Česko se stalo třetí zemí na světě, kde byla transplantována děloha. Stalo se tak během 16hodinové transplantace v sobotu 30. dubna 2016.

 

A překvapení (nebo spíš probuzení): My v téhle zemi žijeme! V době psaní tohoto článku dokonce žijeme i v roce 2016! Každý, kdo kritizuje české zdravotnictví – v některých oblastech nejlepší na světě – o něm neví vůbec nic. Úplně nenápadně ten pokrok jde pomalu kolem nás, člověk to kolikrát ani nepostřehne a najednou je to tu.

 

Transplantace dělohy je tak nová vědní disciplína, že se zatím neuvažuje o transplantacích transsexuálním ženám. Ale jsou velkou šancí pro biologické ženy, které se narodily bez dělohy. Ta se jim transplantuje dočasně do doby, než budoucí maminka díky tomu porodí své dítě a pak se děloha zase vyjme. Tělo totiž tento orgán nikdy nepřijme a tak po transplantaci musí pacientka užívat imunosupresiva.

 

I tak je to obrovský pokrok. Kterým to ovšem nekončí 🙂 Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat. A nejen s transplantacemi děloh. Jen doufám, že se nedožiju toho, že muži budou rodit a kojit děti, nebo že ženy budou oplodňovat jiné ženy mužským způsobem. (Jo jo, dožiju). Vím, že k tomu lidstvo spěje a nevyhne se to ani České republice, ale tohle už nemá s ženstvím nebo mužstvím nic společného. Co mám ráda na všem a na všech je přirozenost. Na druhou stranu nemívám problém s odlišnostmi, které činí objekt zajímavějším, ale já sama si rozhoduji, s kým se chci vidět a s kým ne. Nicméně bránit nikomu v ničem nebudu, ať si dělá co chce, pokud to nikomu neubližuje, ale angažovat se v podpoře něčeho takového po mně nemůže nikdo chtít. A už vůbec se nebudu angažovat v akcích proti těmto lidem. Jsou mi ukradení. Ať si tohle všechno řeší a vyřeší někdo jiný. Tak, jako každý člověk běžně nemyslí na transsexualitu nebo na přeměny, nechci už na to myslet ani já. Mám svůj život, ve kterém řeším úplně jiné věci, kterým hodlám věnovat svoji energii a čas a rozhodně se to témat, kterých jsem se dotýkala přes čtyři roky tady, netýká. Už si zasloužím odpočinek a klid 🙂 A taky obyčejný život, ve kterém si můžu v klidu oddechnout po tom běhu, který jsem absolvovala.

 

 

Ještě jednu malou zprávu bych chtěla přidat.

 

7. května 2016 vyšel v Magazínu Právo článek „Translidé – duše v nesprávném těle“. Tak trochu o tom nikdo nevěděl, protože Právo si sice zadalo masivní a drahou televizní reklamu na toto vydání do TV Prima, jenže ta omylem odvysílala tento spot i o týden později, takže jsme celý den mohli včera vidět v televizi reklamu na týden staré noviny, které už se nikde nedají koupit 🙂 a jejíž hlavním sdělením byla právě informace o pětistránkovém článku o translidech. (Pokud jste někdo tu reklamu viděl a běžel si ty noviny koupit, tak smůla no 🙂 Právo teď po TV Prima žádá vysoké odškodné. Někdo přijde o prémie, chudák.

 

Ta „vysoká štíhlá brunetka s vlasy po ramena, medovým hlasem a štíhlýma rukama s nalakovanými nehty“ (mimochodem byly krásně zářivě světle červené :), o které se v článku píše, trvala na článku bez fotek. (Jo a měří 177 cm, tak snad zas taková čára není :). Článek v novinách bez obrázků je z pohledu čtenáře i redaktorky neúplný a strohý, ale soukromí je přednější a teď, když ta brunetka dělá tlustou čáru za svou minulostí, protože už jí nepotřebuje, by to nebylo zrovna žádoucí. Část článku je výsledkem jejího příjemného rozhovoru u kávy s redaktorkou Deníku Právu Luckou Jandovou. Mluvilo se dvě hodiny, nicméně v článku je tak 5 % jejích sdělení. Vím moc dobře, že tohle téma je tak obsáhlé, že se nedá nacpat do jednoho článku nebo do jedné (byť dvouhodinové) přednášky. (Dá se možná celé vecpat do čtyřletého blogu, neboť zde jsou má sdělení úplně všechna 🙂 Děkuji Lucce, že respektovala soukromí téhle brunetky přesně tak, jak se domluvily.

 

Do chvíle, než po mně půjdou právníci Deníku Právo, že porušuji autorská práva, je možné tento článek stáhnout zde 🙂 Ale pro čtenáře tohoto blogu tam rozhodně není nic nového (navíc je tam pár nesrovnalostí, ale ono zpracovat dvě hodiny nahrávek + nahrávek s ostatníma dvěma FtM klukama (Mike Perry a Michal z Kladna, kteří s focením souhlasili) do jednoho článku dá zabrat). Je to článek pro ty, kteří slovo transsexualita slyšeli třeba poprvé. Pro dědečky a babičky, co si takhle v sobotu ráno došli do schránky pro ty svoje noviny a po obědě si je hezky přečtou. A možná mě jednou potkají třeba někde v obchodě, kde na ně třeba vybafnu zase já, ale nebudou vědět, že ta vysoká brunetka z článku a ta brunetka, co se tak děsně kření na rohlíky, jsou jedna a tatáž osoba. O tom právě mluvím. Že ty dva světy nechci nikdy propojit a ten starý nechám u ledu. Tak nějak cítím, že tohle je to, co chci, je to příjemnější a tím pádem ze mě tedy aktivistka hájící práva transgender lidí nikdy nebude, ačkoli jsem v minulosti takovou myšlenku na chvilku měla. Je totiž obrovský rozdíl říct jednomu miliónu lidí „Ahoj, já jsem Tereza“ nebo „Ahoj, já jsem transgender Tereza„. To první říká nenápadná šedá myška, která nikoho nezajímá a kterých je spousta. Z toho druhého se můžou všichni zbláznit a už nikdy to nejde vzít zpátky. Proto si tak svou „roli“ obyčejné holky, té úplně nejobyčejnější, vychutnávám. Né, neprožila jsem v životě vůbec nic zajímavého, co by mohlo někoho zajímat. Prostě nuda. Můj život je úplně obyčejný, jsem naprosto nezajímavá a nic se mi nestalo 🙂 Zeptejte se někoho jiného. Jsou tu zajímavější lidé. Tolik se mi líbí být obyčejná.

 

 

A teď už můžu napsat, co mám na srdci.

 

Tenhle článek jsem si tak trochu syslila nezveřejněný už dlouho pro ten správný den a na úvod použila jen tuhle úžasnou dnešní zprávu o transplantaci. Tím správným dnem je zrovna dnešek – pátek třináctého 🙂 (Jediný pátek třináctého v tomto roce).

To nebylo naplánováno schválně! Shodou okolností je to nejlepší den, jaký jsem si mohla vybrat hned z několika důvodů (většinu z nich neuvedu). Některé dny jsou prostě ty pravé, protože to cítíme, a protože dostáváme (kolikrát už dlouho) stále znamení, že teď je pro něco ten správný okamžik.

 

 

Nemohla jsem to napsat včera, protože to ještě nešlo a nemůžu to napsat zítra, protože to už by bylo pozdě.

 

 

Proč jsem si před přeměnou myslela, že je správné během přeměny utíkat, že je správné utéct po ní, že to všichni ve městě budou vědět, že mě nikdo nezaměstná, že je lepší najít si práci daleko od domova, atd. atd.? KDO mi to řekl? A proč jsem ho vlastně poslouchala? Jakým právem věděl o mém budoucím životě víc, nežli já?

 

Opravdu nejlepší je, když si člověk na všechno přijde sám. Vždycky to tak u mě bylo s celou přeměnou ve všem. Lidé toho napovídají. A nejvíc ti, kteří o tom nic neví. A ti, co ví, se snaží být chytří a já jim na to skočila 🙂

 

Nikdy jsem utíkat nechtěla.

Nic jsem přeci neudělala.

 

Všichni (hlavně právě ti, co o tom nevěděli vůbec nic a báli se všeho, co jsem prožívala daleko víc, než já – nejvíc toho, „co tomu ale řeknou lidi“????) mi říkali, že musím odejít, že to tu nedám, že to tu všichni budou vědět a řešit to… CELÉ MĚSTO! Tyyyjo. To je teda průšvih, co? Co budu dělat? To si to asi můžu jít rovnou hodit, ne? Já bych si to teda hodila, kdybych byla ty 🙂

Jo, to je bezvadný názor hlodající v hlavě většině lidí kolem nás, zatímco my v pohodě procházíme (přeměnou i mezi lidmi).

 

Během přeměny jsem neutekla, zůstala jsem ve stejném městě, na stejném sídlišti, dokonce ve stejném bytě, ve kterém jsem bydlela před přeměnou.

 

Lidé rychle zapomínají. Když potkám poprvé muže s kyblíkem na hlavě, bude mi to divné, ale když ho budu potkávat rok každé ráno na cestě do práce, už si ho ani nevšimnu. (Ale pozor, skvělá zpráva je, že to funguje i naopak: když vás už milióntý člověk indentifikuje správně jako ženu, nebudete už přemýšlet, jestli ve vás někdo vidí někoho jiného. Tím se definitivně vytratí jakýkoliv strach, který všichni známe až moc dobře.)

 

Také jsem dala všem jasně najevo, kdo jsem. Žena. Né člověk v přeměně, né transka, né bývalý muž, né předělaná žena, ale prostě žena.

 

 

Vlastní sousedé ve stejném vchodě mě po roce vítali v domě v domnění, že jsem sestra pana Nováka, co tu bydlel předtím. Sousedka na patře se mě ve výtahu ptala, do kterého patra jedu? 🙂 Atd. atd. Všechno je totiž takové, jaké si to uděláte. Takové, jaké se rozhodnete to mít a takové, jaké se rozhodnete to dát všem kolem najevo. (Platí nejen pro přeměnu).

 

Můj pohled:

přeměna male-to-female, podnájemník

 

Pohled sousedů:

sestra pana Nováka se se svým přítelem nastěhovali do bytu po panu Novákovi 🙂

 

Lidé vždy preferují tu pravděpodobnější variantu. Takhle funguje mozek. Upřednostňuje jednoduchost. Vždycky hledáme zkratky, chceme si leccos ulehčit, nechceme složitě kalkulovat.

 

I přesto, co teď píšu a k čemu jsem musela „dospět“ časem, jsem si myslela, že bude lepší, když tu nebudu pracovat a tak jsem si našla práci v 50 km vzdáleném městě, kam jsem denně dojížděla. Tam to opravdu zaručeně nikdo nevěděl a ani nemohl. Bylo to už dostatečně daleko od centra dění.

 

Jenže mě dojíždění přestalo bavit a tak jsem nedávno riskla práci ve stejném městě, kde bydlím. Zaměstnání, ve kterém proběhla přeměna, jsem totálně zazdila tím, že jsem chvíli pracovala v jiném městě, kde mě nikdo neznal a tak všude uvádím jako poslední zaměstnání tohle. Žádná spojitost s tím před tím.

 

Byl to trochu risk. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Co když to opravdu ví celé město? 🙂 (Neví.)

Ale to jsem celá já. Musím si to prostě vyzkoušet. Nesnáším, když mi někdo vštěpuje své názory a já nemám dostatek vlastních informací. Potřebuju je získat sama. (Stejně jako mé nedávné ověření studie o výskytu přirozené ženské mikroflóry (a laktobacilech) v neovagínách MtF žen, o které mi všichni, včetně lékařů, tvrdili, že nikdy přirozená nebude. A ejhle, ono je to všechno jinak. Výsledky, které jsem provedla sama na sobě, doplním do článku Laktobacily v neovagíně).

 

 

Nastupovala jsem s obavami… Co když to tam někdo o mně ví?

 

Když lidé neví, kdo jsem a potřebují to vědět, dosadí jim jejich hlava myšlenku, že jsem svojí sestrou. Ale většina (a když říkám, že většina, tak drtivá většina) lidí ani netuší, že tu žádná taková Tereza ještě před pár lety v téhle podobě neexistovala. Proč by si to taky měli myslet? („Vy mi jste povědomá… Že jsme spolu před lety pracovaly?“ 🙂 A já je ještě podpořím: „Taky jste mi nějaká povědomá.“ 🙂 Nebo: „A co ty? Chceš mít ještě dítě? A kojila bys?“. Tyhle a podobné věty mě hřejí u srdce. Jsou to vlastně taková znamení, že všechno je tak, jak má být.
Lidé mají jiné starosti, než přemýšlet o tom, zda někdo změnil pohlaví. Běžně na to nemyslí nikdo. To napadá jen nás. Ty největší obavy jsou vždycky jen v naší hlavě.

 

Ty holky v práci jsou úžasný. Jedna má tak krásný ženský hlas! Pořád nemůžu vstřebat, že tu jsem sama za sebe a nevědí to. Občas to můj mozek nepobírá kvůli přílišné dávce euforie a podléhám konspiracím, že to všichni vědí a jen to hrají, že ne. Zdá se mi to totiž až příliš úžasné a krásné. Poprvé v životě můžu říct, že jsem v práci šťastná. Už jen to, jak mě všichni oslovují, když mluví na mě a na kolegyni a řeknou „holky„. Nemůžu se z toho pořád vzpamatovat. O tomhle jsem si ani nesnila, protože představa, že jednou budu za Terezu někde pracovat, mi přišla naprosto nedosažitelná a teď tu sedím a jsem úplně fascinovaná, jaké to je. Není to jen letmé setkání v obchodě u pokladny. Jsem s nimi přes osm hodin denně, vidí mě jíst, mluvit, smát se, vyprávět, ale taky se mračit a přemýšlet – netvářím se podle mě vždy úplně dokonale 🙂 Ale nehlídám se. Užívám si tu přirozenost. Na ty krásky tady sice prostě nemám, ale mám inspiraci. Jsem ve svém živlu (hovory o módě, kabelkách, vlasech, vaření, dětech, o botách…) A já jsem toho součástí! Uf. Nechápu, jak se to stalo. Že jsem Tereza nejen pro mě, ale už i pro ty kolem mě. Každým dnem mé přeměny i po ní nechápu víc a víc nikoho, kdo do toho nejde. Tohle je nepopsatelné. Baví mě tenhle život.

 

 

 

Jestli se bojím, že na to někdo přijde a bude průšvih?

Nebojím.

Ne, že bych si byla tak jistá sama sebou, to nebudu nikdy, ale pochopila jsem, že když někam vstoupím a všichni mě vnímají jako ženu, že je po nějakém čase úplně jedno, jestli moje minulost vyplave na povrch. Byla bych moc ráda, kdyby ne, protože si tyhle chvilky štěstí vážně užívám, ale nezrhoutí se mi svět, když se to stane.

Nedávno se v práci řešili gayové. Kolegyňka totiž potřebovala vytisknout obrázky začínající písmenem G pro svou dceru v první třídě, protože zrovna probírali tohle písmenko, a tak jsme všechny holky chrlily slova na G. Nevím sice, jak by vypadala omalovánka gaye, ale kolegyňka prohlásila: „Když oni jsou takoví směšní. Ale jinak jsou fajn. Pár jich znám.“

Jak je vidět, je vždycky super znát nějakého gaye. 🙂 A taky je fajn znát nějakého transgendera ;). Jenže zatímco gay je stále gay po celý svůj život, já nejsem transgender, protože já jsem přeci žena. To je zásadní rozdíl.

I když, jak tak nad tím přemýšlím, tak by mě hodně mrzelo, kdyby se to v práci provalilo. Nejspíš bych to obrečela. Ono už by to totiž potom nikdy nebylo takové, jaké je to teď – naprosto dokonalé, krásné a vysněné. Takže není pravda, že bych se s tím smiřovala snadno. Samozřejmě bych musela. Ale já jsem žena, tak co má kdo řešit něco jiného? Nechci, aby to, co mám za sebou, ještě kdokoliv další na tomhle světě věděl.

 

 

Stejně – tohle je úplně jiný svět (po dokončené přeměně). Vklouzneme do přeměny, pohltí nás, jsme v euforii, chceme to všude vykřičet, a když už máme všechno, chceme už všechno jen co nejvíc tutlat a zapomenout na tu fázi. Už mě nebaví řešit přeměny, potřebuji dávat tu energii jinam. Baví mě řešit to, co udělám s chlapama, co na sebe, co k večeři, kam na výlet, na co do kina a s kým… všechny ty krásné běžné věci, o kterých jsem si vždycky snila. Je to ohromná úleva už mít všechno a vypnout.

 

Jsem v pozici, kdy si mohu dovolit napsat i tenhle článek hodnotící život po přeměně. Vlastně celé tohle všechno, o čem jsem v tomhle blogu psala, bylo zkoušené na mně osobně nebo na lidech, kteří mě obklopovali a je tak tedy svědectvím i důkazem, jak může jedna přeměna probíhat.

Byla jsem tak smutná, vyplašená, bezmocná a utrápená. Teď jsem šťastná, sebevědomá, mocná a veselá! A může za to mé jediné rozhodnutí.

 

Nevím, proč se před přeměnou takhle pořád strašíme? Myslíme si, bůhvíjaké překážky nám přeměna nenaloží a skutečnost je pak úplně jinde, ale na to přijdeme, až když do toho vstoupíme (abychom jednou zase vystoupili), až když se rozhodneme ty překážky překonat a pak ty překážky zmizí. A stejně tak, jako jsem to nevěřila nikomu já, ani tohle nebude nikdo věřit mně. Než sám pozná, kde je pravda 🙂

Strach má velké oči.

 

Neříkám, že to tak mohou mít všichni.

 

Říkám to, co jsem prožila já.

 

A předávám to dál.

 

Tohle je můj odkaz o cestě za štěstím a nalezením sebe sama.

 

Omyl je napraven, nastal čas žít…

…a natrhat si šeřík – k mým prvním narozeninám.