Ústřední vojenská nemocnice je takové zvláštní zařízení. Byla jsem v ní dnes úplně poprvé za MUDr. Ivo Němcem – plastickým chirurgem. Nemocnice jako nemocnice, říkala jsem si. A měla jsem s čím porovnávat.

 

Dobré je, že metro mě přivezlo až na Petřiny, což je předposlední nová stanice hned před Nemocnicí Motol a pak už jen tři stanice náhradní autobusovou dopravou za tramvaj, která tam do 31.10. jezdit nebude. (A já tak miluju tramvajky! 🙁 ) Dvě stanice měly úplně stejný název „Větrník“, takže autobusem znělo: „Zastávka Větrník. Příští zastávka Větrník.“ Asi někomu došly nápady, když vymýšlel jména zastávek 🙂

 

Sluníčko krásně pálilo, já v bílomodrých šatičkách a sandálkách, ve kterých mi bylo příjemně a už jsem byla v areálu ÚVN, kde jsem si našla na směrovkách směr CH1. Od sestřičky jsem věděla, že půjde o -1. patro, ale… najít kudy se do toho patra dostat mi dalo trošku zabrat.

 

Miluju, když se pohybuji na místech, na kterých jsem ještě nikdy nebyla. Má to takové své zvláštní kouzlo. Kouzlo jedinečnosti, protože už tam příště nikdy nikdy nikdy v životě poprvé nepřijdu. Poprvé je jen jednou.

 

Nikde nikdo, všechno nové, uvnitř zelené, světle zelené, tmavě zelené, tyrkysové, jarně zelené, staře zelené… fantazie architektovi uvnitř opravdu nechyběla :). Né, tak občas tam byla i červená. Na kartotéce se mě sestra zeptala, jestli jsem civil nebo vojanda 🙂 Na CT zase, jestli nejsem těhotná. Což chápu a líbilo se mi, jak jsem to musela pořád všude podepisovat.

 

„To ty nejsi, já jsem si dával pozor“ vtipkoval Tom, když jsem mu o tom napsala do sms. 🙂

 

Než jsem došla do -1. patra, uslyšela jsem za sebou v chodbě kroky a ťukání tyčí. Byla to paní, taková veselá a milá, která šla na neurochirurgii a byla nevidomá. Pohybovala se tam však s naprostou jistotou, až jsem se bála, že třeba narazí do sloupu nebo že se netrefí do správných dveří. Představte si, že nic nevidíte, jak asi zjistíte, že vcházíte nebo ťukáte na správné dveře? A tak jsem se nabídla, že jí doprovodím.

 

Sjely jsme do -1. patra a spíš mě vedla paní, než já jí. Ale zastavila se u dveří, které byly zavřené s tím, že je to divné, protože před chvilkou byly ještě údajně otevřené. Nad nimi byl nápis „neurochirurgie“, kam mířila. Na dveřích zase nápis: „Zvoňte na sestru“, ale nad zvonkem byl nápis: „Prosíme nezvoňte“. Ouu. Trochu schíza a dost mě to i pobavilo, takže milá nevidomá paní usoudila, že zazvoníme 🙂 „Tak a teď utečeme!“, řekla. 🙂

 

Došlo jí totiž, že měla být v -2. patře. 🙂

 

Tam jsem jí dovedla, dveře tam byly otevřené, nad nimi také nápis „neurochirurgie“, rozloučily jsme se a já už se jen dívala, jak s jistotou ťuká do podlahy.

 

Pak jsem si ve výtahu uvědomila, že mě oslovovala ženským rodem. Ta paní mě neviděla, jen slyšela… Jéééé.

 

 

Já jsem se vrátila hezky do -1. patra za sestřičkou na čelistní oddělení, která už o mně věděla. Nahlášené jsem měla tehdy v květnu pěkně vypočítavě už jméno Tereza Nováková, ale stále staré rodné číslo, které jsem teď chtěla změnit, abych mohla dostat žádanku na CT a RTG lebky kvůli plánované plastice brady a možná ještě něčeho.

 

Sestřička bojovala s počítačem a úpravou mého rodného čísla jako sestřička na naší urologii, ale jen chvíli. V počítači jsem měla za chvilku hezky nové ženské rodné číslo a na již vystavené žádance mi sestřička jen to staré škrtla a vedle něj napsala nové. Tak dobře no 🙂

 

Běžela jsem s tím na centrální radiodiagnostiku do 0. patra. Žádanky jsem měla dvě, což jsem nechápala, ale nějak jsem se tím nezabývala, protože všude dostávám tolik papírů. Tam si paní za okénkem vzala žádanky, tu druhou (stejnou) dala paní vedle a řekla mi, ať jdu na CT za roh.

 

Tam jsem chvilku čekala, mezitím přijel sanitář s jedním starším pánem na lehátku, který stále opakoval, že se počůrá, což celou situaci dost zdramatizovalo. Za chvilku ale vyšel takový rázný doktor a říkal, že ten pán nemá pojištění, takže ho nemohou vzít, zatímco pacient stále opakoval, že se počůrá.

 

Pak přišla paní Müllerová. Vůbec jsem jí neznala, ale začaly jsme si spolu povídat o tom, jak to tady chodí a jak to tu neznáme. Předběhla mě, protože jí doktor volal jako první a já šla hned po ní.

 

Na CT jsem byla úplně poprvé a nebylo mi to moc příjemné. Sice se tam jen leží (se zavřenýma očima), ale vzpomněla jsem si okamžitě na dětskou onkologii a naší tehdy dvouletou dcerku, která tímhle přístrojem (ale v Motole) prošla několikrát. Hned mi z toho bylo smutno, ale ten rázný původně nepříjemný doktor ke mně přistoupil a začal vtipkovat. Tak jsem se přidala 🙂

 

Poslal mě hned zpátky na čelistní, takže jsem si nasadila náušnice, prstýnek a náramek a šla zase do -1. patra.

 

Tam mi sestřička řekla, že jsem měla jít ale i na rentgen. Ne jen na CT. Že ta druhá žádanka byla právě na rentgen a ať tam hned jdu.

 

Aha. 🙂

 

Takže jsem šla zase na centrální radiodiagnostiku, zase si sundávala náušnice, prstýnek a náramek a u vedlejšího okénka jsem řekla paní… vlastně jsem jí nic neřekla, protože hned věděla a řekla mi, ať si sednu, že mě budou volat.

 

Hned mě volali, kolem seděli samí mladí kluci, až jsem z toho byla nesvá a paní z rentgenu mi říká: „No paní Nováková! Já vás tady pořád volám! Vy jste teď byla na CT? Proč chce pan doktor ještě rentgen? Víte co? Zrušíme to. Domluvte se s ním jestli to fakt potřebuje a kdyby ano, přijďte. Přece vás nebudeme zase ozařovat.“

 

Tak dobře.

 

Nasadila jsem si náušnice, prstýnek a náramek a vrátila se do -1. patra, kde jsem sestřičce vše řekla.

Ta hned volala MUDr. Němcovi, který ale potvrdil, že rentgen potřebuje, takže tam zavolal a sestřička mi řekla, ať tam zase jdu 🙂

 

Takže jsem si zase sundala náušnice, prstýnek a náramek a šla na centrální radiodiagnostiku 🙂

 

Tam jsem chvilku čekala a tentokrát už se konečně dostala na rentgen, kde se udělaly tři snímky z různých směrů. Paní z rentgenu si všimla, že náušnice už nemám, ale požádala mě, abych si sundala gumičku ve vlasech. (Co kdyby byla kovová, že? Kus drátu třeba. Ale někdy mívají takové ty kovové části.)

Doslova jsem tam lízala a čuchala tu zaměřovací desku, kterou předtím paní doufám že dokonale vydezinfikovala, jak jsem měla možnost si všimnout.

 

Vyloženě radostí jsem z toho ozařování nejásala, ale je to jen jednou a teď, tak to prostě musím podstoupit, jestli chci být ještě krásnější 🙂

 

MUDr. Němec už čekal v ambulanci a měl téměř nekonečně času jen na mě. Alespoň tak jsem se cítila 🙂 Položil si mě na lehátko jako u zubaře a stále porovnával snímky spolu s fyzickým modelem mé brady, nosu, nadočnicových oblouků a jak je zřejmě zvyklý, už v mé tváři viděl dokonalou ženskou tvář. On mě tím nadšením nakazil! 🙂 Já původně chtěla víc těch zákroků, ale nakonec jsem usoudila, že nejdůležitější bude ta brada a zbytek oželím. Ale on tak hezky mluvil o tom, jak to bude potom vypadat, že jsem podlehla. Ach pane doktore 🙂

 

Probrali jsme spolu kde co (týkající se samozřejmě tématu). Vyprávěla jsem mu, jak jsem viděla videa z Ameriky, kde holky podstupují všechny feminizační operace obličeje (FFS) najednou. To prý lze, ale je to rizikové, jinak je vhodnější dělat je v odstupu po třech měsících.

 

Byl milý a když jsem se zeptala, jestli ten nepatrný hrbolek na hřbetě nosu jen ubrousí, odpověděl mi: „Nééé, nikoli! Ten nos se musí celý rozbít, kus odstranit a znovu poskládat jako pyramida.“

 

Můj nosánek mi chtějí rozbíjet. Ale pane doktore, priorita je brada, ano?

 

Urgentní to ale není. Dělám to jen pro svůj lepší pocit, jako si třeba biologické ženy nechávají zvětšovat poprsí. Nemusí, ale mohou.

 

Krásnější bradu bych mohla mít relativně brzy, jenže jsem omezená návštěvou u doc. Jarolíma začátkem září, který rozhodne o mé třídenní hospitalizaci v Motole kvůli té Otisově operaci a tak musím čekat. Papíry od MUDr. Němce na předoperační vyšetření jsem už dostala a v autobuse domů, ve kterém mi byla zima, ačkoli venku bylo 36, jsem si je přečetla.

 

Ty papíry nebyly miliónté kopie, jako v Motole, ale hezky čerstvě vytištěné s velmi velmi velmi detailně popsanými podrobnostmi ohledně přípravy na operaci a pobytu na operačním sále.

 

Co mě ale překvapilo byl jeden úžasný nápad, až jsem si říkala, proč na něj ještě nikdo v žádné jiné nemocnici nepřišel? Všude jsem strávila dlouhé minuty vyplňováním, kdo všechno má souhlas nahlížet do mé dokumentace, kdo všechno se může dozvědět o mém zdravotním stavu, uváděla tam jména, adresy, telefony atd., ale Vojenská nemocnice to vymyslela jednoduše: „Informace o vašem zdravotním stavu budou sděleny komukoliv, kdo předem nahlásí speciální vámi zvolený kód.“ A je to.

Samozřejmě tam chtějí i osobu, které by volali v případě, že se něco stane, ale to s tím kódem se mi líbí. 🙂

 

 

V autobuse domů (ve kterém mi byla zima, jak jsem řekla, protože klimatizace byla na mě studená a protože já, když není 30, mrzu jako tučňáček v arktické bouři) jsem náhle ucítila maličký záchvěv své staré mužské touhy rozvalit se na sedadlo 🙂 (Muži se mohou rozvalit kdykoliv a kdekoliv a nebude jim to nikdo vyčítat).

Dát si prostě ledabyle jednu nohu na vedlejší sedadlo a tak jako se tam válet. Mouchy snězte si mě.

Nebo nohu na topení pod oknem a opřít si hlavu o loket.

To jsem nemohla a ani nechtěla. Navíc jsem byla v šatech a tak jsem spořádaně a slušně seděla jako ostatní slečny kolem mě hezky s nožkou přes nožku nebo u sebe, ale žádný problém mi to nedělalo, jen jsem si o tom zapřemýšlela a výsledek byl, že jsem hrozně moc šťastná, že tu teď vlastně sedím takhle v šatech a sandálkách a jedu v autobuse plném lidí z Prahy plné lidí (a nemocnice, kde téměř žádní lidé nebyli :).

 

Zde spontánně vyfocené foto z autobusu, abych Vlastě popsala, jaké jsem měla šaty. Krátila jsem si s ní totiž cestou dlouhou chvíli rozhovorem na facebooku.

 

Vzpomněla jsem si na článek, který jsem nedávno četla o jedné designérce (Rachel Feinbergové), které vadí roztažené rozkroky mužů v metru. Vzpomenu si na ten článek vždycky, když jedu metrem, protože má prostě pravdu! 🙂

Je tedy fakt, že mě nenapadlo si na to stěžovat. Joo tak postěžovat si sama sobě můžu, ale já jsem žena, tak mám sedět takhle a oni muži, kteří se prostě rozvalují. A zas taková feministka tedy nejsem.

 

Rachel Feinbergová je feministka, kterou rozčiluje nerovnost pohlaví mimo jiné i v tom, jak sedí muži a ženy v metru. Zatímco všechny sedící ženy mají nohu přes nohu či těsně u sebe, muži svým genitáliím dopřávají prostor. Reakcí na to jsou její nové kabelky Pussy Pouch, které mají na povrchu trojrozměrné vaginy.

 

 

 

Protože to jsou chlapi, Rachel! 🙂

 

Ty vagínové kabelky mě moc nenadchly, takže sem nedávám ani obrázek, ale líbí se mi ten nápad.

 

(Dobře, tak jeden obrázek sem dám. Protože i mě zajímalo, jak taková vagínová kabelka vypadá. Možná teď Rachel jezdí metrem a nastavuje spolucestujícím mužům svou vagínu (myšleno kabelku)).

 

 

 

Už jsem tenhle článek chtěla vystavit, ale ve schránce jsem po návratu z Prahy dostala lístek o uložení zásilky z našeho Městského úřadu. Už byla adresa hezky na Terezu, tak si říkám, copak mi ještě chtějí? A letím pro zásilku na poštu.

 

Tam obálka s červeným pruhem, odbor přestupků, ale adresa je moje, jméno je moje, tak to přeberu, v autě otvírám a rozbušilo se mi srdce.

 

„Předvolání k podání vysvětlení. Dne 16.6.2015 kolem 19 hod. jste se měla dopustit přestupku proti majetku (krádeže) tím, že jste měla v bytě na adrese XY, kde jste byla na návštěvě, odcizit tablet Asus ku škode pana V.K.“

 

Tyyyjo, tak já 16.6. ukradla u nás ve městě tablet a přitom jsem ležela v Motole, to jsem dobrá!

 

Potom koukám a v hlavičce je Tereza Nováková (podotýkám, že to není mé opravdové příjmení, takže až tak rozšířené není), ale jiný ročník a jiná adresa ve stejném městě, v jakém bydlím já.

 

Beeezva, tak to mám fakt radost, že mám teď ve městě jmenovkyni zlodějku 🙂

 

Jen co jsem na matrice dostala své krásné nové jméno, už po mě chňapli na přestupkovém, kde se asi domnívali, že konečně našli tu hledanou Terezu Novákovou, která na svém trvalém bydlišti na druhém konci města nepřebírá poštu. Jo, máme jí!

Nemáte. 🙂

Je mi to moc líto. Fakt.

 

Zítra tam zavolám a zklamu je 🙁 Je mi z toho smutno… 🙁

 

🙂

 

Tak já letím do sprchy.

A sundat náušnice, prstýnek a náramek 🙂

 

 

Teď mně tak došlo. Že ten název článku zní, jakobych měla dostat třeba k zásnubám náušnice, prstýnek a náramek? To je tak romantický!!!

No nic. Možná příště.

 

 

A na závěr ještě jeden vtip.

Přišla jsem na to, jak vydělat 17 miliónů.

Řeknu, že jsem žádnou přeměnu nechtěla. Vy všichni jste mě donutili! Vy jste ale hnusní! Takový podlý čin! Bože, já jsem tak nešťastná.

Zažaluji kde koho o 17 miliónů, jako Diana a budu mít milióny i vytouženou vagínu 🙂

 

Já vím. To ode mě není hezké takhle se posmívat cizímu neštěstí.

Omlouvám se.

Fakt.

Moc.

No opravdu!

Mně můžete věřit.

 

🙂

 

(Tento blog byl již oficiálně ukončen a toto jsou jen takové dovětky.)

Co teď jako jsem? Něco méně, než jsem byla předtím?

Narážím na možný pohled potencionálního zaměstnavatele na mě. Ne z důvodu přeměny, ale z důvodu, že jsem žena.

Protože zatímco předtím jsem byla muž, který má být všestranný, fyzicky zdatný, technicky založený, ne-li dokonalý. Prostě chlap, co patří do týmu. Tu ženu kdyžtak vezmeme na nějaké ty drobné administrativní práce a dáme jí 12 tisíc. Ona se může taková Marcelka docela hodit.

Jenže Marcelky nemají stejné platy, jako jejich kolegové muži.

Je to tím, co firmě přinášejí. Zatímco muž běhá od stroje ke stroji, seřizuje ho, mastí si ruce při nasazování retězu, bolí ho nohy z toho běhání a trénuje si svaly tím, že asistuje při zavádění nových výrobků ve výrobě, žena buď stojí u linky a montuje, montuje, montuje. Tenhle drátek sem, tenhle šroubek tam. Tím zřejmě přináší méně, než mužský protějšek. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi platem ženy a muže, který se často uvádí i ve statistikách.

 

Ne, tak všude to takhle nefunguje. Pracuji ve firmě, kde si troufám tvrdit, že diskriminace z důvodu pohlaví (viditelná na výplatě) neexistuje. Alespoň v managementu, kde jsem. Jak je to ve výrobě, to nevím, protože jsem neměla možnost mluvit s muži na lince, kterých je tam tak málo, že je nevídám.

 

Jsem teď ve fázi, kdy bych si chtěla najít novou práci. Je na čase opustit místo, které bude na věky spojené s Terry a nedej bože s Tomem. Bohužel to tak je. Ačkoli se mi dostalo toho nejlepšího, nejvlídnějšího a nejneočekávatelnějšího přijetí a mnozí se sžili s Terezou rychle tak, že Tom neexistuje, on existuje. V jejich hlavách i v jejich vzpomínkách a tak si říkám, proč ne? Proč se nepodívat jinam?

 

S ředitelem už jsem se dohodla. Respektive kdybych se nedohodla, stejně mu došla trpělivost a já mít firmu, také chci, aby to v ní fungovalo, aby lidé, které zaměstnávám něco vykonávali. Já nic v tuto chvíli ještě nevykonávám, protože v září se bude v Motole řešit taková drobná operace, tzv. Otisova. To je operace rozšíření močových cest. U žen totiž není nic neobvyklého, že se jim tyto cesty zúží a tak jsem se zařadila mezi ně. Tři dny hospitalizace, čtrnáct dní rekonvalescence doma a potom už žádná omezení. Prý i bazén si už budu moct v klidu dopřát. Hmm. To bych ráda, i když moje kolegyňka říká, že do rybníků ani bazénů nechodí. Z hygienických důvodů, protože má strach o svůj spodek. Tomu rozumím.

 

Já už si užila pobyt na pláži v Německu a musím říct, že to byl kouzelný zážitek oproti tomu loňskému, kdy jsem se neustále strachovala, zda-li v mých kraťáskách nebude nechtěně vymodelována boule. Teď už jsem kraťásky odhodila a vzala si normální plavky. Tyrkysové s bílýma puntíkama koupené v akci v Takku. 🙂 Do vody jsem i tak chodila po stehna a tolik jsem toužila tam skočit celá.

 

„Hele, tamhle ten úchyl ti pořád kouká na zadek!“, upozorňoval mě Tom, který se k naší výpravě za koupáním s dětmi a „exšvagrem“ prostě musel vetřít.

 

Ležela jsem na dece na boku a schválně jsem Tomovi ukazovala hlazením svého pasu, jak se mi na mně líbí ty ženské křivky 🙂 A ten úchyl za mnou pořád čuměl 🙂

 

Ne, to nemusel být a pravděpodobně ani nebyl úchyl. Takhle ho označil jen Tom. Byl to muž. To stačí 🙂 A nebyl jediný, ale já je nevnímala, natož abych někoho provokovala. Vnímal je jen Tomův ostříží zrak.

 

 

Otisova uretrotomie byla provedena v jedné americké studii na 200 ženách. 68 % dalo souhlas, aby byly po dalších 33 let sledovány. U 9 % případů bylo nutné zákrok provést v této době znovu, u 2 % případů se objevily komplikace, které nebyly závažné.

 

Fessenden Nott Otis byl takový zvídavý americký urolog a svou uretrotomii vymyslel v r. 1878.

 

Víc bych to tu nerozbírala, ale přišlo mi zajímavé o tom napsat, protože ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že nějaký Otis existuje. A taky slovo epicystostomie. Navíc jsem se dnes vznášela v bílomodrých letních šatech právě na kontrolu na urologii u nás a myslím, že ještě dlouho se vznášet budu 🙂 Protože léto a ženství, to je nesmírně zajímavá kombinace 🙂

 

Sestřička mě na naší městské urologii nemohla zadat do počítače. Snažila se o to, protože jsem jí přinesla novou průkazku zdravotní pojišťovny s novým jménem a rodným číslem. Jméno bylo v pohodě, ale rodné číslo nešlo změnit. Tak se tak dívám do monitoru a říkám: Zkuste změnit nejprve pohlaví, máte tam M.

Pak se rodné číslo samo změnilo na číslo obsahující číslici 5 (tedy identifikujcí ženu) a bylo to.

 

Vtipné bylo, když jsem volala operátorovi do T-mobile s dotazem, zda musím hlásit, když jsem změnila jméno a rodné číslo. Nedělala bych to, ale chtěla jsem si změnit tarif a jít k úplně jiné společnosti a líbilo by se mi mít tam nahlášenou už Terezu.

V hlasovém automatu především neexistuje volba pro nahlášení změn osobních údajů a přepojit na operátora lze pouze po výběru z hlavního menu, tak jsem vybrala „vyúčtování“ a ptám se operátorky, zda to musím hlásit.

„Ano, samozřejmě že musíte. To jsou velice důležité údaje.“

Joo dobře, to vím taky.

„Tak já to tedy hlásím. Chcete naskenovaný občanský průkaz?“

„Budete muset bohužel na prodejnu, přeci nebudete takový dokument posílat e-mailem?“

Běžně tento dokument posílám e-mailem a šetří mi to čas.

„Já na prodejnu ale nechci, nemám na to čas. Chci vám to nahlásit takto, jako jsem to udělala i jinde.“

„Je mi to moc líto, ale budete muset na prodejnu. A co že to máte za změny?“

„No jméno, příjmení a rodné číslo.“

„Co? Rodné číslo? Vy máte změněné rodné číslo? To přeci nejde.“

Tak já tu ještě budu operátorce vysvětlovat, že to jde? Nehledě na to, že se občas měnila rodná čísla i lidem narozeným před rokem tak nějak kolem 1950 a dále těm, kterým byla vystavena duplicitně, na což se přišlo později.

 

Na žádnou prodejnu nejdu.

Já to nahlásila a hovor byl monitorovaný, kdyby něco.

 

 

Chtěla bych moc poděkovat všem, co jste mi poslali v mailu kondolenci kvůli mojí mamince. To, co jste mi psali mě dojímalo a rozplakávalo. Ona pro spoustu z vás existovala jen tady na blogu a přesto jsem měla pocit, jakobyste jí důvěrně znali. Chybí mi tu.

 

 

Otis nebyl ale jedinou novou informací, kterou jsem se v těchto týdnech dozvěděla. Člověk se pořád učí.

 

Tohle jsou vyloženě mé vlastní úvahy.

 

Tom mě neustále přiváděl na myšlenku, jak testosteron ovlivňuje mužské chování během dne. Jak je muž schopný ovládat své pudy, jak vysokou má tuto schopnost například narozdíl od zvířat nebo od jiných mužů. Myslela jsem si opravdu velmi dlouho, že testosteron má na svědomí, že muž myslí jen na jedno a totéž – na sex, na své uspokojení, na ženu jako sexuální objekt a je jen otázkou ovládání tohoto pudu, zda se to ta žena dozví nebo ne. On je rozdíl, když muž před ženou řekne: Máš krásné vlasy. Nebo: Vykouříš mi ho?

 

Bohužel (nebo možná i bohudík za takovou zkušenost) už jsem zažila obojí.

 

Přemýšlela jsem, proč žena nikdy neřekne: „Vylížeš mi jí?“ 🙂

(Rozhodně ne tak často a není to tak běžné, jako u muže.) Kde je ten rozdíl? Musí to být přeci testosteron a jsem přesvědčená i dál, že je.

 

Ale…

 

Když jsem se snažila Tomovi zdůvodnit, proč je jeho chování v některých chvílí tak mužské, samčí a zvířecí, že není schopen tento pud ovládat, vzpomněla jsem si na větu, kterou jednou řekla má kamarádka Léňa své malé dceři: „Kdyby ses někdy ztratila, pamatuj si, že nikdy nesmíš oslovit muže. Vždycky jen ženu!“

 

Je to proto, že zatímco ženy jsou spíše opatrovnice a dítě u ní může najít záchranu, muž může velmi často této situace zneužít. Přišlo mi to jako chytré řešení a přemýšlela jsem, proč posíláme naše ztracené děti k ženám, zatímco k mužům nikoliv.

 

Proč jsou všichni ti pedofilové, nekrofilové, gerontofilové a spousta dalších -filů vždycky jen muži? Co se to v nich děje jiného?

 

Bytostně opravdu nenávidím, když někdo ubližuje dítěti jakýmkoliv způsobem a tak jsem zjišťovala, existují-li také například pedofilní ženy. Máme-li se bát.

 

Na wikipedii se o pedofilii dočteme spoustu informací, že není pedofil jako pedofil.

 

V rozhovoru pro časopis „Psychologie dnes“ z r. 2002 vylíčila Hana Fifková případ z její terapeutické praxe, kdy k ní byl poslán 14letý mladík, u kterého byla diagnostikována homosexuální pedofilie. Nyní má tuto svou parafilii údajně zcela pod kontrolou, dokonce vede i dětské oddíly. V tomto rozhovoru mj. řekla: „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“

 

Prof. Weiss uvádí, že typickým příkladem pedofilů byl Hans Christian Andersen nebo Jaroslav Foglar.

 

Uvádí se, že pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastním, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.

 

Až do této chvíle jsem si myslela, že pedofilní ženy opravdu neexistují, ale tuto mou představu zbořila zpráva prof. Weisse a Zimanové z r. 2008, zabývající se terapií sexuálních deviantů v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, že v České republice je dosud zaregistrovaný jeden případ pedofilní ženy, jakési L.B., která sexuálně zneužívala své dvě malé dcery, osahávala je a další detaily tu popisovat nebudu, lze se je dočíst v této zprávě.

 

Paní L.B. úplně změnila můj pohled na muže, který nedokáže zvládat svou testosteronovou bouři (jak já říkám). Ve zprávě se uvádí, že výskyt ženské pedofilie je ojedinělý a zatímco americké studie dokládají až 7% zastoupení žen, v ČR je to jen 1 %. V americké studii byla dále zveřejněna hrůzná čísla z výsledku anonymního průzkumu necelých dvou tisíc vysokoškolských studentů, kde možnost chtít mít pohlavní styk s dítětem do 13 let přiznalo 20 % z nich. To by znamenalo, že každý pátý muž touží po sexu s dítětem.

 

Opravdu je moudré posílat děti, pokud se ztratí, k ženám.

 

V naši české studii s názvem Homosexuální pedofilie u žen o paní L.B. jsem doufala, že najdu odpověď na svou otázku, proč jsou tak často pedofilní muži, nikoli ženy. A také co vedlo paní L.B. k tomu, aby své děti sexuálně zneužívala. Neměla partnera (aby to dělala pro něj) a sama přiznala, že jí vzrušuje představa, že se dvě takto malé děti milují, že pak nemohla na nic jiného myslet a pokud se měla milovat s dospělým mužem, vzrušit ji dokázalo jen to, když se na ní jedna z holčiček dívala.

 

L.B., jakožto žena, nemá tak vysoké hladiny testosteronu, které mají muži a kterým způsobují nechtěné i chtěné erekce, vzrušení za jakýchkoliv okolností, situací, bez ohledu na denní dobu nebo rozpoložení.

 

Pokud jde o pedofilii u žen, jde vždy o ženy sociálně slabé, zanedbané, s velmi malou inteligencí či dokonce postižením, které se ve vztahu s dítětem cítí dobře, naplňuje je a mnohdy jim způsobuje dobré pocity jen to, že mají nad ním moc. Nejde primárně o sexuální uspokojení, ale o naplnění své touhy po uznání, po moci, po fungujícím vztahu, který nikdy neměly a ani mít nemohou. Tyto ženy byly v dětství samy zneužívány (mužem).

 

Na českém internetu se tedy dočteme pouze o jedné ženě s diagnózou pedofilie.

 

Na britském internetu ale otázku, zda existují pedofilní ženy, řeší také a rozhodně to není jen otázka jedné jediné jako u nás. V diskusi u anglického článku o tomto tématu si deník vybral několik příspěvků do diskuse jako důkaz, že ženská pedofilie existuje. Někteří čtenáři popisovali, jak byli jako malí zneužívaní právě ženami, především vlastní matkou, což je jedno z nejhůře prokazatelných pedofilních chování.

 

Léčba takových deviantů spočívá v podávání androcuru, který tlumí sexuální apetit mužů. Ale jak se léčí ženy? Tam není třeba tlumit vliv testosteronu.

 

 

Chtěla jsem uvést úvahu o tom, co kdyby byl transsexuální pacient pedofilní a tím by se vlastně stal prvním ženským pedofilem i po přeměně a nikdo by to nepoznal? To mi přišlo skandální. Ale jak je vidět, pedofilie není jen výsadou mužů, i když ve valné většině ano.

 

Myslela jsem si, jak napíšu článek o tom, že pedofilové jsou jen muži, zatímco ženy nikoli. Že muži mohou být zkrátka takoví a někteří z nich své „testosteronové záchvaty“ nedokáží hlídat, zatímco my ženy jsme milující, klidné, ale mnohdy i vášnivé bytosti, které mají vše pod kontrolou.

 

Není to tak. Jsou ženy nymfomanky, jsou ženy, které mohou mít sex pětkrát denně a ještě u toho přiznávají, že je to tím, že mají zvýšenou hladinu testosteronu, zatímco na jejich vzhledu byste to poznali marně, protože jde o krásnou roztomilou blonďatou „princeznu ze mlejna“ (to byl jen příklad, který znám ale osobně).

 

Přiznávám to nerada, ale na testoteron nemohu svést všechno 🙂

 

 

Já vím. Příšerné téma. Ale tento článek vznikl zcela spontánně proto, že jsem to chtěla někomu říct.

Černými dny prosvítá slunce svými nezničitelnými paprsky a přináší mi malé radosti, které teď potřebuji jako sůl.

Život jde dál a tak pokračuji ve své započaté cestě, která už je sice u konce, ale doznívají poslední tóny závěrečné hymny, která mi hrála v cíli.

Takže zítra si jedu do své střední školy pro nové maturitní vysvědčení. Byly s tím trochu starosti. Nejdřív mi školu zrušili, pak její archív nemohla následnická škola nalézt a když už se to konečně podařilo, nebyla přítomná paní, která tuto agendu vyřizuje. Ale zhruba po 14 dnech mi volali, že už je vše hotové, tak se moc těším do města, které mám opravdu moc ráda a zůstává pro mě navždy opředené kouzlem mládí, studentských snů a romantických procházek osamocená a šlehaná větrem, deštěm nebo vůní lipových květů v červnovém sluníčku, které rozpaluje dlažební kostky na chodníku, z něhož vyrůstá nádherný jedinečný gotický kostel, na jehož schodech skládala jsem si zamilovaná básničky a vedle kterého jdu já s maminkou právě pro mé maturitní vysvědčení. Červen, to je měsíc plný nadějí na krásné léto. Tehdy po ukončení střední školy i nadějí na nový život. Ten ale přišel o mnoho let později.

 

Před chvilkou jsem se vrátila z pošty, kde jsem si nechávala vystavit výpis z rejstříku trestů. A jelikož jsem si dnes ráno vyzvedla svůj úplně nový občanský průkaz spolu s ostatními doklady, musím říct, že to byl nepopsatelně krásný pocit podávat poštovní úřednici občanku, kde je mé ženské jméno, ženské rodné číslo a písmenko F.

 

 

(Ten podpis jsem vážně odflákla a tak ho teď aspoň nemusím retušovat, protože takhle se nepodepisuji. Důležitá je tam ovšem ta čárka na konci, neboť ta zdůrazňuje, že jsem -ovááááá a používala jsem jí v podpise, i když jsem byla ještě -ůůůůů.) 🙂

 

Důvod, proč jsem chtěla napsat tento článek byl původně ten, že jsem si ve svém online výpise zdravotní pojišťovny našla konečně vyúčtování mé hospitalizace v Motole.

Jde o výpis za 4 nejdůležitější dny, kde jsou uvedeny i jednotlivé lékařské výkony včetně hodnoty v korunách.

Celkem tedy vyšla má operace na 32.267,91 Kč. Následující dny už se účtovaly pouze částky v rozmezí 300 – 1000 Kč za jednotlivé odběry krve, které mi dělali tolikrát, až jsem z toho byla otrávená a které dohromady činí zhruba 6.000 Kč.

Výpis se ovšem velmi liší od výpisu, který jsem před rokem viděla u Dannie, která si jej nechala vytisknout pro svoji slovenskou zdravotní pojišťovnu a tehdy byl účet na zhruba 116.000 Kč. Tedy téměř čtyřikrát vyšší.

 

Jelikož jde o údaje, které podle mě nejsou tajné, považuji za zajímavé je tu zveřejnit. Překvapila mě totiž tak nízká částka. Takové operace v USA se pohybují i kolem 700.000 – 1.000.000 Kč. Tady je to prkotina.

 

 

Tento výpis je včetně mé druhé revizní operace.

 

Až teď v září se ve výpise uhrazené péče objevily další položky z května/června během mé hospitalizace. Celkem se však částka stejně vyšplhala jen na 51.951 Kč.

 

 

 

Ze včerejší návštěvy mé střední školy, která už neexistuje a tak archiv převzala jiná jsem si přivezla nové maturitní vysvědčení. Není to žádný zázrak, neboť na přední straně logicky nemohla škola podepsat tři členy maturitní komise a dát razítko školy, kterou jsem studovala, takže první strana je sice totožná jako původní, ale chybí na ní právě ony podpisy a razítko. To jsem dostala na zadní stranu s poznámkou, že jde o stejnopis, který souhlasí s originálem a razítko je školy, která archiv té mé převzala, což působí trošku nevěrohodně, ale hlavně, že je platné s mým novým jménem i rodným číslem.

 

Ze včerejška jsem si přivezla ale ještě něco. Tyto dvě fotografie. Prostě jsem musela. Za dvacet let tohle mé studentské město tak zkrásnělo a zmodernělo. Kdopak ho pozná?

 

 

 

 

Obrázek níže jsou přesně ty chrámové schody, na kterých jsem sedávala s hlavou v oblacích a touze po neuskutečnitelných snech, které se ukázaly být uskutečnitelné.

 

Prokletím osamocených cestovatelů je, že si ze svých cest přivezou velkou spoustu krásných fotografií, ale jen na málokterých jsou oni samotní. Cestou zvlněnou krajinou Českého středohoří jsem viděla pár, který radostně skákal ve zlatém poli zralé pšenice. Fotil nebo točil se totiž na samospoušť ve foťáku položeným na autě. Kdyby tam byl jen jeden z nich, nikdy bych takovou radost v poli neviděla. To je právě ten rozdíl mezi číslovkou jedna a dva…

 

 

Najde-li se člověk, který z osamocené cestovatelky udělá neosamocenou a vyfotí mě sedící zasněnou na těchto schodech, tu fotku sem na blog dám.

 

 

 

Dostala jsem e-mail od Johanky, která mi poslala výpis z pojišťovny OZP na celkovou částku 48.007,73 Kč za SRS u MUDr. Vřeského v Ostravě. Částka je srovnatelná s částkou, kterou si účtovala FN Motol.

 

Johanka: „Co se týče zákroku u MUDr. Vřeského v Ostravě: bez komplikací, v rámci možností v pohodě. Sice mě to do konce roku poněkud uzemnilo, ale to nebylo žádné překvapení, s tím jsem musela počítat. Momentálně mám ještě stále malé otoky – speciálně horní část pravého stydkého pysku – a pořád ještě musím mít gaťky i v noci, protože když tam není alespoň slabý protitlak, tak je to nepříjemé. Ale rozhodně se to sice pomalu, ale pořád lepší. Jak mi bylo řečeno mojí (již ne sexuální, ale jinak stále) partnerkou, je to jako normální ženská. Je fakt, že po těch otocích je kůže na stydkých pyscích poněkud vytahaná, nevím jestli se to zatáhne, nebo jestli se s tím bude muset ještě něco dělat. Ale vcelku spokojenost.

 

Každopádně nelituju, že jsem zvolila Ostravu. I přes to, že jsem šla na operaci až na druhý pokus, protože napoprvé mě roztržitý doktor Vřeský zapomněl nahlásit do nemocnice, což jsem zjistila až pět dní před datem operace. Trošku šok. 🙂

Přiznám se, že když čtu, jak se v Motole dilatuje už tři-čtyři dny po zákroku, zvedají se mi vlasy hrůzou na hlavě, to bych asi bolestí lezla po stropě. Nebo by mě museli fest nadopovat, ty tři ibalginy denně, co jsem tou dobou dostávala v Ostravě, by nejspíš nestačily.

 

Jo – a momentálně hloubka 11.5 cm měřeno zezadu od hráze. Nevím, jestli se mi podaří jít ještě hlouběji, ale tak jako tak si to prohloubit (což v Ostravě dělají) už asi nedám.

 

Teď ještě čekám, až mi MVČR přidělí nové rodné číslo, pak vyřídit doklady a mám hotovo… :-)“

 

A je tu konec.

Tuhle větu jsem si přála říct už dlouho, i když je pravda, že ke konci mě přeměna začala i bavit. Už to totiž bylo o něčem jiném, než na úplném začátku. Jakmile jsem viděla cílovou pásku, už jsem si to spíš užívala, než abych se trápila. Ale stejně jsem se těšila, až to skončí. Tohle mé narození. A budu na světě – já Tereza.

 

Nepláču. Mám velkou radost. I když kousek nostalgie ve mně stejně je. (Na začátku psaní tohoto článku to ještě šlo, ale na konci už jsem byla na měkko).

 

Řekla bych, že je důležité si jednou uvědomit, že konec nastal. Že je tady. Přišel a je na čase se posunout dál. Nezůstávat někde, kde už nemám co dělat a kde ani být nechci.

 

Zrovna tenhle konec je ale moc krásný, protože mi otevřel úplně všechny dveře, které jsem toužila mít otevřené už od dětství, kdy jsem ještě jako maličká nevěděla, co se to se mnou děje a proč dělám věci, které si neumím vysvětlit a které jsem si ještě dlouho vysvětlit neuměla, protože jsem o všem zarytě mlčela.

Nemlčte! Řekněte to někomu blízkému a on vám může pomoct.

 

Má přeměna skončila.

Začíná život přesně takový, jaký jsem si vysnila. Na druhém břehu, na opačné straně – jak tak často rády říkáme. Prostě mezi náma holkama přece!!! 🙂

 

Odcházím od cílové pásky, ke které jsem běžela tou největší rychlostí, jakou jsem mohla. Když tedy nepočítám patnáctiměsíční výpadek na přelomu roku 2012 a 2013, kterým jsem si vše úplně zbytečně prodloužila, ale já tehdy opravdu svou ženu milovala a musela jsem dělat věci, které jsem tehdy dělala, abych přišla na to, že je to k ničemu a když už jsem neměla co ztratit, přišel úplně přirozený, logický a spontánní moment, do kterého jsem se nemusela ani chvilku přemlouvat. Jakoby mi někdo řekl: „Tak, teď už jsi vyčerpala všechny možnosti jak na tomhle světě přežít. Už ti zbývá jen ta jediná. Tak už to konečně udělej!“

 

 

Je to chvilka, co mi bylo oficiálně Ministerstvem vnitra přiděleno nové ženské rodné číslo. Dostala jsem doklad o změně osobních údajů (ženské jméno a ženské rodné číslo), na základě kterého se mi už připravuje nový občanský průkaz, ze kterého už nikdo nikdy nevyčte nic o mé minulosti. Jakobych se Terezou narodila. Přesně takový mám i teď pocit. A ten mě těší i hladí na duši. Ale vždycky jsem říkala, že i kdybych měla žít jen jeden den jako žena, jdu do toho.

 

Když mi matrikářka dávala nový rodný list, nemohla jsem z něj spustit oči. Musela jsem se usmívat a během dneška už jsem si to své krásné nové rodné číslo četla asi stokrát! Je úplně naprosto dokonalé!!! Je to pro někoho obyčejné číslo, které si ani nezaslouží pozornost (protože je právě tak obyčejné, přirozené, logické a normální), které mají všechny holky od narození automaticky, ale já si ho „zasloužila“ až teď.

Matrikářka byla velmi milá. Popřála mi do nového života hodně štěstí. Ona si tu radost snad užívala se mnou, vážně to tak vypadalo. Až mě zamrazilo po celém těle, když jsem šla s nově vystavenými doklady z matriky na občanky, kde paní nehnula ani brvou, ale musela jsem jí slovy zopakovat, ke kterým změnám vlastně došlo: „Změna rodného čísla, jména, příjmení a pak ještě něčeho.“ (Nechtěla jsem říkat nahlas „změna pohlaví“). Na zeleném náhradním dokladu o změnách v občanském průkazu je spousta kolonek. Jak si ale matrikářka všimla, chybí tam kolonka pro „změna pohlaví a datum této změny“, tak to vepsala do kolonky „důvod“ a připsala i datum.

 

Takže můj náhradní doklad obsahuje tyto změny:

Změna pohlaví – 15.6.2015 (den, kdy bylo vystaveno potvrzení o ukončení léčby změny pohlaví od Hanky Fifkové)

Změna jména a příjmení – 29.6.2015 (den, kdy rozhodnutí vydané matrikou nabylo právní moci)

Změna rodného čísla – 7.7.2015 (den, kdy mi Ministerstvo vnitra přiřadilo naprosto dokonalé rodné číslo)

 

A na rodném listě už mám písmenko F. To je takové moc hezké písmenko, kvůli kterému na určitém místě přelepujeme občanky, jakože omylem poškrábáváme či viditelně přepisujeme černou fixou z M na F.

 

To proto je přeměna tak úžasná. Během ní totiž zažíváme tolik důležitých životních změn k lepšímu, že nejsem schopná nebýt opět v té své euforii. Matrikářka na mně viděla, že mám radost. Viděla to už přesně před 22 dny, kdy jsem tam přišla poprvé a tak se snažila vše maximálně urychlit. Věděla, jak je to pro mě důležité, za což jí moc děkuji.

Žádost jsem si podala na matrice 22.6., připravena pro mě byla 29.6. a dnes 14.7. jsem si šla pro nový rodný list s novým rodným číslem. Ministerstvo vnitra mi tedy přidělilo nové rodné číslo za 8 dní, ale chvíli trvalo, než se to dostalo poštou na naší matriku a připravily se všechny potřebné dokumenty, takže to nakonec trvalo 15 dní.

 

Matrikářce jsem se zmínila, že s rozhodnutím o změně jména jsem si zkoušela přes kontaktní formulář změnit jméno ve své bance, ale neuspěla jsem (což je chyba banky, která po mně požadovala občanku, i když měla jméno změnit ihned, neboť rozhodnutí bylo v právní moci). Dozvěděla jsem se, že z banky z Prahy volal jistý moc milý pán a dotazoval se, zda dostanu ještě občanku, protože by ji ke změně stejně potřebovali. To ale věděli už ode mě, kdy jsem změnu jména (kterou mám povinnost nahlásit) odeslala e-mailem včetně naskenovaného rozhodnutí s informací, že jakmile obdržím nový občanský průkaz, doložím ho také.

 

Novou občanku budu mít za tři týdny, takže si pro ní půjdu 3.8. a pak s ní oběhnu i ostatní instituce, tentokrát už všechny (ne jako v případě neutrálního jména, kdy jsem jich spoustu záměrně vynechala a neřešila to). I když (jak jsem zjistila a doplňuji později), s novou občankou se špatně vysvětluje, že jsem opravdu tatáž osoba, jejíž jméno a rodné číslo jdu změnit. Dobrý den, tady Nováková. Víte já tu mám řidičák na pana Nováka a chtěla bych, aby na něm bylo napsáno Nováková 🙂 To by mohl říct každý a po vydání nové občanky už nebudu mít v ruce žádný doklad, který spojuje mé staré rodné číslo s novým. Jediným dokladem je rozhodnutí z matriky, že Nováků se mění na Nováková, ale o rodném čísle ani zmínka. Ta je jen v dočasném dokladě potvrzující změny v občance napsaná rukou na matrice právě pro potřebu vyrobení nové občanky. To by se taky potom mohlo klidně stát, že po mně budou chtít na odboru dopravy, abych dělala znovu řidičák, protože nikdo s tímhle rodným číslem řidičák nemá 🙂

Zatímco když se úřednice teď podívá na náhradní doklad, který mi po vyzvednutí nové občanky vezmou, uvidí tam krásně, které rodné číslo se mění na které.

 

Stejně je hezké, že holky ho mají jiné než kluci :). Takhle mám o radost víc.

 

Úřednice na občankách tedy dnes ještě nebyla tou poslední osobou v mém životě, které jsem chtě nechtě musela prozradit to, co už po vyřízení všech dokladů nikdy nikomu říkat muset nebudu.

 

 

Dostala jsem se do stanice, ve které už je potřeba vystoupit, protože se jí říká konečná. Ale příliš dlouho se tu neohřeju, protože nastoupím na další linku, ze které už ovšem nikdy nevystoupím.

 

Začíná mi život, ve kterém je vše napraveno a vše, po čem toužím, dovoleno. Svoboda duše, srdce i těla na nejvyšší úrovni, jakou jsem za celý svůj život zažila.

Nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Tohle není sci-fi, tohle je realita. Byla to ta poslední naděje, kterou jsem ve svých šestnácti opustila jako něco, co se nikdy nemůže stát, protože to nejde a vůbec jsem netušila, že se tehdy mýlím.

 

Začíná mi život, ve kterém si mohu dát sponku do vlasů, namalovat řasy, učesat dlouhý culík, nosit růžové nehty, sukně, sandálky na podpatku; ve kterém se mohu do divadla načesat a vybrat nějaké hezké společenské šaty, ve kterém mohu jít bez trémy nakupovat dámské plavky nebo další z miliónů párů bot, kterých mám pořád málo, utrhnout si v létě na louce kopretinu a dát si jí do vlasů, dívat se na třpytivý prstýnek na mém prstě (který ještě nemám), dostávat květiny, které mi obarví byt i náladu, péct buchty svému milému a pak poslouchat, jak jsou úžasné a jak úžasná jsem kuchařka. Začíná ale také život plných košů prádla na vyžehlení, uklízení pohozených ponožek, které tu zanechal kdosi, kdo bydlí po mém boku :), vymýšlení „co k obědu“ a asistence při koupi jeho nových kalhot, jejichž velikost si nikdy nepamatuje 🙂

 

Život, jehož každý den jsem chtěla žít jako Tereza mi začal. Skončilo bezstarostné trajdání po nočním městě nebo výpravy za dobrodružstvím do přírody úplně sama s baťohem (i když jsou takové odvážné holky, mluvím o „bezstarostnosti“). Tohle je život, ve kterém mužův chtíč dokáže ubližovat, protože teď jsem já to něžné pohlaví, které je pouštěno do dveří nebo oslovováno v supermarketu sebevědomými muži, jejichž zájem může být i milý.

Teď to ale také nemusím být já, kdo může být oblíbená, zatímco moje vagína ano. Svět, ve kterém je spousta věcí ještě stále postavených na dominanci muže a na podřadnosti ženy, i když se tvrdí, že ve vyspělé společnosti něco takového snad neexistuje.

 

V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem pochopila, že hezké vzpomínky nelze zničit. Že silné zážitky nelze zapomenout a že láska je věčná bez ohledu na všechny šrámy, které dostala.

Ještě tři roky zpátky jsem bojovala s nedělními večery, se svými slzami, se sevřeným srdcem, kdy jsem se vracela do prázdného bytu po odvezení Kačenky její mamince. Tehdy (a ještě i celkem nedávno) jsem přemýšlela, jak mohu docílit toho, aby mi bez Kačenky nebylo smutno. Myslela jsem si, že to jde (další omyl, stejný jako myslet si, že vlastní identitu můžeme popřít).

Nejde to.

Je naprosto přirozené plakat, když se mi stýská po mé dceři a jít druhý den do práce, která mě z téhle nálady aspoň trošku vytáhne. A taky se nesmírně radovat, když si pro ní jedu, když nemohu nastartovat, protože mi toho chce tolik říct a vypráví a vypráví, princezna moje.

 

Přeměna mi dala 99 věcí, ale jednu mi vzala. Tohle jedno procento je ale tak silné, že stále vchází do mých snů, kam přichází Kačenka, moje žena, moje tchýně nebo jejich koťata, jejichž jména mi Kačenka postupně jmenuje, ale oni mě nikdy nevidí. Mávám na ně za oknem, ale jen projdou bez povšimnutí. Tam za okny vidím ty růže na jejich zahradě, ke kterým Kačenka běží si přivonět a volá mě k nim. Stromy, které se mi klaní ve větru a já jim, voňavá tráva, na které sedím šťastná i nešťastná. A zatímco mi teď tenhle symbol rodinného štěstí, který mě opravdu naplňoval chybí, protože je přirozené, aby mi chyběl, sedím tu opět šťastná i nešťastná, ale přesně naopak: Tehdy jsem měla jen tu jednu jedinou věc (vysněnou rodinu), ale chybělo mi 99 dalších věcí (můj život ve správném těle a vše s tím spojené). Teď už těch 99 věcí mám.

 

 

Já to ale nechci vrátit. Nefungovalo by to. Jen ráda vzpomínám na to, jaké to bylo. Ráda vzpomínám i na svojí ženu a na těch 12 let s ní, na všechny uskutečněné sny i překonané překážky, které jsme spolu překonaly, až na tu jednu. Chtěla bych prožívat totéž, ale teď prosím už jen sama za sebe, abych nemusela rozdělovat štěstí a smutek na 1 a 99 důvodů, ale už mít jen hezkých celých 100 pohromadě. 100 důvodů ke štěstí, protože k tomu úplnému už mi chybí jen právě jedno, které bych klidně nazvala láska.

 

Nicméně těch 99 důvodů ke štěstí za to stálo a věřím, že i ten jeden poslední jednou přijde. Z téhle strany si ho opravdu užiju.

 

 

Se svým ženstvím už jsem se tedy přivítala a dostatečně nad ním porozplývala. 🙂

Teď je na čase poděkování.

 

Když jsem začala 25.3.2012 psát celá zoufalá svůj první článek, potřebovala jsem to někomu říct, ale nebylo komu. Založila jsem si tenhle blog s tím, že vůbec netuším, jak skončí. Tehdy jeho konec nebyl podstatný. Potřebovala jsem jen psát a díky tomu přežít.

 

Od té doby uplynulo přesně 1206 dní (3 roky, 3 měsíce a 19 dní).

 

Během mé cesty mi do ní vstoupili úplně noví lidé, ze kterých se stali mí přátelé. Také spousta těch z vás, se kterými jsem jen tu a tam prohodila pár slov se v těch nejtěžších chvílích dokázali postavit na mou stranu, někteří jste potřebovali spoustu času na strávení takové informace, ale nakonec jste zůstali se mnou, což posílilo naše vzájemné pouto.

Byly chvíle, kdy jsem plakala. Kdy jsem nemohla spát, protože jsem v hlavě řešila milión věcí a nevěděla, z čeho plakat dřív. Ale i v takových chvílích jsem měla komu napsat, že je mi smutno a vždycky mi přišla nějaká povzbuzující odpověď.

 

Začátky byly nejisté, vůbec jsem nevěděla, jak to celé dopadne. Věděla jsem jen, že musím věřit tomu, že to dopadne dobře, protože jinak bych se dál nedostala. Pravidlo úspěchu zní: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávat! Cokoli si dokážeme představit, a čemu dokážeme věřit, toho lze dosáhnout.

 

Děkuji Vám všem, kdo jste stáli celou dobu při mně. Na začátku kdysi dávno jsem ani netušila, že existujete, ale tenhle blog mi Vás do mého života přinesl, protože to tak mělo být. Byli jste mi oporou, inspirací, radostí a častokrát jsem hořela zvědavostí, kdo se vlastně skrývá za tou přezdívkou či jménem, které se objevuje v diskusích pod mými články nebo v mé poště.

 

Snad proto, že jsem přicházela na stranu žen, objevily jste se vy, empatické a energické ženy, které bych s klidem mohla kolikrát nazvat anděly.

Ale objevili se i muži. Milí, galantní a já pochopila, že tenhle svět se naštěstí ještě úplně celý nezbláznil. Že se nenaplnily mé obavy, kdy jsem se na začátku domnívala, že mi budou pod nohy házeny klacky snad úplně všude a kýmkoliv. Nebylo to tak.

 

Chtěla bych poděkovat ale i holkám a klukům, kteří se mi svěřili se svým trápením, obrátili se na mě s důvěrou mnohdy úplně poprvé v životě a které jsem snad navedla na tu správnou cestu. Nebo přinejmenším vyslechla a vyslovila myšlenku o naději, která je tu vždycky.

 

Věřím, že holky, které přišly po mně, budou stejně tak šťastné jako já (a jako mnoho holek přede mnou) a těm z vás, které jste se rozhodly vepsat své pocity a myšlenky z přeměny také do svého „deníčku“ přeji, abyste se nikdy nenechaly odradit cizími hlasy a vždy šly jen za svým srdcem, které stačí poslouchat. Věřím, že i vaše blogy jednou skončí šťastně – a že jednou skončí.

 

Poděkování patří ale i někomu, bez něhož by nebyla má přeměna uskutečnitelná a bez něhož bych se nikam nedostala. Je jím moje terapeutka Hanka Fifková.

 

Spousta z Vás, co mi vkročili do života během posledních dvou tří let, mi zůstává v srdci navěky.

 

 

 

Konce jsou důležité.

A já konečně odcházím tam, kam patřím.

Mezi nás holky.

 

Tato kniha je dopsána.

Protože příliš dlouho nevydržím nepsat, může se tu ještě někdy objevit nějaký článek. Třeba jak jsem se vdávala v bílých šatech a přidám svatební foto! 🙂

Ale nejspíš to bude jen tehdy, když někde narazím na něco zajímavého a takový článek už nebude souviset přímo s mojí přeměnou.

Ta tímto dnem skončila.

 

Tento blog jsem nenapsala já.

Napsali jste ho vy, které jsem během přeměny potkala, pomáhali mi a stali se tak jeho součástí prostřednictvím rozhovorů, zážitků a setkáních s vámi.

Bylo vás tolik, že by k tomu nestačily ani půlhodinové titulky na závěr tohoto příběhu a to jsem si myslela, jak o všechno přijdu, jak vše bude těžké a bůhví jestli to všechno zvládnu.

 

Já pak vše skrze mé srdce jen přepsala sem.

 

Toto je poslední článek o mně, o mém životě a o mých vlastních pocitech z mé přeměny.

 

 

 

 

 

A úplně na samotný konec jsem se rozhodla dát sem ještě tři poslední obrázky:

 

 

 

 

 

Děkuji Vám všem, že jste došli až sem.

Se mnou. ♥

Jsou to tři dny, co sousedé pode mnou mohou slyšet cvrkot jednoho proudu (tzv. čůrku) jakoby odněkud z mé koupelny, který tam nejméně tři roky slyšet nebyl. Tehdy jsem ten zvuk ale nezpůsobovala já. Je to ženská záležitost. Myslím tím proud, který slýchávám i já od sousedů nade mnou, když paní ráno vstává a jde do koupelny a nedá se (narozdíl jako v případě mužů) usměrnit 🙂 Je to taková velká změna, kterou si stále tak užívám a mám radost z toho, že už nemůžu čůrat ve stoje.

 

Je to stejné, jako když se mě sestra u zubařky nedávno zeptala, jestli „mi to tam dole nebude chybět“. To je zase otázka. :-/ Řekla jsem jí, že nebude úplně stejně, jako to nechybí jí. Vždyť to tam jen vadilo. To je to tak těžké pochopit? Nepatřím holt zrovna mezi ty ženy, které milují svůj penis 🙂

 

Změna nenastala ale jen ve způsobu čůrání. Nastala i v rychlosti okamžiku, v jakém čůrání začíná. To díky močové trubici, která je nyní krátká jen 4 cm místo původních 25 🙂

 

Jsou to tři dny, co jsem nadšeně a plná očekávání vplula do života, který jsem si vysnila, už bez hadičky, bez pytlíků, beze smutků i beze strachů. A hned tak naplno, že jsem si dnes ráno oblékla své oblíbené letní puntíkaté šaty a jela s Tomem na výlet. Tedy moment, na který jsem se moc těšila. S cévkou totiž nešlo šaty nosit, neboť nebylo kudy hadičku provléknout směrem k pytlíku. A pak tu byl ještě jeden hezký důvod. Jedny šaty jsem dřív nemohla nosit, protože jsou tak extrémně přiléhavé, že i po poměrně úspěšném pokusu bouli skrýt byla bohužel i minimální část stále vidět. Teď přišel čas, kdy boule je to poslední, co bych řešila, protože už žádná není! Sbohem boule, pytlíky, vousy, chlupy a testosterone 🙂

 

Byli jsme se podívat na stavby, z nichž jednu by si chtěl Tom postavit na svůj pozemek. Přivítal nás takový usměvavý milý pán, který vypadal úplně stejně jako Jeremy Clarkson z Top Gearu. Měl i podobné pohyby a věnoval se nám asi hodinu, takže Tom si od něj zjistil spoustu informací.

 

Já si tenhle výlet opravdu užívala a ani v nejmenším jsem neřešila, zda na mě někdo civí nebo ne, protože tyhle strachy se objevují čím dál méně a v menší intenzitě, než kdysi, což bych řekla, že je přirozené u každé z nás. Až jednou úplně zmizí (jako třeba dnes). Věci, které mi kdysi připadaly jako nepřekonatelné nebo jako obrovský problém, jsou teď maličkostí, kterou se ani nezabývám. Vůbec už o některých ani nepřemýšlím. To jsou ty posuny, které právě nastávají díky té hrozné délce celé přeměny, bez které by ale spousta důležitých momentů nenastala.

 

Pán nám v jedné stavbě vyzdvihl její přednosti, což jsem okomentovala slovy, že tohle se mi líbí a on to zase okomentoval slovy, že žena má stejně vždycky poslední slovo a o všem rozhodne nakonec ona. Tedy já – „paní“.

 

Pak se ptal, kolik máme dětí. Tom byl zase vtipný, takže řekl, že čtyři. To jsem hned okomentovala, že to není pravda, na což pán navrhl, proč si tedy nějaké neuděláme? (Nevím, na co v tu chvíli asi myslel, ale tohle rozesmálo i Toma. Kéž by to šlo. Ale i kdyby ano, stejně na to už nemám věk.) Nevím, jestli si uvědomil ten fakt, že pán nás vidí jako pár.

 

Věděla jsem, že tady opravdu žádné obavy mít nemusím. Ale jistá jsem si byla už od začátku, protože jsem se tak prostě cítila a bylo mi hezky, že konečně létám po světě bez hadičky, venku svítí sluníčko, je léto, já v šatičkách a pantoflích s bílou kytičkou…

 

Sedli jsme si k pánovi do kanceláře a během hovoru mi najednou povídá: „Vy jste tak podobná mé neteři! Bohdana K…. To jste celá vy, ale fakt!“

🙂

Bohdana 🙂

 

Tohle mě vážně baví.

 

Když telefonoval se svým synem ohledně našeho zájmu o některou ze staveb, vždy o nás mluvil jako o pánovi a paní, což Tom zase z legrace (které jsem se nesmála) okomentoval, že jsme bratr a sestra. Načež pán prohlásil, že stejně vypadáme jako manželé 🙂

 

Při loučení mě tenhle český Jeremy Clarkson pozval na Moravu, že s Tomem zatím zastřelí pár divočáků v lese, na které si koupil kulomet (z čeho jsem kulila oči), zatímco já se seznámím s jeho neteří, se kterou si budu rozumět a jakobych jí z oka vypadla. Opět zopakoval její jméno, takže jakmile jsme přijeli domů, hned jsem si jí našla na internetu a … fakt jsem nevěřila svým očím! To jsem celá já! 🙂 I Tom to prohlásil. Mám na Moravě dvojnici 🙂 Biologickou ženu.

Viděla jsem tedy jednu jedinou její fotku, kterou má veřejnou, ale bylo to opravdu příjemné, protože jsem to já, kdo je podobný téhle slečně a musel mi to díky té podobnosti i říct.

 

Tom ovšem s jeho paličatostí neuznal, že pán neměl ani tušení čehokoliv o mé minulosti a pouze prohlásil, že se se mnou chtěl určitě vyspat. Tak ať si to myslí. A začala zase jeho (naštěstí vzácná, ale na zabití a neakceptovatelná) chvilka rýpání, kdy velmi rád kritizuje všechno na všech a v tu chvíli hlavně na mně, takže jsem mu řekla, ať už si najde nějaký ten originál, jak on tomu teď říká a dá mi pokoj.

S názorem, že my nejsme originál jsem se setkala mockrát a jsem na něj zvyklá, takže si z toho hlavu nedělám. Jen nemlčím a okamžitě hájím svoji pravdu, že i já jsem originál ze stejné tkáně a stejného vajíčka, jež poté získává svoji člověčí mužskou nebo ženskou podobu vlivem pohlavních hormonů během těhotenství, že to jsou jen hormony, tedy chemie a na to nemá žádný argument).

Originál. Vždyť já po něm nežádám, aby se mnou byl, když nejsem ten originál.

 

I když to možná nemá jednoduché, nikdo ho nenutí se překonávat, aby se mnou někam šel mezi lidi. Protože jsou muži, kteří něco takového neřeší a klidně mě na náměstí vezmou za ruku. Co za ruku – do náruče! A běží se mnou po dlažebních kostkách, že mám strach, že se někde vymlátíme a bude to na kameře městských strážníků, což se ale tehdy s Michalem nestalo a skončili jsme v nedaleké cukrárně, na což moc ráda vzpomínám dodnes. To byly tak opatrné a nejisté začátky. Mé první pubertální 🙂 Nelituji ničeho, co jsem tehdy před rokem v létě vyváděla, přála si u toho, aby už uplynul ten rok, co je přede mnou a dostala se tam, kde jsem právě teď.

 

Můj partner mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Nebude se stydět dát mi pusu v autě před prací, když tam na mě čeká, aby mě vzal domů nebo rovnou třeba na zmrzku, nebude vytahovat minulost, nebude se ptát na délku mého přirození a ani nebude chtít vidět mé staré fotky. Tohle je opravdu něco, co někteří lidé nepochopí. Ale někteří naštěstí ano.

 

Nepotřebuji, aby mi byla minulost neustále jakkoli připomínána, třebaže jakože jen z legrace. Ani o tomhle se nežertuje. Já jsem žena. Nic jiného. A opravdu už vůbec ne transka, což je můj pohled, který jsem tu už vysvětlovala mockrát. Chce-li si někdo transka říkat dál, je to jeho volba. Stejně jako ta, že já jsem (i úředně) ženou.

 

Pro mého partnera budu jeho ženou a on pro mě mým mužem. Bude mě chtít objímat a bude mu dělat radost, stejně jako mně, že jdeme spolu někam na večeři. Řekne mi, že mi ty šaty sluší a já si vezmu náušnice, které jsem od něj kdysi dostala. Udělám všechno proto, aby mu chutnalo, co navařím, upeču, nasmažím; aby byl v mé přítomnosti spokojený a rád, že mě má, jako já jeho, těšil se na mě, stejně jako já na něj. To jsou sice naivní představy čtrnáctileté holky, ale ve skutečnosti to chce stejně každá, jen to říkají jinými slovy a já vím, co je láska, takže vím, co hledat.

 

No, tohle už není tak důležité, abych to tu rozváděla. Vůbec jsem nechtěla psát o Tomovi, jenže na výlet jel se mnou, takže byl jeho součástí a je tedy i součástí tohoto článku. [5.7. jsem některé pasáže a detaily týkající se Toma z tohoto článku vymazala, takže komentáře pod článkem občas nebude dávat smysl]

 

K přírodní dilataci (i tak se to dá nazvat:) ještě ani dojít nemohlo – neskončilo mi ani doporučované šestinedělí po operaci bez sexu a ač je to den ode dne lepší a lepší, moc bych z toho teď neměla, ale rozhodně je to něco, na co se těším. Jenže já se těším vždycky úplně na všechno. Stejně, jako jsem se těšila i na obyčejné holčičí vyčůrání 🙂 Mamka mi říkala, ať se připravím, že teď budu mít mnohem větší spotřebu toaletního papíru 🙂

 

Teď už jsem se (co se čůrání týče) ale konečně uklidnila. Jen první noc po příjezdu z kontroly v Praze před dvěma dny jsem byla opravdu nesvá a jakmile jsem ucítila jen maličkou potřebu skočit na toaletu, okamžitě jsem tam utíkala, takže jsem téměř nespala a jen se hlídala. Obavy jsem měla už ale zbytečné.

 

 

Dnešní výlet už nebyl jen „výletem do světa na druhém břehu“. Tam už totiž výlety nepořádám, jelikož jsem se tam odstěhovala natrvalo 🙂 Byl to ale první výlet, který jsem si konečně mohla užít celou svou ženskostí.

 

(A hádejte jaké :).

 

 

Venku je 34 stupňů, Německo hlásí nejteplejší víkend za posledních 150 let, ve Švédsku se všichni chladí v kašnách, Španělé prohlašují, že 47 stupňů už je fakt dost i na ně a že se asi blíží konec světa.

 

Abych se přiznala, teď nechci konec světa. Teď, když jsem právě začala žít. Já, Tereza Šeříková 🙂

 

Tak honem, ať stihnete taky žít! 🙂