Trápení dívek v Čechách
Vždycky jsem si myslela, že maskulinitu naší tváře řešíme jenom my, protože žádné jiné ženy ji maskulinní mít prostě nemohou. Alespoň ne ve formě, na kterou si lze stěžovat. Celou tu dobu od začátku přeměny v roce 2012 jsem byla přesvědčená o tom, že ostatní holky něco takového neřeší, protože ony přece vědí, že jsou od narození ženami. To jen my jsme ty chudinky, co si mají na co stěžovat…
Ony jen řeší, že jim něco nesluší, myslí si, že nemají hezkou postavu, hezkou tvář, dostatečně velká prsa, pořád něco, ale narozdíl od nás nemají to „postižení“ (tu životní esenci, která způsobuje naše pokřivené vnímání reality), kterým trpíme my – že vše špatné a mužské, co je na nás, je způsobeno naší minulostí v mužském těle. To ta za to může! Ta minulost! Testosteron! Puberta! Pitomá porucha identity. „Kdyby nebyla, netrápila bych se.“
„Kdybych se jako holka narodila, bylo by všechno jinak!“
Jak kdybych se slyšela…
Ale bylo by všechno jinak? To, že se dívka narodí do dívčího těla je automaticky zárukou, že bude spokojená se svým tělem? Že ho bude považovat za dostatečně ženské? Že nebude mít pocit, že její tvář nebo tělo je příliš maskulinní?
A co když i krásné dívky si mohou myslet, že mají maskulinní tvář!? Přečtěte si příspěvek mé kamarádky Páji, na který jsem nedávno narazila a který byl pro mě velkým překvapením. Po přečtení jsem změnila můj pohled i na mě samotnou.
Já jsem Páje cítila potřebu říct, jak žensky ji vnímám, a že mě překvapilo subjektivní vnímání její tváře. I vy díky její fotce můžete posoudit, jak vypadá Pájou vnímaná maskulinní tvář. Není to absurdní? Vtipné na tom je, že jsem Páju vůbec nikdy absolutně ani v jedinou vteřinu nevnímala tak, jak se popisuje! Hádala bych se s ní, že je to jen v její hlavě. (A tím pádem nejsou zase ty naše obavy jen v našich hlavách?) Vnímala jsem ji a stále vnímám jako krásnou, milou, veselou, ženskou a inteligentní ženu a nikdo to nemůže změnit. Nikdy by mě nenapadlo, že ji trápilo to, co popisuje. Myslím, že dospěla k moc hezkému a důležitému závěru, který bych přála úplně každé ženě, která má pochybnosti o své kráse. ♥ Její slova jsem chtěla poslat dál a proto je tu teď tento článek. 🙂
Dostala jsem od ní tuto nečekanou odpověď:
„Právě na tu mezeru mezi tím, jak nás vnímají ostatní, a jak vnímáme sami sebe, narážím dost často! Je to zajímavý. Děkuju, Terko! Alespoň se navzájem vnímáme stejně!“
Nečekanou proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě Pája vnímá stejně žensky, jako já ji! Mě, která vlastně nikdy nikomu nevěří, když mi to říkají. Lidé, kteří mě znají z minulosti pro mě nejsou objektivní, ani kdyby to upřímně mysleli, a lidé (jako i Pája), kteří mě znají už jen jako Terezu, mi to jistojistě říkají jen proto, aby mě jako ženu neurazili. A co hůř. Jsou dny, kdy je dokonce podezřívám, že to všichni (prostě všichni!) o mně vědí, poznají to na mně, ale jsou natolik taktní, že mi nechtějí ublížit. Včetně mého Honzy, který už přes dva roky rozhodně komplimenty ani láskou ke mně a obdivu k mé ženskosti nešetří. Občas zapomínám být podezřívavá a jsou chvilky, kdy si jeho krásná slova o mé ženskosti beru opravdu k srdci a věřím mu je. Někdy mě dokáže přesvědčit! Dokonce tu ženskost chvílemi i vidím v zrcadle. (Ale to přejde! 🙂 ) Jsou to moc příjemné chvilky, které zná asi každá žena. Když se vedle svého muže cítí dobře, sebevědomě a krásná, je to to nejúžasnější afrodiziakum! A smekám před každým mužem, který tahle kouzla se svou ženou dokáže.
S Pájou se známe osobně a chápu, stejně jako všichni lidé, kteří ji znají, že si své sebevědomí snižovala zbytečně. To přeci jen já mám právo si o své tváři myslet, že je maskulinní! 🙂
Všechny se stále učíme najít tu správnou polohu mezi přílišnou nafrněností a uťápnutým sebevědomím. Mohly bychom si ale přeci jen aspoň občas uvědomit, že všechny jsme krásné! 🙂 Je na čase zase si zahrát moji oblíbenou Hru na krásnou. Co když všechno to špatné, co si o svém vzhledu myslíte, je jen výplod vaší fantazie?
8 Comments
Martina
Jéé, tak takhle „neženskou“ tvář bych chtěla řešit !!!
I když – já ji chápu. Až na pár jedinců kteří jsou suverénní vždy a všude každá o sobě občas pochybujeme. A někdo často a hodně. Jestli je to objektivní nebo ne, to pro duši uvnitř není podstatné.
Ano, z fotky se sice dá vyčíst nějaká nedokonalost, ale dá to hodně práce. Jenže celkový dojem z její tváře je úžasný. Líbí se mi že Pája, i když sama na sobě nedokonalost najde, dokáže milovat sama sebe, taková jaká je. A to její vysvětlení že to vše má po skvělých lidech, to se mi líbí moc.
Já tedy bohužel na sobě nacházím těch nedokonalostí mnohem víc. Objektivně samozřejmě. Ale také se snažím vidět něco hezkého. Třeba v tramvaji nebo ve vlaku se dívám a vidím – hele tahle žena má ještě větší nos než já, a jak jí to sluší. A tahle má bradu jako já. Trochu to pomáhá ;-). No tedy nejvíc mi paradoxně pomáhá COVID. To ježdění v roušce prostě miluji! Takhle ve mě vidí ženu spousta lidí. Vlastně asi všichni. A to jsem ještě nezačala s HRT!
Takže já se snažím. Jen chápu ostatní holky v naší situaci – naše výchozí pozice je jinde než holek od narození. Jen se nesmíme cítit že jsme oběť. Nejsme. Naopak, máme velké štěstí že nakonec, po mnoha težkostech můžeme být tím čím jsme uvnitř. Líbí se mi na Terce že umí šířit dobrou náladu a dívat se na svět vesele. To pomáhá.
Přidávám se – hledejte na sobě krásné věci. Fakt tam jsou.
Tereza
Přesně tak. Je to strašně vtipný, jak ta rouška přes pusu dokáže divy s naším sebevědomím. (Řekla bych, že se sebevědomím kohokoliv.) Prostě se za ni schováš a je to. Přemýšlela jsem, jak ten přehnusný „koráč“ vlastně mohl paradoxně leckomu začínajícímu s přeměnou pomoct!
Na druhou stranu třeba mně je líto, že jsem se musela za rouškou schovávat. Člověk tu roky na sobě maká a pak to celé musí zakrýt! 😀 Pryč byla najednou ta radost z toho, kdy mě prodavačka oslovila „paní“, aniž bych na sobě měla roušku. Tak nějak to má pro mě potom větší hodnotu. Ale chápu, že rouška může být i fajn.
A taky to není jen a pouze o naší tváři. Důležité je, co vyzařujeme. Tvář je jen kousek toho všeho. Když budu mít tvářičku jak superbohyně, ale chovat se jako dřevorubec, tak mě okolí prostě bude vnímat jako dřevorubce! Dřevorubce s hezkou něžnou tvářičkou! 😀 😀 😀
Martina
Už se těším až budu také tak daleko, že mi bude líto schovávat se za rouškou! Zatím si ji užívám. Všude. Protože s rouškou si mě nikdo nesplete.
Cítím se jistější, nebojím se že mě někdo odhalí, nebo bude považovat za něco divného. Takže to přispívá k tomu že se chovám víc žensky, víc sebejistě. Méně o sobě pochybuji. A budu doufat že mi to zůstane i potom ve světě bez roušky.
Máš pravdu, chování je vlastně důležitější než tvář. Podle toho se většina lidí řídí když si lidi škatulkuje. Jenže maskulinní vzhled vede k nižšímu sebevědomí, a opatrnému, neženskému chování. Nezbývá tedy něž se odhodlat a ten bludný kruh přetrhnout. Chovat se žensky, přirozeně sebevědomě, nebát se. A tím zkrásnět. Jen je škoda že je snadné tohle napsat, a o něco težší se tím řídit. Ale zkouším to a budu to zkoušet tak dlouho, až se to stane přirozeností. 😉
Tereza
To je fakt. Je to takový paradox. Čím více jsme nepřirozeně žensky opatrné, tím více je naše chování neženské. A také zase na druhou stranu čím více vyvíjíme snahu chovat se žensky, tím větší je tu riziko, že to přeženeme.
Žena si je (obvykle) jistá tím, že je ženou. Není z ní cítit to, kvůli čemu bychom ji za ženu neměli považovat. Je ženou právě svojí přirozeností. Kdežto my tu nejistotu přímo vyzařujeme!
Ale neboj. Je to otázka času. Pěkně krůček po krůčku, den po dni a najednou si z ničeho nic všimneš, že už jsi z toho bludného kruhu dávno pryč. 🙂
Martina
Ahojky, psala jsem odpověď už včera, ale asi se to neuložilo. Samo ;-). Takže druhý pokus:
Myslím že to nepřeženu, spíš mám asi opačný problém, že všechno dělám dostpomalu. Ale líbí se mi Tvoje hra na krásnou, a začnu ji hrát. Pomalu končí doba roušek, takže budu potřebovat vidět se krásnější než jsem. O dost 🙂
Děkuji, já vím že jednou to bude krásné. Vlastně ne, krásné je to už teď – už teď se mi dýchá lehčeji, jsem uvnitř v klidu a pohodě. A jednou to bude nádherné.
Tereza
Někdy si tak říkám, co by Pája asi říkala a jak by o své tváři uvažovala, kdyby se narodila do mužského těla a přesně tuhle tvář měla teď. To by byla hotová katastrofa! Takhle holt musí přijmout svoji ženskost, ať chce nebo nechce a nemůže se vymlouvat na svoji minulost. 🙂 Co to zkusit taky? 😉
Kristina
Pája to má těžké a takových případů jako je ona (různého stupně) jsou mraky. Vezmi si třeba anorektičky, které jsou kost a kůže ale při pohledu do zrcadla si pořád připadají tlusté. V tomhle je lidský mozek nevyzpytatelný a když to přesáhne jistou hranici, je lepší vyhledat odborníka.
U Tebe Terez bych spíš použila princip Occamovy břitvy, který se dá interpretovat takto: „Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.“ Pokud s Tebou Honza je i nadále a vyjadřuje Ti lásku, tak nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se mu opravdu líbíš a má Tě rád. Tak prosím ségra už prestaň vyšilovat 😉 🙂 🙂
Sama jsem poznala štěstí, když Ti muž vyjadřuje lásku a jsi pro něj žádoucí. Až Pája někoho takového najde, tak se taky přestane řešit. Nebo jí to alespoň hodně zvedne sebevědomí, jako se to stalo mě. 🙂
Tereza
To máš tedy pravdu, Kristin, s tím záhadným fungováním lidského mozku. 🙂
A to víš, že když Ti někdo dva roky pořád dokola opakuje, že jsi krásná a ještě Ti to taky dokazuje, tak už Tě pak přestane bavit tomu nevěřit. 😀
A Pája má přítele už dlouho. 🙂 Přesto z ní vypadl tenhle post! Což bylo překvápko pro všechny. A teď ho navíc musíte číst i vy tady! 😀