Tuhle mě něco napadlo…

(Zrodila se ve mně myšlenka! 🙂

A když už je ve mně nějakou dobu, tak roste, dere se ven, musí ven… stejně jako to bývávalo v dobách, kdy jsem tenhle blog psala aktivně. Ne, že by se ve mně teď nerodily myšlenky, ale necítím potřebu vracet se k tématu tohoto blogu a tyto zrozené myšlenky už mají hodně odlišné scénáře, takže se sem nehodí. (Ta kniha už se zavřela. Nač jí otvírat?)

Až teď na jednu:

 

Občas slýchávám kritiku na Nemocnici v Motole, jak to tam s chirurgickými změnami pohlaví neumí a podobné nesmysly, což křičí pár jedinců (některý z nich dokonce veřejně ve veřejnoprávní televizi, což od něj nebylo vůbec hezké pasovat se do reprezentantky nás všech a zneužít tak názoru společnosti, že jsme na jedné lodi a nepustit tak ke slovu obě strany (třeba já jsem s výsledkem a přístupem z Motola spokojená, jenže s tím nelezu do televize)).

 

Mezi těmi největšími kritiky jsou i ti, kteří dokonce chirurgickou změnu pohlaví v Motole nikdy nepodstoupili… No já být těmi motolskými doktory, tak se na nás vykašlu. Normálně bych jednoho krásného dne svlékla bílý plášť, zmuchlala do kuličky, hodila ho na zem (nebo po nějakém pacientovi) a řekla: „Víte co? Já se na to tady taky můžu… Člověk se tu snaží vám pomoct a vy pořád brbláte. Neskutečný. Tak co vlastně chcete? Říkali jste, že jste uvězněni ve špatném těle, tak se tu snažím vám pomoct. Nerozumím vám.“

Šla bych domů, udělala si čaj, pustila si film a nějací ti transsexuálové ať si jezdí třeba do Thajska. Čtyřista tisíc máme přeci každý v kapse.

 

Zařadili bychom se mezi země, kde se tyto zákroky neprovádí a většina z nás by byla úplně v háji. Jediným řešením by pak bylo Srbsko, kde vše vyjde tak na stopadesát tisíc. Dopadly bychom jako Slováci, kteří ve své zemi nemají nikoho, kdo by jim pomohl a musí tak složitě hledat pomoc jinde.

 

Proto mě napadá, co tedy tito kritikové chtějí? O co jim jako jde?

 

Když křičím, jsem vidět.

Když jsem vidět, zajímají se o mě lidé.

Když se o mě zajímají lidé, jsem slavná.

 

Jde jim o slávu?

 

Jéé, přijede televize!

 

Svou zřejmě neutichající touhu po slávě a pozornosti skrývají za „snahu o boj ve prospěch nás všech“, která ve výsledku bude nakonec spíš přírodní katastrofou, protože místo žen tak, jak je známe, se tu budou pohybovat holky s penisy a bude jim z toho určitě „moc fajn“. (A nejen jim).

 

Kritizujte.

Ale dávejte prostor.

A domýšlejte následky.

 

 

Nejsem žádná aktivistka, nehájím práva transgenderů v televizních talkshow, neúčastním se konferencí a nepíšu příspěvky do novin. Jsem jen obyčejná ženská, která se na chvilku vcítila do kůže těch, kteří naší krásnou českou snaživou a profesionální Motol potřebují. Sama si pamatuji dobu, kdy jsem byla nesmírně vděčná za to, že tu ty doktory máme.

 

 

Když teď nad tím tak přemýšlím, tak tahle má myšlenka je tak trochu jakože zbytečná. Kritici budou dál kritizovat, příznivci mluvit příznivě, doktoři operovat a pacienti přicházet.

 

A já sedět na kafi s krásným usměvavým mužem, u kterého skončím večer na skleničce a „jaksi se to zvrtne“…

 

 

 

 

Každý bojujeme za to své.

🙂

 

 

 

 

Aktualizováno 17.11.16:

 

Nebo si představte jinou situaci. Svůj nemocniční úbor nesloží do kuličky a nehodí po někom doktoři, kteří zůstanou, ale udělají to všechny sestry a pomocný personál. Nebudou ani na sále. Nebude se moct operovat, protože se o pacienty nebude mít kdo starat a tak se všechny plánované operace odloží na NEURČITO, akutní pacienti urologické kliniky se přesunou do jiných nemocnic. Operace pohlaví přesunout ale není kam, takže primář urologické kliniky se všem omluví a holkám čekajícím tak sáhodlouze na nejdůležitější operaci jejich života řekne, že „za tři měsíce možná uvidíme, jestli bude personál“.

 

Takže v takové chvíli se v Motole přestanou operace pohlaví (a veškeré další urologické operace) provádět a máte to, co jste chtěli.

 

Tak.

A hotovo.

Jste spokojení?

 

Nechci vyvolávat paniku, ale teď si představte ještě něco.

 

Že celý ten text pod čarou až sem nebyl můj výmysl, ale realita, kterou mi včera popsala zoufalá Lenka, která měla dnes nastupovat na druhou operaci, ale je odsunuta na neurčito. Prostě nejsou lidi, tak čau.

 

Já už se moc s nikým z dřívějška nestýkám, ale když jde o takovou zprávu, tak tu mi občas někdo napíše.

 

Neurčito je vůbec takový blbý časový úsek vyvolávající často zoufalství, protože člověk potřebuje jistotu, něčeho se chytit.

 

 

Jsem zvědavá, kam se kritici přesunou teď.

 

Ke kapacitně přeplněnému MUDr. Vřeskému do Ostravy?

 

Moc možností už nezbývá.

 

Nemůžu si pomoct, ale musím to říct. Vy všichni, co jste veřejně v médiích kritizovali Motol, jste telata.

 

Nechtěla jsem to přivolat. Jen jsem chtěla, aby si někteří lidé uvědomili, že vyvolávat aktivity na zrušení operací pohlaví v Motole je nesmyslná činnost, která může jen uškodit. A sestřičkám se vůbec nedivím. Kdybych byla zdravotní sestra a žila v Česku, utekla bych pracovat do Německa. Stačí se podívat na volná místa a jejich platy (minimální mzda v Německu je nyní téměř 40 tisíc korun).

 

Tak jsem zvědavá, jak to celé tady dopadne a je mi z toho smutno, i když už se mě to přímo netýká. Je mi smutno, protože vím, jak by mi v takové chvíli bylo. Za všechny ty holky, pro které byla Motol vysvobozením, jako byla pro mě.

 

Přesto (jako vždycky) věřím, že se vše zase vrátí do zaběhnutých kolejí.