Kdo ji zná, ten už ví, kdo ji nezná, ten pozná 🙂

 

Do jisté chvíle nejsme vidět, snažíme se být šedými myškami a proklouznout bez povšimnutí z davu. Některé z nás z toho davu vyčnívají (nemyslím teď výškou, ale) svými znalostmi, umem a charizmatem, takže vystupují třeba v kapele nebo píší knihy. Jsou vidět, ale pořád jsou vidět jako ženy. Do chvíle, než někdo vystoupí z davu, zhluboka se nadechne a řekne: „Tak tady mě máte! Víte, já jsem se narodila jako chlap, ale teď jsem ženská, protože jsem ženská. Procházím přeměnou, jsem nadšená a šťastná! Máte stejný problém? Udělejte to jako já! Protože je to skvělé!“

 

A řekne to všem, řekne to na kameru; je vidět, protože chce, aby byla vidět, protože chce, aby to o ní všichni věděli a mohla tak své poselství předat dál.

 

Kdo má ale takovou odvahu to udělat? Přijít navždy o své soukromí a otevřít se světu tak, že si na ní půlka lidí bude ukazovat? Jenže jí je to šumáááááák! 🙂

 

To chce nejenže odvahu, ale také velkou vnitřní sílu a odhodlání, vytrvalost a právě to nadšení, které je zdrojem energie tohle všechno zvládnout.

 

Kdysi hodně dávno jsem si tu na blogu stěžovala, že v Česku neexistuje žádný vzor pro holky, které se cítí být ve špatném těle. Nikdo tu o tom veřejně nemluví, nikdo netočí videa, nevystupuje v televizi (myslím opravdový vzor, který je dobrým vzorem!). Na youtube je velká spousta američanek, které točí své vlogy, otevřeně mluví naprosto o všem (o hormonech, o změnách, o laseru, o dilataci, o sexu) a jsou zkrátka „profláklé“. Ono je to ale dobře, protože nebýt jich, myslíme si, že problém neexistuje a smeteme ho pod stůl. Je důležité občas vylézt z davu a ukázat, že nejsem žádná zrůda, ale ČLOVĚK. Jo, člověk. Fakt jsme lidi. Divný no. Taky jsem si v dětství říkala, že jsem zrůda a ono to tak není. Tak fajn.

A takoví lidé, kteří z davu vystoupí a stanoví si cíl, je správné a dobré spontánně podpořit. (Nikdo nikoho nenutí, aby druhého podporoval a musel si tak hrát na tolerantního obyvatele téhle země.)

 

Tores Gorgeous – to je zase nějaká americká blogerka ne? Podle toho jména. A ono ne. Jsme pořád doma v Česku. Konkrétně v Opavě. A tam také vzniklo video, které má český název – jmenuje se Moje první video! 🙂 A máme tu najednou transgender vlogerku, která hezky česky a otevřeně mluví o všem. S HRT začala 19.1.2016, takže jsem moc zvědavá na video z ledna 2017 😉 K nějakému posunu tam určitě prostor je a bude famózní! 🙂

 

Myslím, že hlubší význam slova první být v tomto případě ani nemůže, protože toto video není jen první, které natočila upovídaná charizmatická Tores, ale hlavně je úplně první v České republice. Dokonce v celém Československu! (Protože my stejně jsme pořád Československo, i když se to jako ofiko udělalo jinak).

 

Smekla jsem. Nadchla jsem se. Chtěla jsem jí vyjádřit podporu (a taky jsem to udělala). To video je potřeba vyzdvihnout. Víte, jaká to musela být odvaha to udělat? Chce to i trochu šoumenství a exhibicionismu, který Tores rozhodně nechybí, protože se v médiích tak trošku pohybuje a nikdo (ani ona) s tím nemá očividně problém.

 

Až do téhle chvíle to byla jedna z nás, schovaná a neviditelná, ale vystoupila. Udělala to! Je první 🙂

Tak jednou se to stát muselo, že? A stalo se to právě teď! Jsme u toho. Snad ji to nadšení nepřejde 🙂

 

Takže, milá první Tores, tleskám a doufám, že se ti bude dařit, děkuji ti za upřímná slova ve tvém videu, za tvou odvahu i chuť do toho jít a těším se na tvá další videa. Jsem si jistá, že o tobě ještě uslyšíme, protože ty se opravdu nebojíš ničeho a jdeš do toho s odhodláním ukázat, že se není čeho bát, že to jde a že štěstí je opravdu v našich rukách.

 

Proč z toho dělám takovou vědu? No protože to není obyčejné video, když je asi první, ne? Navíc je k tomu taky potřeba trochu drzosti. A tu Tores má. Skvělý! Natočit takové video je přesně moment, který si zaslouží pozornost. Tak mě nechte se radovat, ne? 🙂

 

Tores (Tereza) je otevřená absolutně všemu, takže nemá problém se zveřejněním ČEHOKOLIV, odkud pochází, co dělá, co cítí, včetně archivu starších fotek, což mi vážně vyrazilo dech (hned dvakrát: poprvé, když mi řekla „jasně, dej do článku cokoliv, co v mém profilu najdeš“ (jako fakt můžu cokoliv jo? Vau! Tak dobře – třeba toto video z TV Prima – promiň, je božské vidět, jak se člověk mění a jak si pořád na něco hrál, třeba taková hra na chlapa byla docela často na programu, že? 🙂 a podruhé, když jsem viděla, jak se v tomto případě povedla i mužská tělesná schránka – prostě byla fakt moc pěkný chlap no :). Ona tedy nikdy chlap nebyla, ale ta schránka s tím podmanivým úsměvem existovala.

 

 

Tak tady je to její PRVNÍ video, kvůli kterému vznikl tento článek:

 

 

 

 

Z Tores je teď velká vlogerka 🙂 K videu vtipně připsala:

Tak jo udělala jsem pro některé tady asi nejšílenější věc v životě 🙂 Natočila jsem zhruba to nejduležitější, na co se mě lidé dost často ptají. Ale, děcka, je to boj natočit, jsem vážně ráda, že dám souvisle větu dohromady. Snad vám to odpoví na vaše otázky. Protože po tomhle vlastně nevím, jestli ještě něco natočím 🙂 Strašně se stydím…. Strašně moc !!!!

 

Ale to je na tom právě tak roztomilé, když se někdo stydí 🙂

 

 

 

Ahojky,
tenhle text patří především transgender lidem, jako jsem já a vůbec všem, co se vám posmívají atd.

 

A taky jsem si říkala, že když už se živím focením, přestanu se fotit na mobil nebo tablet 🙂
No, tak jsem začala, a taky jsem se rozhodla skoncovat se svými strachy, protože tak se dál žít nedá, poslední 4 měsíce bylo peklo. Společnost v Opavě mě donutila se bát a téměř jsem potopila svou firmu, ale jen proto, že jsem jim to já dovolila!!!

A tak je to vždycky se strachy, co máme všichni ve skříni. No a začala jsem krásně, když jsem dnes paní důchodkyni pomáhala přes přechod, řekla něco nečekaného ,, já mám času dost ,, 🙂
Tohle od důchodce vážně nečekáte 🙂
A tento čin mě tak nabil energií, že když jsem dnes čekala na klienta v Bredě a prošel tatínek asi 28 se svou ženou a dítětem a fakt dětsky se předklonil a s pohrdáním se mi smál, řekla jsem mu ,,ty jsi ale čurák!!! A když se otočil a řekl, co jsem říkala, řekla jsem mu, že je naprostý ubožák!!! A on..? Otočil se a odešel a víte co, už na to kašlu, já to nebudu přecházet!!! Fakt né, mám svojí hrdost a stojím si za ní… A ničilo mě přesně to, že jsem neragovala, vše přecházela, až mě to málem úplně zničilo!!!

Teď to hlavní, holky kluci, to je fuk. Jestli se bojíte lidí, postavte se tomu!!! Jiná cesta není, nechoďte s hlavou skloněnou, to jim jen dává sílu a budou se vám dále posmívat…

Víte, co jsem dnes udělala, když jsem nakupovala v Lidlu? Přišla partička studentů a všichni koukali, pochechtávali se, atd. a já měla hned jasno, zvednout bradu a dívat se jim do očí tak dlouho, jak to jen půjde a víte co..? Přestali se smát a i si povídat mezi sebou a sklopili hlavy.

A bylo to jen a jen na mně, jakou cestu si vyberu, jestli tu hlavu skloním já nebo oni a teď už vím, že jinak to nikdy neudělám a vždy se strachu podívám do očí, protože oči jsou bránou do duše a tam je každý člověk sám za sebe 🙂
Bože, přeji všem utlačovaným, najděte to v sobě, ať už jste v práci nebo ve škole, postavte se jim!! Zvedněte bradu a dívejte se jim do očí a co víc, z lehka se usmívejte, protože úsměv je láska!!! A na lásku je vše krátké a vede jen ke štěstí… A to je cílem lidí!! Proto jsme tady, abysme byli štastní, ne abysme se trápili 🙂

Mám vás ráda 🙂 Protože jste mi tady pomohli najít tu sílu v sobě :-*

 

 

 

 

Moc bych si (a jí) přála, aby ji nikdy nic nezlomilo a aby jediným důvodem, proč tato videa jednou zmizí bylo to, že chce uzavřít jednu svou životní kapitolu a žít si svůj spokojený život.

 

Kdo chce Tereze cokoliv napsat, může tady pod článek nebo přímo jí na jejím facebookovém profilu.

 

p.s. Moc hezké jméno sis vybrala, Terko! 😉

 

 

 

 

 

Aktualizováno 23.2.2016:

Tores začala točit další videa, z čehož mám moc velkou radost. 🙂 Najdete je TADY.

Tento blog je na světě téměř čtyři roky. Za tu dobu jsem napsala 907 článků o různých tématech, o mém trápení na začátku i radostech ke konci, o světě, který neví, tápe, nerozumí, o lidech, které právem nazývám anděly, ale také o tom, co přeměna vlastně je. Snažila jsem se nebýt zaujatá a všechno, co jsem popisovala, jsem popisovala mýma očima, mým srdcem a také mým tělem, protože jsem ho poslouchala. Mé zkušenosti se mockrát shodovaly se zkušenostmi jiných slečen, které procházely podobnou životní cestou, protože tenhle blog mě s nimi spojil. Měla jsem tak jedinečnou možnost porovnávat samu sebe s ostatními, vyměňovaly jsme si zkušenosti a předávaly si vzájemně informace, které nikdo nikdy nenajde jinde, než v našich hlavách.

 

Za ty čtyři roky – jsou to proboha celé čtyři roky a stále to někoho ještě baví!!! – se ale v diskusích objevovalo pořád jedno a totéž téma. Kdykoliv jsem napsala o čemkoliv, vždy se stočilo jen na to jedno. Jeden dva lidé ho vždycky stočili. Jakoby ani žádné jiné starosti neexistovaly a měly jsme jen jeden jediný problém. Jakoby těch pár diskutujících, co dokáží vířit vodu, mělo totálně mužský mozek, jehož středobodem vesmíru je jediné – JEHO PENIS!

 

Můj penis je největší, můj penis je nejkrásnější, můj penis je chlouba, můj penis je tou největší rozkoší, miluj ho, lízej ho, polykej ho, chci abys mně ho laskala a hýčkala, protože je to penis s velkým P, na který nic ani nikdo nemá. Obdivuj ho! Uctívej ho! Chtěj ho! Chceš jeho fotku? Vyfotím ti ho! Jsi ráda?

Uf.

A když ho mám malého, scvrklého, ohnutého, mám komplex méněcennosti, jsme troska, jsem nula.

 

Tohle není model všech mužů, ale jsou tací a je jich dost. V každém případě je penis důležitý pro všechny muže. (Ponechme mu však jeho částečnou důležitost, protože důležitý je.)

 

Nabízí se tedy otázka, jak důležitá a obdivovaná je pro každou ženu její vagína?

 

Je důležitá, ale rozhodně ne tolik, jako penis pro muže.

 

Je to pořád dokola. Řeší se to v každé druhé diskusi na tomto blogu i jinde. MOJE VAGÍNA JE KRÁTKÁ! MOJE VAGÍNA SMRDÍ! MŮJ KLITORIS JE VELKÝ. ČEŠTÍ LÉKAŘI NEUMÍ UDĚLAT VĚRNOU NEOVAGÍNU… ZMRZAČILI MĚ, apod.

 

Uvědomte si, co jste tam měly doteď?! PENIS! Jo, byl tam! Pamatujete se na to? A taky šourek s varlatama! Skvělý! Vy už jste na to nejspíš zapomněly. Chtěly byste ho snad zpátky? Něco vás donutilo ho tam nemít, protože to tam jaksi nepatřilo. Teď je tam vagína, klitoris, stydké pysky, prostě vše, jak má být a vy byste div nepodávaly žaloby na české, evropské a vesmírné soudy za to, jak špatný je výsledek. Nebo chcete zpátky svoji penisovou chloubu?

 

Jaký chcete výsledek? Vždycky říkáte: Jako biologické ženy!

Pak se ale musím zeptat: Jako jaké biologické ženy?

 

Vy chcete výsledek jako dokonalé biologické ženy, co ji mají ideální pro velké penisy, protože si myslíte, že když do své vagíny nestrčíte velký penis, je nepoužitelná, protože si myslíte, že všichni muži mají velké penisy a vy se cítíte méněcenně. Bože, to je tak smutné, že do sebe nenarvu obrovský penis! Sex není o tom, jak velký penis narvat do úzké pochvy.

 

Nedávno jsem četla, jak si jedna biologická slečna stěžuje, že při sexu s partnerem brečí, protože on ho má obrovského a ona ji má úzkou. Takže z toho sexu nemá nic. Tyyyjo, tohle fakt řeší i biologické holky! Komu mají ale vynadat, když jim jejich pipi nestvořil doktor?

 

Nebo jak došlo k natržení děložního hrdla, protože partner ho má osmnácticentimetrového a už se tam zkrátka nevešel. Au.

 

Tak, jako chce každá žena mít svoji vagínu ideální a dokonalou, chce mít i muž svůj penis ideální a dokonalý, ale žádná ideálnost a dokonalost neexistuje. Je to vždy o dvou lidech, kteří mají každý různé parametry. Nejde říct „15 je ideál“, když má moje vagína 48 cm 🙂 (schválně jsem použila opačný příklad).

 

Hloubka vagíny se udává mezi 5-10 cm. Jo, je elastičtější, než ta naše, ale já sex měla a co se stalo špatného? Vůbec nic. Funguje to. A záleželo na partnerovi, jaký je, jak ke mně přistupuje, jaký má penis. On totiž žádný penis není stejný. Tyyyjo fakt jo? To teda zírám.

 

 

Stěžovat si na nedostatečnou hloubku vagíny z toho důvodu, že ony – ty biologické ženy – ji přeci mají hlubší, je nesmysl.

Ony ji nemají hlubší. Ony ji mají hlubší i mělčí, užší i širší… Protože jsou různé vagíny a je jich velká spousta.

 

Když viděla moje obvodní doktorka výsledek po operaci, protože byla zvědavá, prohlásila, že už teď to vypadá tak, jako to viděla u poloviny žen. (Říkala jsem jí o komisuroplastice (z-plastice), která vše ještě více zpřirození). „A proč na to chcete jít? Takhle je to dobrý.“

 

Koukly jste se někdy na ženský genitál? A ne jeden? Jestli ne, tak to udělejte. Jedna má vytahané stydké pysky, jiná zase malé, druhé kouká velký klitoris, u třetí ho zase nejde najít, jsou různá zakřivení, hloubky, velikosti, vlhkosti. To není jako třeba ruka, která má prostě pět prstů a hotovo. Ale i ta ruka je různá, někdo má krátké prsty, někdo krásné smyslné pianistické, někdo má krásné nehty, někdo plesnivé.

 

Křičíte, že jste nespokojené, ale stejně tak by mohla křičet polovina biologických žen, že jejich vagína je krátká, úzká, suchá… a já nevím co ještě.

 

Honba za hloubkou vagíny je stejně trapná, jako honba za co největší délkou penisu u mužů. (Je mi úplně jedno, jak dlouhého ho muž má. Líbí se mi takový, jaký je a takového ho také přijímám). Takovíto „honiči“ jsou pro mě zoufalci, kteří si neváží toho, co mají, kteří nenávidí své tělo a svou nenávist šíří kolem sebe široko daleko, protože když jsem naštvaná já, musí být naštvaný celý svět. Tak to tedy ne. Nikdo vás nemusí poslouchat.

 

Osobně neznám žádnou ženu, která by vykřikovala, že ji má malou a píše tedy žalobu.

Musela by jí napsat asi na rodiče nebo na Boha. To jen vy máte možnost ukázat na někoho prstem, protože vaší vagínu nestvořil Bůh ani příroda, ale doktor, který dělal co mohl, abyste byly spokojené, abyste byly šťastné, abyste mezi nohama neměly penis, protože ženy nemají penis a vy jste ženy, protože jim to tvrdíte a žádáte o pomoc, abyste tam měly vagínu, protože ženy mají vagínu (tedy ty, kterým se vyvinula, protože 1 žena ze 4000 se s ní nenarodí – na koho má podat žalobu?). Tak na koho?

 

 

Ženy si mezi sebou opravdu neukazují, jakou ji mají. Nechlubí se jako muži svým vybavením. Nepředhání se, která ji má vlhčí, hlubší nebo krásnější. Ten, kdo tohle dělá, podle mě není žena nebo je hodně ubohá žena. Nebo úchyl.

 

Představte si takovou situaci, že žijeme ve světě, ve kterém medicína nedokáže vytvořit vůbec žádný ženský pohlavní orgán a váš penis i s varlaty vám tam zůstanou! Jak by vám bylo? Pravděpodobně byste toužily po jakékoliv možnosti, kterou by vám medicína nabídla, aby tam nebylo to, co tam být nemá. Chtěly bysme ale navíc takový bonus, aby tam také navíc bylo to, co tam být má. Nejen tedy odstranit to nežádoucí, protože jako ženy toužíme po tom být ženami úplně vším. Dokonce i tím, co nemají někdy ani biologické ženy, protože neměly to štěstí a narodily se sice jako ženy, ale s nějakým problémem nebo chybějící částí svého ústrojí.

Nejspíš by došlo k tomu, že některé z nás by páchaly sebevraždy, některé by si ty penisy řezaly samy a některé by se snažily žít svůj vysněný ženský život s penisem. To by bylo to pravé peklo. Naštěstí se toho ale bát nemusíme. Kdo je rád? 🙂

 

Představte si další svět, ve kterém medicína najednou umožní vytvořit ženský pohlavní orgán, jenže zatím bez neovagíny. Prostě přizpůsobí zevnějšek tak, aby se co nejvíce podobal ženskému orgánu, ale bude chybět vagína, takže nebude možné mít pohlavní styk s mužem. Existuje tu snad někdo, kdo je žena a nepřistoupil by na takovou operaci? Udělala bych cokoliv, jen abych tam neměla to, co tam být nemá. Děkovala bych doktorovi, že se nemusím stydět za svůj nesmysl v rozkroku, který je mi k ničemu jak v životě, tak při sexu, který jako žena s penisem stejně nikdy mít nebudu a tak vlastně o nic nepřicházím.

 

A teď si představte svět, ve kterém medicína dokáže vytvořit nejen zevní ženské pohlavní orgány, ale také vagínu! Páni, to je něco! Co by tomu řekly TS slečny třeba v 19. století? Asi by stály frontu na takovou operaci a považovaly by to za zázrak. Protože to zázrak je. Jen některé z nás to považují za samozřejmost, jakože doktor je člověk, který má povinnost vytvořit vagínu takovou, abychom mohly mít sex. On ji takovou ale mnohokrát vytvoří. Díky naší anatomii a našemu zdrojovému materiálu, takže jsou mezi námi takové, které dokonce mohou (a mají) sex s mužem! To je neskutečné. Medicína je na tak vysoké úrovni, že dokázala dát ženám jako jsme my něco, o čem se našim předchůdkyním mohlo jen zdát (a opravdu se jim o tom zdálo, tím jsem si jistá, protože se o tom alespoň jednou zdálo každé z nás).

 

Ale ono to nekončí! Kdybych tenhle článek psala za deset let, naskočí tu ještě jeden odstavec, ve kterém budu psát o transplantovaných vaječnících, o prvním odrozeném miminku transsexuální ženou, až jednou budeme mít úplně všechno, po čem toužíme a vše bude fungovat tak, jak funguje u biologických žen.

 

Jenže vtip je v tom, že tu vždycky (stejně jako u všech jiných operací jakéhokoliv typu) budou různé výsledky závisející také na nás a na našich dispozicích a stále tu budou ženy, které si budou pořád dokola dokolečka stěžovat, podávat žaloby a tvrdit, že jejich vaječník je neplodný, že jejich vagína je nevhodná na sex, že bla bla bla bla bla…

 

Neberme naše vagíny jako samozřejmost, protože nikdo (žádná žena na téhle planetě) se s ní nemusí narodit nebo o ní může přijít. Berme ji jako dar a nesnižujme um našich doktorů, kteří nám pomohli jak nejvíc to šlo a my jim místo vděčnosti vyčítáme, že nemůžeme mít sex.

 

Jak absurdní.

 

Najděte si pár minut, podívejte se na některou z ženských internetových poraden a připravte se na pořádný šok. „Bojím se, že je moje vagína moc ošklivá.“ „Jedna strana je větší než ta druhá. Co na to řekne můj nový přítel?“ „Ve škole mi řekli, že smrdí jako ryba. Od té doby se před ostatními nerada svlékám.“

 

Stále více žen je nespokojeno se svou vagínou. To je ale obrovská chyba. Jak si můžete užívat sex, když máte strach, že se partnerovi nebudou líbit vaše intimní partie? A jak se můžete považovat za atraktivní ženu, když se dole sama sobě nelíbíte?

 

Některé ženy se stydí za svou vagínu. Dnešní společnost vede ženy k tomu, aby věřily, že budou chtěné, jen pokud budou jejich ženské partie dokonalé. Pravdou ale je, že dokonalá vagína neexistuje. Jsou větší, menší, světlejší, tmavší, asymetrické, a někdy dokonce skvrnité. A víte co? To vůbec není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy žena není schopná přijmout své vlastní tělo. Pokud nemá dostatečné sebevědomí, může být v sázce i její život.

 

Jana Mašková Zimolová, lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů, provedla na velkém množství mužů vlastní výzkum a zjistila, že všichni muži se shodují na tom, že při milování nebo orálním sexu nad vzhledem vagíny nepřemýšlejí. Je jim jedno, jestli je růžová nebo fialová, spíše jako motýl nebo jako květina, s malými nebo většími okvětními plátky. Na ženské vagíně je přitahuje a vábí především to, nakolik vše umí žena prožívat a také dávat najevo svou touhu, nakolik muže přijímá a odevzdává se mu.

Naopak muži velmi zaujatě a rádi pozorují rozličné ženské tvary a zkoumají jejich půvab a kouzlo.

 

Milé ženy, pokud je mezi vámi některá, která ještě stále nepřijímá svou vagínu jako poklad jedinečnosti a vyjádření božství, věřte, že stačí jen změnit úhlel pohledu!

 

Jedna jako druhá jste krásná, individuální a výjimečná ve své ženskosti!

 

Vaše vagína je vaše největší bohatství, které můžete muži předložit jako nejvyšší dar. A nezáleží na tom, jaké je velikosti, barvy, chuti nebo vůně. Záleží na tom, jak ji vnímáte vy sama. S jakou hrdostí a pýchou ji nabízíte. A jakou hodnotu v ní vidíte. Pokud rozevíráte svá stehna s pocitem, že nabízíte svému muži ojedinělý a skvostný poklad, bude jeho i vaše prožívání intimity mnohem smyslnější, hlubší a plnější. Budou se dít zázraky! Zamilujte si ji!

 

 

Ale vy si ji zamilovat nechcete. Chcete brblat, mumlat a stěžovat si stále dokola. TO je vaše volba. Ne to, jakou máte vagínu.

 

Tehdy, úplně na začátku i v průběhu přeměny jsem neměla ani ponětí, jakou posedlostí může pro některé post-op MtF ženy hloubka vagíny být.

 

Vám, věčně nespokojeným honícím se za hloubkou své vagíny vzkazuji:

 

 

MILUJTE SVÉ TĚLO! MILUJTE SEBE!

 

Je to otázka plného sebepřijetí, která nesouvisí s tím, jestli člověk vypadá jako Jennifer Lopez nebo paní Škopková. Samozřejmě ten, kdo tvrdí, že je jedno, jak člověk vypadá, je hlupák. Ale náš zevnějšek je jen odrazem našeho smýšlení. Jak mluvíme, kolik vážíme, jak se líčíme a všechno ostatní je odrazem toho, co se děje v naší duši, ne naopak.

 

Toužíte po dokonalé vagíně? Přijměte svou ženskost takovou, jaká je, a žijte déle místo toho, abyste se litovala!

 

 

 

 

Miluji svou vagínu. Třebaže má své nedostatky, jako je má kterákoliv jiná vagína, protože je moje a protože jsem žena a nechci a nepotřebuju mít mezi nohama penis, což je pro mě teď velmi absurdní představa. Jsem vděčná všem, kdo mi k tomu dopomohl. Kdo mi dopomohl k dosažení mé ženskosti na takovou úroveň, že se nemusím stydět svlékout v dámské šatně, že se tam můžu jít osprchovat, jít si zaplavat, aniž by se mi v plavkách vzdouvala boule nebo se strachovala, že něco vyleze. Děkuji za to, že můžu normálně žít a nebát se dívat do zrcadla na něco, co tam být nemá. Jsem šťastná, že mám svoji vagínu a ať už je jakákoliv, budu ji brát jako jeden ze svých nejcennějších darů, které mi život dal. (Ano, život. 🙂

 

 

Když už píšu o tomhle tématu, chtěla bych na závěr říct ještě něco. To, že 30 % žen vůbec nezná svůj pohlavní orgán je prostě fakt. Moc slavné to není ani u mužů, kteří ví, kde mají penis a varlata, ale co se skrývá pod tím (semeníky, Cowperova žláza, chámovody… no je tam toho požehnaně), to mnohdy ani netuší. Proč taky. K čemu mi je, že vím, kde je Cowperova žláza nebo u žen Bartholiniho žláza? Vždyť spousta lidí ani neví, kde v těle leží třeba slinivka. Protože není vidět. Nekritizuji, že to nevíme. Ale, prosím, pooperační otázky typu: „Ona je ta vagína nekonečná?“ (to teda fakt není, chceš aby tě píchal do střev?), „My máme dva klitorisy? Kde je ten druhý?“ (Co????? :), „Nemohlo se stát, že zapomněli vydlabat ten vnitřek a teď mám vagínu ucpanou?“ (Promiň, kamarádko moje, mám tě ráda, ale tys mě prostě pobavila! :). „A kde jsou ty pysky?“, „Kde mám močovou trubici?“…

…i já jsem po operaci hledala ústí močové trubice a seznamovala se se svým novým orgánem, ze kterého jsem byla (a jsem) tak unešená a nakonec jsem se s ním i seznámila a jsme teď šťastné obě 🙂 Taky jsem si k tomu (už dávno roky předtím) otevřela ženskou anatomii, abych pochopila, co nemám a co bych mít měla, co mít budu a co nikdy mít nebudu stejně, jako některé jiné ženy mají nebo nemají. Zajímalo mě to. Koukněte se taky někdo občas do ženské anatomie, než si necháte vyrobit něco, co ani nevíte, co je 😉

 

Přikládám obrázek vnějších pohlavních orgánů ženy. Neretušuji, necenzuruji. Jen dělám osvětu z 2. stupně základní školy 🙂

 

 

Toto je vnější ženský pohlavní orgán ve své univerzální podobě. Toto je přibližný výsledek (žádné dvě vagíny nejsou na světě stejné) i u nás. Je to stejné a je úplně jedno, jestli je to penilní nebo non-penilní inverze vytvořená v Praze, Berlíně, Bělehradu nebo Bangkoku. Výsledek je vždy stejný, protože ani jiný být nemůže. Vagína je vagína, klitoris je klitoris. Urorektální prostor je urorektální prostor, do kterého je (stejně jako u biologických žen) vagína umístěna. Nevymýšlím si. Mám ji totiž taky, tak vím, o čem mluvím 🙂 A jsem moc ráda, že to vím a že můžu taky říkat svůj názor postavený na tom, co skutečně mám a prožívám.

 

Milujme svou vagínu. Dotýkejme se jí. Seznamujme se s ní. Vagína je ženskost. Vagína je dar a poklad. Vagína je něco, na co si muž vzpomene denně, protože ji uctívá, protože je zdrojem jeho rozkoše. I on ji bude milovat, budete-li ji mít ráda.

Jen ten svět se kolem ní ale opravdu netočí. Jestliže stejně, jako muž s malým penisem (dle jeho přesvědčení „malým“) křičí, jak je nešťastný a stejně křičí i ženy, že ji mají krátkou (opravdu křičí? Myslím biologické ženy… ne ty zoufalkyně tady, které si myslí, že udělat z penisu vagínu je prča a nechápou, že jde o jedinečný zákrok rovnající se téměř zázraku, za který by měly děkovat), pak prosím, ať si křičí, ale nechť je na každé ženě a jejím přesvědčení, jaká ta její vagína je. To, že ji má někdo krátkou neznamená, že ji mají krátkou všechny. A že je špatná.

 

Nechápu, proč je to tak těžké pochopit.

A proč je tak těžké být vděčná za to, co mám místo toho, co jsem tam měla předtím, ať už to má jakékoliv parametry. Pořád je to vagína.

A pořád jsme ženy.

Tak se podle toho taky tak chovejme.

 

(V tomto článku se vyskytuje slovo vagína celkem 49krát. Není to proto, že jsem posedlá tím slovem nebo tím orgánem, ale proto, že tohle sdělení už nosím nějakou dobu v hlavě a už mě vážně nebaví stále dokola číst nové komentáře objevující se neustále už čtyři roky ke starým i novým článkům, které řeší totéž pořád dokola a zabývají se něčím, co je možná střed vesmíru pro někoho, ale pro někoho jsou důležité i jiné věci týkající se nového života a radosti z něj).

 

Pravda, vagínu nedělá vagínou jen vagína, ale také to, jaká je její majitelka a jaký má k ní přístup. 🙂

A je to také velmi závislé na chuti partnera 😉

Možná by stálo zato oholit si před sexem aspoň ty chlupy na hrudi. 😉

(Teda muži nemusí :).

 

Je zajímavé přijít si na něco sama a pak zjistit, že to tak prostě je a nemám se čemu divit. Myslela jsem si snad, že to tak být nemá? 🙂 A jak jsem na to vůbec přišla?

 

Mluvím o postranních úmyslech mužů.

 

Myslela jsem si, že je více druhů mužů. Ti (to je ta drtivá většina), kteří mají postranní úmysly vždy a nejde jim vlastně o nic jiného, než o sex a ti (vzácnější skupina), která postranní úmysly nemá, chová se k ženě galantně, pomáhá jí a vůbec nic tím nesleduje a nic za to nechce.

 

Tahle moje naivní, dá se říct holčičí (holčičí asi tak ve věku 13 let) představa ve mně teď vyvolává úsměvy.

 

Ale otázka zní: Proč jsem si myslela, že je špatné, když muži mají postranní úmysly? 🙂

 

Kdysi, za dávných pradávných časů, kdy ještě Tereza žila v těle, které vypadalo (alespoň částečně) jako mužské, když tak nad tím přemýšlí, nemívala postranní úmysly…

I když… fakt ne?

 

No. Trochu jo. Souvisí to s postavením muže (a to obousmyslně).

Když člověk leží, jde, mluví, kouká, obědvá, snídá, svačí, cestuje, jede na eskalátorech, nakupuje, učí se, vaří, pracuje nebo žije vedle jiného člověka, který ho přitahuje, má v podstatě dvě možnosti: buď ovládnout své pudy, které nám dala příroda a chovat se slušně nebo se na něho vrhnout jako zvíře.

To by to na světě vypadalo, kdybychom se na sebe vrhali jako zvířata!

Člověk se od zvířat odlišuje právě tím, že dokáže ovládat své pudy. Občas se to nepovede a je z toho tragédie, ale obvykle se to právě naštěstí povede. Říká se tomu taky někdy „slušné chování“.

 

Teď je Tereza na straně, kde má možnost porovnat dva životy v úplně opačné roli. Ona je ale nechce porovnávat. Jenže si, mladá nezkušená puberťačka, myslela, že když řekne:

 

znamená to: „Pojď si ke mně lehnout“

a ne: „Pojď se se mnou vyspat.“ 🙂

 

Tereza si chtěla jen povídat, přitulit se, mazlit, ale do pěti minut se to ZVRHLO! Do pěti minut se to totiž zvrhne vždycky. A z „lehnout“ je „vyspat se„. A můžu za to já, protože jsem řekla tu větu Pojď si ke mně lehnout. Co jsem čekala? Že si ke mně přijde jen lehnout? No jo. Fakt jsem to čekala.

 

Ne, že by ale muži byli zvrhlí.

Přišla jsem na to (a nejsem rozhodně první), že je to jejich přirozenost. (Ale naše přeci také, jenže žena je tvor cudný, zdrženlivý, opatrný a je to ona, kdo píše scénáře schůzek s muži, kdo rozhoduje o tom s kým, kdy a co… Taky by na něho skočila do pěti minut, ale potřebuje víc času, potřebuje toho muže poznat, vždyť se znají teprve dvě hodiny…! 🙂

 

Jasně, že každý má na sex na prvním rande svůj názor. Muži většinou stejný (oni mohou kdykoliv, klidně hned, ale kvůli ženě se snaží chovat galantně a třeba se jim to i vyplatí, protože nakonec dostanou to, o co jim šlo), ženy mají názor různý (sex kdykoliv není problém / sex tak na třetím rande / sex až po svatbě! :). Není dobré zas příliš dlouho otálet, protože po půlročním chození s někým se ze sexu může stát katastrofa. (Fakt může? Asi jo. Čtu to takhle všude možně, ale neumím si představit pojem „katastrofa v sexu“. Asi, že se mu nepostaví…? Já nevím. Ne dobře, tak klidně otálejme – jestli je někdo schopný tu chemii překonat a vytrvat v celibátu!)

 

Já tu ale neřeším sex na prvním rande. Ten ať si každý má, kdy chce. Řeším tu vzájemnou přitažlivost mezi mužem a ženou a chci říct, že ten fakt, že muž přepne myšlení do spodní části svého těla, kdy se mu okamžitě zatmí v hlavě a myslí jen na jedno je za prvé výmysl evoluce, abychom nevymřeli, ale hlavně za druhé vlastně jeden z nejhezčích a nejhůře skrývatelných důkazů toho, že žena dokáže někoho přitahovat natolik, aby mu nastal v uplých riflích velký problém. Veeeelký. Jů. 🙂

 

Pokud by se ženy scházely s muži a ti by neměli postranní úmysly, znamenalo by to, že je konec. Konec lidstva. Neboť by se už nikdy nerozmnožilo. Mít postranní úmysly je důležité a jsou také důležitou součástí namlouvání i pokračujících vztahů.

 

A tak jsem začala na mužích jejich postranní úmysly milovat. Beztak se jich nedokážou zbavit, jen oddalují okamžik, kdy je dají najevo. Můžeme oba hrát takovou hru o tom, že jako děláme, že postranní úmysly nejsou, ale k čemu je to dobré? Proč bych měla popírat něco tak hezkého. Je jen třeba s tím umět pracovat.

Už vím, že když někomu řeknu „pojď si ke mně lehnout“, může si ke mně přijít jen lehnout, ale pokud nebudu chlupatá vousatá slizká mastná smradlavá špinavá otrávená zelená a prdící mimozemšťanka, může se prostě stát, že z „lehnout“ bude „vyspat se“. To je fakt, kterému se není třeba pořád divit, ale přijmout ho.

 

Jako tuhle v prosinci. (Nechce se mi už moc popisovat osobní zážitky z mého života, jenže jak jsem zjistila, když čtu blogy (třeba Doubravky), ve kterých je popisuje někdo jiný, hrozně mě to zajímá a doslova je hltám, protože se mi líbí vědět, co prožívají ostatní, jaký je ten jejich život, tak jsem si řekla, že po čase udělám výjimku a na oplátku napíšu něco já. Navíc jsem se kdysi moc pobavila nad blogem jedné bio slečny, která na něm popisovala své zážitky ze seznamování a hledání toho pravého. Nejsem sama, kdo hledá.)

 

Seznámila jsem se na internetu s mužem, pozval mě na oběd do čínské restaurace, byla narvaná, já trochu nervózní, pomohl mi svléknout kabát, usmíval se na mě, byl milý. Po obědě říká, že by mě ještě dnes rád viděl, jestli je to možné. Asi jsem se mu líbila, nebo co. Venku byla ale hrozná zima, tak jsem přemýšlela, co s tím. Já se tak chtěla procházet. Mám totiž objímací a procházkový deficit. Vymyslel za mě čajovnu, jelikož jsem v některých situacích nechutně nerozhodná a to mám za to, jenže já přišla domů a nikam se mi nechtělo. Byla mi zima i doma, už začínal být večer, já bych si nejradši lehla a jen tak si povídala, tak jsem mu napsala, ať „přijde na kafe ke mně.“ Jakože domů. Protože doma je doma a už nikam muset chodit nebudu. A co jako? Proč by nemohl přijít ke mně? Nevyloží si to doufám jinak!

 

Tehdy jsem si ještě naivně myslela, že „přijď na kafe“ znamená „přijď na kafe“ 🙂 Člověk se pořád učí. 🙂 (Ale jak to, že „přijď na kafe“ znamená něco jiného?).

 

Než dorazil, tak jsem mu několikrát za večer psala sms, že tím kafem myslím opravdu kafe… Pro jistotu.

 

Přišel, v ruce lahev vína, oříšky a že má čas celou noc.

 

Už to mi přišlo divný. 🙂 Věděl, že ve 22 hodin musím jít spát, protože vstávám ve 4.

 

Rozhodla jsem se vduchu, že to víno odmítnu. Že prostě pít nebudu, protože by se to třeba zvrhlo, což jsem nechtěla a pokud nebude mít ten muž postranní úmysly, bude nepít se mnou. Pokud to bude buran, otevře si ho a vychlastá do dna beze mě.

 

To bylo řečí!!! Že si myslel, jaký si uděláme večer, že se těšil na to víno, že je to teda na nic, protože on ho sám pít nebude… (Ale nechal mi ho tu, tak už se těším, až si ho jednou s někým otevřu 😉 Ne, že bych ho o něj obrala. Sám mi ho nabídl a já neodmítla. Asi chtěl být galantní a nevypadat jako sobec.

 

Udělala jsem mu čaj – jeden takový můj oblíbený jasmínový z Indonésie, protože jsem si prostě myslela, že si vypijeme čaj (nebo to kafe), popovídáme si, poznáme se a on zase půjde.

 

Nešel.

 

Poručil si druhý čaj, tak jsem si dala s ním a ten usrkával tak pomalu, aby nemusel odcházet domů, že čas začal ubíhat rychle, protože jsme probírali jeho obchody, moje obchody, takže jsme vlastně pracovali a najednou byla půlnoc.

 

Bezva.

 

„Terez, vysvětli mi, proč ty máš kolem sebe pořád lidi, co nerespektují tvé „ne“?„, ptala se mě tuhle Anetka, když jsem jí vyprávěla své zážitky s randěním a hledáním toho pravého. „Já, když řeknu, že chci jít v deset spát, tak ten kluk se sám v deset sebere, popřeje mi hezkou dobrou noc, vysloví přání, že se ještě uvidíme a já jdu spát. Protože mě respektuje.„

 

Hm. Tak mě nikdo nerespektuje. Každý se hrne za svým cílem hlava nehlava a já si pak myslím, že jsou všichni takoví. Ale nejsou. To já vím.

 

A tak jsem se zvedla a prostě mu řekla, že už je čas jít, že musím jít spát. On se mi zpočátku trochu líbil, ale celé to zkazil. Nejen těmi svými postranními úmysly, které mě sice na jednu stranu těšily, ale na druhé straně nejsou vždy úplně příjemné (záleží na člověku a také kdy je dáme najevo), ale také tím, co mi o sobě navyprávěl. Tak nějak jsem ráda, že jsem ho poznala. Však od toho jsem ho taky pozvala na kafe! A už ho nikdy neviděla.

Oni se tedy občas pokouší znovu mě kontaktovat, ale život jde dál a já si partnera na celý život vybírám. Není mi přiřazen, doporučen nebo podsunut. Vybíráme se spolu. Je to krásná vzájemná kooperace závisející na velké spoustě faktů, pocitů a kompromisů (těch pokud možno co nejméně), u které mám někdy pocit, že takhle přece nikdy nikdo na světě nemůže svého partnera na celý život najít 🙂 Tolik soukolí musí do sebe zapadnout.

 

…nebo vlastně nemusí, akorátže prostě neberu prvního, který se namane. Asi se tomu říká náročnost. Ale žít s někým jen proto, že mě on chce a abych někoho měla je nesmysl. Tedy pro mě. Nedávno jsem čekala u Kauflandu v autě a koukala jsem, jaké páry to z něj vychází a došlo mi, že ne každý si vybírá. Někdo bere prostě to, co je, protože mu to může přinést užitek. Například plný vozík jídla, který já už jsem plný u sebe neviděla ani nepamatuju, protože žít single je prostě neekonomické. Mít tedy partnera (ať už jakéhokoliv) s sebou nese velkou spoustu výhod, jenže já nechci žít s někým jen proto, abych měla plné vozíky… I když proč vlastně ne? Co mi to udělá? Sice má láska bude nenaplněná, ale život mít nějakou hodnotu tak jako tak bude. Myslím tu materiální. Nejspíš toužím po jiných hodnotách a stále věřím na lásku.

 

Na jedné z mých úplně prvních schůzek, kdy už mi narostly růžky po operaci, jsem jednomu zase naivně v jedné naší krásné kavárně zbaštila větu: „Pojeď ke mně do Prahy, odvezu si tě tam a půjdeme spolu do kina, budeme si povídat. Co budeš dělat tady?„

Jo, to je fakt. Co budu dělat tady? Nic. Žádný plán nemám. A na kině a povídání si není přeci vůbec nic zákeřného ani špatného.

 

Na větu „budeme si spolu povídat“ už neskočím nikdy. Nebylo to poprvé, co jsem na to skočila.

 

Otevřel tak dobré víno!!! Já byla unešená. I z něho. Ze všeho. Z jeho rodiny. Z jeho zájmů. Z jeho megagaráže, ve které mu odpočívalo přes 20 luxusních aut, která jsem v životě předtím neviděla. Počkej, až ti otevřu já tu svojí garáž, brouku! Bože! Puberťačka na svém prvním rande. 🙂

 

Taky se to zákonitě muselo zvrhnout…asi tak kolem čtvrté ráno… a druhý den jsem byla jak omámená, zamilovaná, snadno ovladatelná, snadno zneužitelná, zranitelná, rozněžněná… Kdyby mi řekl, ať vyloupím banku nebo zabiju prezidenta, abych mu dokázala, jako ho miluju, tak to udělám. Byla jsem úplně zblblá a myslela jsem si, že začíná láska na celý život 🙂 (To si ale myslím vždycky. Pokaždé do toho jdu naplno, protože to za to stojí dát do toho všechno a ne jen napůl a nechávat si pořád nějaká zadní vrátka. Jak by se mi líbilo, kdyby si můj potencionální partner nechával zadní vrátka? Co na tom, že si pak třeba namelu? To je prostě riziko podnikání. Kdo nehraje nevyhraje. Nebo kdo se bojí, nesmí do lesa, nebo jak to je 🙂

 

O tomhle zážitku s prvním mužem jsem si tu pak napsala i (co nejzdrženlivější) článek, protože to bylo jedinečné, i když jsem pak lásku na celý život musela chtě nechtě přehodnotit na sex na jednu noc. Ale nebylo čeho litovat. Zkušenosti se cení, jen abych je nesbírala každý víkend podobným způsobem s někým jiným. To opravdu nechci. Nemám zájem vyzkoušet 500 mužů, jako ta jedna Britka po operaci, která byla tak nenabažená, že o ní musel napsat i britský tisk. Nechutný.

Chci jen jednoho jediného na celý život, kupovat mu zimní bundu, když mi řekne, že je mu v té staré zima, dávat mu do tašky termosku s horkým kafem a buchtu jen pro něj, aby při práci na chatě neměl hlad a čekat ho doma s večeří. A když mně už půjde hlava kolem z práce, přijde ke mně, přinese mi čaj s nějakými hezkými slovy typu „lásko“ a obejme mě… Večer mi pak v posteli bude číst svou knížku, které vůbec nerozumím, ale tak mě bude uklidňovat jeho hlas, že mu spokojeně usnu na rameni…

 

Jo, mám to vymyšlené. 🙂 To je základ. Ale většinou můj plán je stejně na nic. Naplánuju si hodinové rande u čaje v mé oblíbené kavárně na náměstí a je z toho jeho čtyřhodinový monolog o tepelných čerpadlech (která mě sice taky zajímají, protože mě zajímá všechno, ale ne až tak moc, jako třeba věci z jeho života, protože jsem ho chtěla poznat. Ne jeho čerpadlo. Ach, ty máš tak sexy čerpadlo!), přičemž jakákoliv má snaha o ukončení této schůzky je ignorována, dokonce nepomáhají ani má slova servírce, že „ne, už si nic objednávat nebudu, protože půjdeme…„. Ne, nepůjdeme. Ještě jedno kafe prosím! Křičí na ní. Blbečku. A ty mě pak budeš chtít na rozloučenou ještě líbat na náměstí jo? Tak na to zapomeň. Maximálně pusa a čau.

 

Všichni ignorují má přání. Nebo je nevidí. Necítí. Nevysílám je tak čitelně. Možná je vysílám příliš zakódovaně a jen ti nejlepší jsou schopni ten kód rozluštit.

 

Znám i takové a jsou moc fajn. Teda jednoho 🙂 Ale ten je ženatý a má tři děti se spokojenou a velmi krásnou manželkou. Nicméně mi dokazuje, že jsou tady i slušní milí a hodní kluci gentlemani, kteří své ženy považují stále ještě za poklad, kterého si váží a ne za kus hadru. Doprčic, proč jsem tak staromódní? Kdybych byla mrcha, už ležím na Moravě s tím milionářem v jeho luxusním obydlí, sice má pleš a břicho, ale už nikdy v životě bych tu nemusela řešit, jak zaplatit složenky a ke komu se přitulit. Mňau.

 

„A ty si dáš k snídani co, synu? Já jsem totiž tvoje nová maminka! To koukáš, viď? Tak víš co? Pojď, jdem si zaplavat. Taťka teď odešel z bazénu, tak si aspoň spolu popovídáme.“ 🙂

 

 

Před měsícem a půl jsem si řekla, že si dám klid a nikoho aktivně hledat nebudu. Vlastně ani pasivně, jakože budu jenom sedět a čekat, až ke mně přijde princ na bílém koni, což je naprosto uhozená a trapná představa. Každý strůjcem svého štěstí…

Fakt to byl klid a pohoda, o nikom se mi splašeně v noci nezdálo, nemusela jsem řešit, kdy se uvidíme, jestli bude mít na mě čas, jestli mě miluje… (miluje mě? chybím mu? proč mi to pořád nepíše? proč mi nevolá? on už mě nemá rád, béééé 🙂 a jestli bude mít postranní úmysly (ať je má! Ale ať je krotí – alespoň na začátku. Samozřejmě pokud už ten vztah dostane vážnost a nějaký čas uplyne, už se nikdo tolik krotit nepotřebuje, protože bude jasné, že dotyčnému nejde jen o sex, ale je se mnou taky z jiných důvodů :). (Ono jde ve vztahu taky o něco jiného, než o sex??? Překvápko.)

 

Když jsem byla hodně malá a chodili jsme s babičkou na koupaliště, na chodníku u cesty byla garáž, na jejímž boku byl nasprejovaný obrovský nápis: „Sex je boží!“ 🙂 Byl tam hodně dlouho, několik let a kdykoliv jsem kolem něj šla, tak jsem přemýšlela o tom, zda sex je boží. Ten nápis stoprocentně napsal muž. Teď ale musím s tím pisatelem souhlasit, protože prostě sex je boží. Je to ta nejhlubší a nejintimnější záležitost mezi dvěma lidmi, jakou spolu dovedou vůbec prožít. Nejen, že je boží, ale taky je moc krásný a ke vztahu prostě patří. Jeptiška ze mě nebude.

 

Takže si tak užívám klídek, odpálkovávám žádosti o přátelství lidí, které vůbec neznám, až tam jednou přistane jedna, kterou jsem musela okomentovat slovy: „Ahoj, my se známe?„. Jasně, že se neznáme, ale chci si tak trošku rýpnout. Tohle píšu vždycky, ale s podtextem, který nikdo nikdy bohužel nepochopí, protože tam není cítit, což se nedivím a který znamená: „Neměl bys otravovat slušný holky, který neznáš, tak se kliď. Já nejsem žádná lovkyně přátel.“ Nejlepší jsou ti šestnáctiletí kluci. Tuhle mi jeden, co zdůraznil, že už za měsíc mu bude šestnáct, povídá: „Nechtěla bys se mnou chodit?“

Tak jsem ho rozebrala tak dokonale, jako jeho máma, až utekl do svého pokojíčku a tam se zamkl, chudák. 🙂

 

Na mou otázku, jestli se známe, jsem dostala odpověď:

„Ne, neznáme, promiň. Nechápu, proč se ti poslala ta žádost o přátelství, já na nic neklikal, to je divný.„

 

Jo divný. Hm. Ale je fakt, že se mi to stává často, až jsem jednou jedné slečně napsala, proč to dělá a ona mi napsala, že neví, že to samo a tak jsme se dopátraly k tomu, že někde četla něco ode mě a najednou to tam naskočilo, že to ani nevěděla. To je taková „tajná seznamka“ totiž. Počítač sám někoho vybere a podstrčí mu žádost o přátelství. Tyyyjo! Však to říkám – náhodné setkání.

 

Ať klikal nebo neklikal, bylo z toho ani nevím jak rande, protože mě prostě dostal svým přístupem, kdy žena cítí se býti klenotem v jeho blízkosti, čili se hodně přiblížil té mé pohádkové představě o ideálním partnerovi. (Ona ta má představa není zas až tak pohádková. V pohádkách se tedy vyskytuje vždycky, ale díky tomu, že mám kamarádku Anetku, která má svého Kubu a čekají spolu miminko, tak vidím, jak se někteří muži dovedou chovat. Takže vlastně hledám pořád takového druhého Kubu).

Původně to rande bylo „jen kafe“ (to byl můj plán), ale jen jsem venku na ulici otevřela dveře od auta, protože jsem výjimečně přijela já za ním, nebýt venku +3 stupně, už tam ležíme v trávě a vrháme se na sebe zvrhle. Vrhali jsme se stejně, ale ne do trávy. Byla to taková ta romantická pohádka z románů Pilcherové… můj plán byl, že otevřu dveře od auta, odebereme se spolu k němu domů, možná si dáme jednu letmou pusu na přivítanou, doma mi uvaří kafe, popovídáme si a za hodinu se vracím domů. Skutečnost byla ta, že otevřu dveře auta a všechno je jinak… Myslela jsem si, že se mu nebudu líbit, že něco pozná, že bude zdrženlivý… možná ani on neplánoval mít postranní úmysly, ale během pěti minut jsem je měla už i já a musela jsem se hodně krotit, aby se to nezvrhlo ještě víc. Veškeré pokusy o navázání rozhovoru na nějaké běžné téma končily nezdarem z obou stran, protože věta nebyla dokončena, myšlenka nebyla vyřčena, zato přitažlivost fungovala více než zemská, spíše nadpozemská. Stačilo, že jsem mu řekla, ať si doma sundá ty rifle, protože jsem se nemohla dívat na to, jak trpí. On fakt trpěl! (Trochu jsem za to mohla i já, ale přitom jsem se snažila být hodná.) Což situaci neulehčilo, ale přitížilo, protože jsem tak nějak zapomněla, že když má muž trenky (fakt pěkný!) a současně tu neovlivnitelnou „příhodu“, tak bude mít ještě mnohem větší problém skrýt to. Je fakt, že tohle se mi na mužích líbí. Jak jsou bezmocní, jak je ten jejich orgán prostě neposlouchá a pak už stačí tak maličko… malilinké pošimrání, polibky, třeba jen náznakem (jen si mě ukradni, zmocni se mě!) nebo přitulení se na gauči u televize a zapomínám snadno i já na své kafe a účel téhle návštěvy. To kafe bylo pěkně ledový!

 

„Áá, tady někomu něco chybí„, zašeptal mi do ouška, když jsem se popínala jako brečťan a hned se zase s výčitkami oddalovala.

 

Ukočírovala jsem to. K ničemu nedošlo. Ale až tak nevinní jsme taky nebyli. Snažila jsem se tedy být ta slušná. Omlouval se mi potom ve zprávách. Napsala jsem mu, že nemá za co. Vždyť je muž. A já žena. A takhle to prostě občas funguje.

 

Tu pohádku mám pořád v hlavě, jenže milý Tom (zase Tom, to je druhý, aby se to hezky pletlo totiž) bydlí 120 km ode mě a já vztah na dálku nechci. A ne a ne a ne. Jeden jsem si prožila koncem 90. let, kdy jsem jezdila ze severu Čech do Ostravy. To loučení bylo příšerné. Myslela jsem, že mi z okna vlaku vypadne srdce… Takový vztah je víc o utrpení, než o spokojenosti. Kradla jsem si kratičké okamžiky štěstí vtěsnané do víkendů, abych potom celý týden byla jak tělo bez duše a úplně mimo. Zato ty víkendy… to bylo něco!

 

A tak teď čekám, co z toho bude. Nejspíš nic, i když jsme pořád v kontaktu s tím, že přijedu na jeden víkend… To je taková jakože naše vize.

 

 

Nikoho nehledám. Nevím, proč se na mě lepí. Prý musím vyzařovat něco, podle čeho muži dekódují mé chování, jakože chci flitrovat, říkala mi Anetka. A přirozeně pak flitrují taky.

 

Ale já si chci jen normálně povídat! Nemám žádné postranní úmysly, když někoho potkám a začnu se s ním bavit… Copak to bez toho nejde??? 🙁

 

 

Minulý týden jsem se přistihla v německé bance, kam jsem si šla zřídit účet, že s tím bankéřem flirtuju. Uvědomila jsem si to ale až potom. Strávili jsme tam spolu dvě hodiny, dokonce jsem se i nasmála, dozvěděla jsem se spoustu věcí o jeho životě, aniž bych to původně plánovala a kdyby mě byl býval pozval na oběd, tak to normálně neodmítnu! Divný. A pak že prý já nemám postranní úmysly. Naštěstí mě na žádný oběd nepozval, jen podal ruku a řekl nashledanou. Uf. Díky bohu, že se přeci jen najdou muži, se kterými můžu mluvit o čemkoliv, aniž by z toho bylo rande. Já do té banky ale nešla s plánem flirtovat. Když on se najednou tak rozpovídal…
Jsem ráda, že mi všichni důvěřujete a chcete si povídat, já si s vámi taky ráda povídám, ale vzbuzuje to pak ve vás pocit, že máme k sobě blízko… blíž, než si myslím já. A pokud ten pocit blízkosti získám i já, tak … je to vlastně vpořádku. Tak co tu vlastně řeším? 🙂

 

Vždycky jsem si říkala, že svého budoucího partnera potkám náhodou. Třeba u těch rohlíků v obchodě. Tam se na mě ale všichni maximálně usmějí a jdou dál. Ptala jsem se potom na schůzkách s muži, co si v takových situacích u rohlíků o ženě myslí. A všichni mi řekli, že by nikdy nenašli odvahu mě tam oslovit. Že si naberou ten svůj pytlík rohlíků a jdou dál s příjemným pocitem, že jsem tam byla a usmála se na ně. Ale to je všechno.

 

Takže tenhle můj plán mi asi taky nevyjde. I tak ale náhody miluju.

 

A jak si tak nikoho nehledám, zase mi někdo vlezl do života a já nedokážu jenom sedět, absolutně bez postranních úmyslů se zeptám, napíšu, je z toho rozhovor, je z toho několikadenní rozhovor a je z toho pozvání do žitavského café shopu na ranní koblihu s malinovou marmeládou. Dobře, na tom není nic špatného, proč ne, ten člověk je zajímavý, ráda ho poznám a dozvím se něco nového o životě za hranicemi mé země, jenže tuhle si tak povídáme o jílu (prostě jsem řešila, jaké jsou druhy jílu a vím minimálně o třech, protože se přidávají do jedné nové řady LOreal do šampónů a působí jako vlasový detox – v ČR se to ještě neprodává a tak jsem potřebovala pomoct s překladem z němčiny, jelikož o jílech toho v němčině moc nevím – kdyby chtěl někdo vyzkoušet, tak u mě se to sehnat dá. Já totiž jíl ve vlasech rozhodně zkusit musím! 🙂 a najednou je to samé „moje milá Terezo“ a šup srdíčko!
Jaaaak srdíčko? Bavíme se o jílu!

Asi se cítil osamělý a já jsem mu dělala společnost, což vyhodnotil jako příjemný zážitek.

 

Okamžitě jsem pochopila, že už tu zase jsou postranní úmysly. Jak se mám pak sejít s člověkem, který už ty postranní úmysly má předem?

 

A to byl důvod, proč jsem o nich začala přemýšlet. Že vlastně nejsou špatné. Jsou přirozené. Patří k mužům o trochu víc, než k ženám, protože jim je dala evoluce. Nemohou je příliš dlouho skrývat nebo ovlivňovat. Prostě tu jsou. Jsou vaše. Jste to vy. Milujme mužovy postranní úmysly, ale dělejme, že je nevidíme, až pak najednou…

 

 

Shodou okolností jsem na serveru novinky.cz narazila nedávno na článek s názvem:

„Když se muž chová k ženě hezky, stojí za tím často postranní úmysly„

 

 

 

 

 

 

Stejně je ta realita krásná! 🙂 A taky být ženou je krásné. Být ženou ve světě, kde jsou i muži právě proto, že na světě jsou muži a ženy.

 

42letá britská bloggerka Jo Pink (biologická žena) k tématu mužské pozornosti napsala:

 

Když gentleman otevře ženě dveře, znamená to, že si myslí, že je bezmocná nebo jí respektuje jako ženu?

 

Z mé vlastní zkušenosti je to krásné, když tohle muž udělá!!! Je to skvělý pocit být oceňována a respektována! Pokud pomoc muže odmítáme, vychází to z našeho přesvědčení, kdy žena popírá svou ženskost, protože chce být viděna jako silná nezávislá žena, která nemá potřebu existence muže. To proto, že si myslí, že být ženou znamená být slabá, bezmocná, podřadná, atd. a to ona přeci není, a když budeme silné, budeme za to upáleny.

Když se ale přestaneme vzpírat tomuto pocitu a dáme prostor ženskosti v našem životě, stanou se znás zase ty vnímavé a citlivé bytosti (mám na mysli to, že ženy přijímají muže sexuálně, což je naše pravá biologická úloha, ale energeticky se potřebujeme dostat na místo přijímání a podvolování se mužům, kteří nám něčím přispějí a energii nám vrací) a dostaneme se tak k naší něžné síle …dát mužům prostor, ve kterém se mohou projevit a ukázat, jak božští muži dovedou být. Pak budeme vidět rovnost žen i mužů. Když vyvážíme to, co je uvnitř obou pohlaví.

Chci být přijímána jako žena, kterou jsem, ne jako náš mužský vzor, který diktuje, jaká bych měla být: „Vstaň a buď silná!“, „Bojuj za naše práva!“ (To je tak zatraceně mužské!) Jsem žena! Mám ženské měkké křivky, hebkou kůži, jsem sexy žena! A to si zaslouží respekt.

 

 

 

Faaaajn. Komu držíš ty dveře, dědku? / Co čumíš? Já si to píchlý kolo vopravim sama, tak koukej vypadnout! / Tss, tu ledničku si vodtáhnu do schodů i bez vás, hoši! / Dej ty pracky pryč, já ty kufry unesu! / Pusť ten kabát, nejsem mimino, abys mě musel oblíkat! / Proč bys pro mě jezdil? Já si vezmu taxíka. / Kup si k večeři chleba, víš že nevařím. / Si zkus mi něco udělat, ty debile, nosím v kabelce bouchačku a nůž, jako každá ženská, abys věděl, hele! /

 

Já jsem tak nezávislá! A silná! A emancipovaná! A vůbec nepotřebuju chlapy!

 

Jsem já ještě vůbec žena…?

 

Děkuji vám, že jste mi pomohl sesbírat ty rozsypané papíry. / To jste moc hodný, že jste mi vzal ty kufry nahoru. / …nebo situace, které se komentují maximálně jen poděkováním, kdy muž podrží dveře, běží otevřít dveře u auta nebo pomáhá do kabátu. Zažila jsem tyhle situace. Líbily se mi. Snadno se na ně zvyká… A takových mužů si vážím.

 

Jsem slabší, neschopná, nemocná, když tohle sama nezvládnu?

Ne, jsem žena. A on je muž.

 

Role jsou rozděleny.

 

Líbí se mi, když ženy jsou ženami a muži muži. Každý tu má své místo. Nikdo není něco míň než ten druhý.

 

A už jsme zase u toho pocitu „malinkatýho zranitelnýho kolouška v silných chlapských rukách“.

 

 

 

Něčeho zajímavého jsem si ale nedávno na sobě všimla.

Skončilo období strachu z toho, že neprojdu. Je pryč neustálé řešení, jestli to na mně pozná nebo ne. Čímž se randění a vlastně celý můj život posunul tam, kam má. Se všemi holčičími obavami, nadějemi a představami.

 

To oni mě zbavili mého strachu. Bez nich bych to nedokázala.

Muži.

Myslela jsem, že přijdu a lehnu, ale pořád se mě někdo ptá, jak bylo v „první“ práci a já nemohu říct jinak, než „faaajn!“ :).

Poprvé v mém novém životě v nové práci. Začátek s tím nejčistším štítem, jaký můžu mít. Nikde žádné „M“ v občance, žádné „ů“ na konci příjmení, vše je v tom nejlepším pořádku. Navíc dostatečně daleko, aby se to tam doslechli…

 

Jaký to byl pocit? 🙂

 

Až na to příšerné ranní vstávání, na které jsem si odvykla, jsem opět v té své euforii, která bych řekla, že má extrémně pozitivní vliv na můj pracovní výkon, protože zatímco ostatní kolegyně se stresují, já jen trošku nebo vůbec. Ta radost z toho, co prožívám, mě vždycky hodí do pohody. Každé to „Ta slečna před vámi se taky jmenovala Tereza.„, „Dobrý den, já vám jdu představit vaší novou kolegyni.“, „Jen běžte, vy jste tu dnes určitě nová, že?“ (kolega mě pouští na vrátnici), „Tohle vám ale říkám jen mezi náma holkama!„, „A co váš bývalý manžel?„, „Jéé, tam u vás ve městě jsem měla ještě před pár dny přítele, ale nebyl použitelný pro život. Taky máte takovou zkušenost s muži?“, „…kamarádka mě vytáhla do gayklubu, no tam byli tak krásní chlapi! Tam byste si vybrala! Jen je k naštvání, že jsou na chlapy.“ (šílený smích), „Ten se vám líbit nebude, je už starej a vy jste taková mlaďounká.“ (haha), „Jé to jste vy, paní Nováková? To jsem ráda, že nastupujete!“ (vrátná, se kterou jsem se po pohovoru zapovídala)…

 

Normální běžné věty, které slyší kterákoliv žena prvních pár dnů v práci. Mě ta slova stále hladí po duši. Sedím si v kanceláři, pracuji na svém prvním úkolu a jsem moc spokojená. S touhle silou ve mně zvládnu cokoliv. Miluju vás, lidi! 🙂

 

Strávila jsem půlden ve výrobě (protože jsem chtěla, abych věděla, co jsou ty výrobky zmiňované v papírech v kanceláři nahoře ve skutečnosti ve 3D a chtěla jsem poznat lidi. Nikdo mi nikde neřekne víc informací o firmě, než lidé z výroby.) Už vím, kdo kde s kým a jak dlouho, na co a na koho si mám dát pozor a kam ta firma spěje 🙂

 

Ale strach z neznámého tu předchozí dny byl taky. Člověk se bojí všeho, co nezná, dokud to nepozná a nezjistí, že vůbec o nic nejde. (Velmi známé pocity v průběhu přeměny). A projdu vůbec? Nebudu tam atrakcí? Nikdo nic neví. Nikdo! Tohle je mé poprvé. Vysněné kouzelné očekávané a nadšené poprvé, ke kterému vše směřovalo několik předchozích let. Teď mi to začalo. Ten normální život, jaký jsem si vysnila. A nikdy bych z toho bez téhle společnosti neměla takovou radost, protože je to právě ona, kdo mi tu radost dělá použitím správného rodu, srovnáváním se svými sestřenicemi, které mají stejný účes i úsměv, lichotkami heterosexuálních mužů i dotazů na mého exmanžela. Neumím lhát a téměř nikdy nelžu. Bohužel jsou situace, kdy lhát musím, ještě to tu přiznám a ráda lhát budu. Třeba když mluvím právě o expartnerovi, který je ale vždy „ex“ nebo „partner“, což jsou slova použitelná pro obě pohlaví. Dávám si na to pozor. Horší jsou otázky na detaily mého porodu. Ne že bych je nedokázala odpovědět, byla jsem u každého vyšetření, když byla ex těhotná až do poslední chvíle, vím o tom téměř vše, jako kdybych sama rodila, ale nerada o tom mluvím, protože zaplétání do lží není nikdy dobré. Pravda má jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co řekl.

 

Ještě někde jsem ale lhát musela a musela jsem kvůli tomu (jako to z jednoho a téhož důvodu děláme téměř všechny, které se cítí být ženami a ne transkami) něco zfalšovat. Byl to výpis z mé zdravotní karty u obvodní doktorky, který jsem musela doložit ke vstupní prohlídce. Když jsem volala sestře, prosila jsem jí, zda by bylo možné na obyčejnou vstupní prohlídku pro práci v kanceláři vynechat poslední zákroky, které jsem podstoupila a vyoutovaly by mě.

 

Nejde to.

 

Doktorka nemůže vynechat ani jednu informaci, pokud jde o výpis z karty, protože by za to nesla zodpovědnost. I když jde jen o vstupní prohlídku na práci do kanceláře…

Bože. Koho tohle zajímá v té kanceláři?

Byla jsem vzteklá. Věděla jsem, že pokud mi to tam napíše, budu jednat radikálně. Ze sedmi řádků jich bylo šest týkajících se přeměny. Snížení prominence chupavky štítné (redukce ohryzku), krásně vypsáno „přeměna pohlaví male-to-female“ (viditelněji už to napsat nešlo), trvale užívá hormony, no tak to ne tohle. Naskenovala jsem originál, vyřízla a vyhodila šest ze sedmi řádků, vytiskla a závodnímu lékaři nesla průchozí kopii s tím, že pokud to jako lékař na mně pozná, musí přeci pochopit, proč jsem to udělala.

 

Pan doktor byl zvláštní. V čekárně hrála barokní vážná hudba na spinet, která byla rychlá a nemelodická, takže mi krásně lezla na nervy, starší pán s otevřeným poklopcem mi hlásil, že on tam nejde, ale uvnitř je jedna paní. Ta byla před ordinací vyzutá! Boty byly venku. Kde to jsem? U doktora, u kterého se zouvá?

Paní vyšla z ordinace, začala na mě mluvit a najednou „bim bam“.

Hm „bim bam“, pěkné. Ale co to jako znamená?

„No běžte dovnitř ne?“, říká mi paní.

Aha.

„Dobrý den. Pane doktore já bych potřebovala udělat vstupní…“

„Dobrý den, vraťte se a v čekárně si odložte, ano?“

Ach jo.

Nemám zájem přijít o svůj kabát. Dobře tedy.

„Dobrý den, potřebovala bych udělat vstupní prohlídku.“

„Dobře, kam nastupujete? Výborně. Ale budu potřebovat výpis z vaší karty… Jo vy ho máte, no skvělé.“

Místo toho, aby četl výpis z karty, vylovil z desek i mé maturitní vysvědčení (v létě úspěšně vystavené na mé nové ženské jméno) a komentoval studijní výsledky.

Pak se vrhl na výpis z karty, zeptal se, jak řeším intoleranci laktózy, řekla jsem, že piju bezlaktózové mléko z Kauflandu, zapsal si tlak a řekl: „Nemám nic proti tomu, abyste nastoupila.“

🙂

„To jsem ráda, pane doktore.“

A byla jsem opravdu ráda.

 

Měla jsem opojný pocit, že mi můj plán vyšel. Kdyby ne, zvažovala bych, zda vůbec nastoupit, protože pokud by to o mně věděl závodní lékař, věděla by to za chvíli celá firma a celá tahle městská část. A to jsem opravdu nechtěla.

 

Celý ten den mi tak nějak vyšel a měla jsem z něj radost.Navíc jde o práci, kterou už jsem dělala, dostala jsem na starosti firmy z moc hezkých exotických zemí. Parádní. Nejvíc mě pobavila firma Transworld z Indie. Chtěla jsem říct, že lepší název už ani mít nemůže, ale vlastně je tu ještě jeden lepší název – přeci: „Transuniverse“ :). Ale Transworld ujde no.

 

Po práci jsem nesla balíčky na poštu, kde nebyl ani jeden zákazník a ta moje milá paní pošťačka, která celou mou přeměnu sleduje už od začátku, povídá: „Nechcete třeba nějaké spoření na to vaše hezké nové jméno?“

„Nechci, děkuji. Už mám. Některé společnosti to automaticky převedly na nové jméno, ale u některých bylo nutné vše ukončit a založit znovu, protože se smlouva váže na rodné číslo (Wüstenrot). Každopádně jsem tam prý byla první.“

„No podle mě už to teď není takový problém, společnost o tom ví víc a víc, takže by vás teď klidně mohlo být víc!“

🙂 „Jéé, tak to bych nikomu nepřála.“ (Myslela jsem tím narodit se s poruchou identity, nikoli přeměnu jako takovou. Ta stojí za to.)

 

A ještě jednu zvláštní zkušenost mám, se kterou jsem doteď nikdy nepočítala. Na začátku přeměny jsem zkoušela říkat to vše po pravdě o mně ještě před první schůzkou. To dopadlo vždy katastrofálně a ke schůzce nikdy nedošlo. Muž okamžitě ztratil zájem a spíš se ptal na detaily, protože ho to zajímalo, ale vidět se už nechtěl.

Přehodnotila jsem tedy svou strategii s tím, že jim to budu říkat až po prvním rande. Jenže pak mi bylo vyčítáno, že takovou informaci jsem měla říct hned, někteří to dokonce brali jako podvod. Vysvětlila jsem jim, že z mého pohledu (který je také správný) nejde o podvod, neboť jsem žena od narození.

Došlo tedy k fázi třetí a to takové, že tuto informaci sdělím už jen tomu partnerovi, se kterým ucítím, že je to na celý život. Kdy? No prostě někdy. Potom. Uvidí se. Důležité je se nejprve poznat.

Takže jsem se scházela s klukama a když jiskra nepřeskočila (z jedné nebo z obou stran), řekla jsem mu „ahoj“ a odešla s čistým štítem. Většina z nich mi stejně píše dodnes, ale já nechci chlapa, který pravidelně obědvá rýži s mákem nebo má doma +12 stupňů, přičemž když přitopí na 12,5, už tam chodí v tričku! Brrrr! Zmrzla bych. Pomoc. Pryč.

Zdálo se, že tato strategie je nejlepší. (A doteď si myslím, že je). Použila jsem jí i na Toma, který mi před rokem (ještě před operací, což nevěděl) dal hned na prvním rande pusu na rozloučenou, čímž mě dostal a já mu to asi na třetí schůzce nad jeho fotoalbem z Thajska, kde pracoval, řekla. Bojoval s tím dlouho, ale řekla bych, že to nakonec jakžtakž zvládl. Téměř. Ne úplně ideálně, pořád řeší lidi kolem sebe, když to někdo v mém okolí ví, přestože jich moc není. Žil v přesvědčení, že to nikdy nemůžu utajit. Ale já to utajila, protože i lidé ve vchodě mi říkali, co dělá bratr (pan Novák), já jsem ta jeho sestra přeci, co od něj koupila byt nebo jsem byla v domě sousedy vítána, jako nová nájemnice. To mě bavilo.

Jenže jak jsem se tak seznamovala s muži (které jsem nevyhledávala, ale vždy si oni našli mě), objevil se jeden, se kterým to začalo být velmi vážné. Dokonce až tak moc, že jsem začala řešit, že mu to řeknu. Začala jsem ho na to připravovat, že je tu něco, co by měl vědět (jako jediný na světě) můj partner, který to se mnou bude myslet vážně a že bych mu to měla říct. Když jsem mu to chtěla oznámit, tak mi řekl: „Nikoho jsi nezabila, nikomu jsi neublížila, nic špatného jsi neudělala, takže mě nezajímá, co bylo. Neříkej mi to. Nikdy. Nechci to vědět.“

 

Co teď?

 

Řekla jsem si, že tedy dobře, nic mu říkat nebudu, jenže nejsem v situaci, ve které bych si mohla dovolit jednou mu to neříct. Bohužel se moje minulost (byť ve střípcích) promítá i do mého současného života (především týkající se Kačenky a předchozího vztahu s někým, kdo není Kačenky tatínek, jak ho vždycky všichni označují nebo když Kačenka začne mluvit o mamince a nebudu to já). Schvaluji slečnám, které si to mohou dovolit a jsou si jisté, že to zvládnou, aby to neříkaly. Ale je to tak individuální, že také schvaluji slečnám, aby to řekly. Ovšem jen svému partnerovi a nikomu jinému. Proč to říkat kde komu? Nemusí to vědět ani jeho rodiče přeci. Tohle je věc jen mezi námi. Taky bych chtěla o svém partnerovi vědět všechno, včetně jeho minulosti, ale milovat ho pro to, jaký je teď.

 

Na variantu, že on sám mi řekne, ať mu to nikdy neříkám, jsem nikdy nebyla připravená. Ani jsem netušila, že může nastat!

Myslím si ale, že on sám přijde jednou s tím, abych mu to řekla. A na tu chvíli počkám. Jsem si jistá, že přijde… Do té doby se můžeme tak sblížit, že něco takového bude malichernost nebo naopak důvod k rozchodu. Tak to prostě je. Nemá na to vliv ani vzdělání, inteligence, zkušenosti, charakter, pohlaví, rasa ani věk. Nelze proto nikdy předem určit, jak se náš budoucí partner zachová. A je pak tedy zbytečné vzdávat se předem s tím, že to přijmout nemůže a vzdávat se tak možného začínajícího vztahu jen proto, že „stejně to nevstřebá“. A co když ano?

 

Dva roky na HRT, osm měsíců po operaci a stále jsou situace, které zažívám poprvé. 🙂

Tohle mě fakt baví.

Jedna z možností, jak zjistit, že člověk není muž je zjistit, že se jako muž nechová. (Což je logické, tak proč tu o tom píšu?)
I když nejde všechny muže házet do jednoho pytle, každý si v takových charakteristikách najde něco svého. Nemusí znamenat, že pokud se muž nechová jako následující níže popsaní muži, že není muž. Není pouze typický muž. Je tak nějak více woman-friendly. Anebo je žena 🙂

 

Včera jsem si instalovala do mobilu jednu takovou aplikaci, co mi vždycky náhodně nabídne jeden článek k přečtení, až se zase někdy budu nudit v čekárně u doktora. Už byla noc, já nemohla usnout a vyskočil na mě následující text, který mě tak rozesmál, že jsem nemohla usnout už vůbec.

Až doteď jsem neměla tušení, že existuje server s názvem prochlapy.cz, ze kterého mi byl tenhle článek podstrčen.

(Ten článek psal chlap a je to na tom hodně poznat, takže je to „trochu“ drsné, až moc chlapské. Pikantnost tomu celému dodávají ještě reakce žen na dané téma, které mi mluví z duše :). Vždycky jsem za tyhle názory bývávala kritizována (chlapama), že nejsem dost chlap. No nejsem, no. 🙂

 

Podstatný rozdíl mezi muži a ženami? Taky tu svoji prudíte těmito sedmi činnostmi? Pak máte koule na správným místě!

Ženský furt camrají, že chlap jako takový je tvor poměrně náročný, složitý a nevyzpytatelný. Je vidět, že toho o nás nevědí téměř vůbec nic. Aspoň některé z nich. Vždyť už dávno platí, že některé věci my milujeme, zatímco ony je nenávidí. Zvlášť v těchto sedmi oblastech není pochyb o tom, že mužský a ženský svět není jedna žumpa. Co nás baví a co budeme dělat do posledního dechu?

Pocit uvolnění, nekonečného klidu a samoty, kterou narušuje pouze šustivý zvuk otáčení stránek časopisu auto a moto (anebo pornáče). Tuhle nirvánu žádná ženská nemůže a ani nechce pochopit. Což je na jednu stranu dobře, páč my to milujeme – a čím víc smradu, tím delší a hlubší klid.

Edita (23): „Tyhle rituály fakt nesnáším. Ten můj vysedává na hajzlu dvakrát denně. Pokaždý si tam vezme česák, zablokuje wécéčko na minimálně půl hodiny, a co víc, další hodinu na něj nikdo nemůže, protože by se zadusil smradem. Co pak mám říkat kámoškám, který k nám přijdou na návštěvu? Že mají chodit na malou do vany?“ No vidíš. Kde je otázka, tam je i odpověď.

Karel Zich v jedné ze svých vykopávek z roku, kdy černý uhlí bylo teprve šedý, zpívá: „Je to paráda lehnout si na záda a číst si s rukou za hlavou usínat s představou, že jsem čísi. Je to paráda s nikým se nehádat a číst knížku…“ O knížce Kája zpívá jenom proto, že v tý době nefrčely počítačový hry. Dneska je normální a ohromě uklidňující někomu to v gamese nandat, krást auta, ponižovat, ničit, bořit, zabíjet… a vůbec dělat ty věci, který si člověk v normálním životě nemůže dovolit. Co je na tom, proboha?

Márcí (27): „Hry? Zbytečná ztráta času, který by chlapi měli věnovat úplně jiným věcem. Třeba pomoci s domácností.“ Tak určitě…

Orál je prostě orál. Máloco ho překoná. A kdo má sílu ovládat se, nedávat ruce za ženskou hlavu a nepřitahovat si ji víc k brabcovi? To prostě nejde. Zvlášť když je to tak smyslný a ješitně nadřazený gesto. Jenže druhá strana nějak ne a ne to pochopit. Divný…

Petra (18): „Když tohle chlap u sexu udělá, nejradši bych mu ho ukousla a nacpala do krku, aby věděl, jaký to je.“

No co, co, co…? Močení v přírodě je prastarý rituál, který s tím, že je poblíž záchod, naprosto nesouvisí. Je to akt svobody a vzpomínka na dobu, kdy ještě neexistovaly zbytečnosti jako parfémované mýdlo s růží. A člověk to dělá o to radši, když ví, že to ženský prudí.

Kamča (32): „To bych zešílela. Pokaždý, když grilujeme u sousedů, tak ten můj zajde za roh a pomočí mu plot. Na otázku, proč si nedojde na záchod, odpovídá, že ‚takhle my to prostě děláme‘. Fajn, ale podle mě je to vrchol lenosti a známka nedostatečných hygienických návyků. Vždyť už jste někdy viděli, aby si muž po močení v přírodě umyl ruce? Úplně mě to vytáčí!“ Však to je dobře, ne?

Varlat se mohou dotýkat jen dvě osoby. Vy a ona. Jenže jí se do toho nechce, takže vám nezbývá nic jiného, než situaci vzít do vlastních rukou. Péro totiž není to jediné, co si zaslouží péči! A taky správně a důkladné podrbání odplavuje každodenní stres. Tečka.

Lída (26): „Brácha, táta, přítel. Dělají to všichni, ale zvyknout se na to nedá.“ No tak si nezvykej, jen to přijmi, holka…

Muž, který používá hloupé (tak to nazývají ženy) vtipy, přesně ví, že to jeho holka nemá ráda. A dělá to proto, že ho jeho partnerka utlačuje a zotročuje. Taková pomsta pobaví prostě vždycky!

Markéta (29): „V hospodě ať si každý říká, co chce. Ale doma? Trochu taktu, prosím. Tuhle mi partner řekl, ať si hlavně zavřu kohoutek, protože zase pouštím červenou. Kolikrát nevím, co ty jeho trapný vtípky mají znamenat.“

I když nikam nespěcháme, ženeme se, předjíždíme, uháníme a chceme být rychlejší a rychlejší. Protože prostě chceme být nejlepší. Je to hra, sport, adrenalin i odreagování. A bylo by to mnohem lepší, kdyby ženský na místech spolujezdce tolik nepištěly. Kdo má poslouchat ty rádoby mravokárcovská pokárání?

Jiřka (34): „Když si za volant sedne manžel, přijde mi, jako když dosedne na trůn. Najednou má moc. Chce ukázat, co v něm je. Je to tak trapný, takhle si mastit ego.“ No je, no, ale když holt nedosáhnete docenění, ocenění a chvály doma, musíte si to nějak napravit tam venku. A to je právě to, co táááááák baví. No ne?

 

 

 

To je šílený článek. Přiznávám, že takový bych nikdy nebyla schopná napsat. Snad proto se sem hodí. Jak propastně se v některých věcech může muž a žena lišit. A to jsou oba z jednoho biologického základu. Že by na tu změnu měl až takový vliv gen SRY a posléze testosteron? Žádný jiný důvod mě nenapadá.

 

Nebudu komentovat ani jeden odstavec, ačkoli mám ke každému co říct, ale vesměs bych se shodovala s tím, co za mě řekly ty slečny 🙂

 

Akorát mě tak nějak napadá poznámka: Ale stejně je milujeme 🙂 Ale milovat budu i chlapa, který takovým chlapem popsaným výše nebude, bude-li to chlap. 🙂 Mužství bych totiž doporučovala prokazovat i jinými způsoby, než těmi uvedenými výše.

 

 

 

 

 

 

 

Tak. A s psaním článků kdykoliv mě to napadne nebo mám něco na srdci je konec zvonec.

Někdo ty složenky zaplatit musí, takže se jde do práce…

Sbohem, volný čase. Je čas se s tebou rozloučit.

Milovala jsem tě. 🙂

 

Měla jsem s Niki takovou zajímavou debatu. Říkala jsem jí, že se teď bojím víc chodit sama v noci ven, protože si myslím, že jako žena jsem snadnějším cílem silnějších mužů. Vím moc dobře, jaké to je, když se mě muž zmocní. Nemůžu vůbec absolutně nic. Nemůžu se ani pohnout. Nemůžu se bránit, protože to nejde. Jeho síla je několikanásobně větší, než ta moje. Jak bych se pak tedy mohla ubránit nějakému násilníkovi? Určitě bych to zkoušela, ale mám vůbec šanci? Vlastně už teď v noci sama ven nechodím nikdy, zatímco dříve mi to problém nedělalo. Kdo by přepadával chlapa, žejo?

 

Niki mi ale tvrdila opak. Že teď, jako žena, se bojí už méně! Což jsem nemohla pochopit. Prý proto, že většina mužů si troufne na muže, ale ženu spíš chrání. A také proto, že kluci se mezi sebou prostě perou. Jakoby si potřebovali pořád něco dokazovat.

Je pravda, že na intru se kluci pořád rvali. Pořád. Bylo to příšerné. Odcházela jsem z pokoje a nechtěla s tím mít nic společného. Naštěstí se mi vždycky tak nějak podařilo z podobných rvaček vyklouznout, protože jsem k nim nikdy nedávala žádnou záminku, i když oni si ty záminky často dávali sami. Kluci se rvali na základní škole, na střední škole, na nástavbě… jen na vysoké jsem je rvát neviděla, ale určitě se tam taky na koleji občas porvou. Tím jsem si jistá. Oni ten boj pod vlivem překypujícího množství testosteronu v těle prostě potřebují! Uf. Já chci na holčičí pokoj!

 

Neuměla jsem se rvát, neuměla jsem hrát fotbal, nevěděla jsem nic o spalovacích motorech ani o nějakém poháru pohárů (co je to za logiku?) nebo vlastně pohár vítězů pohárů (to jsem si teď našla na netu, protože mi to vrtalo hlavou a konečně jsem zjistila, co to je). Co zkusit někdy pohár vítězů pohárů vítězů pohárů? A pak vítězů pohárů vítězů pohárů vítězů pohárů? (Trošku nuda ne?) Proč si ti vítězové musí ještě něco dokazovat? Však už vyhráli, ne? Být víc vítěz než ti druzí vítězové. Já chci být pánem tohoto světa! A vesmíru!

No to je jedno. 🙂

 

Každopádně tato debata s Niki byla výzva.

 

Takže jsem sedla k počítači a našla si na Policejním prezidiu statistiky všech trestných činů podle pohlaví obětí za rok 2010.

 

Podle celkového počtu trestných činů se ženy mohou bát o 11 % méně, než muži.

 

Počet obětí trestných činů celkem

 

To bylo pro mě trochu překvapení. Vlastně by mělo být příjemné, ale přesto, že se teď můžu bát méně, protože mám jako žena o 11 % menší pravděpodobnost, že se stanu obětí trestného činu, se bojím víc.

 

Proč?

 

Důvodem jsou následky takového napadení, protože ty jsou v případě napadení ženy mnohem těžší, často celoživotní. Chlapi se poperou a ok, ale znásilněná žena je znásilněná už na celý život. Následky takového napadení ženy jsou tedy častěji fatálnější, než napadení muže.

 

Jak je to tedy s tou pravděpodobností 11 %, díky které se mohu jako žena bát méně, než jako muž?

 

Vytvořila jsem tabulku, ve které jsou uvedeny vybrané trestné činy, ze které jsem ještě vytáhla údaje za různé typy těchto trestných činů, především ty násilné, protože o ty mi šlo.

A vyšlo mi, že není 11 % jako 11 % a už vůbec ne ve prospěch žen.

 

 

 

Pravděpodobnost, že se žena stane obětí vraždy je o 16 % nižší, než že se obětí stane muž.

 

Pravděpodobnost, že se žena stane obětí loupeže je v celkovém počtu loupeží o 3 % vyšší, než že se obětí stane muž. Pokud odečteme loupeže provedené ve finančních institucích, kde je za přepážkou až 70 % žen, pravděpodobnost, že bude žena oloupena například na ulici je pouze o 2 % nižší, než že bude oloupen muž.

Takže co se loupeží týče, jsou oběťmi ženy i muži skoro nastejno. Není to tak, že žena je snadnějším objektem k oloupení, i když by se to tak mohlo zdát. (Že by ti loupežníci byli přeci jen občas ještě gentlemani? To je samozřejmě neomlouvá.)

 

Pravděpodobnost, že ženě bude ublíženo na zdraví je o 67 % nižší, než že bude ublíženo muži. To jsou právě ty rvačky. Většina chlapů uhodí chlapa, ale nikdy by neuhodili ženu.

 

Pravděpodobnost, že žena bude týrána, je o 94 % vyšší, než že bude týrán muž.

To sice popírá předchozí větu, že většina chlapů ženu neuhodí, ale zde jde o muže, kteří právě tu ženu uhodí.

 

Sexuálně motivované trestné činy celkem – pravděpodobnost jakéhokoliv sexuálního zneužití ženy je o 89 % vyšší, než muže. No jo, sex. To je panečku motivace. :-/

Z toho znásilnění: pravděpodobnost, že žena bude znásilněna je o 94 % vyšší, než že bude znásilněn muž (nejen ženou, ale také mužem především).

 

 

No a těch 11 % se jaksi rozplynulo kamsi. Je jen jediný trestný čin, kde mají muži razantně vyšší pravděpodobnost, že se jim přihodí a tím je právě rvačka (úmyslné ublížení na zdraví). Tak vysokou pravděpodobnost, jako mají ale ženy u týrání a sexuálně motivovaných trestných činů už pak však muži u žádného jiného násilného trestného činu nemají.

 

 

Zprůměrovala jsem tedy průměry (když vítězové pohárů můžou hrát ještě o další poháry 🙂 a vyšlo mi, že pravděpodobnost, kdy se žena stane obětí některého z vážných násilných trestných činů je v průměru o 36 % vyšší, než že se přihodí muži. Má na to ale vliv právě domácí násilí, které nikdo nevidí… Tam jsou chlapi děsní „machři“ a troufnou si i na slabšího.

 

Toto je článek o ženách-obětech.

Článek o ženách-pachatelkách je zde.