Víte, že jste jedinečné?

Tak si dáme po dloooouhatánské době pár fotek. Ať pořád nečteme jenom ta písmenka. Vzpomněla jsem si totiž, jak moc mám ráda, když k někomu přijdu na blog a má tam své vlastní záběry všeho možného, díky nimž se můžu dívat na svět jeho očima. Tohle tedy není všechno možné, ale jsou to fotky z mých loňských říjnových toulek v jednom chladném večeru, takže jen takové obrázkové nálady, které jsem si schovala „na potom“, abych si u nich vždycky vzpomněla, že jsou na světě vždycky lidé, kteří umí studenou dlaň moc pěkně zahřát.

V trávě

A zase mé oblíbené:

„Miláčku, ztrať se

sejdem se v sovách

odraz se o pražce

sám jsem je odminoval.

Miláčku! Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.

Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.“

Tohle je to nebe za dráty.

Jaké to je ztratit se jenom zčásti?

Studené říjnové šmouhy a zima na spadnutí.

Ta zima, která nakonec zimou skoro nebyla, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli…

Jedna objímací pod rovnoběžkami

Říjnové jablíčko u cesty. Se nám nějak rozvyprávělo. 🙂

A tohle mi přišlo dnes do schránky, takže jsem to vyfotila a dala to hned sem. 🙂

Chtěla jsem jen, abyste to věděly. Že jste jedinečné, i když si myslíte, že ne. Že dokážete víc, než si umíte představit. Ale ta změna nemůže začít nikde jinde, než ve vás…

Nikdy před přeměnou ani na začátku během ní jsem si nemyslela, že takové fotky jednou vzniknou. Neměla jsem tehdy ani ponětí, co všechno úžasného mě čeká. Tak ať je přeměna plná příjemných překvapení i u vás a budete-li mít chuť to někdy vzdát, vzpomeňte si, co vám to toho 11. března psala ta Tereza o tom, že to nejlepší ještě přijde. 😉