Sexuální orientace transžen

Sice termín „transžena“ nemám ráda (pro mě je to žena, i když je spousta lidí (i transsexuálů), kteří tvrdí, že transžena není žena, pohádala bych se s nimi do krve, jelikož je to žena :), ale tady to potřebuji nějak rozlišit.

Tento článek mám už rozepsaný dlouho.

Sama nad sebou nějakou dobu už v této souvislosti koumám a tak tu snad najdu odpovědi na některé své otázky i já.

 

Jde vlastně o původní starší článek z http://www.secondtype.info/sexuality.htm

Musela jsem spoustu informací přeložit z angličtiny a to se mi nechtělo. Teď už se mi ale chce 🙂

 

Článek, ze kterého čerpám uvádí, že na téma sexualita u transžen bylo v historii provedeno velmi málo studií. Autorovi článku se podařilo získat jen tyto níže uvedené, jejichž výsledky porovnal do zajímavé tabulky.

Škoda, že většina studií je starších více než 20 let (od té doby nic?). Otázkou tedy je, jak moc jsou objektivní a tak si obrázek musíme udělat stejně sami, případně to vyzkoušet na sobě :). Jako já. A být pak překvapené z výsledků. Jako já :).

 

 

 

Největší vzorek (232) je ze studie Dr. Lawrence z r. 2005.

Poněkud se však liší od součtu ostatních studií, kde je 70 % heterosexuálních žen, zatímco ve studii Lawrence jen 34 %. Přikláním se k číslu 70 %.

 

Homosexuální orientace je u FtM stejně častá jako u běžné populace, u MtF je ovšem výrazně častější. Příčiny ještě nejsou úplně známy, ale je prokázáno, že až 60 % (český údaj z r. 2014) MtF klientů během přeměny pohlaví mění i orientaci, že homosexualita je u nich jen jakousi vývojovou fází v rámci identifikace se svou vlastní heterosexualitou.

 

Velká část MtF transsexuálů, kteří jsou po operaci a zároveň jsou mladší 30 let, sami sebe označují jako heterosexuální ženy.

 

U mladších žen po SRS (operace změny pohlaví) je vyšší pravděpodobnost heterosexuality, neboť čím vyšší je věk ženy po SRS, tím větší je pravděpodobnost lesbické nebo bisexuální orientace.

Velká studie Dr. Lawrence zjistila, že jen 9 % z 232 MtF před SRS bylo orientováno na muže, zatímco po SRS to již bylo 34 %. Tato procenta jsou ale stále velmi nízká ve srovnání s jinými (menšími) studiemi. Velkou roli však zde hraje věk nebo povaha účastníků.

 

Zajímavé je, že sexuální preference se během HRT mění především u MtF.

 

Ženy po SRS se tedy dělí do dvou kategorií:

Ty, které byly homosexuálními (či bisexuálními) biologickými muži před SRS a po SRS pokračovala jejich sexuální preference k mužům a ty, které po SRS svoji sexuální preferenci změnily od žen k mužům.

 

Jedním z těchto faktorů mohou být i hormony. Radikální hormonální změny v těle transžen a dále i vliv na tělesné procesy po orchiektomii nebo SRS, mohou dát impuls k heterosexuální orientaci. Ta se občas objeví k jejich vlastnímu překvapení a je možné (snad částečně) správně obviňovat právě hormony, které užívají.

27letý MtF transsexuál po SRS připustil, že „bych zařadil sám sebe jako bisexuální, protože od začátku užívání hormonů mě začali přitahovat také muži“.

 

Netranssexuální pozorovatelé však mohou zjistit, že transsexuální ženy mohou být mnohem více ženské, než genetické ženy. Některé transženy cítí silnou potřebu, že jako žena by měly mít pohlavní styk jen s mužem a v tomto případě se zbytková sexuální preference k ženám stává nedůležitá. Mají tendenci ji potlačit. Chtějí pokračovat v životě jako ostatní ženy, vdát se, mít děti (které se mnohdy stávají jejich hlavním cílem) jako konečným symbolem a důkazem jejich ženství.

 

Zatímco většina heterosexuálních transžen je heterosexuální z důvodů volby a preference, je pravděpodobné, že v některých případech přijetí heterosexuální orientace úzce souvisí s představou transsexuální ženy o osvojení si sama sebe jako ženu ve společnosti – tzn. vstup do „normálního“ sexuálního vztahu s muži, zatímco mít intimní vztah se ženou je rizikem z hlediska nežádoucí pozornosti a pomluv.

 

Jak vyplývá z výše uvedené tabulky, mnoho heterosexuálních transžen skrývá před partnerem svou mužskou minulost ze strachu (bohužel často oprávněného), že vztah by nemohl při prozrazení jejich minulosti přežít. I když partner ví a přijímá ženinu transsexualitu, jeho přátelé a rodina nemusí být tak otevření a tlak veřejnosti by nakonec mohl zničit tento vztah.

 

 

Druhou stranou mince je, že transženy po SRS, které nejsou schopné se díky svému vzhledu dobře adaptovat do společnosti se často potýkají s velkými obtížemi při získávání nových vztahů s muži. Jedna noc s „normálním“ mužem pak často končí v slzách. Proto dochází u transžen ve věku 30 – 40 let k případné sexuální abstinenci a o transženy ve věku nad 50 let neprojevují muži téměř žádný zájem.

 

Je ale potřeba také říci, že některé heterosexuální ženy mají o opačné pohlaví také velmi malý zájem. Například Samantha Kane (SRS ve věku 37 let) dospěla po pohlavním styku s pěti muži k závěru, že sex jako žena byl poněkud nudný – ve skutečnosti mnohem méně zajímavější, než je například nakupování. Není pochyb o tom, že nějaké procento biologických žen s ní budou souhlasit!

 

 

Pokud transžena po SRS vstupuje do lesbického vztahu, má k tomu jeden z těchto důvodů:

 

1) Pokračující sexuální přitažlivost k ženám. Je-li silná, může vést k posunu do lesbických vztahů, je-li slabá, může vést k vyloučení jakékoliv sexuální aktivity vůbec;

2) Pokračování vztahu s bývalou manželkou či partnerkou na sexuálním a nesexuálním základě;

3) Sexuální vztahy s ostatními transsexuálními ženami.

 

Transžena Lisa-Anne (vpravo) se svou bývalou partnerkou biologickou ženou Lisou-Marií. Lisa-Marie chtěla přijmout Lisu-Annu i s jejím feminizovaným tělem po hormonální terapii, ale zjistila, že už jí po SRS nepřitahuje. Jejich lesbický vztah selhal a rozešly se. Lisa-Anne nyní prochází změnou zpět v muže.

 

Dr. Lawrence ve svém průzkumu zjistil, že 54 % účastníků sexuálně preferovalo ženy, přičemž tato preference zůstala po SRS u 25 %.

 

 

 

 

Asexuální transženy
Asexualita může být také způsobena jedním nebo více z těchto důvodů:

 

1) Skutečný nedostatek sexuální touhy;

2) Špatné chirurgické výsledky – například nedostatečná vaginální hloubka, špatný vzhled pochvy nebo pohlavní styk je příliš bolestivý;

3) Neschopnost přitáhnout žádoucí partnery, například v důsledku neschopnosti vypadat přesvědčivě;

4) Vědomé potlačení nepohodlné nebo nežádoucí sexuální touhy, například kvůli strachu z AIDS nebo z možného odhalení během pohlavního styku;

5) Účast ve vztahu, ve kterém druhý partner nechce, aby se zapojovali do sexuálních vztahů.

 

Neoficiální statistiky uvádí, že kolem 15 % všech transžen po SRS nikdy nemělo intimní pohlavní styk.

 

 

Bisexuální transženy
Relativně vysoké procento transžen preferuje sexuální vztah mezi muži i ženami. Důvody jsou různé. Například sex na jednu noc, zvědavost, sociální shody (například veřejný vztah s mužem, ale tajný lesbický vztah).

 

Transpáry
Pro transsexuální ženu není obvyklé, aby vstupovala do vztahu s jiným transsexuálem, obvykle další MtF ženou, ale občas i FtM mužem. Pokud MtF žena vstoupí do vztahu s FtM mužem, většinou oba partneři označují striktně svůj vztah za heterosexuální.

Významným přínosem takového vztahu s jiným transsexuálem je fakt, že partneři se mohou podělit o své zkušenosti a poskytnout si vzájemnou podporu a porozumění – něco, co vztah s netranssexuální osobou nemůže nikdy v takovém rozsahu poskytnout. Transpáry také nemusí čelit nebezpečí a obav z odhalení jejich minulosti.

 

 

Významný podíl transsexuálních žen připouští, že je přitahují jiné transsexuální ženy. Jeden malý průzkum zjistil, že to byla dokonce polovina respondentek. Tato přitažlivost však vede často pouze ke vztahům „na jednu noc“, než ke vztahům trvalejší povahy. Sexuálně se jedná o technicky lesbické vztahy, ale je zajímavé, že některé tyto partnerky nepřitahují netranssexuální genetické ženy.

 

 

 

Mladí transsexuálové
Na rozdíl od starších transsexuálů, sexuální orientace mladých transsexuálních žen (to znamená těch, které zahájily přeměnu před dosažením 20 let) v drtivé většině případů směřuje k mužům stejně, jaké u každé jiné dospívající dívky.

 

Svou zkušenost popisuje Maxine (MtF) (obrázek vlevo): „Ve věku 14 let jsem zažila své „poprvé“. Bylo to na dovolené. Byl šest stop vysoký, měl pevné břicho a byl neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si na pláži a šli jsme do jeho hotelového pokoje. Pomalu mě svlékal. Bylo to krásné. Nebylo nic, co jsem v tu noc chtěl být víc, než být celý ženou.“

 

Aby potěšila svého přítele, začala Maxine brát ženské hormony a ve věku 17 let si nechala voperovat prsní implantáty.

O několik let později měla Maxine vztah s výrazně heterosexuálním mužem: „Omar byl krásný muž, ale všechno mělo zůstat tajemstvím, poprvé byl velmi citlivý – ale v té době jsem neměla žádná prsa a z toho jsem měla komplex méněcennosti. Chtěla jsem být pro Omara dokonalou partnerkou, snila jsem o společné rodině, toužila jsem být ženou. Když jsem se do něj zamilovala řekla jsem si, buď Maxine nebo nic.“ Omar se k ní brzy přestěhoval a Maxine učinila nakonec své rozhodnutí. SRS měla o tři roky později.

Jako Maxine, mnozí mladí transsexuálové vstupují do důvěrného vztahu jako dívka s heterosexuálním mužem dlouho předtím, než podstoupí jakoukoli operaci.

Dívky chtějí „normalizovat“ své tělo a chtějí mít vaginální styk. To se často stává klíčovým faktorem při jejich motivaci dosáhnout operace co nejdříve. Čekání na dosažení 18 let, než může být provedena operace změny pohlaví, může být hořká a sexuálně velmi frustrující zkouška odolnosti.

 

Mohou za to hormony
Výzkum zjistil, že genetické ženy, které jsou v nejplodnější části svého menstruačního cyklu (tedy mají vysoké hladiny estrogenů), přitahují obzvláště muži se silnými mužskými rysy (velké svaly, silné čelisti, vystouplé čelo …), které indikují vysoké hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu. Ty ženy, které jsou v dolní části plodnosti svého cyklu, raději upřednostňují méně maskulinní, ale často citlivé a starostlivé muže – tedy ty, kteří mají tendenci více investovat do vztahu a je více pravděpodobné, že budou rozumnými dlouhodobými přáteli.

 

Užívání antikoncepce nebo hormonů, které vede ke zvýšení hladin estrogenů, vede k upřednostňování maskulinních znaků. Což může u transžen užívajících ženské hormony ovlivnit právě jejich sexuální preferenci, která vede k mužskému partnerovi.

 

 

 

Bohužel moc studií a článků se k tématice sexuální orientace u transžen najít nedá, protože prostě neexistují.

 

Ale jednu novou studii z r. 2011 jsem nakonec našla. Má velkou vypovídací hodnotu, protože oslovila 6456 amerických transsexuálů nebo transgenderů (z toho 11 % cross-dresserů) dotazníkem o 70 otázkách.

Jde o „Injustice at Every Turn: A Report of the National Transgender Discrimination Survey. Report Type: Report. Date: February 03, 2011 (24.7 MB)“ („Nespravedlnost na každém kroku: Zpráva z průzkumu diskriminace transgenderů z r. 2011„).

Je v angličtině a má 228 stran.

To je něco pro mě! 🙂

 

Následující informace a grafy jsou použité z této studie:

 

 

 

 

U obou (FtM i MtF) máme vlastní identifikaci transsexuálů jako čistě heterosexuální pouze u zhruba 25 % respondentů.

 

36 % respondentů žilo bez partnera

27 % s partnerem

23 % v registrovaném partnerství nebo v manželství

3 % odděleně od partnera

11 % bylo rozvedených

1 % byli vdovci/vdovy

 

 

Z uvedeného grafu vyplývá, že celkem 74 % transsexuálů má nějakou práci. Jen 3 % jsou nezaměstnaní, kteří přestali práci hledat a 20 % jsou studenti.

 

41 % respondentů uvedlo, že se alespoň jednou pokusilo o sebevraždu ve srovnání s 1,6 % v běžné populaci.

 

39 % respondentů uvedlo, že jsou rodiči.

52 % z nich jsou MtF a 17 % FtM.

 

29 % respondentů uvedlo, že jim jejich expartner zakázal styk s vlastním dítětem.

71 % expartnerů nebrání žádným způsobem ve styku s vlastním dítětem.

 

45 % respondentů přišlo o partnera, když mu sdělili informaci o své odlišnosti.

 

43 % našlo nepochopení u své rodiny.

Z toho 45 % MtF a 40 % FtM.

 

 

 

 

Po vstřebání těchto informací jsem došla k závěru, že za změnu sexuální orientace může několik faktorů a myslím si, že nelze jednoznačně říct, zda ke změně dojde či ne. Je to velmi individuální (jako všechno během přeměny). Ale není právě ta individualita na tom to hezké? 😉

 

A jak je to se sexuální preferencí u mě? 🙂

 

Kdysi se mi líbily hezké ženy. Moje ex je stále velmi krásná žena a jsem si jistá, že ještě dlouho bude. Myslím, že tím, že jsem se snažila obklopit se ženskou krásou, jsem chtěla docílit toho, co jsem sama neměla – tedy mít co nejblíže co nejvyšší stupeň ženskosti. Mít na dosah něco, po čem celý život toužím, ale nemohu to mít. A tak si to vezmu aspoň na své partnerce.

20 let před přeměnou, kdy začaly existovat mé první ryze ženské internetové profily, jsem se potají bavila tím, jak mě chtějí muži. Neověřovala jsem si na těchto profilech svoji ženskost, protože ta byla pracně vytvořená tříhodinovou přípravou před vyfocením a zatímco jsem si často psala s muži i týdny, jakmile mě požádali o rande, musela jsem se slzami v očích říct ne. Tak ráda bych přišla! Ale v té době bych svoji mužnost maskovala naživo opravdu jen těžko :/

Vždy jsem se potom vracela zpátky do náruče své partnerky, která mi dávala téměř tolik ženskosti, kolik jsem potřebovala.

Teď najednou žádná rande odmítat nemusím. Nastal stav, o kterém jsem si v minulosti jen snila. Najednou nepotřebuji ženskost v podobě partnerky, protože začínám mít tu vlastní. A začali se mi z ničeho nic líbit muži, přitahovat mě, zdát se mi o nich a mít o nich erotické představy, kde já vystupuji výhradně jako žena.

Občas se mi ale stane (například když jdu do našeho DMka), že se zadívám na blonďatou prodavačku se třpytivými náušnicemi a sledují její hladké rty. To mě vždycky pořádně zmate.

Nemám ještě žádnou intimní zkušenost s mužem, přestože jsem si jí ještě nedávno velmi živě představovala s konkrétním mužem a bylo to moc krásné. Vlastně si ji představuji dál, i když tohle opravdu vysněné rande nakonec proběhnout nemohlo kvůli ztracené důvěře, kterou se snažím najít, ale stále nenacházím, což mě nutí dál si o tom všem jen snít s přesvědčením, že dříve než v létě příštího roku (2015) žádné rande mít nechci, neboť nejsem „kompletní“ a těžko bude někdo, kdo vyžaduje a obdivuje striktně jen moji ženskost, čekat půl roku na moment, kdy mu budu moct dát vše, jako jakákoliv jiná biologická žena.

Pokud bych si měla představit, jak jdu po ulici plné lidí za ruku s tou krásnou blonďatou prodavačku z DMka nebo s mužem, o kterém si sním, vyhrál by téměř jednoznačně ten muž.

Připouštím ale, že za určitých okolností, které by velmi záležely na té slečně, bych se prošla klidně i s ní. Takový vztah by ale nebyl tak „živočišný“, jako s mužem. Lesbický vztah je ale vždycky jiný, než heterosexuální. A nejsem si vůbec jistá, jestli by fungoval, zatímco u heterosexuálního vztahu o tom přesvědčená jsem. To všechno jsou ale jen mé domněnky.

Proto vše nechávám tak, jak je a věci, které mají přijít, nechávám přijít, neodmítám je a ráda je ve svém životě vítám jako nové zkušenosti se všemi novými pocity, které znám jen z představ a snů a dokud se nestanou, nebudu mít v hlavě nikdy jasno.

S mojí hroznou tvrdohlavostí a trucovací povahou ale příští půlrok můžu na takové zkušenosti zapomenout :/

 

Při čtení článku o sexualitě a hlavně prohlížení některých fotek jsem měla zase slzy v očích z některých krásných žen. Všechny bychom chtěly být takhle krásné…

 

 

Vím, že samotný článek už je poměrně dlouhý, ale ještě bych sem ráda přidala úryvek jedné moc hezké práce pojaté pozitivně, kterou sepsala studentka VŠ na téma transsexualita. Zaujal mě model procesu přeměny, který prý kdysi u nás fungoval (ale já o něm slyším poprvé):

 

Diagnostika transsexuality v minulosti
Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a ucelenou záležitostí, která probíhá podle určitých pravidel. Základní model, jenž byl užívaný v naší republice v minulosti, byl vytvořen v Sexuologickém ústavu 1. LF a VFN v Praze a byl ve své době liberálním a revolučním činem. Tento terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná poznávací kritéria.

 

V prvním roce probíhala opakovaná tělesná a psychologická vyšetření s cílem zjistit psychickou identifikaci a motivaci k léčbě. V druhém roce se aplikovaly hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podával návrh na změnu jména na neutrální. Čtvrtý rok byl ve znamení podání návrhů na chirurgické zákroky a v pátém roce se dokončovala přeměna matriční změnou pohlaví. V této době se již používají méně striktně vymezené postupy s maximálním ohledem na individuální situaci klienta.

Nedílnou součástí diagnostického procesu je i RLT (real life test), což je zkouška opravdového, skutečného života, kdy klient v tomto období žije v opačné roli ve všech oblastech svého života a jeho schopnost adaptace v této roli poskytuje informace nejenom z hlediska terapeutického, ale je i významným kritériem potvrzujícím diagnózu.

 

Diagnostická fáze má různou dobu trvání, záleží na klientovi. Někteří již na prvním sezení demonstrují svou psychickou identitu tak, že nikdo nepochybuje o tom, že znají svou pohlavní příslušnost. Ale naopak je zase mnoho takových, kteří se celé roky hledají a nejsou si úplně jisti.

Výjimečně se stává, že někteří vyjadřují nespokojenost s provedením přeměny pohlaví. Většinou se ale jedná o částečnou nespokojenost odrážející nadměrné očekávání, což není něco až tak zvláštního neboť všeobecně platí, že když je něco přehnaně radostně očekáváno, tak pak je člověk zklamaný, neboť nikdy se nevyplní vysněné představy. Většinou si pak člověk zvykne, stejně jako i u nespokojeného transsexuála míra spokojenosti s provedením přeměny pohlaví s narůstajícím časem stoupá. Ve světě byly vzácně dokumentovány žádosti o návrat zpět k původnímu pohlaví. Častěji se jednalo o jedince s chybějící podporou původní rodiny a s atypickým transsexuálním vývojem.

 

Mnou zpovídaní lidé žádné problémy s okolím neměli a nemají, ať už je to způsobené tím, že svoji minulost tají nebo tím, že prostě jenom mají štěstí na lidi kolem sebe.

 

 

Líbí se mi závěr té studie, kde autorka zhodnotila stav téměř 20 oslovených transsexuálů (FtM i MtF), se kterými se osobně setkala a zhodnotila jej jako bezproblémový a šťastný. (Sdílím její názor i na mém vzorku několika desítek oslovených transsexuálů FtM i MtF :).

 

Pětileté období přeměny je ale vážně zlý sen. Za nepřijatelný považuji i pozůstatek tohoto modelu, který dosud funguje na Slovensku, i když „jen“ ve zkráceném dvouletém období.

Ve studii byl ještě zmíněn fakt, že v minulosti se Slovensko stavělo velmi negativně k problematice transsexuality, a tak slovenští transsexuálové byli nuceni stěhovat se do Česka.

Naštěstí tato doba už je za námi a myslím, že tak, jak běží čas, se nám otevírají stále větší a větší možnosti. A to je dobře.

 

Jedinou chybnou informací v celé práci bylo, že podmínkou pro zahájení HRT je potřeba zahájení RLT. To samozřejmě neplatí a kolikrát RLT nastupuje až tehdy, kdy dotyčná osoba vypadá „přijatelně“. I z důvodu svého vlastního sebevědomí. A mnohdy (např. příběh Péti – 12 let na HRT, která nikdy nebude v RLT, protože má stále roli otce v rodině) HRT probíhá i zcela bez RLT.

Ona existence samotné HRT způsobuje člověku částečné (mnohdy velké) uspokojení a klid v duši. Já ale RLT považuji za něco, o čem jsem si celý život snila a jako začátek svého nového života.

Je to příležitost skočit do toho!

Konečně!