Bez hadičky přes devět semaforů
Parádní semaforová hitparáda na cestě do Prahy je šťastně za mnou a s ní i hadička, která mi dělala měsíc společnost a tak se ve mně teď střídají dva pocity: obrovská radost a euforie z toho, že čůrám krásně jako holčička (poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté v Motole, i když stačilo dvakrát, já chtěla mít jistotu… teď už pošesté i doma) a obrovský strach z toho, že se stane něco, co způsobí, že to zase nepůjde a tenhle pocit nepatří zrovna mezi mé oblibené. Stačilo mi dvakrát. A tak bych si moc přála, aby to takhle zůstalo až do rána, kdy už by mělo být vyhráno.
Nemůžu si tu svobodu vychutnat. Už nemusím řešit, kam s hadičkou plnou moči, která nebyla ani tak problém fyzický, jako psychický (kdo rád veřejně ukazuje svoji moč? :). Už můžu konečně vytáhnout šaty, skrz které nebylo možné hadičku provléknout a užít si léta, které je v těchto dnech opravdu letní (modrá obloha, slunce, slunce a zase slunce a k tomu horko), což vypadá na oněch 15 dní léta, které v našich zeměpisných šířkách každý rok zažíváme, tak honem honem užít si jich!
Na jednu stranu si dávám pozor, abych nepila moc, ale na druhou stranu miluju, když to tam vše funguje, jak má a to se mi tak líbí, že bych nejradši odbíhala na toaletu klidně každých deset minut. To se samozřejmě během pár dní změní a i čůrání bude patřit mezi standardní součást mé ženskosti, z níž některé části jsou teď pro mě úplně nové a musím říct, že i tak banální věc, jako je čůrání, je teď pro mě něčím jedinečným.
Pokud přijde problém, můžu risknout místní nemocnici, která si může troufnout na zavedení cévky (ale nemusí, jak mi řekl pan doktor) nebo se dopravit kdykoliv do Motola. To budu ale řešit, pokud by to nastalo. Zatím ty Niagáry vypadají na nezastavitelný proud a tak věřím, že teď už jsem s hadičkami skončila.
K docentovi jsem objednaná na konečnou kontrolu v první polovině září.
Psala mi Niki, co se mnou byla ke konci v Motole na pokoji (to je tak milé, že si vzpomněla), jak jsem dnes dopadla a hlavně je taky ve stejném stavu jako já s novým ženským jménem, ale bez ženského rodného čísla čekající na něj. Tak soutěžíme, která ho dostane dřív.
Musím říct, že bez hadičky končící igelitovým pytlíkem je život úplně jiný. Cítím se najednou zdravější a neomezovaná. To omezování bylo strašné. Pokud je to na pár dní, dá se to vydržet, ale měsíc jsem se nemohla pořádně otočit v posteli na levý bok, protože pytlík byl zavěšený po pravé straně postele a s každým prudším pohybem se hadička otírala o místa kolem ní a to nebylo zrovna moc příjemné. Ale zase ta výhoda! Mohla jsem se večer napít jak chci, klidně půllitr kakaa, které miluju a nemusela jsem řešit nějaké večerní nebo noční čůrání. 🙂 To samo.
Nerada bych absolvovala znovu těch devět semaforů na opravovaných úsecích čtyřicetikilometrové silnice, která se nedá objet a tak se těším, že vše půjde podle plánu.
Cestou domů z Motola jsem se snažila myslet na něco jiného. Chvíli jsem se radovala, chvíli strachovala, to se pořád střídalo a tak jsem hlavu zaměstnala zajímavým statisticko-logicko-matematickým problémem, který už není potřeba dál číst, ale mě zaujal:
Když jsme totiž (jela se mnou mamka, protože Tom nemohl) jely ráno směrem do Prahy, všech (!) devět semaforů mělo červenou. Jak to? Jak to, že alespoň jeden nemohl mít zelenou zrovna ve chvíli, kdy jsme přijížděly?
Cestou zpět jsem tedy hlídala, zda se potvrdí stejná situace a to ta, že opět bude všech devět semaforů s červenou. Přitom intervaly jsou u červené i zelené úplně stejné, tak jak to, že nikdy není zelená? Pokud jde nastavit, abych projela trasu devíti semafory s červenou, musí jít přeci nastavit, abych projela všech devět semaforů plynule na zelenou. Nebo ne?
I cestou zpět nás potkalo všech devět semaforů s červenou, takže moje teorie se ověřila, ale nepřišla jsem na to, proč alespoň jeden ze semaforů nemá při příjezdu k němu zelenou. To, že jsem na to nepřišla mě ale vůbec nepřekvapilo.
Každopádně já už jednu zelenou v životě mám – přepnula se mi v něm (vlastně jsem si jí tam nastavila já sama 🙂 před pár měsíci (možná můžu říct i roky) a znamenala pro mě velkou spoustu změn. K lepšímu. Jsem tak spokojená, že jsem si včera udělala radost novými letními romantickými sandálkami (ty jsem hned dnes vytáhla do Prahy) a teď jsou v plánu plavky. Mamka mi dnes říkala, jak si to všechno užívám. Copak se dá tohoto zázraku neužívat?
Tak já si jdu dát vychlazeného melouna.
To se to bude čůrat.
2 Comments
žába
Jak já tu vaši úlevu chápu 🙂 Tatínek přes měsícem absolvoval vážnou operaci a strávil s kamarádkou hadičkou 14 dní. Jak ten byl šťasten, když se jí zbavil! ( No, my snad více, protože jsme se už fakt nemohli koukat na to, jak je z toho při své aktivní nátuře otrávený… ačkoliv se to snažil nedat najevo 🙂
Moni
NÁDHERA KOČKO 🙂 Finální Krásné Nové Jméno + Vodička Nádherně Sama Dolů = Juch Juch Hopsa Hejsa Paleček Nahoru :))) MOC MOC MOC TI TO VŠECHNO SKVĚLÉ ÚŽASNÉ JEDINEČNÉ PŘEJU MILÁ TEREZKO N->OVÁ :* Užívej si to PLNÝMI DOUŠKY !!!