Transrealita v Rusku II. – Veronika

Osudy ostatních aktérů je možné přečíst si zde:

 

Veronika s maminkou Marinou Korčakovou.

 

„Po dvou letech různých testů Veronika absolvovala tři operace pohlaví. Je to bojovnice. Narodila se hluchá, takže už od dětství jsme měly problém s komunikací s ostatními lidmi. Je jedinečná, protože i když neslyší, velmi dobře se socializovala, dokáže mluvit, psát, čte, vystudovala vysokou školu a má práci. Hovoří anglicky a dokáže komunikovat se slyšícími lidmi.“

 

Veronika se ke své transsexualitě otevřeně hlásí. „Byla jsem muž a neskrývám to.“

 

 

„Neslyším. Ale jsem schopná odečítat ze rtů, vnímám artikulaci, takže rozumím tomu, co lidé říkají.“

 

Maminka Veroniky: „Musíme mamku Kiry přesvědčit, že chirurgickou změnou pohlaví jejího dítěte život nekončí.“

 

Ve 4. díle dojde k rozhovoru mezi matkou Veroniky a Kiry. Ta druhá je stále přesvědčena, že by Kira měla zůstat mužem, že se s tím nedokáže smířit. Bojí se o jeho budoucnost, ale nechce ho nechat samotného.

Škoda, že tohle nemohou vidět české matky, které bojují s tím samým problémem… Neústupnou optimistickou a moudrou maminku Veroniky v rozhovoru s odmítavou zdeprimovanou a nešťastnou maminkou Kiry.

Veroniky maminka: „Matka Kiry přemýšlí o tom, jak bude vypadat před sousedy, bojí se, co tomu řeknou ostatní, jak bude své dítě někomu představovat, ale vůbec nepřemýšlí o tom, jak se cítí Kira. Ten se raději zabije, než aby nemohl dosáhnout toho, po čem touží.“

„A proč pláčete? Pláčte kvůli němu? Nebo kvůli sobě? Asi nepláčete kvůli němu, protože on je šťastný.“

 

 

Mezitím si holky vedle povídají.

 

Veronika: „Musíš to udělat.“

Kira: „Jsi teď šťastnější po operaci?“

„Samozřejmě.“

„Kdy jsi začínala se sexem po operaci?“

„Po třech měsících.“

„Hmm dobře. To je docela brzo.“

 

 

Veronika odjíždí do Petrohradu na svatbu kamaráda. Poprvé nejede sama…

 

 

 

„Mám přítele. Jmenuje se Alexandr. I když jsem neslyšící, rozumíme si. Probíráme spolu různé věci. Rozhodla jsem se ho vzít do Petrohradu, kde se žení můj kamarád. Nechtěl mě nechat odjet samotnou.

 

Cítila jsem, že on je tím pravým člověkem, kterého potřebuji. Bylo to úplně poprvé, co jsem se takhle cítila. Jsem tak šťastná, že je Alexandr se mnou! Nečekala jsem, že naše láska bude taková.

 

Jednou jsem takhle seděl u internetu a zahlédl jsem Veroniku. Opravdu se mi líbila. Rozhodli jsme se setkat, ale problém byl v tom, že jsem 10 let žil v Itálii, kde jsem podnikal, ale byl jsem šťastný, když jsem své podnikání mohl přesunout sem do Moskvy a napsat Veronice, že jsem tady. A tak jsme teď spolu.

 

 

Taneček v Petrohradě

 

„Když jsme jeli na předměstí Petrohradu na svatbu autobusem, všichni se na ní dívali. Byla tak krásná. Byl jsem pyšný na to, že patří ke mně.“

 

Veronika má v úmyslu zúčastnit se soutěže krásy pro transženy v Thajsku. Už v roce 2012 se zúčastnila soutěže Miss International Queen, ale nevyhrála:

 

„Chtěla bych se zúčastnit této soutěže, protože chci všem ukázat, že život v Rusku není tak těžký. Není tu už taková homofobie, nikdo nepostihuje transgender osoby. Jakmile jsem zjistila, že mě maminka podporuje, začala jsem si připravovat program a čekám, až mi potvrdí přihlášku z Thajska. Pro talentovou část jsem si připravila píseň. Píseň o mamince od Lary Fabian.“

 

S účastí v soutěži s Thajsku jí pomůže takový neuvěřitelně sympatický choreograf. S nacvičováním jí pomáhá také maminka a její přítel Aleks. Ono dělat pohyby do rytmu skladby, kterou neslyšíme, není zrovna jednoduché…

 

Při zkoušení ruského národního kostýmu Alex utrousí poznámku, že když viděl její úzký pas, měl chuť jí obejmout, jak je krásná.

 

Když si Veronika balí kufry do Thajska, začne vyčítat Alexovi, že neletí s ní. „Potřebuji tvojí podporu, poleť se mnou.“

Ale Alex má plán. Nechá Veroniku odletět a přiletí za ní, aby jí překvapil.

 

„Moc mě mrzí, že se mnou Alex neletí do Thajska. Potřebuji ho tam. Ale má tady v Moskvě prý nějaký nedokončený obchod.“

 

„Veroniko? Kolik si bereš s sebou párů bot s podpatkem?“

„Šest.“

„Ty půjdeš i na letiště v podpatcích?“

„Ne, proč?“

🙂

 

Její kufr váží necelých 23 kg. Maximální hmotnost zavazadla do letadla je 23 kg.

Na letišti se nemůže rozloučit s Alexem. Trápí jí, že neletí spolu, ale doprovází jí její maminka.

 

Po příjezdu na hotel se dozvěděla, že má být ubytována s účastnicí z Brazílie, což nebylo v plánu, protože byla přes internet domluvená na společném pokoji s americkou účastnicí původem z Tádžikistánu, která hovoří rusky a je tak jediná schopná překládat Veronice, která sice umí anglicky, ale ze rtů umí odečítat jen ruštinu.

Maminka se za svoji dceru diplomaticky postavila a tak mohlo dojít ke změně ubytovacího pořádku.

 

Moc se mi líbí, jak v originále maminka oslovuje svoji dceru „Veroničko“. To se však nedá do angličtiny přeložit, takže anglický titulek je vždy jen „Veronica“.

 

Seznam účastnic soutěže krásy pro transsexuálky.

 

Největší zastoupení měla Asie (Filipíny, Singapur Vietnam, Korea, Malajsie, Laos, Mongolsko, Myanmar, Japnosko, dvě účastnice byly z USA a pár jich bylo ze Střední a Jižní Ameriky). Z Evropy dvě – ze Španělska a pokud do Evropy mohu počítat kousek Turecka. Žádné Čechy krásné, Čechy mé 🙂 To je divné 🙂 Tak holky! Která z vás bude první Češka? 🙂 Adeptek bychom tu měli dostatek. (To není domněnka, to je fakt, který jsem zaregistrovala během tří let kolem sebe na vlastní oči.) Jenže tyhle krásky nemají důvod svou minulost někde vytahovat a tak o nich nevíme. Což je vlastně ta nejlepší varianta, která může nastat. Nevidíme je. Ony jsou totiž ženami jako všechny ty ostatní, které potkáváme.

 

Postupně se do hotelu začaly sjíždět všechny účastnice, ale Samira Kalandarova z USA (kamarádka Veroniky) nikde. Místní televize požádala Veroniku o interview. O ostatní účastnice se nezajímali.

 

Nakonec Samira dorazila také s maminkou.

 

Společné foto Veroniky se Samirou.

 

Vítězka soutěže z r. 2013 – roztomilá Marcela z Brazílie

 

 

Všechny účastnice měly s sebou stylisty a vizážisty, jen Veronika a Samira ne. Jejich stylistkami byly jejich maminky.

 

Samira: V Americe jsem žila jako muž až do 30 let. Tancovala jsem, podnikala turné. Dělala jsem vlastně to, co jsem vždycky chtěla. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi dali práci, ale každý večer jsem se vracela domů a říkala si: „Tohle nejsem já. To není můj život. Chci nosit podpatky a šaty, mít na sobě šperky. Ale oni mě oblékali jako muže. Jenže to jsem nebyla já.

V naší rodině mě podporuje jen matka. Její mateřský instinkt a srdce matky je pořád se mnou. Ostatní členové rodiny se snažili jí obrátit proti mně. Když mi bylo nejhůř, tak jsem jí řekla, že jednou přijde domů a najde mě mrtvou. Chtěla jsem spolykat prášky na spaní. Jenže ona mi tehdy řekla větu: „Jestli to uděláš, všichni po tobě budou rok plakat a pak na tebe zapomenou.“ A já si uvědomila, že nemám důvod končit svůj život. Mám důvod začít být sama sebou a jakmile to udělám, všichni tihle lidé na mě tak jako tak mohou do roka zapomenout, když budou chtít. Stejně, jako kdybych se zabila. A šla jsem za svým cílem. Sbalila jsem si věci a odjela začít žít nový život. Tehdy začínalo mé nové turné, takže jsem se jen přetransformovala v samu sebe – v ženu. V takovou, jakou vidíte dnes.“

 

Samira v soutěži Miss International Queen 2014 vyhrála se svým orientálním tancem titul „Nejlepší talent“.

 

Zajímavý je rozhovor Samiry s Veronikou a její maminkou po představení, kde kritizují všudypřítomné ladyboye, kteří sice vypadají jako ženy, ale v dokladech i na těle mají mužské pohlaví, chodí na pánské toalety, jsou posíláni do armád. „Stal se tady z toho v Thajsku obrovský byznys.“

 

Samira: „Viděla jsem na facebooku velký billboard, na kterém jsme byly účastnice všechny vyfocené. Tak jsem si ho přiblížila a zjistila, že je tam napsáno: „Neuvěříte, že ONA byla ON!“ V tu chvíli bych jim ho nejradši rozmlátila kladivem. Šla jsem tedy za organizátorem a ptám se ho: Já tomu nerozumím. My tady bojujeme za to, že nejsme muži, ale ženy. A vy tady všem říkáte, že „ona je on“. Odpověděli mi, že to není jejich chyba. Takto to chtěli sponzoři a nemohou s tím nic dělat. Tuhle soutěž ale děláte už deset let. Víte, že se máte vyvarovat slovu „on“.

 

Při pohledu na zkoušející dívky v této soutěži jsem se při něčem přistihla. Zapomínala jsem neustále, že se narodily jako muži. Vidím ženy a tak je také vnímám. A zjistila jsem, že nechci vědět, že se jako ženy nenarodily, protože pro mě se jako ženy narodily. Jenže za to může tahle soutěž a tenhle dokument, který říká: „Ona byla on.“ Ty holky do toho šly dobrovolně, netají se tím. A přesto chtějí všem ukázat, že jsou ženami!

Fascinující.

 

Alexandr bloudící a hledající Veroniku, kterou přijel překvapit s nádherným pugetem a podpořit jí v soutěži.

 

Veronika ho představí všem dívkám a jdou se vykoupat.

 

Bože to je romantika!

 

Druhý den při finále soutěže.

Alexandr: „Když vešla Veronika na pódium, byla tak elegantní a překrásná! Její kostým nebyl nevkusný jako ty ostatní.“

 

Cenu za nejlepší národní kostým získala dívka z Thajska.

 

Soutěžící – krásné holky. Úplně vpravo soutěžící z Venezuely, která soutěž vyhraje.

(A mně se tak líbila ta Thajka 🙂 Vypadala totiž tak evropsky.)

 

Veronika se ve finále nedostala ani mezi deset postupujících a tak jí maminka a Alexandr přišli do zákulisí utěšovat.

Alexandr: „Nemůžu uvěřit, že ani nepostoupila. Díval jsem se na internet a měla v internetovém hlasování o 500 hlasů více, než ostatní holky.“

 

Veronika sice nepostoupila, ale při závěrečném rozloučení vtrhl na pódium Alexandr a dal Veronice obrovskou kytici, největší ze všech, která tam byla.

(Jééé.)

 

„Byla jsem jediná účastnice na pódiu s pugetem. Znamenalo to pro mě víc, než nějaká korunka. Byla to ta nejhodnotnější cena, jakou jsem mohla dostat – cena od muže, kterého miluji.“

 

Veronika může být pyšná na svojí maminku.

Stejně, jako jsem byla pyšná já na tu svojí.

 

V poslední patnácté epizodě dojde ale k velkému zvratu, který mě hodně mrzel. 🙁 Vlastně jsem ten díl probulela, protože Alexandr mě naštval. 🙁

Veronika zjistila, že zatímco byla v Thajsku, tak jí Alexandr v Moskvě podvedl.

Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Mně je jí tak líto 🙁 Ještě ten ozdobený stromeček tam…

 

„Nevím, co mám dělat. Musím někomu zavolat: Mami, mám problém. Prosím přijď, jestli můžeš.“

 

Uvědomila jsem si, jak musí být telefonování pro neslyšící komplikované. Veronika nemůže čekat na reakci své matky. Může jen doufat, že slyšela, co se jí pokusila říct.

 

Veronika balí Alexandrovi kufry, vyhazuje ho z bytu a mně je z toho do pláče.

 

Alexandr se tam zrovna objeví a poslouchá Veroniku: „Všimla jsem si, jak chatuješ s holkama a pak jsem vás viděla v metru. Ty jsi gigolo! Nepracuješ, nic neděláš, ty jsi normální pasák. Už tě nechci nikdy vidět. Běž pryč.“

 

„Naše láska začala překrásně. Byla jsem s ním tak šťastná. Ale když se vrátil ze soutěže v Thajsku, seděl u počítače na seznamkách. To se mi nelíbilo. A pak jsem ho s někým viděla v metru. Když jsem se s Alexem seznámila, podnikal a vydělával peníze. Ale pak se rozhodl žít na mé náklady. Nevadilo mi to.“

 

Kamera je u celé hádky Veroniky s Alexandrem a jeho odchod je dost dramatický. Hážou po sobě věci. Veronika se chce prát a nutí Alexandra, aby jí vrátil telefon. Ten ale odmítá. Veronika chce spustit alarm a zavolat policii.

 

 

 

„Chtěla jsem, aby mi vrátil telefon. Byl to opravdu hodně drahý dárek a on ho teď používá ke komunikaci se svými dívkami.“

 

Pak se Alexandr pustí do Veroniky. Slovně i násilím. Je hnusný. Nesnaží se nic vysvětlovat nebo vyvracet.

 

„Samozřejmě, že jsem vybuchla. Vyhodila jsem ho a ztropila jsem mu scénu. Už ho nikdy nechci vidět.“

 

Alexandr na schodech křičí „Hurá, svoboda!“.

 

Pak se odhodlá promluvit na kameru: „Schovávala mě před jejími přáteli, nebudu se s nikým bavit. Tohle nepotřebuju. Volím svobodu a opouštím jí. Potřebuju totiž skutečnou ženu. Už se nechci míchat mezi gaye a transsexuály. Nejsem jako oni. Já jsem totiž…normální.“

 

Tak tady jsem vypěnila i já. Pan dokonalý potřebuje skutečnou ženu. Ach jo. On to prostě nedal.

 

„Myslím, že už nemůžeme začít znovu. Ona i já máme svůj život.“

 

Pan „normální“ odchází.

 

Nakonec se mi ale taky ulevilo, protože Veronika po rozhovoru s maminkou zjistí, že je vlastně dobře, že tenhle člověk odešel.

 

Ani já nepotřebuji člověka, který mě bude podvádět, nebude ke mně upřímný a bude mít potřebu chatovat nebo se scházet s jinými slečnami. Řekla bych, že to je ale představa většiny z nás žen.