Práce šlechtí - O Tereze a o Tomovi

Dnes se mě účetní v práci zeptala, zda chci využít slevu na dítě, která je něco přes tisíc korun měsíčně na dani. Prý mám k tomu doložit rodný list dítěte – pokud se domluvím se svým exmanželem, jak dodala.

To bylo moc milé (z pohledu někoho, kdo prošel přeměnou), ale i kdybych měla Kačenku ve střídavé péči, musela bych se domluvit s ex, abych si odpočet mohla uplatňovat já (první problém), ale hlavně (druhý problém) rodné listy našich dětí se nikdy nemění, neboť otec byl v té době otcem (úředně mužem s mužským jménem) a tak bych vesele přinesla paní účetní rodný list, ve kterém by bylo, že matkou mého dítěte je jakási Jana Nováková a otcem jakýsi Tomáš Novák.

A teď to té účetní vysvětlete, když se jmenujete Tereza 🙂

Ráno jsem přišla do práce a hned mě odchytila vrátná, taková moc milá paní, se kterou jsem se zapovídala už po pohovoru. Navrhla mi tykání, rozpovídala se, pak se na mě dívá a říká: „Terezko, ty jsi taková milá a příjemná holka! Pojď sem, já tě obejmu.“

Asi kouzlo zvané ženská intuice, protože jsem v tu chvíli objetí potřebovala jako sůl, měla jsem obrovský objímací deficit po jedné návštěvě někoho, kdo mi toho dal během několika hodin tolik, že jsem se cítila neskutečně, jako v pohádce, jako v opravdovém sedmém nebi. Takovou vzájemnou chemii jsem ještě nikdy v životě nezažila. Tady jsem ti uvařil polévku, nemáš žízeň?, udělám ti šťávu, a tady máš to kafe, na které jsi přijela. Chutná ti? Je přesně podle tvých představ. Není ti tu zima? Zatopil jsem na 23. Nechceš si sednout na ten gauč? Sice se na něm nedá nic dělat, ale aspoň se na tebe můžu dívat. Ty jeho oči, jeho úsměv, dotyky, dech, vůně, polibky, má hlava na jeho rameni, jeho hlava na mém klíně, propletené prsty, vášnivá jízda výtahem, procházka a ještě jedna malá nezbytná otázka: „Přijedeš zase prosím?“

(Bože!!!!! Jsem tak zamilovaná!)

To mi řekl ten, že pokud jsem nic špatného neudělala a nikoho nezabila, tak nikdy nikdy nikdy nechce to mé tajemství, co jsem mu chtěla říct, slyšet… :-/

„Holky, nemáte tady tuhle fakturu?“

Holky, holky, holky, holky…

Bojuju s kopírkou. Je na PIN, který už mít mám, ale nebere mi ho. Ptám se kolegy: „A co když dojde papír?“ (Dělám nezkušenou novou začátečnici). „Pokud dojde papír, který je dole pod kopírkou, tak se musí napsat mail sekretářce, aby ho doplnila. Pokud ho nenapíšeš a zjistí, že tam papír není, je za to trest smrti!“ 🙂

Stál tam i skladník: „…nebo ještě něco horšího! Ale to provádím jenom já. Takže kdybyste nevěděla, jak ho tam zasunout…“ (bavíme se o papíru (?)). Já viděla ty jeho hambaté kalendáře v jeho skladníkovském kanclu… až jsem oči kulila, co lze najít na pracovišti!

Nefungovala mi po prvním spuštění pošta. Píšu vzkaz ajťákovi, ať se staví. Je mi ale nějaký povědomý, tak se ho ptám, ze které firmy sem jezdí dělat servis.

Jo tak my se známe a tykáme si! 🙂 Půl roku už spolu komunikujeme přes facebook a asi desetkrát jsme se měli už sejít, aby mi udělal hezké profi fotky v přírodě.

Ale já jezdím do práce 50 km od svého domova! 🙂 Vtipné.

Nechce opustit kancelář. Chce si povídat. Musím pracovat. Odchází. Večer záplava vzkazů na facebooku. To je ale překvápko. Jestli ho chci v pátek zase vidět, jak mi nabízí? 🙂 Možná ani ne… Najednou jsem nejsebevědomější tvor na planetě, který před ním ještě před pár měsíci řešil obavy z toho, jak jsem stydlivá a pokakaná strachy, že fotograf, který fotí dokonale krásné modelky, na mně pozná to, co nechci, aby někdo poznal.

Za pět minut přiběhne ředitel: „Tedy paní Nováková! Vy se znáte s naším Radkem? On se ani nepochlubil, že vás chtěl fotit.“

Bezva. Jsem kamarádka ředitelova kamaráda 🙂

Jednou ráno procházím vrátnicí a otázka zase od té milé vrátné: „Terezo, šla byste ke mně? Chtěla bych se vás na něco zeptat.“

Polil mě pot. Nesnáším tuhle otázku.

„Tady někdo říkal, že už vám bude čtyřicet! Je to pravda? Já tomu nemůžu uvěřit. Já vám tipovala tak třicet.“

Došla mi slova, jen jsem se culila. To mi tak lichotí! A začaly jsme řešit naše děti.

„Paní Nováková, mohla bych vás poprosit tady naaranžovat tu vitrínu našimi produkty?“ 🙂

„Jistě, velice ráda.“ (Vypadám, že jsem v aranžování dobrá? :).

Práce opravdu šlechtí 🙂

Nevím, jestli je to tím, že ta firma je tak milá nebo tím, že jsem nadšená z každé maličkosti, ale tohle je prostě dosažení absolutního druhého břehu. Život. Realita. Tak kouzelná, jako sen. Ten nejhezčí, co se mi kdy zdál. Ale tenhle už se mi konečně nezdá. Tenhle žiju.

6 Comments