otєrєzє.cz

Na začátku a na konci

21. 1. 2015 / 20:20 / 10 Comments
Je 31. července 2012 a jsem na úplném začátku. Z části nesmírně nadšená z toho, co mě čeká, ale také smutná a zoufalá z toho, že jsou to dva měsíce, co nemohu být se svou manželkou a dcerou. Kéž bych svou ex nikdy tak nemilovala… Vzalo mi to 15 měsíců, o které jsem si to všechno krásně zbrzdila.
 
V ten den jsem jela poprvé k prof. Weissovi do Sexuologického ústavu, který jako klinický psycholog a druhý sexuolog potvrzuje (nebo vyvrací) diagnózu na základě několika (napočítala jsem jich snad i šest) metod. Pamatuji si ten den přesně. I vše, co jsem měla na sobě (unisex mikinu, unisex rifle a kratší (ne úplně krátké) vlasy a lehkou nenápadnou linku na oči, žádný laser tváře jsem ještě neabsolovovala, takže jsem si netroufla odvázat se víc, ale i tak se mi to líbilo (byla jsem šťastná za to, co mám)). Napsala jsem si hned všechny ty pocity tenkrát z celého dne do tohoto článku, který jsem si teď taky s nadšením přečetla 🙂
 
Tehdy jsem věděla, že jsem na začátku a také jsem věděla, že k prof. Weissovi se obvykle chodí jen dvakrát – na začátku přeměny a na konci – před komisí – pro souhlas druhého sexuologa. Pokud si někdo těsně před komisí rozmyslí, že na ní nepůjde a nepřijde ani k Weissovi, tak co vím, tak Weiss nedává druhou šanci.
Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že jednou přijde moment, kdy k němu půjdu podruhé právě na tom konci. Neviděla jsem ten konec a všechno mi připadalo tak vzdálené.
 
A najednou je to tu! 🙂
 
Šla jsem toutéž cestou, jako tehdy v červenci 2012, jen stromy byly holé, venku lehce prosvítalo sluníčko, ale jinak byla zima. Když jsem prošla kolem Lucemburského velvyslanectví, už jsem věděla, že jsem tam. Ale jiné nebyly jen stromy. Jiná jsem byla i já…
 
Po celou tu dobu od poslední návštěvy mi leželo v hlavě, proč není 1. patro průchozí a do 2. patra k Weissovi se tedy musí pouze výtahem. Když jsem vkročila do výtahu (a začala se konečně prohřívat), došlo mi, že ten důvod bude asi ten, že v 1. patře je lůžkové oddělení adiktologie (léčba závislostí). Začala jsem přemýšlet, jaké závislosti se asi léčí na sexuologickém ústavu?
Není žádoucí, aby se tam mezi nimi pohybovaly cizí osoby. Nebo spíš, aby se léčící se pacienti pohybovali volně po klinice, jelikož by se zřejmě rozutekli 🙂
To je taky nápad dát lůžkovou část do prvního patra a veřejnou do druhého! 🙂
 
Už jsem věděla, že musím hned k sestřičce do kartotéky naproti výtahu. Pozdravila jsem, řekla že jdu k prof. Weissovi a podávala jí kartičku pojišťovny.
„Máte tady u nás kartu?“
„Ano, mám… ale asi bude ještě na jiné jméno.“
„Na jaké?“
…v chodbě v tu chvíli sedělo asi 5 lidí, někteří velmi blízko a i když jsem se snažila mluvit potichu, v té jinak tiché chodbě šlo slyšet úplně všechno, i kdybych to sestřičce jen šeptala. Když jsem pak seděla na konci chodby a čekala na Weisse, slyšela jsem vše, co si sestřička povídá s nově příchozím…
Řekla jsem tedy své tehdejší mužské příjmení a kroutila očima, jestli na mě někdo nekouká. Zřejmě měli dost svých starostí a neměli čas sledovat mě. Ale nepříjemné to tedy bylo.
Sestra přelepila staré jméno na nové, vzala kartu a šly jsme k Weissovi. Ten mě ještě chvilku nechal na chodbě a pak zavolal. Ne jako tehdy v červenci, kdy jsem tam čekala asi půl hodiny.
 
Na dnešek jsem si vzala sukni a náušnice s měsíčky, z čehož jsem měla už od rána radost, protože mě čekala cesta metrem a tam je ten kontakt s lidmi opravdu občas dost blízký (i nechtěně). Ne že bych ten blízký kontakt vyhledávala, ale líbí se mi užívat si tu svobodu, kdy nepoutám pozornost, nemusím se hlídat, neustále otáčet, jestli mě někdo nesleduje nebo nepodezírá. A nic. Nezájem. Ten nezájem se mi líbí 🙂
 
Weiss si mě během minutky zavolal, posadil si mě do křesla a začal pročítat své zápisky z července 2012.
 
Měla jsem pocit, že spěchá, ale podle mě je to jeho standardní tempo 🙂 Vyptával se mě na spoustu otázek. Proč jsem s komisí tak dlouho čekala (vysvětlila jsem, že jsem si myslela, že se ex vrátí, což okomentoval slovy, že je to škoda, protože jsem ztratila 15 měsíců), na změny, které nastaly po HRT, na velmi intimní věci (nechci to tu moc rozebírat a vynášet informace), provedl se mnou pár testů, ale jinak byl celkem milý.
Když jsme se loučili ujistil mě, že to vidí dobře, ale samozřejmě výsledek bude, až to všechno zanalyzuje.
To už šla proti mě policejní eskorta s takovým malým ošklivým asi pachatelem v poutech a hnali se s ním k Weissovi…
…já se ale hnala od něj a byla jsem ráda, že už ho vlastně nikdy neuvidím.
On byla moje poslední vstupenka, kterou jsem potřebovala.
 
Ke komisi musím doložit potvrzení z Centra rodinné terapie v Motole, že rodiče situaci chápou a na Kačenky výchovu to nebude mít negativní vliv (pro to jsem si jela minulý týden a musím říct, že PhDr. Gjuričová na dětské psychologii je jedinečná a velmi usměvavá, pozitivní a milá žena), potom ověřené rozhodnutí o rozvodu z r. 2012, informovaný souhlas o rizicích operace (přišel mi v mailu) a doporučení prof. Weisse (které pošle přímo komisi, pokud tam nebude osobně).
 
V komisi by mělo být 7 lidí a probíhá na Ministerstvu zdravotnictví. O tom určitě napíšu speciální článek, až to celé proběhne.
 
Pokud budu mít u komise všechny potřebné dokumenty, proběhne vše tak, jak má a jak si představuji. V historii se stalo snad jen 2x, že by komise něco zamítla (z důvodu nesplnění podmínky 1 roku RLT – slečna měla o dost méně, jelikož RLT spočívá v životě v ženské roli po dobu minimálně jednoho roku po celých 24 hodin! A slečna do práce chodila podstatnou část Real Life Testu ještě jako muž… To nebudu komentovat). Komise to ani nemá důvod zamítnout, pokud jsou splněny všechny podmínky. Jde jen o takové potvrzení toho všeho. Jedno razítko na rozhodnutí, které potom přijde poštou, ale výsledek je znám ihned. Pro mě velká událost a otevřené dveře! 🙂
 
Protože už nejsem na začátku. Už nejsem ani v polovině. Už jsem na konci. A je to tu moc hezké. 🙂
 
Měla jsem úžasný den.
 
Od Weisse jsem pokračovala dál po Praze k Sáře, se kterou se znám od Hanky a moc jsem se k ní těšila. Žije totiž se svojí partnerkou a jejich malým synem. Že budou všichni milí, jsem čekala, ale byla jsem z nich nadšená! Jejich vztah se začátkem přeměny nerozpadl. On se ještě víc posílil a partnerka Sáry (takové usměvavé sluníčko) je silná osobnost, která svoji Sáru miluje a pokud s tím má okolí problém, mávne nad tím rukou.
 
To byla tak krásná rodinka! Naprosto dokonalý příklad toho, že to jde.
 
Tyto dvě milující osoby jsou teď nuceny se rozvést. Pokud budou muset, čeká je svatební obřad dvou nevěst. A že to budou krásné nevěsty o tom nepochybuji. I jejich klouček byl roztomilý a já dospěla k názoru, že ideálnější podporu, než jakou dostala Sára od své partnerky, většina z nás nikdy nedostane.
 
Sára měla trochu obavy, abych nebyla smutná, když mně to takhle nevyšlo, ale takhle už to neberu. 15 měsíců úmorného trápení mi stačilo, abych se z toho vyhrabala a teď když vidím takový šťastný pár, moc jim to přeju. Ony mají své cíle a jsou moc krásné (třeba ten svatební obřad, kdy budou obě dvě ve svatebních šatech). I já mám své cíle a ex mezi ně už dávno nepatří. To je uzavřená minulost, ze které mi zůstalo to nejdůležitější, co mám – moje dcera.
 
I když je pravda, že mě ta návštěva trochu dojala. Sára žije v úplně jiném prostředí, než já. Mít možnost uskutečnit přeměnu a ještě k tomu nepřijít o rodinu je sen. Ale já to viděla na vlastní oči!
 
O mě už nejde. Jsem ráda, že se ex tehdy nevrátila, protože vím, že bych stejně jednou musela Toma opustit, ačkoli jsem si tehdy myslela, že to zvládnu. A jak by to bylo s muži? To radši ani nedomýšlím… Nechci ženu. Konečně mám možnost užít si mužské náklonnosti a jejich zájmu, který bývá (kromě té většiny oplzlíků) i příjemný.
 
Ani se mi od nich nechtělo a tak holky sebe i malého oblékly, daly do kočárku a jelo se ven.
Jsem ráda, že ještě existují i milí rozumní lidé a je pro mě čest je poznávat.
U vchodu do metra jsme se rozloučily a já skočila do vagónku. Byla odpolední špička, metro narvané k prasknutí. Stála jsem u oranžové tyče u dveří a držela se jí, zatímco lidé kolem mě vystupovali a nastupovali (já jela až na konečnou). A stáli u mě opravdu hodně blízko.
 
Pak nastoupila paní ve fialovém kabátě a stoupla si téměř proti mně, protože už nebylo kam. Všimla jsem si, že se na mě usmívá a tak jsem znejistěla, protože ani pozitivní reakce na můj stav pro mě není příjemná, ale paní to nevydržela a říká mi s úsměvem: „Máte moc krásné náušnice! Máte ještě nějaké takové?“
🙂
To byly ty originální náušnice s měsíčky, co jsem dostala od Léni a Vlasty k Vánocům. Chtěla jsem si je vzít, protože se mi moc líbí, přestože jsem ulítlá na třpytivé s kamínky.
Usmála jsem se na paní a říkám: „Děkuji. Tyhle náušnice se mi taky moc líbí. A představte si, že jsou z dýně!“
„Z dýně? Vážně?“
„Ano. Já tedy už žádné takové nemám, protože nosím ráda ty třpytivé, ale dneska mám prostě měsíčky.“
To paní rozesmálo a říká: „Když si vezmete ráno takovéhle náušnice, že máte hned hezčí den?“
„Přesně tak! Jak to víte!? Kolega sice říkal, že si je mám brát, jen když budu mít špatnou náladu, jakože mám měsíčky, ale já si je beru, kdy chci.“
„Kolegu neposlouchejte…“ 🙂
Souprava metra zastavila ve stanici Hlavní nádraží, kde se se mnou ta usměvavá paní rozloučila a vystoupila.
 
Škoda, že ta paní nebyl pán 🙂 Ale i tak mě to moc potěšilo.
Pán by si nejspíš náušnic nevšiml…
 
Tohle mám na lidech ráda. Že jsem součástí této společnosti – ale jako žena!
 
Weiss se mě dnes ještě ptal, zda jsem se během toho roku setkala s nějakým problémem nebo nenávistí. A musela jsem říct, že ne. Že jak moje rodina tak zaměstnavatel se k tomu postavili úžasně a kdybych měla zhodnotit ten rok, byl to moc krásný rok, protože už jsem si mohla dělat to, co chci, aniž bych se za to musela stydět a aniž bych pohoršovala své okolí třeba tím, že mám na sobě sukni. Teď se ode mě přímo očekává, že jí budu mít!
 
Cestou domů jsem v autě přemýšlela, že bych si měla dojít taky koupit boty na ples a ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem to taky udělala. Miluju nakupování bot!!! Miluju, když tam vejdu a nemusím s bušícím srdcem a strachem chodit kolem dámských bot, protože se ode mě očekává, že k nim rovnou půjdu a začnu si je zkoušet 🙂 No zapomněla jsem tam zase na čas 🙂 A vybrala si černé lodičky s uzavřenou špičkou – taková klasika – ale jsou moc krásné a zjistila jsem, že se mi nelíbí příliš nízké podpatky 🙂 Ale do extrému taky nejdu.
Když jsem si je pak doma zkusila znovu, nechtěla jsem je zout. Už se tak těším na ten ples!
 
Přišla mi ale legrační jedna věc. V Deichmannu je výprodej XXL velikostí, na které je 50 % sleva! Takže boty, které stojí normálně 500 Kč, stály jen 250 Kč. Jenže jen ty od velikosti 42 a výš, přestože to byl stejný typ bot!
Kdysi jsem mívávala 42, jenže teď už ne. V tom mi noha plave (přičítám to vlivu hormonů, díky kterým ochabuje svalstvo, tedy i na nohách a na nártu) a je to teď něco mezi 40 – 41. Takže žádná sleva se nekonala. Holky, co máte nad 42 – vidíte, jakou máte výhodu? 🙂 Některé lodičky vypadaly hezky i v těch větších velikostech, přestože ty 36ky byly něžné a roztomilé. 🙂
 
V Intersparu měli výprodej punčochového zboží (sleva 75 %!), takže jsem ještě skočila tam, abych se na ten ples zásobila a dojela domů celá spokojená, kde jsem si hned udělala k večeři krupicovou kaši s grankem, na kterou mě namlsala Sára s rodinkou. 🙂
 
Nikdy nezapomenu, jaké to bylo na začátku. Ale ohlížet se tam nebudu. Dívám se dopředu. A jdu si za svým cílem, od kterého mě nemůže odradit vůbec nic, protože jeho dosažení je tím nejpřirozenějším, co jsem v životě udělala.

10 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.