Jednou přijde den, kdy se ráno probudíte a zapomenete, že byla nějaká přeměna.
Uvědomíte si to až večer, kdy začnete mít pocit, že jste během dne přece k sakru vždycky na něco mysleli, něco řešili, ale co to bylo? Najednou nevíte co. Až vám to tam v té hlavě naskočí!
A další večer už nenaskočí ani tohle…
Naskočí to zase až za dalších pár večerů. Ty intervaly se pak prodlužují stále víc a víc, až se najednou přeměna stává vytěsněna kamsi, kam patří a já ji tam ráda nechám, protože už prostě není důvod na ní myslet. Přeměna je ukončená a ten člověk před ní mrtvý. A já se jako Tereza narodila. (Takový pocit spontánně přichází.)
To je něco, o čem jsem si kdysi myslela, že nikdy nemůže nastat.
Tak může.
Ono se to vytratí tak nějak samo, takže si to člověk ani neuvědomí.
U mě to nastalo 2 roky od ukončení přeměny.
Přeměna se stala nedůležitou a irelevantní. Pohltil mě tenhle život se všemi jeho krásami i starostmi. A tím bych si odpověděla také na věčně pokládanou otázku: „Říct, či neříct partnerovi?„
Kdy řeknete partnerovi, že vám v minulosti umřela babička? Že jste měli autonehodu? Že jste byla znásilněna? Na prvním rande asi těžko. Na druhém? Po měsíci? Není nikde napsáno, kdy je nejlepší to říct. Někdo to neřekne nikdy. Jaký význam ta informace má vlastně pro našeho partnera? Jak moc je zásadní? Je nutná? Důležitá?
Ta naše informace je stejně závažná, jako jiné závažné informace z minulosti, ale po několikaměsíčním či několikaletém soužití s partnerem je něco takového už opravdu nepodstatné a bez vlivu na budoucnost takového vztahu. Asi jako když žije muž se ženou několik let, milují se, mají spolu vážný a prověřený vztah s pevným poutem a najednou někdo řekne: „Hele, víš, že tvoje manželka byla dřív chlap?“ („Někdo“ řekne, protože my samy už nemáme důvod to říkat a necítíme kvůli tomu žádné výčitky.) „Jo? Aha. To jsem nevěděl. Maruš, přines mi to pivo z ledničky. A pojď sem, koukneme se na film, polož si klidně zase tu hlavu na klín, budu tě u toho filmu hladit a můžeš klidně usnout, já tě pak přikreju.“
Délka vztahu je totiž přímo úměrná irelevantnosti naší minulosti.
Fascinuje mě, jak se ta intenzita důležitosti některých skutečností v běhu času zásadně mění. Ze stovky rovnou na nulu.
Pokud jsem zrovna v přeměně nebo čerstvě po ní, nejspíš to budu chtít řešit, protože toho budu mít plnou hlavu a pak má smysl se ptát „říct či neříct?“. Ale za několik let mu to neřeknete ne proto, že jste nechtěli, ale proto, že jste na to prostě fakt prachsprostě zapomněli.
(19.11.2017 – Ale zapomněla jsem ještě na jednu variantu, kterou dodávám měsíc po napsání tohoto článku.
Je to ta nejhezčí (a současně nejvzácnější) varianta ze všech, popírající to, co jsem napsala v předchozích odstavcích a vypadá asi takto:
„Terko, tolik jsem se k Tobě těšil. Celou noc jsem ale nespal, protože jsem si pořád říkal, jak Ti to mám říct, abych Tě nějak nevyplašil, neurazil, abych Ti neublížil. Bál jsem se, abys mi neutekla. Teď jsem tady a, prosím, řekni už mi to. Já to vím. … – … Tak vidíš. Není to takhle lepší? Muselo se Ti ulevit. Mám Tě teď o to ještě víc radši. Protože jsi upřímná.“
Po pravdě, tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy od přeměny řekl. V minulosti jsem řešila nejen to, jak se s tím vypořádá partner, ale také, jak se s tím, že to partner ví, vypořádám já. Nemohla jsem se přes to přenést. Kdykoliv se na mě díval, podezřívala jsem ho (mylně), že ve mně hledá to, co nechci, aby hledal. A to bylo dost traumatizující, takže ten vztah skončil. Myslela jsem si, že je to má paušální reakce, kterou budu aplikovat na každého takového partnera. Proto jsem si vytvořila teorii, která je sice taky platná (že délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti informace o naší minulosti), ale tahle je lepší. Je to (jako všechno v přeměně a v životě) individuální a záleží to na partnerovi, jak on sám se k nám postaví, stráví to (neboť vždy ten proces strávení přijít musí) a jak moc pro něj budeme nebo nebudeme tou ženou, kterou být chceme (a ne nikým jiným nebo „polojiným“).
Tuhle variantu bych chtěla. Je osvobozující a ten vztah je po ní ještě pevnější a otevřenější.)
Dnes večer mi to zrovna ještě po několika dnech naskočilo, ale rozesmálo mě, jak něco kdysi tak důležitého, co bylo středobodem mého vesmíru, je najednou v mé hlavě po pár dnech jen proto, že mi napsala jedna z vás. A díky ní jsem si vzpomněla i na tenhle můj blog, který byl kdysi mým deníčkem. Takže je tu z toho tenhle článek. Chudák malej krátkej.
Přijde mi famózní, jak se to časem všechno pořád neustále posouvá dopředu, i když už jsme dávno po přeměně a myslíme si, že lepší už to být nemůže.
Každý den je to lepší. 🙂
I vy tady jednou budete a pak už přeměna nebude středobodem vesmíru a každodenní několikanásobnou myšlenkou. Nebude k tomu totiž žádný důvod (pokud tedy nebudete chtít dál přeměnou a tímhle tématem žít, což neodsuzuji, protože to zase pomáhá těm druhým).
Já za sebe musím říct, že děkuji za každý den, kdy nedostanu žádnou sms nebo e-mail, ve kterém někdo řeší přeměnu. Vždycky mě ta zpráva totiž katapultuje myšlenkami tam, kde jsem to už opustila. Řešila jsem to čtyři roky, denně se tím můj mozek zabýval, bylo to to největší a nejdůležitější každodenní téma, se kterým jsem se probouzela i usínala. Už bych si taky ráda oddechla a odešla do svého „přeměnového důchodu“. 🙂
Až doteď jsem razila myšlenku, že vždycky odepíšu alespoň na první e-mail každého, kdo mi napíše, protože sama vím, jaké to bylo, když jsem v roce 2012 neměla komu napsat nebo mi nikdo neodpovídal. Nedokážu nepomoct, když vidím, že to někdo potřebuje. Mám z té doby v hlavě ještě tolik informací, že se vždycky snažím alespoň ve dvou třech větách tu informaci předat a pomoci, ale vždycky mě tím mrsknete zpátky. Tam, kde tím vy žijete, ale já ne. Řeším, v čem půjdu s klukem do kina, kdy se vrátí z tréninku, kdy půjdeme k jeho mamince, se kterou si zase popovídáme. Sedíme na lavičce nebo mluvím v práci s klientkou a najednou zpráva: „Prosímtě, nemáš někde odkaz na ten levný dilatátor do Motola?“, „Terezko, já už to nezvládám, jak mě všichni pořád považují za transvestitu.“ Atd. Nemůžu vám za prvé v tu chvíli hned odpovědět, nemůžu vám kolikrát odpovědět ani večer, protože se z té lavičky přesuneme domů, kde řeším společnou večeři a film, který si pustíme. A už vůbec mi, prosím, nevolejte. Nemohu s vámi (ač bych vás skutečně ráda podpořila) sdílet radost z toho, že už ležíte v Motole, ale dali vás na pokoj s jinou slečnou, co chodila k jinému sexuologovi… Nemůžu si o tom s vámi povídat. Vy za to nemůžete. Já si to v té době taky neuvědomovala. Že je taky něco jiného, než život s přeměnou. Že je taky ještě ten „obyčejný“ život bez ní. Tak to tu teď prostě říkám. 🙂
Pokud tedy budete číst tento článek a budete mi chtít napsat, rozmyslete si to prosím. Každá vaše myšlenka je pro mě návratem zpátky do míst, na která už jsem zapomněla…
Protože život není o přeměně.
Je o ní jen v přeměně.
Takhle to vidím s odstupem času já.
Děkuju.
To, že něčí život stále je a bude o přeměně ale nemusí znamenat, že člověk nebude nikdy šťastný, když se od své minulosti neodpoutá. Jsou mezi námi lidé, kteří se odpoutat ani nechtějí a díky tomu, co prožili, pomáhají ostatním. To jim přináší radost i uspokojení.
Ugla a Fox (Island) – oba po přeměně.
I takové může být řešení při hledání partnera.
(Rozkošná fotka.)