Tohle je opravdu zvláštní příběh o syndromu androgenní necitlivosti (AIS), o kterém jsem dosud neslyšela. Ale hlavně o dvou lidech, kteří se nikdy nevzdali.

 

Článek vyšel 30.1.2015 v britském internetovém magazínu Mirror.

 

Žena (Hayley), která byla geneticky muž, totiž nebyla klasifikována jako transsexuál… celý život vyrůstala jako žena bez reprodukčních orgánů. Samu sebe identifikovala jako ženu a chyběly jí zevní mužské pohlavní orgány.

Když jí bylo 19 a stále nepřicházela menstruace, lékaři zjistili, že je geneticky mužem (XY).

Jenže Hayley zoufale toužila po dítěti… Ta touha po dítěti mě dojala a její vytrvalost opět jak jinak než inspirovala.

A tak zatímco my celý život tušíme, že s námi není něco vpořádku a srovnáváme se s tím, že nikdy neporodíme své vlastní dítě, tato žena (geneticky totéž, co my) to do poslední chvíle nevěděla. Ovšem určité štěstí přeci jen měla. Mohla si ten svůj ženský život žít už od malička. Její tělo se syndromem androgenní necitlivosti totiž nereaguje na mužský hormon. A díky tomu jí v těle vysvitla i malá jiskřička naděje na to mít vlastní děti…

 

Hayley Haynes, 28, porodila dvě úžasná miminka Avery a Darcey poté, co si nechala vyrůst dělohu díky hormonální terapii.

 

Haley ještě teď nevěří, že všechny její sny se staly skutečností a dívá se s láskou na dítě v náručí.

Vzpomíná, jak se v den své zničující diagnózy v 19 letech dívala do zrcadla a snažila se vše pochopit.

Vypadala jsem jako žena, ale bylo mi řečeno, že nikdy nebudu mít děti, protože nemám žádnou dělohu, vaječníky ani vejcovody.

Toužila jsem stát se maminkou.

Teď, o devět let později, porodila dvojčata po IVF (in vitro fertilizaci – oplodnění ve zkumavce) s pomocí darovaného vajíčka.

 

Ona a její manžel Sam, oba 28, jsou radostí bez sebe, že se stali rodiči, ale byla to těžká dlouhá cesta.

 

Hayley z Bedfordu ve Velké Británii neměla ani tušení, že vyrůstala jako někdo jiný. V 19 letech stále neměla menstruaci, zatímco jiné známky holčičí puberty už měla za sebou.

Po měsících různých vyšetření a krevních testech jí odborníci řekli, že se narodila s chromozomy XY, což znamená, že je geneticky muž.

 

Svatební foto z r. 2011

 

Neměla žádné pohlavní orgány. Diagnóza zněla „syndrom androgenní necitlivosti.“

Tělo postiženého nereaguje na mužský hormon androgen, který u zdravých jedinců stimuluje vývoj druhotných pohlavních znaků.

 

 

 

Hayley říká: „Když mi řekli, že nemám dělohu, byla jsem tak zmatená. Cítila jsem se opravdu špatně. Největší strach jsem měla z toho, že nikdy nebudu moct mít děti. Najednou jsem si připadala jen jako poloviční žena a byla jsem v rozpacích. To jsem měla říct muži, se kterým jsem začala chodit, že jsem muž?“

 

Už od 16 jí byl ale na blízku jeden muž, který se jmenoval Sam a utěšoval ji během jejího utrpení.

 

Sam vzpomíná: „Řekla mi, že ji žádný muž nebude chtít. Řekl jsem jí, že jednou o ní někdo stát bude. Tehdy jsem jí to říkal jako přítel – ale nakonec jsem se tím mužem stal já.“

 

Jiskřička naděje přišla v roce 2007, kdy nový specialista v Royal Derby Hospital našel v těle Hayley malou dělohu, která nebyla vidět při předchozích vyšetřeních.

 

„Byla velká jen několik milimetrů, ale byl to začátek,“ říká Hayley. „On byl opravdu optimista v tom, že by mohla ještě vyrůst. Stále jsem nemohla otěhotnět přirozenou cestou, ale mohla jsem otěhotnět pomocí oplodnění ze zkumavky.“

 

Prvním krokem bylo zahájení hormonální terapie (HRT), které upravily hladiny estrogenu a progesteronu na správnou úroveň.

 

Šťastná maminka Hayley se svou dcerou Avery

 

Mezitím se Hayley a Sam dali dohromady.

 

Hayley říká: „Byl mým důvěrníkem od prvního dne a tolik mě podporoval. Myslela jsem si, že by každý muž utekl míle daleko.“

 

Ale Sam ji přijal a miloval takovou, jaká je. Jen jsme ještě pořád nevěděli, jestli budeme mít děti.

 

Oba jsme chtěli rodinu, ale museli jsme prostě počkat, jestli léčba funguje.

Svou odpověď dostali v roce 2011, kdy se Hayley dozvěděla, že její děloha je připravena k oplodnění ve zkumavce.

Pak ale přišla těžká rána, když jejich místní NHS (zdravotní pojišťovna) odmítla oplodnění ve zkumavce financovat, i když by podle předpisů měla.

Hayley říká: „Nejdřív mi řekli, že nemohu mít děti a když mi řekli, že mohu, tak nám byla zase odepřena pomoc, kterou jsme potřebovali.“

 

„I když adopce byla také možností, chtěli jsme, aby dítě bylo biologicky co nejblíže nám a tak jsme zvolili anonymní dárkyni vajíčka a spermie Sama.“

 

Nakonec jsme boj s pojišťovnou vzdali a zaplatili 10.500 liber (390.000 Kč) – více než polovinu našich úspor – pro oplodnění ze zkumavky na klinice na Kypru. Vloni v dubnu 2014 odletěli 2.000 mil uskutečnit svůj sen.

 

Hayley vzpomíná: „Byla jsem tak nervózní. Měli jsme jen jeden pokus. Nemohli jsme si dovolit uskutečnit léčbu znovu. Zoufale jsem chtěla být matkou.“

„Nakonec pouze dvě ze 13 vajíček byla životaschopná a ta byla také implantována.“

Doktoři řekli Hayley, že má 60% šanci k otěhotnění a měla by počkat dva týdny, než zjistí, zda se tak stalo.

„Byla jsem tak nervózní, třásla jsem se od hlavy až k patě,“ říká. „Zadívala jsem se na výsledky testu, kde bylo napsáno, že jsou pozitivní. Nedokázala jsem popsat to štěstí.“

„Skákala jsem, křičela, ale Sam měl stále chladnou hlavu a čekali jsme na další test, než jsme to vše oslavili.“

Když šla Hayley v šesti týdnech těhotenství na ultrazvuk byla v šoku. Čekala totiž nejednovaječná dvojčata.

„Nemohla jsem tomu uvěřit,“ říká Hayley. „Byla jsem v sedmém nebi. Najednou jsem měla možnost mít úplnou rodinu.“

Sam dodává: „Bylo to vzrušující. Dostali jsme dva za cenu jednoho.“

 

Prvních 12 týdnů byly nervy, protože byla ještě možnost, že potratí.

 

Hayley říká: „Jednoho dne jsem si zapomněla vzít své tablety. Stále jsem brečela, že jsem to všechno pokazila.“

Ale všechno dobře dopadlo a v prosinci se lékaři rozhodli pro porod o dva týdny dříve, než bylo plánováno. Na Štědrý den porodila Hayley přirozenou cestou Avery (2,5 kg) a Darcey (2 kg). I když se dívky narodily předčasně, byly zdravé.

Hayley říká: „Stát se matkou je ten nejúžasnější moment v mém životě. Když jsem poprvé držela své děti v náruči, byla jsem ohromena.“

„Strávila jsem devět let vyrovnáváním se s tím, že se něco takového nemůže nikdy stát, ale v tuto chvíli byla všechna bolet najednou smazána.“

 

„Darcey a Avery jsou nejkrásnější holčičky na světě.“

„Vložili jsme toho tolik do našich dětí. Nebyly to jen naše peněženky, které jsou prázdné. I my jsme emocionálně vyčerpaní.“

„Ale udělala bych to kdykoliv znovu jen proto, abych se jednou mohla obejmout se svou dcerou.“

 

 

Jaké ponaučení z toho plyne?

Nikdy se nenechte odradit lidmi, kteří vám říkají, že „to nejde“. Kteří vám budou říkat, že „to dopadne špatně“ nebo „že to ještě nikdo nikdy nedokázal, takže vy také ne.“ Mám-li svůj cíl, tak si za ním jdu. Je zcela jisté, že na té cestě bude spousta překážek, které ale může nakonec překonat úplně každý. A také je zcela jisté, že někde existuje člověk, který vám řekne, že „to jde“.

 

A mně se stýská po Kačence, po jejím smíchu ve vaně plné pěny, ze které vykukují mořské víly, Bobík ze Čtyřlístku, kterého si jedna z víl vzala za manžela. Kačenky křik, když jí chumlám do osušky, ze které vykukují jen její dvě velká krásná kukadla, pusa, co se na mě směje a ruce, které natahuje ke mě, aby mě objala…

Jsou jen čtyři noci v měsíci, kdy usínám nejšťastnější a nejspokojenější, protože mi vůbec nic nechybí. Jsem šťastná i za ty čtyři noci, kterých snad jednou bude víc…

 

Hayley, ač geneticky muž XY, si svůj sen splnila.

I splnění mého velkého snu už se blíží a tak je na čase plánovat další sny, od kterých mě nikdo nikdy neodradí.

Ty už ale nepatří do tohoto blogu.

To už totiž budou sny jedné úplně obyčejné holky…

 

 

Je neděle jedenáct ráno a já tu ještě ležím v pyžamu. Jdu si jen udělat čaj a zase si sednu ke psaní, protože včerejší den byl jeden z nejdokonalejších, jaké jsem dosud během přeměny zažila a mám ohromnou chuť si o tom s někým povídat.

Dívám se na obrázek Stavovského divadla (vlevo), který mi ještě nedávno nic osobního neříkal, ale teď přesně vidím balkón v 1. patře téměř uprostřed u prezidentského lože, ve kterém jsem seděla a připadala si v dlouhých černých šatech jako v pohádce. Vidím místo u schodů vlevo, ze kterého jsem se šla o přestávce podívat zblízka na jeviště a povídala si tam s Vlastou.

Vlasta, se kterou jsem se viděla poprvé, ale známe se už skoro rok, nebyla ještě oblečená vyloženě za ženu. Takhle opravdoví chlapi rozhodně nevypadají a její vyhlídky jsou více než růžové. (Ty její vlnité vlasy byly opravdu parádní). Za pár dní jí čeká první návštěva sexuoložky a tak na ní bylo to nadšení z budoucnosti opravdu znát. Tohle nadšení mám na lidech moc ráda.

Vlasta přijela do Prahy něco zorganizovat v divadle, tak jsem od ní dostala volňáska a mohla tak prožít naprosto jedinečný den.

Ten začal už v momentě, kdy jsem jí čekala u vlaku na hlavním nádraží, kde jsme se na přivítanou objaly a její kolega se po vystoupení z vlaku zastavil uprostřed plynoucího davu a kouká na mě.

Jsou dva způsoby pohledů. Jeden zbožňuji a druhý nesnáším. Bohužel se od sebe občas špatně rozlišují.

„To je kolega, on jel se mnou ve vlaku.“, řekla Vlasta a poslala ho dál k východu. 🙂 Jen jsem se na něj usmála, abych odlehčila situaci, pokud to měl být pohled tázavý. Jak jsem se ale později v divadle dozvěděla, byl to zrovna ten druhý obdivný 🙂 (Takhle ty dva pohledy nazývá Vlasta a mně se to pojmenování docela líbilo.) Během jedné přestávky mi od toho kolegy totiž vyřídila pozdrav a prý se na mě ptal: „Vlasto? Co to bylo za slečnu?“ 🙂

Za slečnu!!! 🙂

 

Mé sebevědomí začalo stoupat.

Přijela jsem v sukni a černém kabátku s tím, že se v divadle budu moct převléknout do šatů. Zašly jsme spolu ještě do McDonald’s na Václaváku na kávu s krásným výhledem na Václava i s koněm a na druhého Václava (Havla), jehož obrovský plakát visel na Národním muzeu. Probraly jsme kde co, hlavně mě zajímala její situace a líbilo se mi, jak se ze všeho těší. Ona je takový ten nadšený typ holky, která bere všechno pozitivně, což jí nesmírně pomáhá zvládat bravůrně celou přeměnu. Navíc je vtipná a stále se usmívala, takže jsem byla moc ráda, že jí konečně poznávám osobně a když jsme domlsaly, sešly jsme po Václaváku dolů k divadlu, kde začal můj velký divadelní zážitek.

 

Stavovské divadlo je nádherné! Je jedním z nejstarších evropských divadel a už od roku 1783 je v něm nepřetržitý divadelní provoz. Je také jediným dochovaným divadlem na světě, ve kterém se objevil i Mozart, který zde v r. 1787 osobně dirigoval Figarovu svatbu, což u Pražanů sklidilo obrovský úspěch.

Když jsem tam potom na balkónku seděla, výhled jsem měla perfektní, bušilo mi srdce nadšením z toho, že jsem v tak krásném divadle, že jsem zrovna Češka a mohu tedy být zrovna v tomhle divadle pohlcená rezonancí zvuků úžasného českého orchestru, kterou z žádných reproduktorů na světě nezažiji a který doprovázel herecké výkony v jednom z nejznámnějších divadelních děl naší země.

 

Ale nebylo to jen divadlo, z čehož jsem byla uchvácená. Nejen Vlasta, která mě zavedla do kavárny divadelního klubu, kam mají přístup jen herci a hudebníci, kde kolem mě pobíhaly hlavní postavy v dobových kostýmech a já už nervózně pokukovala, kdy se budu moct převléknout do svých šatů… (Vlasta si v té kavárně v klidu vytáhla svůj bezbarvý lak a přelakovala si nehty :). Škoda, že je neměla barevné jako Brad Pitt při nedávném předávání filmových cen, čímž způsobil poprask 🙂

 

Byl to i ten samotný fakt, že jsem poprvé ve společenských šatech mezi lidmi! A zrovna taková velká kulturní událost v jednom z nejkrásnějších českých divadel. Navíc jsem měla díky Vlastě možnost poznat zákulisí, hudebníky a tak jsem si opravdu nemohla připadat ani jinak, než jako v pohádce.

 

Vlasta mi za chvilku přinesla vstupenku a zavedla do ženské šatny, kde se převlékaly tři hudebnice. „Ahoj, můžu vám sem poslat mojí kamarádku? Ona by se potřebovala převléknout.“ 🙂

„Jasně, to není problém!“, zaznělo ze šatny.

Myslela jsem, že tam budu sama, protože jsem řešila samozřejmě něco, co do ženské šaty nepatří (jeden takový detail – nevkusný zbytečný hrbolek, který se mi sice v kalhotkách perfektně podařilo vyhladit, ale co kdyby…? Už aby konečně definitivně zmizel! Je tam naprosto zbytečný, nepotřebný, překážející, nevkusný a já nevím co ještě).

Ta šatna byla totiž maličká, ale já si našla místečko, kde jsem se začala rychle (a velmi nervózně) spolu s umělkyněmi převlékat. Přede mnou bylo zrovna zrcadlo, takže jsem se kontrolovala, jestli nevypadám nějak podezřele špatně, ale zjistila jsem, že tím, že už mám prsa a téměř vysněnou postavu nebylo čeho se obávat. Nemohla jsem být a také jsem ani nebyla prozrazena. Nebylo nic, co by mě mohlo v ženské šatně, pokud bych se celá nesvlékla do naha, prozradit :). Z čehož jsem měla tak obrovskou radost a jakmile jsem na sebe nasoukala ty úzké uplé šaty, co dokonale zvýraznily můj pas a ještě víc vykreslila tu čárku mezi prsy, mé sebevědomí stouplo na vysokou úroveň, takže mi otrnulo a už jsem se začala ptát: „Vy hrajete na co, jestli se smím zeptat?“

„Já? Na lesní roh.“

„Aha, to je moc hezký nástroj, tak to se vás zaměřím! 🙂 Přeji vám všem hodně štěstí a moc se na vás všechny těším!“

Rozloučila jsem se, věci si nechala v šatně a šla za Vlastou, se kterou jsem ještě chvíli seděla v divadelní kavárně s nádhernými cihlovými klenutými stropy a stylovou dřevěnou podlahou, kde jsme se nakonec rozloučily, protože já šla na balkónek, zatímco ona kamsi do zákulisí.

 

Já, v černých lodičkách, černých dlouhých šatech s ramínky s rozparkem vzadu a holými zády a bílou šálou kolem ramen jsem byla najednou součástí této společnosti stejně, jako všechny ostatní ženy, které jsem v těch krásných šatech potkávala. Musím říct, že jsem si to opravdu užívala! Bylo to něco nepopsatelného. Cítila jsem se tak dokonale. Jako princezna!!! Navíc ty šaty toho spoustu odhalovaly. Šaty jsou vlastně takovým speciálním typem oblečení, které má sice zakrývat, ale současně odhalovat 🙂 Byl vidět můj dekolt, má k sobě přitisknutá prsa, můj krk, nahá záda, ramena, ruce a v přiléhavých šatech každá kontura mé postavy… V tu chvíli jsem děkovala pilulkám za to, že tohle vše teď mohu ukázat. A také mým rodičům, že tohle stvořili 🙂

 

Pořadatelka mi ukázala dveře na balkónek č. 9, ve kterém už byly vpředu na třech židlích dvě ženy a muž a já seděla na vysoké židličce za nimi, takže jsem všechno krásně viděla (a taky slyšela, což mě fascinovalo, protože když herec hodil na zem minci, slyšeli to úplně všichni, jaká je tam výborná akustika).

Vedle mě bylo velké zrcadlo se zlatým rámem, takže jsem si v něm připadala tak trošku jako v obraze, který namaloval dvorní malíř před několika sty lety.

Zkoušela jsem se v něm hned i vyfotit, jak tam sedím v šatech celá šťastná a nadšená a vždy, když jsem šla o přestávce (které byly dvě) dolů k jevišti za Vlastou, jsem se v tom zrcadle zkontrolovala. Ale upravovat jsem na sobě nemusela nic. Připadala jsem si tak krásně!

 

Ten fakt, že tu jsem v tomhle nádherném divadle mezi lidmi v šatech mě dojímal.

 

Jakmile začalo představení a začal hrát orchestr, přesně jak jsem čekala se veškerá ta energie, kterou hudebníci dali do svých nástrojů přenesla do mě. Neexistuje dokonalejší reprodukce hudby než ta naživo! Bylo to krásné. Všechny ty nástroje a zvuky a do toho zpěv herců v dobových kostýmech. Ty dlouhé sukně, jak se jim při tanci točily! Světla, třpytivý velký lustr, kresby na stěnách, atmosféra… Člověk úplně zapomene na starosti, jak je doslova pohlcen tím vším. Už přes sto let lidé chodí na toto představení, které je ale pořád stejné a pořád stejně úžasné. Nepřipadala jsem si jako v roce 2015…

 

Když jsem se propletla o přestávce mezi lidmi různými schodišti a chodbami k jevišti za Vlastou, ukázala na jednoho sedícího známého politika, kterého bych si bývala byla ani nevšimla, jak jsem byla ze všeho ohromená. Povídaly jsme si, dívaly se na sedící diváky a všude kolem mě bylo všechno tak krásné, honosné a sváteční!

Pak Vlasta udělala něco, co mě fakt rozesmálo! 🙂

Řekla: „Pojď. Já na tobě vidím, jak toužíš po té mužské společnosti, projdeme se!“

A vzala mě za ruku! 🙂 Jako muž bere svoji partnerku 🙂

Já neprotestovala, protože to byla kamarádka (co byla v pánském (promiň, v uni, ale šaty to nebyly, víš jak to myslím :)) a fakt jsem si užívala, jak jsme se proplétaly mezi lidmi směrem k balkónu, kam mě doprovodila 🙂

„Ty máš tak hebké ruce!“, zkonstatovala. 🙂 „Joo, ty budeš mít taky asi tři týdny po začátku HRT. To byl úplně první projev…“ „Však já vím, čtu tvůj blog, ne?“ 🙂

Uvědomila jsem si, že zrovna hebkost mých rukou a celého těla už vůbec nevnímám. (Že jí ale může vnímat někdo druhý a přála bych si, aby to byl někdo, kdo mou dlaň už nepustí a já tu jeho také ne). Beru teď tu hebkost jako samozřejmost, ačkoli jsem z ní byla před necelým rokem úplně vedle a nadšením jsem se rozplývala. Rozplývám se i teď a mám radost, že mám hebké ruce, ale už jsem se konečně přehoupla přes tu vyjančenost a můžu si spokojeně žít tak, jak jsem chtěla. Uklidnila jsem se. Nadšená ale zůstávám dál, protože ani jinak nejde vnímat tenhle zázrak.

 

Opravdu jsem si chvíli připadala, že jsem v divadle s mužem. Teď to nemyslím tak, jakože mi Vlasta připomínala muže, ale když jsem zavřela oči, vypadalo to tak. Vlasta ještě pořád bojuje s vousy, má za sebou tři procedury, ale těch milión odstínů šedi je stále ještě dost vidět, což znemožňuje jakýkoliv větší projev její ženskosti na veřejnosti. I to bude ale už brzy minulostí… Moc to lidem, jako je ona, přeju. To štěstí a radost, kterým jdeme vesele naproti.

Byla s ní legrace 🙂

Usadila jsem se na svou židličku, dala nohu přes nohu, zkontrolovala se (a pokochala) pohledem do zrcadla, světla zhasla a já byla zase pohlcená všemi těmi zvuky, prostředím a štěstím, které jsem si uvědomovala až moc dobře.

 

O tomhle se mi kdysi ani nesnilo…

 

Jakmile skončilo představení, přišla děkovačka, lidé tleskali, hercům to slušelo a jakmile se rozloučili, šla jsem zase k jevišti, odkud mě měla Vlasta zavést zpátky k šatnám herců, což bych sama nikdy nenašla. Protože se ale muselo přes jeviště a zákulisí, ještě na chvilku odběhla ke koši plném květin pro herce uprostřed jeviště a donesla mi velkou bílou lilii, kterou tu teď mám a celou cestu domů mi pak v autě nádherně voněla. „Sice není od chlapa, ale aspoň to tak bude vypadat.“, řekla a už mě vedla chodbičkami k šatně.

Šatna byla úplně narvaná, takže jsem se neodvážila dovnitř a čekala, až z ní někdo zmizí, přičemž mi Vlasta říká: „Prosímtě stůj chvíli, já tě musím vyfotit zezadu, abys viděla, jak to vypadá.“

„Co jak vypadá?“

„No uvědomila jsem si, že člověk se ze zadu nikdy nevidí, ale tohle je naprosto dokonalý pohled!“

🙂

Nejdřív jsem nechtěla, pak jí to nešlo fotit a já už musela zmizet v ženské šatně, kde jsem měla věci a kde byly ještě poslední tři hudebnice.

Ještě jsem jí stihla říct: „Stačí, když mi to takhle říkáš, nemusíš to fotit!“.

Ostatní se převlékaly ale tak rychle, že jsem nestíhala, takže jsem dostala klíče s tím, že je mám vrátit na recepci.

V klidu jsem se převlékla zase do sukně a kabátku a vrátila se k Vlastě, se kterou jsme potom vrátily klíč a šly pomalu po Václaváku na vlak. Chtěly jsme se projít. Míjely nás páry vyrážející za zábavou a každá druhá slečna byla v sukni, přestože byl leden. I já 🙂

 

Krásně jsme stihly vlak, kterým Vlasta odjela domů, zatímco já metrem do Letňan, kde jsem měla zaparkované auto.

 

Celou cestu v metru jsem držela tu obrovskou lilii a připadala si kouzelně jako puberťačka po prvním rande.

 

Domů jsem dorazila v jednu v noci, rozeslala jestě smsky do vlaku Vlastě a po jednom z nejkrásnějších dnů mé přeměny šťastná usnula.

 

Ty sexy dlouhé šaty jsem měla půjčené od sestry. Nevejde už se do nich. A tak jsem jí dnes napsala, zda bych si je mohla ještě chvíli nechat, protože jsou úžasné. Dostala jsem odpověď, že ano, ale jen do té doby, než zase zhubne. Takže za chvilku běžím k mamce, která mě pozvala na oběd a musím jí říct, aby sestru pořád vykrmovala tak dobře, jako dosud 🙂 (To jsem hodná na sestřičku co?)

 

Vlasta je člověk, kterému moc fandím. Nezoufá, neklade si zbytečné překážky a neustále nějaká „ale“ a dobře si uvědomuje, že spousta věcí, které jí čekají, je v jejích rukách a tak pro to dělá maximum. Víc už nemůže. Chodí na laser, připravuje své okolí na „překvapení“, plánuje svůj život v souvislosti s tím, kým doopravdy je a zatím má parádní podporu (to je tím, jak to podává a jak se k tomu staví). Teď musí přijít na řadu specialista, který jí v tom celém úžasném procesu pomůže a já se moc těším na výsledek. Ale jsem si jistá, že tady vše dopadne dobře. Mám radost z lidí, jako je ona. Mám ráda pozitivní osobnosti (skutečné osobnosti), které si umí jít za svým cílem bez ohledu na lidi, kteří jí od toho odrazují.

 

Přes dva roky píšu nebo říkám holkám, které jsou po přeměně a jsou moc krásné, že jejich přeměna je pro mě inspirací a motivací. Že na nich vidím, že to skutečně jde, což je moc důležité. To ony (ale nejen ony) mě dostaly až sem.

Včera poprvé tohle někdo napsal mně…

 

„Schválně jsem celou dobu pozorovala chlapy kolem tebe, Terez. A můžeš být v klidu. To nebyly pohledy tázavé, ale obdivné.“ 🙂 Ještě mi řekla Vlasta, která mi toho dnes dala tolik, že bych se uděkovala… Úplně v klidu jsem ze začátku nebyla, protože jsem samozřejmě řešila, zda jsem odhalitelná, ale pak tenhle hrozný pocit najednou zmizel, protože mě to za prvé přestalo bavit hlídat pohledy ostatních a za druhé v tom zrcadle na balkónku jsem viděla to, co jsem vidět chtěla a řekla jsem si, že pokud to tam vidím já, tak to tak přeci úplně stejné musí vidět i ostatní. Já nejsem jiná.

 

Už mám všechno, po čem jsem toužila. Chybí drobná kosmetická úprava („vyzmizíkovat hrbolek“ (ne, to není výmysl či podmínka lékařů nebo této společnosti, která mě má do toho nutit, ale čistě jen mé dobrovolné pro mě jediné přijatelné rozhodnutí) a vyměnit M za F v dokladech), která završí mojí cestu, co nebyla jen mojí cestou, ale cestou všech těch, které jsem na ní potkala a které mi toho daly tolik! A nebyly to jen TS ženy. Byla na té cestě i spousta biologických žen (a mužů), které jsem ani na téhle cestě neočekávala a jsem jim za jejich společnost moc vděčná. Každý mi něco přinesl a já byla šťastná, když jsem mohla i já přinést něco jim.

 

Pocit u srdce, který právě teď mám, je tak krásný, silný a intenzivní, že neexistuje nikdo, kdo by ho mohl zničit. To totiž ani nejde, protože TEĎ TEPRVE JSEM TO OPRAVDU JÁ.

 

Nemůžeme zničit samy sebe.

 

Můžeme zničit jen svoji masku.

 

Udělejte to, protože to stojí za to. A nemyslím tím jen TS osoby, na které se to přirovnání s maskou vyloženě hodí, ale setkala jsem se i s biologickým mužem, který začal více přemýšlet o svém životě. Překvapil mě. Protože (jak mi řekl) díky mně si uvědomil, že celý život nosí masku takového člověka, kterým doopravdy není a mění teď razantně svůj život, mění svoji práci, plní si sny, které si celý život přál (postavit dům, psaní knih…) a tak i on dosáhl svého vysvobození, aniž by měl cokoliv společného s transsexualitou.

 

 

A až si třeba jednou tenhle blog za pár let zase přečtu, moc ráda si zavzpomínám na všechny ty překážky, za které moc děkuji, protože jsem díky nim lepší.

Vždycky, když ex přišla od kadeřnice, měla vlasy krásně vyfoukané, voňavé a nedokázala jsem jí je nepochválit. Vduchu jsem si představovala, jaké by to bylo mít takhle dlouhé vlasy a nechat si je takhle stříhat. To byl ale nesplnitelný sen, který jsem si měla snít do konce svého života.

 

Teď jsem přišla domů a při každém pohybu cítím tu nádhernou novou vůni, kterou mé vlasy mají. Až jsem z toho dostala chuť někoho obejmout, aby tu vůni cítil taky, ale nemám tu ani toho plyšáka do postele, co už si slibuju koupit několik měsíců. Vždycky, když přijede Kačenka, vozí si tašku plyšáků, se kterými spí a jednoho přiřadí i mně. Posledně měla opravdu moc příjemného docela velkého kokříka a já zjistila, že i takový kousek plyše dokáže člověku dát trochu té lásky. Jenže v momentě, kdy vedle mě leží Kačenka kokříka tolik nepotřebuji. Stačí se brzo ráno probudit, přikrýt ji a zase spokojeně usnu. To jsou ty nejklidnější noci, které znám.

 

Když jsem dnes poprvé přišla ke kadeřnici, už jen ten fakt, že jsem do dámského kadeřnictví vkročila mi dělal radost. Na protější židličce seděla ještě jedna paní, které se věnovala druhá kadeřnice a všechny jsme si mezi sebou povídaly. Ani nechápu, jak ta hodina mohla utéct tak rychle.

 

Ale ten nejpříjemnější zážitek teprve přišel. Měla jsem vlasy rozpuštěné a kadeřnice mi je čechrala do různých tvarů, vyloženě si s nimi hrála a zkoušela, jak co vypadá, což bylo i moc příjemné, když mě někdo takhle hladil ve vlasech. To byl pocit, který jsem už roky necítila. Ale tohle bylo jiné. Tady jsem byla v dámském kadeřnictví, protože jsem chtěla své vlasy, které rostly 15 měsíců jen tak bez stříhání, dát do nějakého tvaru. A pokud možno co nejméně stříhat, prosím! „To nebude problém“, odpověděla mi ta milá paní 🙂

 

Když mi kadeřnice umyla hlavu (mezitím jsme si pořád povídaly o všem možném netýkajícím se mé minulosti (což jsem byla ráda), ale o chlapech, o účesech, o postavě…) a já se posadila na křeslo před zrcadlo, dostala jsem časopis, abych si četla, kdybych se nudila, ale já se nemohla na ty články vůbec soustředit, jak to bylo příjemné 🙂 Navíc jsme si pořád povídaly, takže jsem jen listovala a koukala na obrázky a snažila se přečíst článek o ženách, které žijí „single“.

 

Jakmile bylo dostříháno a přišlo na řadu fénování, při kterém mi vlasy česala kartáčem a kroutila mi je na něm pod fénem, viděla jsem v zrcadle, jak vlasy dostávají objem, jak jsou hezky sestříhané (i když opravdu decentně) a lesklé… Pak jsem dostala radu, ať zkusím skřipeček tak, že si vlasy z čela dám dozadu a kolem toho si vlasy rozpustím. Předvedla mi to názorně a vypadalo to moc hezky. Říkala jsem jí, že mám moc vysoké čelo, ale jen tak se na mě podívala a říká: „A vidíte moje čelo? Tohle bych neřešila.“

 

Jakmile dokončila svou práci, připadala jsem si tak hezky, že mě ten pocit doprovází ještě teď. Měla jsem takovou chuť někoho (konkrétního) potkat a dát mu pusu 🙂 A ty vyfoukané rozpuštěné vlasy mu nechat létat po tváři, protože foukal vítr a cítit, jak mě za ně tahá (z vášně samozřejmě :).

Musím říct, že jsou stále místa, která mě v novém světě teprve čekají a tohle bylo jedno z nich. Nedalo se srovnat s tím předchozím pánským. Pánové o tolik přicházejí, když jen přijdou, nechají se objet strojkem a rychle pryč. Tohle není jen o stříhání. Tohle je o odpočinutí, o popovídání, o vůních při stříhání i potom doma. Dostala jsem na vlasy po umytí kondicionér, pak nějakou výživu, co tak hezky voní a celou dobu jsem dostávala otázky, jestli mám ráda na vlasech kondicionér, lak na vlasy, jestli mi něco nevadí nebo jestli to chci takhle…

 

No já vím. Úplně normální standardní zážitek, který zná každá žena 🙂

Ale stejně, jako jsem byla kdysi vykulená z první procházky venku za bílého dne jako Tereza, což už je teď naprosto běžná věc, kterou neřeším (i když je fakt, že si jí stále užívám), teď jsem zase šťastná z tohohle.

Ona totiž pro nás každá vysloveně ženská záležitost člověka dokáže tak potěšit, že si chtě nechtě musím říct: „Jsem tak šťastná, že jsem žena!“. Pokud jsem se dnes v sukni namalovaná cítila žensky, pak to tak opravdu bylo, ale do tohohle koktejlu ženskosti jsem si dnes nechala přilít ještě další přísadu a ta tu sílu toho kouzla ještě víc znásobila. Vždycky mě takové věci doslova povznesou, jakou mám z nich potom radost. Protože je to něco, co si mohu konečně užít! Něco, co jsem nesměla a co jsem si nikdy nedokázala představit už vůbec jako realitu. Tohle všechno je mnohem hezčí, než všechny mé představy, které jsem o tom měla. Tahle realita je totiž opravdová! Není to žádné schovávání se za fotkami, kterým předcházelo 4hodinové líčení a pokusy o zženštění, abych se pak dostávala do situací, kdy jsem se tak chtěla sejít, ale nemohla jsem, protože jsem věděla, že nikdy nemohu projít. Ale to už je taky minulostí.

Všechno, o čem si sníte, se vám splní. A k tomu dostanete ještě spoustu bonusů, které jste nečekaly, protože ne úplně vše, co se až dosud odehrávalo jen v našich fantaziích, jsme si dokázaly představit. I já jsem měla tyhle smutné sny, ale proměnila jsem je ve skutečnost. Ta mě ovšem někdy tak překvapuje, že o tom musím psát článek 🙂

 

Tak mám konečně svojí kadeřnici. A voňavé sestříhané vlasy, ze kterých se teď můžu těšit bohužel jen já.

 

Dnes jsem si tou kadeřnicí udělala opravdu velkou radost a samozřejmě jsem se musela doma hned po příchodu zvěčnit. To už jsou ale fotky určené pro někoho úplně jiného 🙂

 

 

Nedávno jsem na blogu Erin četla moc zajímavý článek o transplantaci vlasů (její detailní popis zde), která je řešením pro ty MtF, které už jdou do přeměny příliš pozdě, ale přesto mají šanci na krásné vlasy. Kromě těchto informací mi však v hlavě utkvěl začátek tohoto článku, kde Erin cituje herečku Olgu Kurylenko, která prohlásila: „Když mě ostříhali, jakobych přišla o ženskost.„

„Pro film Hitman jsem se nechala dost ostříhat. To byl pro mě velký šok. Měla jsem vlasy do pasu a oni mi je hodně zkrátili. Nikdy předtím jsem neměla tak krátké vlasy. Hodně jsem kvůli tomu brečela. Ty ostříhané vlasy jsem si nechala, mám je doma schované.“

 

„Mám k nim skutečně silný citový vztah. S vlasy si spojuji svou ženskost. Když jsem o ně přišla, nepřipadala jsem si v ten moment ani jako žena. Bylo to divné. Spousta žen nosí vlasy na kluka, ale pro mě to byl opravdový šok. Jako bych přišla o veškerou svou ženskost.“ Zdroj: idnes.cz

 

To se mi moc líbí, co o svých vlasech říká Olga. Ona je biologická žena a přesto je na své vlasy pyšná, jako kdyby se z nich radovala radostí, kterou se dokážeme radovat i my, které jejich ženskost dokážeme ocenit stejně tak intenzivně. Pokud se tu tedy budu rozplývat nad tím, že už mi narostly vlasy, pak to není vysloveně výsada TS žen. Ta radost je všeobecně ženská 🙂

 

A já navíc říkám: „Když mi vlasy narostly, jakobych získala svoji ženskost.“ 🙂

Ozdobou každé ženy jsou její vlasy. Ty udělají s člověkem opravdu moc. Vím přesně, jaké chci mít vlasy a jak dlouhé. A také vím, že už nikdy nebudou krátké…

 

 

Když jsem jela včera do Prahy, hráli v rádiu jednu písničku, která když skončila, moderátor říká moderátorce: „Tak tohle byl americký zpěvák (jméno mi uteklo) s dívčím hlasem.“

Teda ten hlas byl luxusní! Záviděla jsem 🙂 A moderátorka přidala zajímavou historku: „Když jsem studovala na vysoké škole, chodil tam s námi jeden spolužák, který měl vyloženě dívčí hlas. Dost mu to vadilo, ale nevěděl, co s tím má dělat. A pak mu někdo poradil nějakého hlasového specialistu a ten ho normálně naučil ten dívčí hlas posadit do mužského, takže pak už mluvil normálně.“

 

Ach 🙂 Škoda, že i my jsme neměly takové štěstí, že bychom jako muži musely řešit náš dívčí hlas 🙂 Ale došlo mi, že hlasový terapeut je vlastně schopný i z dívčího hlasu udělat mužský. (Však to také dělá u FtM, pokud úplně nezabere testosteron, který způsobí mutaci). Všichni řešíme to, co tam být nemá a chceme to, co tam být má. Nejde si to jen vyměnit. Ale stejně stojí zato vydat se na tuhle cestu…

Je 31. července 2012 a jsem na úplném začátku. Z části nesmírně nadšená z toho, co mě čeká, ale také smutná a zoufalá z toho, že jsou to dva měsíce, co nemohu být se svou manželkou a dcerou. Kéž bych svou ex nikdy tak nemilovala… Vzalo mi to 15 měsíců, o které jsem si to všechno krásně zbrzdila.

 

V ten den jsem jela poprvé k prof. Weissovi do Sexuologického ústavu, který jako klinický psycholog a druhý sexuolog potvrzuje (nebo vyvrací) diagnózu na základě několika (napočítala jsem jich snad i šest) metod. Pamatuji si ten den přesně. I vše, co jsem měla na sobě (unisex mikinu, unisex rifle a kratší (ne úplně krátké) vlasy a lehkou nenápadnou linku na oči, žádný laser tváře jsem ještě neabsolovovala, takže jsem si netroufla odvázat se víc, ale i tak se mi to líbilo (byla jsem šťastná za to, co mám)). Napsala jsem si hned všechny ty pocity tenkrát z celého dne do tohoto článku, který jsem si teď taky s nadšením přečetla 🙂

 

Tehdy jsem věděla, že jsem na začátku a také jsem věděla, že k prof. Weissovi se obvykle chodí jen dvakrát – na začátku přeměny a na konci – před komisí – pro souhlas druhého sexuologa. Pokud si někdo těsně před komisí rozmyslí, že na ní nepůjde a nepřijde ani k Weissovi, tak co vím, tak Weiss nedává druhou šanci.

Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že jednou přijde moment, kdy k němu půjdu podruhé právě na tom konci. Neviděla jsem ten konec a všechno mi připadalo tak vzdálené.

 

A najednou je to tu! 🙂

 

Šla jsem toutéž cestou, jako tehdy v červenci 2012, jen stromy byly holé, venku lehce prosvítalo sluníčko, ale jinak byla zima. Když jsem prošla kolem Lucemburského velvyslanectví, už jsem věděla, že jsem tam. Ale jiné nebyly jen stromy. Jiná jsem byla i já…

 

Po celou tu dobu od poslední návštěvy mi leželo v hlavě, proč není 1. patro průchozí a do 2. patra k Weissovi se tedy musí pouze výtahem. Když jsem vkročila do výtahu (a začala se konečně prohřívat), došlo mi, že ten důvod bude asi ten, že v 1. patře je lůžkové oddělení adiktologie (léčba závislostí). Začala jsem přemýšlet, jaké závislosti se asi léčí na sexuologickém ústavu?

Není žádoucí, aby se tam mezi nimi pohybovaly cizí osoby. Nebo spíš, aby se léčící se pacienti pohybovali volně po klinice, jelikož by se zřejmě rozutekli 🙂

To je taky nápad dát lůžkovou část do prvního patra a veřejnou do druhého! 🙂

 

Už jsem věděla, že musím hned k sestřičce do kartotéky naproti výtahu. Pozdravila jsem, řekla že jdu k prof. Weissovi a podávala jí kartičku pojišťovny.

„Máte tady u nás kartu?“

„Ano, mám… ale asi bude ještě na jiné jméno.“

„Na jaké?“

…v chodbě v tu chvíli sedělo asi 5 lidí, někteří velmi blízko a i když jsem se snažila mluvit potichu, v té jinak tiché chodbě šlo slyšet úplně všechno, i kdybych to sestřičce jen šeptala. Když jsem pak seděla na konci chodby a čekala na Weisse, slyšela jsem vše, co si sestřička povídá s nově příchozím…

Řekla jsem tedy své tehdejší mužské příjmení a kroutila očima, jestli na mě někdo nekouká. Zřejmě měli dost svých starostí a neměli čas sledovat mě. Ale nepříjemné to tedy bylo.

Sestra přelepila staré jméno na nové, vzala kartu a šly jsme k Weissovi. Ten mě ještě chvilku nechal na chodbě a pak zavolal. Ne jako tehdy v červenci, kdy jsem tam čekala asi půl hodiny.

 

Na dnešek jsem si vzala sukni a náušnice s měsíčky, z čehož jsem měla už od rána radost, protože mě čekala cesta metrem a tam je ten kontakt s lidmi opravdu občas dost blízký (i nechtěně). Ne že bych ten blízký kontakt vyhledávala, ale líbí se mi užívat si tu svobodu, kdy nepoutám pozornost, nemusím se hlídat, neustále otáčet, jestli mě někdo nesleduje nebo nepodezírá. A nic. Nezájem. Ten nezájem se mi líbí 🙂

 

Weiss si mě během minutky zavolal, posadil si mě do křesla a začal pročítat své zápisky z července 2012.

 

Měla jsem pocit, že spěchá, ale podle mě je to jeho standardní tempo 🙂 Vyptával se mě na spoustu otázek. Proč jsem s komisí tak dlouho čekala (vysvětlila jsem, že jsem si myslela, že se ex vrátí, což okomentoval slovy, že je to škoda, protože jsem ztratila 15 měsíců), na změny, které nastaly po HRT, na velmi intimní věci (nechci to tu moc rozebírat a vynášet informace), provedl se mnou pár testů, ale jinak byl celkem milý.

Když jsme se loučili ujistil mě, že to vidí dobře, ale samozřejmě výsledek bude, až to všechno zanalyzuje.

To už šla proti mě policejní eskorta s takovým malým ošklivým asi pachatelem v poutech a hnali se s ním k Weissovi…

…já se ale hnala od něj a byla jsem ráda, že už ho vlastně nikdy neuvidím.

On byla moje poslední vstupenka, kterou jsem potřebovala.

 

Ke komisi musím doložit potvrzení z Centra rodinné terapie v Motole, že rodiče situaci chápou a na Kačenky výchovu to nebude mít negativní vliv (pro to jsem si jela minulý týden a musím říct, že PhDr. Gjuričová na dětské psychologii je jedinečná a velmi usměvavá, pozitivní a milá žena), potom ověřené rozhodnutí o rozvodu z r. 2012, informovaný souhlas o rizicích operace (přišel mi v mailu) a doporučení prof. Weisse (které pošle přímo komisi, pokud tam nebude osobně).

 

V komisi by mělo být 7 lidí a probíhá na Ministerstvu zdravotnictví. O tom určitě napíšu speciální článek, až to celé proběhne.

 

Pokud budu mít u komise všechny potřebné dokumenty, proběhne vše tak, jak má a jak si představuji. V historii se stalo snad jen 2x, že by komise něco zamítla (z důvodu nesplnění podmínky 1 roku RLT – slečna měla o dost méně, jelikož RLT spočívá v životě v ženské roli po dobu minimálně jednoho roku po celých 24 hodin! A slečna do práce chodila podstatnou část Real Life Testu ještě jako muž… To nebudu komentovat). Komise to ani nemá důvod zamítnout, pokud jsou splněny všechny podmínky. Jde jen o takové potvrzení toho všeho. Jedno razítko na rozhodnutí, které potom přijde poštou, ale výsledek je znám ihned. Pro mě velká událost a otevřené dveře! 🙂

 

Protože už nejsem na začátku. Už nejsem ani v polovině. Už jsem na konci. A je to tu moc hezké. 🙂

 

Měla jsem úžasný den.

 

Od Weisse jsem pokračovala dál po Praze k Sáře, se kterou se znám od Hanky a moc jsem se k ní těšila. Žije totiž se svojí partnerkou a jejich malým synem. Že budou všichni milí, jsem čekala, ale byla jsem z nich nadšená! Jejich vztah se začátkem přeměny nerozpadl. On se ještě víc posílil a partnerka Sáry (takové usměvavé sluníčko) je silná osobnost, která svoji Sáru miluje a pokud s tím má okolí problém, mávne nad tím rukou.

 

To byla tak krásná rodinka! Naprosto dokonalý příklad toho, že to jde.

 

Tyto dvě milující osoby jsou teď nuceny se rozvést. Pokud budou muset, čeká je svatební obřad dvou nevěst. A že to budou krásné nevěsty o tom nepochybuji. I jejich klouček byl roztomilý a já dospěla k názoru, že ideálnější podporu, než jakou dostala Sára od své partnerky, většina z nás nikdy nedostane.

 

Sára měla trochu obavy, abych nebyla smutná, když mně to takhle nevyšlo, ale takhle už to neberu. 15 měsíců úmorného trápení mi stačilo, abych se z toho vyhrabala a teď když vidím takový šťastný pár, moc jim to přeju. Ony mají své cíle a jsou moc krásné (třeba ten svatební obřad, kdy budou obě dvě ve svatebních šatech). I já mám své cíle a ex mezi ně už dávno nepatří. To je uzavřená minulost, ze které mi zůstalo to nejdůležitější, co mám – moje dcera.

 

I když je pravda, že mě ta návštěva trochu dojala. Sára žije v úplně jiném prostředí, než já. Mít možnost uskutečnit přeměnu a ještě k tomu nepřijít o rodinu je sen. Ale já to viděla na vlastní oči!

 

O mě už nejde. Jsem ráda, že se ex tehdy nevrátila, protože vím, že bych stejně jednou musela Toma opustit, ačkoli jsem si tehdy myslela, že to zvládnu. A jak by to bylo s muži? To radši ani nedomýšlím… Nechci ženu. Konečně mám možnost užít si mužské náklonnosti a jejich zájmu, který bývá (kromě té většiny oplzlíků) i příjemný.

 

Ani se mi od nich nechtělo a tak holky sebe i malého oblékly, daly do kočárku a jelo se ven.

Jsem ráda, že ještě existují i milí rozumní lidé a je pro mě čest je poznávat.

U vchodu do metra jsme se rozloučily a já skočila do vagónku. Byla odpolední špička, metro narvané k prasknutí. Stála jsem u oranžové tyče u dveří a držela se jí, zatímco lidé kolem mě vystupovali a nastupovali (já jela až na konečnou). A stáli u mě opravdu hodně blízko.

 

Pak nastoupila paní ve fialovém kabátě a stoupla si téměř proti mně, protože už nebylo kam. Všimla jsem si, že se na mě usmívá a tak jsem znejistěla, protože ani pozitivní reakce na můj stav pro mě není příjemná, ale paní to nevydržela a říká mi s úsměvem: „Máte moc krásné náušnice! Máte ještě nějaké takové?“

🙂

To byly ty originální náušnice s měsíčky, co jsem dostala od Léni a Vlasty k Vánocům. Chtěla jsem si je vzít, protože se mi moc líbí, přestože jsem ulítlá na třpytivé s kamínky.

Usmála jsem se na paní a říkám: „Děkuji. Tyhle náušnice se mi taky moc líbí. A představte si, že jsou z dýně!“

„Z dýně? Vážně?“

„Ano. Já tedy už žádné takové nemám, protože nosím ráda ty třpytivé, ale dneska mám prostě měsíčky.“

To paní rozesmálo a říká: „Když si vezmete ráno takovéhle náušnice, že máte hned hezčí den?“

„Přesně tak! Jak to víte!? Kolega sice říkal, že si je mám brát, jen když budu mít špatnou náladu, jakože mám měsíčky, ale já si je beru, kdy chci.“

„Kolegu neposlouchejte…“ 🙂

Souprava metra zastavila ve stanici Hlavní nádraží, kde se se mnou ta usměvavá paní rozloučila a vystoupila.

 

Škoda, že ta paní nebyl pán 🙂 Ale i tak mě to moc potěšilo.

Pán by si nejspíš náušnic nevšiml…

 

Tohle mám na lidech ráda. Že jsem součástí této společnosti – ale jako žena!

 

Weiss se mě dnes ještě ptal, zda jsem se během toho roku setkala s nějakým problémem nebo nenávistí. A musela jsem říct, že ne. Že jak moje rodina tak zaměstnavatel se k tomu postavili úžasně a kdybych měla zhodnotit ten rok, byl to moc krásný rok, protože už jsem si mohla dělat to, co chci, aniž bych se za to musela stydět a aniž bych pohoršovala své okolí třeba tím, že mám na sobě sukni. Teď se ode mě přímo očekává, že jí budu mít!

 

Cestou domů jsem v autě přemýšlela, že bych si měla dojít taky koupit boty na ples a ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem to taky udělala. Miluju nakupování bot!!! Miluju, když tam vejdu a nemusím s bušícím srdcem a strachem chodit kolem dámských bot, protože se ode mě očekává, že k nim rovnou půjdu a začnu si je zkoušet 🙂 No zapomněla jsem tam zase na čas 🙂 A vybrala si černé lodičky s uzavřenou špičkou – taková klasika – ale jsou moc krásné a zjistila jsem, že se mi nelíbí příliš nízké podpatky 🙂 Ale do extrému taky nejdu.

Když jsem si je pak doma zkusila znovu, nechtěla jsem je zout. Už se tak těším na ten ples!

 

Přišla mi ale legrační jedna věc. V Deichmannu je výprodej XXL velikostí, na které je 50 % sleva! Takže boty, které stojí normálně 500 Kč, stály jen 250 Kč. Jenže jen ty od velikosti 42 a výš, přestože to byl stejný typ bot!

Kdysi jsem mívávala 42, jenže teď už ne. V tom mi noha plave (přičítám to vlivu hormonů, díky kterým ochabuje svalstvo, tedy i na nohách a na nártu) a je to teď něco mezi 40 – 41. Takže žádná sleva se nekonala. Holky, co máte nad 42 – vidíte, jakou máte výhodu? 🙂 Některé lodičky vypadaly hezky i v těch větších velikostech, přestože ty 36ky byly něžné a roztomilé. 🙂

 

V Intersparu měli výprodej punčochového zboží (sleva 75 %!), takže jsem ještě skočila tam, abych se na ten ples zásobila a dojela domů celá spokojená, kde jsem si hned udělala k večeři krupicovou kaši s grankem, na kterou mě namlsala Sára s rodinkou. 🙂

 

Nikdy nezapomenu, jaké to bylo na začátku. Ale ohlížet se tam nebudu. Dívám se dopředu. A jdu si za svým cílem, od kterého mě nemůže odradit vůbec nic, protože jeho dosažení je tím nejpřirozenějším, co jsem v životě udělala.

 

Tato slova mě doprovází už dlouho. Jsou univerzální na úplně každého člověka – nejde vyloženě o transsexuální citát, ale na některé z nás sedí úplně dokonale.

Snažím se tuhle myšlenku šířit dál. Nemůžu se dívat na to, jak někdo někoho miluje až za hrob a jakmile zjistí, že jde o člověka ve špatném těle, najednou by si o něj neopřel ani kolo. „Ale když do té přeměny nepůjdeš, tak si to kolo o tebe opřu a budu tě milovat dál, víš? Tak do ní nechoď a zůstaneme spolu, ano?“.

Tak jo.

Ale pak můj partner miluje mojí masku. Ne mě. Proč takového partnera nevyměnit za jiného, který nás bude milovat takové, jaké jsme? Myslíme si snad, že takoví neexistují? Ale existují… Žen i mužů je všude kolem spousta.

 

Je na nás, zda se rozhodneme, zda budeme žít ve vztahu, kde náš partner nemiluje nás, ale naší schránku nebo zda zůstaneme sami, ale budeme sami sebou. Beztak je velká pravděpodobnost, že ten, kdo sám zůstat nechce a něco pro to dělá, že se ho žádná sužující samota týkat nebude. Ale v tom citátu je to myšleno tak, že je mnohem lepší zůstat i sám, než aby mě někdo miloval takového, jaký nejsem.

 

Všechno je perfektní a všichni s tím citátem vždycky souhlasí, než přijde chvíle, jako byla u mě ta před chvilkou, kdy jsem odvezla Kačenku a přede mnou je zase 12 dní bez jejího krásného dětského bezstarostného smíchu… To je jediná chvíle, kdy přemýšlím, jak dobré je být sama sebou a jaké to s sebou nese oběti.

 

Jasně, že VŽDY je dobré být sama sebou! O tom nemusí nikdo pochybovat.

Nemůžeme zůstávat v kleci celý život jen proto, že někdo říká: „Miluji na tobě tvoji mužnost…“ A vlastně si vymýšlí, protože co vím, tak většina našich partnerek oceňovala právě naše některé ženské vlastnosti a chování, které bylo ještě jakžtakž tolerovatelné u muže.

Jakmile bychom si lehly na gauč, daly nohy na stůl a zakřičely: „přines mi pivo!“ (slůvko „prosím“ vypouštíme ze slovníku a zásadně ho nepoužíváme) a pustily si fotbal místo Ordinace, chovaly bychom se sice tak, jak se od nás očekává, ale toto není zrovna to pravé ořechové, co na nás naše partnerky mají nebo měly rády. Tak co tedy vlastně chtějí?

 

Chtějí naši mužskou masku, která je přijatelná ve společnosti a za kterou se nemusí stydět, pokud s námi půjdou nakupovat nebo na návštěvu. Jakákoliv odchylka od mužnosti není žádoucí.

Dále naše partnerky (některé) nejsou bi nebo lesby a tak čím více se projevuje naše zženštilost, tím méně se stáváme sexuálně přitažlivými. Ale to není chyba. Tak to má být. To si naše partnerky rovnou mohou koupit nafukovacího panáka v naší mužské podobě. Akorátže ten nevyžehlí a nepověsí sám (navíc bez průpovídek) prádlo.

 

Jsem sama sebou i za cenu, že jsem zůstala sama.

Jsem šťastnější, jen je mi přirozeně občas smutno, protože každá taková změna (i k lepšímu) přináší ztráty.

Nebo jsem měla zůstat navždy tatínkem a být šťastná, že můžu Kačenku každý večer zase koupat? Uspávat? Číst jí pohádku? Každý večer!!! To je moc hezký sen, který byl kdysi skutečností. Já jsem žena, která miluje svoji dceru. Tak proč s ní nemohu být každý den?

 

Naštěstí jsou tu i takové z nás, které partner neopouští a všechno zůstává tak, jak má být. Dál uspávají své děti, chodí s nimi na hřiště, vyzvedávají je ze školky…

Jen to chce hodně odvahy a síly do boje proti okolí, které kope kolem sebe a tvrdí, že „tohle není normální“.

Ale takovíto naši partneři milují nás (ne okolí) a tak zůstávají.

 

Proč bych si měla do konce života nechat nasazenou masku jen proto, abych mohla být denně se svou milovanou dcerou? Takhle mě má dcera miluje takovou, jaká jsem. Nemiluje moji masku, za kterou bych se skrývala a pod kterou by viděla, jak moc jsem pořád nešťastná (a že to každodenní štěstí pro mě je ona, o které přijdu, pokud tu masku odhodím, protože už s ní nebudu moct být každý den).

 

To je pořád dokola. Takhle bych ten krok nikdy neudělala… kdyby mě ex vyloženě nezačala nenávidět, což bylo mé jediné štěstí, které jsem ale 15 měsíců považovala za největší tragédii mého života.

 

Takže buďte sami sebou. I kdybyste měli zůstat sami. Ale garantuji vám, že sami nezůstanete.

 

 

Dnes mi volala moje sestřenice, kterou jsem měla vždycky ráda, ale zavolá tak jednou za rok nebo za dva. Většinou o Vánocích, aby nám popřála samé hezké věci.

Ten hovor jsem ale nemohla vzít, protože ona patří přesně do té skupiny mála lidí, kterou neumím řešit.

Vídám jí až příliš zřídka na to, abych jí něco vysvětlovala (navíc se to ani do krátkého hovoru nehodí) a na druhou stranu odmítám o sobě mluvit jako o někom, koho zná, ale kdo už nejsem – tedy „Ahoj, tady Tom. Jak se mám? No, Vánoce jsem měl krásné…“ Brrr. To mi nejde přes pusu a nikdy už nepůjde. To ten hovor radši nezvednu. Do mužského rodu už mě nikdo nikdy nedonutí a použít teď už neexistující jméno mé jakési tehdejší masky taky ne. Tak jak tedy mluvit s takovým člověkem?

 

Nemluvit 🙂

 

Pokud zavolá jednou za dva roky, přežije skutečnost, že mu ten telefon nezvednu, ačkoli bych si s ním popovídala moc ráda. Ale nemohu ten telefon zvednout a říct svým vyšším hlasem: „Ahoj, tady Tereza. Jak se mám? No, Vánoce jsem měla krásné…“ :)Člověk, který absolutně netuší, která bije, by byl zmatený a nejspíš by se dožadoval k telefonu Toma. „Jooo promiň, ty to vlastně ještě nevíš. Já už totiž nejsem Tom, ale Tereza…“

To se nedá říct jen tak bokem jako „počkej, zaleju si čaj, jo cos to chtěla?“ a pokračovat v původně zamýšleném tématu. Radši nic nevysvětlovat. Mohla bych o sobě mluvit neutrálně a nepoužívat své jméno, ale pak budu muset počítat s tím, že budu oslovována v mužském rodě a starým jménem. To je návrat, o který nestojím.

Jiné řešení mě nenapadá.

A tak jsem rychle napsala mamce sms, že mi volala, takže bude určitě za chvilku volat jí a ať jí vysvětlí, že bych to ráda zvedla, ale nemohla jsem. (Co jí všechno vysvětlila nevím, ale každopádně kdyby jí řekla všechno, tohle neberu jako vyoutování.)

 

Teď jsem řešila kadeřnici – zda je vhodné, aby to o mé minulosti věděla. Příliš pozdě jsem dospěla k závěru, že je vhodné, aby to nevěděla. Proč by to měla vědět? Už dávno vím, že nesmím dopustit, aby se objevil byť jediný člověk, který se to dozví. Přesto jsem se nechala objednat přes kolegyni, kterou jsem poprosila, aby nějak vysondovala, zda se mnou paní kadeřnice nebude mít problém. Nerada bych přišla k někomu, která se mě pak bude štítit dotknout (i taková může být reakce). Ale tak nějak nevím proč jsem automaticky předpokládala, že to na mě pozná, protože jinak bych neřešila to, zda se mnou bude nebo nebude mít problém… Proč se pořád bojíme? Je na čase se přestat bát, jinak se nikam neposuneme.

Naštěstí jde zrovna o paní, která žádný problém nemá a naopak se obávala, zda mi nebude vadit její tetování na rukách. 🙂 Když jsem s ní v týdnu mluvila v telefonu a upřesňovala, zda budu chtít i barvu nebo ne, tak byla milá, takže uvidím, jak tohle mé „poprvé“ u dámské kadeřnice dopadne. Každopádně tohle byl poslední člověk, kde jsem se nechala dobrovolně prozradit a už to nikdy neudělám (to sondování přes kolegyni totiž začalo už vloni v listopadu, kdy jsem ještě dobrovolné vyoutování neřešila a teď vím, že bylo zbytečné).

Moc se tam těším a současně mám hrozný strach, že mě ty tak toužebně vymodlené delší vlasy zastřihne moc. Na tom se s ní musím pořádně domluvit, ale tak ona je profík a měla by vědět, co dělat 🙂 (Proto taky ten můj výběr kadeřnice probíhal tak dlouho.) A podobně teď začal také průzkum gynekoložek v okolí 🙂 Pár tipů už mám. Jakmile dostanu impuls, že už se tam musím objednat, už tam běžím 🙂 Zatím vyčkávám. S tím, co tam mám teď, tam rozhodně běhat nebudu 🙂

 

Původně jsem nad tím prozrazením se u kadeřnice ani nepřemýšlela, ale ptala se mě kolegyně z kanceláře, zda to ví a když jsem jí řekla, že ano, tak její odpověď byla, že ta naše kolegyně (která mě k ní objednávala) je ale hrozná, že bych jí měla říct, ať už to nikde neříká :). To mě potěšilo – jak moc si ta kolegyňka z mé kanceláře uvědomuje, že už to nesmí nikdo nikomu říkat a vadí jí (stejně jako mně), když to někdo někde vyzvoní. Aniž bych jí musela na tohle upozorňovat. To je ta ženská empatie. Ne každá žena je empatií obdařená ale v takové míře…

 

Kéž by si každý člověk uvědomoval, jak špatné je říkat cokoliv o naší minulosti někomu dál, přestože to může být senzační téma k rozhovoru…

 

 

Nedávno jsem viděla v televizi videoklip Skrillex s Ellie Goulding – Summit.

 

 

Nejde ani tak o interprety (i když na tu kombinaci jsem zůstala koukat) nebo o skladbu jako takovou (i když se mi líbí, přestože s Ellie Goulding mám u jejích starších písniček trošičku problém, neboť to byla oblíbená interpretka mojí ex).

Jde ale o ten videoklip, ke kterému jsem zůstala přikovaná, protože (nevím proč) první, co jsem si u něj uvědomila bylo, jak je možné, že lidský mozek je schopný během setiny sekundy identifikovat lidské pohlaví? Co mu dává ten jasný impuls? Najednou se mi líbilo identifikovat všechny ty desítky postav v tom klipu 🙂

Jsou tam ve velmi krátkých sekvencích zobrazovány tváře a postavy, které jsem jednoznačně identikovala jako muže nebo jako ženu (nebo jako Skrillexe – ten se identifikuje špatně, pokud někdo vyloženě neví, jak vypadá :).

Mnohokrát dokonce není ani nutné vidět tomu člověku do tváře nebo stačí pohlaví identifikovat z pohybů nebo chování. Stačí, když jde nějaká postava z dálky po schodech a už vidím muže. Nebo pohled ze zadu na siluetu bruslící ženy. To je jednoznačně žena, aniž bych jí viděla do tváře. Všechny ženy jsou tak úžasně ženské a muži tak úžasně mužní!

 

Přemýšlela jsem o tom. Ženy se musí od mužů tak moc lišit. A to tak moc, že mozku stačí setina sekundy. To je to pro náš mozek tak jednoduché??? Tak jednoduché, jako třeba během mžiku rozlišit bílou a černou? Tak s čím má tedy problém, když k té jasné identifikaci nedojde?

 

Muž má například:

– vousy

– krátké vlasy

– pánské tričko

– pánské kraťasy

– mužskou tvář

– nemá prsa

– svléká si svršky…

 

Žena má například:

– namalované rty

– dlouhé vlasy

– dámské tričko

– ženskou postavu

– jemné ženské rysy ve tváři

– prsa

atd.

 

Pak by to ale znamenalo, že by mělo stačit, abychom si tyto znaky, které jsem teď vyjmenovala, vzaly i my a bude to, ne?

Takže si namaluju pusu, vezmu dámské tričko, nechám dlouhé vlasy… stačí to?

 

No nestačí! 🙂

 

Tak kde je to kouzlo ženskosti, které dělá ženou ženou, kterou náš mozek jasně identifikuje během mžiku? Není to ani její hlas (který nemusíme slyšet), ani její ženské pohyby, protože stačí mžik a už v tom máme jasno.

 

A já to vím! 🙂

 

Kouzlo ženskosti je v kouzelných pilulkách (pro nás) a v témže samém, ale v jiné (přírodní) formě u všech ostatních biologických žen (estrogenu) 🙂

Takže s chutí pro pilulku! Už mi tu třikrát zazvonila aplikace na antikoncepci v mobilu, že už je čas „vzít si prášek“… 🙂

 

Já už nechci být „mezi“.

Přijela jsem domů z Prahy a nechce se mi nic. Sedím tu v šatech s culíčky, měla bych jít do sprchy a spát a už vůbec jsem neplánovala dnes něco psát, ale když já mám tak trochu vztek sama na sebe (protože jsem teď neměla sedět tady u pc v šatech, ale někde úplně jinde) a navíc mi psala kamarádka, že v Rusku zakázali transsexuálům řízení automobilů, tak to už jsem nevydržela a musela si o tom něco přečíst. Ale věnovat tu tomu deset stránek tedy nebudu.

 

Ruská vláda se rozhodla schválit nová zdravotní omezení pro získání řidičského průkazu a řízení motorového vozidla.

To, že se něco takového nařídí v Rusku mě nepřekvapuje. Mají prý moc nehod a tak se to snaží nějak řešit. Jasně, že nejlepší je zakázat řízení co největšímu počtu osob, čímž snížíme nehodovost. A máme se hned na co vymluvit, protože úchyl s duševní poruchou prostě nemá na silnici co dělat. V Rusku se transsexualita řadí mezi duševí poruchy stejně jako travestité, voyaeři, crossdreseři, sadomasochisté, fetišisté, pedofilové, exhibicionisté, nekrofilové a další. Všichni tito lidé nesmí řídit od 29.12.2014 automobil. Potom ještě lidé s amputovanými končetinami, přičemž se zapomnělo na ty, kteří mají protézy. To nikoho nezajímá.

 

Prosímtě, Slovensko, neber si z toho Ruska příklad, ano? Už takhle to tam máš dost složité. A nevím, co se stalo, když ještě před pár lety byl proces přeměny pohlaví stejný v celém Československu, ale pak přišlo něco, co Slovensko zařadilo do lékařského pravěku. Například jsem se dnes od jedné slovenské slečny docházející k Hance dozvěděla, že pokud chce MtF v SR změnit jméno na neutrální a dochází na sexuologii v ČR, pak v SR neuznají české potvrzení ze sexuologie, takže musí zaplatit 100 EUR za změnu křestního jména a 100 EUR za změnu příjmení. Přijít ke komisi (v ČR) ještě s původním mužským jménem se totiž nedoporučuje. Joo je fajn dát skoro 6000 Kč jen proto, že ČR a SR jsou dvě naprosto odlišné země, které mezi sebou neuznávají lékařská potvrzení. V ČR je totiž asi transsexuál nějaký jiný transsexuál, než v SR.

 

Dále se prosím neptejte, jestli se cítíme jako transsexuálové nebo jako ženy. Téměř všechny vám odpovíme, že jsme ženy. Nic jiného neexistuje. (Proto pořád říkám, že transsexuálové neexistují. Je to jen (navíc nevhodně, protože to se sexualitou ani sexem nemá nic společného) zvolené pojmenování pro usnadnění procesu napravení chyb, které nastaly ještě před narozením.)

 

V Polsku to mají zařízené hezky. Několik FtM z Polska totiž dochází také do ordinace Hanky (což mě ani nepřekvapuje). A tam k úřední změně pohlaví není potřeba operace, pokud daný člověk prokáže (potvrzením od sexuologa), že dlouhodobě (několik let) vystupuje jako žena, spolupracuje se sexuologem a podniká veškeré kroky k tomu, aby mohl žít život jako žena. Jenže tím by narazil na polské zákony, které neumožňují úřední změnu pohlaví bez operace a tak se to formálně zařídilo tak, že v Polsku si slečna MtF nebo chlapec FtM podá žalobu na své rodiče za to, že se jejich dítě narodilo do nesprávného těla. 🙂 Na základě této žaloby polský soud (spolu s doloženým potvrzením od sexuologa) rozhodne, že tedy rodiče jsou vinni, žádný trest jim za to ale neurčí, avšak umožní jejich dítěti úřední změnu pohlaví i bez operace. To jsou ale výjimky.

 

A do koho bych si ještě rýpla? 🙂

 

Ne, do nikoho. Možná tak do sebe.

Než jsem jela ráno do Prahy, spatřila jsem na chodníku visačku od kufru s nápisem EMIRATES. Hmm, to se někdo má, že si takhle cestoval. Asi mu to upadlo, když se vracel domů. Ale z našeho vchodu to těžko někdo bude. Ten je plný důchodců… A najednou kuk – v křoví schovaný obrovský luxusní červený kufr. Tak volám městskou policii, že mi to přijde divné, aby si někdo schovával kufr z Arabských Emirátů do křoví a nechal válet visačku na chodníku, takže jsem ještě čekala na policisty, kteří místo toho, aby zaparkovali tam, kde jsem řekla, že ten kufr je, tak objížděli celý několikavchodový panelák, až pak zjistili, že na ně mávám a už vyskakovali z auta a usmívali se.

Ten druhý hned začal vtipkovat, co prý jsem dělala v tom křoví, že jsem si všimla toho kufru. Policejní humor mi nic neříká a pan policista byl smutný, že jsem se tomu nezasmála.

Chtěli po mně jméno. Tak jim říkám to správné – ženské (které teprve bude, protože jiné nikdy nikde neříkám a nemám důvod ho říkat). A teď rodné číslo! A jejda… :-/

 

S dovolením bych si rýpla do systému českých rodných čísel, která jsme dnes také probíraly na společném sezení a ze kterých jde velmi snadno poznat, kdo je muž a kdo žena.

 

A tak jsem policistovi nadiktovala jen datum narození + číslo za lomítkem 🙂 Stačilo mu to a nedivil se.

 

Na společném sezení se mi líbily dvě věci. Za prvé to byl fakt, že bylo jedním z mých posledních. Ne, že by se mi nelíbilo tam být, ale těším se, až se od tohoto světa konečně odpoutám a po pravdě si neumím představit situaci, kdy už mám svůj vysněný život, partnera a tomu partnerovi neustále každý měsíc říkám: „Ty, prosímtě, já pojedu zase na sezení s holkama k Hance Fifkové ano?“

Takový člověk by nejspíš řekl, že už bych si měla konečně uvědomit, že je čas se od toho odpoutat. Protože partner, pro kterého jsem ženou, nebude podporovat fakt, že jsem transsexuální ženou. To on nechce, protože já jsem žena. Přesně taková, jakou mě vidí. Ačkoli akceptuje mou minulost, není třeba se v ní plácat ještě několik dalších let.

 

A za druhé tam byly dvě slečny, které byly úúúúúplně na začátku. Nejprve jsem si říkala, proč na sezení holek jdou dva kluci? To nebyli klucííí. To byly holkýýý. Jedna říkala, že to ještě všude úzkostlivě tají… A tak jsem si zavzpomínala na sebe a na své začátky. Jak jsem to také úzkostlivě tajila přede všemi, bylo mi z toho zle a jak jsem takhle poprvé seděla na společném sezení – ale tenkrát už ne jako kluk, nicméně se to může, protože tempo přeměny je na každém z nás. Přeji oběma holkám „začátečnicím“ hodně síly, odhodlání, trpělivosti a štěstí na lidi kolem sebe. Všechno bude. I ty růžové zítřky, uvidíte.

 

Já si dnes vzala své nové černé přiléhavé šaty s bílofialovým lemem a výstřihem, k tomu fialové třpytivé nehty a růžovofialové náušnice. Na nohy černé zimní punčochy a kozačky. No a ty dva culíčky, co o nich Kačenka prohlásila, že jsou hezké a mám je tak nosit. Měla jsem z toho všeho radost a přála jsem si, abych někoho potkala.

To, proč mám na sebe ale vztek je proto, že jsem teď měla sedět na kávě s někým, kdo už mě jednou viděl, s kým jsem se procházela, strávila přes dvě hodiny a teď mě chtěl vidět znovu (aniž by stále cokoliv věděl, protože tento muž nezná můj e-mail a tak ho nemůže zadat do googlu).

Já v jeho městě kousek od mého domova sice zastavila, abych mu napsala sms, ale totálně jsem se zasekla, že nikam nejdu, že vypadám strašně a že i když jsem u něj poprvé prošla, tak podruhé neprojdu a tak mě ten strach ovládl, že jsem se po půl hodině musela rozjet domů, zatímco on běhal po tom malém městečku v ulicích a hledal, kde stojím 🙁

„Počkej ještě. Já si tam pro tebe dojdu. Chci tě vidět.“

Následovala vzájemná smršť sms.

 

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem odjela. Byla jsem sice utahaná a viděla jsem se už v posteli, ale on mi psal už týden předem, že tam bude a že se těší. Já se dokonce ráno připravovala na variantu, že u něj přespím! Tak to jsem byla ale frajerka. Nechápu, kde jsem tu odvahu nechala. Rozhodně jsem jí před měsícem měla asi stokrát víc a minule se mi také opravdu vyplatila.

Říkal, že nemusíme dělat nic. Jen ležet a povídat si, aby měl pocit, že tam není sám.

To se mi moc líbilo. A i kdyby to tak nemyslel (jakože tentokrát ano), tak by stejně vše bylo v mé režii.

 

Vliv na celou věc měl ale také fakt, že je tu poslední týden a víckrát už v severních Čechách další zakázky nedostane, takže se vrací do jižních Čech a už se nikdy neuvidíme. Nikdy.

Když jsem si vzpomněla, jak jsem z něho měla zamotanou hlavu před měsícem, nechtěla jsem riskovat, že se pro někoho zblázním a on se mi ztratí z dohledu.

 

Chtěl se prý aspoň rozloučit a já teď nejsem schopná se ani svléknout a jít do sprchy, protože si naivně myslím, že se něco stane. Ale co by se mělo stát? Otočím prstenem Arabely a budu u něj? Přijede za mnou, když neví, kde bydlím?

Pohádky na dobrou noc se nekonají a tak se jdu přeci jen prohřát do sprchy a spát.

 

Všem lidem dobrou noc a těm v jednom městečku kousek odsud ještě dobřejší.

Myslela jsem si, že jsem mu úplně ukradená, že je mu jedno, jestli mě uvidí nebo ne. A on by tam venku běhal a hledal mé auto ještě teď, kdybych mu neřekla, že jsem odjela.

 

To jsou ty vztahy na dálku.

 

Nemají vůbec žádnou výhodu a nesnáším je, ale musím uznat, že pro nás jednu výhodu mají. Pokud si vezmu příklad, že se slečna z Liberce zamiluje do kluka z Hradce Králové a přestěhuje se k němu, má tam jedinečnou startovní pozici jako žena úplně ve všech oblastech života a nemusí řešit bývalé kolegy, sousedy, přátele, spolužáky … všechny ty, kteří znají její minulost. Protože tady – v novém bytě daleko od domova – to ví jen její partner.

 

Nechce se mi nic.

 

Řešit to, že se k nikomu, kdo se mi líbí, nemůžu ani přitisknout, protože bych byla hned odhalená. Řešit vzdálenosti, přeskakování překážek, které musí budoucí partner přeskočit hned tři:

1) fakt, že mám Kačenku

2) fakt, že nemohu mít děti

3) má minulost

 

Stejně jako zakletý princ v pohádce Sněžný drak nezvládl ani jednu ze tří zkoušek lásky k princezně, čeká tentýž osud většinu z těch, které před ty zkoušky postavím. Ale princ dostal ještě jednu šanci a záhy pochopil, kde udělal chybu. Uvědomil si, že princeznu přeci miluje. A když jí miluješ, není co řešit…

 

Ale tu svou radost mám stejně, protože za necelý měsíc mě čeká další hezký nezbytný krok vpřed.

 

Dneska asi prosmskuju noc…

 

Netuším, jak tenhle článek nazvat. Je to jen takové moje breptání, které jsem potřebovala někomu říct a taky se vyvztekat nad světem 🙂 (Nebo spíš sama nad sebou).

 

A co jako, že už se nikdy neuvidíme? Mohl to být hezký večer. Ale nééé, slečna je neschopná vylézt z auta.

(Tak kde byl tak dlouho? Pořád jsem ho vyhlížela. Jak mě asi mohl najít, když jsem mu neřekla, kde stojím?)

 

Zítřek bude v práci i po práci na infarkt a tak jsem se měla o to víc odpoutat od svého strachu a únavy a užít si, co to šlo. Tím „užít si“ myslím samozřejmě jen povídání s někým, pro koho jsem ženou a to je příjemné vždycky. Ta skutečnost, že se mu líbím je tak úžasná, že jsem možná hloupá, že jsem tam nezůstala, ale tohle určitě nebyl poslední muž, který do mého života vkročil. Osud ho vrací zpátky na jih a tak k tomu musí mít asi nějaký důvod. To, co mi ten člověk měl dát, už mi asi dal (jistotu a víru v sebe – ačkoli jsem jí dnes zahodila jako tenisový míček do lesa) a teď mi zbyly už jen ty krásné šaty, které si můžu tak akorát vyfotit.

 

Ale hrdinou dne bych vyhlásila MUDr. Berana z Plzně. Tedy z koutu naší země, ze kterého jsem dosud neměla žádné zprávy a který předepisuje androcur na PRVNÍ návštěvě!

Výborně.

 

Dnes se nestíhám divit.