otєrєzє.cz

Mírně z rovnováhy

13. 8. 2014 / 21:45 / 27 Comments
Jsem roztržitá, nesoustředěná, jiná, nemůžu se přestat usmívat a klikám na svou e-mailovou schránku s netrpělivostí puberťačky každé tři minuty. (Co to proboha dělám? A co to proboha děláš? Tohle nemůžeš! Tak snadno si na to zvyknu…).
Mírně z rovnováhy. (Ve skutečnosti to „mírně“ tam být vůbec nemá. 🙂
Ale to je normální 🙂
Jsem vykolejená. (Jasně, že mám nad tím nadhled… jen nevím, kde teď zrovna leží (ten nadhled). V kabelce ho nemám.)
Nevykolejila mě celodenní túra, celodenní úklid, práce, doktoři ani sousedi nebo sbírání borůvek v letním parnu.
Jsem v oblacích ze všech těch událostí, které se dějí a z toho, jak někteří lidé vstupují do života z ničeho nic nečekaně a překvapí nás něčím, co jsme nečekali.
 
Na člověku, který ví, co chce a od první chvíle ví všechno, aniž bych mu cokoliv říkala, protože tenhle blog si prostě může přečíst celý svět (naštěstí to ten svět nedělá, protože má úplně jiné starosti) je spousta úžasných věcí: Nemusím nic skrývat. Nemusím se bát a nemusím nic vysvětlovat.
Karty jsou rozdány.
 
Jaké je jiskření mezi mužem a ženou z „téhle“ strany?
Nepopsatelné, nenabažitelné, překvapující, krásné…
A jaké je ve skutečnosti, když je ten muž nablízku?
Neodhalené, nepředvídatelné, osudové…?
Jsem zmatená, protože nevím, co dělám. Protože ztrácím kontrolu a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí, protože si to užívám.
 
Ne, ještě mi nebyl žádný muž, kterému se líbím a který se líbí mně ve skutečnosti nablízku, ačkoli pár adeptů tu už bylo, ale šance jsem zahodila já svojí vlastní vinou a strachem nebo se mi podařilo vyděsit jeho.
Jen opět cítím, jak moc jsem tomu blízko. Jak moc jsem blízko té romantice, kterou mě dostává a úplně nejpitomější ze všeho je, že až dosud byl tento blog mou vrbou, jenže teď, když ho on čte, sem všechny své pocity napsat nemůžu.
Chci to říct, ale nemůžu to říct!
 
Nastává situace, která mě nikdy předtím nenapadla.
 
A tak budu mluvit v hádankách a tohle své tajemství si zatím schovám do chvíle, než mě to úplně celou pohltí nebo nepohltí.
 
Mohu si vybrat JAKÉKOLIV místo v ČR na podvečerní romantickou procházku. Přijede kamkoliv. Je to jen na mně. Můžu cokoliv si jen budu přát! A to jsem si myslela, že svobodnější už být nemůžu.
Kdo jsem, že mám taková privilegia královen nebo princezen?
 
Přirozeně se potom musím cítit nadšená a šťastná.
Nechci přestat.
Chci v tom zůstat už navěky.
 
 
Mám před sebou cestu do Prahy s Lindou, kterou napadlo, že bychom si zašly na transgender event na Malé straně v rámci programu Prague pride (na kterém jsem ještě nikdy nebyla a nevyjde mi to ani letos, protože budu mít Kačenku, která má privilegia nejvyšší ze všech). (A samozřejmě bych měla v Praze řešit mé první rande, které v tuto chvíli není ale na pořadu dne, jelikož jsem z Robina nedostala kloudnou odpověď a vnucovat se nebudu, přestože je milý. Uvidíme zítra. Mám k tomu ale i ještě jeden důvod nevrhat se kolem krku zrovna jemu…)
 
Na Slovensku působí očanské hnutí TransFúzia, které pomáhá transgenderovým osobám a jejich rodinám.
Podobné hnutí ale funguje od 1.1.2014 i u nás s názvem TransFusion (http://www.trans-fusion.org/). Jeho cílem je pomáhat těm, kdo pomoc potřebuje a kdo si o ní řekne.
 
I bez účtu na facebooku je možné přečíst si zajímavé články a informace týkající se tohoto tématu.
 
Trochu (víc) jsem se začetla 🙂
Ale už jsem zpátky a důvod, proč píšu tenhle článek je také ten, že mám jedno malé překvapení.
 
Týká se COGIATI testu, o kterém jsem psala v předchozím článku a dávala odkaz na PDF verzi přeloženou do češtiny, která ale vyžadovala zapisování výsledků na papír a poté si musel každý vypočítat výsledek sám.
 
Tímto bych chtěla poděkovat Edovi a Emě, kteří prostě sedli k počítači a tento test z mého překladu naprogramovali tak rychle, že jsem ani nestihla dvakrát mrknout a zde je výsledek:
 
(2021: Odkaz už je bohužel nefunkční a nevím, kam se test rozhodl odejít. 🙁   )
 
Eda a Ema je dalším z moc zajímavých človíčků téhle planety, který mi dal tu šanci, abych ho prostřednictvím tohoto blogu poznala. Mám ráda střety s úplně neznámými lidmi, ke kterým tady dochází, aniž bych to kdy plánovala. A kteří už po pár dnech přestávají být neznámými.
 
Byl jednou jeden blog, který psala jedna smutná duše, protože to neměla komu říct. Ale začalo za ní chodit tolik lidí, že už přestávala být sama, to jí moc pomáhalo a rozhodla se, že na oplátku bude zase pomáhat ona. Její nadšení se totiž začalo stupňovat a když viděla, jak se někteří trápí, chtěla jim říct: „Pojď za mnou. Bude to lepší.“ A snažila se jim podat ruku, protože ona sama cítí, že tohle je ta nejúžasnější a nejlepší věc, kterou v životě udělala.
 
Aniž by to chtěla, spojilo se tak dohromady tolik lidí, že už nebyla jen jeden člověk na téhle planetě, ale byla to skupina. Vznikla síla, která má obrovskou moc. Ale té zatím ještě úplně nevyužila.
 
Tou silou jste vy.
 
Já jsem jen takhle malinkatou kostičkou z téhle stavebnice, kterou stavíte se mnou a nenechám jí nikdy nikým zbořit.
Vše, co tvořím, má za cíl povzbudit ty, kteří potřebují pomoc. Demonstruji na sobě, na vás, na úplně cizích lidech, že z tohoto světa ještě štěstí, odhodlání, nadšení, lidskost a chuť žít ještě nezmizela.
 
Každý něco přináší. Už dávno nejen do mého života.
 
A to je něco, co se mi na vás moc líbí.
 
 
Teď fakt úplně otočím téma, ale já to musím říct 🙂
Včera jsem s kolegyňkou řešila kostýmky do práce.
Tvrdila mi, že by je moc ráda nosila, ale připadala by si tu v nich divně, protože všichni jsou tak jako sportovně oblečení a ona by vyčnívala.
Tak jsem jí řekla, že když je začne nosit, začnu je nosit i já 🙂
A domluvily jsme se, že zhruba za rok to provedeme 🙂 (Za rok proto, že bych měla být už bez problémů schopná takové krásné věci nosit, aniž bych cítila, že styl sekretářky se na mě ještě nehodí. Mám ráda i sportovní styl nebo rifle a tričko k balerínkám, ale proč se někdy neobléknout extra-elegantně? (Nikoliv nevkusně a přehnaně.)).
 
Stejně to bude dřív, než za rok, protože já si vždycky něco naplánuji a nakonec do toho skočím po hlavě dřív.
Jako například můj full-time, který byl v práci naplánován na červenec!!! 🙂 (Teď se tomu směju, protože červenec byl před pár dny a představa, že jsem to udělala až teď, je příšerná. Bylo to moc dobré rozhodnutí skočit do toho co nejdřív (už 8.4.)). Přišla bych o tolik krásných dní ve vysněném světě.
 
Já si tyhle věci s kostýmkem ale pamatuji, takže to kolegyňce moc ráda připomenu.
Ona má teď přes léto každý den jiné šaty a moc jí to sluší. Snažila jsem se jí (v těch vedrech) dohnat sukněmi, ale teď, co jsou ty deštivé dny, jsem úplně neschopná jít ven s holýma nohama, celý den mám v práci ledové ruce a těším se do auta, protože v něm je vždycky teplo.
 
A už zase se blíží sychravý podzim. Co budu dělat?
Možná by to chtělo nějaký biologický zahřívač 🙂
 
Včera jsem měla ještě jeden milý krátký zážitek.
Tom míval pánskou kadeřnici. Byla to starší paní před důchodem, ke které chodil vždycky jeho táta a protože Tom kadeřnice vždycky nesnášel, byl rád, že ta paní je starší a že už bez ptaní ví, jak chce ostříhat. Nechával se tak stříhat roky pořád stejně.
Tomova kadeřnice ho velmi dobře znala a často, když se potkali ve městě, se ho při pohledu na dorůstající vlasy ptala, kdy zase přijde.
 
Včera jsem potkala Tomovu kadeřnici 🙂
Šla proti mě celou nekonečně dlouhou chvíli a v momentě, kdy jsem čekala (protože jsem si myslela, že mě pozná), že na mě kývne nebo pozdraví nebo se na mě zahledí, na mě jen mrkla jako na milión ostatních kolemjdoucích a šla dál.
Prostě nezájem.
Tohle není Tom 🙂
 
Ne, tohle opravdu není Tom.
 
A tak mě napadlo, jak moc hraje roli přeměna v souvislosti s prostředím, ve kterém žijeme a s lidmi uvnitř toho prostředí? Několikrát jsme tu řešili, že celé město ví, kým jsem byla a kdo jsem teď.
 
Ale teď jsem zjistila, že Tomova kadeřnice Terezu nezná.
 
Kolik takových lidí tu ještě žije, u kterých se Tereza nemusí bát, že „neprojde“, přestože znali Toma?
 
Přeskočila jsem do vysněného světa tak rychle a nenápadně, že to mnozí nestačili ani zaregistrovat. 🙂
Jasně, že je tu spousta lidí, kteří to vědět museli, protože jsem s nimi přišla nevyhnutelně do styku, když se „to stalo“ (např. 300 dělnic v práci).
Pokud se o mně každá doma zmínila, už je to zhruba 600 lidí, z nichž to každý druhý řekl dál a tak ten počet lidí narůstá.
Ale, víte, já už jsem je začala tak trošku nudit 🙂
Ano, v práci na mě koukají vězni s otevřenou pusou (tak, jako koukají na všechny kolemjdoucí slečny a ženy) a holky z výrobní linky, které mě viděly za celou dobu tak 2x se vždycky podívají. Ale já se na ně usměju a jdu dál. S některými mluvím, řeším věci bez ohledu na to, co „se mi stalo“ a tak jsem přinejmenším tiše tolerována.
 
Nikam neutíkám. Zůstávám ve svém městě, ve své práci a u své rodiny. Tady jsem doma. A Tomova kadeřnice se teď ptá, co se stalo, že Tom po tolika letech už u ní tak dlouho nebyl…
 
Neví, že už k ní nikdy nepřijde.
Nikdy.

27 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.