Před necelým rokem jsem se u předoperačního vyšetření zapovídala se svojí obvodní doktorkou, která mi vyprávěla o svých zkušenostech ze stáží v době studia medicíny, které prováděla na oddělení dětské gynekologie, kde ležely dívky s původně nevyvinutou vagínou a musely také dilatovat.

 

Napadlo mě zjistit, jakým způsobem se takovým dívkám neovagína vlastně vytváří a jaká je třeba potom její hloubka? V jakém věku se to u nich vůbec řeší? Nebude to třeba podobné, jako u nás?

 

Jenže mi to vypadlo z hlavy. Shodou okolností jsem se ale na tu dětskou gynekologii v Motole dostala kvůli dcerky vyšetření, které dopadlo dobře. Když jsem tam tak viděla ty holčičky a už skoro dospělé slečny čekající na vyšetření s námi, začala jsem přemýšlet o tom, kolik těch lékařských oborů vlastně je a o kolika nemáme (naštěstí) ani tušení.

 

Hlavně jsem třeba vůbec netušila, že nějaká dětská gynekologie existuje.

 

Musí existovat, protože i malé holčičky hned po narození mohou mít nějaký problém. „Nějaký problém“ může mít ostatně kdokoliv kdykoliv, takže tu nechci nikoho strašit a už vůbec ne čerstvé nastávající maminky holčiček. Věci, které tu popíšu, jsou velmi vzácné.

Ne, že by tohle přímo souviselo s námi, ale nepřímo ano. Zaujal mě totiž fakt, že je vůbec možné, aby 2-5letým holčičkám srostla sliznice vagíny a to tak dokonale, že se úplně zacelí její vstup, který není možné běžným způsobem protrhnout. Připomnělo mi to varování, že musím provádět dilataci, protože tělo má tendenci zacelovat rány a pravidelnou dilatací k tomu nedojde. Aby ale došlo k zacelení přirozeně biologicky vytvořené vagíny bylo pro mě překvapení. To by se nám taky pomalu mohla zacelovat dutina ústní nebo ušní dírky a co teprve anální otvor? Příšerná představa! Ale to se naštěstí neděje. Sliznice na těchto místech je úplně jiného typu, než právě ve vagíně nebo v neovagíně.

 

K léčbě synechie u děvčátek se dříve používal estrogenový krém (popsáno níže). Některé MtF slečny si jej nechávají předepisovat jako doplňkovou HRT léčbu (oestrogel). Jenže s tím rozdílem, že my si to nenatíráme na genitálie, ale na různé části těla a tělo pak estrogen vstřebá kůží, takže nejsou zatěžována játra.

 

Synechie není vrozenou vadou a nesrůstají malé stydké pysky, jak se někdy chybně uvádí. Jde o srůst protilehlých sliznic poševního vchodu. Nastává v době, kdy dívčí tělíčko není pod vlivem estrogenů a není dodržována dostatečná hygiena (tzn. oplachování vodou pipinky).

 

Fotky vagín malých holčiček opravdu na blog dávat nebudu, takže tady je nákres:

 

 

Proč vzniká synechie jen u malých děvčátek?

Jde vlastně o děvčátka v klidovém období, tedy v době, kdy jejich organismus není pod vlivem pohlavních hormonů – estrogenů. Právě pro chybění (nejde o žádnou patologii, to chybění je v té době fyziologické) estrogenů, jsou sliznice rodidel jen velmi tenké, jemné (mikroskopicky je jejich epitel tvořen jenom několika vrstvami tzv. parabazálních buněk). A to je příčinou, že tento jemný epitel v místech, kde se k sobě pevně přiloží a slepí zmíněné protilehlé části sliznice poševního vchodu, rychle vymizí a protilehlé strany se spojí pevným, někdy až kožovitým srůstem.
Synechie se proto také nikdy nevytvoří tam, kde již pohlavní hormony existují: tedy u novorozence (mateřské hormony) ani u dospívající dívky či dospělé ženy, vzácně se ale může vytvořit u stařen, kde již hormony opět dlouhou dobu od menopauzy chybí.
Z hlediska vývoje synechie rozlišujeme dvě fáze: Stav začíná pouhým slepením čili konglutinací. Pro vznik konglutinace není podmínkou výtok, stačí jen přirozené smegma na rodidlech a hlavně a především nedostatečná hygiena. Pokud není konglutinace rozrušena, pak brzy vznikne skutečný srůst, tedy synechia vulvae.

 

Léčba se liší podle stadia, ve kterém ji zachytíme: při konglutinaci stačí sliznice lehkým tahem separovat („roztrhnout“), což lze snadno, dítě to nebolí a sliznice po tomto výkonu nekrvácí. Pokud jde však již o skutečnou synechii, pak by i pokus o separaci byl velmi bolestivý a samozřejmě to neprovádíme. Stav se řeší v krátké celkové anestezii přepálením pevného srůstu žhavým platinovým drátkem (termokauterem).

 

Někde se také k léčení synechie doporučuje vtírat estrogenové krémy: tato léčba vychází z toho, že sliznice rodidel jsou při nedostatku estrogenů tenké. Když je dlouhodobě potíráme estrogenovými krémy, ztlustí se a synechie se sama rozpustí. Literární údaje připouštějí, že tento postup není vždy účinný. Existují případy, kdy byla více než 8 týdnů rodidla děvčátka potírána estrogenovou mastí do té míry, že jí vlivem vstřebaných estrogenů začaly zduřovat prsní žlázky, ale synechie stále pevně držela. Proto není tato léčba ve FN Motol podporována. K rozrušení konglutinace není zapotřebí, u synechie je její efekt zdlouhavý a problematický.

Mnohem důležitější než léčení je prevence synechie. Spočívá především v řádném poučení matky a třeba i v praktickém předvedení, jak o rodidla děvčátka pečovat: každý den při mytí je potřeba od sebe oddálit protilehlé partie rodidel („rozhrnout“ stydké pysky i poševní vchod) a případné nečistoty odtud umýt. Umýt hlavně mechanicky, mýdlo na rodidla raději nepoužívat, nebo jen dětské neparfémované a nedráždivé mýdlo. Na dětská rodidla nejsou vhodné ani prostředky intimní hygieny pro ženy: všechny mají kyselou reakci, což je pro rodidla dospělé ženy vhodné, ale pro neestrogenizovaná dětská rodidla nikoli.

 

 

 

No a já bych k tomu dodala: dilatovat a dodržovat hygienu!

 

Ne že by nám hrozila synechie, ale svým způsobem je srůst neovaginální sliznice uvnitř taky docela problém, pokud tedy má slečna v úmyslu ještě sexuálně žít. Jinak ať si dělá, co chce. (To vlastně může i tak :).

 

 

Nechci psát o všech problémech dětské gynekologie, protože bych se zase dostala někam jinam.

Ale chtěla bych uvést ještě aplazii dělohy a pochvy.

 

(Jen pro upřesnění pojmů, pochva a vagína je opravdu totéž :).

 

Tak to už je horší. Právě z toho důvodu, že zatímco my jsme tak nějak vyrovnané se skutečností, že nikdy nebudeme těhotné, že tomu tak bude u i dívek, které jsou dívkami od narození, se to většinou nečeká.

 

Tzv. syndrom Rokitanského a Küsterův (někdy je uváděn celý název Mayer-Rokitansky-Küster-Hauserův syndrom) je pro dívku i pro její rodiče velmi šokující diagnózou: přijde se na ni zpravidla při pátrání po příčině nenastalé menstruace u dívky s dobře vyvinutými sekundárními pohlavními znaky. Vývin a funkce vaječníku jsou normální, ale chybějí deriváty Müllerových vývodů. To jsou vývody, ze kterých se během těhotenství vytvoří do 12.-14. týdne vejcovody, děloha a část pochvy (popsáno podrobně v článku Mami, proč mám pindíka?).

 

Postižená dívka samozřejmě nikdy nebude menstruovat, nebude moci být těhotná a nemůže mít pohlavní styk.

 

 

To poslední (pohlavní styk) jí lze umožnit vytvořením pochvy. A tady mě to právě začalo zajímat.

 

Začínat bychom měli vždy konzervativně, neoperačně – dilatací (nejprve prstem, pak fantomem (dilatátorem) a nejlépe Uzlovou dilatační stoličkou). Teprve tam, kde to z anatomických důvodů není možné nebo je výsledek dilatace nedostatečný, provádíme neoplastiku vagíny.

 

Princip mají všechny metody stejný: vytvořit prostor pro pochvu v řídkém vazivu uro-rektálního prostoru a postarat se o jeho vystlání epitelem.

Uro-rektální prostor je prostor mezi močovým měchýřem a tlustým střevem, který je využíván i u nás pro vytvoření neovagíny. Žena, které se ženské pohlavní orgány vyvinuly správně, má v tomto prostoru vagínu. Žena s aplazií vagíny jí tam nemá, protože se jí nevyvinula. (Žena, která se narodila s mužskými pohlavními orgány, jí tam taky nemá, ale může mít, když bude chtít a je skutečně ženou.)

 

 

 

Vagínu mají tedy na naprosto totožném místě všechny tyto tři ženy:

 

Z existujících metod pro pacientky s aplazií vagíny dnes dominuje jediná: neoplastika podle Vecchiettiho, která pomocí laparoskopicky zavedených trakčních vláken vtahuje fantom do poševního prostoru a současně tam vtahuje sliznici poševního vchodu, který novotvořenou pochvu vystýlá. Metoda je rychlá, šetrná a má výborný výsledek: pochva je ihned vystlána dlaždicovým nerohovějícím epitelem poševního typu, protože je tvořena sliznicí poševního vchodu.

 

 

 

Co si pod tím představit? Vezmu háčky, napíchnu je na sliznici poševního vchodu a natahuju je zevnitř vedenými nitkami nástrojem, který je zobrazen níže a je připevněn na břišní dutině zvenčí. Až se sliznice natáhne, máme neovagínu. Fascinující.

Do stejného prostoru se v našem případě nevtahuje sliznice poševního vchodu, který přirozeně nemáme, ale kůže z penisu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Proto se dnes již jiné metody nepoužívají, a zejména ty, které k vystlání neovagíny používají střevní epitel, jsou považovány za zcela zastaralé.

 

Tato „zastaralá“ metoda vytvoření neovagíny ze střevního epitelu, tzv. rektosigmoidální vaginoplastika, to znamená ze štěpu tlustého střeva, je občas používána i u transsexuálních žen. Obvykle na jejich odůvodněnou žádost z vážných důvodů.

Já osobně nikoho takového neznám. Mám nastudovanou pouze teorii a věděla jsem od začátku, že tohle ne. Opačného názoru byla ale Dannie, která rektosigmoidální vaginoplastiku vyžadovala u Jarolíma od samého začátku, protože neměla dostatek původního biologického materiálu a hrozilo, že neovagína vytvořená aktuálně (a již velmi dlouho) používanou technikou penilní inverze bude málo hluboká (jen 6-7 cm). Byl to její boj za dokonalý prožitek svého partnera, jehož spokojenost byla na prvním místě.

 

Rektosigmoidální vaginoplastika je však tak rizikový výkon, že nevím o tom, že by se ještě dělala. Jeho výhodou je právě délka neovagíny, ale má také spoustu nevýhod (např. zapáchající sekret původně střevní sliznice) apod.

 

Dannie nakonec i přes provedenou penilní inverzi dosáhla hloubky neovagíny také díky její velmi důkladné a nezanedbávané dilataci kolem 10-12 cm, což byl na její původní zdroj materiálu úspěch, i když její přítel by tehdy uvítal hloubku větší, neboť spokojenost partnera při pohlavním styku nesouvisí pouze s hloubkou vagíny, ale také s délkou partnerova penisu. Je to jaksi provázané a obviňovat ženu, že jí má příliš mělkou je jen mužův sobecký nesmysl.

 

Kromě laparoskopické Vecchiettiho vaginoplastiky existují ještě další dvě téměř nepoužívané metody: laparoskopická balónová vaginoplastika a transretropubická (TRT) vaginoplastika.

 

 

V roce 2012 vydala Masarykova univerzita v Brně publikaci s výsledky studie s názvem „Laparoskopicky asistovaná neoplastika pochvy dle Vecchiettiho„.

 

 

To, že výsledky jsou srovnatelné s výsledky jiných autorů je pravda (ověřila jsem si to :).

Podle německé studie na 101 pacientkách bylo po 6 měsících dosaženo největší hloubky neovagíny 10,6 cm. A to už je fakt extrémní hloubka. Všech 101 pacientek uvedlo, že během pohlavního styku nebylo nutné použít lubrikant a při pohlavním styku necítily žádnou bolest. Nejmladší pacientce bylo 14 let.

 

Stejné výsledky uvádí i chorvatská studie a další už se mi hledat nechtělo.

 

Koho zajímá i šířka neovagíny po Vecchiettiho laparoskopii, ta se pohybuje běžně kolem 3-4 cm, výjimečně do 5 cm. Náš dilatátor má šířku 3,2 cm, což sice neznačí šířku budoucí neovagíny, která je pružná, ale ukazuje, že těleso o průměru minimálně 3,2 cm se do naší neovagíny dostane.

 

Průměrá délka mužského penisu je 12-15 cm. Průměrná délka pochvy biologické ženy je 9,5 cm. Delší penisy ženám způsobují elastické prodlužování pochvy, což je někdy doprovázeno u ženy bolestivými pocity.

Šířka pochvy je u biologických žen 3-5 cm. Šířka penisu je ve ztopořeném stavu 3-5 cm.

 

Což mě doslova donutilo udělat následující srovnání 🙂

 

 

 

Už dlouho jsem si tohle srovnání chtěla udělat, ale čekala jsem na výsledky rozměrů neovagín u pacientek s aplazií pochvy, které jsem doteď neměla.

(Mimochodem – ta blondýna u žen po chirurgické změně pohlaví je opravdu žena po chirurgické změně pohlaví. Když už ilustrační obrázek, tak pořádný a pravdivý! U ní to zrovna prozrazovat můžu, jelikož se tím ani náhodou netají a ještě se účastní transgender soutěží krásy.)

 

Slyším to všude kolem sebe. „To ale každý chlap pozná, že jsi přeoperovaná!“, „Já jí chci mít hlubokou! 12 cm mi nestačí!“, „Ta moje je příliš úzká.“, „Jsem se svojí neovagínou a jejími rozměry děsně nespokojená!“… To by si potom mohly stěžovat i biologické ženy. Chceme víc, než potřebujeme a než nám ke spokojenosti stačí. Nervujeme se tak kvůli tomu, stresujeme, roznášíme kolem sebe negativní emoce a stává se z nás věčně nespokojená žena, která nemá ráda své tělo a přitom máme takový poklad. Může za to snad neznalost ženské anatomie? Nebo honba za nejdokonalejší dokonalostí ze všech?

 

 

Tak na tuhle oázku mám jasnou odpověď: Jasně, že jo! 🙂

Vlastně si umím představit problém pouze v případě, že muž bude nadstandardně vybaven jak délkou, tak šířkou a problém nastane. Ale zapomínáme, že v takovém případě nastává i u biologických žen. Chyba není na vašem přijímači 🙂

 

Mohla bych přispět do tohoto článku s vlastními zkušenostmi, ale moc se mi do toho nechce, protože jde o osobní a intimní záležitost. Nemusí vědět celý svět, jakou jí mám. „Pozvi mě na večeři a když se mi budeš líbit, možná ti jí i ukážu!“, jak řekla Ugla. Ale motorovou jí nemám. Takže se pokusím být stručná, věcná, bez průpovídek a nedávat do toho ty svoje emoce 🙂

Následující odstavec vyjadřuje mé vlastní zkušenosti, nikoli zkušenosti ostatních, i když jsem je slyšela podobné nebo dokonce lepší a už vůbec ne zkušenosti těch, kteří pohlavního styku s mužem schopny nejsou. Bohužel o vás nevím a nedovedu si představit důvod, proč pohlavní styk s mužem mít nemůžete. Což neznamená, že neexistujete. Stejně, jako existují biologické ženy, které jí mají mělkou, nevlhkou nebo nejsou schopny orgasmu. Tak to prostě na tom světě chodí, že někdo spokojený je a jiný není. Moc se omlouvám všem, kterým vadí, že jsem spokojená. Vím, že je to to nejhorší, co někomu o sobě mohu prohlásit a mrzí mě, že nejsem nespokojená, ba dokonce naštvaná, vzteklá a sprostá. Prostě bubák.

 

Se svými parametry i funkcí ženského pohlavního orgánu jsem spokojená moc.

Šířka neovagíny u mě se pohybuje kolem 3-4 cm (vyzkoušeno na dilatátoru i na jiném trošku širším „předmětu“, který jsem si v jednom případě záměrně změřila, což samo o sobě bylo zajímavé :). Pohodová hloubka, kdy nic nikam netlačím a nevyvíjím tlak je 12 – 13 cm. Kdysi jsem zkoušela dilatátorem maximum a dostala jsem se na 16-17 cm, ale zbytečně to tam nervu. Délka „jiných předmětů“ zavedených do pochvy byla 16 cm, přičemž mě zajímalo i to, zda mám stejný úhel neovagíny, jako biologické ženy. Ano, úhel je stejný. Není totiž možné ho změnit, protože tam na to není prostor. Dostala jsem i otázku, jak funguje přirozená lubrikace. Tak k tomu musím říct, že u partnerů skvěle 🙂 (ne že bych jich měla spoustu, ale víc než jeden byl), což samo o sobě zaručuje úspěch, ale musím říct ještě jednu věc. Přirozená lubrikace neovagíny ženy po chirurgické změně pohlaví samozřejmě není prováděna stejným způsobem, jako u biologických žen, ale docela podobným. Lubrikaci vagíny u biologické ženy zajišťují tzv. Bartholiniho žlázy, které jsou umístěny u poševního vchodu a dále u děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, pouze jimi hlen prostupuje. Jde o žlázky, které se vyvinuly ze stejného základu, jako mužova prostata. Prostata se při chirurgické změně pohlaví v těle ponechává hned z několika důvodů, ale ten nejlepší je právě ten, že má stejnou funkci, jako žláza, která má na starosti zvlhčování u biologických žen, jen jde o zvlhčení u poševního vchodu, nikoli uvnitř, jelikož dělohu nemáme (kde to ale samozřejmě není vyloženě suché, že by to úplně do sucha dřelo 🙂 (Asi tak, jako když jakákoliv jiná slečna není vlhká). Zvlhčení následkem vzrušení musím jednoznačně potvrdit, že takové je a že také funguje a jsem si jistá, že i kdyby partner neměl tak výborné lubrikační schopnosti sám od sebe, že nebude mít problém pohlavní styk uskutečnit i bez lubrikačního gelu, který jsem k tomuto účelu nikdy nepotřebovala. Samotný fakt, že tato vlastnost při mém vzrušení funguje, mě potěšila a nejde jen o pár bezvýznamných pidikapiček :). Ovšem to, jak bude fungovat zvlhčování u transženy je také individuální a záleží na předchozí biologické „vybavenosti“ touto schopností. Někdo zvlhne třeba jen při pomyšlení na polibek, někdo nikdy. Můj je zrovna ten první případ, ale jsem si jistá, že nejsem z nás jediná 🙂

 

Je ale ještě něco, co mě mile překvapilo a způsobuje mi radost z pohledu na mé tělo. Tím je tzv. venušin pahorek. Je údajně jednou z nejerotičtějších a nejlákavějších křivek ženského těla. Jde o malou měkkou vyvýšeninu, která je pojmenována po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Venušin pahorek, stydký pahorek, či zastarale trochu nehezky hrma, slouží fyziologicky k ochraně ženské stydké kosti při pohlavním styku. Je proto tvořen měkkým tukovým polštářkem krytým silnou kůží. Právě vyvýšení tohoto pahorku lásky závisí na produkci estrogenu a jeho pokrytí pubickým ochlupením s nástupem puberty je jedním ze znaků pohlavní dospělosti ženy.

 

 

Nevím, jak se stalo, že ho tam mám, ale prostě ho tam mám. (Však jsem taky žena, ne? :). Tohle všechno je tak úžasné!!!

Tolik detailů mého těla těší mě jen při pouhém pohledu. A těší mě, když nejsem sama, koho mé tělo těší (samozřejmě i duše, ale teď probírám jiné téma :). Mám se ráda a už nekroutím otráveně pusou při pohledu na něco, s čím zásadně nesouhlasím, protestuji a posléze svůj protest následně vzdávám, protože si myslím, že to nedokážu změnit.

Ale dokážu!

 

 

Co se týče vzhledu mého orgánu, jsem spokojená taky už teď, ale nemám za sebou ještě komisuroplastiku (tzv. z-plastika, která se dělá až jako druhá doplňující plastika zhruba za 6 měsíců od první operace) a kterou bych chtěla. Komisuroplastika celý vnější orgán ještě víc zpřirození, což se mi líbí.

 

Když jsem byla začátkem ledna u Jarolíma na kontrole, řekl mi, že pokud chci, můžeme se na komisuroplastiku vrhnout (takhle přesně to neřekl, ale já jsem si to takhle vyložila), až budu chtít. Stála jsem před ním lehce poodhalená, vzal propisku a chtěl mi začít kreslit na kůži do prostoru kolem klitorisu, aby vyznačil, kde všude je nutné vylaserovat chlupy, které tam být nemají. Jenže mu ta propiska nějak nepsala. Ne, že by to bylo nepříjemné. Šimralo to. „Docela hezká předehra,“ pomyslela jsem si :), ale byla jsem ráda, že si nakonec utrhl papírek a vytvořil toto:

 

 

Akorát jsem si to zapomněla nechat podepsat no, takže mi teď nikdo nevěří, že to kreslil on, ale já přísahám! 🙂

Na obrázku je vyznačen ještě nezakrytý klitoris s vyšrafovanou oblastí, která se musí vylaserovat a pak se lze pustit do komisuroplastiky, která vyšrafovanou oblast trvale překryje a proto tam chlupy být nesmí.

 

Prostě – není nad vlastní zkušenost…

 

Ve studii Masarykovy univerzity byl zmíněn pohlavní život… Samozřejmě se dá žít i bez něj, ale kdo jsou ti (jinak zdraví) lidé, co to dokáží? Pohlavní styk, sex, prostě milování, je něco, co patří k životu a hlavně, co patří i ke vztahu. Proto je tak důležitý a proto je na něj kladena taková důležitost, obzvláště u právě dospělých dívek. Je to (nebo to má být) prostě hezké, euforické, omamující, strhující, jedinečné vyvrcholení intimity (možno říct i lásky) mezi dvěma lidskými bytostmi, které k sobě mají blízko. Lidé se (obvykle) chtějí milovat, mazlit nebo mít brutální živočišný sex. A ti, co až tak moc nechtějí, chtějí mít určitě jednou své vlastní dítě, které se nejsnáze vyrobí tak, že… 🙂 no tak tady určitou část zestručním …muž použije svůj penis a žena svou vagínu a tak nějak to do sebe perfektně zapadne a dají to dohromady 🙂

 

To samozřejmě předpokládá (a k tomu jsem se chtěla dostat), že ten muž penis má a žena zase tu vagínu.

Jak jsem se dočetla ve slovníku: pochva neboli vagína je pohlavní orgán ženy sloužící k pohlavnímu styku (koitu), ochraně vyšších etáží pohlavního ústrojí a jako porodní kanál. Jen bych ještě dodala jednu její funkci: …a ke šťastnému a spokojenému životu v souladu s vlastní identitou. Už jen ten samotný fakt, že tam je, má obrovský vliv na psychiku. To ale samozřejmě biologická žena takto nevnímá. Pro ní je její vagína samozřejmost. Ne každý z ní má takovou radost, jako třeba já 🙂

 

Děkuji za to, že nejen ženy, které se narodily zdravé se správně vyvinutými ženskými pohlavními orgány, mohou mít svou vagínu. 🙂