi je všechno jinak. Ještě musíš makat a nezastavovat se.
Je dobré se nezastavovat. Taky že nestojím na žádné stopce!
 
Ale není to tak hrozné. I když byl jen jeden, kterého sice k životu nepotřebuji a nemůže moji spokojenost ohrozit, já osobně se cítím dobře a šťastná. On mi ten jeden opravdu nemůže rozházet tak složitě a dlouho skládané štěstí, na kterém mi tak záleží, ale chtěla jsem tím říct, jak se každý člověk dívá jinak a každý vidí něco jiného. Nemůžeme očekávat od všech stejné reakce nebo že se budeme líbit všem. Já jsem šťastná, protože mám proč. Důležitý je vlastní subjektivní pocit a pak je také důležitý pocit z našeho okolí. To všechno je z 99 % ok. Jen ten Portugalec mi těch 100 % trochu pokazil 🙂 Ale já mu to nedávám za zlé. Jinak byl milý.
 
Přesto jsem musela „vynulovat“ mé pomyslné počítadlo dní, po kterých jsem bez problémů procházela. Už zase jsem na pořadovém dni č. 1 místo na nějakých 80, na kterých jsem byla ještě včera. A to jsem si s tím poslední týdny přestávala dělat jakékoliv starosti a užívala si to. Potřebuji to číslo mít alespoň na hodnotě 365.
Nepotřebuji to ke štěstí, ale potřebuji to proto, abych věděla, že jsem dosáhla určité míry toho, co je pro mě důležité, protože je to podstata toho, co dělám.
 
Ale doma zalezlá zůstávat nechci a nebudu.
Pokud nikdy hodnoty 365 dní, kdy projdu nedosáhnu, nebudu z toho dělat katastrofu. Jsem tam, kde jsem chtěla být už teď.
 
Pája z Budějovic, kterého jsem včera tak očarovala, byl ze mě poněkud mimo. 🙂 On by se snad za mnou okamžitě rozjel. (Občas jezdí na univerzitu kousek odsud, ale já jsem setkání odmítla, protože má slečnu a hlavně bydlí dál než 50 km a na virtuální vztah fakt nemám náladu ani čas).
 
Takže jsem byla celý den pořádně zmatená.
Střídala se ve mě radost a nadšení z ženskosti z toho, jak jsem byla oblečená i z toho, co hezkého mi psali kluci s faktem, že patřím do obrázku č. 2. Protože kdybych patřila do toho vysněného obrázku č. 3, nikdy by se nezeptal, jestli jsem transsexuál… To je tak blbá otázka! 🙂
 
Zeptala jsem se ho, co by dělal, kdybych na tuhle jeho otázku odpověděla NE. Že nejsem transsexuál. Že se prostě zmýlil!
A ten temperamentní neomylný sebejistý Kryštof Kolumbus mi prostě řekl, že by mi to nevěřil, že to prostě vidí!
Ach ta upřímnost. 🙂 Co víc si přát 8 měsíců na HRT? 🙂
 
Nakonec jsem mu slíbila, že o něm napíšu článek a tak jsem také udělala. Byl poctěn. (Já jsem taky.)
 
Nezoufám, nevzdávám se, nebrečím.
Žiju dál, jak chci a jak se mi to líbí.
A přemýšlím u toho o mém Kryštofovi… největším kontrastu za poslední měsíce.
 
 
Minulý týden jsem psala kolegyni na pracoviště u Prahy, kde máme obchodní oddělení, nějaký pracovní dotaz. A ona toho potvora hned využila, takže se zeptala, jestli mi rostou prsa 🙂
No jasně, že jo! 🙂 Popsala jsem jí hned pár detailů z mého aktuálního života a poslala tři fotky. Jednu „pohled na svět z mého úhlu“, kde jsou vidět prsa a dvě mé nejaktuálnější postavy. Aby aspoň věděla, jak teď vypadám, když se nevidíme a komunikujeme jen přes maily, přičemž ona mě ještě za poslední půlrok neviděla vůbec a tak si pamatuje jen (jakéhosi 🙂 Toma.
Přišla mi naprosto dokonalá odpověď 🙂 Že jsem krásná ženská a že ona je dosti náročná na ženskou krásu, takže to, co říká, má prý hodnotu. 🙂
Tak nevím, kde je vlastně pravda? 🙂
 
 
Dnes mi volala paní ošetřovatelka jedné slečny, za kterou se příští týden s Lindou vydáme na návštěvu kvůli jednomu tajnému úkolu 🙂 Bude to opravdu moc zajímavá návštěva, na které jsem se domluvila s Hankou Fifkovou a mě samotnou zajímá spousta věcí, takže v mé hlavě vzniká zase další téma na článek, o kterém bych jinak asi vůbec nepřemýšlela, ale o téhle slečně prozrazovat nemohu nic, i když je to velmi zajímavé.
Mladá paní ošetřovatelka byla veselá a zvědavá. Domluvily jsme si detaily schůzky a na konci mi povídá: „Vy máte tak krásný hlas! Vážně! To se vám stalo těmi hormony? Nebo čím to je?“
🙂 Strašně jsem se začervenala, culila se jako měsíček, až si toho všimli kolegové a začali mě virtuálně pošťuchovat 🙂
Já samozřejmě nemám krásný hlas. Ona myslela to, že není hluboký, ale potěšilo mě to neuvěřitelně.
Opravdu má pro mě velkou hodnotu, když mi zavolá například zákazník z mého e-shopu a na něco se chce zeptat. Představím se jako Nováková a on se mnou v klidu hovoří jako s paní Novákovou. Nemá s tím problém. Kdežto kdybych na něj vybalila hlubokým hlasem „tady paní Nováková“, asi by si řekl „co to jako je?“. Mám radost, že aspoň něco se mi aspoň trošku povedlo…
 
 
Co nevidět mě čeká 8. laser. V prosinci to bude rok, co jsem na něj začala jezdit. Už jsem z toho zase nervózní. Z té cesty metrem. No, opakovat se tu nebudu a stěžovat si na tu cestu taky ne. Tentokrát mě do Prahy přeobjednali až na 19 hodinu, což mi vyhovuje, protože si v klidu stihnu dojet z práce, odlíčit a udělat ze sebe něco, co ještě nevím co 🙂
To divné hnusné odporné černé pod bradou už je totiž tak minimálně vidět, že je to poprvé, co bych chtěla přijet oblečená normálně. Tedy žensky. Jenže se nemůžu namalovat. Pláču totiž u toho 🙂 (Tedy slzím). (Prý je to obranný mechanizmus při stresu z bolesti). Ale teď už téměř žádnou velkou bolest nečekám, jak je to tam řídké. Těšila jsem se na tenhle moment, kdy už to bude jen sporadické a za pár měsíců už bude hotovo úplně. Jupí!
 
 
A taky mám radost z tohohle: 🙂

Transgender student potrestán za nošení sukně ve škole, na protest přišli všichni jeho spolužáci v sukních.

 
 
 
Studenti na brazilské střední škole Colégio Pedro II přišli oblečení do sukní, aby podpořili svého transgender spolužáka, který byl potrestán za nošení sukně. Dívky dorazily v kalhotách a chlapci v sukních, tedy přesně naopak, než jak to stanovuje nařízení školy.
 
Marii Muniz musel být uložen trest, neboť porušila stanovená pravidla pro nošení uniforem chlapců a dívek.
 
17letá Maria se ve škole představila teprve nedávno jako transsexuálka a novinářům řekla: „Pro mě je nošení sukně vyjádřením svobody nad tím, kým jsem uvnitř, ne taková, jakou mě vidí společnost. Jsem opravdu ráda, jak mě mí spolužáci podpořili a doufám, že to bude sloužit jako příklad i pro ostatní, když cítí, že je potřeba udělat správnou věc. Vždycky nás ve škole učili být takoví, jací jsme. Já se jen snažila tak doopravdy i žít.“
 
Škola od trestu nakonec pod tlakem médií ustoupila a podpořila studentku v nepříjemné situaci.
 
Ředitel školy poté prohlásil: „Sexuální orientace a identita pro nás není důležitá. Všichni naši studenti jsou si rovni. Nicméně existuje jednotný systém uniforem pro dívky a chlapce, ale připravujeme v pravidlech určité změny.“
 
Příběh Muniz vyvolal řetězovou reakci a po celé Brazílii se začali připojovat studenti, kteří hlásají: „Jdu do školy v sukni!“
 
„Takovým přístupem je možné porazit i transfobii,“ napsal jeden novinář.
 
 
Jsem nadšená, že existují lidé, jako jsou tito. Ten protest je odvážný a úžasný.
 
Fotku Marie Muniz se mi najít nepodařilo. Byla jsem zvědavá 🙂
 
 
Čím víc jsem sama, tím víc píšu… :/
 

33 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.