Pytlíky – má láska
Dnes jsem si nejspíš potřebovala uvědomit, že to nejtěžší už mám přeci za sebou a tak cokoliv, co mě teď čeká, už je vlastně maličkostí týkající se výhradně mého ženského orgánu. Už nikdy nemůže být hůř, než předtím. Ta myšlenka mě nadchla. A taky to, že jsem v poště našla potvrzení o ukončení léčby pohlaví od Hanky pro matriku, kde je moc hezky napsáno, že teď mám pohlaví ženské. (Kdyby to třeba na naší matrice jako nepoznali :). Ona ta naše matrika je dost speciální, takže se tam v pondělí už opravdu těším 🙂
V historii našeho města proběhly pouze tři přeměny z muže na ženu (včetně mě), z nichž poslední před 4 lety. Tak už vím, proč mi před rokem nechtěla matrikářka odpovědět na mojí otázku, kolik nás sem asi tak ročně chodí. Ono nebylo co odpovědět 🙂 Jsem zvědavá, jak bude zase odbíhat a pořád si něco ověřovat, až na ní vybafnu, že kromě jména chci i nové rodné číslo (prosím ženské, ano?), na což mám papír taky 🙂
Ráno jsem se nějak nemohla probudit, tak rychle si člověk odvykne vstávat v pět. Tomovi jsem dala k snídani štrůdl – celý ho dojedl, jedlík jeden – na mě zbyl jen jeden malý kousek, ale měla jsem radost, že mu chutná. Naplánovali jsme si oběd na cestě z Motola, já i potom doma pořádný nákup bez igelitového pytlíku a hlavně víkend s Kačenkou, ve kterém jí nebudu muset vysvětlovat, co to s sebou stále tahám.
Ale ona to pochopí, o to se nebojím.
V Motole jsem měla být na kontrole v 10:00. V kartotéce jsem dostala číslo v 10:01 (přede mnou byla hrozná fronta a neustále přijížděli řidiči zdravotních doprav s lůžky naloženými urgentními pacienty, kterým padaly boty, kapačky, deky a tak jsem je musela pořád zvedat). Asi za půl hodiny si mě zavolal pan doktor do ambulance, vytáhl cévku, dal rady, jak se starat o nový orgán (voda, voda a zase voda) a přikázal, ať hodně piju. Jakmile se dvakrát vyčůrám, mám to nahlásit sestře. Neřekl jaké, ale na to jsem se zeptala sestry v kartotéce – je to ta ve dveřích číslo 2. (Řekla bych, že vždycky, protože jen tam mají ultrazvuk, kterým si poté zkontrolují, že je močový měchýř vyprázdněn a nevymýšlíme si.) To bych si ani nedovolila, protože představa, že odjedu s plným močákem 100 km od Prahy a tam mi to nepůjde vyčůrat byla horší než představa, že dostanu znovu cévku.
Tom mě pořád kontroloval, zda dostatečně piju, ještě mi pak přinesl krásně vychlazený čaj Lipton a tak jsem během hodinky dala do sebe skoro dva litry tekutin. Já tak hezky pijuuuu! 🙂
Jééé a hezky čůrám!
A po druhé taky hezky!
Takovou radost jsem měla.
Dokonce to šlo i potřetí! Ale už jsem cítila, že to jde hůř. I tak jsem sestře nadšeně nahlásila, že čůrám, ale jak jsem byla hodně napitá, chtělo se mi zas – přímo urgentně – jenže mě čekalo překvápko – nešlo to. Fakt jsem se snažila.
Bezva výlet. Takže ze společného oběda sešlo, z nákupu taky sešlo – musím vymyslet, jak ten pytlík dokonale zamaskovat, naštěstí jsou teď chladnější dny, tak nevadí, když budu mít kabát a pan doktor „machr na cévky“ společně s milou paní doktorkou mi řekli, že to chce zrovna u mě ještě dalších 14 dní a pak se to zkusí znovu. Že i tohle se stává a cévka se zavádí u některých slečen (jako u mě) několikrát, než se vše zahojí a dokonale splaskne.
Přitom já už jsem se cítila tak skvěle. Skoro že bych maratón zaběhla! Tohle mě ale na chvíli zkazilo náladu, protože ten pocit života bez omezující hadičky je naprosto skvělý, ale hold prostě zrovna já musím být na tom druhém konci zástupu slečen, kterým musí být cévka zavedena na několikrát a všechno trvá déle. Přitom zahojené už je to tam moc hezky. I doktorce se to moc líbilo, napsala mi to i do zprávy a mně se to líbí taky. Jelikož jsem se už před 14 dny jednou a dnes třikrát vyčůrala, je to prý dobré znamení, že močová trubice je průchozí a funguje. Bezva no.
I ve chvílích, kdy jsem přešlapovala a svíjela se s plným měchýřem na chodbě a čekala, než mě vezmou a zachrání, nastala ale zcela nečekaně příjemná situace. Do skleněných dveří v chodbě vcházel proti mě pán a za ním sestra. Když mě viděl, místo TAM otevíral dveře SEM, takže chvíli dveřmi lomcoval a sestra si neodpustila poznámku, že je to tam na těch dveřích napsané! Ale on jí odpověděl: „To já vidím, jenže taky vidím tady tu krásnou ženskou a hned jsem zapomněl číst, víte?!“ 🙂
To nešlo se na něj neusmát.
Pustil mě do dveří a já šla přešlapovat o kus dál 🙂 Až teď tady doma v klidu si můžu tu situaci vychutnat naplno.
Na vzduch a mezi lidi ale tak jako tak potřebuji, takže během vycházek se budu snažit neležet doma a o víkendu si s Kačenkou uděláme aspoň procházku nebo půjdeme na hřiště, pokud nebude pršet. Už se na ní tak těším. Včera byla kdysi dávno jedna svatební noc, což nepovažuji za smutnou událost, ale za hezkou vzpomínku z minulosti, kterou bych ovšem ráda minimálně jednou znovu prožila – ale z téhle mojí správné strany.
Cesta domů byla příšerná.
Za prvé od 1.6. změnil Motol podmínky k parkování, takže místo 30 Kč za hodinu je nyní účtováno 30 Kč za 30 minut. Netušila jsem, že mě vytažení cévky bude stát 270 Kč! Tom to nevydržel a musel si u zaměstnance na parkovišti postěžovat, ale ten s ním jenom souhlasil. To je naposledy, co jsem nechala parkovat auto na parkovišti v nemocnici v Motole. Příště mě tam Tom vysadí a pojede pryč. Je jedno kam. Pořád to vyjde levněji, i kdyby jen tak popojížděl po Praze a až mu zavolám, tak mě zase vyzvedne. Kdybych byla mobilnější (bez toho pytlíku), klidně bych jela metrem. Nechápu, co touhle změnou sledují. Už předtím byly částky za parkování nehorázné. Teď jsou dvojnásobně nehorázné.
Za druhé je na 40km úseku po cestě DESET (to není vtip, i když to tak vypadalo 🙂 semaforů z důvodu oprav vozovky a kromě jednoho jsme chytli všude červenou, což bylo naprosto perfektní do mé posmutnělé nálady, kterou na sebe ale Tom nenechal hodit a tak už je mi zase dobře a veselo, protože jak mi teď napsala kolegyňka:
„Terez, to nevadí, že s sebou taháš pytlík. Teď už budeš mít v ruce pořád jen cizí pytlíky 😀 „
Tom se cestou zpátky stavoval ještě pro maličkaté živé pstruhy, které si nasadí do svého rybníčku na pozemku (už jednou je tam měl) a tak jsem cestou pozorovala, jak si v tom obrovském průhledném igelitovém pytli na zadní sedačce krásně plavou roztomilé rybičky (které jednou sníme! Neee, to je příliš drsné – na tohle jsem nemyslela).
A tak všude kolem mě jsou teď pytlíky. Svět je plný pytlíků!
Jen já už žádný vlastní nemám.
Ale to je milé 🙂
Tak já si jdu rozbalit pytlík bonbónů Mixle Pixle „for women“ 🙂
21 Comments
Moni
O Vás nemám strach Terezko, Vy to svou silnou nezlomnou takřka trvale optimistickou vůlí nakonec zlomíte 🙂
Moni
ps: Kolegyňka má recht
Tereza
[1]:: 🙂 Ono tam opravdu nemá co nefungovat, jen to chce čas a zrovna já jsem byla tak natěšená teď a hned vyskočit do života, což mě ale neopouští :).
Moni
Ano, svět je plný brouků a mravence abys pohledala což? Ještě, že Tom je Mravenec 🙂 ..nebo se pletu? 😉
Moni
[3]:: 🙂 Terezko Vy neznáte ten o Kubovi a Stázině? No ale to je velká chyba, ten přece patří mezi absolutní holčičí základ 😉 Zeptejte se Kačenky, jak ta hláška končí, ta to bude určo vědět (bylo to na konci každého dílu 🙂
Tereza
[5]: Kubu a Stázinku znám, ale tu hlášku si nějak nemůžu vybavit. Povinně si najdu nějaký díl 🙂 A ten celovečerák je moc krásný. Někdy je fajn pustit si místo akčních thrillerů pohádku. Ty mám moc ráda.
Tereza
[4]: Tom je Mravenec, ale taky někdy Brouček 🙂 I když by mohl být víc Broučkem, než je schopný si připustit.
Lucka
Terko, už mě to začíná štvát i za tebe, že to pořád nemáš dobré.
Tereza
[8]: ne, to je jinak. Já mám být právě důkazem, že i když je tam nějaký zádrhel, taky se to zvládne a není čeho se bát. Kdybych byla po pěti dnech rozčůraná doma, bylo by to sice hezké, ale nebylo by na čem ukazovat, že i v jiných případech je to ok, protože důležitý je výsledek a toho nakonec dosáhneme všechny stejně.
Zuzka
Terezko, ber to pozitivně a buď hlavně ráda, že to šlo
Tereza
[10]: Ahoj Zuzko. Tak nějak to beru a jsem ráda, že je počasí na mé straně, protože ty jedny šatičky jsem měla připravené vyloženě na chvíli, kdy už budu mít po všem a já si jich užiju, což bych teď stejně nemohla, když venku leje a je 15 stupňů, ale sukně je teď stejně nutností – proti čemuž až zas tak neprotestuju 🙂 Jen to tílečko už bych taky ráda 🙂
Lucka
ber to pozitivně Frodo Terezko, je to už poslední pytlík se kterým se v životě Musíš tahat chichi.
Tereza
[12]:
tak ono mi nevadí tahat jakékoliv pytlíky, jen prosím pěkně už ne ten můj 🙂 Ale to skutečně fakt nehrozí.
Moni
[12]:: KRÁSA střídá NÁDHERU 🙂 Vy si to holt umíte užívat Terezko, ať už je to cokoli kdekoli, malé velké, radostné i to méně. Vzpomínám si na večerníček Radovanovy radovánky podle skvělé knížky pana Svěráka. Byla-li byste kluk, tak jste celej on: "Dneska ty kopřivy krááááááásně pááááááálíííííííí", radoval se Radovan
Vašeho trvalého pakticky bezbřehého optimismu a takřka nadlidské chuti k životu si MOC VÁŽÍM !!! JSTE MOJÍ STÁLOU INSPITRACÍ MILÁ TEREZKO RADOVANOVÁ :* :)))
Moni
[14]:: ..jejda jeden mrška příťuk se vloudil: INSPIRACÍ správně jest 🙂
Tereza
[14]: Ach Radovanovy radovánky! 🙂 To jste mi připomněla moc hezký večerníček. Tenhle si pamatuji moc dobře.
Moni
[16]: :))) :***
Moni
[7]: Hlavně, že není Chrobák Vreco 😉 A pakliže je ten Pravý FERDA, tak se ještě určo ukáže jako setsakra Pěkný (NE)MRAVENEČEK
No a pokud ne, tak nejen pro jedno kvítí přec Sluníčko TEREZKA tak Nádherně SVÍTÍ :)))
Moni
[6]: Není nad ZLATÉ ČESKÉ POHÁDKY 🙂 Třeba tu O TEREZCE JAK K VELKÉMU ŠTĚSTÍ PŘIŠLA 😉 Teprve stane-li se KRÁSNÁ POHÁDKA ŽIVOU REALITOU začne náš ŽIVOT DÁVAT SKUTEČNÝ SMYSL!!! Zejména pokračuje-li k POHÁDKOVÝM METÁM NEJVYŠŠÍM :))) ..a to i když to někdy byl, je a bude pořádně hustej THRILLER 😛
Moni
[19]: …s občasnými horrorovými prvky 😉 ps: Už Vám Kačenka prozradila co se stane, až všechna voda steče dolů?
Moni
..a už jen samé správné RRROSTOMILÁ PITLIK 😉