Zakleté princezny

Zakleté princezny 3. – Jana

20. 9. 2015 / 13:39 / 30 Comments
Tak nevím, jestli zrovna tohle je článek k nedělní kávičce.
 
Janu z Vysočiny znám už dlouho. Byla jedna z prvních, kdo začal e-mailem reagovat na můj tehdy začínající blog. Byla jsem to já, kdo od ní dostával rady a podporu, ale bohužel uplynula už hodně dlouhá doba, kdy se to celé obrátilo. Několikrát jsem se jí pokoušela dostat k Hance, ale nikdy k ní nedorazila. Je to přesně ten případ těch z nás, co máme milión důvodů neudělat to a pak se jen trápíme, soužíme, pláčeme, přičemž roky plynou… Zatímco na začátku jsme na tom byly obě stejně, já jsem na druhém břehu. Ona neušla ale ani jeden jediný krok.
 
Zdá se, že ztratila už všechno – své zaměstnání, svou partnerku, která jí dělá ze života peklo a občas mi přijde, že i samu sebe, svojí hrdost, radost ze života. Má teď ale díky tomu příležitost odrazit se konečně ode dna a být sama sebou. I když je jí přes 40. Protože jak říkám, i kdybych měla být ve správném těle jen jeden jediný den svého života, stojí to zato. Je mi jedno, jestli někdo říká, že s přibývajícím věkem to zato nestojí. Mám na to jiný názor.
 
Janin příběh je tady. Měla obrovský strach, aby jí z její zpovědi někdo nepoznal, tak jsem změnila místa a jména (kromě jejího). Jana má vůbec strach úplně ze všeho. Možná i z toho se druhý den ráno probudit. Ale vzhledem k tomu několikaletému psychu, které prožívala, se vlastně ani nedivím.
 
Nelíbí se mi, jak se k ní zachovala rodina, rodiče, zaměstnavatel, jak se proti ní všichni doslova spikli, využili a zmanipulovali.
 
Z Janiných e-mailů jsem měla často splín i já. Brala jsem si to moc k srdci, vžívala jsem se do její situace a chtělo se mi u ní doma proplesknout pár zabedněných jedinců. Ale tohle si musí každý z nás vyřešit sám. Každopádně má Jana mojí podporu a držím palce, aby se její život posunul tam, kam už dlouhá léta má. Zaslouží si to.
 
Tam, kde už nedokážeme sami vstát, musíme chtě nechtě přijmout pomocnou ruku. Někdo nám jí ale musí podat.
 
 

Příběh 3. – Jana

Na jednu stranu já taky nechápu i tu moji mamku, proč už od mého dětství byla tak umanutě zaujatá proti tomu, abych já nepodědila po babičce a dědovi ten domeček. Mamka vždycky jen hulákala, že ona je ta první, co to má dostat, dědovi vyčítala, že si to do hrobu nevezme a to byl chlap ještě naživu a už mlela takový kecy. Já jsem z toho byla vyplašená, protože jsem byla jen děcko, později puberťačka.
 
Drezůra byla u nás v rodině na denním pořádku, druhý otec vzteklý alkoholik, nic mu taky nebylo a není všechno pochuti. Věčně tam byly generační problémy o majetek mezi dědou, babičkou a mou mamkou a druhým otcem. Vyčítali si pravidelně do detailu všechno. Já jsem tam byla mezi nima vystrašená, vadilo mi, proč se tak melou zbytečně o ten majetek a proč mě jako děcko do toho zatahují.
 
Chodila jsem na základní školu, k tomu do Lidové školy umění na hudební nástroje. Hudbou jsem žila víc, než kdokoliv jiný, pro mě to bylo je a bude vždycky to nej. Nikam jsem nechodila po zábavách, nic jsem nevyváděla, jen mě to táhlo za odpočinkem si posedět k vodě, na ryby. Do hospody jsem nešla, s klukama fotbal atd. jsem nehrála. Ráda jsem se projela na kole, měla jsem malého pejska ,tak jsem si ho dala do batůžku na záda a jeli jsme spolu na kole. Pejsánkovi čouhala jen hlava a přední pacičky a byl rád, že se veze. Věčně mě podezdřívali skoro ze všeho špatného, mamka mě sledovala, co nosím na sobě a jak se mi víc líbili ty dívčí šaty, tak bylo kvůli tomu zle, to řádili i prarodiče.
Ostříhaná jsem byla vždycky nutně dost, delší vlasy jsem nesměla mít, to hned řádili. Já jsem nevěděla proč se mi to děje, proč se mi líběj víc ty holčičí věci. I mně se to zdálo na mě divný, že to na kluka moc nepasuje. Mamky jsem se na to chtěla stokrát zeptat, jenže když jsem viděla, jak řáděj, tak jsem se bála o tom promluvit. To bych dostala mazec a přidali by mi práce. Honili mě po domácích povinnostech jak to šlo, úklidy pomáhat s ledasčím. Do toho ty dvě školy, takže jsem nestíhala to, co jiný děti, že běhaly po venku, mohly si hrát sportovat atd.
Sestře jsem dělala chůvu, ráda jsem pomohla i na té zahrádce dědovi a babi, taky to tam mají okolo domku do zámeckýho stylu. Pěstovala jsem kytky, jehličnany na prodej, abych si přivydělala při škole. Chodila jsem aranžovat, zdobit kostely na svatby, velikonoce, vánoce a pohřby. Mamce jsem pomáhala ve školce s úklidem mytí oken, pastování podlahy atd. Děti od známých jsem hlídala, když někam potřebovali jet. Bála jsem se jich tam jako čert kříže, protože všechno co jsem udělala, nebylo zrovna podle jejich gusta.
Nic jsem extra neměla, jeden magič, kolo, lyže a akordeon. Kamarádi se mi věčně tlemili, protože jsem byla malá drobná, spíše holčičí typ. Takže ti silnější si dovolovali. Sousedi na mě žalovali kde jakou blbost, furt jak pod drobnohledem. Mě to tam tak mrzelo a byla jsem ráda, že jsem ve dvaceti tam odtud mohla odejít. Se strachem jsem tam k nim jezdila i jako dospělá, protože na mě i doteď, a to mi je nad 40 let, mají psychologicky způsob, jak mě zdeptat. Takže ujet 260 km a druhý den jet radši zpátky, se taková návštěva u rodičů moc nevyplatí.

 

Pak jsem se zamilovala do Lídy. Chodili jsme spolu jen přes dopisy, na tu vzdálenost se to ani nedalo jinak. Přišlo mi to asi normální a v tý době jsem nic nevěděla pro nedostatek informací, proč se mi to děje, proč mě to furt táhne být jako Lída, vypadat tak, nosit i ty věci na sobě.

Příšerně jsem se za to styděla, že jsem asi nějaká divná, tak jsem o tom nikomu radši neřekla, abych neměla z toho zle. Nechtěla jsem ztratit ani ty svý rodiče, prarodiče i tu Lídu a všechny co jsem měla ráda, i když se ke mně chovali taky blbě, napadali mě za kde co, věčně se mi tlemili za to, jak vypadám. Rodiče Lídy si na mě taky docela dost smlsli, tchánovi jsem byla věčně za blázna, mamka Lídy mě sekýrovala, jako kdybych byla Lídy sestra.
 
Snažila jsem se jim vyhovět jako jejich dcera v tom, co potřebovali, když se Lídě stavěl dům. Dřela jsem jim tu na tom jako chlap, rvala jsem se dopředu, že když mi koupěj to nářadí, že se to naučím a vylepším jim to tady. Na začátku toho všeho to tu vypadalo jako v džungli, oni tady tak žili spokojeně, jen si dělali se známými pravidelné alkoholické párty a na ostatní dlabali, že je všude binec. Lída v tom byla takhle vychovaná a když jsem k nim přišla, začala jsem jim to tady rovnat, uklízet. Zahrádku dělat do zámeckýho stylu, o baráček jsem se jim starala, i když nebyl můj. Všímala jsem si nedostatků na všem, abych to doháněla a vylepšovala. Lídě jsem pomáhala se vším – úklidy, prádlo, žehlení, nádobí, jen do toho vaření, pečení jsem se jí nemotala.
 
Narodila se nám dcerka, tak jsem o ni musela bojovat s tchýní, protože to vypadalo, že na ní nemám nárok. Lídu mi tchýně odtahovala ode mě, takový kecy, jako že s ní bejt nemusím, se sexem to tady vůbec nešlo, protože věčně tchýni za zadkem. S Lídou nebylo pořádně čas si o něčem promluvit a domluvit, protože věčně seděla u tchýně. S barákem mě hnedka tady její rodiče cvičili, že ale pozor nemám na to nárok, že je jen Lídy atd. Měli strach, abych jim ho neukradla. Tak jsem jim sama říkala, že nemusí mít strach, že já jim na tom pomáhat budu, ale že ho nechci, ať jsou v klidu, nemusejí mít strach. Snažila jsem se jim tady všemožně zavděčit. Přitáhla jsem sekačku na trávu abych si usnadnila práci, tak mi za to vynadali, že oni na tohle nejsou zvyklí, aby se tráva takhle u nich sekala
 
 
Přitáhla jsem si různé nářadí, aby se ušetřilo za řemeslníky, učila jsem se dělat věci, opravy, údržby, výroba, časově už jsem to všechno nestíhala, ale jela jsem jak stroj. Umyla jsem si auto, vysmáli se mi, vysála jsem si auto, vysmáli se mi, uklidila jsem si doma, divili se mi a vysmáli. Myla jsem okna, vysmáli se mi, dělala jsem, tvořila jsem, nelíbilo se to, vysmáli se mi.
 
Začala jsem cítit, že tu je problém a byla jsem s toho nešťastná, v duchu jsem si říkala, bože, proč mě tak trápěj furt s tím výsměchem a deptáním za to, že já dělám užitečný věci? Jezírko jsem chtěla, tak z toho bylo zle, že jim to vytopí barák, přitom jezírko je v zemi a barák na zemi a ještě vejš než jezírko. Jehličnany jsem sázela, bylo zle, že to prej nedává ovoce. Trávu jsem sekala, tak bylo zle, že z toho je špenát. Za Lídou jsem běhala, bylo zle, o první dítě jsem se rvala, bylo zle. Do práce jsem chodila, k tomu jsem si vzala tu hudbu, nakoupila se aparatura, abych mohla s tím přivydělávat, bylo zle, protože jsem potřebovala tu hudbu připravovat, učit se, naučit se to i programovat.
 
S kapelama jsem začala hrát, bylo zle, že se tam prej tahám s fanynkama a zpěvačkama. I mí rodiče mě za to deptali, sestra atd. Já jsem peníze z toho nosila domů, starostí jsem s tím měla až nad hlavu, když jsem to organizovala, zařizovala. Když jsem viděla že se i Lída čertí, že hraju, tak jsem ji prosila, ať chodí se mnou jako zpěvačka, že jí to naučím, aby byl klid, aby mě měla pod kontrolou. Nakonec mi Lída na tu hudbu začala žárlit, začaly lítat výčitky, že hudbu mám radši než jí.
 
Pejska jsem si přitáhla, bylo zle, pomalu jsem s ním běžela zpátky. Po čase se do mě navezla, že mám ráda i psy a opečovávání těch aut, že ráda si jdu posedět k tý vodě, a že ona na to není. Lída nemá žádný zájmy, záliby, prostě nic, přijde z práce, je schopná jen sedět a žvanit s tchýní o drbech.
 
Mě to mrzelo, protože jsem cítila, že mezi ně nějak nepatřím. Líbilo se jim, že jsem pracoavala, starala se, měli zajištěný servis skoro ve všem. Lídě jsem to o sobě řekla, že nevím proč se mi to děje, ale že mám strašnou touhu být jako ona, prostě žena.
 
Ze začátku z toho chytla šok, pak se jí to rozleželo v hlavě, tak jak si to předtavuji, tak jí říkám, že musím o tom zjistit nějaké informace, ale kde????? Internet jsme neměli, koho se kde zeptat???? Proč já se cítím víc jako baba, co s tím??????
Žilo se dál ….Lída zjistila, že se pídím, že to chci o sobě vědět, zjistit, něco s tím dělat. Že chodím po knihovně, na internetu a hledám o transexualitě informace.
 
Tak jsem měla z toho příšerně zle, zakázala se mi v tom hrabat. Začala mi to vyčítat, deptala mě za to, že jestli tohle vyleze na povrch, tak z toho budu mít zle.
 
Pak se nám narodil kluk, toho jsem si strašně zamilovala, jen jsem se bála, aby moje děti netrpěly transsexualitou. Sama jsem o tom hledala tajně dál informace. Žilo se dál, dvě práce, doma starostí až nad hlavu, na relax nebyl čas. Lída už byla o to víc ve střehu, tak mě hlídala, abych si na sebe náhodou nevzala něco jejího.
Zle jsem z toho měla, nešťastná jsem z toho byla, protože už to ve mě gradovalo. Cítíla jsem o to víc, že jsem ženská, že chci být ženská. Lída se na mě za to strašně zlobila, tak jsem se jí bála, navíc bydlím u ní, tak musím být poslušná. Děti s ní mám.
Nakonec mi dovolovala být trošku v tý posteli ženská, viděla jsem, že… nebo myslela jsem si, že je asi bisexuálka, že by jsme to nějak přežili. Já jsem se kvůli ní tu ženu v sobě pokoušela zabít, zničit i kvůli těm dětem. Vydržet se to nedalo postupem času to gradovalo ve mně čím dál tím víc.
Už jsem tak chtěla vypadat, chodit, jmenovat se. Se strachem, že z toho budu mít zle, jsem se brzdila. Oni byli všichni v pohodě, já jsem z toho byla nešťastná, do toho ty děti… jak jim to mám postupně říct, že taťka je ženská. Lída se na mě zlobila čím dál tím víc, o to víc výčitek na mě, za všechno už jsem mohla jen já. Já už v těch 36 letech hledala řešení, jak to vše zvládnout, i na moji psychiku už toho bylo moc, už jsem se začala bránit, že v práci jí to nevadí a jinak že jsem pro ní jen ta nenormální. Už se nade mnou i povyšovala, že ona je ta normální, už mi začala nadávat, že jsem jí do toho zatáhla. Najednou jsem Lídě ve všem vadila, moje zájmy, záliby, všechno špatně. Já jsem začala kvůli ní
od toho upouštět, o to víc jsem pracovala, to už nepomáhalo. Lída dělala s chlapama, začala se v nich vidět, já už jsem postupem času byla pro ní nikdo.
Já miluji svoje děti, tak jsem to snášela, abych je neztratila, protože byli malí, roztomilí, hráli jsem si spolu, do toho hrátky se psem, dětem se to líbilo. Lída mě nakonec znepříjemnila i ten sex, začala mi za to nadávat, hlídala mě, abych si to někde nedělala sama jako ženská. Já čím dál tím víc nešťastná, vystrašená bála jsem se jí o to více. Sama jsem už začala hodně přemýšlet, že tahle to dál nepůjde, já jsem taky jen člověk, o všechno jsem začala přicházet, všemu se podřizovat, abych byla on…
Vztah žádný, sex žádný, zájmy žádný, jen tepaná za kde co už od kdekoho.
Roky už jedu ve stresu jen z toho strachu, z tý celý svý rodiny jak z jedné strany, tak z druhé.
V práci se mi to začalo zhoršovat protože se mězi nima začala rodit nová ženská, u muzikantů to samý. Začala jsem se o to více dostávat do izolace. Takže z práce do práce, kamarádi, kolegové žádní.
Rodina mě sledovala o to více, proč mám holý nohy, proč nemám vousy, atd……
Já už jsem nevěděla kudy kam, co s tím, ta ženská ve mě vřela, chtěla na povrch.
 
Už jsem se z toho všeho začala skládat, už jsem utíkala pryč, abych nebyla ničená za to, že jsem ženská, co ráda hraje, tvoří hudbu, miluje své děti a chce mít věci vpořádku. Kolegové v práci mě za závisti začali deptat atd. Kolegové Lídy z práce mě začali deptat, Lída naštvaná, já nešťastná, umlácená, nevyspaná, nenajedená, strachy s nich všech posraná, že se budu muset asi zabít.
Už jsem je všechny jednoho po druhém prosila nechte mě bejt, mám děti to se dořeší. Už jsem se objednala k tý Hance v tom březnu, když všichni zjistili, že to myslím vážně.
Tak se všichni vzbouřili a rozeskali mě různýma názorama, já jsem se vyděsila, utekla od nich do lesa, obvoďačku jsem prosila, že lítám z toho všeho v těžkým stresu ze strachu, co se mnou bude. Všichni z toho najednou měli radost, Lída na mě jízlivě, že jsem si do toho spadla sama, že jsem nenormální člověk, že jí by se to nikdy nestalo, protože ona je ta normální.
Já už jsem se bránila, že jsem si to nevymyslela, že to je ve mně od narození, že to chce na povrch. Někteří se na mě totálně za to nazlobili, tak se proti mě obrnili právníky. Jiní mě začali tvrdě pomlouvat, že jsem teplej chlap a chudinka Lída to prý vůbec po celou dobu nevěděla, mně z toho tady bylo strašně zle, o to více ve stresu z nich, skládala jsem
se už každou chvíli. Nervy se mi rozhodily, všechnu špínu mi naházela Lída na hlavu, na pomoc si vzala kde koho, sestru, kolegy. Všem jsem vlastně nahrála do karet, jak se mě rychle zbavit. Na dobrý skutky rychle zapoměli. Když jsem se s posledních sil bránila, tak utočili o to víc a hned zase tvrdili: my ti nic neděláme, my ti pomáháme. Však tu bydlíš, ne ….atd atd….
Vzápětí zase boje o majetek, že jsem Lídu o všechno okradla, mě bylo z toho zle, protože jsem jí chtěla všechno tady nechat hlavně těm dětem. K Hance jsem v březnu nedojela, protože tu na mě vystartovali, že mě zavře do blázince, nakonec že prej půjdu sedět, protože nejsem schopná zabezpečit finančně syna. U rozvodu mě soudkyně rozsekala jako za nejhoršího hajzlíka, Lída tam seděla pyšně, že ona je ta chudinka.
Ještě mi před rozvodem vyhrožovala, že jestli prej něco kváknu, tak že proti mě vyjede a bude se tvrdě bránit. Já jsem se u rozvodu klepala jak osika, oni tam na mě koukali, co to se mnou je. Nemohla jsem strachy ani mluvit. Lída se jen smála, jak má navrch, jak to vše vyhrála, jak má šanci mě teď doničit a k tomu se přidali ostatní, rodina, jezdili sem jeden po druhým, deptali mě, že se mám jít nechat zavřít do blázince, že to není normální.
Sestra sem přijela se švagrem, tak mi nejdříve hráli na city, vzápětí se okolo mě posadili a začali hučet jen, že patřím do blázince. Druhý otec hulákal, jak jsem mu tím sešpinila jeho jméno, mamka hned letěla za právníkem, abych nic nepodědila, o práci ve státním podniku jsem přišla, protože jsem to už dál nezvládala dělat.
Sousedi hned vyjeli do hospody, roznesli tam o mně to nejhorší, co se dalo. Vzápětí mi tvrdili, že oni nic neříkali. Nějaký ty zbylý vychytralí kamarádi mi hned začali nabízet pomoc jen za těch podmínek, že si ale tvrdě všechno
u nich zaplatím, vysmívali se mi a do blázince mě furt posílali. Tak jsem se bránila všemožně z posledních sil jak to jen šlo, rychle jsem si našla psycholožku, protože jsem to sama přestala zvládat.
Deptali mě o to víc, hnali mě do těch nejnáročnějších fyzických prací, co jsou pro chlapy, já už z toho všeho vyčerpaná jak psychicky, tak i fyzicky. Tak teplouše teď dobře potrestáme, však to tak chtěl.
Odizolovali se ode mě, začali si tu dělat párty, mě ani neřekli, že grilujou, seděla jsem tu sama v jedný místnosti. Děti proti mě otočili, já z toho nervy na dranc, moje mamka mi nadávala, ať nepočítám s tím, že vůbec někdy za mnou půjdou, za takovým dementem.
Lída mi říkala to samý, tchýně za mnou běhala s novinama s inzerátama na podnájem, abych už co nejdříve šla. Mezitím se tu dělal dvorek na zámkovku, takže to zase chtěli, abych jim se vším pomáhala, takže jsem kopala, odvážela, do toho ta kanalizace, tak jsem pomáhala, vystresovaná s vědomím, že to dělám jen pro ně a pro nového přítele Lídy, kterej sedí ve svým bytečku zalezlej jako sysel a jen čeká, až to Lída se mnou vyřídí a pak si přijde. Lež od Lídy jedna za druhou, už mi začali lhát i děti.
Tchýně se ke mě chová jako kdyby mě neznali, rodiče mě pohřbili, setra mě nezná, jen tak přes zuby. Po vsi nejde nikam jít atd.
Takže ta společnost se teda moc nezměnila, tady aspoň ne… protože bych takhle nedopadla. Já jsem sama sebe nezničila umýslně, obětovala jsem se pro ně, mám je furt ráda, i když budou na mě ty lidi zlí. I když jim to nedojde nikdy, že zničili fajn ženskou, která je snaživá pro dobro věci.
Chtěla bych najít lidi, co by si mě vážili jako ženskou, já pro ně udělám zase dost, ale už jen opravdově jako žena, né nic napůl. Chci se jmenovat žensky, chci to mít už vyřešený, přežila jsem za ty roky taky svoje muka. Nikdo z nich to nepochopí, jaký to je být zašněrovaná s chlapským jménem, v krámě vidíš ženský věci, nemůžeš si je na sebe vzít. Nemůžu být Jana opravdově, jen pro ně hloupej převlečenej chlap.
Dost dost prostě dost, klidně budu na tý ubytovně, nějak se z toho vyhrabu i bez jejich pomoci. Ale už chci být ta ženská, už chci mít spoň to neutrální jméno, už chci abych to dotáhla dokonce.
Chtěla bych se znovu zamilovat, najít někoho milého, tak začnu znovu do třetice snad mi to vyjde. Naštěstí je dobrý to, že hlavně synovi, kterého tolik miluji, se to taky srovnalo v hlavě a jsem šťastná, že mě za to neodsuzuje, i když bojí se Lídy, tak táhne více s ní.
Dcerka s přítelem, tak to je jasný, to je konec, táhnou s Lídou.
Takže Terinko, jsem totálně sama, musím začít znovu, to nejhorší mám už za sebou, oficiální coming out, moje rozhodnutí a budu si psát nový život, jako ona.
Teď mě čeká ta Hanka, já už nechci nikomu nic vysvětlovat, jsem rozhodnutá. Těším se na novou práci, na vedení v Praze, už o tom vědí, čekaj mě zkoušky.. Musím změnit i tu obvoďačku, jí to prostě hlava nebere, že jsem ženská a než abych u ní z toho měla nervy na dranc, tak si najdu nějakou mladší, která bude mít pro to pochopení.
Synovi chci pomáhat dál, mám plány jak a co, aby se měl dobře, i když tu nebudu. A Liduška klidně ať si má novýho chlapa, furt lepší, než aby mě vyčítala a zakazovala mi být ženskou. Nadřela jsem se jí tady dost, v podstatě si ho přivede, nemusej nicc budou si jen grilovat, jezdit po vejletech, užívat si, finančně bude na tom líp, než já, budou si spolu v práci, doma.
Já ji to přeji, ať je šťastná. Lída mně vyčetla, že ona o tohle, co jsem tady udělala, nikdy nestála, že ona takovou zahrádku nepotřebuje, že ona nepotřebuje mít ani auto, že ona nerada jezírko a zvířata. Že ona nerada hudebnici a ona nerada nic z toho, co jsem jim tady sama od sebe pomohla. Tak jsem si řekla, fajn užívej si tady, deptej mě klidně dál… Konec této kapitoly.
Nevím snad se najde někdo, kdo mě jako ženskou bude chtít a když né, to se nedá nic dělat. Nejsem kráska, postavu taky nic moc, ale proč mám být zničená a zatracená, to nechápu. Děti mi zůstanou stále v srdci jako ty nejmilejší, i když se na mě budou za to třeba zlobit.
 
Tohle je příběh mého osudu. Víc už o tom mluvit nechci, musím za tím udělat tlustou čáru.

 
(C) Jana
 
Už před třemi lety se Jana snažila situaci vyřešit a přišla za MUDr. Zbytovským v Hradci Králové. To je známý sexuolog v této oblasti, který její situaci vyřešil rychle. Řekl jí, ať se na sebe podívá, že je stará a ať už k němu nechodí…
 
Jana se teď snaží odstěhovat do Prahy, najít si tam práci a osamostatnit se.
 
Tohle se opravdu těžko komentuje, abych byla slušná.
Když se někdo narodí s poruchou identity, má co dělat sám se sebou. Úplně šílené je období, kdy člověk neví, co se s ním děje, proč je jiný. Ale když se do toho dostane mezi lidi, kteří mu ztrpčují život i bez toho, je to opravdu mnohdy na provaz. Alespoň to tak vypadá z jeho pohledu a já sama se kolikrát divím, jak něco takového mohou tito lidé dlouhodobě zvládat. Ve skutečnosti musí být nesmírně silní. Až jednou jim zhasne i ta poslední jiskra energie… A zůstane už jen ta naděje.
 
I takoví lidé jsou tu mezi námi, ale nevíme o nich.

30 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.