Nemůžu tomu uvěřit.

Ležím doma v bytě, ze kterého před 17 dny někdo odjel a už se nikdy nevrátí. A teď tu ležím místo něho. Všechno je jiné. Všechno. A euforii z návratu domů střídá radost z jinak obyčejných věcí, jako je umytá hlava, sprcha ve vlastní koupelně, vlastní postel, voňavá peřina, bublanina, kterou mi upekla Andrejka s Bohunkou, které byly tak hodné a dnes mě odvezly domů. Dvě hodinky jsme si tu ještě popovídaly a mně je tak krásně, že jsem si to nikdy předtím ani nedokázala představit.

 

Dokázala jsem to. Jsem tady. Zdravá a šťastná v cíli.

Ležím u televize unavená a zapisuji si těchto prvních pár slov z nového života, který mi už začal.

 

Všechno, co tu ten člověk nechal, je teď moje. Skenuju propouštěcí zprávu a ještě teď večer posílám Hance.

Kufr už mám vybalený, pračku připravenou ráno k zapnutí, dodělám pár povinností, skočím do sprchy a lehnu.

 

Byl to jen chirurgický výkon, ale má tak obrovský pozitivní vliv na psychiku! Tohle je fakt neuvěřitelné.

 

 

Pročítám si svou propouštěcí zprávu.

 

Operace za hospitalizace:

 

– conversio chirurgica

– orchiectomia bilat. (odstranění varlat – kastrace)

– penectomia (odstranění penisu)

– clitoridoplastica (plastika klitorisu)

– vaginoplastica (plastika vaginy)

 

 

Provedená vyšetření – biopsie:

– oboustranně stejný nález, varle s atrofií kanálků, bez spermiogeneze

Čili díky působení androcuru došlo k zaniknutí kanálků ve varleti, kde nebyla možná tvorba spermií.

 

 

Hemoglobin (hodnota pod 120 g/l je hodnotou nízkou, při které se autotransfuze neprovádí):

při první autotransfuzi: 140 g/l

při druhé autotransfuzi: 147 g/l

27.5., 5:23 (po krvácení): 120 g/l

Do 5.6. mi hemoglobin klesl až na hodnotu 83 g/l.

9.6. už mám ale zase zpátky 105 g/l, to už začíná být zase vše ok.

 

Je tam také název dvou potvor – bakterií, které mi prodloužily pobyt (jde o běžné bakterie, které ale mohou způsobit v ráně otok).

 

Jinak spousta zajímavých informací, ale nic, co bych už předtím nevěděla.

 

 

Úplně hrozně jsem se dnes nacpala a teď tu ležím, nechce se mi nic, ale musím si dát svojí dvacetiminutovku 🙂 A pak už spinkat.

Konečně mě nikdo v pět, v šest a ještě v osm nevzbudí 🙂

 

Při ranní vizitě mi dr. Joanna říká: „Tak zítra jdete domů!“. Jupí. Já natěšená, ségra už připravená, protože má celý den volno, v autě podsedáky, voda na cestu, bonboniéra pro sestřičky… Ještě že mě tu ten jeden den nechají, protože dnes zrovna ségra nemůže kvůli akademii dětí ve škole (je totiž učitelka). Pokud by mohla, tak by tu pro mě byla nejdřív v osm večer.

 

Za pár minut přiběhne Joanna a říká: „Moc se omlouvám, už tady nemůžete zůstat, už nemáte antibiotika a musíte odjet dnes, rozhodl pan doktor.“

 

Bezva.

Takže metro a autobus. Dvě hodiny na stojáka, v sedě to nedám.

Ale vzpomněla jsem si na Andrejku, když tu za mnou byla, jak mi nabízela, že by mě v nouzi odvezla.

Ona je moje záchrana, takže jí hned píšu a asi to půjde, i když trochu s komplikacemi, protože zrovna ve 13 h. má doktora a pak veze rodinu k rodičům do Lysé, kam pojedu s nimi a potom si konečně sklopím sedačku, lehnu si a pojedeme dál.

 

Pořád lepší, než čekat do osmi. Místo polštářku si dám pod zadek složený župan.

 

Oficiálně to ale ještě nevím, sestra říkala, že to ještě nemá nahlášené, tak tu s Niki zůstáváme v posteli, protože každá minuta navíc vleže se hodí. Jakmile nás vyhodí, můžeme na polohu vleže zapomenout. Nejspíš půjdeme do jídelny, kde si srovnáme židličky k sobě a na ně si na župan lehneme.

Niki je z Prahy, takže do hodinky tu budou pro ní. Já tam strávím hodiny.

 

Vůbec jsem se nevyspala. O půlnoci mě probudili s kapačkou antibiotik, ruka od kanyly už mě pěkně bolí, ale věděla jsem, že už mi antibiotika vezmou, tak než přepíchávat kanylu nevím kam, protože už ani odběr krve dnes nešlo udělat, protože nebylo odkud, tak jsem to chtěla ještě vydržet. Ve tři měla Niki problém s čůráním, takže kolem ní začali běhat doktoři a už má zase cévku (a jak je ráda, že jí má – nejspíš i domů a za týden na vytažení). Ve čtvrt na pět odběr krve a teplota. V šest další antibiotika a to už tu běhají sestry, povlékají postele, je snídaně a v osm už jsem antibiotika konečně nedostala, kanylu mu vytáhli a já se cítím zase o něco svobodnější, i když mě mé rozpíchané ruce bolí.

 

Takže teď jsme tu já i Niki nevyspalé a otrávené, že vlastně nic nevíme (ona má odvoz, ale po noční příhodě neví, jestli půjde domů, já zase vím, že půjdu domů, ale řeším ten odvoz). Sanitka by mě vyšla na 3000 Kč, taxik na 5000. To jsem odmítla a dám radši 2000 Kč kamarádce.

 

Ale jinak se domů moc těším. A taky, že už nebudu tady.

 

 

Ležím na posteli namalovaná a oblečená do sukně, už se zase aspoň trošku líbím sama sobě a čekám na oběd (nebo až mě z postele vyženou). Ve 14 h. dorazí Andrejka.

Je mi tak hezky! Takhle jsem se ještě nikdy necítila. Teď poprvé jdu přeci mezi lidi – já Tereza.

Netrpělivě čekám na propouštěcí zprávu, ve které bude napsáno, že byla provedena konverze a ještě dnes jí naskenovanou posílám Hance, aby mi mohla poslat potvrzení pro matriku.

A za půl roku (v prosinci možná) zase tady na druhou doplňující z-plastiku. To už je ale detail proti téhle. Hlavně, aby se vše krásně zahojilo a příští čtvrtek za týden jsem se tady na urologické ambulanci po vyndání cévky vyčůrala. Pak už budu konečně mít úplný klid.

 

Nemůžu uvěřit, že už jsem zase vypuštěná do života! Že už je to celé za mnou. Že se mi právě otevřely ty POSLEDNÍ DVEŘE…

 

Stále na sedmičce, stále tentýž čaj, tentýž výhled, taková malá ponorka. Ještě že už jsem dnes úplně bez bolesti, bez otoků a bez teplot, takže zítra mi vytahují dren a doufám, že uslyším větu „půjdete domů“. Na dnešek jsem si naplánovala umytí vlasů alespoň vodou, už ten pocit mastných vlasů vážně nesnesu, ale protože mám na jedné ruce v nártu kanylu, můžu se mýt jen jednou rukou, tak počkám do zítřka a nesmírně se těším na sprchu celého těla (kterou nemůžu mít ani teď, protože dole mám dreny a na levé straně obvazy (tak, abych mohla dilatovat)).

 

„Sténající“ slečna byla v noci totálně zmatená. Pořád volala sestry (nejprve je tedy nevolala, protože podle jejích slov pracuje v sociálních službách a nechce nikoho otravovat, takže za nimi (sotva) chodila. Dobře, ale když krvácíš, stačí fakt zmáčknout tenhle čudlík. Nemusíš se plahočit z postele a jít do sesterny pěšky).

Nejprve dvakrát (večer a v jednu v noci) poplašila sestry, že jí praskla cévka. Netušila jsem, že může prasknout cévka. Je z takové gumy, naprosto dokonale elastická, ale sestra říkala, že ve výjimečných případech při dlouhodobém používání (ohýbání) se to stát může.

Ne, to nebyla prasklá cévka, ale nepatrné množství moči se propouští močovou trubicí mimo cévku.

To jsem taky ještě neslyšela, ale prý se to taky může stát. Aspoň slečna ví, že má průchozí močovou trubici!

Takže se pak slečna uklidnila, ale za čtvrt hodiny slezla z postele a šla do sesterny (ona ten čudlík nezmáčkne!), že jí je zle a má zimnici.

Změřili jí teplotu a daly dvě deky. Za deset minut už je nepotřebovala.

V půl druhé chtěla převázat. „Obávám se, že v tuto dobu se převazy nedělají, budete muset počkat do rána.“

Sestry tu kolem ní létaly, jednou musel i doktor, ale šel sem zbytečně – to byla zase jen nějaká její představa, že se jí něco děje.

Nesnažím se o komunikaci, jelikož se o ní nesnaží ani ona. A když něco řekne, tak kuňká. Uf. Uneste mě někdo odsud.

 

Niki na protější straně je v pohodě. Ta by pátý den mohla klidně skočit na metro a jet domů 🙂 (Když to trošku přeženu, protože metrem by to určitě nedala.)

 

Tím, že přestávám mít jakýkoliv problém a důvod být tu už začínám být lehce nervózní z toho pobytu tady. Možná je to tou atmosférou a taky ponurým šedým nebem, protože od noci tu lilo a ač jsem nadávala na odpolední slunce pražící mi přímo do postele, chtěla bych ho aspoň kousíček vidět.

 

A pomalu už si plánuju, co všechno si půjdu koupit na sebe, co jsem dříve nemohla, protože to prostě vyžadovalo ženský rozkrok. 🙂 Těším se i na své nové černobílé extrapřiléhavé šaty, které mi přišly před měsícem a nemohla jsem je nosit, protože byly tak přiléhavé, že jsem mohla tu bouli skrývat sebevíc, ale bylo to vidět. Tomu je teď konec.

 

Píší mi z práce, jak na mě myslí a těší se, až přijdu. I já se těším. Ale tamten člověk, co odjel koncem května do Prahy už nepřijde. Přijde někdo nový. A zabydlím i jeho byt, vezmu si jeho auto… přepíšu si ho na své jméno 🙂 On už se totiž zcela jistě nikdy nevrátí 🙂

 

 

Už nějakou dobu přemýšlím o močové trubici. Co to vlastně je a hlavně jak je dlouhá u žen a jak u mužů? Když jsme tu rozebíraly s Martinou cévkování u mužů, děkovala jsem, že nemám penis jako oni 🙂

 

Močová trubice u žen je dlouhá asi 4 cm, u mužů kolem 20 cm (může být 12 – 25 cm dle délky penisu). Ženská močová trubice je poměrně široká 6 – 8 mm, mužská je užší kolem 4 mm.

Při zavádění mé cévky po neúspěšném vyčůrání ten nepříjemný pocit trval asi 5 vteřin. Kolik asi trvá u mužů? No je mi jich líto.

 

Jinak teď koukám na detailní obrázek, kde ústí močová trubice u žen ven a musím říct, že to tam mám uspořádané naprosto přesně jako na obrázku. (No ještě aby to popletli :). Jen to ještě není tak hezké (zahojené), ale bude.

 

Močová trubice má v průřezu hvězdicovitý tvar. To bych do ní taky neřekla. Takže to vlastně není trubička, ale hvězdička

 

Ptá se tu na urologii na to každý. Tak sem vložím obrázek, proč cévka nemůže vypadnout:

 

Po zavedení se totiž na konci nafoukne balónek, který brání vytažení.

 

 

Tak a mám po legraci. Myslím tím na pokoji. Už se tu asi hodně dlouho zase nezasměju (jako se všemi předešlými spolubydlícími), nejspíš do doby, než půjdu domů. Však já už jsem tu vlastně dávno neměla být, tak co si stěžuju? Sestřičky mi chtěly udělat radost a myslely si, že mi ji udělají, tak ke mě scukly další dvě slečny po stejné operaci. Ale já o to vyloženě nestojím.

Niki je v pohodě, i když si s ní moc nepopovídám, ale ta druhá slečna tu pořád „umírá“ a tak je tu bezva atmosféra. Takže se začínám i trošku nudit, protože jak už se cítím lépe, viděla bych se spíš doma, ale musím čekat, dokud dren odvádí ten hnus z dírky vytvořené nad třísly a jakmile přestane, už se balím. To může být zítra, ale nejspíš až tak koncem týdne.

 

I když zrovna dneska byla rajská – na tu jsem se těšila od rána. Takže zas tak špatné to tu není. Jen už mě nebaví pořád ležet. Nejradši bych chodila. Já chci chodit! No taky že chodím, když můžu, ale to právě moc nemůžu, protože není kam a po chodbě se mi courat nechce.

Myslela jsem si, bůhví kolik toho tady nenaspím, ale o půlnoci mi dávají kapat antibiotika a v pět už zase budí na teplotu, odběr krve a v šest a osm další dvoje antibiotika. On tu není skoro ani čas dilatovat! 🙂

 

Zaujalo mě ale, co mi dnes řekla Niki. Je to vůbec poprvé, co mi některá slečna řekla, že hned po operaci při dilataci dostala dovnitř úplně celý dilatátor! 18 cm! Navíc jak podotkla, tohle nechápe, protože nebyla původně zrovna moc vybavená dostatečným materiálem.

Tohle opravdu není standard 🙂 A přitom je to taková drobounká hubená holka. Já si ovšem také nestěžuji, ale na ní tedy zatím nemám. Což by se mělo postupně změnit. Při dilataci se postupuje tak hluboko, kam to jde, aniž by to bolelo. Ono se to dá ale vždycky posunout hlouběji. (Niki už tedy nemá kam 🙂 Rozhodně je běžné při prvních dilatacích zasunutí tak na 6 – 10 cm, podle toho, co jsem slyšela. I doktorka říkala, že ze začátku je důležité rozšiřovat hlavně vstup a poté zbytek, ale stejně každá z nás jede na doraz a stále se zlepšuje. 🙂

 

 

Ležím v části motolské nemocnice, která má okno směrem k přistávací dráze letiště. Což znamená, že každé tři minuty není slyšet televize a skoro ani vlastního slova, jak nalétávají ty obrovské stroje s rachotícími motory na runway. Nechápu, kam se všechna ta letadla vejdou 🙂 Nejspíš asi některá zase z druhé strany odlétávají 🙂 Ale je to impozantní pohled.

 

Dnes už konečně není venku 30, takže tu mám otevřené okno a je tu příjemný svěží vzduch.

Bude ho potřeba. Dnes totiž také rozbalí slečnu vedle. A já si dám sluchátka na uši. S nějakou dobrotou, co mi tu zbyla od návštěvy Andrejky.

 

Pepa na mě loudí číslo na Martinu 🙂

(Tak aspoň nějaká legrace tu je.)

 

 

 

To je tak hezké! Přišla za mnou bývalá spolubydlící babička, která šla před třemi dny na operaci a moc si přála, aby byla na pokoji zase se mnou. I já jsem si to přála, protože byla kouzelná. Přišla mi říct novinky a vypadala moc dobře. Na operaci šla s rakovinou ledviny, která se musela odstranit dříve, než dojde k metastázám. Jak ale při operaci zjistili, byl to jen obyčejný kámen! 🙂 Tak to mě dostalo.

Tahle babička se moc bála, že umře. Na anestezii byla poprvé, měla strach, že když přežije bude dementní a všem v rodině říkala, co má kdo udělat, až se ze sálu nevrátí. Vrátila se ale v plné síle 🙂

 

Přiznám se, že bych tu mnohem radši měla tuhle veselou babičku, než sténající slečnu s velmi (ale opravdu velmi) extravagantním jménem, že si ho ani nejsem schopna zapamatovat. Tak všichni spolubydlící nemohou být fajn… Stejně jako sousedé, kolegové, spolucestující…

 

Je to vždycky o štěstí.

 

A proč to nemůže být o lidech? Proč všichni nemohou být fajn?

Protože by tu neměl kdo bručet, sténat a nadávat 🙂

 

 

Mám neskutečnou chuť na štrůdl, jahodovou bublaninu, džus a kolu.

Kyselých zelených jablíček už mám nashromážděných dost, takže doma určitě štrůdl bude 🙂

Ach, domov 🙂

 

Nechce se mi vytahovat notebook (je příliš těžký a horký), kéž bych měla tablet. Takže budu psát z mobilu a tedy krátce.

 

Když jsem dnes ležela na vyšetřovně, uvědomila jsem si jednu hezkou věc.

Mám pocit, že mám pipi už od narození. Jakoby tam ani nikdy nic jiného nebylo. Tak rychle se s tím mozek sžil. Možná je to tím, že tam teď má konečně to, co mi celý život tvrdí, že tam je 🙂 Teď už je to správně.

 

Ano, byla jsem ženou i předtím. Ale teprve teď jsem dosáhla nejvyššího stupně přirozenosti. A ten pocit je nepopsatelný. Je to úžasnější, než jsem čekala.

 

Dnes poprvé nejsou teploty ani otok. Ovšem způsob jakým toho dosáhli mě tu poprvé trochu přivodil dost nepříjemné pocity.

Klidně křičte! radila sestřička. A druhá doktorka podotkla: To já bych ho už dávno kopla! (Myslela pana doktora :).

 

Teď se tedy šourám jako babička, ale zítra už bych měla zase chodit normálně.

 

Na oběd jsem přišla později. Shodou okolností i jeden dědeček. Takže jsme tam byli sami.

Ten pán se mnou nastupoval. A nebylo mi vůbec příjemné, jak po mně pořád už od začátku všude pokukuje, pozoruje a říkala jsem si, že mě určitě řeší.

Jenže dnes vešel do jídelny, lehce mě pohladil po ramenu a říká: „Tak co, slečno, už je vám lépe? Já si vás všiml už u příjmu. Říkal jsem si, taková mladá holka a je tady.“

🙂 pookřála jsem a uvědomila jsem si, že já, nejošklivější, jak jen mohu být, se mu líbím. 🙂 A začali jsme si povídat, což bylo hezké. Asi jsem už doopravdy ženská! 🙂

 

Na pokoj mi dali milou mladou slečnu, co jde zítra na operaci nadledvin. Tak už se tu necítím tak sama.

I Tomovi v německé nemocnici už je lépe, tak pořád čekám, kam mi ho převezou.

 

Před 14 dny se tu žádná moje operace neodehrála. Já jsem přeci ženou už od narození… Však takto se k tomu staví i naše úřady, které mi vystaví rodný list zpětně.

Jsem tím pádem ale moc šťastnou ženou. A své ženství budu si užívat i chránit, jak nejlépe dovedu.

Spřátelit se se spolubydlícími má milión výhod. Má ovšem (pro nás) jednu malou nevýhodu: vždycky se zeptají na dcerku (maminka jsem přeci já), na to, s čím tu jsem nebo na mé jméno, které mi tu visí nad postelí.

 

Musela jsem vysvětlit, proč je moje dcerka Kačenka Nováková, zatímco já Terry Nováků. (Nelze to vysvětlit, změnila jsem téma). Martině (mladá sympatická managerka výukového střediska) prohlásila, že se jí to jméno moc líbí. A začala vyzvídat, zda mi ho dala maminka nebo jestli jsem si ho třeba v pubertě neměnila já 🙂 A trochu se divila, že mi tu ostatní říkají Terezo.

Vysvětlila jsem jí, že všude jsem Tereza, i v práci atd., ale tady jsem na pojišťovnu a tak musím uvádět své oficiální jméno. Víc jsem to nevysvětlovala, i když by si o tom povídala ráda, ale já jsem to řešit už nechtěla. Fascinuje mě, jak jsme na pokoji s lidmi, kteří vůbec netuší, že se tu provádí nějaké konverze 🙂

 

Co se týče mého stavu, tak se čeká, až mi splaskne jeden otok (levé labio), na který byla nasazena antibiotika a klesnou občasné teploty.

 

Takže opravdu nic závažného. Už bych jinak šla 8. den domů, ale jsem teď ráda, že ležím tady, protože kdyby se otok objevil doma, tak bych s tím nerada šla k doktorovi někam u nás. Doktorka mi dnes říkala, jak jí mrzí, že mě ještě nemohli pustit domů. Ale když oni tu jsou všichni tak hodní… Mám ty nejlepší podmínky, jaké můžu mít!

 

Během dne si tu většinou povídáme s holkama a stále něco řešíme. Miluju, když Martina vykřikne: „Tak holkyyyy, co si tam naladíme?“ nebo „Holky, vemte si malinový piškot.“ 🙂

 

Nebo když do pokoje vlétne Pepa: „Tak co holky moje!?“ 🙂

 

Jakmile mi splaskne otok a přestanu mít občasné teploty, tak by mě měli pustit domů. Řekla bych, že dřív než v neděli to nebude.

 

Já ale opravdu nikam nespěchám.

 

Nicol, která včera nastoupila, jsem už neviděla (řekla jsem jí, že kdyby chtěla, ať přijde na sedmičku, ale nechtěla, tak jsem jí nechtěla rušit) a dnes nastoupila další slečna. Takže jsme tu vlastně celkem tři, ale o dilatační místnost se zatím s nikým nedělím.

 

Miloš mi chce pořád dělat kávu (z vlastního) a všude pomáhat 🙂 Taková nadstandardní pozornost! 🙂

 

Užívám si to tu. A těším se, protože mi dnes přijde kamarádka Andrejka z Prahy. Nakonec přeci jen ráda někoho uvidím a objednala jsem si prezervativy s jablečným džusem 🙂 (ale zvlášť).

 

A všimla jsem jedné zajímavé věci. Martina má taky bílou jmenovku 🙂 Tak jsme se shodly na tom, že nevíme, proč má někdo bílou a někdo červenou.

 

Celou noc jsem se budila a řešila, jak zajistím o víkendu Kačenku, když mám pytlík a šourám se. Tolik jsem jí chtěla ale vidět. Už jsem víkend s ní ale odvolala. Vyřešili to totiž za mě tady.

A pak jsem taky řešila, jak tu vydržím do šesti do večera, než pro mě bude moct přijet sestra. Vydržím to někde na židli?

Takže jsem se moc nevyspala, ráno jsem měla teplotu (podmínkou k tomu, abych šla dnes domů bylo, abych jí neměla), tak si mě dr. Čechová zavolala do vyšetřovny, prohlédla si to a dohodly jsme se, že dokud budou teploty, tak mě chce mít pod dohledem, protože je způsobuje moje trubice. Ale nic vážného. Říkala, že se můžu potit sama doma, jestli chci, ale tohle bude jistota.

Není to pro mě špatná zpráva. Zrovna dnes se necítím ani na cestu domů v tom horku, které dnes bude, natož na pobyt sama doma 100 km od Prahy. A už se vidím, jak jedu do Prahy, kdyby se cokoliv stalo. Sama autem. No to byly scénáře.

 

Takže teď nastává takové to čekání, ať to splaskne, ať to přestane krvácet, ať to přestane bolet, ať to přestane být červené… atd. atd. Ležet, sprchovat, ležet, sprchovat, ležet, sprchovat. Pořád dokola. Aspoň, že mi pořád chutná.

 

Tyhle dny se tedy nejspíš nebude dít nic zajímavého.

Tato fáze se jmenuje regenerace 🙂

 

Už mi začíná chybět člověk. Prostě někdo, koho znám a s kým si můžu jen tak aspoň chvíli popovídat a obejmout. A taky mě mrzí, že mi došly ty prezervativy a potřebovala bych víc poporodních vložek, jak to pořád kolem močové trubice prosakuje (což je důvod, proč jsem ještě tady).

 

Tak já se jdu regenerovat.