V souvislosti s mojí první autotransfuzí jsem narazila na jeden jazykovědný problém.

Tím bylo slovo jáhly.

 

Opravdu to souvisí s autotransfuzí. 🙂

(O samotné autotransfuzi se toho ani moc psát nedá, protože vlastně o nic nejde, ale jak se znám, stejně se tu rozepíšu).

 

Jelikož mi při vaření upadla z kuchyňské linky jedna jáhla, prostě se skutálela, protože je to maličká skákající kulička o průměru asi 1 mm vyloupnutá z prosa a nechtěla jsem na ní šlápnout, začala jsem přemýšlet o tom, zda říct, že je to jedna jáhla nebo zda jsou jáhly slovo pomnožné, jako třeba kalhoty a ta jedna jáhla má smůlu.

 

Česko – německý slovník Fr. Št. Kotta z let 1878-1893 tvrdí, že jáhly jsou slovo pomnožné, takže tehdy bych nemohla říct: „spadla mi jáhla“, ale už současný wikislovník uvádí, že jde o slovo ženského rodu podle vzoru žena (ten vzor mám ráda :), které se normálně skloňuje.

Takže opravdu jedna jáhla.

 

Jako ilustrační obrázek jsem tu chtěla mít jednu jáhlu. Ne hrst, ošatku, sáček nebo plnou pánev. Takových obrázků je všude spousta. Ale najít obrázek jedné jáhly se nedá a tak jsem si jednu (tu, co se mi skutálela) vyfotila sama. Teď je slavná! 🙂 To je prostě ona. Nechtěla být jako ostatní. Vybočila z řady.

 

 

V úterý, kdy jsem cestovala do Motola na první autotransfuzi, jsem vstávala ve 3:50, protože na transfuzce jsem měla být do 8 hodin. Jela se mnou mamka. Po dvaceti letech si totiž chtěla udělat výlet do Prahy (odpoledne jsme se ještě stavovaly u její kamarádky – moc milé paní, jejíž byt byl vloni nafocený v jednom časopise o bydlení jako vkusný příklad bytového bydlení, tak jsme to chtěly vidět na vlastní oči).

 

Auto jsme ještě před sedmou zaparkovaly na záchytném parkovišti a jely 50 minut metrem do nové stanice Nemocnice Motol, což jsem si moc pochvalovala.

Odpoledne mělo být v Praze letních 28 stupňů, tak jsem si vzala sukni a měla radost, že si jí užiju. Ráno bylo 5 stupňů a v profukujícím metru jsem měla pocit, že ze mě za chvíli bude ledová socha. Toho pocitu jsem se zbavila až když jsme vylezly z metra přímo v motolské nemocnici, kam východ směřuje (což je naprosto perfektní!) a na okamžik jsem se prohřála na vycházejícím sluníčku. Pořád bylo ale kolem osmi stupňů, tak honem rychle dovnitř.

 

Motolská nemocnice je stavba ve tvaru kříže, takže jednotlivá křídla jsou nazvána logicky A, B, C a D. Transfuzní stanice se nachází v křídle E! 🙂 To byl zřejmě takový vtípek mladých pánů architektů Čermáka a Paula z r. 1937.

Páté křídlo neexistuje. Je to jen část stavby přímo ve středu budovy, ve které se dá vyjet do patra, kde se nachází transfuzní stanice a jinak tam toho moc není. I křídlo E, stejně jako ostatní křídla, jsou ale hezky barevně značeny, takže se nedá (podle mého) přehlédnout.

 

Nahoru jsme dorazily v 7:45, už nás tam vítala s úsměvem sestřička (byla na mě milá i před měsícem, kdy jsem se tam šla objednat s papírem od Jarolíma a zjistila, že nejsou provozní hodiny, ale sestra zrovna vyšla a bez problémů si vzala papíry a objednala mě).

Čekala jsem 15 minut na paní doktorku, mezitím rychle snědla ještě sušenku, protože nesmím přijít na lačno a pila, pila a pila… tu kojeneckou vodu, co jsem si koupila. Byla jsem napitá už z předešlého dne, kdy jsem vypila 4 litry (joo to mě čeká už brzo ještě s Fortransem, ale vypít za 4 hodiny 🙂 a když už jsem nemohla, sepsala se mnou doktorka papíry, ptala se mimo jiné i na transsexualitu, jak dlouho jsem na HRT, jak dlouho jsem u Hanky Fifkové, atd. a dostala jsem milý dárek – kelímek vody! 🙂 Vypít do dna.

 

V poučení pro „dárce“ při autotransfuzi je u prvního odběru napsáno:

Přinést:

– kartičku ZP

– žádanku o odběr krve k autotransfuzi

– výsledky předoperačního vyšetření (minimálně krevní obraz + moč), ne starší 14 dnů

– ostatní důležitou zdravotní dokumentaci

– občerstvení (svačinu + asi 1 litr nealkoholických nápojů)

 

Takže normálka.

No jo, jenže to „krevní obraz + moč“ bylo zvýrazněné tučným písmem. Mně dala sestra jen výsledky krevního obrazu, moči ne. Takže jsem se večer před autotransfuzí stresovala, jestli mě nevezmou, jestli to odloží, jestli to zruší, jestli budou naštvaní… atd.

Už sestra při objednávání mi řekla, že nebudu mít všechna vyšetření, tak ať vezmu alespoň to, co je.

Sestra u mé obvodní doktorky udělala vše, jak bylo v papírech. Vzala mi pět ampulí krve, moč jsem jí přinesla ve zkumavce, co prodávají v lékárně, poslala mě na RTG plic (+ srdce, které v papírech uvedené nebylo, ale prý to vždycky doktoři chtějí). Když měly být výsledky alespoň pro první autotransfuzi, tak nebyly, protože auto s výsledky, které jezdí běžně kolem 9 hodiny se někde zaseklo. Byl to docela adrenalin, protože já druhý den vstávala ve 3:50 a to sestřička v ordinaci ještě není, abych si kdyžtak došla pro výsledky, které dorazily později. Naštěstí auto dorazilo odpoledne a já tak odpoledne dostala alespoň krevní obraz.

 

Můj krevní obraz byl hezký, ale trošku nudný. Všechno v normě. Paní doktorka na transfuzce říká: „Ten hemoglobin máte vážně krásný, tak zkusíme vzít víc krve.“ Změřila mi tlak, ten mívám nižší, takže mi na druhou autotransfuzi přikázala ranní kávu a začala počítat, kolik ze mě vysají.

 

Obvyklá dávka při odběru na autotransfuzi je 250 – 450 ml.

Za nadměrnou ztrátu krve se už považuje 700 ml a více (tj. 10-15 % objemu krve dospělého člověka), nad 1500 ml může být způsoben závažný šok.

 

Množství krve se počítá podle výšky a hmotnosti. Mně vysály v ten den 350 ml.

 

Po sepsání karty před odběrem jsem dostala ještě jeden kelímek vody k vypití a posadila se v jiné místnosti na pohodlné křesílko, kde si se mnou povídaly dvě sestričky. (Mamka mi pak na chodbě říkala, že jsme se tam pořád řehtaly :). No jo, když ona byla vážně legrace. Probíraly jsme kde co. Třeba jak mám ledové ruce (sestřička mi jí zahřívala tak, že mě držela za ruku – to bylo tak hezké!) a že tyhle „ledové“ stavy u mě nastaly s nástupem HRT. Popisovala jsem jim pocity, o kterých mi říkaly jiné slečny v přeměně, když tu byly, včetně nezvladatelných stavů nevolnosti až po omdlení, kdy nakonec ani k autotransfuzi nedošlo. „Joo tahle! Tu si pamatujeme. Když ona se tak bála, chuděrka.“

 

Autotransfuze není povinná. Je to jen výhoda, které lze využít, než abychom dostaly při operaci cizí krev.

 

Sestra mi zatím našla žílu, píchla mě do ní a už to jelo. Já to ale skoro ani nevnímala, jen jsem dostala míček do ruky, který jsem občas měla zmáčknout a cítila, jak mě chvílemi brní napíchnutá ruka, přičemž to vždycky někde píplo a sestřička povolila obinadlo. Ale jinak se mi leželo příjemně, povídalo taky příjemně, sestřičky byly usměvavé, milé a asi po 5-10 minutách jsem byla vysátá, dostala obvaz až do večera („Jakmile se budete dívat na večerní zprávy, tak si to sundejte,“ dostala jsem instrukci.) a šla jsem na chodbu za mamkou.

 

Hlava se mi nemotala, necítila jsem se slabá, nebylo mi špatně, neměla jsem pocit, že by mi mělo něco být. Bylo mi úplně stejně, jako když jsem sem před hodinou vešla. Měla jsem ještě 20 minut sedět (s doprovodem), nebo 40 minut (bez doprovodu) na chodbě a pak 4 hodiny neřídit auto. To hezky odpočívalo ale v záchytném parkovišti, takže mě čekalo jen metro a to se může.

 

Jinak musím říct, že celé to ráno mezi 8 – 9 hodinou jsem byla na transfuzce jediným pacientem 🙂 Takže pohoda, žádný spěch, což mělo pozitivní vliv na všechny.

 

Dostala jsem papír s potvrzením o autotransfuzi s expirací 15.6.2015 (k odběru došlo 12.5.2015). Zatímco kdysi vydržela odebraná krev tři dny, poté deset, teď už je to až 35 dní, jak jsem se dozvěděla. Pokud nebude použita, bude zlikvidována. Nelze ji použít pro někoho jiného.

Mou krevní skupinou je 0+, takže by ji teoreticky mohl dostat téměř každý (s faktorem Rh+), ale já můžu dostat jen od dárců se skupinou 0.

Když mi krevní skupinu v r. 2009 na dětské onkologii v Motole kvůli Kačence zjišťovali, bylo to trošku překvapení, protože moje mamča má A- a táta měl B+. A přesto jsem jejich. 🙂 Protože rodiče s krevní skupinou A nebo B mohou mít potomka s krevní skupinou 0. Což jsem tehdy nevěděla.

 

Ona ta krev je vůbec zajímavá. Kdysi se věřilo, že v krvi jsou umístěné vlastnosti dané bytosti, takže když v 19. století proběhly první pokusy transfuze krve mezi psy, vznikaly vážně dnes už úsměvné otázky typu: „Jakou barvu srsti bude mít pes, kterému bude provedena transfuze?“ nebo „Bude se pes chovat agresivně, jako jeho dárce, po podání jeho krve?“.

Dříve se vůbec netušilo, že nějaké krevní skupiny (a Rh faktor) existují, takže když už se začalo s transfuzemi mezi lidmi, ti dostávali alergické reakce a někteří i umírali. První transfuze člověku byla ale provedena z ovce. Tehdy malé množství, takže nedošlo k žádným následkům. Poté se provedl větší pokus transfuze krve z telete do duševně nemocného člověka, který měl být podáním této cizí krve vyléčen. Nakonec zemřel. To jsou ty průkopnické začátky… Neuvěřitelný pokrok udělá lidstvo za pouhých sto let.

 

Kromě potvrzení o autotransfuzi jsem dostala také papír s poučením o léčbě preparáty železa.

Jde o to, že krev se obnovuje dlouho – zhruba 3 měsíce. A já (stejně jako holky přede mnou a ostatní pacienti, kteří byli před operací na autotransfuzi) jdu na druhý odběr už za týden.

 

Před druhou autotransfuzí se musí provést kontrolní odběr krve, ve kterém se zjistí, zda se podařilo obnovit některé její složky. A tak musím přijít o půl hodiny dříve, vezmou mi krev, udělá se nový krevní obraz, který trvá prý asi hodinu a podle něj se rozhodne, zda mi mohou vzít další.

 

Na poučení byl uveden preparát Superželezo 30 tablet (1x denně 1 tabletu). Cena je u něj napsaná 60 Kč, ale v lékárně v Kobylisích, kam jsme odpoledne s mamkou zamířily, stál 95 Kč.

 

Kromě Superželeza (ten název se mi líbí! Když je něco super, je to prostě super! 🙂 jsem dostala informační papír s potravinami bohatými na železo.

 

Úplně super je koňské maso. (Koníky ale jíst nechci.) Bylo tam toho vypsaného víc, ale já jsem si sama našla na internetu tu TOP potravinu s nejvyšším obsahem železa.

A teď už se konečně dostávám k jáhlám 🙂

 

Zde je žebříček potravin s nejvyšším obsahem železa:

 

 

Když se na ten seznam tak podívám, tak semínka jsou fajn, ale k obědu se jich nenajím a 100 g lněných semínek jen tak do sebe nenacpu. Takže jednoznačně vyhrály jáhly. K tomu se mi ještě líbí ten mák a kakao.

Jáhly jsem měla kdysi jen jednou v životě a tak jsem se s nadšením vrhla do hledání receptů 🙂 Koupila jsem si 500g sáček za 50 Kč a začala experimentovat.

 

Podle mých osobních zkušeností rozhodně jáhly na sladko ne. A to sním všechno – mořskou havěť, řasy, hmyz… ale kromě sladké rýže. Takže možná proto. Rýži mám spojenou s masem, ne s kakaem :). Na tohle hodně ujeté studentské jídlo bych raději navěky zapomněla 🙂 Jen ta představa a vůně pro mě dvou naprosto nekompatibilních ingrediencí mě děsí.

 

Jáhly vznikají loupáním prosa. Historicky doložené záznamy o pěstování prosa pocházejí z Číny a Indie kolem roku 3000 př. n. l. Proso bývalo nejdůležitější součástí prosté lidové stravy. Staří Slované ho konzumovali v podobě výživných kaší, placek či polévek. Naproti tomu staří Řekové a Egypťané uměli z jáhel zhotovit chléb nebo pivo.

 

Je to tedy velmi stará plodina, kterou lidstvo konzumuje už několik tisíciletí. Jen u nás se na ní nějak zapomnělo. Sáček, který jsem si já koupila, měl hezký obal, bylo to baleno v ČR, ale zemí původu jáhel byla Ukrajina. U nás se proso seté moc nepěstuje, protože jde o teplomilnou rostlinu. Ale mně se tohle „rákosí“ moc líbí:

 

 

 

Autotransfuze má zaručeně velkou spoustu výhod.

Při autotransfuzi se z krve ale odstraňují některé látky:

 

Nevýhodou je právě odfiltrování plazmy a krevních destiček z důvodu zabránění srážení krve. Proto nám teď vydrží celých 35 dní.

 

 

Dozvěděla jsem se, že pak je sice nepoužitá krev likvidována, ale jednou za měsíc se vyberou náhodně 4 sáčky, které putují do hygienické stanice, která na nich prověřuje, zda nedošlo k infikaci krve, zda byla skladována ve správných podmínkách a nevyskytují se v ní žádné nežádoucí mikroorganismy.

 

Když jsme si se sestřičkami povídaly, vyprávěly mi, jak je čím dál horší sehnat vhodné dárce krve. Že je jich čím dál méně (těch vhodných).

 

Po odběru jsem šla vlastně ještě jednou k doktorce, která mi přeměřila tlak, který mi trošku klesl. Paní doktorka vyzvídala, co máme teď v plánu, tak jí říkám, že jedeme ještě ke kamarádce mamky a že mamka je v Praze po 20 letech.

Jen jsme s doktorkou vyšly na chodbu, hned mamce povídá: „Tak dcera vás dneska bere na flám po Praze, jsem slyšela ano?“ 🙂

 

S takovým přístupem musím říct, že se na druhou autotransfuzi těším :). Člověk má hned lepší náladu a jsem zvědavá, co se mnou udělá druhý odběr.

 

Takže celý týden jím poctivě vše nacházející se v kovošrotu, jáhly už budu mít skoro snědené (na slanině s jarní cibulkou a ředkvičkami je to naprostá dokonalost! :), ale tohle jinak není povinnost 🙂 Takhle k tomu přistupuji jen já, protože chci a protože mě to baví. Řekli mi: jezte železo, tak ho jím, protože chci sama pro sebe mít svojí krev co nejlepší. To je logické.

 

Věřím tomu, že i kdybych nepolykala každý večer Superželezo a nepochutnávala si na jáhlách (které jinak mají mírně nahořklou chuť, které se dá zbavit spařením 2-3x v horké vodě), tak že se taky nic nestane.

 

 

Odchodem z transfuzní stanice ale to hezké skončilo. Následovalo už jen nepříjemné dlouhé a nekonečné čekání u doktorů, ke kterým přijela s ex Kačenka, která byla objednaná na 9 hodinu, což se perfektně stíhalo a já se na tentýž den objednala ještě na 16:30 do Ústavu estetické medicíny k MUDr. Němcovi, abych s ním zkonzultovala možnosti FFS (feminizačních plastik obličeje). Určitě bych ráda pár věcí vylepšila :).

Jenže sestřička mi den předtím volala, jestli bych nepřišla už ve 14 h., což jsem nemohla odmítnout.

 

Tím nekonečným čekáním u Kačenky doktorů už bylo ale najednou 12:45 a Ústav estetické medicíny je ve Vyšehradské ulici v centru, což je minimálně hodina cesty metrem + pěšky, navíc s mamkou, která chodí pomalu, protože je před operací kyčle, ale byla tak hodná, že mi dělala doprovod.

 

Nestihly jsme tak ani plánovaný oběd v Motole (ráda tam chodím do té jejich obrovské jídelny, co se do ní dá prokličkovat bludištěm v podzemí :), takže jsme byly hladové. Všechna důležitá vyšetření měla Kačenka už za sebou, zbýval jen rentgen ruky (kvůli určení kostního věku). Banální rychlá věc. Jenže nás neustále přeskakovali jiní pacienti a když už jsem věděla, že pokud jí teď nezavolají, že nestihnu dojet k MUDr. Němcovi a Kačenku opravdu nezavolali, musela jsem se opravdu nerada zvednout, říct jí ahoj, pohladit a běžet.

 

Přišla scéna před plnou čekárnou…

 

„A proč sem jako jezdíš? Já myslela, že kvůli Kačence? Proč se objednáváš k jiným doktorům? To sis jako myslel, že budeme rychle? Měl bys tu být kvůli ní a ne kvůli sobě…“

Nekonečný monolog v mužském rodě před lidmi a Kačenkou, který jsem nedokázala doposlouchat, pohladila Kačenku a odešla.

Snažila jsem se ex v sms vysvětlit, že mi přijde normální, když má Kačenka vyšetření v 9 hodin, že se objednám k doktorovi na 16:30, abych do Prahy nemusela jezdit dvakrát a že nemůžu za to, že mi sestra ten čas upravila na 14 hodinu. Na to mi odpověděla, že to jako vždy překrucuju.

Nevím, co překrucuju. Nerozumím jí.

 

Ještě pár minut předtím jsem ex nadšeně pozorovala s Kačenkou, jak si prohlíží v jejím mobilu fotky malé sestřičky, krásně se u toho Kačenka chichotala, aspoň si tak krátila dlouhou chvíli a já si uvědomila jednu věc: Kdysi jsem se moc snažila, aby tyhle dvě bytosti byly nejšťastnější na světě. Byl to můj cíl. A teď šťastné jsou, takže mě zalila taková spokojenost nad tím vším.

 

To jsem ještě nevěděla, že mi tam ex udělá scénu (stejně jako už jednou). Muselo to z ní asi ven. Stačila jsem jí jen říct, že je s tím svým mužským rodem trapná.

 

A to jsem jí ještě já blbka nabízela pomoc, jestli nechce vzít věci, tašky, protože jsem věděla, že do Motola musí jet s Kačenkou a její malinkatou sestřičkou sama. Její přítel je 14 dní mimo ČR. Vyřešila to tak, že malou nechala u babičky a jela jen s Kačenkou, což bylo moudré.

 

Samozřejmě, že jezdím do Prahy i kvůli Kačence. Záleží mi na tom, jak jí je a ještě nikdy jsem nepropásla jediné její vyšetření (ač se to ex nelíbilo, že tam jsem a do ordinace doktora se hrnul i přítel s kočárkem, protože je mi jasné, že ex nechtěla, aby si paní doktorka jakože myslela, že ona je lesba, když tam jdou dvě ženy a Kačenka). (Nebo k tomu měla nějaký podobný důvod). Ordinace jsou ale malé, takže se tam kočárek a další osoba jen těžko vejde, což působilo divně a kdybych chtěla, tak můžu říct, že tam jejího přítele nechci, protože rodič Kačenky jsem já a ex. Ale nechci být hnusná a ten člověk mi nic neudělal. Jsem ráda, že je na Kačenku hodný a věnuje se jí. Mojí Kačence.

 

Z tohohle zážitku v čekárně u rentgenu jsem byla tak vynervovaná, že mi bylo do pláče. Kvůli tomu, jaká ex je a že opouštím Kačenku, čímž jsem se stala úplným krkavcem ošklivým, který jí tam teď nechal na pospas rentgenových přístrojů.

 

Ex reaguje už tři roky (možná 4-5) stále stejně. Vše, co může být použito proti mně, je použito proti mně. Vše dělám špatně a za všechno můžu já. Nejlepší by bylo, kdybych neexistovala. To by si konečně oddechla.

 

Ale mám naštěstí Kačenku. To je někdo, kdo mě miluje a já miluju jí. A nikdy jí neopustím, jak jsem jí slíbila.

 

Mamka to chudák taky odnesla, protože jsem šla pořád rychle, jak jsem spěchala, ale to ona nemohla, tak jsem na ní pořád někde čekala. Pak jsme si na Karlově náměstí koupily aspoň obloženou housku, počkala na mě v parku a já šla pěšky za MUDr. Němcem.

 

Tam to proběhlo všechno v pohodě. Až na to, že jsem ten Ústav několikrát přešla, protože není vidět z ulice, ale musí se do areálu kláštera (vedle Ministerstva práce a sociálních věcí). A to jsem měla na mobilu puštěnou mapu, protože už jsem si nevěděla rady, kudy mám jít.

 

MUDr. Ivo Němec mluví vždy na přednáškách Hanky Fifkové, které se konají každý rok v červnu a pamatuji si ho z loňské přednášky, na které jsem byla. Je to velmi sympatický doktor, který mi řekl o každém detailu. Probrala jsem s ním tři věci, které bych ráda provedla.

 

Myslela jsem, že feminizační operace obličeje se dělají najednou. Prý mohou, ale z důvodu vysokých rizik se to tak nedělá. Tvář totiž napuchá na více místech a je to pak složitější. Takže hezky postupně.

 

Zeptala jsem se i na posouvání vlasové hranice, o které píší na stránkách. Rozmýšlím se totiž, zda budu nebo nebudu řešit své vyšší čelo. „To se téměř nedělá. Mnohem jednodušší způsob je transplantace vlasů, pokud je čelo opravdu vysoké nebo jsou tam kouty. Pokud by se ta kůže natáhla, tak to často zvedá obočí a to nechceme.“

 

Profiloplastika (brada) a rinoplastika (nos) jsou takové dva největší feminizační zákroky, které dokáží tvář ještě víc zjemnit a jejich provedení mi přišlo úplně v pohodě.

Co se mi ale nelíbí je způsob provedení redukce nadočnicových oblouků. Ty mají muži vystouplejší a ne že bych je měla extrémní, ale bylo by to hezké (říkala jsem si).

Při takovém zákroku se ale řez provádí ne na vlasové hranici (mezi vlasy a čelem), ale asi 1-2 centimetrů ve vlasech, takže je nutné pás široký 1-2 cm úplně vyholit. Prostě přijít o vlasy, které mi tam rostou už měsíce (teď už skoro roky) a pak zase roky čekat, až narostou? To si nedovedu představit a jakékoliv stříhání vlasů je pro mě stále tou největší černou můrou.

Existuje možnost, že se řez provede pod vlasovou hranicí, ale pak je lehce vidět jizva.

Nechci jizvu na čele.

 

A ještě mi trochu vadí doba, za kterou bude vše vypadat hezky. Ta je 9-12 měsíců. To znamená čekat další rok, než budu „hezčí“. Nechci už čekat. Chci už konečně žít. Což můžu a dělám, ale chtěla jsem být dokonalejší a hezčí. Nemyslím si, že to přeháním. Jen zjišťuji své možnosti a dělám vše, co můžu, protože nejen, že jsem žena, ale chci být také hezká žena a to už se netýká ani tak výhradně transsexuálních pacientů, jako všech žen. Zda je nutné to řešit nebo ne je častým předmětem diskusí. Někdo plastiky odsuzuje, některé vypadají hrozně, některé nepřirozeně, ale většina z nich dokonale a splní svůj účel.

 

Na profiloplastice (kterou ale chci za každou cenu – v tomto případě 20-33 tisíc – moc hezky vypadá ten rozdíl – v mém případě zmenšení) jsme se domluvili. MUDr. Němec pracuje částečně také v Ústřední vojenské nemocnici, kde jsem na srpen (v červenci se neoperuje) na čelistní oddělení pozvaná na magnetickou rezonanci, kde zjistí, co půjde zredukovat a jak moc. A co nejdřív pak do toho půjdu. Ostatní detaily nejsou tak urgentní, ani nos není tak hrozný, i když by mohl být něžně holčičí, pokud budu chtít a ještě si rozmyslím, zda to ostatní budu řešit nebo ne.

 

Cestou metrem z Karlova náměstí do krásně zarostlých Bohnic provoněných rozkvetlým šeříkem za kamarádkou mojí mamči už jsem byla unavená, hladová, žíznivá, nepříjemná a těšící se, jak si s mamkou odpočineme. Metro bylo narvané k prasknutí, mamka s holí kolikrát musela i stát (jinak jí ale často mladí lidé ochotně pouštěli), na Florenci se vyrojili revizoři. Já měla dva celodenní lístky každý za 110 Kč v mobilu, u kterého mi už docházela baterka, tak jsem se modlila, aby to vyšlo a jen co jsem mu lístky ukázala, tak se mi mobil vybil.

Všude spousta fanoušků hokeje, hrál se zrovna zápas Česko – Švýcarsko. A já v jednom vagóně dostala parádní důkaz o tom, že svoji bradu musím řešit. (Taková náhoda, když jsem jí před chvilkou řešila s MUDr. Němcem). Stala se totiž předmětem zájmu tři teenagerů, kteří jí řešili. Mojí bradu! 99 % lidí jí neřeší, ale oni ano.

 

Teenageři jsou jednou z nejrizikovějších skupin pro nás. Neberou si servítky, jsou drzí, hluční a říkají vše na plnou pusu. Což může být často ale i přínosem, protože kdo jiný nám to řekne, než oni? Ale my to nepotřebujeme slyšet takovým necitlivým způsobem. Většinou víme o svých nedostatcích.

A potom je tu ještě jedna riziková skupina – Romové, o kterých mi Hanka kdysi vyprávěla, že jsou nějakým záhadným šestým smyslem schopni rozpoznat vždy jakoukoliv ženu nebo muže po přeměně, ať vypadá sebedokonaleji.

 

Je fakt, že i já řešila cestou metrem i po Praze spoustu žen, o kterých jsem si říkala, že to musí být zaručeně ženy po přeměně. No nebyly. Vysoké, široká ramena, velký nos, hrubé rysy ve tváři.

Jak asi řeší ti teenageři je?

Úplně stejně, jako mě. A trochu se stydím, že úplně stejně, jako oni, řeším vlastně tyhle ženy i já. Tyhle biologické ženy. Samozřejmě to ženy po přeměně nebyly. Není jich taková koncentrace. Děti v nemocnici na ně volaly „maminko“ a … neměla jsem vlastně žádný jiný důkaz, ale věřila jsem, že jde o biologické ženy.

 

A přála bych si, aby ke stejnému závěru došli i ti teenageři.

 

Stejně jako nás i jiné biologické ženy mrzí, když nám někdo říká něco ošklivého. Něco, o čem víme, že je nedokonalé. Vůbec nejde o to, zda ta žena v přeměně je nebo není. Jen my to pak řešíme o trochu víc a také nám to o trochu víc sráží sebevědomí. (Tedy jak komu. Podle toho, jak k tomu kdo přistupuje.).

 

Domů jsem přijela ve 20 hodin celá utahaná, ale měla jsem v hlavě ještě jeden plán a když já mám plán, tak neexistuje způsob, jak zamezit tomu, abych ho uskutečnila.

Tom se vracel po 14 dnech ze zahraničí a měl přijet další den kolem 12 hodiny. Když přijel posledně, byl tak hrozně hladový, že mi ho přišlo až líto a litovala jsem, že jsem mu neudělala nějaké jídlo.

 

Teď jsem to měla komplikovanější, protože jsem byla celý den v Praze, ale nevzdala jsem se (to je také přeci úděl nás žen (když to přeženu) – nakrmit své muže, i kdybysme padaly vyčerpaností na pusu). On tedy není můj muž, ale chtěla jsem mu udělat radost a protože nemám komu jinému bych tu radost udělala, tak jsem ještě (za mírné asistence mojí mamči, po které jsem chtěla, aby si šla už konečně lehnout) uvařila Tomovi oběd a ještě večer mu ho odvezla domů s instrukcemi, kde co má, že je to čerstvé a stačí si to jen ohřát.

Doma jsem byla v devět večer, vlezla do sprchy, lehla a ani nevím, kdy jsem usnula.

 

I já bych chtěla připravovat svému muži svačiny, vařit mu nedělní obědy, na kterých si pochutná nebo buchty ke kávě, o které bude vždycky žadonit… To jsou zatím nesplněné sny, které si představuji ráda a taky mi nijak nevadí je mít.

 

Příští týden mě čeká druhá autotransfuze a hned po ní indikační vizita. Na té mi buď potvrdí nebo posunou termín operace.

 

Pokud ho neposunou, zešílím radostí, protože co se operace týče, tak jsem hodně natěšená, ale současně si dělám velkou hlavu s prací, kde musím vše popsat a vysvětlit kolegyňce, která mě bude zastupovat, sama toho má už takhle nad hlavu, zrovna jako na potvoru doplouvá spousta kontejnerů z Číny, je milión věcí, které mám jen v hlavě, ale prostě ten jeden týden nemám šanci svoji práci udělat ani připojená z Motola, jak to mám v plánu později.

A tak mě teď čekají nekonečné přesčasy a snaha zvládnout za dva dny udělat vše, co se má udělat za týden. Ono to ani nejde, protože některé činnosti jsou vázané na den v týdnu a spousta věcí se ani dřív udělat nedá, podle toho, jak se den předem plánuje výroba.

 

To je důvod mých aktuálních starostí. Kufr do Motola už mám jinak z poloviny sbalený a jen čekám. Jen čekám, co se příští týden dozvím a konečně budu moct za pár týdnů (než mě vyřídí matrika a než mi bude přiděleno nové ženské rodné číslo) poslat do AirBank tu novou ofocenou občanku 🙂

 

Často se ráno budím dřív a přemýšlím, jaké to bude probudit se potom… a být taková, jaká jsem si kdysi v šestnácti jen snila být a myslela si, že to je jen sci-fi z knížek nebo pohádka z mých představ, kterou nikdy nikdy nikdy nebude možné uskutečnit.

 

Teď už vím, že tohle není sci-fi. Že možné to je.

 

Stačí pro to udělat málo a najít odvahu, které ale ve skutečnosti není vůbec potřeba tolik.

Mám v hlavě teď milión témat, ale není čas se jim teď hned tady věnovat.

První autotransfuzi už mám za sebou, ale nejspíš spojím své zážitky z ní s druhou autotransfuzí příští týden a dám vše do jednoho článku, protože jsem se zase dozvěděla pár zajímavých informací. O dárcích, o krvi a musím říct, že personál transfuzní stanice v Motole je opravdu moc milý.

 

Protože je toho moc, co chci říct a v jednom článku by to působilo neurovnaně, napíšu aspoň krátce o mé radosti, kterou mi udělala moje banka (taková banalita, ale mě to prostě těší).

 

Asi před půl rokem jsem se snažila u mé banky (AirBank) prostřednictvím operátora (nejprve e-mailem, poté telefonicky) změnit oslovení z „pan“ na „paní“ u mého neutrálního jména.

Odpověděli mi, že takovou změnu nemohou provést bez dokladu o změně pohlaví.

Já ale věděla, že jiné holky v jiných bankách s oslovením uspěly (a dokonce i v některých zdravotních pojišťovnách). V některých.

 

Pochopila jsem, že ke změně oslovení nakloněni nejsou a tak jsem nad tím mávla rukou.

 

Asi před měsícem mi volala operátorka AirBank, ale protože jsem se nepředstavila, začala na mě mluvit v ženském rodě, než zjistila, že má mluvit s nějakým „panem Novákem“.

Opravila jsem jí, že už to není „pan Novák“, ale „Nováků“, ale že by bylo fajn, kdyby mě oslovovala „paní Nováková“, protože to tak jednou stejně bude.

S tím neměla nejmenší problém.

Když mi sdělila informace, které potřebovala, využila jsem situace a zkusila opět požádat o změnu oslovení. Vysvětlila jsem jí vše potřebné, ale změnu mi odmítla provést bez potřebných dokumentů o změně.

Pořád to samé.

 

Předevčírem mi přišel informační e-mail s potvrzením o doplacení úvěru. „Vážený pane Nováků…“

 

Aaaaach jo! Zase to pane!

Měla jsem zrovna hodně rýpavou a současně rozvernou náladu, což způsobilo, že jsem jim na tento e-mail odepsala:

 

***********************

Dobrý den,
děkuji za vaše potvrzení o splacení půjčky.
Měla bych jen jednu výhradu. To vaše oslovení „pane“ je jediné, co mi na téhle jinak super bance vadí.
Za měsíc ode mě dostanete nový občanský průkaz s novým ženským jménem a ženským rodným číslem. Pokoušela jsem se o změnu oslovení z „pan“ na „paní“ už dříve dokonce několikrát, ale u vás to prostě nastavit jen tak nejde. Nežádala jsem změnu na mé budoucí ženské jméno, stačila mi změna na mé současné neutrální, ale to „pane“ je vážně děs. 🙂

 

Proč o tom píšu?
Protože jsem v kontaktu s jinými slečnami, které prochází podobnou změnou jako já a u svých bank s oslovením uspěly.

Myslím si, že je to o lidech. Ne o systémech nebo počítačích.
A tak mě to trochu mrzí zrovna u vás. Jinak vás všude chválím.

Já už dávno nejsem „pan Nováků“.
Když mi nedávno volala vaše operátorka, automaticky na mě mluvila správně v ženském rodě, dokud nezjistila, že jsem u vás „pan“.

To je vše.

Já už to ten měsíc s tím vaším „panem“ vydržím. Ale není to od vás ani trochu hezké. To je jako kdybych vašemu panu řediteli říkala „paní“. Úplně totéž.

Tereza Nováková
(Terry Nováků)

***********************

 

Nechtěla jsem na ně být ošklivá, protože jsem s touhle bankou velmi spokojená. Oproti původní České spořitelně mi šetří asi 700 Kč měsíčně na poplatcích (vzhledem k velkému počtu příchozích plateb) a často vybírám hotovost z bankomatů v Německu, což je také bez poplatku. (Němci (narozdíl od např. od Dánů, kteří se chystají zrušit kompletně všechny hotovostní platby) jsou naprosto konzervativním národem a když jsem nedávno platila v německém McDonaldu kartou, pokladní se mě snažila přesvědčit, že mám kartu zasunout do terminálu. Já tam ale viděla symbol pro bezkontaktní platbu, takže jsem ji jen přiložila. „Nein!“ … ale to víš že jo… Němka z toho byla vyděšená, že kartu jen přikládám, ale platba proběhla, lístek vyjel, tak byla nakonec spokojená. Všechno je jednou poprvé, holka 🙂 (Platební terminál v novém McDonaldu v Německu byl prvním terminálem, který jsem v Německu kdy viděla se symbolem bezkontaktní platby. Ještě včera v německém Kauflandu platil přede mnou pán sice kartou, ale musel se na účtenku podepisovat a pokladní porovnávala podpis! Trochu retro :). U nás už bezkontaktní platby probíhají několik let.

 

Ten pán z německého Kauflandu vlastně nebyl pán, ale asi 20letý kluk a byl na nákupu se svou slečnou. Ta stála přímo přede mnou a okamžitě mě zaujaly dva copánky spletené z každé strany a spojené vzadu k sobě. Osobní zkušenost je vždy nad všechny manuály nebo instruktážní videa 🙂 Já totiž přesně tenhle účes zkoušela včera ráno do práce, ale ty moje vlasy jsou ještě pořád krátké! 🙁 „Jéé Terez, ty máš copánek!“, všimla si kolegyňka v práci. „Jo, ale jen jeden spadlý dolů. Zkoušela jsem si udělat dva a spojit je vzadu, víš?“ „Jo, ale nešlo to, protože jsou moc krátké, žejo?“

No to nevadí. Pořádně detailně jsem si prohlédla, jak oba konce copánků vzadu na hlavě sepnula dvěma překříženými pinetkami, prohlédla jsem si, odkud přesně je plete (ne až od čela, ale tak 5 cm od něj), zhruba jak tlusté a moc se mi to líbilo :). Pak jsem v autě přemýšlela o tom, jakou z nich asi měla radost i ona, když ráno vstala a rozhodla se takhle učesat. Jak ráda využila téhle možnosti, když má dlouhé vlasy a když je žena. Nechci nic víc, jen totéž.

 

Vracím se k tématu o své bance 🙂 Strašně ráda odbíhám od tématu 🙂

Kdysi jsem do AirBank volala v sobotu ráno před 7 hodinou na zákaznickou linku. Potřebovala jsem vyřešit jednu duplicitní platbu. V telefonu se ozval k mému překvapení otrlý ženský hlas s přibližně tímto textem: „Dobrý den! Já jsem uklizečka v téhle bance a nikdo jiný tu není. Jen vrátný a já. Tak si prosímvás zavolejte po sedmé hodině, až všichni ostatní přijdou do práce. Tak já jdu zase uklízet. Nashledanou.“

Mluvil automat, ale pobavilo mě to.

 

Včera jsem dostala na můj e-mail ohledně oslovení tuto odpověď, kterou jsem si přečetla ještě po cestě z Německa a taky mě pobavila:

 

***********************

Dobrý den, slečno Nováková,

 

mrzí mě, že Vás stále oslovujeme špatným způsobem.

Chápu, že při tak důležitém životním kroku, kterým procházíte, chcete vše mít správně. Pokusím se ještě jednou požádat o změnu oslovení, abychom to vyřídili ještě předtím, než budete mít nový průkaz s novými údaji.

Věřím, že tentokrát to vyjde a my Vás od teď budeme oslovovat správně.

Kdybyste cokoliv potřebovala, můžete nám zavolat na číslo 840 30 30 30 denně od 7:00 do 22:00 hodin nebo znovu napsat na info@airbank.cz.

Přeji Vám pěkný den

Jiří Ammer / Kontaktní centrum
Air Bank a.s. / člen skupiny PPF
***********************

 

Jirko, díky! To jsem na vás tedy zvědavá! 🙂

Ještě dnes tam mám „pan“.

 

Je mi jasné, že v AirBank nelze měnit kolonku „pohlaví“ (a tedy oslovení), protože se generuje automaticky podle rodného čísla a to se změnit bez dokladu nemůže. Jedinou možnost mají tedy přes správce systému, který mi upraví oslovení natvrdo v systému bez ohledu na podmínku pohlaví získaného z rodného čísla.

 

Líbí se mi, že to chtějí stihnout ještě před tím, než jim pošlu nové doklady 🙂

 

Vždyť mně šlo jen o to „paní“.

 

Takže jde to!

Ale proč až na třetí pokus? 🙂

 

 

Nedávno mi psala moje kamarádka v přeměně ještě před operací, že se jí podařilo změnit oslovení v její zdravotní pojišťovně (v té samé, co mám já, ale já to tam ani nezkoušela, protože s nimi téměř nekomunikuji). Jenže nedošlo ke změně pouze oslovení 🙂 Protože našla ve schránce pozvánku na preventivní očkování rakoviny děložního čípku 🙂 Opravdu si umím živě představit, jakou z toho měla radost.

 

Takové maličkosti a jakou nám mohou udělat radost.

 

 

—————————-

Doplněno 13-7-2015:

Měla bych ještě doplnit, že zatímco pan Ammer z kontaktního centra AirBank mě potěšil, za dva dny mi přišel druhý e-mail od někoho jiného z kontaktního centra, kde se velice omlouvají, ale technicky není možné oslovení na „paní“ provést. Přesně jak jsem tušila, že ho mají vázané automaticky na rodné číslo, ze kterého se oslovení generuje.

 

3.7.15 jsem poslala do AirBank rozhodnutí z matriky o přidělení mého nového ženského jména. Rozhodnutí bylo v právní moci a bylo na něm uvedeno, že od 29.6.15 jsem oprávněna a povinna uvádět toto jméno. AirBank jsem požádala o změnu jména.

10.7.15 jsem urgovala moji žádost, protože vím, že AirBank vždy odpovídá do dvou nebo tří dnů.

11.7.15 mi přišla odpověď s oslovením „slečno Nováková“ a vysvětlením, že změnu není možné provést, protože ke změně je nutné doložit nový občanský průkaz.

12.7.15 jsem s tímto závěrem nesouhlasila, protože vydané rozhodnutí státní orgánem ČR je platné a v právní moci, a uvedla jsem, že v případě uvádění starého jména bankou jde vlastně o porušení mého práva na používání mého pravého a aktuálního jména, jehož změnu jsem neprodleně bance nahlásila, jak bylo mou povinností.

13.7.15 mi přišla odpověď, že k provedení změny jména je nutné doložit nový občanský průkaz.

 

AirBank mám jinak ráda, ale zatímco v některých bankách měly holky úspěch (některé ale nikoliv) a oslovení na „paní“ docílily, zde to nelze.

Řešit to na těch pár týdnů s AirBank už nebudu. To bych se musela obrátit na ombudsmana a docílit toho, že banka musí změnit mé jméno podle rozhodnutí z matriky (což opravdu musí), ale než by se tak stalo, už dávno budu mít nový občanský průkaz.

Milujeme svá rodná čísla

a ona milují nás.

(No, tak to asi ne).

 

Místo toho, abych šla spát, protože vstávám ve 3:50, tak tu straším na blogu. Jenže mám ještě mokrou hlavu zabalenou v ručníku (aspoň nějakou výmluvu jsem si našla) a podle mých výpočtů bych musela jít spát před hodinou, abych se vyspala, takže už to stejně nedoženu. 🙂

Tralala, tralala,

vstávám ve tři padesát

a vůbec mi to nevadí

tralala, tralala.

🙂

 

Miluji své rodné číslo! (U jednoho slova v předchozí větě chybí uvozovky).

Obzvlášť, když na mě prostě práskne všechno, co se mi daří tak perfektně skrývat.

Realitní makléřka, se kterou jsme se viděly asi 3x, připravuje plnou moc: „Paní Nováková, mohla byste mi prosím nadiktovat údaje z vaší občanky? Připravím zatím plnou moc.“

Přemýšlím.

Ale moc toho nevymyslím.

A tak paní Nováková znechuceně diktuje: „Terry Novákůůůů…“

„S kroužkem nebo s čárkou?“ 🙂 (Opravdu se na tohle zeptala! 🙂

A následuje to výborně genderově odlišné české rodné číslo. Specialita, kterou nemá snad nikdo jiný na Zemi, jenom Češi (a Slováci) z nějakého mně záhadného důvodu musí mezi svými občany rozlišit muže a ženu.

Tím jsem u paní makléřky bohužel navždy tam, kde jsem nikdy být nechtěla. Nemohlo to počkat měsíc? (Nemohlo, já vím).

Tak hlavu si z toho netrhám, ale utrhla bych jí tomu, kdo tenhle systém rodných čísel vymyslel.

A tak jsem trochu pátrala, komu že tu hlavu utrhnu 🙂

 

Zjistila jsem zajímavou věc – že čtyřčíslí za lomítkem je složené ze tří částí: AABC. První dvě číslice (AA) určují zeměpisnou polohu narození. (Např. Praha 00, Bardějov 96). Třetí číslice (B) pořadí narození v dané matrice a poslední číslice je kontrolní číslice kvůli dělitelnosti 11 (tzv. modulo).

 

Zajímalo mě, zda existuje nějaká mapa, kde jsou tato čísla lokalizující místo narození uvedena a našla jsem jí:

 

Krásná mapa. A taky pěkně nelogická. Ale to mě nepřekvapuje.

Pro mé současné rodné číslo souhlasí. Ale potom nechápu, proč má moje dcera za lomítkem číslici 6 (narodila se v Ústí n.L.). Šestka tu vůbec není!

 

Noo to je jedno. Prostě každé rodné číslo je dělitelné jedenácti z důvodu ověřování jeho správnosti. Taky hezký výmysl, ale hledám dál, protože mě zajímá důvod rozlišení mužského a ženského.

 

(Jasně, že žádný důvod není. Prostě se jim to líbilo. Jůůů, hned poznáme, že jde o ženu a o muže… Bane, už jsem na to přišla. Díky tomu rozlišení se nemohlo stát, že jim došla pořadová čísla za lomítkem v dané matrice (B), protože muži a ženy měli každý svou vlastní číselnou řadu.)

 

Občanské průkazy a rodná čísla byla v Československu zavedena v roce 1946, ale ještě se jim neříkalo „rodná čísla“. Takhle se jim začalo říkat až v r. 1953. Předtím se tomu říkalo jinak (něco jako „číslo občanského průkazu“ apod.)

 

A pardon, chtěla bych se omluvit vynálezci českého rodného čísla. Čísla rozlišující pohlaví mají totiž také v Polsku, Finsku, Francii, Mexiku…

 

Mexické číslo má 18 alfanumerických znaků vypadá asi takto: HEGG560427MVZRRL05.

Tak to bych chtěla někomu diktovat do telefonu. (To „M“ znamená žena (mujer)).

 

Hezké to mají v Německu, kde žádný z průkazů neobsahuje žádné identifikační číslo. Jen číslo samotného průkazu. Systém rodných čísel by totiž prý odporoval existujícímu právnímu rámci (ústavě).

 

Fakt je mi moc líto, ale kdo vymyslel rodné číslo se mi zjistit nepodařilo. Byl to nějaký pán nebo paní, zřejmě podřízený ministra a jeho náměstka a jeho vedoucího odboru a jeho vedoucího kanceláře, který si takhle jednou večer sedl k telce (v r. 1946 ještě nebyla… nebo byla? Uf, tak já se jdu zase podívat…) Tak nebyla, první televizní vysílání v ČSR začalo v r. 1953. (No tak to nevím z hlavy no.)

…takže si ten pán sedl k telce, udělal kávu a zamyslel se.

 

 

Dnes jsem byla na rentgenu plic.

(K rodným číslům to je všechno. Víc nic. Stejně to své nemilované už brzo mít nebudu a zajímá mě, zda bude první dvojčíslí za lomítkem ve stejné podobě, když jde o zeměpisný kód místa narození).

 

U mé obvodní doktorky jsem dostala žádanku a na ní krásným tučným písmem: diagnóza F64.0.

To beru.

Ale hned pod tím velkým písmem: „PORUCHA POHLAVNÍ IDENTITY“.

Klidně to mohly (doktorka se sestrou) ještě zvýraznit žlutým zvýrazňovačem! Fakt bych se vůbec nezlobila. Ať to všichni hezky vidí.

Paní na centrálním příjmu u rentgenů si stejně zmateně neustále vyžadovala kartičku pojišťovny, vracela a zase si jí vyžadovala, aby si prý změnila jméno v databázi.

Tak mě napadá, že až dostanu nové rodné číslo, nespojí se jim staré údaje s novými, protože se vše páruje podle rodného čísla (tzn. čísla pojištěnce).

 

Jasně, proč nechávat na žádance jen nějaký nesmyslný nic neříkající kód. Hezky tam velkým písmem napíšeme, co má paní za problém.

 

Dloooooouhou chodbou jsem se brodila zástupy lidí čekajících na chirurgii (podle mě tam ty lidi musí stát ještě teď), až jsem došla na konec chodby, kde byla úplně narvaná čekárna, vyšla paní z rentgenu, strčila jsem jí do ruky žádanku a ona říká: „Tak si pojďte do kabinky.“ 🙂

Na rentgen jsem byla jediná a utíkala pryč z budovy, o které nějaký pacient prohlásil, že je to tu jako na úřadě práce. (Tak to se náhodou trefil :).

 

Radiologická asistentka naštěstí nebyl muž, ale přesto jsem se zeptala, jestli se mám svléknout jako úplně. „Ano, do půl těla.“

Přilepila jsem svá prsa na černou desku, nedýchat, zahučelo to… (proč vlastně popisuju rentgen plic, když to každý zná? 🙂 a hotovo.

 

 

Moc bych si přála, abych své současné rodné číslo už nemusela nikomu diktovat. A už se opravdu moc těším na nové. Vlastně je fajn, že je rozlišujeme podle pohlaví. Protože až bude ženské, bude to pro okolí dalším jednoznačným důkazem, že jsem přeci žena. 🙂 (I když i s mužským rodným číslem může být paní doktorka přesvědčená, že jsem žena a že musí jít o chybu v rodném čísle, jak jsem popisovala před pár dny 🙂 Ta byla opravdu milá :).

 

A hurá na transfuzní stanici!

Ale nejdřív si raději vyfoukám vlasy.

 

 

 

Když ležím vedle své spící osmileté dcery a dívám se na její jemné vlásky, na její dlouhé řasy a její krásné dětské rty, jsou to chvíle, kdy mi nic nechybí, ale občas mi do hlavy vlétne to, čemu se říká vzpomínky.

Díky stavu, ve kterém se teď právě nacházím, jsem šťastná, ale je tu něco, co mi dokáže rozhodit náladu během mžiku, protože vzpomínky přichází z ničeho nic. Najednou tu jsou a jsou živé, jakoby ani vzpomínkami nebyly.

V takových chvílích mě napadá, jak výhodné je mít zlé a špatné vzpomínky, protože člověk automaticky v mysli uchovává v mysli to hezké a na to hrůzostrašné zapomíná. Dobré a hezké vzpomínky je fajn tvořit, protože to v tu chvíli znamená, že člověk je šťastný. Jinak by nevznikly. A v tu chvíli jsem si tehdy před lety říkala: „To je krása, já jsem tak šťastná. Právě teď tvoříme vzpomínky. Spolu, my dva. A ty nám už nikdo nevezme.“

Bohužel.

Kéž by se dala má hlava vypláchnout dezinfekčním roztokem, který by všechny hezké vzpomínky zničil. Jsou spíše přítěží, než příjemným způsobem jak se zamyslet nad svou minulostí. Nepotřebuji je. V takových chvílích je mi z toho jen smutno, protože 12 let dostávám a dávám pravidelně pusu po probuzení, před usnutím, můžu se přitisknout kdykoliv chci. Kdykoliv! Takový přepych a luxus! A tenkrát taková samozřejmost, které jsem si přesto vážila a uvědomovala si tu jedinečnost toho, co mám. To štěstí.

Teď mám jiný druh štěstí a pocit, jakoby mi ten nejbližší zemřel. Jenže s tím rozdílem, že zemřel jen pro mě. Není tu nikdo, kdo by se mnou ten pocit sdílel, jelikož pro ostatní nezemřel, což je dobře a což mě také uklidňuje, ale je to velmi podobné. To prudké a násilné vytržení z něčeho, co člověk buduje leta a staví v domnění, že tyhle základy už jsou pevné, ty se jen tak nezboří a osud mu v tom dává za pravdu, protože přichází chvíle, které ty základy několikrát prověří. Až jednou se zboří… a ptak se ptám, jak se to mohlo stát? Ale tady bychom viníka hledali těžko, vinu nenese nikdo.

 

Vím, že nemá smysl přemýšlet ve smyslu „kdybych to“ a „kdyby tamto“. Určitou výhodu má v určitých případech ten, kdo hezké vzpomínky nemá.

I když jak se to vezme.

Pokud budujeme vztah a jdeme do něj, jdeme do něj s tím, že bude na celý život. Alespoň já to tak mám. Dávám do toho všechno, protože vím, že žiju jen jednou a nemá smysl se neustále něčeho bát, že něco ztratím, že se něco nepovede… Nikdy nikoho nemáme jistého, ale nač se tím trápit?

Pokud bych měla vztah, ve kterém bych byla stále dokola podváděna, nemilována, ponižována a já nevím co ještě, bylo by to teď pro mě snažší.

 

Vždyť já už teď nemám ani šanci vybudovat dlouhodobý vztah. Nemám na to čas, protože můj život je minimálně v polovině a budovala jsem ho v domnění, že bude trvat věčně. Nikdo jiný nemůže se mnou dalších 12 let budovat vztah. A pokud ano, už to bude jen jeden, protože nikoho dalšího (dalších 12 let) nestihnu. Tak to bych si měla sakra rozmyslet, kdo tím člověkem bude…

 

V tom je ten velký rozdíl ošklivých a hezkých vzpomínek. Hezké jsou fajn klidně celý život, ale jen za určitých podmínek. Jinak jsou nesmírnou přítěží, neustále se vracejí a objevují, neustále lezou do snů, ve kterých já běžím s otevřenou náručí a dostává se mi jen zpražení. Pokaždé stejný scénář.

Přála bych si mít ošklivé vzpomínky, na které bych zapomněla.

Nebo nové hezké, které by zadupaly ty staré. Myslím v souvislosti s partnerem. Protože jinak je můj život vždy o stupeň jasnější, svobodnější a lépe se mi dýchá.

To si ale jen člověk myslí, že ty staré hezké může zničit. Nemůže. Jen na to mohou být dva, když se zrovna objeví a pak je každý splín takhle maličký.

 

Kromě mozku bych možná potřebovala vypláchnout i své srdce, ale hned tuhle myšlenku zase zavrhuji, protože v něm mám svojí dceru, která sice mé vzpomínky vyvolává, ale to je ten případ, kdy jsme na to dva a její smích mě během několika vteřin vrací tam, kde jsem nejšťastnější – sama sebou a s tím, koho miluji.

 

Ošklivé a hezké vzpomínky nesouvisí s přeměnou. Tyhle stavy může mít kdokoliv, kdo měl někoho rád a kdo byl zvyklý na vztah, ve kterém o sobě dva lidé navzájem věděli úplně nejvíc na světě. Někdy tak moc, že to ten vztah zničí. Ale někdo ho nezničí!

 

Někdy mě ale napadá, že to není ex, kdo mi chybí, ale jen ten pocit absence toho hezkého s ní.

Chybí mi to, jaká ex byla, jak jsme si povídaly a smály se před spaním, ta skutečnost, že jsem byla milována a mohla jsem někoho milovat, ta každodenní objetí a polibky a chození za ruce, plánování společné budoucnosti, výlety a sdílení těch nejtěžších chvil, když je člověku ouvej.

 

Potom mám pocit, že mi nechybí ona, ale chybí mi vlastně kdokoliv, kdo by mi byl schopný tohle dát.

 

V tuhle chvíli (ač by se jeden člověk, kterého mám moc ráda, rozkrájel) si nemyslím, že někdo takový, kdo mi může dát všechno, co jsem měla, existuje. Jak moc mám ustupovat svým v minulosti nastaveným hranicím, když vím, že tehdy to šlo, abych byla šťastná?

 

Hezké vzpomínky jsou na nic. Jen vytváří budoucí hranice a laťky, které se vždy nesnadno dosahují, protože mohou být nasazené až příliš vysoko a co teď? Když vím, jaké to bylo, chci přirozeně totéž.

 

Jsem šťastná, že se to povedlo aspoň ex.

Ona by byla šťastná, kdybych neexistovala.

Zajímalo by mě, jestli má také hezké vzpomínky.

 

Já to své štěstí našla taky, jenže tím se já právě teď jen dostávám do „normálnosti“, ve které jsou všichni ostatní a až nyní teprve přichází moment, kdy si mám začít budovat to své další štěstí. Tohle byl jen nezbytný krok k tomu, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem a já mohla žít bez masky. A takový vztah je pro mě jediný přijatelný.

 

Proto není nad čím zoufat.

Takyže nezoufám.

Jen se pozastavuji nad nebezpečností a otravností všech hezkých vzpomínek týkajících se mého předchozího 12letého vztahu. Prostě mě to tak najednou napadlo a protože je neděle večer a Kačenka je teprve chvilku doma u maminky, potřebovala jsem se z toho vypsat.

 

Dnes jsou to přesně tři roky, kdy jsem na Den matek řekla s pláčem mé mamince, co se se mnou děje…

Tři roky a stejně vím do posledního detailu, co měla moje žena na sobě, když jsem odcházela, kde ležela Kačenka, jaké měla pyžámko a jaké bylo počasí.

Ještě měla vlhké vlasy a bílou noční košili s drobnými modrými kvítky, kterou jsem na ní měla ráda a chtěla mě naposledy obejmout, ale já ucukla a zabouchla dveře.

 

Neumím si vysvětlit, proč je stále v mé hlavě a v mém srdci. Proč se mi z ničeho nic vybavují v naprosto neočekávaných chvílích různé momenty z předešlých patnácti let.

 

I když možná vím, čím to je.

 

Moc dobře si pamatuji dobu, než jsem se s mojí ženou potkala.

Doslova jsem trpěla nedostatkem lásky a když přišla v roce 2000 ona, rozdala bych se.

Trápila jsem se, že jsem sama, že nikoho nemám a toužila po tom, co mi ona dala. Do posledního. Včetně dcery, toho nejúžasnějšího človíčka na Zemi.

 

Teď jsem se prostě jen vrátila před rok 2000 a jsem si jistá, že jednou to zase přijde a hezké vzpomínky už nebudou mít možnost vyskočit ven.

 

Kdykoliv jedu od Toma, projíždím kolem domu, do kterého jsem vezla svoji ženu na česání na naší svatbu.

Já na ten den nechci myslet, ale stejně mi tam skočí. V naprosto pitomou chvíli, kdy jsem ještě v euforii z návštěvy u Toma a celou tu atmosféru, kterou ve mě Tom zanechal, úplně zkazí. Nenechávám si ji zkazit a jedu dál. Nic jiného mi totiž nezbývá. Než jít dál a nezastavovat.

 

A to byl také důvod, proč jsem šla do přeměny. Už jsem neměla co ztratit. Jen získat. A získat jsem toho mohla opravdu hodně, takže proč ne? 🙂

 

Když se nad tím tak zamyslím, ani jsem třeba nečekala, že ještě před operací získám vůbec nějaké zkušenosti s muži. A už vůbec ne takové. Nečekala jsem vlastně velkou spoustu věcí, které mě naprosto nadchly a dostaly do stavů, které mi dávaly jasně najevo, že tohle je to nejlepší rozhodnutí mého života. I za cenu neustálého otravování hezkými vzpomínkami, které ale jen co se objeví, zaplácnu jako komára a je to.

 

 

Trochu mám pocit, že můj zaměstnavatel ztrácí trpělivost s mými neustálými návštěvami doktorů. Je mi velmi nepříjemné mu pořád oznamovat mé absence, i když se vždy snažím všechnu práci dodělat přesčasy a o čtvrtině návštěv doktorů ani neví, protože jsem je směřovala na odpoledne po práci, když to šlo. Teď to totiž vrcholí a květen bude úplně nabitý, přičemž poprvé za 2,5 roku minimálně na 14 dní úplně zmizím (ve skutečnosti budu hned jakmile to půjde zadarmo z lásky nevím k čemu pracovat připojená z pracovního notebooku, ať už budu kdekoliv a pod vlivem čehokoliv a budu mít v hlavě vodiče, obaly a nedodržování potvrzených termínů, které musím řešit neustále. Ale je také docela možné, že jakmile ucítím, že míra nespokojenosti mého zaměstnavatele s mými návštěvami lékařů překročí určitou úroveň, spadne také míra mé odhodlanosti za každou cenu být svému zaměstnavateli loajální a potřebná a konečně pochopím, že zadarmo pracovat je sice fajn, ale smlouvu mi za to za odměnu stejně neprodlouží a s novými doklady přichází čas a výborná příležitost přijít tam, kde jsem a budu jen Tereza a ne „ta nebo ten, ze kterého se Tereza stala“, jako jsem tady (ač musím k mé přeměně výjimečný přístup mého zaměstnavatele a kolegů vyzdvihnout)).

Na tuhle myšlenku mě ale přivedl sám zaměstnavatel, když se mnou jednou prodloužení smlouvy řešil. Neměla jsem v úmyslu cokoliv měnit. A také návštěva firmy vzdálené 90 km pár dní poté, ve které jsem „přičichla“ k životu, kde nikdo nic o mé minulosti neví a to bylo velmi příjemné překvapení.

Ač se ke mně nikdo nechoval špatně nebo s předsudky, je velký rozdíl pracovat ve firmě, kde to každý ví a tam, kde to neví nikdo (a kde je šance, že se to ani nikdo nedozví).

 

Tohle je budoucnost, která je ve hvězdách a závisí na tom, kdo mi vstoupí do života, jak se k tomu všemu postaví Tom, o kterém ještě není nic rozhodnuto, i když má ke mně velmi blízko, ale hlavně to záleží na mně!

 

Všechno od prvního okamžiku, co jsem se rozhodla to udělat, záleželo na mně a všechno souviselo s tím, jaká jsem a také s mými rozhodnutími, bez kterých bych byla… kde? 🙂

 

To je mi úplně jedno kde.

 

Důležité je, kde jsem teď.

 

Venku dokonale modrá obloha, sluníčko zapadá až za hodinu, do ložnice mi začínají prosvítat oranžové paprsky skrz žaluzie, Kačenku už určitě sprchuje maminka ve vaně (dneska byla mamince v květinářství vybrat sama kytičku, přízdobu i mašli) a tak nezbývá, než jít taky do vany a těšit se z toho, že je květen. Že už je květen 2015.

 

A mé vzpomínky – ty ať klidně občas vykukují. Aspoň mi připomínají to, co jednou mohu zase mít s někým jiným a vždycky je fajn mít nějaké sny, za kterými si jdeme.

Tenhle můj jeden největší už bude za chvíli celý převyprávěný.

Jéé, on to nebyl sen 🙂

Modré nebe, sluníčko se probouzí z mraků a vylézá ze stromů rovnou do mého bytu. Pouštím ho sem ráda. Potřebuji ho. Obléknout, namalovat, učesat, nejíst, vypít kojeneckou vodu (to není předepsané, měla jsem na ní chuť :), kterou jsem si na dnešek koupila a běžet na odběry. Zatím jen odběry, nic víc. Ještě nikam nejedu, ale aspoň mám pocit, že se něco děje 🙂 Normálně bych o tak banální věci, jako jsou odběry, nepsala, jenže po odběrech jsem měla jeden hezký zážitek.

 

Během dvou minut přichází po mně do čekárny dalších pět lidí, přede mnou jen jeden pán. Sestřička pouští rádio, lidé vedle mě jsou nervózní, paní se lepí, to nemám ráda, naštěstí za chvilku jdu. Sestřička ze mě vysaje pět ampulí krve, vypíše žádanky a v pondělí se mám stavit pro výsledky, které musím vzít s sebou na autotransfuzi v Motole. Doktorka mě ještě pošle (podle žádanky z Motola) na rentgen plic. „Oni nechtěj rentgen srdce? No to se divim. Tak jen ty plíce a uděláme ještě EKG.“

Myslela jsem, že rentgen plic stihnu ještě dnes. Trošku jsem včera řešila, jak moc se tam mám vlastně svléknout? Vždyť jdu na rentgen poprvé jako žena. 🙂 Do podprsenky? To asi těžko. Vždyť je to rentgen. A co když tam bude asistent (muž)? A ne asistentka? Tak nic. Co by? Ale já jsem hrozně stydlivá 🙂 Nechci, aby mě někdo okukoval. (Myslím moje prsa.) Na druhou stranu jsem ráda, že už tam nějaká mám, ale abych je ukazovala na potkání, to zas ne. Zjistila jsem, že prsa jsou docela pěkným alibi. Takovým jedním z velkých důkazů, že jsem žena. Mužům (obvykle) prsa nerostou. Alespoň ne takováhle 🙂 A já si dnes vzala své oblíbené světlounce růžové tričko s reliéfem motýla s extra výstřihem. Protože se mi líbí a mám ho ráda a chtěla jsem to mít jednoduché při svlékání. A ten úhel pohledu z mé strany taky není špatný 🙂 I když by to mohlo být ještě lepší.

 

Z odběrů letím na rentgen zubů. (To je ta nejhezčí část dne 🙂 Moje zubařka chce ještě před operací snímek, dostanu ho na CD. Mám toho obíhání málo, tak ještě pro zubařku. Sama rentgen v ordinaci nemá, posílá mě na rentgen jinam. Někam, kde jsem v životě nebyla a nikdo mě tam nezná.

Ve veliké čekárně pár lidí, podávám sestřičce žádanku s průkazkou pojišťovny. Na žádance je „Tereza Nováková“ (oni to někde opravdu neřeší a vychází mi vstříc i sami) s mým mužským rodným číslem, na kartičce pojišťovny neutrální nikdy nikde nepoužívané a nesdělované „Terry Nováků“.

Sestřička jen prohodí: „Až v osm!“

Je půl osmé.

„Já počkám, mně to nevadí.“

Za pět minut se otevřou dveře, sympatická blonďatá paní doktorka volá, že už mě vezmou.

Jak vejdu, jen zaslechnu konec věty „…žena nebo muž“. Na křesle leží pán, kterému se jiný doktor vrtá v zubu, já pokračuji do další místnosti s rentgenem a hned se ptám paní doktorky: „Řešíte to moje rodné číslo, že?“

Obě se usmějeme.

„Ne, řeším to vaše jméno. Vy jste Terry, mně to přišlo jako Tereza, ale když jsem si vás zadala do počítače, tak mi tam vyskočilo „muž“! Tak jsem říkala sestřičce, že z toho jména není poznat, zda je to muž nebo žena. Vy jste se nenarodila v ČR?“

„Ale ano, narodila. To vám tam vyskočilo, protože mám mužské rodné číslo.“

„Ale jak je to možné? To nechápu? Vážně nejste cizinka? Ale rodný list máte na tohle jméno, ne?“

„Ano mám.“

Neříkala jsem, že teprve rok. A vystavuje se se zpětnou platností, jakobych se s tímto jménem narodila a žila celý život :). „Nejsem cizinka. Tohle jméno je jen dočasné, za měsíc už tam bude to, co máte na žádance – Tereza. I s novým správným rodným číslem.“ Snažila jsem se jí trošku pomoct, ale nic víc jsem říkat nechtěla. Fakt už jsem se hodně culila, protože mi to přišlo hezké a tak bylo veselo.

 

„Snažila jsem se v počítači to „muž“ přepsat na „žena“, ale ono to nejde. Tak na vás ten přístroj bude mluvit ženským hlasem. Normálně na ženy mluví mužským.“ 🙂

A už jsme se culily obě dvě. Neustále přemýšlela o tom, proč jí počítač ukázal „muž“ (ach ta naše „úžasná“ genderová česká rodná čísla). Pořád se mě na něco ptala, ale pořád vedle. Už abych měla číslo nové.

„Já tomu fakt nerozumím. Oni vám spletli rodné číslo?“

🙂

„Dejte si ještě ty vlásky z pravé tváře za ucho, prosím. Jo a sundat náušnice!“ Měla jsem kruhy. „Jé vidíte, omlouvám se, já si je zapomněla sundat.“

„Né, to my se omlouváme, že jsme vám to zapomněli říct.“ 🙂

Slušnost nadevše.

 

Ale to už jsem stála se zaťatými zuby do stojánku v rentgenu, který kolem mě projížděl kolem dokola, aby pořídil panoramatický snímek, mluvil ženským hlasem, hrál hudbu a doktorka jen pronesla: „Vy to máte nějaké komplikované.“

Hezky jsem jí to v hlavě zamotala. Jsem nějaká cizinka, co dostala rodné číslo a spletli ho?

 

Bylo příjemné vědět, že tady jsem „paní“ i přes své mužské rodné číslo, které určitě někdo musel splést. Tak to určitě muselo být! 🙂

 

Jsem si jistá, že na to paní doktorka přijde. Časem. Protože jí to bude vrtat hlavou. Ale to mi nevadí. Pro mě bylo důležité, že jsem tu za tu, za kterou tu být mám a chci být.

Překvapila (a potěšila) mě ta síla odmítání faktu existence mužského tvaru mého rodného čísla. Podle teorie pravděpodobnosti je pravděpodobnější, že mi rodné číslo spletli nebo že jsem se narodila jako muž? 🙂 (Neznám nikoho se spleteným rodným číslem :).

Někteří lidé si prostě nepřipouští možnost, že bych se mohla narodit do mužského těla. Jednou jsem žena a hotovo. Ani můj hlas, ani to, jak vypadám mě neprozradilo. (No jak mi asi v takové chvíli mohlo být? 🙂 Parádně!

Užívala jsem si to. Líbilo se mi, jak je paní doktorka bezradná. Trochu mi jí bylo i líto, ale nechtěla jsem říct nic. Proč bych měla? Však jsem žena, ne? Tak co jí budu vysvětlovat?

 

Lidé si opravdu tuhle mojí skutečnou variantu vůbec nepřipouští. Je to vždy až ta úplně nejposlednější možnost ze všech, úplně ta nej-nej-nej-nej-nejposlednější, která většinu lidí ani nenapadne, natož aby jí brali v úvahu.

Ale nemá to právě tak být? Stát se součástí společnosti, která neřeší transsexualitu ani nic jiného a žije si svým „normálním“ životem. To jen já z toho byla překvapená. Že už jsem žena i pro okolí. Lepší důkaz jsem dnes dostat nemohla.

 

Zbytečně se bojíme věcí, které nikdy ani nemusí nastat. A lidí, o kterých si myslíme, že se nás budou bát, že nás budou pomlouvat, útočit na nás, posmívat se nám nebo předstírat falešnou podporu či dělat, bůhví jaké že to nejsme ženy a zatím… Vůbec nebereme v úvahu variantu, že nás někdo může brát jako ženu. Nic víc.

 

Tohle je ta nejhezčí odměna za to, čím vším jsem prošla. To společnost z nás dělá ženy nebo muže. To oni nám to dnes a denně říkají. Přestože my už to o sobě víme dávno.

Jejich „paní“, „slečno“, „mohla byste…“ atd. je moc fajn po těch letech, ale když k tomu ještě někdo začne aktivně odmítat mužskou podobu rodného čísla, protože já jsem přeci žena, on je o tom přesvědčen, pak mile ráda připustím, že někdo musel udělat kdysi v mém rodném čísle omylem chybu 🙂

 

 

Vím, že to, co mě teď čeká, není vlastně žádná převratná věc. Přijdu, usnu a probudím se tak, jak mám. Proč kolem toho dělat takový povyk? 🙂

Nemusela bych o tom psát, nemusela bych na to myslet, ale já na to myslím a nemůžu si pomoct – je to pro mě velká událost a nedokážu na to nemyslet. Moc se těším na vše, co bude potom. Úředně, fyzicky i psychicky pro mě samotnou.

Každé ráno se teď probouzím s představou, jaká budou probuzení potom. Jaké bude úplně první probuzení, jaké to bude za rok. Líbí se mi na to myslet.

Ale dokud nebudu spát na sále (jak se dozvím, že spím? :), neuvěřím tomu, že už to konečně přišlo, protože do chvíle, než mě uspí, není nic jistého.

To těšení a očekávání absolutně vytlačilo strach. Jak bych mohla mít strach z něčeho, co tak moc chci a co mi přinese tolik dobrého?

 

Dnes mi bývalá kolegyně, kterou jsem potkala říká: „Už se těšíš, co?“

A to jsme o tom vůbec nemluvily.

 

Už vidím na cílovou pásku. Je tak blízko, že jsem si to nikdy předtím ani nedovedla představit.

Běžím co můžu.

Tak, jako má Francie nedohledná fialová pole levandulí, do kterých jednou toužím zaběhnou v letních šatech, my máme pole žlutá. Naše země je v těchto dnech tak žlutá, že se to nedá přehlédnout. Cestou z Prahy jsem si musela udělat obrázek. Ten kontrast modré a žluté a mráčků a českých domečků s kostelními věžemi střídajícími se s topoly…

 

Nezabývám se hospodářským významem řepky olejky, která zabírá místo důležitějším plodinám. Prostě se mi líbí. Je hezká, fotogenická a neobvyklá, protože naše žlutá země je vždy jen v květnu. Ale není jen žlutá, viděla jsem bílá pole jabloňových sadů a rozkvetlé jasmíny u cesty.

 

Vůně řepky nese se celým krajem. Dokonce jsem jí cítila i při vystoupení z metra v Letňanech. Ten závan jara.

 

Tahle vůně mě doprovázela celou cestou do Prahy, kam jsem jela na svůj 11. laser. Neumím si představit, že bych začala s likvidováním těch černých potvor až třeba se začátkem HRT, jak se někdy doporučuje. To bych byla za nedlouho v Motole krásně vousatá slečna. (I takové jsem před rokem v Motole viděla). Čili něco jako žena s bimbasem… Ne, děkuji.

Tenkrát tahle rada jít na laser co nejdřív přišla jako na zavolanou od Andy, se kterou jsem se sešla úplně jako s prvním člověkem po operaci a hned jsem měla jasno. „Hlavně prosímtě začni teď hned, jinak budeš muset chodit na laser ještě po operaci, jako já!“. Tak jsem se běžela objednat. Na výběr jsem měla Trutnov, Ústí nebo Prahu jako tři nejbližší nejvýkonnější lasery, protože jsem prostě chtěla ten nejvýkonnější, i když mě už to stálo hodně peněz a těším se, až na laser jezdit přestanu.

Vybrala jsem si Prahu. Ta radost z hlaďoučkých tváří!

 

Nebudu tu porovnávat ceny lékařských laserů s kosmetickými IPL. Nezpochybňuji účinnost obou. Jen říkám, že já chtěla to nej, abych měla jistotu. Protože jsem věděla, že to bude boj.

Můj boj začal 5.12.2013. (Ten letopočet mi teď přijde jak někdy z doby dinosaurů). Opravdu je to dlouhé a opravdu jsou to potvory, ale jak mi hned při první návštěvě řekla sestřička: „Nebojte, my je zničíme úplně všechny a napořád.“ (Krásná věta). Tehdy daleká budoucnost, teď skutečnost.

 

Důležité je říct, že každý to máme jinak. Někomu opravdu stačí jít na laser dvakrát třikrát a tak se diví, proč některé z nás chodí už před HRT, kdy vousy jsou silné, husté a pod vlivem hormonů (bohužel ne těch ženských) mají stále svou nežádoucí mužnou sílu. Co jsem se jich natrápila!

Znám slečnu, která už má za sebou šestnáct procedur. (Ale taky slečnu, která jen dvě a stačilo to). Já už na její tváři tedy nic nevidím, ale ona tvrdí, že to tam je. A já chci mít pleť taky dokonalou (myšleno dokonale ženskou). (Ovšem nejenom pleť). A tak zatímco desátá procedura zničila opravdu poslední souvislé (většinou už jen malé) plochy, tato jedenáctá se už zaměřila na poustevníky, kteří se osamoceně snažili ještě někde sem tam vyrůst. Pod nosem tedy trošku více, i když byly už jemnější a snadno zamaskovatelné, přeci jen například po vykoupání mohlo být při pozorování z blízkosti dvaceti centimetrů patrno, že tam něco je a to jsem samozřejmě nemohla dopustit. Ten záblesk na plnou energii bolí pořád stejně jen s tím rozdílem, že doba likvidace vousů na celé tváři je kratší, protože je stále méně a méně co sežehávat. Sestřička (tentokrát ta, kterou jsem ještě neměla) zase zářila jak sluníčko, byla veselá a tak jsme stačily prohodit jen pár slov a už jsem zase šla zpátky na metro.

Naše země tedy v těchto dnech voní řepkou, ale čím voní Praha?

Praha je v květnu kouzelná. Cestou z hlavního nádraží směrem na Václavák se linula vůně fialových i bílých šeříků, které lemují Washingtonovu ulici a to mi způsobovalo ještě větší opojení z tohoto nejůžasnějšího měsíce roku, který jsem milovala každý rok, ale letos obzvlášť. Už se těším, až o víkendu půjdeme s Kačenkou natrhat puget šeříků a dáme si ho doma na stůl. Nedokážu se mračit, nedokážu být pesimistická, nedokážu nevidět všude to jaro, květy a nový život.

Jen v metru jsem si zase zalezla ke dveřím a dívala se do skla tak, aby na mě nikdo neviděl. Aby nikdo neviděl mou napuchlou zarudlou tvář, která už je teď ale téměř vpořádku, jen extrémně citlivá a náchylná na sluneční záření, takže jsem dostala k mazání krém s UV faktorem 50.

 

Mám radost, jak ty tmavé plochy zmizely, jak už tam nejsou ty pichlavé jehličky, které jsem každé ráno nesnášela a jsem si jistá, že zničím i ten nepatrný zbytek, který už vidím jen já. Laser se tak pro mě stal jedním z nejdůležitějších pomocníků, bez kterého bych si nemohla žít svůj sen.

 

Dnes jsem byla v práci poprvé s jiným účesem.

„Proč si nezkusíš hodit tu ofinku nahoru? Udělej si tam takovou tu bouli, sepni skřipečkem a uvidíš!“, říkala mi ve čtvrtek před sedmou ráno kolegyňka, když jsme ještě byly samy v kanceláři a akorát vcházel kolega – takový milý kluk – a zastavil se: „Teda holky, já jsem se normálně musel zastavit a dívat se, protože vám to tak sluší!“ 🙂 Tohle tak dokáže člověka potěšit!

Dnes jsem si dala ofinku nahoru, sepnula dvěma pinetkami a … jé to se mi líbí! Zahájím testovací provoz. Šla jsem Tomovi zalít kytky a potom k mamce. Jak jsem vešla, mamka na mě kouká a říká: „To ti sluší, tohleto.“ „Co tohleto?“ (Myslela jsem, že nový červený svetřík). „No ty vlasy takhle.“ 🙂

 

Tak testovací režim zatím probíhá úspěšně, ale maminky jsou maminky. Těm se budu líbit vždycky a tak (promiň mami) nejsou objektivní.

Jdu to vyzkoušet v práci.

Mám totiž docela vysoké čelo, které se mi nelíbí. I když jsem si všimla, že nejsem jediná s vysokým čelem. Když jsem byla v únoru poprvé u kadeřnice, radila mi, ať někdy zkusím tu ofinku hodit nahoru. Já ale nechtěla, protože mám vysoké čelo a taky jsem jí to řekla. Na to ona: „Vidíte, jak vysoké čelo mám já? A koukněte!“ Měla ofinku hozenou nahoru a čelo ještě vyšší než já.

 

„Chtěla bych posunout vlasovou hranici“, říkám kolegyňce. „Nic si neposouvej! Nepotřebuješ to. Já jsem tušila, že se snažíš zakrýt to čelo, ale fakt nemusíš. Takhle vypadáš přirozeně a tenhle účes ti moc sluší.“

Tak tohle jsem potřebovala slyšet.

Testovací režim ukončen. Už budu střídat patičku s ofinkou nahoru 🙂 Jupí – dvě varianty a další budou následovat.

Tyhle mé myšlenky o vlasech jsou opravdu nepodstatné a vlastně nevím, proč tu o nich píšu. Asi proto, že patří mezi mé radosti. Velké radosti. A taky proto, že cítím, jak přichází jedno toužebně očekávané a důležité období – období dlouhých vlasů! 🙂

 

 

Chtěla bych moc pozdravit Péťu. To je slečna, o které jsem psala v dubnu, že jí posunuli termín o tři dny až když jí přivezli na sál, zatímco její „kolegyni“ vzít stihli, ale ta zůstala nakonec v Motole čtrnáct dní, Péťa jen pět.

Péťa měla ve všem štěstí. Vše u ní (kromě toho posunutí) proběhlo na jedničku bez komplikací a tak místo obvyklých osmi dní šla domů po pěti dnech, vytáhli jí cévku, vyčůrala se a hotovo. Dokonce ani morfium už třetí den nepotřebovala.

 

Dnes byla na kontrole u Jarolíma, který prý zářil jako sluníčko a domluvil se s Péťou, že se to tak krásně zhojilo, že nebude třeba druhá z-plastika. To byla pro mě novina, protože až dosud jsem si myslela, že druhá doplňující víceméně plastická operace je pravidlem, ale není. Jarolím usoudil, že klitoris je v takovém stavu, že takto vypadá přirozeně a není tedy ani nutné podstupovat bolestivou depilaci laserem 1 cm v okolí neoklitorisu. (Píšu tu o tom takhle otevřeně, protože stejně nikdo neví, kdo to ta Péťa je a kdo si myslí, že jsem si jí vymyslela, tak ať si to myslí, ale nevymyslela jako nikoho v tomhle blogu).

 

Péťa mi taky napsala, jak se cítí. No, jak se cítí – úplně normálně. Sedí s nohou přes nohu, spí na boku, prakticky žádné omezení.

 

Na ní je totiž znát ta chuť do toho jít – to nadšení, odhodlání a vděčnost za to, že lidé kolem nás jí dokázali pomoct. A o tom to je. To je ta správná zpětná vazba lékařům, kteří se mohou přetrhnout, abychom byli šťastní (byly šťastné).

 

Dnes jsem v metru přemýšlela o lidech kolem mě. Že nikdo z nich nemá ani tušení, proč tu jsem, kam jedu a kdo jsem. Že většina z nich ani slovo transsexualita ještě ve svém životě nevyslovila a v tu chvíli jsem tak zatoužila být jako oni. (Ony). Nemít s tím vůbec nic společného a žít si svůj spokojený život jako žena, aniž bych musela řešit všechno tohle.

Ale i tak jsem vděčná za to, že to vůbec jde. A zrovna já nedokážu už jen sedět. Musím udělat úplně všechno, co jde a co mohu, abych mohla být tam, kde jsem měla být už od narození.

 

A taky že budu! 🙂

 

Vzhledem k posouvání termínů vidím konec května trochu nejistě, ale i tak je červen se svými dozrávajícími třešněmi a začínajícím létem hezký měsíc.

 

Tohle se prostě povedlo.

Všechno.

Celý můj život 🙂

Nebudu si přeci stěžovat na to, že jsem se jako žena nenarodila, když jsem žena 🙂

 

Chtěla jsem si psát o žlutých lánech řepky a šeříkové Praze, ale místo abych běžela do sprchy a pokochala se bitevním polem plným mrtvolek na mé tváři, zase se tu vznáším opojená Prahou, sluncem, jarem a ženskostí, které můžu mít, kolik chci ve dne v noci po celý zbytek mého života a ne a ne se jí nabažit. Chce se mi smát a brečet a jásat a objímat a možná i ječet. Ten krůček poslední mám tak nadosah!

 

To zas budu mít problém usnout. 🙂

Ne strachy nebo z obav, kterých jsem kdysi mívala stovky a už nejsou.

Ale z radosti.

Já nechci psát zase o vlasech, ale když jsem se dnes ráno rozhodla přetvořit nějak ty své, protože jsem usoudila, že jejich délka už je dostatečná natolik, abych s nimi mohla kouzlit nové účesy (ve skutečnosti jsem si tím nebyla jistá, ale všichni mi říkali: Terezo, ty vlasy už jsou dostatečně dlouhé na to, abys z nich něco vytvořila) a já jim uvěřila, tak jsem si řekla: „Terezo, je to poprvé, hlavně trpělivost. Nikdo nic neumí dokonale napoprvé. Aspoň to zkus.“

Věděla jsem, že se s tím budu prát. Ne že bych neuměla plést copánky, ale problém nastal jinde.

Našla jsem si fakt perfektní videonávod (na Mista Fashion blogu) na 7 způsobů, jak upravit ofinku (patku), který mě vážně nadchl, ale po hodině boje to vzdávám, protože v KAŽDÉM návodu se předpokládá, že ofinka je tak dlouhá, že se už DÁ strčit za ucho. MOJE NE. Moje vlasy jsou prostě krátké!

Potřebuju ještě aspoň půl roku, těch 8 cm by mi pomohlo.

Takhle to ani neupnu, neupletu z ofinky cop (parádní návod, tolik se mi to líbilo!), prostě nic.

Tak jsem to aspoň zkusila a v listopadu už s tím něco udělám (na štědrovečerní večeři určitě :).

Ano, mé vlasy jsou dlouhé, ale u ofinky ne. To je logické, protože tam jsou vlasy nejvýš a tak zatímco ty dole vypadají dlouhé, vypadají tak proto, že jsou dole, ty nahoře vypadají kratší. Už zase své vlasy hypnotizuju a posouvám, ale všecko se taaaak táááááhne. (Já vím, musím být trpělivá. Tohle slyším pořád, už měsíce, ne-li roky. Vím, že jednou bude všechno tak, jak chci, ale přesto občas nevydržím a zkusím to jako dnes.)

Tak jsem si aspoň upletla dva minicopánky a sepnula je dozadu k sobě. Aspoň nějaká změna a taky se mi to líbí, i když jsem jak z keltské oslavy letního slunovratu 🙂

Jednou se dočkám. Vím to.

Když já už bych tak chtěla s těmi vlasy tvořit všechno to, po čem tak toužím. Roste to pomalu, i když jsem šťastná za každý milimetr a taky za to, že už jsou v téhle délce, protože s takhle dlouhými už udělám aspoň něco a rozhodně mi ty vlasy dělají radost.

Ano, děláte mi radost. To jen já jsem netrpělivá. Mám ráda, když se lesknete, když se na vás dívám do zrcadla, když mi vás někdo hladí nebo když svůj nos někdo zaboří do vás, aby nasál moji (vaší) vůni.

Tak na co si vlastně stěžuju? 🙂

 

Ještě nikdy v životě jsem neměla takhle dlouhé vlasy. Plním si svůj sen. To proto jsem tak netrpělivá a stejně si myslím, že si nějakou tu malou netrpělivost můžu dovolit 🙂

 

Takže tohle bych víc nekomentovala. Jen jsem si potřebovala povzdechnout, zakřičet, vyvztekat 🙂 A u je mi zase fajn a užívám si své štěstí.

 

 

Na polském blogu Moniky Kowalské (v angličtině) Hrdinky mého života, o kterém jsem kdysi psala a na který občas zavítám, abych si přečetla něco zajímavého o výjimečných ženách, o nichž bych se jinak zřejmě ani nedozvěděla, se mi moc líbil rozhovor se Stephanií. Tahle MtF slečna (o které by už se ale nemělo říkat „MtF“, nýbrž prostě slečna) je 22letá holanďanka, která kdysi (teď už ne) dokumentovala svou přeměnu na youtube.

 

Tahle fotka Stephanie s přítelem se mi líbí, tak jí sem dávám 🙂

 

Její odpovědi v interview se mi ale líbí taky. Prostě přiznávám, že patřím do skupiny holek, které tvrdí: „jsem žena“ a ne „jsem transgender žena“. Nepojmenovávám samu sebe pod tlakem okolí, které mě může považovat za „transgender ženu“, ale stojím si za svým. Bezvýhradně.

Jak mohu říct „jsem transgender žena“, když mi můj mozek říká, že jsem žena? Tak jsem žena nebo kdo? Já v tom mám tedy jasno. Každý to vidíme jinak a každý se zřejmě i cítíme jinak, ačkoli jsem si vždycky myslela, že pokud se cítím jako žena, pak jsem žena. Žena.

S tímto pohledem pak ovšem souvisí vše, co následuje.

Nikomu ale neberu (a nikdy jsem ani nebrala) jeho názor na věc. Vždy jen vyjadřuji svůj názor a nikoho nenutím, aby se zbavoval částí těla, kterých já se zbavuji ráda. Jen nahlas přemýšlím o tom, jak vypadá ženské tělo a potom opravdu nechápu, proč se mi někdo diví, že se divím, že žena nemá penis. Tohle není útok proti všem ženám s penisem. Jen mé nepochopení. Stejné, jako že slunce není zelené nebo že lidé mají obvykle dvě ruce. Faaaakt mají dvě ruce! Ne tři ani pět.) (Tohle téma už je vážně pěkně trapné, takže stačilo.)

Ať si tedy klidně dotyčný říká, že je slon nebo černý bez. S takovým rozkvetlým keřem s černými kuličkami si docela ráda popovídám, ale mám vždycky radost, když potkám někoho, s kým si rozumím a kdo smýšlí podobně jako já (např. Dominika nebo Markétka, Dannie, Míša, a další holky nejen od Hanky).

 

Všechny tyto Hrdinky mého života (a spousta ostatních (já taky! :)) mají jedno společné – musely kdysi udělat jedno moudré a důležité rozhodnutí, které je posunulo až sem.

 

Monika: Proč ses rozhodla podělit se o své detaily z přeměny na YouTube?

Stephanie: Byla jsem mladá a myslela jsem, že bych mohla být inspirací pro ostatní mladé transgender dámy. Bylo mi teprve 14, když jsem nahrála své první video na YouTube.

 

Monika: V jaké fázi přeměny jsi právě teď?

Stephanie: Už jsem skončila! Opravdu ráda bych vyřešila ještě svá prsa během několika let, ale v současné době mám už vše. Jsem ráda, že jsem sama sebou a to je pro mě to nejdůležitější.

 

Monika: Jsi spokojená s výsledky hormonální terapie?

Stephanie: Uuuhm ano i ne, chtěla bych mít větší prsa. Teď jsou to menší B, ale opravdu bych chtěla mít C. Pokud jde o zbytek těla, výsledek je skvělý.

 

Monika: Měla jsi nebo máš nějaké vzory transgender žen, které následuješ?

Stephanie: V minulosti ano! Ale většina transsexuálů, které znám, je sobecká a myslím, že být ženou je prostě soutěž krásy a já chci žít jako žena, ne jako transgender žena.

 

Monika: Co bylo nejtěžší na tvém coming-outu?

Stephanie: Rozchod s mojí rodinou. Moji rodiče nechápou, jak se cítím. Mysleli si, že jsem zženštělý gay, ale já nejsem gay, já jsem opravdová žena. To je rozdíl, který jsem viděla v sobě. Cítila jsem se jako žena, zatímco ostatní lidé mě považovali za divného chlapa.

 

Monika: Jaký je tvůj obecný názor na současnou situaci transgender žen v Holandsku?

Stephanie: Žiji v opravdu malém městě s lidmi, kteří příliš mnoho nevědí o trangenderech. Myslím, že to funguje ukázat lidem, že jsem normální, že mohu normálně žít a že mě může někdo milovat 😉

 

Monika: Co si myslíš o transgender příbězích nebo osobách ve filmech, novinách nebo knihách?

Stephanie: Je skvělé vidět více transgender lidí ve veřejných televizních pořadech, ale podle mého názoru by tyto dámy měly být normálními lidmi s normálními životy a ne dámy s velkými prsy se spoustou Botoxu tak, že nakonec vypadají jako nafukovací panny.

 

Monika: Máš ráda módu? Jaký druh oblečení obvykle nosíš? Nějaké speciální módní vzory, barvy nebo trendy?

Stephanie: Mám ráda přiléhavé šaty v noci a ve dne miluji úzké džíny s pěknými boty a sakem.

 

Monika: Co si myslíš o transgender soutěžích krásy?

Stephanie: Nenávidím je … cítíte se jako žena? Pak se tam ale postavte jako žena a ne jako drag queen s příliš mnoha plastickými operacemi.

 

Monika: Mohla bys mi říct o důležitosti lásky ve tvém životě?

Stephanie: Měla jsem vztah 2,5 roku; partner všechno věděl … snášel se mnou začátek hormonů i kolísání nálad včetně operace. To je u konce. Našla jsem si nového partnera. Je o dva roky starší a žijeme spolu.

 

 

Holky buďte své.

Všechny.

Nejen ty, které se dívkami teprve stáváte.

Přirozenost je to, co dělá ženu krásnou.

 

 

A já si jdu rozplést své dva spletené copánky, protože běžím do sprchy.

Je květen. Miluju tenhle optimistický měsíc, ve kterém se rodí léto. A letos nejenom to léto…