Tehdy a poté

„Terko, jaké to mají chlapi? Ty to přeci musíš vědět.“

 

Ženská zvědavost.

 

Inu, proč to neříct, jak to vidím já. I když co já ještě mám tak komu co vyprávět? Všechno je za mnou. A stejně to každý prožívá různě.
Přesto bych měla ještě něco na srdci.

Ano, něco o tom, jaké to mají chlapi, vím, ale…

 

…stalo se to pro mě hrozně složité si to představit. Já vím, že jsem to měla… jenže už to nemám, najednou se to odstřihlo nejen fyzicky, ale v tentýž moment i psychicky. Je to něco, co si myslím, že holky s nedokončenou přeměnou nikdy nepocítí. Opravdu to teď tak vnímám. To nemyslím jako výčitku, ale pocit, který nikdy mít nebudou, i když mi budou tvrdit, že jsou ženou. Ano jsou. Já vím, že ano. Taky jsem to říkala a byla jsem jí, takže jim to věřím. Přesto je to teď jiné. Ani jsem nečekala, že to bude až tak jiné, že se toho tolik změní, že to bude tak intenzivní a hezké.

 

Snažila jsem se vybavit si, jaké to je mít penis, jenže ono mi to nešlo a nejde. Nešlo mi do hlavy, proč bych si to měla vůbec vybavovat? A vyslovovat nesmyslné věty typu „měla jsem penis“. Co když jsem ho nikdy neměla? A pokud ano, bylo to tam navíc a teď to tam není, teď je to ve své nejpřirozenější podobě a stejně, jako jsme se předtím jen domnívaly, jaké to bude, až budeme mít vagínu a neuměly si to představit, se teď jen domnívám, jaké to je mít tam penis.

Cožpak si to jde představit? Jen si to zkuste!

 

Jsem-li vyzvána, snažím se na to vzpomenout, ale nejde to. Strašně rychle to zmizelo z mých vzpomínek a nechybí mi to. Já už si ty pocity prostě nepamatuju. Snažila jsem se i vzpomenout, jaké to bylo, když jsem se třeba oblékala, sprchovala a bylo to tam… Já nevím. Prostě nevím! Nejde to si vzpomenout. Jakobych ho nikdy neměla. A jsem přesvědčená o tom, že to tak bylo, protože tomu teď vůbec nic nenasvědčuje, že to bylo někdy jinak. Není to jen fyzické odstřihnutí, nejde jen o šmik šmik a hotovo… má to mnohem hlubší význam, který mě mile překvapil a tak nemůžu uspokojit ty, kteří se dotazují na to, jaké to bylo předtím. Jediné pocity, které mám, jsou pocity, které zažívám se svojí vagínou a klitorisem 🙂 A ty jsou moc krásné už jen tím, že tam jsou. Jen samotná existence toho všeho je tak přirozená, že mám sto chutí vždycky odpovědět: „Já nevím, jaké to bylo, protože to tam nikdy nebylo, jsem přeci žena, jak by to tam mohlo být?“

Najednou mi tam nic nepřekáží a najednou tam vidím to, co tam být má. Pochopila jsem, že tohle nebyl jen řez skalpelem…

 

Myslela jsem si, že se na to, jak to fungovalo předtím, zapomenout nedá, ale je to všecko jinak. Velmi rychle se člověk sžije s něčím, co je mu přirozené a patří to k němu. Stejně tak, jako se člověk nedokázal sžít s něčím, co tam být nemělo. Alespoň u mě ne.

 

Tuhle jsem si tak v neděli odpoledne sedla a vzpomněla jsem si, jak hektické kdysi byly tyhle volné dny a jak klidné jsou teď. Jak obyčejně nedělní jsou ty neděle, přesně tak, jak nedělní a obyčejné, až krásně obyčejné, mají být.

 

 

To v takové chvíle nejvíc cítím to vysvobození. Tehdy jsem každou možnou chvilku věnovala v hlavě představám, kdy budu zase sama a kdy si budu zase moct alespoň na chviličku „ukrást“ alespoň maličký kousíček ženskosti. Ty myšlenky člověka dokázaly úplně pohltit a leptat jako žíravina, byly všude se mnou, úplně všude a vždycky, a pak, když konečně přišla chvilka jen pro mě, byla zcela využita do poslední vteřiny… řekla bych dokonce do mínusu a pak jsem s hlavou plnou výčitek musela utíkat, abych stíhala přijít tam, kde jsem měla být. K tomu se přidávaly ještě výčitky, že nejsem s někým, koho miluji a komu bych chtěla věnovat víc času. A strach, že jsem si špatně odlíčila oči. Radši jsem si je odřela a vydrhla v té překotné rychlosti do ruda, než aby někdo zahlédl kousíček černé linky kolem očí. Na to nesměl nikdo přijít. Nikdy. Jak hloupě a pošetile chovala jsem se tehdy.

Takové vzácné chvilky osamocenosti bývávaly tak jednou za týden na dvě hodinky. Velmi málo na to, aby duše měla klid. Potřebovala víc. Mnohem víc. Potřebovala věčnost. Začala se stávat nenasytnou a vlastně nepotřebovala víc, potřebovala všechno! To Tereza potřebovala už konečně ven, jinak by jí snad vybuchla hlava nebo chtěla, aby jí vybuchla a přišlo ticho…

 

Najednou je tohle neustálé nekonečné nutkání, běhání, úmorné přeskakování mezi dvěma světy (hlavně vracení se do toho nesprávného) a kradení ženských chvilek pryč. V hlavě se uvolnilo obrovské množství prostoru, spadl ten největší celoživotní balvan a nastal klid, radost, nadšení a štěstí. Přišla i energie a chuť žít, která tehdy byla velmi vzácná. Přišlo neustálé nekonečné štěstí. A odešlo trýznění duše. Že mě to nenapadlo dřív to udělat? Byla jsem ošklivé červivé jablko, které čekalo, až spadne, muselo čekat, muselo dozrát a přezrát a pak má jablůňka mohla zase vykvést a ukázat světu jablka nová krásná červená a sladká.

 

Jaké to tedy mají chlapi?

Já nevím.

Nikdy jsem chlap nebyla. Měla jsem jen kus jeho těla.

 

Tak to je moje porovnání

 

Nemusí to mít každý jako já.

 

Ale já to tak mám.