Už nějakou dobu nosím v hlavě myšlenku, kterou jsem musela ztvárnit zde:

No a není to tak? 🙂

Úhel pohledu – to je jedna z mála věcí, která nás na dlouho odlišuje od biologických žen. Jak ve smyslu pozitivním („Každé ráno se budím šťastná, že jsem žena, zatímco jiné biologické ženy se s touto myšlenkou obvykle nebudí„), tak negativním („V autobuse proti mně holčička něco šeptá mamince. Trnu, potím se, chce se mi okamžitě vystoupit. V tom maminka holčičce odsekne: Nikam nepůjdeme. Už jsi dneska jednu zmrzlinu měla!“)

Znám moc dobře, jaké to je, když na mě někdo civí. Třeba z profilu. Ale my nevypadáme tak, jako naše nejhorší fotka, kterou jsme si nepochopitelně (ale já to dělám taky 🙂 uložily do paměti a stala se tak pro nás tím největším dogmatem. Tím si jen snižujeme sebevědomí a zbytečně. Navíc jak mi vždycky radila moje biologická kamarádka Anetka, z jejíchž ženských rad a mouder čerpám dodnes (a ta je fakt krásná), tak „každá žena má svou hezčí stranu„. 🙂 To znamená, že každá žena ví, ve kterém světle, ze kterého úhlu a v jaké pozici je nejhezčí, ale také nejošklivější. 🙂 To dokáží všechny ženy – být nejkrásnější i nejošklivější. Nemůžeme to tedy brát tak, že jsme pořád všude automaticky nejošklivější. 😉 (Nebo tedy „méně hezké„).

Pamatuju si, jak třeba při pohledu do zrcadla strašně záleží na světle. Pak taky na mém úhlu, ale to světlo je zásadní. Úhel světla a taky světelný tok a barva a všechny ty fyzikální veličiny kolem nás. (Třeba vítr – ten dovede cuchat a dávat mi vlasy tam, kde je mít nechci. 🙂 Jenže Honza mi na to vždycky pak říká, že je to hezký.)

Vím tedy například (a tak to prostě nedělám), že nesmím mít nikdy světlo zespodu (např. když sedím ve tmě a někdo dá přede mě svíčku hodně blízko – hned ji odsouvám doprostřed). A zase jiné úhly světla jsou parádní, že v nich vypadám jak modelka. Tak to je moje „subjektivní priorita“ – objevovat se v těchto lepších úhlech a světlech. 🙂 A to stačí k tomu, abych se cítila sebeuvědoměji, i když je to z pohledu okolí zbytečné. Beztak to ale děláme všechny. (A beztak nám naši partneři tvrdí, že jsme krásné i s plamínkem svíčky osvětlujícího naši tvář zespodu, rozcuchané, nenamalované… To je láska. 🙂

Ačkoli nikdy jsem neměla ambice poznat muže, který mě bude mít rád nedokonale ženskou. Byť je to opravdu krásné, úžasné a touží po této bezpodmínečné lásce každý. Vždycky jsem chtěla mít partnera, kterému nedám ani příležitost, aby musel tyto mé nedostatky trpět. Aby se jimi nemusel vůbec zabývat a „naservírovala“ jsem se mu rovnou v celé své skutečné ženské kráse.

Ale vtip je v tom, že naše okolí nás obvykle takhle kriticky nevnímá. Jenže my si myslíme, že ano. Když mi na rtu vyrazí opar, tak bych nejradši chodila kanálama, protože si myslím, že je vidět na sto kilometrů. Ale on je vidět tak na sto mikrometrů. Když má kolegyně opar, nevěděla bych o něm, dokud by mi neřekla větu: „Já s tím oparem musím být všude vidět, jak je velký.“ Nebo: „Tak jsme se vyfotili u jezera, ale mám na puse opar, takže tu fotku celou zkazil.“ (To měla nedávno pod fakt hezkou fotku ze Švýcarska moje kamarádka).

Já bych si toho vůbec nevšimla.

Takže zatímco my se vidíme jako ta největší obludka z naší nejstrašnější fotky, kterou jsme kdy udělaly a vnímáme se tak stále a všude, okolí vidí i naše hezké stránky. Nejen vzhled vytváří náš obraz. Také jak se chováme, hýbeme, smějeme, mluvíme, myslíme… Tohle všechno vnímá naše okolí. Nejsme placatá momentka bez života. Ale já vždycky říkám, že jsme přesně tak ošklivé, jako naše nejošklivější fotka a současně tak krásné, jako naše fotka nejkrásnější. Pořád jsme to totiž my a nikdo jiný.

Taky mi to trvalo pěkně dlouho, než jsem k této myšlence dospěla. Tak jsem si řekla, že se tu o ni podělím, abych někomu třeba jako urychlila to naše krásné holčičí dospívání a trošku nadzvedla sebevědomí. 🙂

S Honzou se každou chvíli přeme, když já tvrdím, že nejsem krásná a on mi zase tvrdí, že ano. Takže když v tom chci fakt zrovna hodně šťourat (no nemá to se mnou jednoduchý :), tak rozebíráme jednotlivé detaily a krásně je pak vidět, jak nedobře vnímáme samy sebe. Jen my.

A taky platí, že tak, jak se cítím, se odráží do toho, jak vypadám!

K těm fotkám ještě takový poznatek:

Občas mi někdo napíše, pošle fotky, abych něco posoudila, já na těch fotkách vidím ženu, tak odepisuju, že vidím ženu, přestože v průvodním dopise stálo, že „to ještě není ono, jak si můžu všimnout„. Jenže ono to už ono je. Med kolem pusy jsem komukoliv v přeměně odmítla mazat a nikdy jsem to ani nedělala, protože milosrdnou lež dostáváme od spousty lidí kolem nás. Ale upřímnosti se každý bojí. Nikdo nechceme být tím, kdo ubližuje nebo říká něco nepříjemného. Navíc člověku, kterého chceme podpořit. Rozhodně podporování podporuju. Dokonce bych řekla, že je to v určitých chvílích (hlavně v začátcích) jediný způsob, jak to nepoložit a jak docílit, aby podporovaný objekt měl alespoň nějaké minimální sebevědomí. Za což díky. Nicméně sama jsem brzo po začátku zjistila, že takovou „falešnou“ podporu nepotřebuju (což ale neznamená, že jiný ji nepotřebuje), takže jsem se naučila prostě o těchto věcech nelhát. Když už jsem byla fakt v koncích a nechtěla jsem dotyčnou ranit, tak jsem se „zdržela hlasování“ a nevyjadřovala jsem se. Ať jí maže med kolem pusy někdo jiný, ale já ne. Což bylo ve výsledku blbé, protože když to pak holky prokoukly a já jsem se nevyjadřovala, vlastně jsem se tím už vyjádřila. Akorát mlčky. O to víc ale měly radost, když jsem se právě vyjádřila.

Co bych ale zakázala (ačkoli to chápu, taky jsem to dělala) je ukazování fotek dokumentujících přeměnu od „útlého mužství“ až po současnost lidem, kteří nás znají.

Podívejme se na to z mého úhlu. Znám dotyčnou jako ženu, vnímám ji jako ženu, je to žena, a najednou mi od ní přijdou staré fotky, abych se koukla… Pro mě jsou to fotky nějakého cizího muže. Můj mozek mi to stejně nepřijme a nespojí si ty dva lidi.

Chápu, že dokumentování přeměny děláme všichni, ale položme si, prosím, otázku, zda je nutné staré fotky (stejně tak jména) vytahovat? A taky, co tím můžeme způsobit.

TO JSME NEBYLY MY.

Opravdu ne.

Nepotřebuju svůj mozek násilím přesvědčovat, že ten divnej chlap na fotkách je teď tahle hezká žena, kterou považuji za hezkou ženu už od jejího narození. A to je taky to, oč nám přeci jde.

Andžapurma

K tomu dotváření vlastního obrazu bych chtěla ještě říct, že k němu patří i naše jméno.

Jestliže se pořád divíme, že hodně lidi znejisťuje naše jméno, tak bychom neměli hledat problém u těch lidí, ale někde jinde… Já vím, volba našeho jména patří k těm bezva situacím během přeměny, na které se všichni těšíme. Ale někdy to celkem přeženeme. (Fakt se tu nechci nikoho dotknout, je to jeho věc, jestli se jmenuje Pepík nebo Šušník. Tohle nám přeci nebude nikdo diktovat! Na to jsme fakt hákliví :).

Tak si představuju, že potkám ženu, jejíž křestní jméno bude třeba (teď plácnu nějaké nesmyslné slovo, co opravdu nikdo nikdy neslyšel) „Andžapurma„.

Neznejistím?

Já chtěla být v tomhle vždycky šedá myška. Neupozorňovat na sebe nijak. Celý průběh přeměny jsem bojovala s tím na sebe moc neupozorňovat, tak čím obyčejnější ženské jméno, tím lepší a méně nápadnější. U Terezy nikdo neznejisťuje. A u Andžapurmy třeba taky nemusí nikdo znejisťovat z toho přeměnového důvodu, kdy si myslíme, že řeší nás, ale oni řeší prostě jen to naše nezvyklé jméno, které je pro většinu lidí velmi exotické. A pak se k tomu hned přidá nejistota, která z nás začne vyzařovat a ta přitahuje pozornost dvojnásob. Nejistota přitahuje. A na to jsem si dávávala pak už pozor.

Podle mě dát si jméno typu „Michelangelo Vomáčků“ nebo „Alanea Medeo“ apod. je fajn, pokud chceme, aby každý, koho potkáme a představíme se mu, znejistěl. 🙂

Zkusím tedy někdy věřit těm, kteří mi o mně řeknou něco hezkého a nebudu se je snažit přesvědčovat, že to tak není.

To je ale proces. Nejde to ze dne na den.

A až se budeme mít rády, bude nás mít rád i tento svět. 🙂