Sloučeniny

Úplnou náhodnou shodou okolností tento můj článek navazuje na ten předchozí o bakalářské práci na téma Dokaž, že jsi muž, ve které autor dochází mimo jiné k závěru, že narozdíl od vnitřní identity, se kterou se rodíme, tu vnější identitu vytváří naše okolí, reakce s ním, to tato společnost dělá z nás teprve muže či ženy tak, jak nás vidí právě oni a jak chceme, aby to tak bylo. Je to vzájemná spolupráce nás a jich a výsledkem je jasná vnější identita. To, jak jsme identifikováni.

 

Vracím se navečer vlakem domů. Už dlouho jsem si takhle neodpočinula. Pořád jen řídím a ve vlaku člověk vypne, i kdyby nechtěl. Jak tam tak za oknem běhají ty stromy a domy… a pak dlouho nic, jen hnědá pole. Vlak je svými projevy docela dobrý hypnotizér.

Pomalu se stmívá. Nikdo mě doma nečeká. Když pak vylezu z vlaku, mám pocit, že mi někdo vydezinfikoval mozek – a můžu začít nanovo zanášet ho svými myšlenkami a dál zamořovat 🙂

 

Proti mně sedí krásná vyšší slečna s dlouhými vyčesanými vlasy, elegantně oblečená, všímám si, jak má namalované řasy. (Hm, být tak takhle krásná…)

Chce si povídat. (Vážně?) Nevadí mi to, aspoň mi uteče cesta. Navíc jsem ráda mezi lidmi neosamocená, i když většinou nejsem první, kdo navazuje kontakt.

„Jinak já jsem Káťa.“

„Já Tereza, tak ahoj“, podáváme si ruce.

Káťa má dcerku, která je zrovna v první třídě. Já mám zase Káťu, která je ve druhé třídě. Obě dcerky mají rády kuře na paprice. Teď koupili byt, který spolu s přítelem dali dohromady. Její přítel je moc šikovný, chudák je pořád v práci, ale vždycky se těší domů. Je s ní rád. Ne, jako ten předtím.

Zdá se, že muži jsou nekonečné téma. Nevadí mi to. Pak si ke mně z ničeho nic přisedne blíž tak, aby nikdo nemohl slyšet, o čem si povídáme (neee, nepřijde polibek! :D), opře si ruce o stolek, já se k ní nakloním, abych jí slyšela, až cítím, jak voní a povídá mi tiše o tom, jaký byl předchozí vztah. Poslouchám jí, jak kdybychom byly dlouholeté kamarádky, hodnotím nahlas vlastnosti jejího bývalého partnera, se kterým má svojí dcerku a ani mi v tu chvíli nedochází, jak šťastná chvilka tohle pro mě je. Že tohle všechno poslouchám teď právě proto, že jsem žena. Jedinečnost téhle chvíle mi ale dojde až později.

 

„A ty máš přítele?“, dostanu otázku.

Pár odpovědí doslova protkaných vzájemnou empatií…

„Ach jo, no to by se mi taky nelíbilo, kdyby mi jezdil za ex, to bych nesnesla…“, snaží se mě podpořit a dodává:

„Já jsem teď konečně šťastná. Nechápu, jak jsem s bývalým mohla vlézt vůbec do postele, že jsme k sobě něco cítili.“

Vlak se pomalu blíží domů, kde obě vystupujeme. Dvě maminky popovídaly si o svých dcerách, dvě přítelkyně o svých přítelích, dvě kuchařky o jídlech, která rády vaří…

 

Takový ten běžný standardní rozhovor.

 

Pro mě navíc k tomu ještě jedinečný.

 

Kdysi jsem si o něčem takovém jen snila a myslela si, že se mi to nikdy nesplní, protože to prostě nejde, ale mýlila jsem se. Jde to. Líbí se mi prožívat tyhle „obyčejné“ situace. Mám je tak ráda. Mám na nich ráda tu spontánnost a tu spontánní příslušnost k něžnému pohlaví, která už je takovou samozřejmostí, že si takové věci uvědomuji se zpožděním. Úplně nejhezčí roli ve spontánnosti v souvislosti s příslušností k něžnému pohlaví hrají ale muži, kteří o mé minulosti neví vůbec nic a ti heterosexuální to dostatečně ženě, která se jim líbí, dokazují, až se mi z té vášně kolena podlamují.

Nechceš zůstat? Myslím jako napořád!

Chtěla bych. Ale promiň, nejde to. Vždyť bydlíš dva bilióny kilometrů ode mě. 🙁

 

Domů se vlakem vracela Tereza a nikdo už jí její splněný sen nemůže vzít, protože ho právě žije. Občas si to uvědomím až s odstupem, protože mou mysl už neovládá nepřekonatelný strach z civění spolucestujících, ale normální běžné záležitosti týkající se cesty, večeře, práce. To prostě nemá chybu! Jestli nějak vypadá štěstí, tak přesně takhle. V podobě krásné slečny, která si chce popovídat s holkou z vlaku, co sedí proti ní. 🙂 Nebo muže, který si mě bere, chce mě se vší tou nepřekonatelnou nepředstíratelnou chemií, jaká se jen dokáže mezi mužem a ženou vytvořit. Hotová chemická laboratoř, jejíž produktem je sloučenina… Chtěla bych se znovu do té laboratoře vloupat a tvořit další sloučeniny, slučovat a oddělovat a zase slučovat a oddělovat… až vznikne neodlučitelné.

 

 

To lidé sami mi říkají, že už můžu být spokojená.

 

V neděli běžela v televizi pohádka. Někdo si chtěl podmanit celý svět a tak řekl: „Zmrazím úplně všechny na téhle planetě a budu jim vládnout!“

Sluha se ho zeptal: „Proč je chcete zmrazit?“

„No protože pak bude jednodušší je ovládnout!“

„Ale k čemu vám bude svět plný zmražených lidí?“

 

…kdo z nás by si přál „zmrazit“ lidi na téhle planetě a tím zcela vymýtit homo- i transfobii? Prostě zmrazíme všechny lidi na světě a nikdo nás nebude urážet, srážet na kolena, říkat, že jsme transky nebo komentovat náš vzhled. Paráda! Tyjo. Můžeme si na sebe konečně vzít, co chceme. Můžeme se po světě pohybovat volně bez zábran. Jít naprosto kamkoli! Nikdo nám nic neřekne…

 

…no právě.

Nikdo nám nic neřekne.

Žádné „Ahoj, já jsem Káťa. Probereme spolu ty naše chlapy jako dvě největší kámošky.“

Nikdo nám v obchodě neřekne „paní“, žádný muž nám nepodrží dveře, nepozve nás na rande ani nedostaneme svou první růži z lásky, polibek, po kterém budeme mít odřenou bradu od jeho strniště, jak byl nekonečný a kolenapodlamující, nikdo nebude číst naše krásné ženské jméno nahlas mezi ostatními při vyhlašování vítězů skupinového výběrového řízení, nikdo nám už nedá růži na MDŽ a nepoví, že jsme žena. To si budeme muset říkat jen my samy tak, jako tomu bylo v naší mysli doposud, než jsme vysvobodily svoji duši a ukázaly světu své pravé já, než jsme rozkvetly do tohoto světa.

Zbyde to jen na nás a po pravdě, to by mě vůbec, ale vůbec, nebavilo.

 

Proto děkuji všem lidem téhle planety za to, že tu žijí se mnou a že mohu být mezi nimi na té správné straně.

 

Je to něco, co mě činí dokonale šťastnou.

Štěstí, které prožívám doma na gauči, když si lakuju nehty, je taky fajn, ale k dokonalému štěstí to nestačí.

To proto jsem tak ráda mezi lidmi.

 

„Tak ahoj, Káťo.“

„Ahoj. Ráda jsem tě poznala, Terko.“

 

 

Vypuštěno z mojí hlavy (tsssssss) (pozor, vypouštím):

 

 

 

 

Prosímtě, Marceli, proč mi ta ochranná fólie nad PINem nejde sloupnout? Ono se to pořád nějak trhá.

 

 

 

 

 

 

 

Trošku nám dnes zase napadl sníh. V našich zeměpisných šířkách trvá opravdu zima 9 měsíců. Pak porodí rok léto a je zase 9 měsíců těhotný. :-/

Na to Monika poznamenala: „Jo, jen doufám, že letos porodí heterosexuální léto, to minulé bylo fakt moc teplé.“

😀