V Německu existuje pro transsexuály tzv. velké a malé řešení, které jim v případě malého řešení umožňuje změnit úředně své jméno a pohlaví bez chirurgického zásahu do jejich genitálů.

 

Co když takový člověk ale porodí dítě?

 

Je matkou nebo otcem?

 

V dokladech i pro německé úřady je to muž, ale protože mu nebyly odstraněny ženské reprodukční orgány (tak, jak je to požadováno pro úřední změnu pohlaví u nás), mohl si dovolit tento kousek. Proč ne? Jakýkoliv způsob jak mít své vlastní dítě rozhodně podporuji, i když to pak působí jako v tomto případě zmatky. Na prvním místě je ale dítě, až na druhém různé specifikace a uznávání pohlaví jeho rodiče. To už jde jen vyloženě o slovíčkaření.

 

Podle mého názoru je jedno, jestli budu mít v rodném listě mého dítěte označení matka nebo otec. Jsem jednoduše rodič. Oba dva jsou stejně zodpovědní za svého potomka. Ale jen jednomu z rodičů vyskočilo to dítě z lůna. Z lůna matky. Pokud se ta matka cítí být mužem (a je tedy mužem), přestože má ženské reprodukční orgány, pak je z hlediska toho dítěte ale pořád matkou, které v budoucnu může klidně říkat „tati“. Chápu jeho snahu o to být otcem, ale ani já nemohu (v současné době) použít své vajíčko (které nemám, protože nemám vaječníky) a porodit své vlastní dítě ženským způsobem – tedy oplozením mého vajíčka mužským spermatem. To je prostě dané hranicí současné vědy, která to zatím neumožňuje.

 

Až bude věda tak daleko, že mužům v ženském těle vytvoří dokonale funkční mužské orgány a takový člověk pak bude moci splodit své dítě mužským způsobem, pak je to pro mě „otec“.

 

V březnu 2013 se v Německu objevil tento případ úplně poprvé a německé soudy musely řešit, zda dítěti do rodného listu zapíší „matka“ nebo „otec“. K oplodnění jeho vajíčka došlo spermatem od dárce. Tento rodič požadoval, aby byl v rodném listě dítěte zapsaný jako otec. Soudy ale rozhodly jinak. Ačkoli je pro německé úřady mužem, bude v rodném listě dítěte jako matka. „Absolutně každé dítě má matku a to je osoba, která ho přivedla na svět.“

Po porodu si nechal ženské orgány odstranit a změnit na mužské.

 

I muž může být matka a žena může být otec.

 

V Česku podobný případ nehrozí. Transsexuální jedinci mají právo na úřední změnu pohlaví, přepis v matrice a vydání nového rodného listu až poté, co podstoupí kastraci a operativní změnu pohlavních orgánů. Porodit tedy dítě může jedině biologická žena.

 

 

Přesto jsem hledala způsob, jak mít své vlastní dítě.

Kromě transplantace dělohy, která je v tuto chvíli stále trochu sci-fi, i když už se na tom pracuje, není žádná šance, jak bych mohla mít své geneticky vlastní dítě. (Lesbické páry jsou na tom lépe, protože jedna z partnerek (když ještě měla tuto možnost) si nechá zmrazit své sperma, kterým je poté oplozena její partnerka, biologická žena).

 

Je tu ale šance, kterou mají kterékoliv páry, které jsou neplodné.

Pokud je neplodný muž (což zrovna není můj případ, protože nejsem muž), pak může matka dostat sperma od dárce.

Pokud je neplodná žena (to je můj případ), existuje dárcovství vajíček. To ale předpokládá, že žena má dělohu, ve které se bude vajíčko vyvíjet. K oplodnění pak dojde mimo dělohu (in vitro fertilizace) „ve zkumavce“ a poté vpraveno do dělohy.

Pokud žena nemá ani dělohu (stále mluvím i o biologických ženách – nerozlišuji je s transsexuálními ženami), pak je možností tzv. náhradní mateřství. To ale zase předpokládá, že žena má vajíčko, které se oplodní mimo dělohu (kterou nemá) a poté se vloží do dělohy náhradní matky.

Náhradní mateřství není v ČR moc rozšířené. Četla jsem, že se takto narodilo zatím jen 20 dětí, celé se to provádí ve Zlíně v Centru reprodukční medicíny a právně je to velmi složité (protože matkou dítěte je osoba, která dítě porodí, poté se ho musí zřeknout a genetický rodič ho musí adoptovat. Pokud by se náhradní matka zasekla a řekla, že se ho nevzdá, genetický otec by musel platit takové matce výživné a genetická matka by žádné dítě neměla. V ČR není náhradní mateřství nelegální, ale také ho žádný zákon nedefinuje.) Částka za takové náhradní mateřství se vyšplhá maximálně do 100 tisíc Kč. Naráží se totiž na zákon o zákazu obchodování s dětmi, takže náhradní matka nesmí odnosit dítě za úplatu, ale zdarma. Jsou jí pouze pokryty veškeré náklady s tím spojené. Náklady má také klinika ve Zlíně, která se tímto problémem zabývá. Tato částka je směšná proti částkám, které se za náhradní mateřství vyplácí v Americe nebo v Indii, kde se částky pohybují od 500 – 800 tisíc Kč za jedno dítě. Viděla jsem úplně náhodou ruský dokument, ve kterém ukazovali ruský pár, který (stejně jako mnoho neplodných párů na světě) odjíždí na tuto indickou kliniku jen proto, aby mohli mít své vlastní dítě. Tato indická klinika byla ve velmi dobrém stavu a musím říci, že i o náhradní matky bylo velmi dobře pečováno, měly zajištěny výborné hygienické podmínky, dá se říci, že na indické poměry i luxus a pravidelnou zdravou stravu. Majitelka této kliniky získala několik světových ocenění za přínosnou práci v této oblasti. Jsou země, kde náhradní mateřství není legální. Ve většině evropských zemích je tento postup zakázán (z důvodu porušení zákona o obchodování s dětmi). Náš právní řád ho nespecifikuje, tudíž zakázán není. Stejně jako u nás je ale možné v Dánsku, V. Británii a Austrálii za předpokladu, že náhradní matka to nedělá za úplatu. V USA, Rusku a na Ukrajině je náhradní mateřství povolené i za úplatu.

 

Ale abych se vrátila k tomu, jaké možnosti mám já.

Jak jsem řekla, geneticky své dítě už nikdy mít nebudu. I kdyby se prosadil zákon, že ke změně úředního pohlaví není potřeba kastrace a mohla jsem svého potomka splodit, bude mi to úplně k ničemu, protože geneticky mít dítě s mužem prostě nemohu, protože by ho neměl kdo donosit a se dvěma spermaty dítě prostě nevznikne. Chybí mé tolik vytoužené vajíčko… (To proto tak často tvrdíme, že chceme nést všechny výhody i nevýhody ženství, včetně menstruace. Protože menstruace znamená, že můžeme mít děti. A pak chceme tu menstruaci nenávidět, stejně jako vy.)

 

Takže co s tím?

 

Centrum reprodukční medicíny ve Zlíně uvádí, že vlastní genetické vajíčko ženy, oplodněné mimo dělohu a poté vloženo do dělohy náhradní matky, kde bylo donošeno a přivedeno na svět, bylo provedeno asi dvacetkrát.

Přemýšlela jsem, jaké mají ale možnosti páry, kde žena nemá ani vaječníky ani dělohu. I takové ženy jsou. A touží po dítěti.

Klinika ve Zlíně mi na to hned na svých stránkách odpověděla: „Určitou možností pro takové páry je anonymní dárcovství vajíčka, které je oplozeno spermatem genetického otce (tedy partnera neplodné ženy) a vloženo do dělohy náhradní matky.“

 

Taková kombinace (náhradní mateřství a darované vajíčko) se v ČR ale ještě nikdy neprovedla.

Proč nebýt první? 🙂 Vždycky musí být někdo první. Jinak se lidstvo nikam nedostane.

 

Pořád je to alespoň z poloviny geneticky naše dítě, i když ne moje. Ale to je stejné, jako když je muž neplodný a tak si matka nechá oplodnit vajíčko anonymním dárcem, což je naprosto běžné. Také je jen z poloviny geneticky jejich.

 

Proč tedy nezvolit adopci?

Chtěla bych dítě, které je alespoň z poloviny geneticky naše. Adopce má nesporně své výhody. Nestane se, že dítě se narodí postižené nebo že bude při porodu ohrožena matka. A také dostane šanci na normální život v rodině ten malý tvoreček, který tolik tátu a mámu potřebuje, ale vinou osudu ji nemá.

 

Je na každém člověku, zda zváží adopci či ne.

 

Kdysi jsem viděla dokument o jedné české zpěvačce a spisovatelce Tereze Boučkové, který navždy můj pohled na adopci ovlivnil. Byl to extrémní velmi odstrašující případ.

Ta zpěvačka toužila s partnerem moc po svém vlastním dítěti. Stále se jim to ale nedařilo a tak se začali zajímat o adopci dvou dětí už z kojeneckého ústavu. Po dvou letech, kdy měli obě děti z kojeneckého ústavu doma se ale stalo něco, co lékaři považovali za nemožné. Žena otěhotněla a porodila své vlastní zdravé dítě. Prostě se to najednou povedlo (možná jak se uvolnil ten stres z té „honby“ za vlastním dítětem). Děti z kojeneckého ústavu si ale nenechali, takže vychovávali současně tři kluky – bratry. Jednoho vlastního, dva nevlastní. Všem dětem se dostávalo úplně stejné lásky a péče, všichni kluci měli naprosto totožné podmínky pro život, měli úplně stejnou výchovu, všude se pohybovali spolu, vyrůstali spolu.

Zatímco jejich genetický syn dospěl v šikovného a slušného člověka, který miloval své rodiče, adoptovaní chlapci začali v pubertě utíkat z domu, brát drogy a pokaždé, když se vraceli domů, kradli věci z domu rodičů, aby je mohli prodat. Matka tomu nemohla dlouho uvěřit, ale v domě se začala objevovat stále častěji policie, až pak došlo k tomu, že svým negenetickém synům rodiče zamezili přístup do svého domu, ve kterém kradli, na co přišli, bez ohledu na to, jak je jejich adoptivní rodiče milovali. Ignorovali to, že věci, které krade, mají pro rodiče velkou citovou hodnotu. Kradli úplně všechno. Teď žijí někde v Praze mezi bezdomovci na pokraji společnosti. Přestože jim byla dána tak obrovská šance a láska rodičů.

 

Vždycky jsem si myslela, že je to výchovou. Ale jak vidím, tak prostě není. Je to dáno i geneticky.

 

Maminka těchto chlapců nakonci prohlásila, že těm dětem dala 20 let svého života úplně zbytečně, že to bylo peklo.

 

Ale něco máme spolu přeci jen společného, když Tereza Boučková píše:

 

Možná jsem na ten dokument neměla koukat.

Je nesmysl nechat se takhle ovlivnit jediným extrémním případem, který znám, zatímco mohou existovat stovky dětí, se kterými problém nebude, ale já mám na výběr. Až ho mít nebudu, budu to řešit takto. Budeme to řešit takto. Protože tohle není nikdy rozhodnutím jedince, ale páru. A to je na životě někdy právě hezké, že jsou chvíle, kdy potřebujeme (a jsme) být dva.

 

Adopci jako takovou ale neodsuzuji a pokud potkám pár, který jí využil, určitě bude mít ode mě podporu.

 

 

Řeším dítě, ale jen teoreticky. Zajímaly mě (a hlavně Toma), jaké má možnosti. Teoreticky bych musela vše stihnout kvůli mému věku během dvou let…

 

Z toho vyplývá, že v tomto nemohu (stejně jaké jiné neplodné biologické ženy) konkurovat ostatním plodným biologickým ženám a pokud jednoduše Tom (nebo kterýkoliv jiný muž, který by byl mým partnerem) v touze po dítěti skočí na nějakou mladou plodnou slečnu, ta mu dítě bez problémů na svět přinese. Narozdíl ode mě. (Takový muž ale pro mě není tím pravým, se kterým bych chtěla strávit zbytek života). Já bych taky chtěla porodit své vlastní dítě. Ale to jsou opět ty hranice současné vědy. Nejde to. Kdyby to šlo, vyřešil by se problém i ostatních neplodných žen. To není otázka, která se týká jen transsexuality, ale všech žen obecně.

 

Lesbické a gay páry u transsexuálů jsou v tomto případě, co se týče vlastních genetických potomků, ve výhodě.

 

Je třeba to ale přijmout jako fakt, ne jako katastrofu. Stojí za to být sám sebou. Jsou věci, se kterými žít můžeme, ale pak jsou tu věci, které nepřekonáme, ani když si budeme myslet, že armáda z nás udělá chlapy, že manželství z nás udělá muže a tatínky, že když nám celý život každý den něco neustále v hlavě říká „ty nejsi muž“, že to ze své hlavy jen tak nedostaneme.

Cítíte-li se být ženou, pak jste žena.

 

Jsem nesmírně šťastná, že mám svojí osmiletou Kačenku, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. A jak jsem si mohla všimnout, rád je i Tom. Při představě, jak mu běhá šťastná na zahradě mezi jahodami, kolem nás pejsek, kterému hází klacek, Tom řeže větve a já si pleju své barevné kytičky…

 

Kosmatec sedmikráskovitý – nádherná oblíbená květina mé babičky. Tuto květinu, symbol mého dětství, jsem si zamilovala i já. Na slunci otevírá do široka své velké květy ve všech možných pastelových barvách a na velké ploše tak vypadá jako zářivý pestrobarevný koberec. Je to už dlouho, co jsem ho měla na balkóně ve velkém truhlíku, seděli jsme se zmrzlinou s nohama nataženýma o zábradlí na sluníčku, které krásně pálilo a povídali jsme si o kopcích, které vidíme, o našich rodičích, naší budoucnosti, která zněla tak krásně a jejíž součástí se měl stát a také stal jednou jeden malý nejkrásnější tvoreček – holčička Kačenka… Moje dcera.

 

 

 

Kdopak je to Kai Green? Spisovatel? Teolog? Politik nebo manager nějaké velké firmy?

Je úplně jedno, kým je Kai Green, protože tahle myšlenka platí všude a pro každého.

Kai Green je kulturista, takže jsem o něm v životě neslyšela. Je ale až zarážející, jak podobné mohou být osudy a cesty původně úplně rozdílných lidí s naprosto odlišnými sny.

 

Kai je známý právě svou obtížnou a pomalou cestou za svým sportovním snem. On toho snu dosáhl, takže není možné zpochybňovat jeho slova.

 

„Na mém začátku jsem neměl žádné dalekosáhlé cíle a ambice jít až tak daleko. Myslím, že vše je určitým odrazovým můstkem pro něco většího a lepšího a pokud je něco většího a lepšího, tak proč za tím nejít? Někdy je třeba dělat věci, které jsou neobvyklé a jít proti proudu. Někdy je třeba být jiný, aby si prorazil ledy a udal nový směr. A já se nebojím být jiný. Zkouším, co na mě funguje a co mně vyhovuje. To je klíč ke zlepšení. Se správným přístupem se mohou věci stát velmi snadnými.“

 

Když jsem koncem března zvěřejnila jeden článek, nechala jsem ho cvičně po nějaké době konečně otevřený pro diskusi a čekala, co se stane.

Jako sup, který krouží nad krajinou a čeká, komu vyklovat oči, tam ale za pár minut přistál opět tentýž člověk jako v posledních týdnech v diskusích a který asi nemá nic jiného na práci, než zahlcovat diskuse blogů, jako je tento a tvrdit přesně opak toho, co říká Kai Green: „Pokud nevěříš, tak ani nevěř. Stejně nic nedokážeš a stejně to nemá cenu. Když já se cítím špatně, tak vy všichni lžete, pokud tvrdíte, že se cítíte dobře.“

 

Takový přístup není správný a ničeho jím nedosáhneme.

Více už nemá smysl věnovat takovým lidem prostor ani čas. Bez výjimek.

 

Jak správně poznamenala (svými slovy) jedna moje kamarádka (biologická žena), kterou tímto moc zdravím na Slovensko a která mi asi brzo odjede moc daleko: „Pryč jsou ty časy, kdy jsme si na tvém blogu povídaly my všechny holky a radovaly se z malých i velkých úspěchů navzájem, podporovaly se a dodávaly si tolik potřebnou sílu a odvahu.“

 

„Všichni nevnímáme sny stejně.“

 

Mám prostě tyhle citáty od Paula Coelha z knihy Alchymista ráda.

 

 

Dnes jsem si v koupelně položila jednu otázku:

Byla bych holčička už od narození, měla bych celý život vše, po čem jsem toužila. Neřešila bych mou správnou identifikaci, strach ze začátku RLT (kterému už se teď jen směju), předsudky druhých (se kterými se naštěstí nesetkávám v nijak strašné míře) ani neustálý celoživotní tlak a nepokoj z toho, že něco není vpořádku. Byla bych úplně normální holka (nechte mě chvíli snít :-), která by prožívala své první lásky, své první plesy, své druhé lásky a v tomto věku bych měla rodinu, manžela a dvě děti. Už kdysi jsem si něco takového tady na blogu představovala. Tenhle blog by neexistoval, svět by měl jednu úplně obyčejnou Terezu (která by se jmenovala třeba úplně jinak) a ta by se každý večer postavila v koupelně před zrcadlo, kde by zcela jistě nikdy nepřemýšlela nad otázkou: „Co bych dělala, kdybych se nenarodila jako žena, ale vypadala bych tak, jak vypadám teď?“

Neřešila bych větší nos, větší bradu ani cokoliv jiného ve spojitosti s mým ženstvím, protože bych jednoduše ženou byla. A to stačí k tomu, abych byla jako žena spokojená s tím, že jsem žena.

 

Tak, jako si každý muž jakožto muž a žena jakožto žena prohlíží svou tvář a říká: „To mám ale velký nos! Má prsa jsou tak malá. (ženy) Proč mám tak křivé nohy? A všude samá piha na tváři!“ atd. atd.

Nedokonalosti patří k životu.

 

A tak jsem si na svou otázku odpověděla. Nejspíš bych jako žena neřešila nic. A neřešilo by to ani okolí, protože bych jednoduše byla žena a nikomu by nepřišlo divné, že ženou nejsem.

 

Proč to tedy řeším?

 

Často se mi stává, že si před spaním pokládám nejrůznější otázky. To je tím, že ač si mohu s někým částečně popovídat pomocí „psaníček“ v mobilu nebo v e-mailu, nemohu si s nikým popovídat naživo. Já si potřebuji povídat naživo. Navíc o tématech, která asi nestráví každý. A tak si povídám sama se sebou. Tady na blogu i ve své hlavě.

 

Proč to tedy řeším?

To má touha po dokonalé ženskosti mi našeptává „jdi dál“.

Ale jak poznám, že přišel moment, kdy už jít dál nepotřebuji?

 

 

Jako žena jsem se nenarodila a tak je teď v mých rukách to změnit.

Protože to jde.

 

Tohle (namátkově vybrané obrázky dvou různých osob níže) jsou ženy. Nebo snad ne? Pak jsou tedy kým? Jasně, že to jsou ženy. Já vidím ženu, vy vidíte ženu. Kdybych ten obrázek nevložila sem, nikdo by ani nepřemýšlel o tom, zda je to žena nebo ne.

Čím méně lidí to ví, tím jsem šťastnější. Už se tím nechlubím, nevyprávím na potkání, neprozrazuji, protože nemusím a nechci a většina lidí v mém okolí ví, že není správné to říkat dál. Ale jednou všechny takové lidi kolem sebe mít nebudu. Jednou už bude totiž minulost existovat jen někde hluboko v mé hlavě a pro všechny budu (což bude i v mém novém rodném listu, že jsem se tak narodila) jen ženou. A můj přítel sedící proti mně si mě bude fotit při posezení v restauraci na mé narozeniny…

V té fotce z restaurace níže není jen žena. Je tam celý její příběh a tohle jediné cvaknutí spouště je splněním jejího snu, které jí nesmírně přeju.

Takhle nevypadá nešťastný člověk.

 

 

 

 

Vždycky, když mám jednou za čas chvilku podívat se na nové přeměny na youtube a narazím u toho na holky, které jsem viděla před dvěma třemi lety poprvé tak zjišťuji, že se za tu dobu na nových videích zase o dost změnily. Nezůstávají tam, kde předtím. Jsou dál. Jejich první videa byla o tom, jaké to je půl roku nebo rok na HRT a mně se u nich tajil dech. Ale teď je vidím tři čtyři roky po HRT. Co mám říkat teď?

 

Kéž by šlo i v životě kliknout na posuvník a posunout život o několik měsíců nebo let dopředu. Ale tím bych se připravila o to hezké, co musím a potřebuji prožít. V každém okamžiku, každém dni, měsíci a období jsou situace, které mě vždycky překvapí, protože každé to období přináší s sebou jiné zážitky. Některé dokonce jen jednou za rok a některé stále úplně poprvé. Jako třeba teď Velikonoce. Není pochyb o tom, že bych měla dostat přes zadek 🙂 Některé holky tenhle svátek nenávidí, některé utíkají z vesnice (např. z Bystřice nad Olší, kde se dívky na Velikonoční pondělí hromadně posbírají po vesnici, naloží na vůz tažený koňmi a poté jsou brutálně sesypány do ledové Olše. Taky hezká tradice! I já bych odtamtud utíkala pryč stejně jako okatá černovlasá slečna, která mi to kdysi hodně dávno vyprávěla cestou ve vlaku z Ostravy a chválila mi mé 3denní strniště, kterým jsem si v té době snažila něco dokázat :-), ale omladit bych se pomlázkou klidně dobrovolně nechala.

 

Vyloženě se mi dnes nechce spát, tak si tu povídám a přemýšlím, raduji se, těším se, toužím a plním si své sny, které kdysi byly tak vzdálené, ale jednou jsem udělala krok, který mi je pomaličku začal přibližovat.

Každý den jsem fascinována možností, že jsem, a že vůbec mohu být ženou. To je tak hezký!!!!!! 🙂

 

Vždycky jsem milovala povídání před usnutím. Kolikrát jsem se během dne přistihla, že se těším, až zalehnu do postele a vedle mě bude má manželka, se kterou jsem se mockrát nasmála tak moc, že nám pak nešlo usnout. Teď si povídám před usnutím tady, ťukám si tu do klávesnice a pozoruji u toho své lesklé namalované nehty, ale jednou si budu před usnutím povídat zase s někým skutečným. Potom už má písmenka odsud ovšem nadobro zmizí…

Někdy jdu po práci do obchodu pro jogurt a koupím jogurt. Nic zajímavého se nestane. Jindy jdu pro jogurt a přede mnou stojí u pokladny slečna, u které si říkám: „To snad není možné, jak krásné má řasy. To má nalepovací? A ta pleť! Jak to dělá? No jasně, věk. Tyhle boty by se mi taky líbily…“ Neustále vnímám všude kolem sebe tu ženskost, kterou budu donekonečna obdivovat a snažit se jí dosáhnout sama na sobě co nejvíce. A v souvislosti s tím mě napadlo, co my – ženy rozené ve špatných tělech – si vlastně říkáme?

„Jaké to je být ženou?“

nebo

„Jaké to je být krásnou ženou?“

 

Protože být jakoukoliv ženou není až zas tak těžké. Použiju-li termín Leoše Mareše, být ošklivou ženou je jednoduché. Stačí se o sebe chvíli nestarat a navíc my k tomu máme díky dokonalému působení testosteronu z dřívějších let i jisté vlohy (některé více, některé méně, některé vůbec (viď Dannie? :-)) Pěkně děkuju za tyhle vlohy. Naštěstí co nedokáží vykouzlit pilulky a všemocná chemie, která je prostě pořád chemií, díky které v mozku probíhají chemické reakce a tam kde je reakce, je i akce, tak vylepší plastický chirurg. To jsou možnosti, které prostě existují. O finanční stránce se tu teď nebavím a ani neřeším, zda jsou tyto možnosti dostupné všem. Řeknu to tak, i kdybych neměla na chleba a měla prodat byt, tak raději budu ženštější ženou, než ošklivou. To není posedlost, jakou prožívají jiné ženy. To je naše nutnost. Ale spolu s ostatními ženami máme společné to, že všechny si občas říkáme: „Jaké to je být krásnou ženou?“

Honba za krásou by neměl být rozhodně jen jediný životní cíl, ale ve skutečnosti (byť si to některé slečny ani neuvědomují) se stejně každá žena snaží být krásná. A každá, která o sebe alespoň minimálně dbá, rozhodně krásná je.

 

Takže náš cíl není vlastně nízký ve smyslu „stát se ženou“, ale vysoký „stát se krásnou ženou“. Na tom ale není nic špatného.

Při pohledu na slečnu s dlouhými řasami a hladkou pletí u pokladny v obchodě jsem taky toužila být krásná jako ona. Jaké to asi musí být? To je úplná pohádka vidět tohohle člověka každé ráno v zrcadle. Tam je stoprocentní ženskost. Ale i tak jsem spokojená. To, že si nastavuji vyšší cíle je dobré, protože mě to popohání kupředu. První menší cíle, aby mě lidé indentifikovali správně, jsem už překonala. Je na čase jít dál až tam, kam mohu. Tenhle život už nikdy jindy žít moct nebudu.

 

U pokladny přede mnou slečna, za mnou manžel mé bývalé kolegyně. Schválně jsem se občas otáčela a pozorovala ho, jestli na mě bude zírat (to je pojem, který používám pro člověka, který přemýšlí, odkud mě zná nebo že mu na mně přijde něco divného). Ten muž Toma (ne toho mého nového 🙂 dříve běžně zdravil. Ale teď nic. Tohle už jsem si ověřila mockrát, že mě nezdraví mí bývalí kolegové, mí spolužáci, mí sousedé. Jsou to ale nezdvořáci! 🙂 Ve skutečnosti mě to nesmírně těší a mám z toho dobrý pocit. Jen škoda, že už s nimi nemohu prohodit pár slov. To je ta daň za to všechno. Kterou ale ráda zaplatím 🙂

 

A šup na poštu. Ať je nějaké vzrůšo.

Za mnou fronta lidí, vedle u přepážky taky. Konečně jsem přišla na řadu, zaplatím své dva balíky a kluk za přepážkou mi před všemi těmi lidmi říká: „Můžu se vás na něco zeptat?“

Nechápala jsem.

„Neděláte pro nás náhodou reklamu?“

Nechápala jsem ještě víc.

„My si totiž myslíme, že jste fotila tamhle ten plakát, jak je tam ta paní! To jste celá vy!“ 🙂

Začala jsem se tvářit cudně, nějaká paní z přepážky vedle mě zakřičela: „Paní, řekněte že jo. Dostanete slevu!“

Smála jsem se a říkám tedy, že „jasně, to jsem já. Ale to je od vás vážně hezké“ 🙂 Samozřejmě jsem ten plakát nefotila já!

Tak jsme se pobavili.

Já si ten plakát nestihla prohlédnout, protože všude spousta lidí a nebudu si před nimi přeci prohlížet nějaký plakát. Už takhle jsem měla co dělat zvládnout před všemi tuhle situaci.

Což mi bylo líto, protože jsem si ten plakát chtěla aspoň prohlédnout nebo dokonce vyfotit.

 

Druhý den (tedy dnes) jsem se vydala na poštu s foťákem! Chvilku jsem počkala, až tam nikdo nebude (dost vzácná chvíle), vlétla jsem tam, pozdravila jsem pana pošťáka, paní za přepážkou a říkám jí: „Já nic nechci, jen si tady vyfotím ten plakát, co mi o něm včera říkal váš kolega.“ Zapnula jsem přístroj, zaostřila a… na displeji tma! „Vyměňte baterie“.

Faaaajn.

Podruhé tam nejdu, fakt ne.

Aspoň tu paní na plakátu jsem si konečně prohlédla 🙂

Taková bezvýznamná příhoda, já vím. Ale chtěla jsem vědět, jak mě vidí zaměstnanci zdejší pošty. Chtěla jsem vědět, jak krásná je ta „modelka“. No byla to úplně normální paní a fakt jsem to byla celá já! 🙂 Což mě tedy potěšilo. To by bylo něco být na plakátech České pošty. 🙂

 

Takže sem fotku plakátu nevkládám, jen o tom vyprávím, protože mi to přišlo vtipné. Hlavně ten konec s vybitými bateriemi, které jsem si přes noc až doteď nechala nabít. (Už jsou na vyhazov prostě.)

 

A hned jsem panu pošťákovi za přepážkou vyčetla, že mi ani neřekl, že bude na Primě v Prostřeno 🙂 Hned vyzvídal, jestli se mi tam líbil. To nebudu komentovat 🙂

 

Běžela jsem ještě na OSSZ, protože jsem ve schránce našla výzvu k doplnění údajů na přehledu k podnikání za rok 2014. Drobná chybička se vloudila, to já musím řešit okamžitě, protože utrpělo mé přeci naprosto dokonalé dílo (daňové přiznání a přehledy) a měla trochu obavy, že to nepočká ještě tři měsíce, abych tam nemusela s tou výzvou, kde je oslovení „Pan“ (+ neutrální jméno). Vůbec se mi tohle oslovení nelíbí a vadí mi, že mé rodné číslo prozrazuje údaj o mém (údajném) pohlaví. Ale ty tři měsíce už to vydržím.

Hned jsem šla na řadu, postarší úřednice si přečetla jen mé jméno na výzvě, našla si mě v počítači a hned mi podávala můj přehled: „Mohla byste to tady škrtnout, přepsat a podepsat s dnešním datumem?“ Přirozeně používala ženský rod a oslovovala mě paní, zatímco v počítači jsem pan. Tak on mi takhle říká jen počítač! Tak to je dobré. Kdyby mě oslovovali lidé „pane“, vadilo by mi to víc.

Stejně ale nerozumím tomu, že některé slečny ve svých bankách jen požádaly úřednice o změnu oslovení na „paní“, já ačkoli jsem to udělala, dostala jsem košem. Prý je k tomu potřeba doklad o změně pohlaví. Nějaká chytrá ne? To je problém přehodit tam to „pan“ za „paní“? Je to opět v lidech. (Mojí bankou je AirBank a ta to nezmění ani kdybych se na hlavu postavila. Prostě ne a ne a ne!) Však já už si počkám 🙂 Ale jinak mám tuhle banku ráda.

 

 

Dnes nastoupil nový kolega. To je moment, který naprosto miluju, protože ho ještě nikdo nestihl informovat o mé minulosti (věřím, že z kanceláří mu to neřekne už nikdo, protože vědí, že se to prostě neříká, ale ve výrobě mu to stejně řeknou) a tak jsem při vzájemném představování prostě Terezou a nikým jiným. Tenhle pocit, který jsem mohla zažít i v pondělí při návštěvě mé „kolegyně“ ve firmě v Praze spolu s jejími kolegyněmi, kde jsem byla ženou, se mi moc zalíbil. Myslím na něj vlastně neustále. Jaké by to bylo žít tam, kde jsem Tereza Nováková a nikdy žádný Tom neexistoval vůbec pro nikoho? Stejně to jednou takhle udělám.

 

Zjistila jsem, že už se vůbec cíleně nefotím. Že jakmile člověk dosáhne určitého stupně ženskosti, po které tak toužil, už se to stává (dá se říct) obyčejné. (To jsem přehnala s tím výrazem. Tohle bude navěky vzácné).

Těším se, až budu mít nějaké nové fotky, ale beztak v červnu budu obíhat (nebo spíš se ploužit kačeří chůzí) po úřadech, kde budu potřebovat nové fotky a tak jsem zvědavá, jaké budou.

 

Jakmile budu mít Motol za sebou, ještě to pro mě ale nekončí. Už jsem rozhodnutá jít dál. Teď nemyslím druhou drobnější operaci, na kterou se chodí po 6 měsících, aby se dílo dokonalo, ale FFS – Facial Feminization Surgery. Prostě přijdu k plastickému chirurgovi, který je u nás nejlepší (kam jinam bych taky chodila) a který tenhle typ operace i nabízí a upraví tvář tak, aby změnil i nepatrné mužské detaily za ženské. Je pravdou, že spousta žen má ve tváři mužské detaily a neřeší je. Ale já chci. Je to souhrn citlivě zvolených plastických operací obličeje, kterých může být spousta (snížení nadočnicových oblouků, zmenšení a úhel nosu, zmenšení či posun brady, zvýraznění lícních kostí, zvětšení či posunutí (směrem nahoru, aby se odkryly zoubky) rtů, posunutí vlasové hranice, facelifting, oční víčka, atd.) Neustále vnímám ženské tváře jako dokonale krásné už jen svými proporcemi. Jsem spokojená s tím, co mám teď, protože mi to prochází, ale proč si nevytyčit ještě další cíle? Mimochodem – FFS není jen otázkou nás, ale i jiných biologických žen. Každá chce být prostě krásná. (Ukázky sem vkládat nebudu, protože už jsem je vložila do článku z 30.7.2014)

Jaké by to asi bylo, kdybych žádný testosteron nikdy v těle neměla? (Tedy tu minimální ženskou hladinu).

 

Dannie, už tě úplně chápu, když jsi říkala o nutnosti těchto plastik totéž a já ti nevěřila, že to chceš udělat, protože nikdo nechápal proč s tou tvojí dokonalou krásnou holčičí tvářičkou 🙂

Prostě pro ten pocit! Proč to neudělat, když můžu?

Abych si už nemusela říkat „Jaké to je být krásnou ženou?“, ale skutečně jí být.

Ať už jsem krásná teď nebo ne, tohle je pro mě teď irelevantní. I prsa mi narostla do velikosti B, ale já chci víc. (Jen o trošinku.) Protože můžu. Až moct nebudu, nedopřeju si to.

 

Takže to jsou mé plány týkající se přeměny do budoucna.

 

Ještě mě rozesmál Tom, když prohlásil: „Prosímtě, když už si budeš měnit po operaci to příjmení na ženské, nemůžeš si vzít rovnou moje? Že bysme se jako ani nemuseli brát!“ 🙂

Jasně Tome. Ale to nepůjde, víš? Mé jméno mi musí změnit muž, za kterého se jednou vdám. Víš jak jsem tvrdohlavá a jen tak neustoupím. Tys chtěl ušetřit za prstýnek, viď? 🙂

 

A místo Tereza by ze mě udělal Tamaru.

🙂

 

Který muž má to štěstí, že si může svou partnerku nechat vymodelovat podle svých představ? 🙂

Né, tak to není. Vše, co dělám, dělám hlavně pro sebe. Dělám, co cítím, že je správné a že potřebuji. Nikdo mi nemůže říct: „přejmenuj se na Gertrudu“ a já se hned přejmenuju. Ani kdyby to byl ten nejúžasnější muž na světě. O svém životě a o svém těle si rozhoduji jen já sama. Všechna rozhodnutí jsou má svobodná a většina z nich ještě navíc doprovázená nadšením.

 

No tak jaký obrázek bych sem dnes dala, když se mi nepovedlo nafotit ten plakát na poště? 🙂

 

Každý si se svou tváří i tělem může dělat, co chce. Protože jsou naše.

Rolf Buchholz, Německo, 55 let, programátor

453 piercingů a 2 implantované rohy

 

Já nejsem transsexuální žena, transka ani „předělaná“.

Já jsem prostě žena.

To je můj úhel pohledu.

Mělo to být z části obchodní jednání, z části schůzka s někým, koho už jsem chtěla dlouho poznat a paní chtěla zase poznat mě, protože se známe jen pracovně, každá za počítačem nebo telefonem, ale nikdy jsme se neviděly. Ostatně tak to bývá, že ani nemůžeme osobně poznat všechny naše obchodní partnery. To bych ani nečekala, ale jednou mi z ničeho nic přistál v poště takový milý e-mail o tom, jak dobře se se mnou komunikuje (to tak potěší!) a který nebyl ani tak pracovní, jako spíš pozvánkou na oběd: „Až pojedete kolem, stavte se. Já vás zvu. Moc ráda bych vás poznala!“ (S paní si vykáme).

Dnes jsem zrovna jela kolem 🙂

Už několik týdnů mi vrtalo hlavou, zda chce paní poznat Terezu jako ženu nebo Terezu jako transsexuální ženu. To se mi občas stává, že ten, kdo zná moji minulost, je nadšený (stejně jako já) a protože se mu nedostává odpovědí na některé otázky, ptá se. To mi samozřejmě nevadí, i když mám raději tu první variantu sejít se „jako žena“ a ne „jako transsexuální žena“. V tom je totiž obrovský rozdíl.

 

Protože jsem věděla, že obchodní zástupce, pod kterého tato paní spadá, mě zná osobně (z doby přibližně 2 měsíců od začátku RLT), a protože jsem věděla, že komunikuje také s naším ředitelem, nevěděla jsem na sto procent, zda to paní ví nebo ne. Předpokládala jsem (neboť v té době to ještě bylo senzací a ne celkem nudnou informací jako dnes), že to tento obchodní zástupce od ředitele ví a že to i řekl své podřízené, se kterou komunikuji a ta (jak psala) by mě ráda poznala. Že to je ten důvod, proč mě chce poznat. (Ne, to nebyl ten důvod. To jen já automaticky vždycky předpokládám, že tu nejde o obyčejné setkání dvou kolegyň :).

 

S tím, že bude výslech, jsem se také dnes sešla a předpokládala jsem, že přijdou otázky na přeměnu, na transsexualitu, na operaci…a podobné otázky, které jsou vždy stejné.

 

Jenže když si mě ta sympatická milá paní vyzvedávala, že mě zavede autem k nim do firmy, odkud se vydáme na oběd a poté na exkurzi do jejich firmy, rozhovor se začal odvíjet úplně jinak, než jsem čekala.

 

Mám ráda schůzky s lidmi, pro které jsem „odjakživa paní Nováková“ a nikdo jiný. Při takových schůzkách mám v podstatě jen dvě možnosti: Buď si to užít jako žena nebo se neustále hlídat a být nervózní z toho, že to na mně někdo pozná. U mužů je situace podstatně snažší, protože muž často nemyslí hlavou (někdy to může být pro ženu i příjemné), což ovlivňuje jeho pozorovací talent, zatímco ženy jsou vnímavé, důvěřují své intuici a rychleji odhalí to, co muž odhaluje třeba týdny. (Tím nechci muže podceňovat, ale testosteron prostě tak jako tak vládne jejich těly, ať chtějí nebo ne a ovlivňuje úplně všechno. (Ale tak to má být)).

 

Že nás každý automaticky podezřívá? Ne, takhle to nefunguje. Lidé běžně nepředpokládají, že člověk prochází nebo prošel změnou pohlaví. To je takové sci-fi, se kterým drtivá většina nikdy osobně nepřišla do styku, že je to až ta úplně nejposlednější možnost, kterou by byli schopni si připustit a tak když už se jim něco nezdá, zhodnotí danou osobu třeba jako mužnou ženu, divného člověka nebo prostě akceptují ženu takovou, jaká je (pokud vůbec přemýšlí nad tím, že se jim něco nezdá, což se obvykle odehrává především a jedině v naší hlavě). Je to opravdu tak, že na co v tu chvíli myslíme, to se stane, protože na sebe přitahujeme pozornost tím, jak na to myslíme a jak tyto myšlenky ovlivňují naše chování. Budu-li očekávat, že to na mě někdo pozná a budu-li se toho bát, budu z toho nervózní a nedokážu se uvolnit a nemyslet na to, pak to opravdu pozná, protože vyšlu signály, že něco není vpořádku.

 

 

To bych řekla, že je základ. Dost těžký a nutný pořádně trénovat, ale jednou se k tomu dá dostat.

 

A to je o té sebedůvěře, o které jsem psala v předchozím článku.

 

Vysílala jsem signály, že je vše v naprostém pořádku, ale stále čekala, kdy přijde otázka typu: „Můžu se vás na něco zeptat?“ nebo „Nebude vám vadit, když budu mít jednu otázku?“. Tyhle otázky se dnes nekonaly. (A není mi to ani trochu líto).

 

Seděly jsme v příjemné stylové restauraci 30-tých let Charleston v centru Prahy, v podlaze byla pod tlustým sklem hladomorna, ve které ležel přikovaný kostlivec a my si nad ním dávaly ty nejlepší pochoutky 🙂

 

Trvalo to jen pár minut, abych zjistila, že tady jsem jen a pouze „paní Nováková“, nikoliv osoba procházející přeměnou. V ten moment jsem ale lehce znejistila, protože o to víc jsem se bála, aby mi tento sladký dokonalý stav něco nezkazilo. Abych já něco nezkazila. (Jak bych mohla? :).

 

Jeden číšník byl černoch. Vzpomněla jsem si, jak cestou do Prahy v rádiu říkali, že tvůrce filmové série s Jamesem Bondem byl obviněn z rasismu, protože prohlásil, že James Bond by měl být Angličan. Ne černoch. Jak je vidět, lidé budou neustále řešit věci, které se jich netýkají a snažit se k tomu nějak vyjadřovat.

Proč by Sněhurka nemohla být černoška, Červená Karkulka Japonka a Krakonoš Indián? 🙂

 

To, že tady nejsem jako transsexuální žena, ale žena mi došlo v momentě, kdy jsme začaly probírat děti a svěření do péče otci a matce. (To je pro mě velmi těžce zvládnutelné téma, protože v očích všech jsem matka, která nemá v péči svou dceru. Co jsem to proboha za matku? 🙁 Vždycky dodávám, že to nebylo mé rozhodnutí a kdybych mohla, mám dcerku v péči já. Velmi těžko se to vysvětluje a pravý důvod (že já jsem vlastně otec) jsem prozrazovat nechtěla. To raději budu za krkavčí matku, i když rozumný člověk pochopí, že svou dceru miluji, i když jí mám jen jednou za 14 dní o víkendu a až bude starší, rozhodne se sama, s kým a kdy chce být).

Zkritizovaly jsme totiž chlapy, kteří nejsou schopni se o své děti starat a jakmile si vysoudí střídavou péči, tak se během týdne o ty děti stejně stará babička a otec je s nimi až o víkendu. K čemu to potom je? Ale všichni chlapi naštěstí nejsou takoví.

Mluvily jsme o porodu (bála jsem se, že dostanu otázky, na které bych nechtěla odpovídat, protože bych musela lhát, což nikdy nechci, ačkoli o tom vím všechno), o dětech, o rodině, o manželích 🙂 Kdyby paní nemusela do práce, seděly bychom tam asi do večera.

Po výborném obědě jsme dostaly chuť na kafe, ale dostala jsem nabídku na caffé latte, které se dělá u nich v práci s dovětkem, že věděla, že latéčko neodmítnu, protože ho mají rády všechny ženy 🙂 Joo trefa! 🙂

 

Došly jsme do krásné moderní budovy s jezírky s kameny ve vstupní hale, kde jsem začala být postupně představována jednotlivým kolegům vracejícím se z časově neomezeného oběda a udržovala s nimi potom ve výtahu konverzaci 🙂 „Tamhle na té stezce za okny si chodívám zaběhat.“ „Po práci?“ „Ne, někdy místo oběda.“ „Cože? Já chci takyyyy…“ „Tak se sem odstěhujte!“ (Hm, nejste první, kdo mi to říká).

No k divení toho bylo víc 🙂

 

Na zíravé a podezřívavé pohledy jsem dost citlivá, ale tady už jsem opravdu mohla zahodit všechny své obavy. Přesto jsem byla ostražitá, ale věděla jsem, že to nesmím přehánět, protože ona ta sebedůvěra je opravdu potřeba. Četla jsem, že existují dva extrémy sebedůvěry: přehnaně vysoká a přehnaně nízká. (To víme všichni).

Zatímco nízká sebedůvěra je katastrofa, přehnaně vysoká až tak katastrofální není. Pro okolí je sice takový člověk „namachrovaný frajírek“, ale takový člověk většinou snadno dosáhne svých cílů a pro něj osobně (jeho ego a osobní pocit) je mnohem lepší tato varianta, než mít sebevědomí nízké. Vyplatí se mít sebevědomí. Hlavně jakékoliv.

To neznamená, že budu automaticky všechno přehánět, ta hranice mezi zdravým sebevědomím a přehnaným není až tak vidět, ale důležité je nespadnout dolů. To je to nejpodstatnější.

 

Paní se mnou oběhla všechny kanceláře, šly jsme spolu na toalety s nakreslenou paní v sukýnce na dveřích (ono už je to naprosto normální, ale přesto z toho mám vždycky radost :), upravila si čerstvě „vyfénované“ vlasy zcela nepřípustným směrem díky vichru venku, zavtipkovala jsem, jak jsem ráda, že tady nepotřebuji elektronickou kartu ke vstupu a začaly jsme připravovat latéčko. Tedy já jen stála a pokračovala v nekonečném a nepřetržitém dialogu s tou milou paní, který započal před 1,5 hodinou a rozhodně nebylo jasné, kdy skončí.

Trochu jsem začala mít výčitky, že paní zdržuji od práce a tak jsem se trošku snažila příliš jí svou přítomností pracovní činnost nekomplikovat, ale to nešlo 🙂 V kanceláři byly totiž ještě dvě kolegyně, které byly také milé a tak jsme se dostaly k tématům, která bych dnes rozhodně nečekala, jako například to, že si jeden jejich kolega oholil knír, řešil se důvod a přešlo se k manželovi jedné kolegyně, která nemá ráda vousy ani knírky a tak ho nutí každý den se holit. Nejvíc mě dostala otázka, se kterou si nikdo nevěděl rady: „Jak rychle vlastně rostou vousy?“

Ne že bych to nevěděla, ale rozhodně jsem se k odpovědi nehlásila a tak tato otázka zůstala tou největší záhadou tohoto dne 🙂 Jsem přeci žena. Nevím a nemůžu vědět, jak rychle rostou vousy! 🙂 To je jako kdyby muži mezi sebou probírali, jak často musí žena na barvení odrostů.

Každý svět má své záhady 🙂

Už dávno předtím jsem toužila tyhle záhady poodhalit a taky jsem to dělala, ale to byl jen malý nepatrný kousíček z toho obrovského koláče, kterého se konečně mohu najíst dosytosti.

 

Do firmy jsem pozvaná znovu, bylo to tak příjemné setkání, že mám chuť se tam stavit příště zas (snad jen na chviličku a ne na tři hodiny, jako dnes) a pozdravit ty milé „kolegyně“.

 

Je nepopsatelně krásné (všem biologickým ženám naprosto přirozené a obyčejné), když jsem někde součástí ženského kolektivu, který neví nic o mé minulosti a cítím, jak by žádný muž neměl ani šanci dostat se k podobným diskusím. Ty se totiž odehrávají úplně v jiném duchu. To je rozdíl mezi komunikací ženy s mužem a ženy se ženou. Nemůžu (a ani nechci) to brát jako samozřejmost, ačkoli to jednou bude úplně obyčejným zážitkem. Chci si to vychutnávat a taky si to vychutnávám. Každého takového okamžiku, který je pro mě ještě pořád moc vzácný na to, abych o něm prohlásila, že je obyčejný.

Ještě pořád mě tyhle věci dokáží nadchnout a ani trochu se mi potom nechce domů. Do světa, kde pro některé lidi jsem „transsexuální žena“. A pak mě napadá, jaké by to asi bylo začít někde znovu? Někde, kde mě nezná vůbec nikdo. Někde, kde bych existovala už „jen“ jako žena…? Tak, jak po tom téměř všechny toužíme.

 

Vždycky říkám, nač utíkat? Ale ono to má své výhody. Přestože nemám problém s lidmi, kteří znají mou minulost a oni většnou nemají problém se mnou. Nejčastějšími reakcemi je zájem, nadšení nebo „je mi to jedno“.

 

Kdykoliv zjistím, že já jsem já i pro ostatní a ti netuší, co se v mém životě odehrávalo ještě před rokem a půl, je to pro mě tím nejšťastnějším okamžikem, který bych chtěla prožívat denně. (Což některé jedince dovede náležitě rozčílit :). Jak ten pocit popsat? To se mi zaleje srdce takovým příjemným šimravým horkem, které bych právě nazvala štěstím. Málokdy má člověk v životě možnost cítit něco takového.

 

Moc bych teď chtěla zpětnou reakci všech, které jsem dnes poznala. Ony jsou tam tři. Tři ženy. Řeknou si všechno.

Ale nikdy se nikoho na takovou věc samozřejmě nezeptám. A tak můžu jen spoléhat na svůj pohled, na svou intuici a empatii. Uvidíme, zda přijde ještě otázka: „Můžu se vás na něco zeptat?“. Protože i já se mohu mýlit. Opravdu 🙂 To se bohužel stává i lidem, kteří si věří 🙂 I když…

Jen to počasí asi nikdy nepochopím 🙂

 

 

Tuhle předpověď na dnešek bych byla schopná vymyslet taky.

 

Já mám ale rozhodně jasno! 🙂

Za své činy a slova bereme každý svoji zodpovědnost. A výhodou toho, že když někdo někde něco pronese je ta, že já vlastně mohu pouze citovat, aniž bych se k tomu musela jakkoli vyjadřovat (nebo se s tím ztotožňovat) a lidé tedy nebudou polemizovat se mnou, ale s vlastníkem téhle myšlenky. To ale není úplně ono, protože já se zase velmi ráda s něčím ztotožňuji a pak si o tom s někým popovídám.

 

Už jednou jsem tu použila myšlenku, kterou vyslovil Leoš Mareš na Evropě 2. Bylo to v článku „Úvaha o kráse a bagetě„. Ta bageta, kterou byla pomyslně nazvána partnerka nebo partner pro chvíle, kdy hladovíme po lásce a bereme tedy kohokoliv místo toho, abychom hledali toho pravého a lepšího, navždy změnila můj pohled na partnerské vztahy. Tolik lidí kolem mě má vedle sebe jen „bagetu“. Já sama bych nikdy bagetu nechtěla a ani bych bagetou být nechtěla. Ale někomu prostě stačí. Je celkem zajímavé pozorovat reakci potencionálního partnera, když na něj vybafnu otázku, zda jsem nebo nejsem pro něj bagetou (a vysvětlím mu, jak to myslím).

 

Tato myšlenka o bagetě až tak kontroverzní není, ale nedávno jsem na Evropě 2 zaslechla, jak Leoš říká toto: „Už jsem to tu několikrát říkal, ale prostě se nám tady s Patrikem bohužel neustále potvrzuje, že být ošklivou ženou je jako být mužem. Teď poslouchejte, všechny hezké holky: Opravdu se nebojte, vy nikdy nebudete muset pracovat. Vždycky si vás najde nějaký muž (nebo spíš vy si ho vyberete), který se o vás postará a bude bohatý. Pokud budete opravdu hezkou ženou, bude vám chtít plnit všechna přání a vy do smrti nebudete muset pracovat. Pokud ale hezké nejste, máte smůlu. Budete se muset o sebe postarat samy.“

 

Je to zase o ženské kráse. Nejde tu vůbec o inteligenci, důvtip, smysl pro humor, dobré srdce nebo jakékoliv jiné vlastnosti, kterými žena může svého partnera zaujmout a pro které si ji ten muž může vybrat. Řeší se tu pouze krása, protože – ač velmi velmi povrchní – stále důležitá a jediná, kterou muž vidí na první pohled.

 

Pokud kolem mě projde muž na ulici, co vidí?

To, jak vypadám.

Pokud se někdo podívá na mé fotky na facebooku co uvidí?

To, jak vypadám.

 

Neví, jaké mám srdce, jestli jsem zlá nebo hodná, mazlivá nebo dračice, nepořádná nebo ráda uklízím, věrná nebo nevěrná…

 

Z tohoto pohledu Leoše Mareše to mají hezké dívky v životě jednodušší. Ty méně hezké se musí více snažit rozvíjet jiné své vlastnosti, protože vědí, že krása jim pro život nestačí. Ale až taková katastrofa to není. Může být přeci docela příjemné žít život i jako méně hezká žena. Štěstí tedy není přímo úměrné vlastní kráse. Ta nám pouze sama otevírá dveře, které si jinak my ostatní musíme složitě páčit, než se dostaneme dovnitř k našemu princi.

 

Teď záměrně neřeším ani rčení, že každá žena je krásná ani to, že důležité je to, co je uvnitř. Hezčí ženy to mají u mužů prostě snažší.

Proč si kupujeme krásná auta a ne ta ošklivá? Proč si dáváme do bytu krásné vázy a ne ty ošklivé? Proč stavíme krásné domy a ne ty ošklivé? A proč se nám vlastně líbí třeba krásní barevní motýli, ale černé chlupaté mouchy ne? Jaký smysl to v nás určuje, co je krásné a co ne?

 

Mít kolem sebe krásné věci je příjemné. Milujeme to všichni.

Je to povrchní, sobecké, ale nikdo se nestydí za to, že má krásnou manželku nebo že se mu líbí západ slunce, protože je krásný.

Já bych tedy trochu poupravila to rčení na správnější: „Každá žena MŮŽE být krásná.„

Je to na nás. Jsme tak krásné, jak krásné být chceme. To platí pro všechny.

 

 

Kačenka už je zase u maminky a já jsem tu zůstala sama. Zřejmě dospívá, protože přicházejí otázky, na které jsem až dosud nebyla připravená a dalo mi práci dobrat se odpovědi sama v sobě. Některé se týkaly mého ženství, některé byly typu: „Jakou barvu očí měl Jan Amos Komenský? Chci si ho nakreslit, víš?“ 🙂

„Joo Kačenko, v 16. století ještě neměli foťáky, víš?“

(Mimochodem podle kreseb je měl asi hnědé.)

 

Zatímco v pátek jsem řešila s knedlíkem v krku otázky ohledně ex a mě v souvislosti s operací a napadaly mě různé sci-fi scénáře, o kterých se mi v noci i zdálo, dnes už jsem byla opět nadšeně česána, byly mi vybírány náušnice, které si mám vzít na cestu k mamince a když jsem se dnes rozhodla namalovat jen linky na oči před odchodem (ani řasenku, ani make-up, což jsem ještě nikdy předtím jako Tereza neudělala, když jdu mezi lidi) a vlasy si stála v rychlosti jen hala bala do culíku s úmyslem, že to stejně schovám pod kapucu, protože venku leje, Kačenka prohlásila, že tenhle účes je moc krásný a že takhle se nemusím bát, že by si někdo myslel, že nejsem žena 🙂

Překvapení 🙂

Uvedla dokonce konkrétní detaily, které se jí na mně líbí. Ona je jinak velmi kritická.

Ale potěšila mě, že mezi lidmi si už uvědomuje, že je lepší používat ženský rod a říkat mi mami. Už jí na to nemusím ani upozorňovat. (Za to může Tom (teď je na měsíc pryč), který to před měsícem takhle nastavil a nebyla žádná jiná možnost, než to přijmout.)

Ale jak je vidět, má ženskost není ukrytá v make-upu 🙂

Po posledním desátém laseru jsem navíc odhodila make-up s nejvyšší kryvostí v ČR, neboť už nebylo co zakrývat a sáhla jsem po mém roky oblíbeném Maybelline Affinitone, který jsem ale nemohla používat, protože nebyl make-upem s nejvyšší kryvostí ve vesmíru.

Affinitone je lehký, neviditelný, příjemný a vydrží celý den na pleti, která vypadá naprosto přirozeně (ne jako ten krycí předtím, kde bylo ale prvořadé zakrýt těch milión odstínů šedi, až potom přirozenost a já jsem moc ráda, že mi tenhle Dermacol Make-up Cover kdysi před lety kamarádka doporučila a zachránila mě tak před strachem ze „šedivého šílenství“).

Před Motolem mě čeká ještě jeden laser, který už bude ničit jen ta sporadická místa, která vidím já zblízka a co už jinak vidět nejsou.

 

„Proč ty holky nejezdí na laser, jako ty?“ ptal se mě posledně Tom, když viděl slečnu po operaci, které se „krásně“ tmavá místa nepoškozená jediným zásahem laseru vyjímala na tváři.

To jsem nekomentovala. Neříkala jsem tu snad před chvílí něco o tom, jak může být každá žena krásná?

 

Kačenka si přivezla čtyři krásně barevné knížečky o vílách Winx, ze kterých byla nadšená a hezky mi z nich četla. Zatímco já jsem uklízela nebo napouštěla vanu, seděla u mě a chtěla mi předvést, co jí ve škole naučili. Moc hezky jí to šlo.

Až narazila na úryvek, který jsem si musela zapsat, protože se mi líbil.

Je o sebevědomí a jeho důležitosti. Pokud si nevěříme, může nám to zkomplikovat naši cestu…

Uvědomila jsem si, jak podobné jsme si s těmi vílami. Ale to platí pro všechny lidi na světě. Kdo si nevěří, ztratí svoji moc. A srážet úmyslně něčí sebevědomí, tvrdit mu, že na to nemá, že ho nic dobrého nečeká a že vypadá jako obluda je moc špatné.

 

Faragonda vílám vysvětlila, že Bloom ztratila sebedůvěru.
„Sebedůvěra je jednou z nejdůležitějších vlastností!“ pokračovala ředitelka. „Vílám pomáhá dokončit složitou cestu k rozpoznání a ovládnutí vlastní kouzelné moci.“
„Bude tedy stačit, aby se Bloom vrátilo sebevědomí, a pak bude zase silná? To je snadné!“
Ale řešení takhle jednoduché nebylo.
„Sebedůvěra je jen první krok…“ upozornila Faragonda. „Aby se Bloom vrátila její síla, musíte kletbu odvrátit. Je třeba najít toho, kdo za ní stojí, a porazit ho!“

 

„Bloom, tvůj případ je vážný, nikoli beznadějný.“
Winx přistoupily k Bloom.
„Nemůžeme jít s tebou, ale můžeme ti předat něco z naší čarovné energie!“ usmála se Stella, která se kamarádku snažila povzbudit. „Jak vždycky říkám: Kutna mnicha nedělá, ale pomáhá to!„
Stella dokončila větu a vykouzlila pro Bloom praktický oděv s kazajkou, kraťasy a vysokými botami. Ideální kombinace na výpravu do lesa.
„Výborně!“ zvolala Tecna, která ihned pochopila Stellin nápad.
Bloom kamarádky dojatě objala.

 

 

Holky, věřte si!

 

 

 

Nechtěla jsem tu dávat rady o tom, jak se mít rádi a jak si věřit. Toho je plný internet. Chtěla jsem jen říct, že vždycky má člověk na výběr. Kdo chce, může jít vlastní cestou. Kdo chce, může poslouchat ty nesprávné řečníky a názory a kdo chce, může poslouchat jiné. Třeba mé 🙂

Přijde někomu, že bych byla nešťastná?

Párkrát jsem tu zaslechla od jedné zvláštní osoby s názory člověka s nízkou sebedůvěrou, že jen skrývám hlubokou depresi a předstírám radost.

To snad ani není třeba vyvracet! 🙂

 

Podle psychologů sebevědomí snižuje naučený pocit bezmocnosti. Doktor Martin Seligman z Pensylvánské univerzity tvrdí, že až 80 % lidí má nějak naučený pocit bezmocnosti. Ten je založený na přesvědčení, že jedinec nemůže sám kontrolovat svou situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity a odevzdanost osudu. Člověk se pak neučí novým způsobům, ale dokola opakuje neúspěšné chování nebo nedělá nic. Čím více nejistoty pociťujeme, tím více máme strachu, tím více se bráníme a jsme agresivnější.

Sebevědomí je třeba udržovat. Nejjistější je, když se obklopíte vhodnými lidmi a přestanete se stýkat s těmi, kteří vás srážejí. Kladné působení a ovlivňování jiných lidí je velmi pomalé a podstatně slabší, kdežto záporně vás může jiná osoba „rozhodit“ během několika okamžiků. Snižování sebevědomí shazováním je prostě mnohem účinnější než jeho zvyšování chválou. Proto utečte od těch, kteří vás shazují. Ano, nemusíte se s nimi stýkat. Ano, můžete utéct. Jste dospělí. Můžete.

 

 

Dnes Českou republikou projel konvoj amerických vojáků.

Kromě samotných vojáků a snaze některých českých občanů o komunikaci s nimi v češtině mě na něm zaujala jedna věc: Lidé protestující proti tomuto konvoji byli ve značné menšině proti příznivcům, takže by si jich nikdo ani nevšiml, ale svou chabou moc doháněli svou hlasitostí, takže byli slyšet všude.

 

A tak to často bývá.

 

Ten, kdo má nějaký problém je slyšet všude, zatímco ta spokojená většina mlčí, protože jí nic netrápí a neztrácí čas kopáním kolem sebe. Když už, tak vojáky nadšeně vítá 🙂 Nebo na ně kouká ve zprávách.

 

A já vítám každou slečnu, která se úplně poprvé objeví u Hanky na společném sezení a věřím, že vše zvládne tak, jako to zvládly ty ostatní. Vždycky se totiž najdou ty, které pochopily, že cesta je jen jedna.

 

 

„Smyslem mé přeměny pohlaví bylo vysvobodit se. Pokud se u toho cítím dobře a šťastný, nehodlám to zastavit jen proto, že neodpovídám něčí představě, jak má vypadat člověk.“

David Harrison, FtM, herec a autor divadelních her

Tak a dost.

Tohle chci už napsat hodně dlouho. Ještě před několika měsíci bych nevěřila tomu, že tenhle článek jednou budu muset napsat. Od té doby, co se objevili lidé, kteří se snaží mi nějakým způsobem asi ztížit cestu nebo nevím, jaké je jejich poslání, ale přesně tohle (ač jsem očekávala) jsem nikdy na svém blogu mít nechtěla.

I slova mohou ublížit.

 

 

 

Vy všichni tady, kteří máte se mnou neustále nějaký problém, si asi neuvědomujete, že můžete o svou „zábavu“ jediným kliknutím přijít. Jediným kliknutím může tento blog zmizet z tohoto světa nenávratně pryč. Jediným kliknutím v administraci tohoto blogu zmizí úplně všechno, včetně prostoru pro vás. Ale také prostoru pro ty, kteří hledají, tápou, neví, potřebují pomoc a které jen zastraší komentáře o zapáchající vagíně nebo zmrzačených orgánech. Takhle to přeci nejde. Není možné, aby šel příkladem někdo, kdo nadává na doktory, systém, Fifkovou, tuhle planetu a tenhle vesmír. Všichni víme, jaká jsou rizika. Ale tohle prosím ne.

 

Přesto přijímám, že je možné, aby se (jako jakákoliv jiná) kniha stala terčem kritiky. To je naprosto očekávatelné a běžné a nestavím se z toho na hlavu, protože důležité je v tomto blog opravdu mé štěstí, má radost a splnění mých snů a očekávání. Tato kniha je totiž moje a nechť je inspirací všem, kdo se chce vydat stejnou cestou, nechť je i on šťastný, má radost a i jemu se splní své sny. To přeji vám všem. Všem.

Píše-li autor svou autobiografii, není sobcem, pokud píše jen o sobě. Ale takový autor stejně nepíše jen o sobě, protože mu do života vstupují lidé, kteří se ho nějakým způsobem dotýkají.

 

Smažu-li tento tento blog, co by se asi stalo? Která další nevinná duše, která se jen vydala na svou cestu, by se asi stala terčem útoků, které nikdy nepochopím?

Tohle já přeci nemůžu udělat. Střílejte si šípy do téhle mé návnady, když vám to dělá dobře. Tenhle blog stejně nikdo nikdy nezahubí, i kdybyste ho rozstříleli na cucky a už vůbec nikdo nezahubí mě.

 

Smazat blog by byl zbabělý útěk a ten já nikdy neudělám. Mám jen jeden cíl a ten dokončím, ať už se to někomu líbí nebo ne za jakýchkoliv okolností.

 

Tento blog není poradna, tento blog není veřejná kavárna, není ani diskusním fórem ani nevyjadřuje oficiální stanoviska nevím jaké organizace. Nemá dokonce vyjadřovat názory ani nikoho z vás, ačkoli jsem to považovala za správné, dobré a důležité dát prostor úplně všem, protože je tak málo příležitostí se někde sejít a normálně v klidu si popovídat, svěřit se, společně zaradovat i z malých úspěchů. Není možné, aby se jedinci s porušeným egem povyšovali nad druhými, aby házeli komukoliv překážky pod nohy nebo aby si hráli na věštce, kteří zaručení tvrdí, kým jste a jací jste. O tom tento blog není.

Tento blog je pořád jen můj blog, můj deníček, moje kniha a pokud někdo nesouhlasí s mými názory, ať se třeba obrátí na evropský soud nebo vystřelí vzteky raketou na Měsíc – já je nezměním a už vůbec se nezastavím.

 

Tento blog tu zůstane, dokud budou na téhle planetě fungovat servery společnosti Nova TV, která Blog.cz provozuje.

 

Jediný způsob, který mě teď napadá, jak nechat knihu knihou nebo deníček deníčkem je úplně znemožnit jakékoliv nové diskuse, které do deníčků prostě nepatří. Takže prosím vy Šárky, slečny „zvláštní“ a Anity (nikdo další není) se uklidněte a můžetesi psát dál třeba na dveře toalet v nákupním středisku.

Kdo chce, tak mi dál může psát přes webový formulář v levém menu nebo na e-mail. Jedinečností této doby je, že můžeme psát deníčky, které mohou číst jiní, které mohou komentovat jiní a které mohou pomoci druhým. To měla být výhoda, ne zbraň. Příležitost, jak si navzájem poradit a pomoct.

Naštěstí i vy ostatní budete jednou těmi, kdo pošlou svá nadějná poselství zase někomu dalšímu.