Jedna z těch na mě hodných čtenářek, které napadlo to vydat, je i Kristina, jejíž nadšení miluju a moc jí děkuju, protože ve svých volných chvílích se tomuto blogu věnovala, aniž bych to věděla, a vytvořila pět samostatných dílů ve stáhnutelné pdf podobě. Tyto soubory mi pak dala k dispozici. Já se do jednoho z nich tak začetla (kolikrát se mi ani nechce věřit, že jsem to psala já! I mě samotnou to rozesmívá i rozbrečívá), že mě napadlo dát je jako takový malý vánoční dáreček také sem ke stažení:

Tak to bylo jen takové krátké zamyšlení nad tímto blogem a teď už můžeme vykročit do dalšího roku, ve kterém nás snad všechny bude čekat alespoň něco milého a příjemného. (Tím vyjadřuji svoji naději.) Díky vám všem, co se mi stále svěřujete, že jste se vydali na podobnou cestu, kterou jsem prošla i já, a cítíte se teď šťastní. Jsem ráda, že tu pořád jste mezi námi! Ženy, které sebraly svou odvahu a sílu a dokázaly odkrýt své pravé já.

Porušila jsem všechno, co jsem si slíbila – že se nebudu nikdy nikde ukazovat a už vůbec ne mluvit do videí nebo ukazovat své soukromé fotky, ale protože jsou ty Vánoce, tak se mi chtělo Vám taky popřát:

(Zde bylo video, které už zde není, takže co je nového se už zase nikdo nedozví. 🙂 )

8. 12. 2020 Editováno:

Myslím, že vidět mě mluvit spolu s mými fotkami celé tři dny už stačilo! Třeba mě někdy zase popadne natočit další „limited edition“. V každém případě Vám všem přeji ale klidné Vánoce a ať se plní Vaše sny, i všem lidem, které milujete a jsou na Vaší straně.

Ale aby tu teď po mně nezůstalo úplně prázdno, přeci jen sem něco vložím.

Je to něco z mé oblíbené série „Jak cis ženy řeší svůj vzhled“. Zajímavý je komentář samotné autorky svého příspěvku:

Dřív jsem si myslela, že tohle cis ženy nikdy řešit ani nemohou už ze samé podstaty, neboť ony o sobě vědí, že jsou ženami. Toto pohlaví jim bylo přiděleno při narození a tak ho není třeba nějak rozporovat nebo žít v nesouladu.

Zdá se, že v tom samém, byť v mírně lehčím duchu, se podobné „boje“, do kterých se musíme pouštět my, mohou odehrávat i u těch, u kterých bychom to nikdy nečekali.

Ať už jsme kdokoliv, kdo se „pere“ se svým vzhledem, se svou (údajnou) ošklivostí nebo jinakostí, bez ohledu na přidělené pohlaví, ať z tohoto boje vyjdeme silní a šťastní.

Bez šrámů to ale určitě nepůjde! I tak to za to stojí!

Objednala jsem v práci 200 velkých těžkých kartonových krabic. Jsou navíc balené po pěti, takže je sotva unesu. Měly dorazit za tři dny, ale řidič najednou volal, že už jede a já kromě jednoho kolegy nikoho k ruce neměla. Nejsou lidi!

Jenže dnes jsem na to nebyla připravená, protože jsem se závozem nepočítala. Přišla jsem k řidičovi v červených šatech a lodičkách, kolegovi řekla, že mu hned taky pomůžu (fakt jsem mu chtěla aspoň trošku pomoct! 🙂 Navíc se jmenuje Vlk, takže mi neustále říká Karkulko, jelikož červené šaty miluju a hodně je nosím – mám jich několik) a odběhla jsem do kanceláře dát razítko na dodák.
Jenže mezitím zavolal upovídaný klient a já ho musela vyřídit. Když jsem se vrátila, krabice už byly složené a upocený řidič na mě povídá:

„Tssss, to se teda někdo umí narodit!“

😃

Směju se ještě teď večer, jak jsem se uměla narodit!

Já to říkám pořád, že je to bonus! 😃 Někdo se holt narodí jako upocený řidič a musí skládat pěkně těžké krabice z korby auta, někdo se narodí jako dámička v červených šatech, která má na těžkou práci chlapy!

Svět je pěkně nespravedlivý, co? 🙂

Někdy si říkám, že zrovna já mám takové štěstí? ♥

Taky jste se uměli narodit? 😉

Já jsem Páje cítila potřebu říct, jak žensky ji vnímám, a že mě překvapilo subjektivní vnímání její tváře. I vy díky její fotce můžete posoudit, jak vypadá Pájou vnímaná maskulinní tvář. Není to absurdní? Vtipné na tom je, že jsem Páju vůbec nikdy absolutně ani v jedinou vteřinu nevnímala tak, jak se popisuje! Hádala bych se s ní, že je to jen v její hlavě. (A tím pádem nejsou zase ty naše obavy jen v našich hlavách?) Vnímala jsem ji a stále vnímám jako krásnou, milou, veselou, ženskou a inteligentní ženu a nikdo to nemůže změnit. Nikdy by mě nenapadlo, že ji trápilo to, co popisuje. Myslím, že dospěla k moc hezkému a důležitému závěru, který bych přála úplně každé ženě, která má pochybnosti o své kráse. ♥ Její slova jsem chtěla poslat dál a proto je tu teď tento článek. 🙂

Dostala jsem od ní tuto nečekanou odpověď:

„Právě na tu mezeru mezi tím, jak nás vnímají ostatní, a jak vnímáme sami sebe, narážím dost často! Je to zajímavý. Děkuju, Terko! Alespoň se navzájem vnímáme stejně!“

Nečekanou proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě Pája vnímá stejně žensky, jako já ji! Mě, která vlastně nikdy nikomu nevěří, když mi to říkají. Lidé, kteří mě znají z minulosti pro mě nejsou objektivní, ani kdyby to upřímně mysleli, a lidé (jako i Pája), kteří mě znají už jen jako Terezu, mi to jistojistě říkají jen proto, aby mě jako ženu neurazili. A co hůř. Jsou dny, kdy je dokonce podezřívám, že to všichni (prostě všichni!) o mně vědí, poznají to na mně, ale jsou natolik taktní, že mi nechtějí ublížit. Včetně mého Honzy, který už přes dva roky rozhodně komplimenty ani láskou ke mně a obdivu k mé ženskosti nešetří. Občas zapomínám být podezřívavá a jsou chvilky, kdy si jeho krásná slova o mé ženskosti beru opravdu k srdci a věřím mu je. Někdy mě dokáže přesvědčit! Dokonce tu ženskost chvílemi i vidím v zrcadle. (Ale to přejde! 🙂 ) Jsou to moc příjemné chvilky, které zná asi každá žena. Když se vedle svého muže cítí dobře, sebevědomě a krásná, je to to nejúžasnější afrodiziakum! A smekám před každým mužem, který tahle kouzla se svou ženou dokáže.

S Pájou se známe osobně a chápu, stejně jako všichni lidé, kteří ji znají, že si své sebevědomí snižovala zbytečně. To přeci jen já mám právo si o své tváři myslet, že je maskulinní! 🙂

Všechny se stále učíme najít tu správnou polohu mezi přílišnou nafrněností a uťápnutým sebevědomím. Mohly bychom si ale přeci jen aspoň občas uvědomit, že všechny jsme krásné! 🙂 Je na čase zase si zahrát moji oblíbenou Hru na krásnou. Co když všechno to špatné, co si o svém vzhledu myslíte, je jen výplod vaší fantazie?

Před 14 dny jsem byla na očním, a když mi sestřička podávala ty zvláštní brýle na měření dioptrií, tak mi odhrnula rozpuštěné vlasy a říká: „Teď vás tu trochu rozcuchám… Vy máte tak krásné vlasy!“

Sama je měla jen po ramena, velmi jemné a bylo vidět, že touží mít je delší, ale hodně se jí ty blonďaté konečky třepily, proto je musela často zastřihávat. Já mám dlouhé husté černé vlasy k lopatkám.

To jsem nečekala. Je zajímavé, jak si ženy říkají komplimenty navzájem. Jako kdybychom měly být krásné nejen pro muže, ale také vůči sobě navzájem. Zřejmě si tak podvědomě okoukáváme a hodnotíme svoji konkurenci. 🙂

Nedávno jsem psala kamarádce Alče, jak jsem tu něco provedla doma Honzovi (stěžovala jsem si na naprostou blbinu, na kterou si můžou stěžovat jenom holky – související se vzhledem) a ona mi na to odepsala: „Haha. To je tak ŽENSKÉ! To ti schvaluju! Taky to tomu svému takhle říkám!“ 😀

Alču mám moc ráda, ale známe se jen pár měsíců, tudíž nebyla (a přijde mi přirozené a také logické, že ani nebude) příležitost seznámit ji s mojí minulostí. Je to snad známka toho, že naše přátelství je příliš povrchní? Platí snad, že „každý správný přítel to o nás ví“? Proč by to tak mělo být?

Já si to nemyslím. Jak už jsem mockrát řekla, v určité části vztahu s kýmkoliv je informace o naší minulosti absolutně irelevantní. („Délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti této informace“.) Je sice hezké svěřit se své kamarádce, ale myslím si, že bez té informace může náš vztah fungovat taky plnohodnotně, stejně jako funguje mezi jinými ženami kamarádkami, které ale žádnou takovou minulost, jako mám já, nemají.

Před týdnem jsem si šla pro kontaktní čočky a slečna, která v optice dělá, byla komunikativní stejně, jako já, takže jsme se asi na hodinu a půl zapovídaly. Když jsem jí vyprávěla o mé motivaci nosit kontaktní čočky, že brýle prostě nechci a basta, tak se usmála a řekla: „To naprosto chápu! To je tak ženské! Jak jde o vzhled, žena si prostě něco usmyslí, jde si za tím a nikdo jí v tom nemůže zabránit, protože to moc chce.“

A pak pokračovala: „Moje sestra zase zásadně vždycky musí mít boty s podpatkem nebo na klínku. Vloni jsme šly na Sněžku a co myslíte? Když jsem viděla ty její boty na klínku, tak jsem se jí zeptala, jestli jí náhodou nepřeskočilo. Fakt v nich šla až nahoru! Má doma jen jedny jediné tenisky, jinak desítky bot na podpatcích a na klínkách. Prostě to tak chce a líbí se jí to!“ 🙂

Aniž bych to chtěla, aniž bych to vyžadovala a aniž bych to čekala, tak mě mé okolí automaticky řadí tam, kde je mi moc dobře. Cítím se jako ta kopretina, která je spolu s ostatním lučním kvítím zaplétána do věnce. A pokaždé si tenhle pocit u toho uvědomím. Jak kdybych snad cítila potřebu i poděkovat. Ale nemůžu, protože potvrdit jiné ženě s díkem to, že jsem žena, je nesmysl. Snad jen kdyby znala moji minulost, tak by můj vděk dokázala pochopit. A tak si ten vděk užívám v sobě potají, hřeje mě ten pocit hluboko u srdce, raduju se z něj ještě dlouho a teď a tady si ho ukládám „na potom“, abych se při čtení těchto řádků kdykoliv později mohla dostat zpátky na tuhle vlnu euforie, kterou začínám podezřívat, že už nikdy nezmizí. 🙂

Asi to v nás opravdu je. Kus té ženskosti, i když si myslíme, že ji v nás nikdo nemůže vidět. Moc bych chtěla, abyste všechny měly kolem sebe právě tyto lidi, co vám tohle taky říkají. Ne ty, co nám pořád připomínají, že jsme někdo jiný, kým nejsme. Protože jen já nebo vy víte, kým skutečně jste.

Proto bych řekla, že je opravdu důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Že sice dokážeme každý den chodit do práce, do které jsme chodily i před přeměnou, ve které nám ale někteří kolegové nebo kolegyně rádi připomínají skutečnost, že nikdy ženami v jejich očích nebudeme, ale tu „čistotu“ pohledu člověka na nás v úplně novém světle můžeme zažít jen tehdy, když se od takových lidí dokážeme odlepit. Protože tyhle lidi nepotřebujeme. A protože zatímco ti staří „dobří“ kolegové nás sráží neustále k zemi, ti noví nás nechávají vzlétnout naší vlastní ženskou přirozeností, která je v nás, a umožňují nechat ji z nás naplno ze sebe vyzařovat.

Přeji vám, všem ženám, které fyzicky ženami jste nebo se jimi teprve stáváte, aby vaše věnce z lučního kvítí zářily barvami a na tomto světě, nebo alespoň ve vašem okolí nebyl nikdo, kdo pokaždé, když věneček začnete plést, všechny vaše pečlivě s láskou a trpělivostí trhané květy ušlape.

---

(Mimochodem, právě jste dočetli můj jubilejní 1000. článek na tomto blogu! 🙂 )

Aktualizováno 17.5. ///

Po osmi letech provozu mého blogu na původní adrese http://otereze.blog.cz byl tento můj blog z neznámých důvodů zablokován, a protože mi provozovatel vyhrožuje dokonce jeho smazáním, konečně mě to aspoň dokopalo přesunout se na svůj vlastní server. Konečně!

Protože jsem ale ve značné časové tísni, přesunula jsem téměř všech 1000 článků sem s velmi provizorním designem. 11700 komentářů a přes 2200 obrázků ve článcích bude také výhledově zprovozněno a doplněny poslední články z roku 2019 + 2020.

Můj blog „otereze“ tedy nemizí (a ani nikdy nezmizí), jen se stěhuju tam, kde jsem sama sobě šéfkou.

S naplněním blogu veškerými doplňkovými texty, obrázky a designem prosím o trpělivost.

Netuším, zda a kdy mi pustí původní blog na http://otereze.blog.cz.

Pokud ano, blog tam ponechám žít paralelně s tímto, nové články už budu dávat ale pouze sem, jelikož na serveru blog.cz je existence dost o nervy a také není možné udržovat paralelně komentáře na obou současně. 🙂

---

Aktualizace 5.5.2020 ve 22.54 h.:

Tento blog na původní adrese otereze.blog.cz byl dnes po mé urgenci opět zprovozněn, takže ponechávám oba dva (tento a tamten) totožné blogy paralelně vedle sebe a je jen na vás, na který budete chodit raději. Aktivní je budu udržovat oba stejně (pokud na původní adrese bude možné ukládat nové články, což nyní stále nejde), než mě blog.cz třeba zase vyhodnotí jako pornografii a vypnou mi ho. 🙂

Momentálně je na staré adrese trošku nepořádek, protože nejprve nešly ukládat nové články, teď zase nejdou smazat a všechny rozepsané mi z ničeho nic zveřejnili.

Zde na nové adrese jsou všechny články v pořádku, ale u článků před rokem 2019 se chybou migrace stále nezobrazuje 2200 obrázků, což ty články dost ochuzuje, takže prosím o trpělivost. Snad to dám tady nějak dohromady, aby se to tu dalo číst.

---

Aktualizace 17.5.2020 h.:

Konečně jsem opravila zobrazování obrázků, které se teď ukazují kompletně u všech článků na tomto blogu.

Tak si dáme po dloooouhatánské době pár fotek. Ať pořád nečteme jenom ta písmenka. Vzpomněla jsem si totiž, jak moc mám ráda, když k někomu přijdu na blog a má tam své vlastní záběry všeho možného, díky nimž se můžu dívat na svět jeho očima. Tohle tedy není všechno možné, ale jsou to fotky z mých loňských říjnových toulek v jednom chladném večeru, takže jen takové obrázkové nálady, které jsem si schovala „na potom“, abych si u nich vždycky vzpomněla, že jsou na světě vždycky lidé, kteří umí studenou dlaň moc pěkně zahřát.

V trávě

A zase mé oblíbené:

„Miláčku, ztrať se

sejdem se v sovách

odraz se o pražce

sám jsem je odminoval.

Miláčku! Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.

Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.“

Tohle je to nebe za dráty.

Jaké to je ztratit se jenom zčásti?

Studené říjnové šmouhy a zima na spadnutí.

Ta zima, která nakonec zimou skoro nebyla, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli…

Jedna objímací pod rovnoběžkami

Říjnové jablíčko u cesty. Se nám nějak rozvyprávělo. 🙂

A tohle mi přišlo dnes do schránky, takže jsem to vyfotila a dala to hned sem. 🙂

Chtěla jsem jen, abyste to věděly. Že jste jedinečné, i když si myslíte, že ne. Že dokážete víc, než si umíte představit. Ale ta změna nemůže začít nikde jinde, než ve vás…

Nikdy před přeměnou ani na začátku během ní jsem si nemyslela, že takové fotky jednou vzniknou. Neměla jsem tehdy ani ponětí, co všechno úžasného mě čeká. Tak ať je přeměna plná příjemných překvapení i u vás a budete-li mít chuť to někdy vzdát, vzpomeňte si, co vám to toho 11. března psala ta Tereza o tom, že to nejlepší ještě přijde. 😉

Co je život po přeměně?

Život po přeměně je, když…

…můj osobní (striktně netrans, jako všechno kromě tohoto blogu) profil na instagramu náhodně navštíví můj bývalý kolega z práce, kterou jsem ukončila ještě před přeměnou – zarytý stoprocentní „vopravdovej chlap“ drsňák, co nesnáší buziky a „předělaný“, a rozhodne se napsat. 🙂

Konverzaci jsem s chutí rozvíjela a v tom nejlepším jsem se odmlčela…

Au.

Asi jsem mu podle žadonění, počtu srdíček a něžných oslovení ublížila.

Za kompliment, jako správně vychovaná dívka, pěkně poděkujeme. 🙂

Taková maličkost a usmívám se ještě den poté.

To jsem se nějak rozjela s těmi články koncem února. Nějak se nemůžu ukočírovat. Využívám každičké vzácné volné chvilky k tomu, abych si zapsala všecko, co se mi už týdny hromadí v mé hlavě a moc mě to baví. 🙂

Já vím, no, koho to zajímá, co miluju. 🙂 Ale když se tak často dívám na muže a ženy, kolem kterých procházím, na jejich patrné rozdíly v něčem, co všem bylo dáno díky hormonům už od narození, třeba tvář, ale také na jejich patrné rozdíly, které máme získané a dané společenskou normou, jako je třeba oblékání, malování se, nošení účesů, napadá mě pokaždé:

vždyť ta rozmanitost je tak krásná!

A nemyslím jen naši lidskou říši. Myslím tím všechny živočichy a rostliny na této planetě. Nechci, aby se rozdíly mezi muži a ženami stíraly. Nechci, abychom se ničím nelišili. Abychom používali jen jeden „vizuál“ pro muže i pro ženy, jedno unisex oblečení, jen jeden bezrodový jazyk, abychom přikazovali národům, jak mají používat svoji rodnou řeč, abychom náhodou někomu neublížili, protože mezi nimi může být někdo, kdo není ani muž ani žena a není mu rodové rozlišování jazyka příjemné. Jazyky se vyvíjely tisíce let a rodovost slovanských jazyků je jedním z bonusů, které náš jazyk obohacují. Vzpomeňme si, jak dopadl každý pokus o donucení jakéhokoliv národa mluvit jiným jazykem… Oficiálně se sicepoužíval ten nařízený, ale lidé stejně dál mezi sebou mluvili svou starou rodnou řečí a chránili si tak své národní bohatství, ke kterým rozhodně jazyk patří.

Necítím-li se ani jako žena, ani jako muž, pak nenutím milióny lidí měnit svůj rodný jazyk, ale pokaždé, když někam přijdu a nelíbí se mi univerzální generické maskulinum, jde-li to, poprosím, zda by bylo možné tyto rody nepoužívat a volit jinou formu. Já takovému člověku ihned ráda vyhovím, i kdybych byla úřednice nebo pokladní. Nebo to prostě skousnu. Nemohu očekávat, že se kvůli mně změní učebnice češtiny. Důležité přeci je, že lidé, kteří mě znají, přijímají moji nonbinární identitu a hovoří na mě tak, jak si představuju. Od pokladní v Kauflandu to nečekám. Ale rozhodně se na ni nezapomenu ukřivděně zakřenit, když mě idenfitikuje špatně, že.

Snahy o rušení generického maskulina (a to jsem žena, takže by mi mělo vadit, ale prostě nevadí. Jsem o to míň ženou?) mi přijdou absurdní a zbytečné. Nijak mě v životě neomezují a nijak mi nezpůsobuje újmu na mém duševním zdraví, když mi v aule plné studentů a studentek profesor řekne: „Dobrý den, studenti“, místo „dobrý den, studenti a studentky„. Jsem totiž žena a podle feministek profesor oslovil pouze muže, což jim hrozně vadí. Já s tím žít dokážu. Vadí to také některým nonbinárním osobám, které nejsou ani muži ani ženy. Ty profesor neoslovuje vůbec a to je zlé. Znám dvě nonbinární osoby a je jim to jedno.

Různé používání hvězdiček, lomítek a pomlček při vyjadřování obojetnosti rodovosti v jazyce mi spíš způsobují komplikace při čtení a nevidím to jako dobrý nápad plošně takový způsob zavést úplně všude. Nevadí mi, když přijdu na stránky Transparent CZ, kde se tento způsob obourodového zápisu sloves používá. Tam to očekávám a chápu. Ale abych v zastupitelstvu německého města Lübeck schválila, že od teď se nesmí vydávat žádné oficiální dokumenty v generickém maskulinu, protože to diskriminuje ženy, je úplně mimo mé chápání. To, že miluju a podporuju rozmanitost neznamená, že nepodporuju nonbinární a intersex osoby, že nejsem ochotná oslovovat je neutrálně nebo že bych jim bránila vyjadřovat svoji skutečnou identitu, protože sama vím, jak je to nepříjemné, když ze mě dělá někdo někoho, kým nejsem.

„Pohlaví je nástroj pro kategorizaci našeho myšlení: je to způsob, jak v našem životě vytvořit rozdělení a pořádek, a jak přemýšlíme o věcech.“ (historička Soile Ylivuori)

Na druhou stranu můžeme také rozvíjet svoji tělesnou rozmanitost. (TEDtalk, „Stacy Sims: Women are Not Small Men“).

Nic nám nebrání přemýšlet o genderu tak, jak chceme. Je také možné vytvořit tolik různých kategorií pohlaví, kolik chceme. Ženy, muži a všechno mezi tím. Samozřejmě by se někdo také mohl zeptat, jestli vůbec existuje potřeba genderu. „Myslím, že tak, jak říká filozofka Judith Butlerová, genderu se nikdy úplně nezbavíme, mimo jiné kvůli rozmanitosti lidského těla.“

Místo toho je důležité vzít v úvahu to, co chceme. Přála bych si, aby měl každý právo definovat svou genderovou identitu, a aby s ním bylo zacházeno stejně v práci i ve volném čase. Bez jakýchkoli předsudků.

Nejtěžší na dnešní době je, že jakmile se vysloví slovo „transgender“, všichni se hned leknou a mají strach něco udělat, aby to ty transgendery náhodou nepohoršilo. Těch pár, co prý kope za všechny (říkají to přeci), se umí ozvat. Tak jim radši vyhovíme. To je postavené na hlavu. Nebojme se říct svůj názor. Oni jsou jedna skupina, my jsme druhá. Žijeme ve společnosti, ne každý sám v jeskyni. My všichni tu společnost tvoříme. Vy i já, Anča z továrny, dva úžasní pánové, co spolu chtějí vychovávat děti i lidé, kteří netouží někam se zařazovat. Poslouchejme se, vyjadřujme své názory a snažme se dělat si navzájem život snažší. Diktát není a ani nikdy nebyl tou správnou cestou.

Všechny tyhle snahy, včetně feminismu, jsou zahořklé, ukřivděné a neustále si na něco stěžují. Já to tak necítím. Oslavuju svoji ženskost, ráda se raduju a rozhodně si nestěžuju na to, že mi chybí rovnoprávnost. Já tu rovnoprávnost mám.

❀ ✿ ❁

A na závěr opět jeden malý videobonus, aby to vážně nebylo tak vážné. 😊

Bééé, já jsem tak nechtěla psát hned další článek, abych nevypadala moc aktivně. 🙂 Jenže jen jsem dopsala předchozí článek o důležitosti hlasu, objevilo se na FB stránce Transparent CZ anonymně zveřejněné jedno vylité transgender srdíčko s textem, který se přímo týká toho, o čem jsem teď psala.

Někdy to má společnost s námi fakt těžké. :-/

Jak bych tohle okomentovala?

Asi stejně, jako všechny komentáře pod článkem od cisžen (a myslím, že i transžen): „Milá zlatá, vítej v ženském světě!“

Lepší příklad přímo ze života jsem si nemohla přát. Spousta translidí si myslí, že je jim ubližováno, že je něco špatně, že je chyba v jejich „nedokonalé“ přeměně… A zatím?

Nechť je tento článek inspirací pro všechny, co mají pocit, že už pochopili, jaké to je žít život ženy, ale ve skutečnosti o tom ví velké nic, protože se tak nechovají. Stačí být otevřenější, naslouchat, co mi druzí říkají, nebát se pořád všeho tolik, začít už být konečně svobodně tou ženou (zas tak těžké to není – a je nám to navíc přirozené) a nebránit se stále tak ukřivděně všemu v domnění, že něco dělám špatně. Spousta transholek si třeba myslí, bůhví jak jim není ubližováno a zatím to samé běžně zažívají i cisženy. A taky zapomínají, že v tom nemusí vůbec hrát roli to, že jsou transgender.

Ale ony si myslí, že je nikdo nemá rád právě proto, že jsou trans. Děvčata, děvčata… je to pořád dokola. Chápu, že být už někde na druhém břehu je opojné, sladké a nenabažitelné, ale to ještě neznamená, že se na tom břehu orientujeme. Vylezly jsme právě z nejpomalejší bárky na světě (musely jsme si to hezky odpádlovat samy a rukama, protože pádlo nám nikdo nedal) po nejdelší plavbě našeho života připomínající spíš cachtání s nafukovacíma rukávkama ve zdánlivě nekonečném oceánu, v ruce složený diplom z Vysoké školy trpělivosti a máme pocit, že už „je to hotové“.

Tak není, no. 🙂

Každopádně už jen to, že jsme se dostaly sem – na druhý břeh – je opravdu hodno potlesku a gratulací. Za to si každá taková zaslouží obdiv. Byť to ale vypadá jako cíl, je to teprve ten pravý začátek. Začátek cesty po světě, po kterém jsme tak toužily chodit už dávno. Tak s chutí prozkoumejme tuhle holčičí zemi zaslíbenou, pokud nám část ženské přirozenosti nebyla dána do vínku jen tak sama od sebe, jako většině žen, které na tomhle našem společném holčičím břehu žijí už od narození, a které jsou tu jako doma. Taky tu brzo budeme jako doma, nebojte.

A i když na tomhle břehu bulíme, stěžujeme si, občas taky pěkně kopeme a škrábeme, některé z nás křičí i o pomoc (třeba na stránce Transparent CZ), tak jsem si přesto jistá, že se vám tu bude líbit. 🙂 Já bych neměnila. Není to žádná „Transgender země zaslíbená“, ale „Holčičí země zaslíbená“. Tak se připravme. Je to tu ještě lepší, než jste si dokázaly představit.

Nedávno jsem courala po Praze s (cis)kamarádkou Luckou a povídala mi, jak jsou pro ni jako pro biologickou ženu taková setkání s translidmi přínosná. Že si u toho vždycky uvědomí spoustu věcí, které člověku jinak nedocvaknou. Při posledním čtyřhodinovém parádním setkání s Kristiánem u piva se musela smát, protože Kristián vyprávěl, jak to bylo v ženském těle strašné. Jak mu vadilo, že musí pořád něco řešit, rozhodovat, co na sebe, jak se mu měnily nálady, ale to ho otravovalo. Teď, když už má mužské tělo, tak je nesmírně spokojený, protože jediné, co za ten den řeší je, jaké trenýrky si má na sebe ráno vzít. A po zbytek dne klid. 😀

Na to jsem zareagovala podobně, protože mě naopak v mužském těle nevyhovovalo, jak řeším jen ty jedny trenýrky za den a nemůžu se „rozběhnout“. Chtěla jsem lítat a vyprávět a snít a radovat se s toho, že tepláky v obchodě seženu více než ve třech hnusných tmavých barvách. 🙂 Teď, když už můžu, je to moc fajn. Jsem šťastná, že mám přesně to, co Kristián v ženském životě nenáviděl. (Fialové tepláky s kytičkama! :D) Říkala jsem si, jak to všechno teď krásně sedí. Jak jsme oba tím, kým doopravdy jsme a spokojení. Mám moc ráda, když potkám nějakého kluka po přeměně a o tomhle si povídáme. Škoda, že to je tak málo často. Oni kluci totiž nejdou (naštěstí) tak snadno poznat. Ale to je v pořádku. Jsou to přeci kluci. Ne „kluci po přeměně“.

Tak tedy teď už onen zmiňovaný článek, který způsobil, že tu teď sedím a zase sem plácám svoje výlevy. 🙂

„Nejhorší je, že si lidé ani neuvědomují, že někoho svým jednáním šikanují a okolí takové jednání ani neregistruje. Třeba když se mě někdo zeptá, jestli jsem chlap nebo ženská (ano, i dneska se mi to stává). Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky, ale výsledek byl prakticky nulový. Ve finále je můj hlas specifický, je můj, osciluje mezi chraplákem Chantal Poulin a nosovým hlasem Ivany Chýlkové. A mně se líbí. Nikoho ale neopravňuje zpochybňovat moje ženství. Nikoho neopravňuje ptát se mě, kolik mě stály „kozy“, už třeba proto, že jsou jenom moje a navíc nejsou umělé.

Existují taky „nevinné“ otázky, jako proč nemám namalované oči/rty nebo nenosím rozpuštěné vlasy nebo nenosím sukně, když jsem ženská. Ptá se někdo cis-žen na něco takového?

Rozum mi říká, že takové kecy nemám poslouchat. Sama považuji posuzování druhých lidí podle nějakých uměle vytvořených standardů, podle hlasu, poprsí, vlasů, oblečení za projev hlouposti a omezenosti. Ale když jsem unavená, když se cítím nějak oslabená, všechno to na mě dolehne a vracím se do minulosti a znovu se ve mně otevře nějaká jáma plná bolesti a smutku. A to je mi 46! Pořád to bolí a pořád je to těžké.

Je toho spousta, co si vyslechnu, s čím se potýkám. Jsem zvyklá většinu takových situací řešit sama. Ale je to vyčerpávající. A tak prostě jednou do roka na měsíc dva zůstanu doma, nemůžu ani chodit do práce a musím vypnout.

Šikana je zlo, které ubližuje a na které musíme poukazovat. Ničí jedinečnost každého z nás, která nemůže rozkvést. Ničí lidské životy.“

Sdílíme post naší přítelkyně, trans ženy, o svých pocitech ohledně šikany a zkušenostech po letech tranzice v ČR. Posíláme

(Foto je pouze ilustrační, zdroj: The Gender Spectrum Collection by Broadly)

Článek je veřejný a můžete si ho přečíst zde na FB: Transparent CZ

Vybrané komentáře:

Nejen Kristýna K. to má v hlavě srovnané. Podle toho, jak čtu ty komentáře, tak si troufám říci, že to s tím naším ženským břehem nebude až tak ztracené. Že se na něm prostě přirozeně pohybuje jen pár ztracených bloumajících jedinců, které ale často ostatní nenechají ztratit se úplně. Díky za tenhle článek i vaše komentáře, holky. Snad se mi taky podaří šířit dál tuhle myšlenku „méně vidět za všem spiknutí a nenávist“.

Mě se (k mému překvapení) už pět let nikdo nezeptal, zdali jsem muž nebo žena. Nikdo se mě taky neptá, jestli ty prsy jsou moje, abych jim taky řekla, že jsou. Nikdo mi neříká, proč nenosím sukně, proč si nemaluju oči… Nejspíš to bude tím, že jak jsem stále nenabažená a mám dovoleno už osm let být ženou v ženském světě, neskutečně ráda si ty oči maluju, nosím šaty a užívám si všech těch dostupných radostí, které mi kdysi nebyly dopřány. Ale souhlasím, že nikomu do toho nic není, když přijdu nenamalovaná ve vytahaných riflích. Nebo jestli ta prsa jsou moje. Na druhou stranu klidně ať se zeptají. Já si s nimi ráda popovídám o čemkoliv. 🙂

Třeba dneska ráno jsem zrovna nepřekypovala sebevědomím, takže jsem na sebe chtěla hodit jen rifle a jít. Takový standard. Ale jak už jsem dávno zjistila, správně vybrané oblečení a péče o sebe dokáže s mým sebevědomím hotové divy. Takže jsem se doslova přemluvila vzít na sebe černé šaty, kozačky, dala jsem si hezky práci s namalováním, do uší hezké náušnice a vyrazila jsem do práce.

Co se pak dělo, bylo skvělé. Já, která jsem ještě ráno chtěla zalézt do kanálu v domnění, že to na mně musí přeci každý poznat (občas mám tyhle mikrodepky :), jsem brzy zjistila, jak je mi hezky. Když jsem pak začala jednat s klienty, mluvila s pokladní v obchodě nebo s kolegy, to bylo fajn, že před nimi neseděla holka, která se dnes ráno odbyla, ale holka, kterou těší hezky se obléknout. Někdy je dobré přemluvit se a vlézt do něčeho pěkného, o čem víme, že nám sluší. Proč asi holky tolik milují taneční? Proč se nevěsty těší do svatebních šatů? Proč máme radost, když vidíme, že jsme krásné? (Joo, krásné jsme i tak, to nám říkají naši partneři a kamarádi. Nepotřebujeme být princeznami, ale tohle všechno je na nic, když to tak vnitřně necítíme a máme sebevědomí na nule.) Je potřeba se občas udělat hezkými i pro nás samotné. Když se ráno vypravím v riflích nenamalovaná do společnosti, neočekávám, že mi někdo pochválí mé šaty a řekne, že mi to sluší. Chci tím dnem jen proplout ve stylu „nechte mě být“. Ale pokud mi tohle opravdu někdo řekne, to se se sebevědomím teprve dějí věci! 🙂 To víme všichni. A kdo ne, tak honem to zjistit.

Ještě do něčeho bych si ale v článku trošku rýpla. Jak paní píše, že je sice spokojená se svým hlasem (což je hezké – a to nemyslím ironicky), ale okolí s ním spokojené není:

„Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky…“

To je fajn, no, jenže takhle to ale nefunguje!

Bez práce nejsou koláče. To pro nás platí stonásobně.

Slyšela jsem mockrát na sezení u Hanky hlasy holek, které měly jen operaci hlasivek. Byly to tedy vzácné případy. Po dvou letech stejně hlasivky nenápadně sestoupily zpět o trochu níž, takže bez hlasové terapie byla nějaká operace hlasivek stejně na nic. A jak jsem psala v předchozím článku, frekvence je jen jeden malý kousíček z toho, co tvoří opravdový ženský hlas. Fakt přešít hlasivky o centimetr výš není spásou. Je to jen jeden z krůčků, které můžeme pro sebe udělat. Ale vzhledem k tomu, jak nejistý je výsledek operace hlasivek a jak je nutné potom stejně hlasivky udržovat hlasovou terapií, mi přijde operace hlasivek vhodná jako podpůrný prostředek k získání lepšího hlasu pro ty ženy, které neměly to štěstí a testosteron spustil chudinky hlasivky hodně hluboko. Jenže prostě já slyšela zvukové nahrávky žen před a po hlasové terapii přímo od terapeutky a výsledky po několika měsících byly úžasné. Mezi nimi byly i původně hodně hluboké hlasy. Je jen málo mužských hlasů, které není možné přetvořit na ten správný ženský. Jak řekla v přednášce z předchozího článku Wendy: „Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát „vokální atleti“, kteří tímto tréninkem svůj hlas zlepší„. Tak šup do hlasového fitka! 🙂

Na obranu této transženy z článku ale zase musím říct, že zatímco cisženy měly možnost poznat život v ženském těle už od narození spolu se všemi nástrahami, překážkami a těžkostmi, my se pohybujeme „v tomto oboru“ vůči nim o dost kratší dobu, takže je přirozené, že ne vždy dokážeme správně pochopit a naučit se rozpoznat, co je vlastně běžně ženské nebo co je pouze „transgenderové“.

Až mě z toho napadlo založit na FB skupinu, ve které by si tímto způsobem mohly transgender dívky i kluci postěžovat, co se jim na lidech kolem nich nelíbí, co by chtěli třeba změnit na přístupu k nim nebo s čím bojují, a k tomuto tématu by se pak mohly vyjadřovat i jiné osoby, nejlépe cis, které by tak uváděly zase svůj pohled. Vyváženě by se tak mohly spolu porovnat obě strany, což by mohlo přinést něco dobrého oběma.

Ta skupina by se jmenovala třeba „Cislidé radí translidem“.

Nechcete ji někdo založit? Ráda se přidám. Já už si další aktivitu nemůžu do svého malého mozečku přidávat. 🙂

 

A na závěr si pustíme jednu pěknou, úplně novou, písničku. 🙂

(Viděla jsem ten klip od včera, kdy vyšel, asi padesátkrát a plánuju sledovat ho ještě tak stokrát. 🙂

Dovedete si představit, jak by jindy velmi ženská Taylor Swift vypadala jako muž? Né, nejde do přeměny. 🙂 (To by byla bomba, co? Ta její jemná a něžná tvářička plná vousů…) Ale na takovou jednu její menší přeměnu se můžete teď podívat v novém videoklipu, ve kterém je fakt „vopravdovým chlapákem“. 🙂 No jo, zmužnit se jde vždycky snadněji, než zženštit. Já jsem ji tedy na poprvé nepoznala. Má tak krásně chlupaté a svalnaté nohy, chůzi i mužské pohyby, že jsem většinu času pochybovala, že je to ona. I když ji teda prozradily nulové nadočnicové oblouky, což je mojí úchylkou na lidech sledovat. (Vydržte do konce. 🙂

Tohle je fakt skvělý, že Taylor napsala, nazpívala a natočila. Myslím, že se jí celá tahle skladba, text i videoklip fakt povedl.

„Už mě nebaví běhat tak rychle, jak můžu

Přemýšlejíc, jestli bych se tam dostala o moc rychleji, kdybych byla muž

A už mě nebaví jak na mě pořád útočí

Protože kdybych byla chlap, tak bych byla chlap

Řekli by, že dělám byznys, že jsem pracovitá,

Nekroutili by hlavou a neptali se, jak moc si tohle zasloužím

A to, co nosím za oblčení a jestli jsem drzá,

to vše, by bylo odděleno od mých dobrých nápadů a mocných tahů“

Tato skladba je takovým mým vzkazem transpaní, která si na Transparent CZ vylila srdce a také všem budoucím ženám tohoto světa, aby nebyly překvapené, až se jich někdo zase zeptá, třeba proč nemáme namalované oči. Tak abychom se z toho moc nehroutily. 😉 To je prostě ženský svět. Náš svět. Taylor to občas nedává a tak přemýšlí, jaké by to bylo být mužem. 😀 Protože muži to mají jiné, než ženy. A o tom to všecko tady na světě je.