otєrєzє.cz

Já, přechýlenááá

29. 11. 2015 / 12:43 / 8 Comments
Je jen málo zemí, ve kterých jazyk rozlišuje mužská a ženská příjmení. Slované to vyřešili jednoduše.
Když jsem před půl rokem prozkoumávala i dvě stě let staré české matriky, nebyla tam ženská příjmení, jak je známe dnes, např. Nováková přidáním koncovky -ová, -á. Vlivem němčiny se tehdy ženská příjmení masivně nepřechylovala. Takže paní Mašek, paní Swoboda. Přesto jsou dochovány prameny, kde k přechylování začíná docházet už v 15. století (Eliška Ettlová, 1430).
(Kdo byl Eliška Ettlová? Takové hezké jméno a nikdo takového jména neexistuje. V ČR žije jen 28 žen s příjmením Ettlová a přesto je takhle slavné, protože je jedno z prvních dochovaných s příponou –ová, to je hezké 🙂
Ve starých matrikách jsem tak občas narazila na podoby ženských příjmení psané s příponou „ova“ (nebo „owa“) doslova takto: „Kateřina Mašek -ova, Maria Swoboda -ova“, později „Swobodova“ (s krátkým „a“). Ale žena pana Hlavatého už byla Hlavatá. Nebo se přípona „-ova“ vůbec neřešila a zápis pak vypadal takto: „Pokřtěn syn Tomas otce Pawla Haška a matky Anny“. Tím pádem bylo jasné, že matka Anna patří k Haškovi a je tedy Haškova, ale tehdy to nikde napsané neměla. Její příjmení se neuvádělo. Byla prostě Anna a hotovo.
 
Ono se toho u žen neuvádělo víc. Důležitější byl MUŽ.
U muže (kvůli rozlišení) bylo vždy uvedeno i jeho povolání. Takže „…se narodil syn Tomas otce Josefa Nowáka cwokaře a matky Anny„. Ženy tehdy neměly povolání, jak je známe dnes. Jejich úlohou bylo starat se o rodinu a o hospodářství. Muž živil rodinu. (Cvokař byl tehdy skoro každý desátý a nebyl to cvokař, jako ho známe dnes z Apolinářské :), ale vyráběl různé hřebíky (cvoky) pro koňské podkovy, střechy, apod.)
 
Mimochodem to všeobecně dříve tolik rozšířené dvojté „W“ v češtině se používalo proto, aby se v psané podobě rozlišilo písmeno U a V. Chytrý nápad. Ale stačilo psát krasopisněji 🙂
 
Ono to nebylo až tak jednoduché. Pokud slovo začínalo písmenem U, zapisovalo se písmenem V, ale četlo jako U. Proč? A proč máme dodnes třeba mně/mě?
 
Spřežkový pravopis (cz – č, cz – š, rs – ř) byl ale záhy nahrazen pravopisem diakritickým. Diakritická znaménka použil poprvé ve svém díle Jan Hus (1406). „Diakritiko“ (podle vzoru město) označuje čárku, háček, tečku, dvojtečku nebo kroužek nad písmenem. Správně česky by tedy mělo být „diakritika jsou…„, nikoli „diakritika je…„. Jenže výraz časem získal ženský tvar („ta diakritika“ podle vzoru žena) a tak je možné použít tvary oba.
 
Jediným evropským jazykem, který diakritická znaménka nepřijal je angličtina. (Je to dobře nebo špatně? 🙂 Královně se prostě nechtělo). Dokonce se diakritika dostala i do čínštiny. Bravo mistře Jane!
 
Tečka, dvojtečka, vykřičník a otazník se začíná používat až začátkem 17. století (bratrský pravopis). Po c, s, z se psalo výhradně tvrdé y. (cyzý). Moooc pěkné 🙂
 
 
Nepřechýlená jména ve starých matrikách však nebyl až takový problém. Byla tam kolonka „pohlawi“, která měla dvě okénka „mužského / ženského“ a ta se prostě zaškrtla.
 
 
Příjmení jako taková se u nás začala objevovat od 13. století. Vznikla potřeba odlišit se navzájem. Přidání zeměpisného označení pobytu (tzv. přídomku) ke křestnímu jménu nestačilo (Jan z Doudleb, později již jako Jan Doudlebský). Příjmení však nebyla dědičná (takže šlo o tzv. přízviska, či příjmí) a jejich užívání nebylo závazné a ustálené. Nejprve docházelo k označení osoby podle příbuzenského vztahu (Jan Václavík – syn Václavův, Ondřej Mařák – syn matky Máří).
Zpočátku bylo používání příjmení výsadou šlechty. V 17. století se však příjmení dostala i na venkov a poté do dělnické vrstvy.
 
Díky stálému růstu obyvatel vznikla povinnost mít dědičné příjmení a to na základě vydání patentu císaře Josefa II. ze dne 1. listopadu 1780.
 
Období ustanovení povinnosti dědičného příjmení:
  • Itálie, Francie – 8. století
  • Německo – 12. století
  • Švédsko, Finsko – 17. století (1626)
  • České země – 18. století (1780)
 
Podobná situace nastala v ostatních slovanských jazycích.
 
Nejvíce českých příjmení začíná písmenem K, po něm následuje S. K nejdelším původem českým příjmením patří stále užívaný Dobrovítovský, Struharňanský, Kolomazníček, k nejkratším Áč, Cé, Ehm. K nejdelším z nečeských příjmení patřilo např. Schwingelschlögel. To si ale jeho majitel žijící v Česku z pochopitelných důvodů změnil a tak už jej najdeme jen za hranicemi.
 
 
Ženská podoba příjmení se od českých i cizích příjmení vytváří mechanicky, a to pomocí přípony -ová, přechýlenou podobu pak běžně skloňujeme podle vzoru mladá. Vžitost a užívanost přípony -ová je v češtině dána tím, že má dvě důležité funkce.
 
První z nich je zcela jednoznačné rozlišení pohlaví pojmenovávaného jedince. Objeví-li se v českém textu např. spojení Heather Locke, Čech zcela automaticky předpokládá, že se jedná o muže. Ještě větší zmatek způsobí, je-li křestní jméno zkráceno (H. Locke) nebo úplně vynecháno. Pak dochází k nepříjemnostem zaměňování muže za ženu.
Williams porazila Schneider. Kdo koho porazil? V přechýlené podobě už to jasné je: „Williamsovou porazila Schneiderová„. Čeština prostě potřebuje skloňovat.
 
Druhá důležitá okolnost, která přispívá k životaschopnosti přípony –ová je fakt, že umožňuje ženské příjmení v českém textu skloňovat, podobně jako skloňujeme cizí mužská příjmení a jména obecná vůbec. Ženské příjmení se totiž jinak než v přechýlené podobě v češtině skloňovat nedá. Je sice možné vypomáhat si skloňováním průvodních slov typu paní, slečna atd. a ponechávat příjmení v původním nepřechýleném tvaru, ale to se nedá praktikovat napořád, neboť stylizace by tím byla za chvíli přesycena.
Skloňování a přechylování příjmení vychází v současné době ze zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, který platí od 1. 7. 2001 (§ 69). Podle něj si může žena vybrat přechýlenou nebo nepřechýlenou podobu svého příjmení.
 
V roce 2013 senát odmítl návrh zákona, který měl umožnit ženám zápis jejich příjmení v mužském tvaru pouze na základě jejich vlastního rozhodnutí. Takže žádná paní Novák.
 
(Zdroj: Marie Knappová – O příjmeních v českých zemích, Eva Sommerová – diplomová práce Jihočeská univerzita, Kateřina Burdová – diplomová práce UK Praha)
 
 

Finsko přechylování vzdalo

Úprava cizojazyčných příjmení do místních podmínek není ale jen českou výsadou. Cizí příjmení si dle místních zvyklostí upravují i jiné země, např. Finsko, kde dokonce začátkem 20. století proběhly dvě vlny pofinšťování příjmení přidáním některých finských koncovek (např. Ranta-nen). Jde o přirozený jev. Duchovní vlastnictví daného národa. Některým národům tato výsada chybí. Přechylování ženských podob příjmení chybí. Přesto má finština ženskou koncovku (-tar) pro některá slova, u kterých je patrno, že jde o ženu (opettaja – učitel, opettajatar – učitelka). Některé národy mají prostě potřebu rozlišit pohlaví osoby, o které mluví. Angličané nikoli.
 
V 17.-19. století přechylovala ženská příjmení i finština opět koncovkou -tar. (pan Karhunen / paní Karhutar). Možnost přechýlení však ve Finsku skončila v r. 1929, kdy byl přijat zákon o manželství. Dnes jsou finská příjmení společná pro muže i ženy, obvykle oba používají mužskou variantu. Výjimečně se lze setkat i se jmény se ženskou příponou (například Kerätär), ta ale užívají i muži. Vzhledem k tomu, že gramatika finštiny nerozlišuje jmenné rody, je používání obou variant jazykově bezproblémové.
 

Litva – nejen pohlaví, ale i rodinný stav

Ještě dál zašli v Litvě. Tam se totiž přechylují odlišně ženská příjmení vdaných žen a svobodných dívek, takže z jejich příjmení není patrné pouze pohlaví, ale také rodinný stav.
 
Mužská příjmení končívají na -as, -is, -ius, nebo -us.
Dívčí přípony jsou -aitė, -ytė, -iūtė a -utė.
Přípona pro vdané ženy je -ienė.
 
Kdysi jsem si dopisovala s jednou litevskou studentkou, která emigrovala do USA a její příjmení bylo Paužaitė.
 Maminka se tak musela jmenovat Paužienė a tatínek Paužius.
Takže jedna rodina, tři různé koncovky příjmení.
 

Striktní Lotyšsko

Lotyština používá pro ženy důsledně příjmení v přechýleném tvaru, i u cizinek. A hotovo. Žádná Emma Smetana.
 

Lužice

Lužická srbština je téměř zaniklý slovanský jazyk. Ještě ho udržuje menšina žijící na východě Německa, kde lze nalézt i dvojjazyčné geografické nápisy. V roce 1990 byla lužická srbština uznána jako úřední jazyk v této části Německa. (Německé úřady si s tímto nařízením týkající se z německého pohledu složitého slovanského jazyka ale velkou hlavu nedělají a lužickosrbskou menšinu ignorují, takže lužičtí Srbové ovládají jak jazyk svůj, tak němčinu.)
Historicky se Lužice rozkládá na území mezi Německem, Čechy a Polskem (Lužice patřila až do r. 1814 k Zemím koruny České). Do Lužice vlastně patří třeba i Liberec nebo Varnsdorf, ale u nás už Lužičtí Srbové nežijí. I tak je to ale moc zajímavý národ a jazyk.
Proto Lužické hory, hora Luž. Naopak s obcí Lužice v okrese Hodonín nemá nic společného.
 
Lužická srbština se vyvinula z již zaniklého slovanského jazyka „polabštiny“ (Polabští Slované vymřeli v 10. století). Je velmi podobná češtině a polštině. Po slovenštině je češtině nejblíže srozumitelným jazykem.
 
Ukázka lužické srbštiny – nedávná zpráva o úmyslu postavit v ČR Kliniku tradiční čínské medicíny:
„W Hrádecu Kralovym nastanje prěnja klinika tradicionalneje chinskeje mediciny. Zrěčenje wo tym je ministerski prezident Bohuslav Sobotka składnostnje swojeho wopyta kraja wulkeje murje w Pekingu podpisał. „Tradicionalna chinska medicina je za Čěsku bjezdwěla nowa wěc“, rjekny direktor Hrádeckralovskeje chorownje prof. Roman Prymula.“
 
Krása. Bohuslav Sobotka – ministerski prezident (česky „předseda vlády“).
 
Proč o tom ale mluvím.
 
Pokud se mi líbí myšlenka přechylovat příjmení nejen podle pohlaví, ale u žen také podle rodinného stavu, pak je lužická srbština perfektním příkladem, jak by taková myšlenka vypadala v češtině, protože k ní má nejblíže.
 
Jména vdaných žen mají nejčastěji příponu –owa (Nowak / Nowakova), tedy jako v češtině.
Přechýlené příjmení neprovdaných žen se tvoří nejčastěji příponou -ojc/-jejc (Nowak / Nowakojc).
Obdobu těchto tvarů najdeme ještě v českých nářečích (chodština, plzenština, táborsko).
 
V češtině by tedy přechýlená příjmení neprovdaných žen zněla takto: „Novák / Novákovic“.
 
Muž: Novák
Neprovdaná dcera: Novákovic
Vdaná žena: Nováková
 
 
Tak jako proč ne?
Tereza Novákovic 🙂
 
Zní to tak jako drze až pubertálně.
 

Polsko v tom nemá jasno

I naši severní sousedé přechylují ženská příjmení podle rodinného stavu. Ne ale vždy a v oficiálních dokumentech by měla být jména nepřechýlená. By měla.
 
U mužských jmen s nejčastější koncovkou -ski (Kowalski), dojde k přechýlení na -a (Kowalska) u vdaných i svobodných.
 
Končí-li mužské příjmení na souhlásku (Michalak), vdané ženy použijí nám běžnou příponu –owa (Michalakowa).
U svobodných děvčat s použije přípona -ówna (Michalakówna).
 
Takže ještě svobodná „Tereza Novákóvna“.
To se mi nelíbí.
 
Nepřechýlená příjmení žen se vyskytovala v Polsku – třebaže poměrně zřídka – již v 19. století, avšak byly proti nim vznášeny četné námitky. Po druhé světové válce se velice rozšířila. Dnes se jich běžně užívá v úředních dokumentech a jejich šíření podporují i některé důvody psychologického rázu (ne každá žena chce informovat o svém stavu, mnohé rozvedené ženy se vrátily ke svému původnímu příjmení). Někdy už je dokonce důvodem i neznalost nebo nejistota, jak se přechýlená podoba tvoří.
V úředních dokumentech a písemnostech se dnes substantivní příjmení nepřechylují. Pravopisný slovník cit. v pozn. 2 doporučuje na s. 48 nepřechylovat ani příjmení adjektivního typu. Avšak podle ústního sdělení referentky na matričním oddělení Městského národního výboru v Krakově se v platných pokynech žádá, aby se adjektivní příjmení přechylovala, např. Suchy – Sucha.
 

Maďarsko – ženo moje, zapomeň i na své křestní jméno

Maďarský způsob přechylování příjmení vdaných žen je asi nejsložitější ze všech evropských jazyků, na který bych tu potřebovala více prostoru (podrobné informace o šesti druzích přechylování ženských maďarských příjmení do češtiny možno nalézt zde).
 
Maďaři totiž používají nejprve příjmení, pak křestní jméno. Pokud se žena vdá, neztrácí jen své příjmení, ale také křestní jméno a její nové jméno se tvoří asi takto: svobodná Augusztiny Piroska se vdala za muže jménem Barátosi József. Dostane tak tedy příponu –né (obdoba našeho –ová). Jenže ji nedostane za své nové příjmení, nýbrž za křestní jméno svého manžela, takže její nové jméno zní: Barátosi Jozsefné. Její celé původní rodné jméno (včetně křestního) zmizelo. Je fuč. Čau.
 
Tereza Nováková se vdá za Františka Vomáčku a tak se ta Tereza bude po svatbě jmenovat „Vomáčka Františkova“.
To néééé. 🙂
 
 
A tím se konečně dostávám k Islandu, o kterém jsem chtěla psát původně, protože jsem se seznámila s krásnou slečnou, která si nechala provést SRS právě tam (to je neuvěřitelný, na Islandu, který má přes 300.000 obyvatel! Že se jim to tam vyplatí to vůbec nabízet a kolik mají místní lékaři asi zkušeností?) a tak jakmile vyzvím co nejvíce informací o islandském způsobu přeměny, nedám to do tohoto článku, jak jsem původně plánovala, ale do článku zvlášť.
 

Island – synové a dcery

Island má při tvorbě příjmení jednu specialitu a tou je zcela odlišný způsob tvoření příjmení od ostatních jazyků.
Mně se líbí, protože je z příjmení patrné, zda jde o muže nebo ženu, jako u nás. Není tam ale žádná speciální koncovka, jako naše –ová. Oni do svého příjmení vloží rovnou slovo „dcera“ (dóttir) nebo „syn“ (son).
 
Islandská jména se nazývají patronyma (po otci), případně matronyma (po matce).
 
Dědičná příjmení se na Islandu používají jen velice zřídka.
 
Při narození dostává Islanďan křestní jméno, může i prostřední a dále příjmení. To je tvořeno křestním jménem otce (např. tatínek je Jóns, takže narozený syn bude příjmením Jónsson a dcera Jónsdóttir). Často Islanďané dostávají příjmení dvě. Po matce a po otci. Takže slečna by se jmenovala například Gudrun Kristjönudóttir Jónsdóttir.
 
 
Protože můj tatínek byl Jiří, měla bych se na Islandu jmenovat Tereza Jiříhodcera. Pokud by měl syna, například Tomáše :), pak by se jmenoval Tomáš Jiříhosyn.
 
V případě, že otec není znám nebo je nejasný, přechází se na křestní jméno po matce (matronymum).
 
Toto jméno se v průběhu života nemění a potomstvo ho nepřejímá. Nemění se ani při sňatku. (Tedy přesný opak maďarského způsobu).
 
V Češtině (jak taky jinak) se islandská příjmení přechylují, přestože je z nich patrné, že jde o ženu (-dóttir), takže to nakonec vypadá asi takhle: Gudrun Kristjönudóttirová Jónsdóttirová 🙂
 
Na Islandštině je zajímavá ještě jedna věc. Od 9. století se vůbec nezměnila, takže Islanďané mohou číst starodávné texty, aniž by s tím měli nějaký problém.
 
Zkoušeli jste se někdy podívat na předchůdce slovanských jazyků (tedy i češtiny) staroslověnštinu?
Jde o vymřelý jazyk, který je používán jen v některých bohoslužbách.
 
Šedъ že fílosofъ, po prъvomu obýčaju, na molitvu sę naloži i sъ iněmi sъpospěšniky. Vъskorje že se emu bogъ javi, poslušajaj molitvy rabъ svojichъ. I togda složi písmena i náčę besjedu písati evaggeľskuju: Iskóni bě slóvo i slovo bě u boga, i bogъ bě slóvo, i pročęja.
 
A to uvádím text přepsaný do latinky. Správně by měl být zapsaný ve starobylém písmu hlaholici nebo cyrilici. Z cyrilice, která se vyvinula z řecké abecedy, později vznikla azbuka.
Z hlaholice, která se dostala i na naše území, nevzniklo nic a já se ani nedivím. I přesto má svůj půvab (viz níže).
 
Řekla bych, že v tomhle mají Islanďané výhodu, i když písemnosti z roku 860 budou stejně obsahovat jen jedno a totéž – náboženské texty.
 
 
Potencionálním studentům staroslověnštiny rozhodně nezávidím nedostatek studijních materiálů v podobě původních textů, stejně jako minimální výskyt staroslověnských textů psaných v hlaholici na našem území, které by se daly zkoumat.
Jeden z mála původních textů v hlaholici a ve staroslověnštině lze nalézt v Praze v chrámu Sv. Víta na starých dřevěných dveřích uvnitř vlevo a stojí zato to přelouskat.
Nejprve se překladateli rozzáří tvář, když se mu povede přepsat hlaholici do latinky a poté se mu rozzáří podruhé, když přeloží staroslověnštinu do češtiny.
Když jsem kdysi skládala přijímačky na slavistiku FF UK v Praze, tehdy jsem se šla na ty dveře podívat a hlaholici přelouskala coby dup, ale problém byl s tou staroslověnštinou. Tu jsem nedala ani náhodou. A to jsem měla v ruce učebnici staroslověnštiny, na kterou jsem tenkrát koncem 90. let čekala tři měsíce.
Jenže jak jsem tam tak stála s papírkem s opsaným textem v latince, šla kolem maminka s malým kloučkem, dívá se na mě a rusky mi říká, ať jí ten papírek podám. Celé mi to s menšími problémy spolu se svým synem přeložila do ruštiny a z ruštiny už to bylo snadné pochopit.
Tehdy na mě dýchla opravdová historie naší řeči i radost ze slovanské vzájemnosti.
 
Tereza Nováková zapsaná tajemnou hlaholicí 🙂
 
 
Tak abych se vrátila k tomu přechylování.
 
Já jsem pro 🙂
 
Mně se líbí.
 
Jako se mi líbila jmenovka nad postelí před pár dny v Motole, kterou jsem umístila na začátek tohoto článku.
Mé –ová už mi nikdo nikdy nevezme.
Jsem navíc přechýlená moc ráda 🙂
Je to další bonus, který muži nemají.

8 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.