otєrєzє.cz

Co s sebou na výlet

31. 5. 2015 / 11:56 / 18 Comments
Tak pohorky, buzolu, teplou bundu… 🙂
 
Nebo ten, kdo jede do Motola:
 
CO JSEM JÁ MUSELA MÍT (A MĚLA NEBO MI TO CHYBĚLO A MĚLA JSEM MÍT):
– pyžamo – taková banalita, jasně. Rozhodně nebrat kalhotové! To by bylo opravdu zbytečné. Pokud noční košilku nebo tričko, tak rozhodně delší alespoň pod zadek, aby nebylo vidět, co to tam máme za výtvor, ačkoli to vypadá jako ženský pohlavní orgán 🙂 Neplatí, že tu pyžamo dostanu automaticky, pokud žádné nemám. Tady se dává už potom jen andělíček v den operace. Ten teď ale nosím pořád, protože mé růžové tričko je kratší než pod zadek a tak by bylo všechno vidět a hlídat to pod županem se mi nechce. Z toho vyplývá, že hned jak to půjde, udělám si radost a koupím si nějakou ne moc dlouhou, ale taky ne moc krátkou hezkou noční košilku 🙂
 
– župan – bez něj bych to tu nedala. Za prvé mě hřeje a za druhé v něm vypadám hezky, protože má takovou meruňkovou barvu 🙂 Ale může být i jiné barvy 🙂
 
– prezervativy – některé holky říkaly, že nepoužily ani jeden (záleží totiž na lékaři, jak dilataci popisuje, ale rozhodně je i z hygienického hlediska doporučuji), já si přeci jen koupila jedno větší balení po 12 kusech za 89 Kč (v DMku). Levnější se mi bohužel sehnat nepodařilo. Teď už vím, že 12 ks je málo. Při dilataci 4x denně to vychází na tři dny a tak se modlím, abych tu s nimi vyšla. Doktorka na nich trvala a já sama je používat chci, protože tím, že prezervativ navléknu na dilatátor, pohraju si s ním a pak prezervativ vyhodím mi přijde celý proces hygieničtější. To říkám teď. Když si spočítám, že měsíc má 30 dní a 4x denně musím dilatovat, je to 120 prezervativů za měsíc (jojo, jsem dračice! :), což odpovídá 890 Kč za měsíc :-/ K tomu je nutné připočítat lubrikační gel na bázi vody (ne na bázi silikonů). Nejlevnější takový mají jednoznačně v Rossmannovi. Vypadá jako tuba gelu na vlasy a je ho hodně za málo peněz. Mesocain na dilataci totiž dostávám jen tady dvě tuby (nevím, jestli při propuštění ještě několik tub) a pak už nic. Není potřeba znecitlivovat to místo, pak už stačí obyčejný lubrikant.
 
– odlakované a ostříhané nehty – ty kontroluje sestřička hned při příjmu
 
– gumička do vlasů a taky sponka – pomocník při sprchování, když si nechci mýt hlavu a mám dlouhé vlasy
 
– zrcátko – jedna z nejdůležitějších věcí pro nás! Za prvé jsem se mohla zkontrolovat, jak vypadám už v posteli, za druhé se tím dá dívat tam dolů, kam nevidíme. V dilatační místnosti ale malé zrcátko je, takže tam není nutné nosit vlastní. Já si k tomu ještě přibalila pinzetu a v posteli nemohoucí jsem si trhala obočí 🙂
 
– sluchátka a mp3ka/telefon/notebook – dnes jsem si pustila k ránu do uší hudbu a bylo to mnohem příjemnější, než chrapot spolubydlící 🙂 Navíc hudba a ticho léčí, takže se to dá výborně prostřídávat.
 
– poporodní vložky – prodávají se takové tlusté, já je zase našla v DMku, je na nich napsáno „poporodní“. Sice tu dostávám, ale v momentě, kdy mi došly a já rychle potřebovala nějakou jsem byla ráda, že jsem si jich 10 vzala a ještě mi jich pár zůstalo doma, což se určitě moc hodí. Spotřebu mám asi 4 denně teď první dny. Může to občas ještě někde malilinko krvácet, ale jsou důležité hlavně proto, že při dilataci se používá mesocain a ten po zkapalnění vytéká z vagíny během celého dne – výborná záležitost opravdu! Nepomůže ani sprcha po dilataci, hned je to tam zas. Kdo chce mít stékající žluto-čiro-načervenalou tekutinu po stehnech a všude možně, nechť vložky zahodí 🙂
 
– zubní kartáček, pasta, hřeben, tuhý deodorant, papírové kapesníčky – tak tohle nemusím vysvětlovat (sprchový gel jsem si sice vzala, ale sprchovat se mám jen vodou)
 
– holítko – moc se mi hodilo, protože chloupky (třebaže jemné a ženské) začínají rašit už třetí den, ale třeba rozkrok teď vůbec neřeším. Musel však být do hladka oholen při příjmu. Kontrolovala to osobně sestřička, přišla se podívat na rozkrok ještě před operací a kontrolovala i kolem řitního otvoru, zda tam nejsou chlupy. Taky z toho nebyla moc nadšená 🙂
 
– vlhčené obrousky – stačí takové to malé cestovní balení, ale bylo to moc příjemné otřít si tu tvář a ruce v těch nejhorších chvílích
 
– minimálně dva ručníky – jeden ručník mám výhradně na tvář a druhý to chudák odnáší po sprše po dilatacích 🙂
 
– džus černý rybíz (bez dužiny!) na zapíjení fortransu – někdo hodný mi tu poradil, že grepový džus ovlivňuje výsledky, takže jsem zvolila černý rybíz. Nechtěla jsem ho použít, ale u druhého litru už jsem byla ráda, že ho mám. Zatímco první dvě skleničky fotransu jsem vypila jako nic, další jsem řešila tak, že jsem se napila a rychle to zapila jen lehce džusem. Nechtěla jsem ho pít moc, protože by to byl další litr navíc. Fortrans nosí sestra rozpuštěný už ve 2 l konvici v chladné vodě. Rozhodně ještě musím zjistit, proč nepředepisují Picoprep. No a co, že mi zabral litrový džus místo v kufru. Byl to moc milý pomocník 🙂 Půl litru jsem nedopila a vylila.
 
– sukně – parádní způsob, jak se v pohodě obléknout při propuštění domů. Kalhoty bych na sebe nedala.
 
– malování – myslím tím make-up a tak. Každý jak je zvyklý. Na příjem jsem přijela ještě namalovaná a pak se tu večer odlíčila. Na operaci už namalovaná být nesmím, ale chci se zase namalovat, až pojedu domů, včetně náušnic.
 
– zajištění pooperační péče doma – tohle jsem vůbec nedomyslela. Prostě jsem měla před sebou jen operaci a co bude bezprostředně po ní mě nezajímalo, ale teď vidím, že byl nesmysl nemít doma vůbec žádné trvanlivé potraviny, ze kterých jsem schopná si něco uvařit. Na nákup se rozhodně vydat nedokážu. Vím, že některé holky popisovaly, jak jely domů po operaci autem samy nebo vlakem (obzvláště tím autem je to podle mě extrémně nebezpečné, protože cítím, jak jsem pořád omámená), ale taky vím, že některé holky ležely doma ještě několik dní po propuštění a nemohly se zvednout. Takhle to ale já nechci. Chtěla jsem to rozchodit, jak jen to šlo.
Nemyslím tím teď pooperační péči, jakože by někdo kolem mě běhal. To by se mi sice líbilo, ale nechtěla bych to už jen kvůli špatnému pocitu, že jsem na někom závislá. Co ale budu muset ségru poprosit je udělat nákup. Všechno odnese chudák ségra. Tom je v Německu a ještě tam 14 dní bude, ale když tak na sebe koukám, jsem docela ráda, že mě v tomhle stavu nevidí.
 
– tašku na jablka – tak ta povinná není, ale skoro ke každému jídlu dostávám jablko, takže až přijedu domů, upeču si štrůdl! 🙂
 
– přezůvky
 
– polštářek – docela bych uvítala, kdybych tu měla nějaký tvrdší polštářek. Není totiž možné spát na boku (nohy u sebe bezprostředně po rozbalení tlačí na klitoris, který je pak chudák utiskovaný a krvácí, protože je oteklý, jako všechno tam). Později bych zkusila dát si polštářek mezi kolena a zkusit tak spát na boku. Přišla jsem ale na způsob, jak už sedmý den alespoň na pár minut ležet na boku tak, že jsem si narochňala hodně moc do klubíčka peřinu a dala jí mezi nohy. Nevýhodou je, že se pak nemůžu přikrýt.
 
– igelitové sáčky – tak tohle mě nenapadlo. Vzala jsem si jen igelitku na špinavé prádlo (jaké???). Paní tu měla celou roli, tak mi nějaké dala. Po rozvázání nebo vytažení cévky totiž občas někde něco zakrvácí a špinavé vložky tak není kam dát. Na pokoji není odpadkový koš na biologický odpad, takže to pak hážu v dilatační místnosti do velké červené odpadkové nádoby, ale do té doby to čeká v sáčku ve skříňce. Odpadkový koš na vložky není ani na wc.
 
 
 
 
CO NENÍ POTŘEBA:
– pět párů ponožek a kalhotek. Použila jsem jen jedny první den – v další dny jsem byla jen ráda, že je nemusím pořád svlékat a navlékat, stačí tak 1-2 páry pro ty, komu je na nohy zima. Stejně tak pět párů kalhotek. Takový nesmysl. Nechápu 🙂 Stačí jedny na převoz domů – a to si ještě rozmyslím, jestli si nenechám ty sexy síťované zdravotnické, co jsem tu dostala, protože jsou pohodlnější a nikde netlačí
 
– jídlo – pro mě nesmyslná položka
 
– hormony – stejně je sestřička zabaví, když na ně přijde. Léky se mají odevzdat a i když mi při indikační vizitě neřekli, že je mám vysadit, vysadila jsem je tři dny před operací a při příjmu se mě na to ptali. Ještě nevím, kdy je smím nasadit, ale bývá to tak po týdnu nejdříve.
 
– toaletní papír – ten obyčejný tu je všude a je ho dostatek
 
(Když mě ještě něco napadne, tak to doplním).
 
Jeden takový kompletní seznam lze stáhnout i zde. Vypracovala ho Lauren a chybí v něm jen nějaká mlsota, třeba čokoláda, které se k jídlu v Motole nikdy nedávají a jak jsem po 14 dnech byla vděčná, když jsem jí dostala od spolupacientek, kterým ty dobroty nosili manželé… 🙂
 
 
pohled z mé postele
 
 
Neděle, 31.5.2015, Den 6
Je víkendový klidový režim, celkem nic zajímavého se neděje. (A co bych jako ještě chtěla? 🙂 Dostaly jsme na pokoj třetí spolubydlící – takovou babičku, co na ní budou jen zkoušet anestezii, jestli vydrží a zítra jede zase domů. Má veliký strach, tak jí tu s paní uklidňujeme.
Dnes mají šest nových příjmů. A už se to zase roztáčí dál a dál. Nekonečný rozjetý vlak. Uvidíme, jestli nastoupí i nějaká slečna 🙂 Nijak extra mi tu ale nikdo nechybí (když nepočítám rodinu a přátele). Tak už jsem velká holka, takže nesmutním každý den nad tím, že tu jsem sama. Navíc tohle jsem přeci chtěla! Jsem tu proto, že tu chci být! V tom je ten obrovský rozdíl mezi mnou a paní vedle mě.
 
12:15
To by člověk neřekl, jak pookřeje, když mu vytáhnou jednu hadičku 🙂 Teď to byl dren, zítra cévka. Na to jsem obzvlášť zvědavá. 🙂 Kam to bude čůrat? Jak to bude čůrat? Udržím to? Spousta otázek, které jsem až dosud neřešila 🙂 Ale já je chci řešit 🙂
 
Při vytahování drenu jsem se ptala sestry, jestli kromě Fortransu dávají také Picoprep. „Ne, to nedáváme.“
Hotovo.
Podle mě ani nevěděla, co to je. Tak možná proto ho nepředepisují! 🙂
Určitě bych doporučovala se na to zeptat. (Ještě to zkusím já, když na to nezapomenu, až pojedu na kontrolu k Jarolímovi). Fortrans totiž předepisuje on a já tehdy nevěděla, že existuje alternativa.
 
 
14:54
Zaklapla jsem notebook, že si trochu odpočinu. Nová paní si ráda povídá. Nevadí mi to. Zapojuji se do hovoru. Bavíme se o tramvajích, o novém metru nebo o tom, jak to tady chodí.
Včera jsem řešila s paní vedle mě ty jmenovky na ruce. Protože ženy mají červenou, muži bílou a já mám bílou! Grrr 🙂
Teď se nová paní ptala, že má červenou, jakouže mají muži.
„Muži mají bílou, paní. Ale není to vždycky. Nevím proč, ale někdy mají i ženy bílou. Jako třeba paní tady vedle.“
🙂
 
Já už dávno myslela, že mě prokoukla, protože jsem v některých dnech vypadala vážně hrozně. Ale je to jak pořád říkám. Běžný člověk, který s tímhle nikdy nepřišel do styku bere něco takového jako až tu úplně poslední možnost (pokud jí vůbec ve své mysli vysloví).
 
Tak já jsem ta paní s bílou jmenovou 🙂
 
Je vždycky jednodušší přijmout fakt, že se někdo spletl (a dal mi bílou jmenovku) než to, že mám bílou jmenovku proto, že jsem nebyla žena. 🙂
 
Ve skutečnosti je to tak, že červenou jmenovku má pacient, který je nepohyblivý. Tedy zejména starší lidé. Je nutné je přepravovat obzvlášť obezřetně a případně doprovázet personálem. Bílou jmenovku mají soběstační (mladí a krásní, dodávám já 🙂 pacienti a pacientky. Prostě jsem v tom hledala zase něco, co v tom nakonec nebylo.
 
Nová paní mi přinesla malinové piškoty až do postele. Před chvílí jsem dostala od „kolegyňky“ vánočku. No nemám já se tu hezky? 🙂

18 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.