Zakleté princezny 1. – Slečna s obrázky

 

 

Ahoj, chtěla bych se možná na něco zeptat, či si jen popovídat. Jediné co jsem před třičtvrtě rokem zvládla díky svým depresím a kamarádovi, který po vyslechnutí mého života prohlásil: A proč do toho nejdeš, když po tom tak toužíš? Na tuto otázku jsem neměla odpověď a hned co jsem dorazila domů, tak jsem si vyhledala prakticky už v panice z toho, že se jednou zabiju, díky tomu první doktorku, co vyhovovala jedné jediné věci a to že měla zaměření (krom klasické sexuologie a psychologie) tak i na transsexualitu. Netuším jestli ti to jméno něco říká nebo o něm slyšíš od mne poprvé ale je to celkem jedno. Po vyčkání 3 měsíčního období kdy měla volný prostor jsem odvážila a šla za školu, odjela 150 km od školy a domova. A doma se vymluvila na to že jsem byla venku s kamarády… No které v okolí svého bydliště žádné nemám.

 

První dojem od ní byl velice chladný, nehledě na to, že když o tom člověk čte a vyhledává informace, mnohdy ví každou píď. Jakmile začala mluvit o tom co mne čeká, tak jsem ji v půlce zastavila a dořekla prakticky zbytek za ní. Na RLT jsme se dohodly, že začne začátkem školního roku na vysoké škole, který mi začína 21.9. Hormonů se v lepším případě dočkám okolo listopadu. To záleží na endokrinologii a denzytometrii.

 

Má mysl je neutuchající houbou po informacích a tok myšlenek je tak rychlý, že jsem psala maturitní slohovou práci na dvakrát protože jedná úvaha obsahovala místo určito tématu asi 30 okolních, tak další jen 4 navíc, které byly úzce spjaté spolu, touha po nesmrtelnosti, připletla se k tomu úvaha o sebevraždách, depresích o životě a smrti. Další věcí, z které mám strach, když dojde k větší vnímavosti emocí, bude to se mnou už hodně těžké vydržet, když již dnes jsem strašně náladová.

 

Dalším bude úbytek svalů, nad tímto přemýšlím trošku jinak, jelikož spíše vypadám jako anorektička ve vrchní části těla (spodní část žeber, ruce jdou nádherně vidět stavba kostí), jediné kde aspoň něco zakrývá mou kostnatou postavu, je oblast, kde by mělo být poprsí. Je zde nesformovaná tkáň (nejedná se o svalstvo) a ve spodní části těla mám uložený „tuk“, no moc tuku nemám, ale asi tak jednou týdně mne zastaví člověk s otázkou, jestli jsem kluk nebo holka. Takže RLT by mělo být celkem jednoduché. Celkem, mám šíleného kamaráda (crossdresser – to co chci udělat já by nikdy neudělal a odmítá to) ale prostě dostal nápad, půčil mi něco na sebe a vytáhl mne ven. Celkem zvláštní, že se nikdo nedíval se skepsí v obličeji. Ale o to více mi hlavě běžela otázka: Doufám, že se mi nikdo nebude vysmívat. Což bylo nejtěžší v mém útlem věku, kdy mne spoluvrstevníci specifikovali jako teplouše, buzeranta, a to již od první třídy a vleklo se to se mnou až do dnes.

 

Pracuji brigádně. Tak dnes po mém měste koluje to, že na mém pracovišti pracuje gay… díky této ráně pod pás jsem se otočila skoro o 180° a přišla jsem o své pěstěné nehty (nebyly dlouhé, ale takové prostě takové pěnkné decentní, přestala jsem pár dní vytahovat intonanci hlasu a začala mluvit tak jak bych asi měla v případě, že bych byla „normální“, no nevědomě jsem ji opět zvedala spíše podvědomě, ale kdykoli jsem promluvila hlubším hlasem, nikdo mi nerozuměl, a když přišel jeden člověk a a zeptal se asi po 4té, tak jsem mu v klidu řekla, že takto by to bylo, kdybych byl normální? A na to odvěděl odpovědí: A ty snad nejsi gay? Všichni v okolí o tobě mluví.

 

Takže jsem utekla opět do Brna mezi kamarády, ze střední na učňák díky pokažené matuře a z učňáku na vysokou. Rok, který jsem zde prožila byl peklo. V našem městě jsem gay, ve vedlejším jsem feťačka. Co lepšího si přát? Jedinou drogu co požívám pravidelně je nikotin (cigarety) a nepravidelně zase ethanol (alkohol) a to ještě tak zřídka, že jednou či dvakrát za rok.

 

Z počátku to doma vypadalo jako idylka,, kterou by si každá z nás přála mamka to vzala asi nejlépe ze všech, ale o pár měsíců se to otočilo a se slovy, že se mám na to vysrat, jsem ji odpověděla, že radši zemřu, než žít jen o pár minut navíc které nemusím takto. Od té doby neřekla ani slovo.

 

Podepisuji se prakticky všude jenom mou přezdívkou (již 5 let). Tohle jméno má zásadní výhodu v tom, že se lidé nediví, proč ti tak kdo říká, prostě si to vemou jako přezdívku. V Česku se zdá být neutrální, v jiné zemi by bylo ryze ženské, a jsem háklivá na sloňování – ve všech pádech to má stejný tvar.

 

No to není podstatné spíše u toho jména je podstatné že se jedná především o pseudonym.

 

Brno jsem si vybrala z důvodu již naplánované budoucnosti. Chtěla jsem jít na vysokou do Brna, ne do Prahy. S tím také spočíval i výběr doktorky. Ano pokud bych šla do Prahy, byla by to Fifková, mno ale asi je vidět jiné názory mezi Brnem a Prahou.

 

Je těžké něco napsat s mou hlavou, přepisuji to stále dokola aby to mělo souvislost. A pokáždé to smažu protože je to slátanina náhodných myšlenek. Chvilku jsem psala o umění, chvilku o psychologii, opět o svém životě a to jsem narovnala všechno na 20 řádků a dalších pár témat. Nedokáži napsat nic, aby to mělo hlavu a patu a drželo se jednoho tématu.

Mám docela zajímavé hlášky, aniž bych nad nimi přemýšlela, prostě mi vypadnou z pusy, jako třeba „Jsem karikatura vlastního života“. Stále přemýšlím, jak to bylo myšleno.

 

Nebudu rozebírat stránky světa o kterých nikdo slyšet nechce, žijeme ve světě techniky.

 

No opět sedím v práci na noční, jdu vytřít a snad mne po třech hodinách pokusu o dopsání se uklidní mysl a snad se budu držet jedné koleje (když pracuji na PC, tak ani tam neudržím krok s jednou věcí, programovala jsem, mezi tím kompozitovala hudbu, a ještě dělala modely do maturitní práce). To je jak teorie chaosu.

 

…o pár chvilek déle.

 

Mám obavy z toho že mne lidi nevezmou, je zvlátní že když se holka chová více jako kluk, tak to lidi berou, ale když se kluk chová jako holka, je odsuzován. Osm let jsem se zaměřovala na tvorbu PC her jen kvůli tomu abych si dokázala vytvořit svět jaký chci a dle svých pravidel. V první hře měla pěkné ohlasy, ale byl v ní zásadní problém, chyběla tam jakákoli mužská postava. (Zahrálo si to jenom pár lidí na internátě a škole). Opět utíkám od tématu. Jdu na technologickou školu, počet holek v semestru se dá spočítat na jedné ruce (možná na dvou v lepším případě). Proto mám obavy, mé portfólio abych šla na uměleckou umřelo s 3mi harddisky. A to co je na deviantartu je nic. O humanitárních oborech nevím nic, o medicínských vím více, ale nechci se učit hromady latinských názvů. Proto technika.

 

Strach už nemám z ničeho, vzpomínám si na hádku co byla doma, když mi bylo 13let (možná 12) že si chci nechat narůst dlouhé vlasy. Tehdejší nevlastní otec byl zásadně proti, mamka byla na vážkách. Ale nakonec mi je dovolili. Jsou zvláštní v létě zrzavé, v zimě světle blonďaté až skoro bílé. Nakonec mamčin manžel odešel a začalo období mamčiny nekonečné práce, měla na krku extrémně vysokou hypotéku, sice pracovala z 80 % doma, k tomu stálé zaměstnání. Když někomu řeknu že mamka tehdy vydělávala hodně nadstandardně, tak říká, že jsme se měli pěkně, ale ja ho vyvedu z omylu, jelikož platila všechno, manžel odešel, nechal firmu zhroutit. A nepovolil snížení splátek. Měli jsme obrovský pozemek. Bylo to nádherné, ale byla to zlatá klec. Mamka neměla čas a doma to začalo fungovat jinak. Našla si přítele, co jí pomáhal shánět dřevo a podobné blbosti, aby bylo na zimu a zastal chlapské práce, zároveň měl perfektní tři pomocníky, mé dva mladší bratry a jeho vlastního syna. Který si myslel, do doby než jsem promluvila, že jsem holka. (Trvalo to 2 týdny než jsem na něj promluvila). A doma jsem byla já. Obrovská kuchyň udělaná vysoká, jelikož mamka má 185 cm, takže u klasické kuchyně se zybtečně ohýbala moc. Tak jsem začala vařit a uklízet, cokoli, abych se vyhnula tomu, že půjdu ven a budu jim muset pomáhat. Nakonec po hádce s jeho synem a středním bratrem, protože se jim nelíbilo že nechci jít ven a pomoct se dřevem, to skončilo skokem z okna a přišlo období, kde mám rok života? 8. třídu si prakticky nepamatuju. Doktor mi napsal nejsilnější antidepresiva, jen abych nemusela na psychiarickou léčebnu, jeho verdik zněl, že jsem prostě chtěla jenom zmizet. Svým způsobem měl pravdu. Tak jsem začala po škole sedět na gauči zírat nad televizi do bílé stěny a nemyslet. Přestoupila jsem ze specializované třídy na normální školu.

 

Díky čemuž jsem poznala kamarádku, no dělali si spolužáci srandu z toho že jsme dvojčata, obě vysoké hubené vlnité vlasy podobné rysy v obličeji a obě v té době strašně plaché, jen ona byla histerická trošku moc.

 

Ups plácám plácám, no RLT je zvláštní, že bych měla, je to vlastně na mně, jak se se mnou budou lidé bavit a jak se jim představím. Mno prostě a jednoduše z mého výberů pěti riflí jsou dnes dvoje (tři mají díru na prdeli, mamka se diví proč všechny na stejném místě, když mne se špatně sedí, tak radši klečím ((nemám kostrč))). 5 triček. kdy jen jedno je červené zbytek černých, a ještě takových, že díky nim člověk nepozná mou postavu, za což jsem na té normální škole byla ráda, s ženstějšími rysy to bylo horší, naštěstí jsem nesměla, cvičit takže jsem si užívala volno. A odhadem 4 mikiny, všechny stejného střihu, všechny černé, ale každé jiné (jedna mamky, ale tu už nechce zpátky). No to je prakticky vše co mám. Nejradši bych se vrátila o 6 let zpět, kdy díky mé postavě už mamka v nervech šla do dámského a nakupovala oblečení pro mne tam. Sama má na sebe problém něco najít, se mnou to bylo horší, co jsem si oblékla bylo velké nebo jsem nepřetáhla přes prdel. Dnes, když bych něco potřebovala, tak řekne, že si to mám jít najít a vybrat sama, projdu okolo oblečení, očkem kouknu sem, očkem tam a odpovím, že nic nechci. A pak jdu zdrcená domu, že tam a tamto se mi líbilo, no nemůžeš, nejsi holka. Takto to bylo před tím než to zjistila, no jistila to hloupou cestou, ale byla jsem připravena rovnou odejít, v 5 ráno jsem napsala dopis, v 6 mamka skončila v práci a já byla na cestě do školy. Při návratu jsem byla v klidu a začala jsem přemýšlet, že doufám, že to nepřečetla atd. No opak byl realitou. Vzala to pěkně, ale dnes je to naopak.

 

Takže přichází vysoká, mělo by začít RLT, mamka je na dovolené v Itálii, takže v pátek jedu do Brna a další pátek se vracím, první pátek mám imatrikulaci, ve středu jdu na skupinu a v pátek jdu za sexuoložkou. Nejhorší na tom je, že mám 400 korun odhadem (něco málo navíc) a s tímto musím přežít týden. No nebylo by to hrozné, kdyby cesta nestála 350 korun tam i zpět. No jíst tolik nepotřebuji, takže tak jak na intru, když nic nebylo a neměla jsem zaplacené „obědy“ (snídaně a večeře). Vlastně se není čemu divit, že jsem hubená, ale není to tím, rok jsem mimo maturitní obor a jím pravidelně a hodně a naopak jsem ještě zhubla na hmotnost běžné štíhlé dívky s výškou nad 190 cm…

 

No hlavní problém je v tom, že nemám kde bydlet.. tak a je to venku, tolik okecávání a chtěla jsem říct, že jsem vysokoškolačka a bezdomovkyně v jednom. Bezva. Takže mám úžasnej start RLT, nemám ani vlastní počítač, který budu potřebovat kvůli VŠ. Tak co tam budu dělat? Netuším.

 

Do bytu mezi spolubydlící nepůjdu, nechci. A na vlastní byt nemám prostředky, takže to dopadlo jak to dopadnout mělo když jsem před rokem se bavila s kamarádem, že na vysokou půjdu a udělám jí, i kdybych neměla kde bydlet. A zatím vše co jsem řekla, tak jsem udělala.

 

Mám pocit, že tě spíše tímto otravuji, než abych se tě zeptala na rady. Ale Třeba najdeš nějákou připomínku něčeho v tom, co jsem psala.

 

Proč nemám kde bydlet? No protože o tom, že jsem přijata jsem zjistila v srpnu a o dva týdy déle jsem musela na zápis, bohužel před dvěma týdny mi řekli, že tam s nimi být nemohu. Proto nemám kde bydlet, mamka si myslí, že mám a neví o tom a budu radši, když se to nedozví. Nějak si to vyřeším, ale asi nejdříve tak za měsíc. Jelikož nejsou finance. A nebo mohu dojíždět, což vyjde na 8 tisíc a ještě přijedu domu v 10 večer a ve 4 vstávat. To vyjde mnohem dráž, než možnost bydlet v Brně.

 

Přeji krásný den a lepší vizi budoucnosti, než jsem popsala zde já.

 

(Lucka mělo být původně mé jméno, protože takto bych se měla jmenovat, když jsem se narodila a přála jsem to i jako odměnu mamce za to, že to vzala, dnes bych se nejraději představila jako Viktorie, což bylo jméno vybrané už 4 roky zpět, ale zatím zůstaneme u té mé přezdívky, stejně mne z kamarádů 95 % nezná reálným jménem 🙂 )

 

A najde se toho více o čem bych chtěla povídat, ale zatím to ukončím. Jinak jsem ráda že jsi tento blog kdysi začala, protože jsem si mohla pročíst dalších spousty řádků.