Jméno Tom mi působí při vyprávění komukoliv trochu problémy, protože se plete s mým původním klučičím jménem (jen čtenáři tohoto blogu a lidé, kteří mě znali z dřívějška ho znají, protože ho zásadně nikdy nikomu novému nesděluji, neboť má identita byla uznána zpětně od narození, jsem tedy Tereza od narození a tak to také chci) a se jménem mého kamaráda Toma. To plete úplně každého, kdo jméno z mé minulosti znal. Moje sestra prohlásila, že je to „strašný, když mamka mluví o Tomovi“, než si to v té hlavě zařadí správně. Moje mamka mluví o Tomovi jen v souvislosti s minulostí, ale menší zmatky to působí. Ono je kolem 2500 mužských jmen a já musím potkat zrovna kluka, který se jmenuje Tom.

 

Jak říká název článku, odešel Tom, který byl následován Terrynou a už tu prostě nejsou. Je to pár hodin, co úplně odešli. Ani nevím kam 🙂 Tom už odešel před patnácti měsíci a Terryna ho šla asi hledat (i když to doufám, že ne, protože ho zcela jistě nenajde), ale ono je mi to vlastně jedno. Ti dva jsou minulostí, která se už nikdy nevrátí, tak ať si jdou, kam chtějí, mně se po nich stýskat ani trochu nebude. Takže sbohem. Byli jste jen stupínkem k tomu, abych se dostala sem. Teď už vás nepotřebuji a nechci.

Je to taková krátká a krásná pohádka, která měla ale hooodně dlouhý začátek a teď ta pohádka, co vůbec není pohádka (ale je to pohádkově kouzelné) konečně končí.

 

Oznámení:

Dnes v 16:12 vešla Terry na Městský úřad a už se z něho nevrátila. Bývala bych řekla: Chudák malá, někdo jí tam něco asi udělal.

Ano udělal 🙂 Úplně jí úředně zrušil! Prostě jí vymazal z tohoto světa. Jupí! 🙂

Zato dnes poprvé v 16:20 vyšla z Městského úřadu Tereza a ta už Terezou zůstane po celý svůj život. Tohle moc chtěla. Tohle jméno, tohle příjmení končící tím krásným -ová, tenhle život. Dostala zase jeden takový hezký papír, ve kterém už jí konečně i úřady oslovují „paní“:

 

 

Kromě tohoto rozhodnutí jsem nedostala ještě nic, protože zítra matrika posílá žádost o přidělení úplně nového ženského rodného čísla s tímto rozhodnutím. Jakmile Ministerstvo vnitra vyhoví této žádosti, dostanu nové rodné číslo a pak mi bude ustřihnut roh občanského průkazu, čímž bude znehodnocen a bude platný jen s dokladem, na kterém bude vyznačeno, k jakým změnám došlo. A to bude moment, kdy běžím pro novou občanku.

 

Časově to v nejhorším případě může vypadat asi takto:

1. den – podání žádosti o změnu jména a příjmení z důvodu ukončení léčby změny pohlaví na matrice

30. den – vydání rozhodnutí o změně jména – bude-li odesíláno poštou, čeká se 15 dní od převzetí na nabytí právní moci, takže rozhodnutí by nabylo právní moci 45. den.

Pokud se žadatel dostaví na matriku s rozhodnutím po doručení, může se vzdát práva na odvolání ihned a nečekat 15 dní.

Pokud rozhodnutí není odesíláno poštou (podle mě většina těchto „vzácných“ rozhodnutí“ matriky předávají osobně po předchozím telefonátu jako mně), tak je rozhodnutí v nejhorším případě předáno 30. den od zahájení správního řízení (podání žádosti o změnu jména).

V mém případě jsem čekala 7 dní, ne 30.

Přidělení nového rodného čísla trvá Ministerstvu vnitra 3-4 týdny. Takže v nejhorším případě 30. dní.

Celkem jsme tedy na 60 dnech.

Vydání nové občanky trvá 3 týdny, takže jsme na 81 dnech, kdy od podání žádosti o změnu jména držíme novou občanku s písmenkem F, ženským jménem a ženským rodným číslem.

To jsou necelé tři měsíce 🙂

 

Takhle mohou pracovat úřady. Uvedla jsem příklad s maximálními lhůtami. Věřím, že v mém případě to stihnu díky ochotě a rychlosti matriky do dvou měsíců.

 

A když už jsem uvedla nejdelší možnou lhůtu, měla bych i tu nejkratší možnou.

Pokud se matrika fakt probere, nebude muset nic dohledávat (obzvláště malé matriky, které s tím nemají zkušenosti) a bude schopná rozhodnutí vydat například do druhého dne (je nutný podpis i vedoucí a ten se vyskytuje jako v mém případě vždy všude, kromě na úřadě), pak by nejkratší možná lhůta byla 44 dní, což je něco kolem měsíce a půl.

Za normálních okolností (pokud tam nemáte známé) se totiž přidělení rodného čísla ministerstvem nedá urychlit (trvá 3-4 týdny) a také se nedá urychlit vydání občanky (trvá 3 týdny).

 

Prostě vítejte ve světě, ve kterém nejde nic urychlit 🙂 Typické pro přeměnu. I když občas jde přemluvit sestru na endokrinologii v Modřanech, aby nás místo za 6 měsíců objednala aspoň za 1-2 měsíce, pokud někdo vypadne, apod. Kdo se nezeptá a nezkusí to, ten čeká 🙂

 

 

Jak Tom a Terry odešli?

 

Ani nevím. Řekla bych, že pěšky. Protože všechno se tak táhlo 🙂

 

Teď už se kromě nového rodného čísla a dokladů nic táhnout nebude. Už jste dotáhli, Tome a Terry.

 

Dnes v 16:20 už jsem jen Tereza a nikdo jiný.

 

Ten pocit je tak bezva, že jsem si ho sem musela zapsat 🙂

 

Zbývá už napsat jen málo stránek této knihy – mého čtyřletého miminka – které už dospělo a je samostatné, takže je čas postupně knihu dočíst, zavřít a vzít do ruky jinou. Třeba někoho, kdo stejně jako já toužil uskutečnit svůj sen, který si chtěl původně odnést do hrobu a už předem má můj obdiv za jeho sílu, odvahu a přeji mu, aby ho doprovázela radost i stejné nadšení, jako mě.

Jsem si jistá, že bude.

Nechtěně a nečekaně přišel ke mně najednou dojímací den.

Jela jsem do lékárny a jak jsem nastoupila do auta, hráli starou písničku (Voyage Voyage), kterou hrávali v době, kdy jsem byla na základní škole a zrovna tuhle i na lyžáku, na kterém jsem byla se třídou.

 

Cestuj, cestuj

déle než jen nocí a dnem

Cestuj

v neuvěřitelném prostoru lásky

Cestuj, cestuj

posvátnou vodou indické řeky

Cestuj

a nikdy se nevracej.

 

Kéž by tehdy bylo mít se odkud nevracet, jako teď, kdy už (naštěstí) není návratu.

 

Z ničeho nic jsem měla slzy v očích, protože jsem si vzpomněla, jak jsem tehdy koncem 80. let seděla na staré rozvrzané a tvrdé židli ve velké tmavé místnosti lyžařské ubytovny s náhražky diskotékových světel, ve které tahle písnička hrála, mí spolužáci se na ní vlnili, včetně dívek, z nichž hlavně jedna měla krásné dlouhé blond vlasy, byla štíhlá a opravdu hodně ženská. Nosila prstýnek s třpytivým kamínkem… Moc jsem ten prstýnek chtěla. Chtěla jsem ho nosit, protože jsem žádný neměla a neexistoval způsob, jak takový prstýnek získa. Tak jsem k ní prostě přišla a ptám se jí, jestli by mi ten prstýnek nepůjčila.

Nepůjčila, ale byl do ní zamilovaný můj spolužák, který to slyšel a sprostě a drze jí ten prstýnek násilím svlékl z prstu a do konce lyžáku ho měl jako svou trofej. To se mi vůbec nelíbilo.

Já jí ten prstýnek záviděla. A záviděla jsem jí její dlouhé vlasy i způsob, jakým tančí, její hlas a namalované oči. Ta bezmoc, kdy jsem tam seděla a nevěděla jsem, proč chci být na jejím místě, proč jsem zrovna já chlapec a proč nikdy nebudu moct být dívkou byla obrovská a vlastně tehdy žádným způsobem nepřekonatelná. Nezbývalo, než se s tím smířit. Tehdy jsem netušila, že se s tím smířit nedá. Stále (roky a roky) jsem doufala, že se to dá. A život běžel.

 

V lékárně byla rodinka. Krásná roztomilá holčička s bílým květem ve vlasech přišla ke mně (stála jsem u jiné pokladny pro „volný prodej“) a na celou lékárnu plnou lidí zakřičela: „Tatínkuuuu, co je tohle?“

Prohlížela si líbivé balení vitamínů pro děti.

Tatínek ale nestíhal, protože v jedné ruce držel tašku, v druhé vajíčko s miminkem a čekal, až mamča nakoupí, co potřebuje.

Kdykoliv vidím malou holčičku, vidím svojí Kačenku, která tu v tu chvíli není…

 

Na přechodu jsem pouštěla slečnu. Viděla jsem už z dálky, že jí nikdo nechce pustit. Mávla na mě a já se usmála. „Tak běž. Jsme teď na stejné straně.“

Najednou jsem viděla všechny ty holky a ženy kolem mě a dojímalo mě, že už tam patřím taky i úředně. Říkala jsem si, s jakou samozřejmostí všechny ty ženy vnímají své tělo, své ženství a své ženské genitálie, za které já jsem tolik bojovala a teď už je konečně mám i já. Pokud je pro ženy jejich ženství samozřejmostí a pro mě vzácností a darem, pak z nás dvou jsem v tu chvíli já z tohoto důvodu ta šťastnější, protože jsem právě dosáhla něčeho, co pro mě tou samozřejmostí nebylo.

Tohle je tak skvělý pocit! Připadá mi, že jsem taková celý život. Už od narození. Nic není špatně, nic není problém. Tohle je to vysvobození ve své nejvyšší úrovni.

 

 

Psala jsem kamarádce, která šla dnes na matriku zažádat o neutrální jméno, že to oslovování v ženském rodě už je u mě trochu nuda, protože je pořád stejné 🙂 Myslela jsem to ale obrazně. Je mi stále velmi příjemné, když slyším to milé oslovení v ženském rodě.

 

Kamarádka mi hned říkala, jak pochodila na matrice. Stejně jako u mojí matrikářky před rokem se té její třásly ruce. Pro ně jsme asi něco jako mimozemšťani 🙂 Obzvlášť tam, kam zavítá jedna z nás za sto let. A opět se potvrdilo, že matrika je pořád jen úřad a nelze tedy očekávat žádné zázraky.

 

Jméno Vlasta podle matriky není neutrální a tak jí byla doporučena Nikola.

Nikola! Každá druhá jsme Nikola! (Přestávám tohle jinak hezké ženské jméno mít ráda. Zavání prozrazením 🙂 Jakmile potkám biologickou slečnu, co se jmenuje Nikola, už jí automaticky podezřívám 🙂 Nehledě na to, že celé mé dětství jsem měla ve vchodě souseda – kluka Nikolu. Dnes je toto jméno pro muže poměrně netypické. Dost zženštilo 🙂

 

Ze statistik z r. 2009 (bohužel od té doby se statistiky neaktualizovaly, ale to nevadí) vyplývá, že

 

 

To znamená, že 97 % z toho jsou v ČR ženy.

 

To je opravdu málo na to, abych toto jméno považovala za mužské (ačkoli je), ale to je jen plus pro holky, které si toto hezké ženské jméno vybírají, protože o to méně lidí jej bude považovat za mužské.

 

Podobná situace je u jména Andrea.

 

 

 

To je ještě parádnější výsledek ku prospěchu žen, než u Nikoly.

 

Ještě bych si dovolila přidat tu Vlastu, protože výsledek mě překvapil.

 

 

 

 

Vlasto, nevzdávej to 🙂

 

Jak může matrika určovat mně, jak já se budu jmenovat? Já si podávám žádost a Vlasta je jedno z těch nejneutrálnějších jmen, co znám. A to byla paní zrovna na školení ohledně této problematiky kolem TS. Aha. Pak by ale věděla, že matriky se mají řídit podle bible všech matrik od dr. Knappové „Jak se bude vaše dítě jmenovat?“, kam se milá matrikářka musí podívat a v části ženská jména najde jméno Vlasta, které posléze najde také v části mužská jména, čímž nebude po žadatelce vyžadovat, aby se jmenovala Nikola (to by měla matrikářka hodně jednoduché) a ani nebude chtít posudek od dr. Knappové, který stojí 500-1000 Kč a který musí matrika přijmout.

 

Nehledě na to, že se může podívat do oficiálních statistik Ministerstva vnitra, do kterých jsem se před chvílí dívala já.

 

Co mě tedy ještě zaujalo bylo to, že Vlasta šla na matriku v jednom z největších měst ČR, ale tam byla z žádosti matrikářka tak překvapená, že říkala, že tu roky nikdo s takovou žádostí nebyl. To chápu u menších měst.

 

–

 

 

Tu matriku jsem s Vlastou prožívala, jakobych tam šla já. Všechno bylo před rokem tak jiné, nejisté, plné strachu a obav, ale současně nadšení a radosti z toho, co bude.

A najednou jsem tu.

Tak tady mě máte.

Jmenuji se Tereza 🙂

 

Ještě tedy nejsem v právní moci, ale čekám každým dnem telefonát z matriky, abych to šla podepsat a vzdala se práva na odvolání. Pak už to nikdo nezmění a od té chvíle už mě budou i úřady nazývati Terezou.

 

Mrazí mě po celém těle, když na to pomyslím.

 

 

Dnes mi v poště přistál odkaz na včerejší článek týdeníku Respekt „Zpráva o českém trans životě„.

S některými myšlenkami souhlasím (uvedu níže), ale (protože nemusím souhlasit se vším, co je kde napsáno a mám svoji hlavu) nejsem si úplně jistá, co některými pasážemi chtěla autorka sdělit, ale připouštím, že to tak může být, nicméně já za sebe musím říct, že jsem za celou dobu přeměny neměla problém s nikým – ani s úřady, se zdravotní péčí, která by mi měla být odmítnuta poskytnout, s diskriminací, s problémy v práci, s problémy s výchovou mé dcery. Nic z toho, co se obvykle uvádí jako největší problémy, se kterými se transsexuálové potýkají. Nevím, proč to tak je, ale taková jsem já 🙂

 

Co se mi ale ve stručné diskusi líbilo byla poznámka:

 

Tak jak to tedy s tou popularizací naší existence a vtěsnání do povědomí této společnosti vlastně je? 🙂

Nebylo by lepší, kdyby se o nás vůbec nemluvilo?

 

Obecně je potřeba, aby se řešily problémy jako je diskriminace, problémy v práci, problémy v rodině. Neříkám, že když jsem to nezažila já, že to neexistuje. Spousta lidí má takové problémy. Nejen TS, ale ti jsou ještě více ohroženější.

Je dobře, že se o tom mluví, že o tom společnost ví, protože jinak bude mít dál zkreslené představy. Ale já to téhle společnosti říkat nechci, protože já jsem (jak bylo řečeno) teď už vlastně (z mého pohledu určitě) cisgender žena. To je oč tu běží. Tohle chce většina z nás. Jen málokdo vystoupí z řad, veřejně otevře svou minulost a stane se tak navždy ocejchovaným jedincem v této společnosti. Je otázkou, zda je to až tak moc k neprospěchu takového člověka.

 

Úryvek z článku:

 

 

Myšlenka, kterou napsala Sabine, je přesně to, co vystihuje tvrzení, že „není špatných přeměn“.

Kvalita života se zvedla.

I o to tady jde.

Hůř než předtím už nikdy nemůže být.

 

 

A když se ještě vrátím k tomu prstýnku na začátku, já vlastně stále ještě čekám na ten svůj první…

Ten, co ženy dostávají od svých mužů, milenců, přátel, následovaný objetím a vášnivým polibkem. Nemusí být ani se třpytivým kamínkem, i když je mám ráda. Což značí, že takový muž tu ještě stále po mém boku není.

Po mém boku je jen dobrý kamarád, kterého mám ráda, ale já bych si dovolila vybrat svého partnera na celý život sama. Konečně už toho posledního. To chceme ostatně všichni. 🙂

 

 

Horký hrnek s čajem s kapkou domácí šťávy z bezového květu hřeje mě do dlaní za zvuku kapek deště za okny a k tomu mlsám si koláček… To opravdu neznačí nic jiného, než že Terezka je spokojená 🙂

 

Přišla jsem totiž z matriky a mám radost, že se mi vše povedlo vyřídit už na druhý pokus a to v jeden den. Ještě teď trochu kroutím hlavou nad tím, že jsem (řekla bych, že je to zcela výjimečné) nenarazila na hrozivé ostré zuby byrokracie, ale na laskavou paní úřednici. Už to slovní spojení „laskavá úřednice“ je docela vzácnost a přitom tahle pracuje na naší matrice už leta. Střídá se na pracovišti s názvem „Změna jména a příjmení“ s paní, kterou jsem navštívila vloni v březnu ohledně změny jména z mužského tvaru na neutrální:

„Paní, já bych chtěla nové jméno.“

„No jistě, to by mohl říct každý… Jo taaak, to je změna pohlaví, tak to já zavolám celý úřad, ať se na vás přijde podívat jako na cvičenou opičku, ale budou chodit po jednom a nenápadně, jakože u mě v kanceláři něco hledají.“ 🙂

Takhle nějak přibližně to bylo před rokem.

Nesměla jsem ani ceknout, protože jakmile jsem řekla: „To máme dneska krásně!“, dostala jsem za vyučenou: „Prosím tiše. Pracuji a přemýšlím!“

Ouuu. Tehdy jsem měla podezření, že paní je robot.

 

V březnu 2014 jsem z toho musela udělat seriál a článek o matrice rozdělit na čtyři díly. Ačkoli se to zdá být tak jednoduché 🙂 Ono to ve skutečnosti jednoduché je, však mám za sebou taky 12 let úřednické práce, takže vím, že když se chce, tak to jde. Ale ono se právěže většinou nechce.

 

Dnes bych k té své žádosti přidala: „Paní, já bych chtěla nové jméno a taky nové rodné číslo.“ 🙂

„Ale to my tady nedáváme…“, dělala jsem si legraci, že mě s žádostí o rodné číslo vyhodí.

Musela jsem se smát, když jsem dnes tuhle odpověď dostala i ve skutečnosti, ale pak se paní úřednice podívala na papír, ve kterém bylo hezky napsané:

 

 

Mockrát jsem si ten papír četla pořád dokola.

 

A taky tuhle přílohu:

 

 

 

Tyhle dokumenty od Hanky mi udělaly velkou radost. Ale než jsem s nimi šla na matriku, musela jsem nejprve vyřešit své podnikání:

 

 

 

 

Vzhledem k tomu, že vlastním živnostenský list a podnikám na něj, vadilo mi, že ve veřejném výpise se zobrazuje mé neutrální jméno současně s historií původního mužského jména. Tenhle jinak dobrý výmysl je nám teď ale spíš ke škodě.

 

Na Živnostenský úřad jsem šla s tím, že se s paní poradím. Nechtělo se mi totiž rušit živnostenský list nebo ukončovat podnikání jen proto, že si měním jméno a někde bude potom veřejně uvedeno mé nové ženské jméno v souvislosti s oběma staršími verzemi mého jména, což je pro mě absolutně nepřijatelné. Hlavně to odporuje českým zákonům, které naši identitu uznávají zpětně, tzn. už od narození a tak veškeré instituce jsou povinny vystavit nám doklady na nové jméno i rodné číslo také zpětně. Je vystaven také nový rodný list, takže jsem se jako Tereza narodila.

 

Takto to opravdu funguje a jsem ráda, že žiju v Česku, nikoliv například na Slovensku, kde je se zpětným uznáváním problém (problém je slabé slovo, prostě se to tam nedělá).

 

Uznávání mého ženství zpětně je vpořádku. Já jsem ženou od narození. To mi říká můj mozek. I když jde (jako vždy v těchto případech) o rozdílný úhel pohledu, kdy jeden posuzuje identitu a druhý úřední pohlaví určované při narození podle zevního genitálu. Nelze ale říci, že jeden z těchto postupů je nesprávný.

 

Paní úřednici jsem popsala situaci, kterou hned nepochopila, takže jsem byla připravena prozradit víc, než jsem původně chtěla. Tvrdila mi, že i když přijdu s novým jménem, budu spojena s původním rodným číslem a nemohla pochopit, že budu mít i nové rodné číslo – tedy kompletně novou identitu a že pokud se budu chtít zaregistrovat jako nový živnostník, spojit se se starým IČ ani jménem nemohu. To byl můj názor.

 

Ono se řekne „nová identita“, ale na matrice se taková historie samozřejmě uchovat musí. Což je vpořádku. Matrika je úřad, který ať si eviduje veškeré změny, co se evidence obyvatel týče. Taková evidence není veřejně dostupná a tak mi neškodí.

 

Uškodit mi může, pokud si někdo vyhledá mé IČ a tam zjistí, že jsem byla Tom, pak Terry a teď jsem Tereza. Opravdu do oka bijící a byla jsem rozhodnutá, že pokud s tím nepůjde nic udělat, prostě ukončím podnikání natrvalo! (A napíšu ho na někoho jiného.) Nemohla jsem dopustit, abych měla s sebou spojená tato tři jména, která přímo říkají, hele to je transka.

 

Navíc jde o chybný údaj, protože jsem-li uznána Terezou zpětně, nemohla jsem nikdy být Tom ani Terry, takže v takovém výpise nemají tato jména v tomto našem konkrétním případě co dělat. Historie ve výpise je určena na ochranu zákazníků takových podnikatelských subjektů, které by se pokoušely skrýt svoji předchozí nekalou činnost. Tu my ale (obvykle) neděláme. Toto opatření nám tedy škodí.

 

Zeptala jsem se paní úřednice, co by se dělo, pokud po přidělení nového rodného čísla a jména přijdu a budu chtít zpětně vše opravit na nové jméno tak, jak mají všechny instituce u nás povinnost. To nejde. Systém používaný na živnostenských úřadech to neumožňuje.

 

Nutno dodat, že zrovna Živnostenský úřad patří mezi jeden z nejlépe propojených úřadů s ostatními úřady. Jakékoliv rozhodnutí, na jehož vydání mají úřady běžně 30 dní on vytváří na počkání, jediným kliknutím se změna objeví na všech dotčených institucích, takže když jsem dnes podnikání ukončila, bylo to automaticky nahlášeno i na OSSZ, zdravotní pojišťovně a finančním úřadě. Tohle funguje skvěle.

 

 

Takže jsem po úřednici chtěla spíše vyzvědět, s jakým údajem se párují údaje v případě, že přijdu zažádat o nový živnostenský list znovu, ale s novou identitou. Domnívala jsem se totiž, že půjde o rodné číslo. Ale to budu mít úplně nové a tak jsem si dovedla představit situaci, jak přijdu na Živnostenský úřad jakožto úplně nová osoba s novým jménem a novým rodným číslem a zřídím si nový živnostenský list. Tyto nové údaje se přeci nemohou (ani nemají jak) s ničím spárovat!?

 

Není to tak. 🙁

V systému Živnostenských úřadů je jakýsi zvláštní identifikátor, který při zadání nového rodného čísla vyhledá případné změny hlášené automaticky matrikou (i v případě zrušené živnosti) a spojí je s původním rodným číslem v jeden zápis, tedy zápis i s historií jmen ve veřejném výpise živnostenských oprávnění.

 

Nezbývalo mi tedy, než své podnikání opravdu zrušit. Což mě mrzelo.

 

 

Jenže paní úřednice byla sympatická, trošku jí ten můj problém zaujal a tak pátrala a dopátrala se k tomu, že pokud bych přišla s novou identitou a zažádala o nový živnostenský list, musela by mě zavést do systému jako úplně novou osobu, což by až takový problém nebyl, protože změny hlášené matrikou v době zrušené živnosti není povinné prověřovat, jenže je tu jiný problém – ona o mně ví a tak by jí někdo mohl obvinit z toho, že mě záměrně nespojila s historií k mému starému rodnému číslu a doporučila mi, abych o živnostenský list zažádala na úplně jiném Živnostenském úřadě, protože prý jsou úřady, které vůbec historii neprověřují a já s novou identitou mám velkou šanci, že (pokud uvedu, že jdu o živnost žádat úplně poprvé) mě s historií nespojí.

 

Tahle rada mě zaujala, nemám co ztratit a tak to vyzkouším. Prostě to risknu. Pokud by při registraci došlo k tomu, že jí tam vyskočí mé spárované staré rodné číslo s novým, tak předpokládám, že si toho všimne a zeptá se mě na to. V takovém případě registraci okamžitě zruším a nebudu pokračovat, protože kdybych pokračovala, na internet se zveřejní všechna má tři jména a to je přesně to, čemu chci stůj co stůj zabránit. A to už nevymažu nikdy. I kdyby se ombudsman na hlavu postavil.

 

Ještě mi paní úřednice poradila, že pokud budu mít živnost zrušenou déle než 4 roky, že se historie automaticky neprověřuje, ale spoléhat prý na to nemůžu.

 

Za okny na náměstí začala troubit auta a před radnici přijela limuzína se spoustou ošerpovaných aut a svatebčanů. Svatba v pondělí!?

Chvíli jsme s paní úřednicí koukaly z okna a nechápaly, kdo se bere v pondělí 🙂 Svatebčané se před vchodem do radnice krásně řadili, fotograf si vytáhl přístroj, stativ a kolejnice, ze kterých pak plynule natáčel svatebčany a do toho jsem jim tam měla vkročit já, protože jsem potřebovala jít na matriku. Však je taky úřední den!

 

S úřednicí na Živnostenském úřadě jsem se hezky rozloučila a vyrazila přes ulici na radnici.

 

Tak tenhle systém mě v zájmu ochrany o mé soukromí donutil nepodnikat.

Pokud se mi nepodaří znovu zřídit živnostenské oprávnění jako nová osoba, budu to řešit dál.

 

Jak jsem se dodatečně dozvěděla, podobný problém řešila už Dominika na svém blogu http://lonely.cz/prosim-o-pripojeni-se/.

Vše teď tedy závisí na tom, zda se mi podaří nebo ne zaregistrovat jako nová podnikající osoba, aniž bych byla spojena s minulostí. Pokud ne, připojuji se k výzvě Dominiky a kontaktuji ombudsmanku, ať je nás víc. Tohle je ta nejabsurdnější věc, jaká ohledně ochrany našeho soukromí existuje, tak si myslím, že se můžeme alespoň pokusit něco na tom změnit.

 

 

 

Jakmile jsem se propletla svatebčany a dorazila na matriku ke dveřím označeným „Změna jména a příjmení“, vyšla paní, která měla zrovna tyto žádosti na starosti a ptala se mě, co potřebuji.

„Dobrý den, já bych si chtěla změnit jméno a také požádat o nové rodné číslo.“

„No to my tady ale neděláme, ta rodná čísla.“

🙂

„Ale já mám tenhle papír…“

„Aháá, tak to jo. To máte tu konečnou fázi ano? Dobře. Takže – rodný list, rozsudek o rozvodu, tady máte žádost…“

Překvápko 🙂 Terezo! Základní poučka při návštěvě matriky zní: „Na matriku nikdy bez rodného listu nechoď!„

Když já si to tam nakráčela jen s papíry od Hanky.

„Ale já jsem rodný list i rozsudek dokládala před rokem, když jsem žádala o tohle dočasné jméno.“

„To už je v archivu, musíte to přinést znovu a já nemám čas, protože je tu svatba a minimálně hodinu nic nevyřídím.“

 

Asi se mě chtěla zbavit, tak jsem zase zavolala Tomovi, ten mě odvezl domů, otevřela jsem šanon se všemi důležitými dokumenty, které si takhle hezky dávám k sobě, vytáhla rozsudek o rozvodu a… místo po rodném listu bylo prázdné. Zůstaly tam jen průhledné desky.

 

Začala jsem prohrabávat ostatní šanony, ale přeci nejsem tak blbá, abych si tak důležitý dokument, o kterém jsem navíc věděla, že ho budu teď potřebovat, založila bůhví kam? Taková já nejsem. To bych nikdy neudělala!

 

Po patnácti minutách jsem si vzpomněla, že den před odjezdem do Motola jsem byla u ségry, které jsem vezla svůj rodný list s plnou mocí k zastupování v dědickém řízení, které bylo zrovna na den mé operace, takže jsem se ho nemohla zúčastnit. A taky jsem si vzpomněla, že si můj rodný list ségra ofotila, ale co se s ním dělo potom, to absolutně netuším.

 

Doma jsem prohledala naprosto všechny možné skříně a šanony, brala do ruky papír za papírem, ale rodný list nikde. V mém bytě prostě není. A stejně tak ani dopis od notářky, která můj rodný list potřebovala, takže jsem ho buď vyhodila nebo zůstal někde u ségry, která ale tvrdila, že to není možné.

 

Po hodině hledání jsem to vzdala a v jednu mě Tom odvezl znovu na matriku, kde jsem místo do dveří Změna jména a příjmení vešla do čekárny „Matrika – sňatky, narození“, kde jsem chtěla požádat o duplikát.

 

O duplikát rodného listu, který záhy okamžitě zruší, což mi přišlo tak nelogické! Ale nechtěla jsem se s nikým dohadovat.

 

Za svou nepořádnost (kterou doteď nechápu) jsem dostala velmi „příjemný“ trest. Čekárna byla úplně narvaná, byl v ní příšerný vzduch a co uchazeč, to doprovod celé rodiny, která byla navíc cítit jako popelnice, do které jsem při odchodu házela odpadky. Myslela jsem, že se tam sesunu k zemi, když jsem to viděla (a cítila).

Tak tady to máš, Terezo. Jen hezky čekej! 🙂

No nevzdala jsem to.

Čekárna se vylidňovala rychle, protože s každým člověkem odešli další tři, kteří byli jen jeho doprovod.

Proti mě si sedla slečna, která před 20 lety dostala od Toma (ne od toho mého kamaráda) růži. Prostě jen tak, protože se mi tehdy chtělo a protože se mi líbila. Od té doby jsem jí neviděla. A tak jsem měla to čekání okořeněné vzpomínkami, zatímco já jsem byla pro ní naprosto cizí člověk.

Jinak to čekání nebylo okořeněné ničím. Tedy kromě romských dětiček opatlávající své holuby z nosu na židličky (nejlépe na sedací plochu) a šermující rozevřeným deštníkem před tvářemi nás všech ostatních. Uffff. Trest přijímám 🙂

 

Když se na mě dostala řada, u přepážky seděla matrikářka, která před rokem vyřizovala moji žádost o neutrální jméno. (Tak to nebyl robot :).

 

Vysvětlila jsem jí, co potřebuji, že jsem ztratila rodný list a že ho teď potřebuji.

Vzala si ode mě 100 Kč a řekla, ať se posadím do čekárny, že mi ho přinese.

 

V ten moment ale do dveří vešla ta druhá matrikářka, která teď sedí ve Změně jména a příjmení a slyšela jsem, jak se baví o tom, proč tam sedím a že chci duplikát rodného listu.

 

Za chvilku si mě matrikářka zavolala a obě dvě mi poradily, že pokud potřebuji duplikát tohoto rodného listu jen proto, abych si podala žádost o změnu jména a příjmení, že to není nutné, ušetřím stovku a jen vyplním čestné prohlášení, že jsem ho ztratila, protože přeci nebudou vystavovat duplikát, který budou záhy okamžitě rušit 🙂 No že jo!?

 

Tak by to mělo na úřadech vypadat!

 

A to jsem se ještě bála, že budou chtít znovu oddací list. On totiž rozsudek o rozvodu nestačí, i když je v něm uvedeno, že došlo k uzavření manželství tehdy a tehdy a tam a tam.

 

Oddací list už nebyl potřeba.

 

Matrikářka ze Změny jména a příjmení si mě vzala s sebou do své kanceláře, tam jsem jí dala žádost o změnu jména a příjmení. Správní poplatek se v našem případě nehradí, takže změna je zdarma.

 

Dostala jsem k vyplnění prohlášení, kde jsem musela uvést, jak jsem ztratila rodný list, celou dobu byla na mě matrikářka milá, usměvavá, snažila se mi ve všem vyhovět a řekla mi, že se pokusí do týdne zajistit rozhodnutí o změně jména na ženský tvar, který jsem uvedla do žádosti (jinak je na to 30 dní) a že mi zavolají, abych si pro rozhodnutí přišla, čímž vše urychlím, než aby to posílali poštou. To jsem uvítala.

 

Jakmile bude rozhodnutí o změně jména v právní moci (což bude hned v den převzetí), posílá matrika automaticky žádost na Ministerstvo vnitra o přidělení nového rodného čísla – tentokrát už Tereze Novákové.

 

Dobu vyřízení žádosti o nové rodné číslo nebyla schopna odhadnout, protože tyto změny až tak často neprovádí. (Jak jsem psala, jsem v historii města teprve třetí osoba s přeměnou male-to-female a poslední tu byla před 4 lety).

 

No a to bylo všechno 🙂

S matrikářkou jsem se rozloučila, byla vážně milá, v nedaleké pekárně jsem koupila chleba a dva koláčky (jeden pro Toma, který si ho hned v autě, jakmile pro mě přijel, snědl) a teď už jen čekám, až se mi ozvou.

 

Pro novou občanku musím vyrazit v momentě, kdy bude provedena změna jména a současně i rodného čísla. Jinak bych tam šla dvakrát a já nechci mít občanku s chlapským rodným číslem, na které bude mé ženské jméno 🙂 I když by to byla rarita.

 

Vím ze zkušenosti jiných holek, že s novým rodným číslem Ministerstvo nijak nespěchá. Odhaduji to tak na tři týdny. A další tři týdny se čeká na novou občanku, takže všeho všudy si ještě počkám v nejlepším případě měsíc a půl, než budu v ruce držet ten vysněný doklad s písmenkem F.

 

 

Takže jsem moc spokojená s tím, jak jsem dnes všechno zařídila.

Jak se cítím já?

Hadička je otravná, ale dá se to. Pod kabát jsem si připnula spínací špendlík hodně vysoko skoro do podpaží, za který sáček pověsím a skryje se tam tak celá hadička.

Ještě se mi dva malé úseky stále hojí, vše ostatní už je zhojené, ale dostat bych přes pipi facku tedy ještě nechtěla.

Tím, že dnes prší a je opravdu zima (těch deset stupňů ráno se mi vůbec nelíbí!) jsem dnes riskla poprvé místo sukně kalhoty a taky už to celkem šlo. I sedět už se dá mnohem lépe, než před týdnem, takže bez problémů jezdím autem.

 

A pak mám v plánu ještě něco. O Wobenzymech a podobných doplňcích za šílené peníze (vychází to na 600-800 Kč za deset dní) jsem četla hodně. Původně jsem si chtěla jeden po operaci hned pořídit, aby se vše lépe hojilo a zmírnilo to otoky, ale dočetla jsem se o tak rozporuplných reakcích, že léčba není vůbec vědecky potvrzena, že mi bylo líto peněz a žádný Wobenzym jsem si nekoupila.

Ale napsala mi sama od sebe jedna moooc milá lékárnice z jedné severomoravské lékárny, ať zkusím účinnější obdobu Wobenzymu s názvem Phlogenzym, který jediný má potvrzený účinek (to jsem se dočetla později).

 

Kdybych neměla žádné komplikace a byla po osmi dnech doma, tak by nějaké enzymy byly opravdu vyhozené peníze, ale teď bych ráda vyzkoušela, jestli na tom opravdu něco je. Dokonce si v mém případě mohu zvýšit i dávkování z původních 3x 2 tablety denně na 3x 4 tablety denně, ale já udělám kompromis a uvidíme, zda se na mně tenhle drahý preparát nějak projeví. Jinou šanci, jak to vyzkoušet, už asi jen tak mít nebudu a opravdu chci, abych se začátkem července už konečně vyčůrala bez té otravné hadičky!

 

Jinak ale nadmíru převažují ty hezké pocity, kterých se stále nemůžu nabažit. Tohle je tak parádní jedinečná a velká změna, že to nedokážu jen tak přehlédnout a říct si: „No dobrý, tak už ho tam nemám a jde se dál.“ Ještě se mi líbí si to užívat.

Nejhezčí byl z dneška stejně moment, kdy jsem do žádosti o změnu jména vepisovala to své opravdové holčičí (už ne žádné neutrální) jméno, po kterém jsem tak dlouho toužila. Matrikářka ho pak přečetla a řekla, že to nebude problém. Konečně už nic není problém :).

 

Je docela možné, že příští víkend opět dostanu Kačenku, takže se s ní chystám na atrakce a jsem docela zvědavá, jak budu s tím pytlíkem a hadičkou sedět v autíčku na autodromu a srážet se s ostatními autíčky. Auvajs 🙂 Ale to je až za týden a každý den je ten stav lepší a lepší.

 

Pokud slečna z toho mého neoblíbeného televizního dokumentu z r. 2006 prohlásila, že měsíc a půl jí to „tak strašně“ bolelo, že nemohla ani chodit a jen ležela, tak si nejsem jistá, co jí to tam dole vlastně udělali, ale jak jsem měla možnost poznat, je to tak hodně individuální, že to vlastně ani nevylučuji.

 

Tak a jde se pracovat, ať to všechno není na mé kolegyňce.

Že se mi ale chce 🙂

Dnes jsem si nejspíš potřebovala uvědomit, že to nejtěžší už mám přeci za sebou a tak cokoliv, co mě teď čeká, už je vlastně maličkostí týkající se výhradně mého ženského orgánu. Už nikdy nemůže být hůř, než předtím. Ta myšlenka mě nadchla. A taky to, že jsem v poště našla potvrzení o ukončení léčby pohlaví od Hanky pro matriku, kde je moc hezky napsáno, že teď mám pohlaví ženské. (Kdyby to třeba na naší matrice jako nepoznali :). Ona ta naše matrika je dost speciální, takže se tam v pondělí už opravdu těším 🙂

 

V historii našeho města proběhly pouze tři přeměny z muže na ženu (včetně mě), z nichž poslední před 4 lety. Tak už vím, proč mi před rokem nechtěla matrikářka odpovědět na mojí otázku, kolik nás sem asi tak ročně chodí. Ono nebylo co odpovědět 🙂 Jsem zvědavá, jak bude zase odbíhat a pořád si něco ověřovat, až na ní vybafnu, že kromě jména chci i nové rodné číslo (prosím ženské, ano?), na což mám papír taky 🙂

 

 

Ráno jsem se nějak nemohla probudit, tak rychle si člověk odvykne vstávat v pět. Tomovi jsem dala k snídani štrůdl – celý ho dojedl, jedlík jeden – na mě zbyl jen jeden malý kousek, ale měla jsem radost, že mu chutná. Naplánovali jsme si oběd na cestě z Motola, já i potom doma pořádný nákup bez igelitového pytlíku a hlavně víkend s Kačenkou, ve kterém jí nebudu muset vysvětlovat, co to s sebou stále tahám.

 

Ale ona to pochopí, o to se nebojím.

 

V Motole jsem měla být na kontrole v 10:00. V kartotéce jsem dostala číslo v 10:01 (přede mnou byla hrozná fronta a neustále přijížděli řidiči zdravotních doprav s lůžky naloženými urgentními pacienty, kterým padaly boty, kapačky, deky a tak jsem je musela pořád zvedat). Asi za půl hodiny si mě zavolal pan doktor do ambulance, vytáhl cévku, dal rady, jak se starat o nový orgán (voda, voda a zase voda) a přikázal, ať hodně piju. Jakmile se dvakrát vyčůrám, mám to nahlásit sestře. Neřekl jaké, ale na to jsem se zeptala sestry v kartotéce – je to ta ve dveřích číslo 2. (Řekla bych, že vždycky, protože jen tam mají ultrazvuk, kterým si poté zkontrolují, že je močový měchýř vyprázdněn a nevymýšlíme si.) To bych si ani nedovolila, protože představa, že odjedu s plným močákem 100 km od Prahy a tam mi to nepůjde vyčůrat byla horší než představa, že dostanu znovu cévku.

 

Tom mě pořád kontroloval, zda dostatečně piju, ještě mi pak přinesl krásně vychlazený čaj Lipton a tak jsem během hodinky dala do sebe skoro dva litry tekutin. Já tak hezky pijuuuu! 🙂

 

Jééé a hezky čůrám!

A po druhé taky hezky!

 

Takovou radost jsem měla.

 

Dokonce to šlo i potřetí! Ale už jsem cítila, že to jde hůř. I tak jsem sestře nadšeně nahlásila, že čůrám, ale jak jsem byla hodně napitá, chtělo se mi zas – přímo urgentně – jenže mě čekalo překvápko – nešlo to. Fakt jsem se snažila.

 

Bezva výlet. Takže ze společného oběda sešlo, z nákupu taky sešlo – musím vymyslet, jak ten pytlík dokonale zamaskovat, naštěstí jsou teď chladnější dny, tak nevadí, když budu mít kabát a pan doktor „machr na cévky“ společně s milou paní doktorkou mi řekli, že to chce zrovna u mě ještě dalších 14 dní a pak se to zkusí znovu. Že i tohle se stává a cévka se zavádí u některých slečen (jako u mě) několikrát, než se vše zahojí a dokonale splaskne.

 

Přitom já už jsem se cítila tak skvěle. Skoro že bych maratón zaběhla! Tohle mě ale na chvíli zkazilo náladu, protože ten pocit života bez omezující hadičky je naprosto skvělý, ale hold prostě zrovna já musím být na tom druhém konci zástupu slečen, kterým musí být cévka zavedena na několikrát a všechno trvá déle. Přitom zahojené už je to tam moc hezky. I doktorce se to moc líbilo, napsala mi to i do zprávy a mně se to líbí taky. Jelikož jsem se už před 14 dny jednou a dnes třikrát vyčůrala, je to prý dobré znamení, že močová trubice je průchozí a funguje. Bezva no.

 

I ve chvílích, kdy jsem přešlapovala a svíjela se s plným měchýřem na chodbě a čekala, než mě vezmou a zachrání, nastala ale zcela nečekaně příjemná situace. Do skleněných dveří v chodbě vcházel proti mě pán a za ním sestra. Když mě viděl, místo TAM otevíral dveře SEM, takže chvíli dveřmi lomcoval a sestra si neodpustila poznámku, že je to tam na těch dveřích napsané! Ale on jí odpověděl: „To já vidím, jenže taky vidím tady tu krásnou ženskou a hned jsem zapomněl číst, víte?!“ 🙂

To nešlo se na něj neusmát.

Pustil mě do dveří a já šla přešlapovat o kus dál 🙂 Až teď tady doma v klidu si můžu tu situaci vychutnat naplno.

 

 

Na vzduch a mezi lidi ale tak jako tak potřebuji, takže během vycházek se budu snažit neležet doma a o víkendu si s Kačenkou uděláme aspoň procházku nebo půjdeme na hřiště, pokud nebude pršet. Už se na ní tak těším. Včera byla kdysi dávno jedna svatební noc, což nepovažuji za smutnou událost, ale za hezkou vzpomínku z minulosti, kterou bych ovšem ráda minimálně jednou znovu prožila – ale z téhle mojí správné strany.

 

 

Cesta domů byla příšerná.

Za prvé od 1.6. změnil Motol podmínky k parkování, takže místo 30 Kč za hodinu je nyní účtováno 30 Kč za 30 minut. Netušila jsem, že mě vytažení cévky bude stát 270 Kč! Tom to nevydržel a musel si u zaměstnance na parkovišti postěžovat, ale ten s ním jenom souhlasil. To je naposledy, co jsem nechala parkovat auto na parkovišti v nemocnici v Motole. Příště mě tam Tom vysadí a pojede pryč. Je jedno kam. Pořád to vyjde levněji, i kdyby jen tak popojížděl po Praze a až mu zavolám, tak mě zase vyzvedne. Kdybych byla mobilnější (bez toho pytlíku), klidně bych jela metrem. Nechápu, co touhle změnou sledují. Už předtím byly částky za parkování nehorázné. Teď jsou dvojnásobně nehorázné.

 

Za druhé je na 40km úseku po cestě DESET (to není vtip, i když to tak vypadalo 🙂 semaforů z důvodu oprav vozovky a kromě jednoho jsme chytli všude červenou, což bylo naprosto perfektní do mé posmutnělé nálady, kterou na sebe ale Tom nenechal hodit a tak už je mi zase dobře a veselo, protože jak mi teď napsala kolegyňka:

„Terez, to nevadí, že s sebou taháš pytlík. Teď už budeš mít v ruce pořád jen cizí pytlíky 😀 „

 

Tom se cestou zpátky stavoval ještě pro maličkaté živé pstruhy, které si nasadí do svého rybníčku na pozemku (už jednou je tam měl) a tak jsem cestou pozorovala, jak si v tom obrovském průhledném igelitovém pytli na zadní sedačce krásně plavou roztomilé rybičky (které jednou sníme! Neee, to je příliš drsné – na tohle jsem nemyslela).

 

A tak všude kolem mě jsou teď pytlíky. Svět je plný pytlíků!

Jen já už žádný vlastní nemám.

Ale to je milé 🙂

 

Tak já si jdu rozbalit pytlík bonbónů Mixle Pixle „for women“ 🙂

Ležím u televize, už se chystám přesunout do ložnice, když mi přišla zpráva od kamarádky Nikči (to není neutrální jméno, ale patří biologické ženě).

Poslala mi odkaz na článek s názvem „16 vintage transek z dob, kdy ještě neměly na růžích ustláno„, který vyšel včera na serveru g.cz (do téhle doby jsem netušila, že takový server existuje). Bylo mi jasné, co uvidím, ale zaujala mě ta jistota použitého slova „transka“, jakoby autor (autorka Radka Pružinová, jak jsem později zjistila) věděla, že nejde o fotografie transvestitů, ale transsexuálů. Je zatraceně dobrá, když to takhle poznala, ale doprovodný text k názvu článku „v 19. století a valnou část století následujícího byli ale muži v ženských šatech pořádní exoti“ mi naznačil, že slovo „transka“ bylo v tomto případě použito v tom nejhanlivějším smyslu.

 

Fotografie bych vůbec nekomentovala. (Jednu „přeměnu“ jsem sem vložila).

Zda jde na fotkách o transvestitu nebo transsexuála nepoznám ani já, kromě Lili Elbe, která byla ve 30. letech jednou z prvních přeoperovaných a zemřela při následné transplantaci vaječníků, která se doteď vůbec neprovádí a rozhodně nebyla transvestitem a současně transsexuálem, jak autorka uvádí.

 

Někdo si tu plete opět dva pojmy. Transsexuál a transvestita.

 

Jasně, napíšeme do článku „transka“ a hodíme tam transvestity. Vždyť je to totéž.

Ono to bylo hodně dlouho totéž. Termín transsexualita dlouho neexistoval a poprvé jej použil Hirschfeld v r. 1923, nicméně se rozšířil až v 50. – 60. letech minulého století.

 

Já se vůbec nedivím, že si to lidé neustále pletou. Chápu, když o tom mluví chlapi v hospodě nebo holky ve školní lavici jako o témže. „Ten chlap se převléká do ženských šatů.“

 

Ne, ten chlap se nepřevléká do ženských šatů. Ten chlap není totiž chlap, ale žena. A pokud je chlap, pak je transvestita a ne transsexuál.

 

Neznalost a zmatenost společnosti stále trvá a ještě dlouho bude. S tím toho moc neudělám, ale když jsem redaktorka internetového časopisu, tak nemůžu psát o něčem, o čem vím kulové a motat dva termíny dohromady. Neznalost v tomto případě neomlouvá.

 

Slečně jsem už vysvětlila, čeho se dopustila a že nemůže tyto termíny spojovat ani zaměňovat. Pokud by transvestita dospěl až k operaci, je to považováno za selhání systému, diagnostiky i všech specialistů, kteří se mu věnovali. Nehledě na to, že pochybuji, že by si transvestita dokázal nechat říznout do svého genitálu.

 

 

Nu což. Jednu napravenou redaktorku bych měla.

Kolik jich ještě zbývá?

Jsem ale ráda, že slečna ten článek napsala, protože jsem ho mohla použít jako vzor, jak lidé vnímají tyto dva termíny, jak je chybně zaměňují (díky nevědomosti) či jak je stmelují naprosto nesmyslně dohromady.

 

 

A v souvislosti s tím jsem si vzpomněla na perfektní vtipný klíč z blogu Elišky JAK ROZLIŠIT tyto čtyři skupiny osob:

 

 

Není to nic nového, ale mně se to líbí. Prostě to tu musím mít, protože to opravdu tak je 🙂

 

 

CD = plešatící

DQ = co největší paruka v bizarních barvách, pokud možno s flitry

TV = co největší paruka, obvykle ve stylu děvky

 

CD = žádný

DQ = divadelní líčení (silně namalované oči, spousta rtěnky v jásavých barvách)

TV = od všeho hodně

 

CD = utajené spodní prádlo

DQ = večerní róby, flitry

TV = luxus od Frederick’s of Hollywood

 

CD = žádné, ale zato ty nádherné punčochy!

DQ = osmicentimetrový podpatek a čtyřcentimetrová podrážka

TV = deseticentimetrová jehla s třásněmi kolem kotníků

 

CD = okousané z nervozity, že to na něho praskne

DQ = falešné, ale extrémně dlouhé a v barvě, která ladí s šaty

TV = falešné, ale pěticentimetrové a rudé

 

CD = „Sukně? Dyk by mi nebyly vidět kalhotky!“

DQ = délka až na zem, ale s rozparkem až nad zadek

TV = jen o něco širší, než opasek

 

CD = „Ano miláčku, miluju tě bez ohledu na to, co bys chtěl nosit na sobě.“

DQ = „A novou Miss Gay města XX se stává slečna XX!“

TV = „Teda! V tý kožený minisukni máš fakt krásnou prdelku.“

 

CD = doma zamčené na dva západy

DQ = na jevišti

TV = v baru

 

 

Zdroj: SPENCEROVÁ, Tereza. Jsem tranďák!. 1. vydání. Juraj Horváth. Mirek Vodrážka. Praha: G plus G, s.r.o., 2003, s. 41-43. ISBN 80-86103-64-1.

 

 

Vtipné, ale pravdivé. Navíc tak jednoduché! Proč v tom pořád hledat nějaké složitosti. Jednou jsme ženy, tak co? Už je na čase, abychom se konečně pochopili… My opravdu nejsme oni.

Dostala jsem blahopřání k narozeninám od mojí kamarádky Anetky. K narozeninám 26.5.2015. To je tak hezké! 🙂 Tohle všechno je tak hezké! A to přání mě vážně potěšilo.

 

Před chvílí jsem přišla od mé obvodní doktorky, ke které jsem se měla hlásit do tří dnů od propuštění z Motola. Říkala, že oni to takhle vždycky po operacích říkají, ale přitom není důvod chodit k ní tak brzo, že se často stává, že i nechodící lidé se sádrou dostanou tenhle pokyn a trmácejí se k ní.

Pětiminutová jízda městem v autě (řídila jsem) byla tak akorát. Sice jsem měla pod sebou polštářek, ale stejně jsem byla ráda, když už jsem před ordinací paní doktorky mohla vystoupit.

Problém byl taky s hadičkou a igelitovým pytlíkem, který jsem si sice tak nějak schovala do velké plátěné tašky přes rameno, ale na druhém rameni jsem měla kabelku a na sobě ještě lehký kabátek, abych tu průhlednou hadičku plnou moči co nejvíc schovala, protože ten pohled se mi prostě nelíbil. Přede mnou vcházel do dveří pán, ale galantně mě pustil. Čekárna byla narvaná, takže si stejně nebylo kam sednout. Já ovšem stála ráda. Jakmile se nějaká místa uvolnila, pán mi nabídl, ať se posadím, ale vysvětlila jsem mu, že bych ráda, avšak stání je mi příjemnější. Jenže když začali přicházet další lidé, sedali si na židličky a já ztrácela přehled, kdo je přede mnou a kdo za mnou, protože za roh jsem neviděla, tak jsem se pokusila sednout. Tedy spíš rozvalit se ledabyle na židli neustále kontrolujíce kabelku a tašku s pytlíkem, do kterého vedla skrytá hadička. Nebylo to moc příjemné a opravdu jsem se těšila, až půjdu na řadu. Chtěla jsem pána pustit (protože tu byl přeci jen o vteřinu dřív), ale on trval na tom, ať jdu. Hodný pán 🙂 A já v sukýnce 🙂 Těch si teď užiju.

 

Mám moc milou obvodní doktorku, které opravdu věřím a která má obrovský přehled o novinkách v medicíně.

„Tak se posaďte, Terezko.“

„Jestli vám to nebude vadit, tak bych radši postála.“ A už jsem jí dávala propouštěcí zprávu o třech stranách, kterou si začala číst.

„No to je věda!“

Zeptala se mě, jak se cítím a jestli mám nějaký problém. Všechno se hojí krásně, kromě rány po drenu v levém třísle, která se hůře hojí a začala z ní zrovna prosakovat voda, tak mě položila na lůžko, natřela betadinkou a přelepila. Měla jsem poodhrnuté kalhotky tak, aby nebylo nic vidět, ale paní doktorka byla zvědavá.

„Nevadí vám, když se podívám? Já jsem tohle ještě nikdy neviděla, vy jste úplně první totiž.“

„Ne, nevadí,“ a poodhrnula jsem kalhotky. (Moje doktorka je totiž děsně zvhrlá a má skryté pohnutky, takže si zaslouží kritiku všech těch věčně kritizujících nespokojených pacientů a nejlépe by bylo jí hned zažalovat. O 17 miliónů třeba. 🙂

Já v tom opravdu nevidím problém. Jsem na lékařské půdě a tak tohle opravdu neřeším.

„No to je krásné! To se vážně povedlo!“

„Žejo?“ 🙂 „Ještě se s panem docentem vyřeší druhá plastická operace za půl roku, při které se překryje klitoris.“

„Tak ale spousta žen má takovýhle odkrytý klitoris…“, říkala paní doktorka.

 

Já vím. Druhů je spousta 🙂

 

I mně se teď mé tělo poprvé v životě líbí.

Je přimo parádní (a teď nemyslím jen můj ženský klín) a to se teprve všechno hojí, ale ono jak to den ode dne splaskává, je to ještě hezčí a hezčí.

Léky na bolest nepotřebuji, téměř žádná omezení kromě toho, že se mi hůř sedí, nemám a pak mě maličko omezuje hadička, kterou mi za dva dny v Praze vytáhnou a já už snad budu konečně úplně svobodná, na což se opravdu moc těším. Vím, že některé slečny popisovaly, jak ještě měsíc a půl po operaci cítily obrovskou bolest nebo že ještě měsíc nemohly ani chodit a tak jen doma ležely. Ale také vím, že jsou holky, co vyskočí a jdou. A takových znám vlastně víc 🙂 Takže tohle je tak hodně individuální, že nemohu porovnávat. Pouze popisovat své vlastní pocity, které jsou ale stejně pořád vesměs krásné.

 

Ještě jsem paní doktorce řekla, že teď musím dilatovat (protože jí všechno to kolem vyloženě zajímalo) a na to mi řekla, že si z dob nedávných studií pamatuje, jak byla na nějakém oddělení, kde byly malé 12-13leté holčičky se zakrnělou nebo nevyvinutou pochvou a musely si do ní povinně zavádět dilatátor. Doktoři pak vysvětlovali rodičům, že by bylo vhodné, kdyby začaly se sexuálním životem co nejdříve, aby se pochva prohloubila a tyhle slečny v dospělosti mohly tak mít jednou děti. Dilatace není tedy jen naší výsadou nebo prokletím (jak to některé z nás nazývají a já nevím proč, protože v tom prostě žádný problém nevidím a beru to tak, jak je. Důležitý je výsledek a ten je, že mám ženské tělo.)

 

 

Každým dnem očekávám vyplněný formulář „potvrzení o ukončení léčby změny pohlaví“ od Hanky a příští pondělí se s ním chystám na matriku i na občanky. Ještě musím vymyslet, jaký účes zvolím 🙂 Těším se.

Už bych to měla všechno ráda vyřízené a navíc mi všechno tohle zařizování po doběhnutí do cíle dělá moc dobře 🙂

 

Pokud se ve čtvrtek rozčůrám, ráda bych do jednoho článku shrnula stručně celý průběh mého pobytu v Motole, protože jak jsem zjistila, napovídala jsem toho kolem spoustu a ty důležité informace se tam hůře hledají 🙂 Jenže já potřebuji povídat a hlavně mám moc ráda detaily, na které za pár měsíců zapomenu, ale tady je vždycky najdu.

 

Už taky pracuji jak to jde z domova. Nemůžu v tom kolegyňku nechat, i když jsem dnes celé dopoledne měla docela adrenalin, abych to stihla, ale ono trošku zaměstnat mozek není vůbec na škodu 🙂

 

Už běží Prostřeno, tak já se jdu dívat a k tomu si dám nějakou mňamku.

A taky si musím vystavit mé blahopřání k narozeninám na nějaké čestné místo 🙂

Nebe zahalil obrovský černý mrak, zvedl se vítr a otevřené balkónové dveře bouchly tak silně, že mě probudily z mého odpoledního spánku, který teď přichází úplně sám a který si vychutnávám bez přerušení tak dlouho, jak chci. Žádné měření teploty, žádné injekce, žádné kapačky nebo jen prosté optání, jestli se cítím dobře.

Tohle optání „cítíte se dobře“ ale nebylo zas až tak špatné. Teď více než kdy předtím pociťuji samotu, kterou jsem prožila jeden den a jednu noc v Motole na pokoji bez spolubydlících a moc jsem se těšila, až mi tam někoho dají, abych si mohla zase povídat. Člověk, se kterým si nejsem schopná popovídat by musel být opravdu extrémně odlišný nebo nepřístupný (a přeci se takový ke konci našel).

 

Dnes po poledni přijel Tom na svíčkovou, kterou mi udělala moje mamča. Přivezl mi řapík na oplachování a taky gel na ruku, která ještě pořád vypadá strašně, protože mi při druhé operaci praskla žíla a krev se vylila do podkoží. No zas tak strašné to už není, to se jen zdá lidem, kteří o tom nic nevědí. Teď už je to jen taková fialovožlutá velká modřina.

Dojalo mě, jakou má o mě Tom starost, ale moc dlouho se tu nezdržel. Včera sice dorazil propuštěný z německé nemocnice, ale jen s podmínkou, že se hned dostaví ke svému lékaři (což jde v pátek večer dost těžko) a tak mu opět napuchla noha a já začala mít strach stejně jako on (ale nedala jsem to na sobě znát). Nakázala jsem mu, že pokud se otok bude zvětšovat, musí na pohotovost. A došlo mi, že jakmile tam dorazí, tak si ho tam stejně nechají, protože v Německu měl ležet ještě týden a tohle se mi fakt nelíbí.

 

Takže teď leží, odpočívá s nohou nahoře ve svém bytě a každý jsme v tom svém bytě úplně sám.

 

Chtěla bych se tu teď smát, poprosit ho o chleba se šunkou a těmi roztomilými červenými bejby rajčátky a jsem si jistá, že by mi je hezky vyskládal na talířek a ještě nakrájel papriku. Ale ne – nejsem neschopná. Já v pohodě chodím, zvedám se z postele a nejsem na nikom závislá, ale chybí mi společnost.

 

Tak mi nezbývá, než se zvednout a jít si udělat večeři sama, sníst si jí sama, dívat se na telku sama a i když jsem spokojená a šťastná, moc se tu nenasměju. Tak nemůže být pořád důvod k smíchu, já vím. Ale za těch sedmnáct dní v Motole jsem si tak nějak zvykla pořád s někým komunikovat. Strašně ráda komunikuju!

 

Venku se z nebe spouští blesky, je krásně svěží vzduch, horký červen, zrají třešně a sestra už mi koupila i české jahody, na kterých jsem si po obědě pochutnala. Já se mám vlastně tak dobře.

 

S každým ránem vypadá to veledílo dole lépe a lépe, vlastně už mě omezuje jen ta žlutá čouhající trubička s igelitovým pytlíkem a jinak se cítím naprosto skvěle, jen sezení mi dělá stále trochu problém, ale na to mám nafukovací kruh. Který se sice lepí na nohy, ale na to dát si kávu s vyděšeným Tomem normálně u stolu to stačí. A taky do auta, až v úterý pojedu hlásit se k mé obvodní doktorce, abych si nechala napsat i vycházky a mohla se producírovat v sukni po světě (až mi ve čtvrtek vytáhnou tedy tu cévku a já se rozčůrám).

 

 

 

Během pobytu v Motole jsem slíbila, že zveřejním studii, kterou provedla Eliška Liška s Lentlej. Průzkum probíhá už od 7. února 2013 a má za cíl zmapovat výsledky prací jednotlivých chirurgů v ČR.

Práce je to více než záslužná, protože jde o dotazníkovou akci, která zkoumá stav TS žen po SRS s odstupem a jejich spokojenost. Přináší spoustu zajímavých informací, které mě nesmírně motivovaly (i když už nebylo v čem, protože už jsem měla deset dní po operaci také a motivovaná jsem byla tak jako tak už dost :).

 

Dotazník vyplnilo zatím 15 respondentek a jeho aktuální výsledky najdete zde:

https://sites.google.com/site/hranolkyakecup/srs-mtf-po-cesku.

 

Na tomto odkaze se výsledky průběžně mění podle toho, jaké další respodentky přidávají do dotazníku svá data. Samotný dotazník není veřejný (což má svůj důvod) a tak ho nemůže vyplnit každý. Je také nutné být alespoň rok po SRS. Tímto vyzývám slečny a ženy, které tuto podmínku splňují, aby v případě zájmu o anonymní poskytnutí svých zkušeností kontaktovaly Elišku nebo mě a vše potřebné zařídíme.

 

Mně osobně výsledky nadchly. Ačkoli jsem je předpokládala, protože podobné informace jsem měla od jiných dívek, které po operaci nějakou dobu už jsou a neměla jsem pochybnosti o tom, že i věci tak trochu nadstandardní, jako je orgasmus, je očekávatelnou realitou. Ne, kvůli tomu opravdu SRS nepodstupuji, ale proč si to neužít? 🙂

 

 

S dovolením bych přesně citovala některé části:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Myslím, že tohle ani nemusím komentovat a jsem ráda, že takové výsledky můžu zveřejnit. Díky Eliško a Lentlej. 🙂