V hlavě

Jak obtížné mohou pro někoho být každodenní situace, které většina lidí bere jako naprostou samozřejmost?

Například běžný telefonní hovor nebo návštěva posilovny.

 

Před dvěma dny zveřejnil The Huffington Post UK na svých stránkách čtyřminutový film s názvem Headspace, ve kterém trans-lidé odhalují své každodenní těžkosti.

 

 

Film natočil Jake Graf, 47letý spisovatel, producent, režisér a trans-aktivista pocházející z Londýna se skutečnými trans-lidmi a ve filmu hraje sám sebe – tedy FtM muže, který jde na prohlídku na gynekologii…

 

 

Ale jedno (nebo spíš více) mi stejně vrtá hlavou.

Proč se Laith Ashley obává pohledů ostatních mužů ve společné sprše chápu.

Proč Jake Graf nesnáší návštěvy u gynekologa chápu.

Proč se Kieran Moloney vyděsil, když zjistil, že obě kabinky s toaletami jsou mimo provoz chápu.

Proč se Munroe Bergdorf obává kolemjdoucích, že si o ní budou myslet, že je trans, chápu (i když si to vůbec myslet nemá proč).

Ale proč jinak půvabná Hannah Winterbourne nezajde k hlasovému terapeutovi jsem nepochopila…

 

Možná má stejný názor, jako transgender modelka Hari Nef, která v reklamě pro L´Oreal poznamenala, že nesnáší svůj hlas. Když jsem pak Hari viděla v novém dokumentu National Geographic „Gender Revolution“, kde dělala rozhovor ještě spolu s dnes už 82letou Renée Richards, pochopila jsem jí.

Hari se totiž snaží přimět společnost, aby akceptovala transsexuály. Nikoli opačně, aby se transsexuálové chovali tak, aby je společnost přijala jako ženy nebo muže.

„Já si prostě budu mluvit svým původním chlapským hlasem a ty, společnosti, mě za to nemáš co odsuzovat.“

Tak ona je to sice pravda, společnost by nikoho neměla za tohle odsuzovat, ale není přesto jednodušší ten hlas natrénovat, když už jsem tedy ta žena? A když už jsem tedy ta žena, nechci mít hlas jako ostatní ženy? Která žena by chtěla mít mužský hlas?

Hari za její přístup ale neodsuzuji. Je to jen pohled z jiného úhlu a prostě je svá. Neusiluje o to, aby jí lidé měli za ženu. Otevřeně se hlásí ke své transsexualitě a tvrdě kritizuje binární pohled na svět (růžová / modrá, panenky / autíčka, atd.)

Já nad tím takhle nepřemýšlím. Růžová mě baví, panenky se mi líbí, nejednám s úmysly jít proti proudu, demonstrovat něco, měnit svět. Jediné, co jsem vždycky chtěla bylo, abych už měla klid a nemusela tohle řešit. Nechť Hari mluví chlapským hlasem, chce-li to tak mít a jiné trans-ženy nechť zapadnou do davu a nejsou vidět, chtějí-li to tak mít. Je na každém z nás, co si vybereme.

 

Ale tady jim to sluší moc. 🙂

(foto z roku 2019 jsem sem přidala dodatečně)