Bééé, já jsem tak nechtěla psát hned další článek, abych nevypadala moc aktivně. 🙂 Jenže jen jsem dopsala předchozí článek o důležitosti hlasu, objevilo se na FB stránce Transparent CZ anonymně zveřejněné jedno vylité transgender srdíčko s textem, který se přímo týká toho, o čem jsem teď psala.

Někdy to má společnost s námi fakt těžké. :-/

Jak bych tohle okomentovala?

Asi stejně, jako všechny komentáře pod článkem od cisžen (a myslím, že i transžen): „Milá zlatá, vítej v ženském světě!“

Lepší příklad přímo ze života jsem si nemohla přát. Spousta translidí si myslí, že je jim ubližováno, že je něco špatně, že je chyba v jejich „nedokonalé“ přeměně… A zatím?

Nechť je tento článek inspirací pro všechny, co mají pocit, že už pochopili, jaké to je žít život ženy, ale ve skutečnosti o tom ví velké nic, protože se tak nechovají. Stačí být otevřenější, naslouchat, co mi druzí říkají, nebát se pořád všeho tolik, začít už být konečně svobodně tou ženou (zas tak těžké to není – a je nám to navíc přirozené) a nebránit se stále tak ukřivděně všemu v domnění, že něco dělám špatně. Spousta transholek si třeba myslí, bůhví jak jim není ubližováno a zatím to samé běžně zažívají i cisženy. A taky zapomínají, že v tom nemusí vůbec hrát roli to, že jsou transgender.

Ale ony si myslí, že je nikdo nemá rád právě proto, že jsou trans. Děvčata, děvčata… je to pořád dokola. Chápu, že být už někde na druhém břehu je opojné, sladké a nenabažitelné, ale to ještě neznamená, že se na tom břehu orientujeme. Vylezly jsme právě z nejpomalejší bárky na světě (musely jsme si to hezky odpádlovat samy a rukama, protože pádlo nám nikdo nedal) po nejdelší plavbě našeho života připomínající spíš cachtání s nafukovacíma rukávkama ve zdánlivě nekonečném oceánu, v ruce složený diplom z Vysoké školy trpělivosti a máme pocit, že už „je to hotové“.

Tak není, no. 🙂

Každopádně už jen to, že jsme se dostaly sem – na druhý břeh – je opravdu hodno potlesku a gratulací. Za to si každá taková zaslouží obdiv. Byť to ale vypadá jako cíl, je to teprve ten pravý začátek. Začátek cesty po světě, po kterém jsme tak toužily chodit už dávno. Tak s chutí prozkoumejme tuhle holčičí zemi zaslíbenou, pokud nám část ženské přirozenosti nebyla dána do vínku jen tak sama od sebe, jako většině žen, které na tomhle našem společném holčičím břehu žijí už od narození, a které jsou tu jako doma. Taky tu brzo budeme jako doma, nebojte.

A i když na tomhle břehu bulíme, stěžujeme si, občas taky pěkně kopeme a škrábeme, některé z nás křičí i o pomoc (třeba na stránce Transparent CZ), tak jsem si přesto jistá, že se vám tu bude líbit. 🙂 Já bych neměnila. Není to žádná „Transgender země zaslíbená“, ale „Holčičí země zaslíbená“. Tak se připravme. Je to tu ještě lepší, než jste si dokázaly představit.

Nedávno jsem courala po Praze s (cis)kamarádkou Luckou a povídala mi, jak jsou pro ni jako pro biologickou ženu taková setkání s translidmi přínosná. Že si u toho vždycky uvědomí spoustu věcí, které člověku jinak nedocvaknou. Při posledním čtyřhodinovém parádním setkání s Kristiánem u piva se musela smát, protože Kristián vyprávěl, jak to bylo v ženském těle strašné. Jak mu vadilo, že musí pořád něco řešit, rozhodovat, co na sebe, jak se mu měnily nálady, ale to ho otravovalo. Teď, když už má mužské tělo, tak je nesmírně spokojený, protože jediné, co za ten den řeší je, jaké trenýrky si má na sebe ráno vzít. A po zbytek dne klid. 😀

Na to jsem zareagovala podobně, protože mě naopak v mužském těle nevyhovovalo, jak řeším jen ty jedny trenýrky za den a nemůžu se „rozběhnout“. Chtěla jsem lítat a vyprávět a snít a radovat se s toho, že tepláky v obchodě seženu více než ve třech hnusných tmavých barvách. 🙂 Teď, když už můžu, je to moc fajn. Jsem šťastná, že mám přesně to, co Kristián v ženském životě nenáviděl. (Fialové tepláky s kytičkama! :D) Říkala jsem si, jak to všechno teď krásně sedí. Jak jsme oba tím, kým doopravdy jsme a spokojení. Mám moc ráda, když potkám nějakého kluka po přeměně a o tomhle si povídáme. Škoda, že to je tak málo často. Oni kluci totiž nejdou (naštěstí) tak snadno poznat. Ale to je v pořádku. Jsou to přeci kluci. Ne „kluci po přeměně“.

Tak tedy teď už onen zmiňovaný článek, který způsobil, že tu teď sedím a zase sem plácám svoje výlevy. 🙂

„Nejhorší je, že si lidé ani neuvědomují, že někoho svým jednáním šikanují a okolí takové jednání ani neregistruje. Třeba když se mě někdo zeptá, jestli jsem chlap nebo ženská (ano, i dneska se mi to stává). Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky, ale výsledek byl prakticky nulový. Ve finále je můj hlas specifický, je můj, osciluje mezi chraplákem Chantal Poulin a nosovým hlasem Ivany Chýlkové. A mně se líbí. Nikoho ale neopravňuje zpochybňovat moje ženství. Nikoho neopravňuje ptát se mě, kolik mě stály „kozy“, už třeba proto, že jsou jenom moje a navíc nejsou umělé.

Existují taky „nevinné“ otázky, jako proč nemám namalované oči/rty nebo nenosím rozpuštěné vlasy nebo nenosím sukně, když jsem ženská. Ptá se někdo cis-žen na něco takového?

Rozum mi říká, že takové kecy nemám poslouchat. Sama považuji posuzování druhých lidí podle nějakých uměle vytvořených standardů, podle hlasu, poprsí, vlasů, oblečení za projev hlouposti a omezenosti. Ale když jsem unavená, když se cítím nějak oslabená, všechno to na mě dolehne a vracím se do minulosti a znovu se ve mně otevře nějaká jáma plná bolesti a smutku. A to je mi 46! Pořád to bolí a pořád je to těžké.

Je toho spousta, co si vyslechnu, s čím se potýkám. Jsem zvyklá většinu takových situací řešit sama. Ale je to vyčerpávající. A tak prostě jednou do roka na měsíc dva zůstanu doma, nemůžu ani chodit do práce a musím vypnout.

Šikana je zlo, které ubližuje a na které musíme poukazovat. Ničí jedinečnost každého z nás, která nemůže rozkvést. Ničí lidské životy.“

Sdílíme post naší přítelkyně, trans ženy, o svých pocitech ohledně šikany a zkušenostech po letech tranzice v ČR. Posíláme

(Foto je pouze ilustrační, zdroj: The Gender Spectrum Collection by Broadly)

Článek je veřejný a můžete si ho přečíst zde na FB: Transparent CZ

Vybrané komentáře:

Nejen Kristýna K. to má v hlavě srovnané. Podle toho, jak čtu ty komentáře, tak si troufám říci, že to s tím naším ženským břehem nebude až tak ztracené. Že se na něm prostě přirozeně pohybuje jen pár ztracených bloumajících jedinců, které ale často ostatní nenechají ztratit se úplně. Díky za tenhle článek i vaše komentáře, holky. Snad se mi taky podaří šířit dál tuhle myšlenku „méně vidět za všem spiknutí a nenávist“.

Mě se (k mému překvapení) už pět let nikdo nezeptal, zdali jsem muž nebo žena. Nikdo se mě taky neptá, jestli ty prsy jsou moje, abych jim taky řekla, že jsou. Nikdo mi neříká, proč nenosím sukně, proč si nemaluju oči… Nejspíš to bude tím, že jak jsem stále nenabažená a mám dovoleno už osm let být ženou v ženském světě, neskutečně ráda si ty oči maluju, nosím šaty a užívám si všech těch dostupných radostí, které mi kdysi nebyly dopřány. Ale souhlasím, že nikomu do toho nic není, když přijdu nenamalovaná ve vytahaných riflích. Nebo jestli ta prsa jsou moje. Na druhou stranu klidně ať se zeptají. Já si s nimi ráda popovídám o čemkoliv. 🙂

Třeba dneska ráno jsem zrovna nepřekypovala sebevědomím, takže jsem na sebe chtěla hodit jen rifle a jít. Takový standard. Ale jak už jsem dávno zjistila, správně vybrané oblečení a péče o sebe dokáže s mým sebevědomím hotové divy. Takže jsem se doslova přemluvila vzít na sebe černé šaty, kozačky, dala jsem si hezky práci s namalováním, do uší hezké náušnice a vyrazila jsem do práce.

Co se pak dělo, bylo skvělé. Já, která jsem ještě ráno chtěla zalézt do kanálu v domnění, že to na mně musí přeci každý poznat (občas mám tyhle mikrodepky :), jsem brzy zjistila, jak je mi hezky. Když jsem pak začala jednat s klienty, mluvila s pokladní v obchodě nebo s kolegy, to bylo fajn, že před nimi neseděla holka, která se dnes ráno odbyla, ale holka, kterou těší hezky se obléknout. Někdy je dobré přemluvit se a vlézt do něčeho pěkného, o čem víme, že nám sluší. Proč asi holky tolik milují taneční? Proč se nevěsty těší do svatebních šatů? Proč máme radost, když vidíme, že jsme krásné? (Joo, krásné jsme i tak, to nám říkají naši partneři a kamarádi. Nepotřebujeme být princeznami, ale tohle všechno je na nic, když to tak vnitřně necítíme a máme sebevědomí na nule.) Je potřeba se občas udělat hezkými i pro nás samotné. Když se ráno vypravím v riflích nenamalovaná do společnosti, neočekávám, že mi někdo pochválí mé šaty a řekne, že mi to sluší. Chci tím dnem jen proplout ve stylu „nechte mě být“. Ale pokud mi tohle opravdu někdo řekne, to se se sebevědomím teprve dějí věci! 🙂 To víme všichni. A kdo ne, tak honem to zjistit.

Ještě do něčeho bych si ale v článku trošku rýpla. Jak paní píše, že je sice spokojená se svým hlasem (což je hezké – a to nemyslím ironicky), ale okolí s ním spokojené není:

„Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky…“

To je fajn, no, jenže takhle to ale nefunguje!

Bez práce nejsou koláče. To pro nás platí stonásobně.

Slyšela jsem mockrát na sezení u Hanky hlasy holek, které měly jen operaci hlasivek. Byly to tedy vzácné případy. Po dvou letech stejně hlasivky nenápadně sestoupily zpět o trochu níž, takže bez hlasové terapie byla nějaká operace hlasivek stejně na nic. A jak jsem psala v předchozím článku, frekvence je jen jeden malý kousíček z toho, co tvoří opravdový ženský hlas. Fakt přešít hlasivky o centimetr výš není spásou. Je to jen jeden z krůčků, které můžeme pro sebe udělat. Ale vzhledem k tomu, jak nejistý je výsledek operace hlasivek a jak je nutné potom stejně hlasivky udržovat hlasovou terapií, mi přijde operace hlasivek vhodná jako podpůrný prostředek k získání lepšího hlasu pro ty ženy, které neměly to štěstí a testosteron spustil chudinky hlasivky hodně hluboko. Jenže prostě já slyšela zvukové nahrávky žen před a po hlasové terapii přímo od terapeutky a výsledky po několika měsících byly úžasné. Mezi nimi byly i původně hodně hluboké hlasy. Je jen málo mužských hlasů, které není možné přetvořit na ten správný ženský. Jak řekla v přednášce z předchozího článku Wendy: „Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát „vokální atleti“, kteří tímto tréninkem svůj hlas zlepší„. Tak šup do hlasového fitka! 🙂

Na obranu této transženy z článku ale zase musím říct, že zatímco cisženy měly možnost poznat život v ženském těle už od narození spolu se všemi nástrahami, překážkami a těžkostmi, my se pohybujeme „v tomto oboru“ vůči nim o dost kratší dobu, takže je přirozené, že ne vždy dokážeme správně pochopit a naučit se rozpoznat, co je vlastně běžně ženské nebo co je pouze „transgenderové“.

Až mě z toho napadlo založit na FB skupinu, ve které by si tímto způsobem mohly transgender dívky i kluci postěžovat, co se jim na lidech kolem nich nelíbí, co by chtěli třeba změnit na přístupu k nim nebo s čím bojují, a k tomuto tématu by se pak mohly vyjadřovat i jiné osoby, nejlépe cis, které by tak uváděly zase svůj pohled. Vyváženě by se tak mohly spolu porovnat obě strany, což by mohlo přinést něco dobrého oběma.

Ta skupina by se jmenovala třeba „Cislidé radí translidem“.

Nechcete ji někdo založit? Ráda se přidám. Já už si další aktivitu nemůžu do svého malého mozečku přidávat. 🙂

 

A na závěr si pustíme jednu pěknou, úplně novou, písničku. 🙂

(Viděla jsem ten klip od včera, kdy vyšel, asi padesátkrát a plánuju sledovat ho ještě tak stokrát. 🙂

Dovedete si představit, jak by jindy velmi ženská Taylor Swift vypadala jako muž? Né, nejde do přeměny. 🙂 (To by byla bomba, co? Ta její jemná a něžná tvářička plná vousů…) Ale na takovou jednu její menší přeměnu se můžete teď podívat v novém videoklipu, ve kterém je fakt „vopravdovým chlapákem“. 🙂 No jo, zmužnit se jde vždycky snadněji, než zženštit. Já jsem ji tedy na poprvé nepoznala. Má tak krásně chlupaté a svalnaté nohy, chůzi i mužské pohyby, že jsem většinu času pochybovala, že je to ona. I když ji teda prozradily nulové nadočnicové oblouky, což je mojí úchylkou na lidech sledovat. (Vydržte do konce. 🙂

Tohle je fakt skvělý, že Taylor napsala, nazpívala a natočila. Myslím, že se jí celá tahle skladba, text i videoklip fakt povedl.

„Už mě nebaví běhat tak rychle, jak můžu

Přemýšlejíc, jestli bych se tam dostala o moc rychleji, kdybych byla muž

A už mě nebaví jak na mě pořád útočí

Protože kdybych byla chlap, tak bych byla chlap

Řekli by, že dělám byznys, že jsem pracovitá,

Nekroutili by hlavou a neptali se, jak moc si tohle zasloužím

A to, co nosím za oblčení a jestli jsem drzá,

to vše, by bylo odděleno od mých dobrých nápadů a mocných tahů“

Tato skladba je takovým mým vzkazem transpaní, která si na Transparent CZ vylila srdce a také všem budoucím ženám tohoto světa, aby nebyly překvapené, až se jich někdo zase zeptá, třeba proč nemáme namalované oči. Tak abychom se z toho moc nehroutily. 😉 To je prostě ženský svět. Náš svět. Taylor to občas nedává a tak přemýšlí, jaké by to bylo být mužem. 😀 Protože muži to mají jiné, než ženy. A o tom to všecko tady na světě je.

Samu sebe.

Ne ne, nebudu zkoumat, jaké cucáte bonbóny a zda máte svěží dech. 🙂 Je to metafora.

Nenapadlo mě, že tu ještě někdy budu psát o hlase. Už jsem se v tom vrtala mockrát a vždycky zdůrazňovala důležitost našeho člověčího hlasu, který je součástí našeho celkového obrazu. Že můžu vypadat klidně jako Miss Universe, ale jakmile tahle misska promluví hlubokým mužským (nebo jakkoli divným, tedy neočekývaným) hlasem, je všechna její práce na téhle dlouhé a složité cestě okamžitě pryč. S tím máme zkušenost úplně všichni. I lidé, kteří nemají s translidmi vůbec nic společného.

Jak stále vidím kolem sebe, když do místnosti vstoupí žena a s ní i její přirozená ženská energie, charisma, kouzlo, šarm a dokonce i společenský statut, tak se ve chvíli, kdy promluví mužským hlasem, rozplyne jako bublina. Prásk! A můžu zase jít o dům dál. Hlas je totiž stejně důležitou částí našeho já, jako naše tvář, kterou skrýváme, dokud nepromluvíme.

Člověk je růží a vůně květů je jeho hlasem.

Jedno bez druhého může být jen stěží.

Když první lístek květu odloupne se na zem,

v tichosti už potom navždy v trávě leží.

Je to vtipné, protože na tom, jak vypadá naše tvář, si dáváme nesmírně záležet, zkrášlujeme si ji ráno před zrcadlem, někdo ji dokonce mění plastickými operacemi, ale na hlas jsme úplně zapomněly, jak kdybychom ho nikdy nemusely použít. Jako kdyby k nám vůbec nepatřil a ležel odděleně navždy v trávě.

Všichni jsme zažili, jak se nám s úsměvem na tváři najednou otevírají dveře, vrací úsměvy od druhých, zatímco když se tváříme vztekle, nikdo s námi nechce nic mít a radši se klidí z dohledu. Jak potom budeme asi působit na druhé svým hlasem?

Stejně tak, jako je mi nepříjemné, když je můj kolega bručoun a promračí na mě celý den, je mi podobně nepříjemné, když na mě tentýž kolega mluví chraptivým hlasem, mumlá, prská, nevoní, z pusy mu je cítit dehet z cigaret, …chleba si maže způsobem, že do margarínu zaboří své neumyté prsty a pak podává lidem ruku. 🙂 (Reálná „echt chlapská“ zkušenost od pořádnýho chlapáka.)

Takže raději utíkám, protože je mi to nepříjemné, byť je ten člověk sebeschopnější a neměla bych přehlížet jeho schopnosti jen proto, že mi nevoní. Ale prostě mi nevoní. Co s tím mám dělat? (Koupit mu deodorant už jsem zkusila.) Je to tak, že bych se měla zamyslet a změnit se, aby mi to nevadilo? Může si dovolit po mně chtít, abych ho já, jakožto celá tato společnost, přijala takového, jaký je a hodnotila jen jeho schopnosti, když s ním nemůžu trávit ani pět minut v kuse v jedné kanceláři? Když se dokonce rozhoduju, že kvůli němu změním práci?

A kdo tohle dokáže? Vy to dokážete? Rozhodnout se přijmout nového kolegu, který sice nevoní, neusmívá se, chraptí a je nepříjemný morous, ale je to dobrák od kosti a udělá dvakrát víc práce, než ten voňavý hezký kolega, co rozdával úsměvy už u prvního pohovoru, je veselý a je s ním fajn, jenže je pomalejší?

Kdybych byla přímo majitelka firmy, měla bych si vybrat toho schopnějšího. Já s ním přeci v jedné kanceláři sedět nebudu. Ale co se asi tak stane, když ho posadíme k ostatním lidem? Buď ho přijmou (tzn. budou více otevírat okna, začnou mu kupovat deodorant), nebo utečou… On se přece měnit nebude!

Jako majitelka firmy bych nechtěla, aby mi utíkali schopní zaměstnanci. Ideální by bylo vybrat kandidáta, který by byl schopnostmi na stejné úrovni, jako nevonící kandidát, ale příjemný a s milým hlasem.

A k tomu jsem se chtěla dostat.

Jen málokdo dokáže upřednostnit „nevonícího“ kandidáta před těmi příjemnějšími, pokud mají oba stejné schopnosti a já si mohu vybrat.

A teď jen za vůni dosaďme hlas.

Hluboký, typicky mužský hlas bez jakékoliv snahy o změnu zrovna u ženy tu ženu bohužel odsouvá na místo za jinou ženou, která hluboký typicky mužský hlas nemá.

Dnes je ovšem doba, kdy je v některých případech výhodné být transgender, protože všichni se bojí, že budou mít problém, když budou projevovat nějaký nesouhlas či odpor, takže v takovém případě vezmou raději bojovnou transgender aktivistku, než aby měli na krku Ústavní soud. 🙂

Před pár týdny na Evropě 2 probírali předávání filmových Oskarů. Poprvé v historii vyhrál cizojazyčný snímek (jihokorejský film Parazit). Získal cenu za nejlepší film, ale získal také cenu za nejlepší cizojazyčný film. Takže vyhrál dva Oskary. A Leoš Mareš podotkl, že je to vlastně nefér, protože je to totéž, jako když se soutěže krásy zúčastní krásná transgender modelka a vyhraje jak tu soutěž jako takovou, tak i podkategorii „nejhezčí transgender dívka“. Jenže biologické ženy nikdy transgender ženami být nemohou, takže jsou touto kategorií odděleny („znevýhodněny“). Jakoby film v angličtině a cizojazyčný film mělo být něco naprosto odlišného. Přitom je to pořád „jen film“. To má být jako pozitivní diskriminace.

Kategorii „nejhezčí transgender dívka“ u standardních soutěží krásy s netransgender dívkami zřejmě založil v „dobré víře“ někdo, kdo moc dobře ví, že jakmile v jeho show padne aspoň jednou slovo „transgender“, vždycky to přitáhne pozornost. Natož vyhlásit nejhezčí transgender dívku. Je to moderní. Točíte si roky videa a cítíte vyhoření? Pozorujete úpadek zájmu? Prohlašte, že jste transgender! Zaručuji vám famózní nárůst pozornosti, o jakém se vám ani nesnilo.

Chtěla bych věřit, že obvykle se lidé snad snaží posuzovat ostatní podle toho, jací jsou uvnitř. Ale stejně je nám nepříjemné, když ta hodná pracovitá milá kolegyně piští hlasem, ze kterého nám pokaždé vstávají vlasy na hlavě, takže raději utíkáme pracovat, než abysme s ní probírali, jaké bylo její včerejší rande a proč se pán už neozval.

Někdo si s tím hlasem na druhou stranu neláme hlavu vůbec. Ona to společnost nějak skousne. Má být vůči nám přeci tolerantní a posuzovat, jak jsme dobří a slušní lidé. To je přeci důležité. Ne hodnotit nás podle hlasu nebo vůně…

Já jsem nikdy společnost kolem mě nenutila, aby mě vnímala jako ženu, když jsem ještě jako žena nevypadala. To nebyla moje snaha. Chápala jsem, že je to pro lidi kolem mě těžké (protože to tak stejně těžké bylo i pro mě, když jsem měla vnímat člověka jako ženu, který ale jako žena nevypadal) a nedávala jsem jim za zlé, že při pohledu na mě bojovali sami se sebou, se svými předsudky, že mi (často nechtěně) ubližovali tím, co mi řekli. Považovala jsem za důležité vyvinout maximální úsilí k tomu, abych to byla já, koho společnost sama nazve ženou, aniž bych ji k tomu musela nutit. Takový přístup má pro mě tu nejvyšší hodnotu, protože je spontánní a odráží to čisté, jak jsem vnímána. Ne z donucení, ne ze soucitu, ne ze strachu.

„Víš, já mám sice vousy a mluvím hlubokým hlasem, ale oslovuj mě, prosím, „paní“ a říkej mi Terezo, ano?“

A ještě (jak jsem častokrát slyšela) k tomu můžeme přidat vyčítavý tón, mnohdy až útočný.

Jasně, že jsem to zvládla. Ale jednodušší bylo nemuset to zvládat.

Musím se tedy tak trošku (části) této společnosti taky zastat. Je v ní spousta vyděšených, neinformovaných a tápajících lidí, kteří by nás moc rádi přijali jako ženy, ale my na ně útočíme údernými hesly a tvrdíme jim, že jsou homofobní, protože společnost je prostě společnost a všichni jsou v jednom pytli.

„Joo, společnost je prostě zkažená.“

Ne. Společnost není zkažená! Jen to obě strany bereme za špatný konec… Jo, obě. Křičíme po sobě jak kluci na písku, že ten druhý je větší prevít.

Být touto společností, cítila bych se divně a ve snaze někomu neublížit bych se chytala každého slova, které je kolem mě utrouseno, abych se tedy chovala tak, jak „oni“ chtějí. Jenže tím slovem je jeden příkaz za druhým.

„Respektujte je!“, „Přijměte je!“, „Nezraňujte je!“, „Zrušte jim povinnou sterilizaci!“, „Nediskriminujte je!“. A k tomu se přidává zmatek ve spektru pohlaví s různými názvy, ve kterých se už neorientuju ani já, natož Anča z fabriky, která by s ničím jinak neměla problém, ale nikdo jí to nevysvětlil a tímhle „warrior“ tónem jen tak nevysvětlí. Navíc ona se o to ani nezajímá. Je jí to jedno. Jenže se to na ni valí odevšad.

To jen my si myslíme, že musíme celému světu říct, jak to máme těžké.

Čím více na sebe upozorňujeme, tím více na sebe poutáme pozornost a vyvoláváme (mnohdy úplně zbytečně) emoce.

Anča to má taky těžké. Jen o svých těžkostech nemluví, i když ji taky trápí a bolí.

Všichni vykřičme světu, co a jak máme těžké zrovna my.

Vlastně se ani nedivím, že to takhle dopadá. Protože, co vysíláme ke druhým, se nám zase hezky zpátky vrací. Chceme být vzteklí? Chceme být útoční? Tak buďme. A pěkně se tu všichni pokousejme. Já tě kousnu do ruky a ty mě kousneš do ucha.

Tím bych se vrátila k tématu, kterým je hlas, protože je právě jedním z toho všeho, co nutíme (a vlastně proč ne no) tuto společnost přijímat. Ne všichni naši kolegové a lidé kolem nás s tím mají problém. Nevadí jim (?), že na recepci sedí usměvavá milá asistentka s dlouhými krásnými vlasy a očima jak Pocahontas, která na sobě opravdu pracovala a můžeme jí jen závidět, která ale záhy promluví (jinak teda běžně pro ženy atraktivním) hlubokým hlasem Jiřího Pomeje. (To je moje reálná zkušenost. Zatím ovšem ne z recepce, kde by žena s takovým hlasem nejspíš neprošla sítem výběrového řízení, jak jsem psala výše. A pokud prošla, gratuluji jí a obdivuji. Já bych na to s hlasem Jiřího Pomeje neměla odvahu tam sedět.)

Na druhou stranu pokud jste blbé, je jedno, jestli jste nebo nejste transgender. Prostě s vámi nikdo nebude chtít být. Problém však nastává, pokud jste blbé a současně transgender. Protože pak je docela možné, že si to nepřijetí okolím vyloží transgender z úplně jiných důvodů, než jaká je skutečnost a obviňuje společnost z transfobie. „Jistě, že mě nemají rádi. Já jim dám! Tak oni mě budou vyčleňovat, protože nezapadám do jejich společnosti svým pohlavím! Takhle to nenechám.“

Je radost s takovými lidmi pracovat, komunikovat nebo na ně narazit kdekoliv. Nic si nenechají vysvětlit.

U FtM kluků je zrovna hlas jednoduché téma. Je vyřešený prakticky samovolně pár týdnů po začátku užívání testosteronu. Dojde k mutaci a je to. Opačně to bohužel nefunguje, takže na svém hlase některé z nás musí pracovat. Nebo spíš na svém hlase musí pracovat všechny z nás, ale jen některé to považují za důležité nebo si myslí, že je to nemožné.

Takže JE to důležité a JE to možné. Ale to všichni víme už dávno, akorát tomu nepřikládáme důležitost. Tak já bych tímto článkem chtěla právě tu důležitost vyzdvihnout. (A nemůžu za to já, ale hlasová patoložka Wendy LeBorgne.) Není na tom nic divného nebo transgenderového. Na svém hlase pracují i jiní lidé, kteří se do správných těl narodili. O to víc bychom se do toho měli opřít my, pokud jsme do přeměny neskočily ještě před pubertou a blokátory puberty nám hezky zabránily mutaci.

Jak pracovat na svém hlase asi každý, kdo dnes projíždí internet nebo youtube, už pochopil. Někdo se dostal až k poměrně vzácnému hlasovému terapeutovi, což je podle mě ten nejlepší způsob, jak docílit výborného výsledku. Těch je bohužel velmi málo a soustředí se převážně do Prahy. Ani ve většině krajských městech je obvykle nenajdeme.

Odjakživa jsem obdivovala krásné (mužské i ženské) hlasy a mám ráda, jak jej někteří (trans- i netranslidé) dokáží ovládat, jak dokáží příjemně a přirozeně mluvit. Je to slast poslouchat. Často ani nevím, co říkají, jak se soustředím třeba na nádhernou přirozenou zpěvnou ženskou intonaci.

Všichni máme několik hlasů – jeden pro našeho šéfa, naše rodiče, našeho partnera, atd. Přecházíme mezi nimi, někdy podle vůle, někdy nevědomky, abychom vypadali silnější, žádali o ochranu, atd.

Levandulová lingvistika

Existuje také vědní obor, kterému se říká „LGBT linguistics“. (Nebo také „Queer linguistics“ či „Lavender linguistics“). Ta se zabývá rozdíly v řeči mezi jednotlivými skupinami LGBT osob, což by bylo na samostatný článek, ale jednu věc z Queer lingvistiky vypíchnu.

Rozdíl v řeči heterosexuálních a homosexuálních mužů mohou být velmi patrné. Všichni homosexuálové nemluví stejně, jako všichni heterosexuálové nemluví stejně, ale část gayů používá řeč netypickou pro ostatní populaci mužů, čímž se od nich odlišují.

Jak je to ale s lesbičkami? Můžeme rozlišit hlas lesbičky od heterosexuální ženy?

Výzkum říká, že pravděpodobně ne. Existuje několik teorií o tom, proč by to tak mohlo být: Arnold Zwicky ve svém dokumentu z roku 1994 nazvaném Dvě levandule pro lingvisty z roku 1994 říká: „Pro mnoho lesbiček je nejdůležitější identifikace s komunitou žen – zatímco pro mnoho homosexuálů je nejdůležitější distancování se od heterosexuálních mužů.„

To mi přijde zajímavé, jak odlišně lesbičky a gayové vnímají svoji identifikaci.

Pokud toto přenesu na mě osobně z pohledu ženy po přeměně, je pro mě (a vždycky jednoznačně byla) také nejdůležitější identifikace s komunitou žen. Ne s komunitou transžen. Vnímám svou identifikaci podobně a přijde mi to úplně přirozené. Nemůžu za to! 🙂 Proč bych se já, žena, měla identifikovat jako transžena? Co to je „transžena“? Je to žena, která ví, že je ženou. Takže žena. 🙂 Jednoduchý jak facka. Pokud vyloženě netoužíte po slávě díky nálepce „transgender“, tak nevím, proč se tímto termínem označovat. Je to jen společenský konstrukt.

Pěkný dokument „Jazyk levandulí“ o rozdílech v řeči homosexuálů natočila ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/215562210900020-jazyk-levanduli/

Mimo jiné se v něm říká, že pokud se holčičky a kluci rodí se stejným hlasovým ústrojím, které u chlapců změní až puberta, pak bychom všichni v dětském věku přeci měli mluvit stejně. Ale nemluvíme. Umíme často rozlišit, jestli mluví dívka nebo chlapec. Způsob řeči tedy není vrozený, ale získaný. My se v tomto učíme, jak být dívkou a jak být chlapcem. Rodíme se s akusticko-fonačním reflexem, tzn. co slyšíme, to napodobujeme. Takže to začneme přijímat, protože cítíme potřebu identifikace spojení s danou skupinou.

Co poudala koučka Wendy

Nedávno mi Honza ukázal na youtube přednášku Wendy LeBorgne v angličtině, kterou pouštěl svým studentům a zmínil, že Wendy ve videu říká, že frekvence ženského hlasu se v USA za posledních padesát let snížila. Ve snaze vyrovnat se úspěšným mužům. To mi přišlo zajímavé. Namotivoval mě Honzík dobře. To on umí.

Já si pak celou tu přednášku nezaměřenou na transgender téma poslechla a kromě této zajímavé informace bych se tu chtěla podělit ještě o něco zásadního, co se hlasu týče. Vy si tu přednášku a Wendy hlas v angličtině můžete poslechnout taky. Odkaz dávám na konec tohoto článku.

Tak tento odstavec níže už neplatí. Rozhodla jsem se audiokomentář vystřihnout, takže zůstal jen závěrečný bonus. 🙂 Přednášku si lze tedy jen hezky přečíst. 🙂

Moc se mi to pojetí líbí a protože je tento článek o hlase a já už strašně dlouho žádné video nenatočila, rozhodla jsem se, že část tohoto článku i přečtu a přidám svůj audiokomentář + amatérskou vizualizaci pro ty, kterým se to nechce číst. 🙂 (Teda, pokud jste to dočetli až sem, tak to asi číst chcete. Takže máte teď dvě možnosti: Buď to dočtete nebo si následující část rovnou pustíte na youtube tady.)

Když prostě jsou chvíle, kdy se video sledovat nedá. Třeba já si v práci pouštět videa nemůžu. Nebo v čekárně u doktora, v posteli vedle usínajícího partnera, ve frontě na poště (a ta je vždycky dlooouhá!)… Ale číst můžu vždycky. Čtením totiž nevzniká zvuk. 🙂 Tak jestli chcete slyšet nějaký ten zvuk, který jsem vytvořila já, je tu dnes i tato možnost. 🙂

Uvědomuji si, že tvář bez hlasu je stejně nekompletní podobou člověka, jako hlas bez tváře. Přesto chci v tomto videu zůstat v ústraní.

Wendy to má natrénované, to je jasné. 🙂 Mluví příjemným krásně ženským hlasem v tónech, mění intonaci tak, aby zaujala posluchače, nespěchá (někdy je to tedy na mě až moc šnečí), usmívá se v hlase i ve tváři, ale hlavně nám předává něco důležitého. A já vám to teď předám od ní. Proto tady taky těch pár večerů sedím a ťukám do klávesnice.

Ještě bych chtěla říct, že tohle se netýká jen translidí, ale úplně všech, protože všichni používáme svůj hlas. Holky, kluci, profíci, zedníci i balíci, kteří by klidně balíky být nemuseli, kdyby se aspoň zamysleli nad tím, co říkají a hlavně jak to říkají.

„Většina z nás nerada poslouchá svůj hlas. [Protože jsme zvyklí slyšet svůj vlastní hlas skrze kosti, díky čemuž zní hlouběji.] Už se vám určitě mnohokrát stalo, že jste s někým mluvili po telefonu, ale když jste ho pak viděli na vlastní oči, představovali jste si ho jinak. Každý z nás si totiž dělá o člověku obrázek na základě jeho hlasu. Váš hlas je jako otisk prstu nebo tvar vašeho obličeje. Je jedinečný a autentický. Ať už jste čerstvě dostudovaný student nebo profesionál živící se hlasem, váš hlas je vaší vizitkou – nejdůležitější částí vaší osobní značky.

Budeme-li o tom přemýšlet v rovinách marketingu, když vytváříme nové logo, všechny ty použité barvy, fonty a obrázky mají za cíl vyvolat určité emoce, zasáhnout určitý cíl. A pokud se k tomu cíli nedostaneme, vracíme se zase zpátky a logo předěláváme, dokud požadovaných emocí a svého cíle nedosáhneme.

Použijeme-li tuto představu jako paralelu na svou osobní značku, hlas je vaší nejdůležitější částí, neboť určuje, jak vás díky němu lidé vnímají. Osobní značkou je přesně to, co si o vás lidé říkají, když opustíte místnost.

Jaké jsou tedy základní části vašeho hlasu?

Jako hlasová patoložka s dvacetiletou praxí musím říct, že vím, co je u mých klientů – profesionálních řečníků – nejdůležitější. Nejde ani tak totiž o to, co říkáte, ale jak to říkáte. Znám spoustu hlasových koučů, kteří kladou důraz na intonaci nebo podobné věci, ale skutečnost je taková, že váš hlas je tvořen kombinací hned několika vlastností.

Podívejme se na ně. Je jich pět. (Pozn.: Já jsem si vytvořila svoji vlastní názornou ukázku.)

Intenzita je něco, co můžeme měřit. Měříme ji v decibelech a jejím výsledkem je hlasitost. Víme také, kde se nachází komfortní hranice intenzity. Pokud použiji jednoduchou větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“, změnou intenzity mohu dosáhnout toho, že je má věta vnímána agresivně, asertivně nebo například (při sportovních utkáních) i nadšeně. Intenzitou klademe důraz a přispívá k výsledné celkové myšlence. Když tu větu řekneme bez důrazu, budeme vnímáni jako plaší či nejistí.

Druhou vlastností je intonace (nebo také modulace a spadá sem také artikulace). Jen těžko si dovedeme představit písničku, která je od začátku do konce jen v jednom tónu v jedné notě. To by bylo pěkně nudné, že? Takže právě vzorec řeči je to, co činí řeč zajímavou. Máme tu dva extrémy: prvním je abnormálně zpěvná řeč s intonací nahoru a dolu neustále za sebou. Je to jako když mluvíte k dvouletému dítěti. Takový řečník bývá vnímán jako méně inteligentní. A pak tu máme opačný extrém: když řečník absolutně nemění tempo ani intonaci. Jeho řeč se pak stává nudnou a nezajímavou. V poslední době je moderní zakončovat věty zvyšující se intonací, jakoby tam byl otazník. Tím se vyhýbáme zodpovědnosti, protože jsme vnímáni jako nejistí v tom, co říkáme.

Třetí vlastností hlasu je tempo. Určuje, jak rychle nebo pomalu mluvíme. Průměrné vhodné tempo řeči při prezentaci je něco mezi 162 – 175 slovy za minutu. Doufám, že spadám do tohoto limitu. 🙂 Neměřila jsem si svoji rychlost. Průměrné tempo řeči je velmi důležité. Když mluvíme příliš pomalu, můžeme být vnímáni povýšeně. Můžeme ale pomalé tempo použít, když potřebujeme zaujmout posluchače. Řekneme-li větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“ pomalým tempem, bude to znít zajímavěji.

[Pozn.: Musím se přiznat, že jsem to nevydržela a spočítala si počet slov v náhodném minutovém úseku. Zjistila jsem, že jsem toto video namluvila pomaleji. Jsem prostě šnek. Nikam jsem nespěchala a trošku jsem to s tím zpomalením přehnala, takže počet slov za minutu je v tomto videu 129, což je vážně málo a příště tedy nejspíš zrychlím. To je totiž poprvé, co jsem se snažila nemluvit do videa příliš rychle, tím jak toho mám hodně na srdci. 🙂 ]

Čtvrtou vlastností je frekvence. Frekvenci měříme v herzech a my už víme, že se liší v hlase mužů, žen a dětí. Víme také, jaká frekvence je pro každého z nás příjemná. Když bude můj hlas znít příliš vysoko (předvádí vysokým hlasem: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“), je to typické pro ženy s vysokým hlasem, které jsou obecně vnímány jako mladé a také méně inteligentní. Pokud žena frekvenci hlasu sníží a řekne tuto větu hlubším hlasem, je vnímána jako autoritativní. Pokud k tomu přidá ještě intenzitu, je to už agresivní prvek. Zajímavé je, že po roce 1960 začala v USA klesat frekvence ženského hlasu. To proto, že ženy sedí v kancelářích vedle svých mužských kolegů a potřebují se dostat na jejich úroveň. Protože víme, že muži s hlubšími hlasy vydělávají více peněz, otcové s hlubšími hlasy mají více dětí a uplatňují se na vyšších pozicích. A to neplatí jen pro lidi. Totéž lze pozorovat také ve zvířecí říši. Tedy kromě toho, že zvířecí samci vydělávají více peněz. 🙂 Ale samci s hlubšími hlasy bývají častěji vedoucí tlupy nebo smečky a mají také více potomků. Takže frekvence je důležitá.

Pátou vlastností našeho hlasu je kvalita. Kvalita hlasu může být v rozsahu od krásně čistého hlasu až po nepříjemný chrapot. Někteří mí klienti nemají úplně dokonalý hlas, ale určitý druh chrapotu dělá jejich hlas zajímavějším. Často teď slýchávám, jak ženy hovoří hlubším chrapotem („Potřebuji, abys to udělal dnes!“). Je to typické pro vyšší střední třídu bělošek a je takovým sociálně-kulturním fenoménem, za který můžeme poděkovat také rodině Kardashianů.

Máme dnes už k dispozici tzv. hlasovou biometrii, takže když zavoláte na personální a představíte se třeba takhle hlubším chrapotem („Dobrý den, já jsem Wendy“), proženou můj hlas algoritmem a zjistí, že můj hlas není příjemný. Dost možná mě ani nepozvou na pohovor.

(A teď nepřijde žádná placená vsuvka podporovaná firmou Phonexia. 🙂 Tato informace přišla až po napsání článku, ale byla tak zajímavá a hodila se mi do krámu, že ji sem vložím:

V Česku tuto hlasovou biometrii máme už také – v prvních pilotních projektech několika bank, pojišťoven a HR oddělení. Tato biometrie se jmenuje Voice Verify a je postavená na technologii Deep Embeddings, kterou jako první na světě vyvinula právě brněnská firma Phonexia v roce 2018.

Tvrdí, že tato hlasová biometrie je spolehlivá jako otisk prstu, takže během tří sekund (!) rozpozná majitele lidského hlasu, i kdyby imitoval jiný hlas. Takže jak to bude probíhat v praxi je pro mě stále překvapením. Čili by se mělo stát, že pan Novák volající do banky vždy mužským hlasem po přeměně zavolá už ženským a tato hlasová biometrie ho stále identifikuje jako téhož člověka… Což bych teda chtěla vidět.

Každopádně já nakonec zvědavě firmu Phonexia kontaktovala se svými dotazy a dostala odpověď, o které se zmiňuji právě ve druhé polovině mého audiokomentáře výše. Trochu mě vyděsilo, že technik této firmy tvrdí, že poznají hlas téhož člověka i po intenzivní hlasové terapii. Jakože nás nějaká umělá inteligence dokáže prostě takhle snadno vyoutovat během 3 sekund? To se mi nelíbí a nechce se mi tomu věřit.)

Takže těchto pět vlastností tvoří váš hlas, vaši hlasovou osobní značku.

Použijeme-li teď naši větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“ v souvislosti s blížícím se Valentýnem, aby tato věta zněla u žen svůdně, musí trochu snížit intenzitu, rozvlnit intonaci, zpomalit tempo, trošku snížit frekvenci a nechraptit: (řečeno svůdně: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“).

Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát „vokální atleti“, kteří tímto tréninkem zlepší svoji osobní značku.“

Já vím, všichni toho máme načteného a nakoukaného z youtube. Teorie máme v hlavě dost. Přesto jsem si tu chtěla tuhle „vokální květenu“ uložit, aby mi pokaždé připomínala, jak důležitý je hlas a jeho pět parametrů. A taky, že vyšší frekvence hlasu, kterou si měříme aplikacemi a snažíme se mít ji v ženských hodnotách, je sama o sobě jen jednou osamocenou částí ze vzájemně propletených kapitol, která bez těch ostatních nikdy nevytvoří hezký příběh, tedy hlas, jako celek. Takový, jaký mají některé ženy už od narození úplně automaticky bez jakéhokoliv přičinění, čímž chci říct, že byste si měly, milé dámy, vážit toho, co máte. (Ale to vy si vážíte, já vím.)

Je pravda, že hlasy některých žen po přeměně (nebo už během ní), které znám, jsou tak famózní, že se vyrovnají ženskosti hlasů žen, které nikdy s hlasem cvičit nepotřebovaly. To jsou šťastné ženy.

Každopádně vám úplně všem (trans- i netrans 🙂 přeji, aby váš hlas kvetl tak hezky, jako na této větévce, a lidem kolem vás „voněl“.

Nutit přijímat společnost naše „nevonící hlasy“ je stejné, jako nutit ji přijímat jiné nepříjemné věci. Společnost se sice na náš neustávající nátlak možná jednou naučí tvrdit, že jí ten „nevonící hlas“ voní, ale bude to vynucené a nepřirozené. Chceme to opravdu takto?

————

Zdroj textu: video Vocal Branding™, Wendy LeBorgne

Záměrně jsem dala do titulku slovo „transgender“.

To je dneska IN.

Co je transgender, to lidi chtějí.

„Čím míň transgender, tím větší nuda,“ jak jsem se mohla dočíst v jednom z komentářů pod článkem „I misionářská poloha může být zábavná„. (Pro rýpaly: Článek mi mimochodem nepřinesl žádné nové informace a to, že jsem si ten článek přečetla neznamená, že by pro mě misionářská poloha až dosud nebyla zábavná. Je jedna z mých nejoblíbenějších. Jen mě zajímalo, jakým způsobem redaktor zezábavnil misionářskou polohu ještě víc, než je. 🙂

Pan Červinka měl ale pravdu. Já něco takového ani neočekávala, ale článek o misionářské poloze nebyl vůbec transgender! A takové články nikoho nezajímají.

Tohle přesně vystihuje dnešní dobu.

Nastala „doba hladová“ po transgenderech. Ale současně pro někoho taky „doba otrávená“.

V největší světové databance obrázků na internetu vypisují pro fotografy pět nejžhavějších témat, po kterých je obrovská poptávka, ale nízká nabídka. Na prvním místě ze všech nejžádanějších jsou fotky s tématikou „transgender“. Všichni je potřebují, ale nejsou. (Kdo by se taky mimo transaktivistů nebo osob toužících po věčné slávě dobrovolně fotil? Ale jestli si chce nějaký fotograf vydělat, ať řekne kamarádovi, vezme s sebou pár věcí ze šatníku svojí ženy a můžou vyrazit ven fotit modelové situace chlapů v sukních. To budou ty pravé „echt transgender“ fotky, které svět hledá.)

To je takový pech, když se někde objeví holka jako lusk a prohlásí, že je transwoman. Za prvé jí to nikdo nevěří a za druhé tohle nikdo vidět nechce. Ženu. Těch je všude dost. A co jako? Absolutně žádný náznak mužnosti. To neplatí! My chceme vidět pořádný transky! (To slovo je fakt nepěkné.)

Bulvár, společnost… všichni chceme obludky. Čím víc obludka, tím víc máme dobrý superpocit, že zrovna my, necis- i cislidé, nevyčníváme. Zato ona vyčnívá. „Koukněte se na ni! Senzace! Odpad! Hrůza!“

Čím víc obludka, tím víc nás to pobuřuje. Ukazujeme, diskutujeme, diskriminujeme.

Čím víc transgender, tím víc vzrůšo! A taky víc hluku a vášní.

Čím víc vášní, tím víc diskriminace a tím hůř se pak transgender cítí. A to chceme! Ať trpí! Dělá nám to dobře. On trpí, my ne. My máme naštěstí svůj klidný život.

A čím hůř se ten transgender cítí, tím víc poukazuje na to, jak ho tahle společnost diskriminuje.

Nějak se nám to zacyklilo a stále se to stupňuje.

Čím víc se ozývají odpůrci, tím víc transgender lidé. Čím víc transgener lidé, tím víc odpůrci.

Čím víc se transgender témata probírají, tím víc mám chuť se k nim přestat hlásit a tím víc mlžím. Nemám zájem, díky.

Co? Transgender? Joo jasně, znám taky nějakého. Takže jsem IN.

A dobrý, tyjo.

Fajn kluk je to teď.

Jsem dostatečně tolerantní?

Díky. Uf, už jsem se bála, že bych byla za homofobku nebo transfobku.

Je dobré znát aspoň nějakého transgendera. Znamená to, že jste tolerantní.

Asi jako když si v USA bílé matky alibistky berou černoušky sirotky jen proto, aby ukázaly, jak jsou tolerantní.

Kdykoliv potkám krásnou holku, která mi sama prozradí, že je po přeměně, nepřemýšlím o ní nijak jinak, než jako o ženě. Dokud mi tedy ona sama nezačne opakovaně vštěpovat do hlavy, že ona žena není, protože je transženou. Má to taky leckde napsané přeci. Nevšmila jsem si toho snad? Je to její právo, které respektuji a přijímám. Co víc mám ještě udělat?

Omlouvám se tímto všem transženám, že vás vnímám jako ženy.

Přiznávám, že se prostě často ztrácím v tom, co mám říkat, jak se k vám mám chovat a co si mám o vás myslet.

Budu respektovat jakoukoliv vaši identitu, jen mě omluvte, pokud vás budu považovat za ženu, když jako žena (a mnohdy krásná žena) vypadáte. Nevím a nemohu vědět, jak moc zrovna vy chcete být ženami a jak moc transženami, nebo včera ženami, dnes muži (bigender), nebo někde uprostřed (non-binární). Toto si určujete vy a jedině vy. Ne já ani tato společnost.

A to v tom tápu já, která si přeměnou prošla a poznala stovky holek i kluků před přeměnou, v přeměně i (několik (třeba i desítek) let) po ní.

Co má pak dělat někdo, kdo o tom neví vůbec nic? Na koho se sypou články o transgenderech ze všech stran?

Jsi dost transgender? Tak to se nudit nebudeš. Ale to je přesně to, co chceš. Být „jenom“ ženou je nudaaaaa.

A po pravdě – jelikož jsem si přeměnou prošla, tak mi bylo dovoleno poznat motivaci veřejných coming-outů i jiných holek – neznám příjemnější kompliment, než když někomu spadne čelist a řekne takové hezké holce: „Tyyyjo! Ty žes byla chlap? Taková kočka!?„

To zahřeje.

To potěší.

To zvedne sebevědomí.

Někomu to stojí za to i přes ty davy hejterů a nenávistných komentářů nebo dokonce probírání v bulváru. Já to chápu.

Jak by taky ne. Každou ženu potěší, když jí kdokoliv složí kompliment na její krásu.

Na její vlasy, na její prsa, na její tvářičku nebo postavu. Když budu „jenom“ žena, není to ono. Není to tak hromadné a masové.

Jak být slavná?

Stačí říct, že jsem transgender. Ať už jím jste nebo ne.

Nikdo vám to neuvěří, ale všichni z toho budou paf. 🙂

Můžete tak zažít spoustu legrace. Nebo taky dostat trošku na budku.

Zatímco společnost prahne po transkách a dokonalé ženy po přeměně nikoho nezajímají, já se ráda podívám na hezkou ženu. Nerozlišuju u toho, zda je po přeměně nebo se tak narodila, jelikož všichni jsme ze stejného základu (jak jsem psala v předchozím článku).

Koukala jsem, jak Jan Kraus nemohl ve své show rozdýchat, že jeho host Péťa Nitka byla mužem.

Pokud bulvár napíše k fotce Andreji Pejić, Ivany Talackové nebo Petry Nitky titulek „Neuvěříte, že se narodila jako muž!„, tak je to sice moc hezká a velká poklona pro takovou ženu, ale taky je to absolutní nesmysl, protože ty ženy se nikdy jako muž nenarodily. O takové poklony já nestojím.

V tom právě tkví zkreslené vnímání transžen touto společností.

Tuto společnost ale netvoří jakési neurčité bytosti (tzv. „oni“ nebo „ti druzí“), ale my. My všichni jsme tato společnost. Stejně, jako když vyjedu před Vánoci nakupovat do Globusu a stojím v kolonách, ve kterých si stěžuju, že se nehýbou. To je tak absurdní. Já tvořím tu kolonu! 🙂 My všichni, co tu jsme v té koloně a stěžujeme si, jsme přesně ta kolona, na kterou si stěžujeme. Nikoli „ti druzí„.

Zdroj článku: idnes.cz

Správná transgender žena má vypadat aspoň trošku jako chlap! Prostě musí! Jinak to nestojí ani za řeč.

Je tento článek dost transgender?

Je tento blog dost transgender?

A jak moc transgender se rozhodnete být vy?