otєrєzє.cz

Dnes už vás nestihneme

8. 4. 2015 / 19:02 / 30 Comments
Před chvílí jsem měla telefonát. Normálně bych tu o svých soukromých hovorech nic nepsala, ale tohle se mě opravdu týká a jelikož na to myslím dnes a denně, tak tu o tom musím napsat.
Volala mi Péťa, která přijela v pondělí do Motola, že půjde v úterý na řadu. Před ní měla jít Nikola.
Obě holky dva dny před úterkem nic pořádného nejedly (už není povolena tuhá strava, která zanechává zbytky) a obě pily Fortrans na pročištění střev.
Zatímco Nikča už ho pít nemusí, protože to má za sebou, Péťu přivezli na sál a tam jí doktorka řekla: „My vás ale už dnes nestihneme. Takže v pátek!“
Péťa to má 150 km od domova, tak si jí tam ty tři dny nechali a dnes začíná opět nejíst a opět pít hořkoslaný Fortrans.
 
Co se mi na Pétě líbí je její přístup, protože o Fortransu prohlásila, že je to sice hnusné, hořkoslané, jako špatná minerálka, ale že je to přeci to nejmenší a dá se to vypít. Slyšela jsem spoustu názorů od toho, že to někomu chutná až po ty nejstrašnější pohádky o tom, jak příšerné to je. Tohle je zkrátka na každém z nás, jak se s tím vyrovnáme (a nejen s Fortransem).
 
Když se nad tím tak zamyslím, mám na holky ve svém okolí štěstí. Všechny co mají po operaci mě inspirovaly, jsou šťastné a spokojené a tak nemám problém netěšit se na to také, stejně jako ony.
Nemám ale štěstí na holky, které šly na řadu tak, jak měly.
Dannie řekli v den operace někdy kolem 14 hodiny, že už jí nevezmou, ať přijede za týden. To jako nikdo nevěděl od rána? Navíc se nemohla sebrat a odjet 700 km domů. Tak jela ke mně a byl to úžasný týden plný rozhovorů do tří do rána (přestože jsem druhý den vstávala do práce), strašidelných filmů a tanečků při videoklipech. Moc ráda na to vzpomínám. I na další týden po operaci, kdy se tu aspoň trošku zregenerovala, aby byla schopná odjet domů. Pro mě to byl také nenahraditelný přísun informací a jejích pocitů, díky kterým vím, co mě čeká a nemám se čeho obávat. Dá se to zvládnout. 🙂
 
Ten týden odsunutí termínu operace mi ještě přišel jako snesitelný, ale…
…v červnu šla potom na řadu Míša, se kterou jsem se potkávala na sezeních u Hanky. To je taková moc hezká svérázná slečna, která to už opravdu potřebovala mít za sebou, protože se toho moc bála a současně už to čekání pro ní bylo moc dlouhé.
Míšu taky přivezli na sál a tam jí řekli, že jí dnes nevezmou. Takže… nashledanou v září!
Byl červen!
Tyjo!
To néééé.
No, teď už to má stejně za sebou a je spokojená. Ale my jsme prostě ti nejposlednější ze všech posledních, kterým se nedává přednost a pokud se objeví urgentní příjem (což naprosto chápu), jde místo nás. Občas se stane, že se prostě operace nestihne, tak se odloží. A dozvíme se to až na sále.
Tohohle se opravdu bojím. Že se do poslední chvíle až na sál budu těšit, doufat, strachovat, stresovat, radovat… a pak přijde (jinak ale moc milá, jak říkala Péťa i Dannie) doktorka a řekne: „Víte, my už to dnes nestihneme, tak přijeďte za týden.“
„Za měsíc.“
„Za čtvrt roku.“
 
Nejhorší na tom je, že ten člověk už je psychicky smířený, že jde na řadu. Je na to připravený a ocitá se na sále!
 
To znamená, že obě autotransfuze jsou k ničemu, krev se zlikviduje, protože nemá takovou trvanlivost, aby vydržela déle a musí se znovu dvakrát na autotransfuzi. (To tehdy musela Dannie absolvovat.) Četla jsem, že krvi trvá tři měsíce, než se znovu obnoví stejné hodnoty červených a bílých krvinek. Zrovna Péťa sice na autotransfuzi šla, ale tam se jí udělalo zle a tak jí krev nakonec odebrána nebyla. Autotransfuze není podmínkou. Je to jen obrovskou výhodou, dostat vlastní krev.
 
To znamená, že Pétě to zkomplikovalo život doma, protože se stará o svého tatínka a takhle se její příjezd zase prodlouží.
 
To znamená, že ani můj ani žádný jiný termín není vůbec jistý, přestože ho mám černý na bílém a tak můžu opět jen věřit (jak to dělám už od začátku) a doufat, že já na tom sále zůstanu. (Ale prosím jen 2-3 hodiny, co trvá operace a pak bych chtěla zase zpátky 🙂
 
Nikča měla po operaci bolesti, tak jí nasadili Morfin a s ním už je vše snesitelné. Jediné, co jí vadí je to, že bude tři dny ležet na zádech s dilatátorem uvnitř bez možnosti otočit se na bok. Tak jsem Pétě řekla, že Dannie takhle ležela pět dní. Přesně si pamatuji ten její kritický pátý den, kdy prosila doktory, ať už to z ní vytáhnou a byla opravdu „na zabití“, ale to je celkem pochopitelné ! 🙂
Otočit na bok se nemohla ještě ani u mě, natož dát nohy k sobě nebo sedět v autě běžným způsobem a vjíždět do prudkých zatáček nebo přes hrboly českých silnic. Doma jsem jí potom půjčila asi 40cm čtvercový vzorek tužší matrace, který si vložila pod nohu při spánku na boku, aby byla zvednutá a nedotýkala se tak druhé nohy, protože taková poloha byla neuskutečnitelná.
Jak byla šťastná, že může spát na boku! 🙂 A spala tak potom celou noc. Kdykoliv jsem se v noci probudila, viděla jsem, jak je jedna její noha 40 cm ve vzduchu opřená o vzorek.
 
Tak jsem na Péťu v pátek zvědavá.
 
Důležitý je ale přeci výsledek a ten tam nakonec vždycky je :).

30 Comments

  • bluemoon

    8. 4. 2015 / 19:48 at 19:48 Odpovědět

    hmm, tak já jdu raději spát…Já o žádným Tomovi nevím…I když dneska si ke mne sedl jeden vysokej sportovec, co nastupoval s dětma a byl ke mne moc ohleduplnej, jenomže já jsem byla v jiným rozpoložení než na konverzaci. Když se mnou je to občas těžký.

  • Lucka

    8. 4. 2015 / 20:26 at 20:26 Odpovědět

    [4]: Terko, mě je uplně jasný že díky mým zádum,nebudu tu říkat podrobnosti, mě po dvou dnech na zádech budou muset přispat, jinak muj největší problém nebude zrovna rozkrok chichi.

  • nápověda

    9. 4. 2015 / 17:47 at 17:47 Odpovědět

    Na beznaděje a chmury poradím – žít v realitě a ne mimo ní. Pokud je člověk nohama na zemi, těžko padá pod ní, ale snadno se padá z nebes od sluníčka hluboko pod zem 🙂

  • Tereza

    9. 4. 2015 / 18:03 at 18:03 Odpovědět

    [16]: To je ovšem dvojsečná rada. Kdybych neměla své sny a nešla si za nimi, jsem pořád na zemi pěkně v bahýnku. Nikam bych sice nespadla, ale taky bych nikdy nevzlétla tam, kde jsem teď.

  • Tereza

    9. 4. 2015 / 20:15 at 20:15 Odpovědět

    Ty zvláštní/nápovědo – víš, že když používáš anonymní proxy servery, abychom nemohli bloknout trvale tvou IP adresu, že nejsi TS? 🙂

  • bluemoon

    9. 4. 2015 / 20:22 at 20:22 Odpovědět

    já chtěla spíš reagovat na tvůj koment o tom bahýnku. Bez snů a bez podpory bychom to asi těžko zvládaly od A do Z včetně toho negativního příspěvku o odsouvání operací a pro nás zlomových okamžiků od tebe výše.

  • bluemoon

    9. 4. 2015 / 20:50 at 20:50 Odpovědět

    [23]: Když já jsem se tak naučila za posledních pár let mluvit a psala jsem to teď i u sebe, jak jsem byla u soudu kvůli ex a několikrát před tím. To všechno kvůli těm úřadů, soudům, firmám, partnerům, zákazníkům atd.

  • Niki

    14. 4. 2015 / 8:19 at 8:19 Odpovědět

    Moje včerejší návštěva a zkušenost v Motole 🙂 Ponurá ulička se stolečkem z dob dávno minulých, atmosféra připomínající vězení s nabroušenou bachařkou v modrém. Nekonečná fronta lidí a hlášky typu zase je protivná jako vždycky. Tři a půl hodiny čekání. Nechápala jsem proč berou lidi co přišli po mě. Nefunkční počítače. Slečna X pojďte za panem doktorem. Dobrý den. Kolik vážíte a měříte, jaké berete léky a jste zdravá? Víc s pana Jarolíma nevypadlo. Na doktora s docentůrou dost málo.To bylo vše! Běžte za sestřičkou, další. A nic! Nic víc! Já mám ale spoustu otázek musí přeci se mnou pan doktor mluvit. NE na to tady nejsme zavedení na to není čas. Buďte ráda, že vás vezmem ikdyž poslední dobou tyhle operace odkládáme. Máte termín, ale raděj si zavolejte, pan doktor bude mít možná tou dobou dovolenou. A kdo mi prosím zodpoví moje otázky, dotazy. Vždyť pan doktor ani neví, že už jsem nějaké operace v intimních partiích prodělala. To vám měla říct vaše sexuoložka. Probůh ta přeci není chirurg. Když mám chřipku můj doktor se mi věnuje a mluví se mnou, tady jdu na zásadní a složitý zákrok. Není čas, běžte se objednat na odběry krve nashledanou. Moment, prosím vás, jsem z vás trochu v šoku. Vraťte mi prosím část mé zprávy z komise. Já k vám nepůjdu. Takoví přístup jsem nezažila a nenechala bych si u vás odstranit ani kuří oko. Když má pan doktor takoví přístup k pacientovi už při první návštěvě, jak se bude chovat při komplikacích. Jaká bude jeho péče a starost o pacienta? Berte mou návštěvu za bezpředmětnou a nashledanou. Celkoví dojem? Oddělení co se snaží dělat víc než zvládne. Arogance, neúcta k pacientovi.

  • ažnapadnesních

    16. 4. 2015 / 12:04 at 12:04 Odpovědět

    Ahoj, mám za sebou operaci, byla jsem na konzulraci u všech operatérů u nás – Jarolím, vřeský, Veselý a doktorka Franců. Žádný doktor moc neinformuje, není to jen případ Motola. Nevím, jestli ta informovat  je špatná jen u nás a nebo tak přistupují ke všem. Ale rozhodla jsem se pro Motol kvůli zkušenostem. Bohužel po operaci se u mě objevili velké problémy, nemohla

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.