Prosím vás, nepodléhejte dojmu, že jít do přeměny a být trans znamená, že musíte celému světu říct, že trans jste a očekávat, že takové vás svět přijme. Že to ani jinak nejde. Že se musíte scházet s transkomunitou, že musíte chodit do průvodů, že budete navěky věků pro všechny trans, protože ta nálepka z vás nejde odlepit a život tak bude stát za nic.

To, za co bojují trans aktivisté z trans organizací je v pořádku pro trans osoby, které se jako trans vnímají. To může, ale také nemusí být váš případ.

Je jen a pouze na vás, jak se svým životem naložíte. Být trans znamená, že se za to nemusíte stydět, můžete to vykřikovat do světa a očekávat, že vás svět přijme, ale stejně tak to znamená, že to po přeměně nikomu nikdy říct nemusíte (protože se jako trans nevnímáte / protože se vnímáte jako muž nebo žena) a svět vás také bude za ženu nebo muže mít. Tu nálepku „trans“ můžete ze sebe odlepit jen vy. Nikdo jiný to za vás neudělá a tuhle nálepku není povinnost nosit. Jde totiž sundat. Světu bude dlouho trvat, než tu nálepku začne přijímat či nevnímat. Tuhle nálepku vymyslela tato společnost, aby odlišila osoby, které o sobě tvrdí, že se narodily do špatného těla. Tím nás automaticky řadí do skupiny „trans“, ale já to vidím jinak. Z mého pohledu jsem trans nikdy nebyla. Můj mozek a část zodpovědná za moji identitu mi pouze a stále říká, že jsem žena. Vždyť proto jsem šla do přeměny.

Vnímám pozitivně, že se o transgender tématech otevřeně mluví na veřejnosti, že se demonstruje, bojuje za práva a podporuje ty, kteří podporu potřebují. I já ráda každého takového individuálně podpořím. Myslím si ale, že je tu také spousta transgender osob, které po ničem takovém netouží, žádnou zvláštní extra podporu nevyžadují a ke svému štěstí potřebují jen žít zkrátka jako muž nebo žena, mít partnera/partnerku a řešit věci, které by řešil, kdyby se do správného těla už narodil. (No jasně, že i tato možnost existuje! Dokonce i vy můžete mít partnera, který vás bude brát jako ženu, a ne jako trans. Jen se o této možnosti téměř nikdy nemluví. Protože o ní nemá kdo mluvit, protože kdo je trans, je trans, ale kdo je žena, nestoupne si před dav nebo televizní obrazovku a neřekne: „Tak podivejte se. Já se narodila do chlapského těla a teď mám ženské. A koukejte, jaký si žiju spokojený život. Jak si užívám svého ženství!„

To by měla slečna hned po spokojenosti. Tak trochu podle vzoru „jednou trans, navždy trans„.

Je třeba položit si otázku, co vlastně chcete. Nic není univerzálně špatné nebo dobré. Co je dobré pro vás, je dobré. Chcete-li chtít uznání a nosit transparenty, dělejte to. Je to pro vás dobré.

Chcete-li, aby vás jako ženu vnímalo celé okolí, včetně blízké partnerovy rodiny, chcete-li žít svůj život jako každá jiná žena, která se do ženského těla narodila, o které si každý myslí, že se jako žena skutečně narodila, dělejte to. Je to pro vás dobré.

A nebojte se. 🙂

Přihlásit se ke svému „tranství“ je možné, ale není to nutné k tomu, abyste po přeměně nemohli žít vysněným životem „obyčejného“ člověka, i když se na nás všude valí, že to nelze. Že to nelze je mýtus.

Valí se to na mě odevšad. Transparenty, průvody, demonstrace, podpůrné akce. Zahraniční trans aktivisté na mě křičí z obrazovky a vztekají se, že je svět nebere jako ženy nebo muže. Že je svět šikanuje. Že nemají uznání jako trans.

To je smutné, ale vždycky jsem měla možnost nést transparent, nebo být divačkou na kraji chodníku…

Záleží na vás, co z toho si vyberete.

Jsem hrdá, že jsem žena. A tenhle blog je můj soukromý maličký „Woman Pride“.

Já nikdy ambice nosit nálepku „trans“ a hrdě ji vystavovat s očekáváním, že mě takto společnost přijme, neměla a ani mít nebudu.

Už když jsem se narodila, byla jsem ženou…

Stejně tak jí můžete být i vy.