Jak se zbavit chlapa

V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem byla krásná dívka.

Byl to tak hezký sen…

(Ne ne ne, pointa typu „ale to nebyl sen!“ se nekoná :).

Podívala jsem se v tom snu do zrcadla a líbila jsem se sama sobě, líbila jsem se mužům, milovala jsem svoje fotky… tak trochu narcistní sklony. V tu chvíli v tu noc ale vyjadřovaly mou touhu po kráse, po dokonalé ženskosti. Ačkoli jsem v posledním měsíci byla milována taková, jaká jsem, sama v sobě jsem cítila, že bych chtěla víc. Větší prsa, větší zadek, hustší vlasy, vlnitější vlasy, anebo úplně rovné? (co vlastně chci? :), menší nos, menší bradu… Přitom jsem slýchávala moc hezké hlášky typu: „Miluju tu tvojí hezkou bradičku“ nebo „mám rád, když si dáš takhle vlasy za ucho…“ a dal mi vlasy za ucho (to bylo tak krásné, jak mě přitom vždycky nevědomky pohladil po tváři…), což zásadně sama nikdy nedělám, protože nemám ráda, když se na mě někdo dívá z profilu. Ale on se na mě takhle díval rád. Pak si položil hlavu na moje rameno nebo mi ráno řekl, jak jsem krásná, když spím, zatímco se na mě díval.

 

Jednou mě v noci probudil celý vyděšený, jestli tu jsem. Pohladil mě a zase usnul.

 

V takových chvílích jsem přemýšlela, jak je to možné, že pro něj jsem krásná? Já bych si přitom přála být krásná třeba jako jeho bejvalka, což pro mě byla úplná modelka proti mně. Proč je teď tady se mnou, když je všude tolik krásných super sexy holek? Dívá se na mě, stojí proti mně a opakuje pořád dokola, jak jsem krásná. Pak se na mě divoce vrhne, opře o starožitnou malovanou skříň a mé laškovně propletené kolínko zanalyzuje něco, co se mužům skrývá těžko (a mně to vůbec nevadí). Ale já že jsem krásná?

 

Takovéhle otázky jsem si zakázala podávat. Kazily totiž tu harmonii, která vznikne pouze a jen tehdy, když se dva lidé (bezpodmínečně) milují. A proto o tom píšu. My se (stejně jako ostatní ženy) budeme kritizovat do nekonečna. Ale najdou se lidé, kteří nás budou milovat takové, jaké jsme.

 

 

Zpočátku to bylo fajn.

 

Než se rozepíšu s touhle „telenovelou“, kterou nosím v hlavě pár týdnů, musím říct, že jsem vždycky hrozně ráda četla blogy, na kterých jiné (bio)holky popisují své pokusy o to ulovit chlapa nebo řešily vztahy. Bavilo mě to hodně, dívat se takhle „přes rameno“ na někoho jiného a říkala jsem si, že já o tomhle nikdy psát nebudu. Nebudu no.

 

A musím taky říct, že v jádru jsme stejně všechny stejné. Všechny chceme chlapa (kromě těch, co chtějí ženu), kterého mi popsalo 1147 respondentek ve věku 13-70 let v mém velkém březnovém průzkumu a uvedlo tak neskutečných 242 různých charakteristik „Pana dokonalého“, přičemž jsem je nechala svobodně vyjmenovat kolik vlastností chtějí a tak se mi sešlo 3860 vlastností uvedených podle nejvíce ceněných priorit, které jsem poskládala dohromady a vyšlo mi, že Pan dokonalý má mít tyto vlastnosti:

 

 

To prosím není seznam, který si napsala paní Nováková na papírek, když čekala na vlak a neměla co dělat, ale seriózní průzkum. A přišla jsem na to, že v tom seznamu je cosi magického, čeho bysme se měly, my holky, držet tak nějak plus mínus v rámci přijatelného počtu kompromisů (to jako že nemusí splňovat všechny uvedené vlastnosti, ale některé z nich by mohl).

Jak jsem později zjistila, vybírala jsem si takové muže, kteří tyto vlastnosti neměli, ale já si myslela, že mají. Měla jsem růžové brýle z toho, jak je ten muž přitažlivý (opravdu mít jen bod č. 8 nestačí), pozorný a malovala jsem si budoucnost tak, jak jsem si jí namalovat chtěla, zatímco realita byla jiná.

 

A protože jsem dostala od čtenářky e-mail typu „Terez, napiš zase něco, nějaký článek, třeba jako v tom stylu „jak jde čas“, víš?„, tak jsem se rozhodla shrnout své zkušenosti s navazováním vztahů s muži za poslední rok mého „pobytu na té správné hezké holčičí straně“ 🙂 Za normálních okolností (ve vztahu partnerském) bych ho napsat nemohla, protože bych na to neměla čas. Teď ale můžu.

 

Je toho hodně, co bych chtěla říct. Takže kdo nemá rád dlouhé články, může si jít třeba zatím umýt hlavu. Nebo radši dvě.

 

 

(Je to delší no. Rozepsala jsem se.

Do zásoby. 🙂

 

 

Dostala jsem se někam, kam bych nikdy neřekla, že se dostanu. Kdysi dávno byla moje meta „být ženou„. Ne „ulovit chlapa„. Na to jsem se ani náhodou necítila. Takhle daleko přeci nemůžu nikdy dojít! Copak budu jednou tak dokonalá, aby mě chtěl chlap? Heterochlap? Stačí, když se každé ráno probudím a zaraduju se z toho, kým jsem. Víc nepotřebuju.

 

Kdysi dávno mi z jednoho hodně starého (a jednoho z mála) dokumentu České televize o transsexualitě utkvěl úryvek, kde se baví dvě holky v přeměně: „A co muži? Už tě někteří balí?“

„Joo, tak byla jsem teď v baru a musím říct, že o mě mají muži zájem. Už jsem se s několika sešla a dobrý„, říkala hlubším hlasem. Jakoby to bylo jakýmsi měřítkem naší dokonalosti. A skutečně to tak funguje. Jenže v počátečních vyplašených týdnech, kdy nám přízeň mužova zvedá sebevědomí najednou zjistíme, že už netoužíme ani tak po zvedání sebevědomí, protože to jednoduše už není potřeba (je zvednuto na dostatečnou přeživatelnou úroveň), ale po normálním vztahu, objetí a upřímné lásce. To je bod, ke kterému je nutno se dopracovat (nepřichází hned a nelze ho urychlit, i když tomu lze pomoct) a signalizuje něco jako „Pozor! Přeměna dokončena. Tvůj vysněný život právě začal. Příjemnou zábavu a hodně štěstí na druhé straně.“ 🙂

 

Tehdy to byl za prvé silně demotivační dokument oddalující moji přeměnu na dalších několik let a za druhé tehdy jsem absolutně nechápala, jak někdo v mužském těle může po přeměně dojít tak daleko, aby se stal ženou, kterou budou chtít heterosexuální muži a nic nepoznají. Myslela jsem si, že mě se to netýká. (Ale stejně jsem pak do toho šla a jak jsem zjistila, všechno bylo jinak 🙂 (Tak nějak lepší, než jsem se bála, že bude. A to bych chtěla, aby bylo poselství tohoto mého blogu pro všechny. Nebát se a užívat si to!).

 

Po nějaké době jsem z ničeho nic začala cítit, že si mohu dovolit víc než se jen probudit a říct si „super, já jsem ženská„.

 

Vlastně jsem se ani o nic nesnažila. Všechno se vždycky odvíjelo tak nějak samo, aniž bych do toho zasahovala já svými drápky. Neříkám, že jsem po tom neprahla. Teď v říjnu 2016 je to přesně rok, co jsem měla svou první intimní zkušenost s mužem jako žena, aniž by cokoliv věděl, a od té doby moje chuť spíš narostla.

 

 

Ke konci letošního jara jsem seděla sama ve svém autě na parkovišti na pumpě a odpočívala. Bylo tomu přesně čtrnáct dní, co jsem si řekla, že co se týče chlapů, nebudu vyvíjet žádnou aktivitu a nechám to na osudu. Že je prostě přestanu řešit.

Vedle mě zaparkoval takový pohledný kluk, který se na mě usmíval už v autě a já na něj tak nějak samovolně taky. Snažil se mě nenabourat, tak parkoval velmi velmi opatrně a nešlo mu to, jak se bál, protože jsem ho pozorovala :). Otevřela jsem dveře a říkám mu: „Vy se bojíte, abyste mě nenaboural, žejo?“ 🙂

 

No. Pohledný… Co byste dělaly, kdyby vedle vás zaparkoval jeden z nejvíc sexy mužů planety (podle anket i podle mě) Jude Law (eXistenZ, Sherlock Holmes, Mladý papež…)? Já byla jak omráčená, musela jsem se děsně pitomě usmívat, chovat jako trdlo, jen se prostě nějak (za každou cenu) vetřít do jeho pozornosti, což nakonec nebylo potřeba, protože jsme do toho spadli tak nějak oba.

 

Přesně takhle vždycky koukal, ty oči, vlasy, výraz…

Ten můj český Jude Law se prostě jmenoval Vašek.

Zůstali jsme na té pumpě tři hodiny, povídali si a povídali… až z toho byl dvouměsíční vztah (mimochodem moc přínosný a velmi krásný, co se některých zkušeností (obzvláště těch prvních „životních holčičích“) týče. A také to byl on, kdo mě absolutně zbavil mého strachu a obav ze sexu, které pramenily jen z toho, že jsem neměla dostatek zkušeností. A za to mu nesmírně děkuju. (A jeho následovníci taky :)). Mladší muži jsou totiž poněkud nevybouření, což jsem měla příležitost poznat na vlastní kůži. Takže i kdybych sex odmítala (jakože jsem to ale nedělala), bylo by mi to k ničemu.

 

Věděla jsem (vzhledem k jeho nižšímu věku (plnoletý už byl!)), že si musím užívat každého dne, protože tenhle vztah nebude mít dlouhé trvání a jednou mě opustí. A tak jsem si užívala. Každý den byl takový, jakoby měla moje láska zítra skončit. Což bylo na jednu stranu dobré, protože to bylo intenzivní, ale bylo to proti mému úmyslu najít si partnera na celý život.

 

Prožila jsem s ním neskutečně romantickou letní lásku. Vozil mě ke svému dědovi na venkov, který bydlel hned u řeky, co se krásně třpytila v červencovém slunci, do té řeky vlezl s prutem, lovil v ní pro mě ryby a já se tam s ním zamilovaná až po uši brodila v letní sukýnce. Jeho děda na nás koukal a já byla v tu chvíli nejšťastnější za poslední dlouhé roky.

 

Uplynuly dva měsíce, jedné krásné letní noci mi řekl, že nemůže spát, odjel a už nepřijel. Na facebooku se objevily jeho fotky s pubertální slečnou, která mu pózuje na kapotě jeho závodního fára.

 

Byla jsem na jednu stranu ráda, protože to byl hrozný sobec, který si pořád něco dokazoval. A taky mu bylo dvacet. Což byl ode mě trochu úlet (který jsem si ale moc chtěla vyzkoušet a musím říct, že jsem vedle něj opravdu omládla). Navíc vypadal na 27 a když jsme spolu někam šli, lidé odhadovali náš věk úplně stejně. Jeho na 27 a můj taky. To mě bavilo. Domluvili jsme se, že nikdy nikomu neřekneme, kolik nám oběma doopravdy je. (Nějakou dobu to nevěděla ani jeho maminka, která byla jen o dva roky starší, než já.)

 

Kdysi jsem totiž přemýšlela, jací muži jsou ještě volní. A došlo mi, že zatímco starší muži mají partnerky a rodiny, ti mladší ještě ne. Jsou přesně v té vyhledávací fázi, čekají na tu pravou a jakmile ji najdou, chopí se své šance. A takoví sami se na mě lepili. Pak už jsem je automaticky odsekávala tím, že jsem stejně stará jako jejich máma a oni mi na to odepisovali, že je to super, že to nevadí. Na to už jsem neměla co říct. S jejich věkem ale souvisel ještě jeden problém – mužova touha po dítěti. Vašek po něm toužil hodně. „Musíš si mě připoutat něčím jiným, než dítětem,“ mi vždycky říkal. Tohle ale přeci nemá být povinnost. Ač byl na svůj věk jinak hodně vyspělý, v něčem byl stále ještě malý kluk a já nechtěla řešit, jestli už má můj partner hotové úkoly do školy.

 

Po zkušenostech s mladšími kluky jsem už změnila svou taktiku na „zadaný nezadaný, tohle pro mě nemá vliv“ a odhodlala jsem se ke kroku, který jsem nikdy dělat nechtěla a tím bylo to, že prostě začnu muže přebírat jiným ženám. Kde jinde ho najít? Až takhle jsem si věřila a začala být pěkná potvora. (Ve skutečnosti mi to ale pořád dělá trochu problém (či spíše mému svědomí) a jakmile má Pan dokonalý partnerku, je to pro mě blok, pokud on sám nevyvíjí značné úsilí přesvědčit mě, že nejsem jen jeho kratochvílí či pokusem o to mít milenku. Protože já nechci být jen milenkou, ač jsem už několikrát být mohla a vlastně i byla, ale tehdy jsem si myslela, že ne. Že to bude napořád. Že kvůli mně opustí manželku. Haha.)

 

Co se týče mé minulosti, vyzkoušela jsem si na Vaškovi jednu důležitou věc – po dvaceti dnech jsem mu o sobě všechno vyklopila. (Nebo jsem se o to tedy pokusila). Bylo to na tlak mého svědomí v zájmu upřímnosti k jedinému člověku na světě a tím by měl být přeci můj životní partner (řekl mi totiž věci, které by taky jen tak někomu neřekl a se kterými jsem se musela hodně dlouho srovnávat – dokonce bych řekla, že trumfl on mě. Co je nějaká moje prachobyčejná malicherná přeměna pohlaví proti úmyslnému zabití člověka? Položili jste si někdy někdo tuhle otázku? To, co se my snažíme kolikrát tak úzkostlivě sdělit svému partnerovi o své minulosti nemusí být vůbec ta nejhorší informace o něčí minulosti na světě).

 

Tehdy jsem ho ještě s růžovými brýlemi za životního partnera považovala. (No jo, po čtrnácti dnech prohlásit kluka za životního partnera může říct jen tele, jako jsem já. Když já se do všeho vrhám naplno a bezhlavě.)

 

Reakce mě překvapila. Nebo spíš nebyla jsem na ní připravená. Nejprve jsem (první dvě hodiny rozhovoru) naznačovala…a naznačovala… a naznačovala… Což už teď vím, že je úplně k ničemu. A když pořád nic, tak jsem naznačovala dál a v naznačování jsem přitvrdila. Zase nic. Tak už došlo k takovým hláškám typu: „Já jsem Kačenky biologický rodič, ale maminka ne.„

 

Nic?

 

Ani to nepomohlo.

 

Nakonec jsem mu to musela říct natvrdo, což se mi moc nechtělo. Ono to totiž natvrdo ani říct nejde. Je to podobná informace jako „hele meteorit a padá přímo na nás„. Navíc byl už v autě a odjížděl na noční, takže jsem to na něj vyhrkla, řekla čau a čekala ve svém autě, co napíše.

 

Co napsal?

„Ok, beru na vědomí, cos mi řekla, ale současně to vypouštím z hlavy, protože tomu nevěřím. Budeme pokračovat dál v tom, co jsme začali.“ (Myslel ve vztahu).

A jelo se dál.

On tu informaci úplně vytěsnil.

Více jsem to nekomentovala a nevytahovala.

 

Tehdy jsem něco pochopila.

 

A skutečně to také tak bylo. Jen párkrát se nad tím pozastavil, jak si rovnal myšlenky, ale vliv na vztah, na sex, na lásku, na chování, přístup ke mně a nakonec ani na rozchod to nemělo. On to prostě neřešil.

 

 

V téhle souvislosti jsem si řekla, že pokud přijde nějaký další muž, už mu to prostě neřeknu. Reakce muže na takovou informaci je totiž přinejmenším zmatená. Sděluje mu ji žena, kterou za ženu považuje. Nenapadlo ho, že to může být jinak. (Což je svým způsobem velká lichotka.). Chová se a reaguje tedy stejně, jako by reagoval na tuto informaci v případě, že by mu jí sdělovala (jen tak z legrace, ale s vážnou tváří) biologická žena. To je přeci logické. Jak byste reagovali vy, kdyby vám člověk, kterého považujete za ženu nebo za muže řekl, že tomu vždycky tak nebylo?

Navíc tahle informace je pro mě nedůležitá. (Přesto bych jí od partnera chtěla znát. Ale nevracela bych se k tomu.)

 

Ono to s Vaškem nebylo vůbec jednoduché. Jednoho pondělního večera se rozhodl, že zajde na kafe do hospody za svým kamarádem a vzal mě (už zase) s sebou. Jenže já nepiju. Objednával mi tedy malinovky.

Problém byl v tom, že kamarád byl v hospodě asi ubytovaný na doživotí a místo kávy začali pít pivo, panáky a můj milý Vašík se tam prostě slušně opil. A protože tam s Vaškovým kamarádem Mírou byla i nějaká jeho kamarádka Péťa, která zrovna s sebou vzala svého nového kamaráda Pavla, kterého prý před týdnem objevila na seznamce a vlastně ho vůbec nechtěla a navíc Péťa byla moc hezká, veselá a upovídaná brunetka s parádním výstřihem, nastala docela pěkná mela.

 

Vašek jí začal obtěžovat a to tak, že hodně, až zmizeli kamsi pryč a já jen viděla, jak se jí dotýká a smějí se spolu. Když se vrátili, bylo už zbytečné Vaškovi připomínat, že jdeme oba zítra ráno do práce, a už si ukládal její telefonní číslo do svého mobilu. Přímo přede mnou. Tsss. Taková drzost.

 

Naštvala jsem se a začala se pakovat, že jedu domů (já jsem alkohol nepila, fungovala jsem jako jeho taxikářka jeho autem), ať si spí, kde chce, že já ho doma nechci.

 

Mezitím začal Míra obtěžovat mě. Pořád říkal, jak mám krásná prsa, civěl mi do výstřihu a chtěl si sáhnout. Tak jsem řekla Péťě: „Víš co? Vem si Vaška k sobě ty! Já jdu domů. A užijte si to!„

 

Sbírala jsem se, že jdu pěšky přes celé město v krátkém tričku chladnou nocí úplně sama naštvaná, smutná a vyděšená strachy, když tomu Péťa nasadila korunu.

 

„Počkej Terez, nechoď. Já ho nechci. Co s nim budu dělat? Já chci tebe! No podívejte se, jak je krásná!“ Obrátila se na všechny a dodala: „Nechceš jít domů se mnou ty?“

 

No to je hardcore dneska tady.

Míra se hned začal hlásit, že chce jít s námi, ale bude hodnej, bude se jen dívat.

 

Péťa poslala Vaška do háje a tahala domů mě, Vašek šel spát zhrzený do svého auta a já utekla vzteklá domů.

 

 

Takže jsem si to neskutečně užila s českým Jude Lawem a život šel dál.

 

Když odešel Vašek, řekla jsem si, že na chlapy kašlu. (Taková ta typická hláška).

 

Nebyla jsem ani trošku aktivní (tzn. nebrousila po seznamovacích portálech ani nikoho neoslovovala). Vždycky jsem si přeci přála potkat tu svojí lásku někde v obchodě u rohlíků, prostě spontánně a tváří v tvář. A schůzek se zoufalci ze seznamek už jsem si taky užila až až. Partnera, který mě přesvědčuje, že obědvat každý den rýži s mákem je dobré, chutné a zdraví prospěšné, nechci. Hlavně žádné maso. Já, která miluje stejky. I když jím taky ráda zdravě.

 

 

Pak přišel podzim.

A jelikož jsem prožila letní romanci, přišla i (velmi neplánovaně) podzimní… (na tom, aby žádná další – třeba zimní – nepřišla, usilovně pracuji. Na druhou stranu si říkám: Jednou přijde den, kdy už mě žádný chlap nebude zvát na večeři, kdy už nikomu žádné vzplanutí nezpůsobím, kdy už budu jen stará důchodkyně, která bude snít o tom, jaké to mohlo být, kdyby… a půjde si koupit hnědej kabát k vietnamcům na příštích patnáct let.)

 

Přesto jsem si řekla, že s chlapy končím. Budu sama. Být single je tak super! A těch článků na internetu, co to chválí.

 

Jednou jsem si objednala ingredience na domácí šampón, přivezl mi ho kurýr (seděli v autě tedy vlastně dva). Už když mi volal, měl tak příjemný hlas, že jsem si řekla, že až ho uvidím (a zhodnotím) při předávání balíčku, že mu řeknu, jak příjemně na mě jeho hlas působí. (Ve skutečnosti měl podobný hlas jako můj český Jude Law, který mě dokázal vždycky příjemně naladit a uklidnit a já si na něj vzpomněla. Tenhle hlas byl neskutečně mužný a sexy.)

 

 

 

No jo no. Byl to fakt sympaťák. Mladý, hezký, usměvavý kluk.

Jak vypadal? 🙂

Jako Kryštof Rímský ze seriálu Ulice. Akorát ten můj byl vyšší a jmenoval se:

To jméno mi přišlo taky sexy. Ale kouřil, což dělal i Vašek, přestože jsme se zařekla, že kuřáka za partnera nikdy mít nebudu. Jenže když se holka zamiluje, dělá různé blbosti a kompromisy…

 

Moc se mi líbí vysocí černovlasí kluci se strništěm. A pokud se na mě usmějí, jsem v tom až po uši. (Chci v tom být až po uši!)

 

Zeptala jsem se pana kurýra, jestli to byl on, s kým jsem mluvila. Odpověděl, že ano a to byl impuls pro mě. „Víte, že máte moc příjemný hlas?„

 

A tak nějak se stalo, že já – pubertální telátko – jsem si ho nastěhovala domů.

 

Bože! Já jsem fakt neskutečné tele! Budiž mi to ponaučením pro příště. Nejlepší je, že mi to všichni kolem říkali, ať to nedělám, ale já si jedu prostě tou svojí cestou a musím si přijít sama na to, jakou chybu jsem udělala. Když já byla zamilovaná a věřila jsem mu.

 

Je tak krásné být zamilovaná!!! A ty růžové brýle. Jééé 🙂 Tahle podzimní romance byla taky moc krásná. Chodili jsme spolu za ručičku, hodně a rád se mě dotýkal (to mám ráda, když je kluk mazel, když se pořád dotýká a já zase jeho), psal mi do práce rozverné smsky a já se pak nad svým telefonem usmívala, až mi kolegyně musela říct: „Terez, ty jsi zamilovaná!“ a šéfová okřiknout, ať už nechám ten telefon. (Asi záviděla).
A jak mu chutnalo! Po práci jsem běžela rychle domů, abych mu vyvařovala – večeři a oběd na druhý den – a snažila jsem se moc, aby byl spokojený a dělalo mi dobře, když spokojený byl.

 

Při jednom rozhovoru o důvěře a upřímnosti ve vztahu jsem na něj vytáhla dotaz, jaké to měl se svými partnerkami a jaký byl jeho nejdelší vztah. Imponovalo mi, že to byl poměrně úspěšný muž, který to (bohužel ale kdysi dávno) dotáhl daleko.

Jeho nejdelší vztah trval sedm měsíců. S nějakou Adélkou. Víc jsme o tom nemluvili, protože nechtěl.

 

Já v tu chvíli už věděla, že mu o své minulosti jen tak nic neřeknu. Nebylo totiž kdy. Žádný prostor, žádná příležitost, najednou jsem byla ve vztahu, chodili jsme spolu za ruku a milovali se. Láska jako trám prostě.

 

Omlouvala jsem samu sebe tím, že kdyby mi v dětství vyrostla třetí ruka z břicha a oni mi jí nedávno amputovali, že by ho to stejně taky nezajímalo, tak proč mu říkat o nějaké amputaci čehosi kdesi dole…? Nebo třeba slepák. Kdy řekne holka klukovi, kterého miluje, že byla někdy na operaci slepáku? Nebo zlomená ruka?
Prostě jsem to zavrhla s tím, že „jednou“ mu to nejspíš řeknu, ale zatím ne a ani jsem to neplánovala (a po těchto zkušenostech neplánuji ani v dalším mém vztahu, pokud někdy přijde). Já jsem žena. Nejsem transgender. Tak to vnímám já. A pokud i on vnímá, že jsem žena, tak o co tady jako jde???

 

 

Nikdy bych tedy neřekla, že budu řešit, jak získat chlapa. Natož pak, jak se ho zbavit.

Tehdy v jeho přítomnosti, když jednou loudil zase svůj poněkud brutálnější sex, jsem se poprvé v životě vymluvila na měsíčky…

Musela jsem. Byl to už totiž můj úplně ten nejposlednější způsob obranného mechanismu.

 

Jeho názory a chování mi začalo připadat divné. Čím dál více mě přesvědčoval v tom, že je to sobec, který umí člověka jen využívat a prvotřídní manipulátor. Ale nebyla jsem si jistá. Nechtěla jsem mu ublížit.

 

Čím jsem si ale jistá byla, že tohohle chlapa nechci.

 

Tvrdil, že žena má vědět, že patří svému muži a tak to na ní také musí být vidět, takže jsem se po vášnivé noci probouzela s modřinami jako Brno, které týdny nemizely. Prostě si rád plácnul. Trošku víc.

 

Jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že je normální, aby každá žena svého muže měla nohy samou modřinu, jako mám já – obrovské jak dlaň a hnusné modré.

Řekl mi, že ano.

 

A to byl impuls něco udělat.

 

Úplně nepochopitelně jsem v tu chvíli místo nějakého konání začala hledat na internetu, jak se zbavit chlapa. 🙂 Našla jsem si články, kde několika radami radí holkám, co dělat, aby od nich partner sám utekl. (Například se nelíčit, vařit samé blafy, zvát často domů maminku, mluvit sprostě, neholit si nohy, atd. 🙂 Jo, bylo to docela vtipné. Původně jsem se chystala napsat článek, který měl zdokumentovat, jak přesně takové zbavování se chlapa podle tohoto zábavného článku probíhá. Nakonec z toho zůstal ale jen ten nadpis, protože pokud se žena chce zbavit chlapa, nepotřebuje k tomu články ani žádné rady. Takový vztah je prostě neudržitelný a dříve nebo později se stejně rozpadne. Láska je jen jedna a pokud zmizí, je konec.

 

Vzpomněla jsem si ale, že měl ve svém profilu na facebooku fotky své ex – taková opravdu krásná jemná usměvavá sexy slečna – a nenapadlo mě nic jiného, než vyhledat fotku, kterou ta slečna komentuje, takže jsem si zjistila, o koho jde (jmenovala se Adélka) a napsala jsem jí.

 

Nikdy bych tohle neudělala. Vždycky stojím za svým partnerem (to vyplývá z podstaty vztahu a vzájemné důvěry mezi partnery) a i kdyby mi miliarda obyvatel téhle planety (i jiné) říkala, že je to idiot, tak je neposlechnu a budu věřit tomu svému muži. Vždyť komu jinému bych měla věřit více (a nejvíce), než svému partnerovi? Stejně tak bych chtěla, aby on věřil mně.

 

Adélka taky mohla být docela jistě nějaká zhrzená naštvaná expřítelkyně, která se Lukášovi chtěla pomstít a aby zničila náš vztah, udělala by pro to cokoliv (což spousta holek docela dobře umí).

 

Napsala jsem Adélce, že se jí moc omlouvám, že jí otravuju, ale že vím, že je Lukášova ex a zajímalo by mě, jaký byl člověk a hlavně partner.

 

Odpověď mě naprosto šokovala!

 

„Terezko, honem rychle si sbal věci a uteč!!! Musíš utéct! Je to strašný sobec a manipulátor!„

 

A pokračovala: „Bude ti říkat, že tě uživí, ať nepracuješ, že ti dá pět tisíc týdně, ale nedá. Bude si tajně půjčovat tvé auto, lézt ti do mobilu. Musela jsem ho živit, nasekal si dluhy, bil mě, byl agresivní, nakonec mi pomohla moje rodina, odvezli mě k němu, když nebyl doma, sbalili jsme moje věci a utekla jsem. Dodnes kvůli tomu chodím k psychologovi a bojím se mužů, protože on byl můj první.„

 

A do háje.

Vzpomněla jsem si, jak mi Lukáš hned na začátku řekl, že mi bude dávat pět tisíc týdně (z toho nic nebylo), bolela mě stehna od modřin a jednou jsem ho přistihla s mým telefonem v ruce… Navíc ona s ním byla sedm měsíců. Ví, o čem mluví. Já s ním byla měsíc.

 

„No jo, Adélko. Jenže já nebydlím u něho, ale on u mě! Nemám se jak sbalit a utéct! Já blbka jsem si ho k sobě nastěhovala.“ 🙁

 

Bylo mi Adélky líto a současně jsem ukula velmi radikální plán, který byl jednou obrovskou přetvářkou a na jehož konci jsem jela domů sama bez něj se slzami v očích. Tohle už fakt nechci nikdy zažít.

 

 

Někde jsem četla, že po rozchodu by žena měla aspoň tři měsíce počkat s dalším vztahem, tak jsem si spočítala, že do konce ledna nezavadím o chlapa, ať se „vyčistí“ moje duše i srdce.

 

No jo, já sice o chlapa nezavadím (myšleno „snažím se o to, i když se mi to nedaří“), ale oni o mě jo. A to bych řekla, že je zásadní díra v mém odhodlání chovat se zdrženlivě. Ale fakt se snažím.

 

Takhle já sbírám zkušenosti, které bych normálně sbírala v patnácti (jak poznamenala moje sestra).

 

Snad už bych ale mohla narazit na někoho, kdo nebude sobec, manipulátor a bude mít aspoň trochu skromnosti, nebude vyhazovat flašky od piva oknem z auta, bude se chovat slušně k přírodě i k lidem a budu pro něj princeznou, důležitou a vzácnou, jako on pro mě tím princem.

 

(Fajn, tak naivní představu bych měla.)

 

Stejně máme ten život tak nějak zajímavější, než ostatní jedinci na této planetě.

 

Lukáš byl mistrem v mluvení. Také se tím živil (přemlouváním lidí, aby něco uzavřeli). Ráda jsem ho poslouchala při práci. A měl jednu zajímavou vizi, která mě ze začátku velmi nadchla. Díky němu se mi totiž naskytla možnost udělat absolutní restart svého života. Náhodou získal spoustu zakázek v Karlových Varech, takže vymyslel, že prodám svůj byt, koupíme ho tam a odstěhujeme se. Čímž udělám krásnou čáru za minulostí (jsem si říkala já, ačkoli jsem jí vysloveně nepotřebovala, ale když byla ta příležitost…) a budu si žít svůj vysněný život se svým milovaným partnerem někde, kde mě nikdo nezná. Nedokázala jsem tu ale nechat svojí Kačenku a pak jsem začala také cítit, že není dobrý nápad prodat svůj majetek a vrhnout se kamsi, kde to neznám s někým, koho vlastně taky neznám.

Už jsem neměla růžové brýle.

 

 

Vím, že si spousta holek v přeměně řekne:

„Jéžiši zbavovat se chlapa! Konečně má o mě někdo zájem. Ty jsi snad úplně blbá? Co já bych za to dala, kdyby mě nějaký chlap chtěl. Budu klidně hodně tolerantní…„. (I tohle jsem už slyšela… „Budu klidně hodně tolerantní“…)

Z důvodu nedostatku lásky (nebo nízkého sebevědomí, že nikdy nikoho mít nebudou) některé z nás berou vše, co se namane jen proto, že nás někdo chce (tzv. bageta = potřebujeme se nasytit, tak se chytáme čehokoliv, ale já chci „pořádné jídlo“).

 

Tenhle přístup není dobrý. Každý člověk má svou cenu, ctí určité hodnoty, nechci být ocáskem někoho, s kým si nerozumím.

 

Je trochu prapodivné získávat zkušenosti patnáctiletých, když už jsem dospělá. Jenže přeskočit se to nedá. Musím si sama přijít na to, jací muži jsou a sama se tak probrat k jednomu, který se mnou bude do konce života. A každý mi dal něco, co zužitkuju s někým, kdo si mé lásky bude vážit.

 

 

Nedávno mi kamarádka, která utíká od svého manžela s dětmi a neví nic o mé minulosti, napsala: „My ženský jsme silný a zvládneme všechno… Po světě běhá tolik princů, někde na tebe čeká ten pravý 🙂 …budem sebevědomé, krásné, šťastné bez chlapů a oni se budou lepit jak mouchy na mucholapku… bude dobře… pro nás obě 🙂„

 

Uvědomila jsem si, že to je ten pravý ženský přístup. Přístup silné ženy v téhle době. Ženy, která se nevzdává a současně neztrácí svou hrdost.

 

 

Měla jsem ale i hezké zážitky netýkající se vztahů s muži.

 

Nedávno se mě moje neteř (12) zeptala, že našla fotku, kde máme pod stromečkem holčičí nádobíčko s panenkama, jestli ho dostala maminka (ta její – tzn. moje sestra) nebo já (teta). 　

Přitom byla u toho, když jsme se ještě stýkali jako neteř a strejda. Chvíli jí trvalo, než to tehdy strávila a teď už si ani neuvědomuje, že to kdy bylo jinak. Takže ono se ukáže rok dva po SRS, co to udělá s okolím. Otevřel se mi jiný svět, do kterého jsem chtěla celý život patřit a tam už přeměny nemají místo.

 

V srpnu se mi také splnil ještě jeden hezký sen, který jsem si vždycky chtěla uskutečnit, ale desítky let to nebylo splnitelné a když už to splnitelné bylo, neměla jsem na to odvahu, až teď.

Náhodou jsem se přes kamarádku v Praze dostala k profesionální fotografce, která se specializuje na focení žen a dětí, protože doslova uctívá krásu ženy. Každá žena je krásná. (No tak to chci vidět u mě.) Vlastně si mě vybrala ona, protože hledala někoho na focení, holky jí měly na základě její výzvy poslat své tři fotky, že si z nich jako někoho na focení vybere a udělá jim deset profesionálních fotek v rámci TFP („Time for prints“ = forma dohody mezi fotografem a modelkou, ve které nejsou žádné straně účtovány peníze), takže zadarmo v rámci vzájemné spolupráce, jinak to stojí kolem třech tisíc… Nakonec jsem se přemluvila jí své tři fotky poslat s tím, že mě si teda zaručeně nevybere. 🙂 Trochu mi to nevyšlo.

Na focení jsem tehdy jela po práci sto kilometrů v nejchladnější srpnový den za posledních padesát let, ale vysvitlo i sluníčko a já jsem se úplně oddala běhání po rozkvetlé louce v zapadajícím sluníčku v romantických bílých šatech. Byl to pro mě neskutečný zážitek a neskutečné setkání s výjimečnou ženou. Jakási oslava ženskosti, kterou jsem si navždy díky ní uchovala ve fotografiích.

 

Lucka (fotografka) mi potom s fotkami napsala: Tady vidíš, jaká jsi krásná žena.

(Tohle jsem si nikdy nemyslela, ale ty fotky krásné byly. Mohla za to ta louka, chrpy a zvonky, jedinečné šikmé paprsky slunce a barevné tóny toho světla, které se odrážely od mých tmavých vlasů. A taky za to může Lucka, protože se dovede na svět a na ženy skrz svůj foťák takhle dívat. Navíc jsem si s ní moc hezky popovídala a odjížděla jsem dojatá, ale vystrašená, že to přeci na mně musí poznat (zrovna ona, obklopovaná tak dokonalou ženskou krásou dokonalých žen, které jinak fotí), a že ty fotky budou strašné… Ale nebyly takové. Bála jsem se je otevřít, když mi je poslala, ale pak mi vyrazily dech. Jsem moc ráda, že jsem si takhle navždy uchovala vzpomínku na tenhle srpnový den podtrhující mé životní vítězství nad sebe samou.

 

 

 

 

 

 

 

Už nikomu neříkám, co jsem prožila. Důležité je to, co je teď. Miluju tenhle život. Tenhle můj druhý život. A jsem tak šťastná, že jsem v roce 2012 to rozhodnutí udělala… A díky poslednímu roku, který jsem prožila naplno a uskutečňovala si jeden sen za druhým, jsem pochopila, že moje minulost je už nedůležitá. Už dávno není středem vesmíru, už dávno nepatří mezi mé sny. Odškrtla jsem si to jako „splněno“ a není důvod to dál někde vytahovat.

 

8. listopadu 2016 vyšel na serveru Lidovky.cz článek „‚Už můžeme pracovat a neskrývat, že jsme trans‘, říká tvůrce seriálu Transparent Rhys Ernst“. Shodou okolností jsem tu kdysi na blogu (v dubnu 2015) o FtM Rhysovi psala v článku „Transgender láska – láska jako každá jiná„. K tomu článku se vracím vždycky ráda kvůli těm obrázkům v něm. Se svojí tehdejší MtF partnerkou Zackary už není. Rhys přijel do Prahy na queer filmový festival Mezipatra a také představit výstavu svých fotografií Relationship, což je právě soubor kouzelných fotek, takový diář, který zobrazuje vztah a lásku tohoto transgender páru.

 

V článku na Lidovkách Rhys redaktorovi Janu Škodovi odpovídá na pár otázek a mimo jiné pronese:

 

 

Musela jsem si tu větu číst vícekrát, ale její smysl je opravdu tak, jak jsem ho napsala.

Byla to další věc, která mi došla. Že každý z nás, kdo podstupuje přeměnu, k tomu všemu přistupujeme jinak. Rozdílně vnímáme i každý sám sebe. Rhys popisoval, jak docházelo v minulosti k jeho diskriminaci, když se někde ucházel o práci. A na to poznamenal právě tuhle větu. Že snad bude muset začít předstírat, že není trans. Tedy přesně opačný přístup, než který mám já.

 

To je jeho vnímání sebe sama. Já si nikdy jako trans nepřipadala. Přesněji řečeno já vím, že nejsem trans 🙂 To možná jen mé okolí tvrdí, že trans jsem, ale tak to není. Protože prostě jsem žena. A já to přeci musím vědět nejlépe, kým jsem, stejně jako Rhys ví, že je trans a vy, že jste mužem, ženou nebo non-binárním tvorem. Tenhle fakt nikomu neberu. Nechť jsme každý tím, kým se cítíme být. Má hlava mi odjakživa říkala, že jsem žena. Což si myslím, že je i podstata toho, že jsem šla do přeměny, protože jinak bych se do ní ani nedostala, kdybych ženou nebyla.

 

Když to tedy všechno shrnu a vrátím se k tématu, s muži je to složité. Jak poznamenala kamarádka „s většinou z nich je více než dva týdny těžké vydržet„. Ale stejně mám ráda, když musím na špičky, abysme si dali pusu, když mi říká princezno a přes den mi posílá zamilované zprávy, jak se těší na večer. A to usínání vedle něj. Plánování společných výletů, procházek, večeří, budoucnosti…

Vlastně mi teď všechno to hezké, co jsem měla, moc chybí. (A to ošklivé nechybí.)

 

Nedokážu se tomu bránit.

 

 

Láska přichází nečekaná a nejde jí jen tak přehlédnout nebo dokonce ignorovat. Ona je silnější než cokoliv jiného na světě. Má neskutečnou moc. A já jsem zvědavá, co dalšího se mi přihodí.

 

Rozhodně o tom nebudu psát, jako dnes. Za prvé to ani nejde, když mám za zády partnera, který netuší, že tenhle blog existuje, natož aby věděl něco z mé minulosti (tak na to zapomeň, brouku), a za druhé o svém princi vyprávět nikdy nikomu nic nebudu, protože on bude tím, kterého si budu vážit a všechno, co spolu prožijeme, bude jen naše velké sladké tajemství… 🙂

 

Dlouho jsem váhala, jestli tu mám vůbec veřejně popsat všechny ty zážitky a detaily ze svého soukromého života, který už je můj a s nikým ho nesdílím, ale co jsem tu napsala je minulost a v kombinaci s mojí dávnější minulostí týkající se přeměny jsou tyhle zážitky o to pikantnější. Vždyť já konečně řeším všechno to, co jsem vždycky řešit chtěla – svoje holčičí starosti.

 

Nakonec jsem článek musela ještě zkrátit (ano, toto je jeho zkrácená verze 🙂 a úplně vyhodit jednu takovou vášnivou letní vsuvku s Michalem, kterou jsem prožila v autě, protože už mi to vyprávění přišlo až moc barvité a podobalo se spíš povídkám Markýze de Sade, pro které tu ale není místo.

 

 

Takže holky, vytyčujme si zdánlivě nedosažitelné cíle. Věřme si a věřme tomu, že i k takovým cílům se můžeme jednou dostat. Samotnou mě to překvapilo a ačkoli jsem zatím partnera na celý život nenašla, byly to tak krásné zkušenosti, že přinesly do mého života jedny z nejhezčích chvilek, jaké jsem kdy prožila.

 

Přišla jsem na to, že získat chlapa je jednoduché. Těžší už je se ho zbavit.

 

Ale jednu radu bych přeci jen měla.

 

Jaká je tedy odpověď na otázku, jak se zbavit chlapa?

Řekněte mu třeba, že milujete Mickey Mouse víc, než kteréhokoliv muže, jakého jste kdy poznaly. 🙂