otєrєzє.cz

Data byla (téměř) zpracována

29. 7. 2014 / 17:10 / 9 Comments
Ráno jsem si krátila čekání na neočekávatelné (jak jsem si to nazvala) psaním článku o nepotřebnosti samců při rozmnožování u některých živočišných druhů.
To se sem teď ale vůůůbec nehodí 🙂
 
Ve 13 h. jsem odcházela k mamce na oběd. Připadala jsem si ošklivá, napuchlá po laseru, poslední malý černý ostrůvek vousů pod bradou po spálených vousech šlo jen ztěží zamaskovat i make-upem s nejvyšší kryvostí v galaxii, byla jsem otrávená, smutná, ale přesto jsem pořád věřila, že třeba ta zpráva přijde, že už se nebudu muset aspoň trápit. Ať napíše, že mě nechce, ale hlavně ať už konečně něco napíše! Já vím, že potřebuje čas, ale jak dlouho to může trvat? 🙁
 
Když jsem šla od auta k mamce, viděla mě z okna ségry dcerka s kamarádkou a jak jsem k nim vešla, tak mi ségra říká: „Ona tě Anička viděla a hned říkala: „co tady chce ta paní?““ 🙂 Tohle mě umí potěšit vždycky 🙂
 
A to jsem se neoblékla vůbec tak, jak bych chtěla do 29stupňového vedra, ale jen rychle do riflí, tenisek a fialové košile. Ale nehty už mám zase namalované. Párkrát jsem jela na laser vousatá v metru s nalakovanými nehty, ale nedělá mi to dobře, takže včera na jeden den jen bezbarvým lakem. Beztak byly dlouhé… Navíc včera to v metru byla opravdu krize. Zalezla jsem si (jako vždy) do rohu ke dveřím a obrátila se ke všem zády, ale tahle děsná linka nabírá lidi jednou na jedné straně, podruhé zase na druhé („vystupujte vpravo po směru jízdy“), takže je jedno, kde se zašívám. Všude a odevšad na mě civěli. V odraze jsem pozorovala lidi kolem sebe i sebe samotnou a kochala se svojí postavou (která vůbec nestojí za řeč, ale proti té Tomově je to tak krásný rozdíl 🙂 Ani prsa zamaskovat jaksi nejdou a nehodlám si dělat nějakou klučičí bandáž. Vytahaná trička už taky nemám. No takže vousatá jsem přitahovala dost pozornost (ne takovou, jako Conchita Wurst, i když k tomu nebylo daleko) a když jsem čekala na hlavním nádraží, až přestane ten liják venku, sedla jsem si tam na jedno vyvíšené místo, když se ke mně šoural nějaký bezdomovec. Takže jsem se zase zvedla a šla čekat ke dveřím. Nemíním tu nikoho přesvědčovat o smyslu sociálky. Všude bylo ale milión lidí, nešlo se někam uklidit a tak jsem čekala v tom davu, protože na to, až přestane ten liják, čekali všichni. Kdyby aspoň někteří tak necivěli! Vyloženě blbý pohled snesu, ale ten neodtrhnutelný, nekonečný pohled, který já přetínám svým zuřivým pohledem, kterým říkám: „co je?“ a ono pořád nic, tak to jsem nevydržela a vlítla ven do toho lijáku. Je to jen minutu chůze od nádraží, tak jsem to s papírovou taštičkou s kotětem hrajícím si s klubíčkem, uvnitř které byly dárečky pro miminko, co se narodí na podzim mojí sestřičce z Laser klinik, prostě riskla a přišla trochu zmoklá, ale měla jsem klid.
 
Depilační sestřička je vlastně moc důležitý člověk v procesu přeměny, takže se dobře rozmyslete, kde se rozhodnete ty své černočerné vytrvalé potvory trvale zničit.
Depilační sestřička je jediný člověk, ke kterému chodím nenamalovaná, bez náušnic a ještě k tomu s narostlými vousy, což je nesmírně degradující. Obzvlášť v době, kdy už se všude pohybujete jako žena. Ale jí to nevadí, ona s tím počítá, respektuje vaši identitu a ještě je na vás milá a něžně vám hladí tvář, když vám po ní (nechtěně) ukápne slzička.
Budete jí vídat 8-12 měsíců, někdy i déle a nejlepší na tom celém je, že ona jediná vás většinou uvidí jen jednou za 6 týdnů a tak se vám (jako mě posledně) může stát, že k ní přijdete a ač se sobě nelíbíte ani trošku, uvítá vás slovy: „Jéé, to je vždycky za těch 6 týdnů taková změna!“ 🙂
 
Musela jsem dnes ještě na poštu mezi lidi a to je druhý den po laseru vždycky problém. Alespoň pro mě. Z dálky to jde, ale zblízka je vidět struktura spálených vousů i přes make-up místo toho, aby pleť byla krásně žensky hlaďoučká :/
 
Jenže…
 
🙂
 
Teď je mi to všechno úplně jedno 🙂
 
Data byla zpracována! 🙂
 
Dívám se už doma do zrcadla a buší mi srdce jako o závod. Najednou se už zase vidím krásná 🙂 Nemůžu se zbavit úsměvu na tváři a nemůžu se dočkat večera. A možná i pátku.
 
Ve 13:25 mi totiž přišla ta nejočekávanější zpráva, o které jsem byla přesvědčená, že přijít musí! Nemusela být vyloženě pro mě pozitivní, ale hlavně ať už je prosím jakákoliv.
Nesedělo mi na něm, že by se nevyjádřil. Asi potřeboval opravdu čas… A teď se mi chce štěstím brečet.
 
Čekala jsem na ní dva dny – ve dne v noci. Budila jsem se, jestli náhodou nepíše. A pořád nic. Tolik jsem si přála, aby napsal. Ať už napíše – třeba cokoliv!
Ráno se mi zdál sen, že mi napsal sms: „Teri, děkuji ti za téma k zamyšlení a uvidíme se v pátek!“
Jenže já tu sms v mobilu nenašla, takže to byl opravdu jen sen.
Ale tahle sen není!!!
 
Vím, že si od toho ještě nesmím nic slibovat, ale napsal mi, ať mu večer o přestávce do práce zavolám, a že se nemám čeho bát. Připojil smajlík 🙂 (pro mě v tu chvíli nejhezčí úsměv na světě, který mi tak chyběl).
 
Tak snad jsem to dekódovala správně 🙂
 
Vím, že si nesmím hned malovat svatbu. Ale s touhle radostí je to tak těžké 🙂 Musím se uklidnit. Už teď jsem nervózní z toho, co bude, ale tak šťastná!
Kéž by to opravdu vstřebal a jen se o to třeba stále nepokoušel (i když je to dlouhý proces a já mu v tom maximálně pomůžu). Jen musel udělat ten krok a on ho udělal!
Nemůžu se na nic soustředit 🙂
A jestli mi řekne, že v pátek chce opravdu přijet, tak budu asi bulet do rána a celou noc si budu zkoušet šaty, které si vezmu, bez ohledu na to, jestli bude lejt nebo padat sníh :).
Já už se totiž vidím, jak ke mně jde, jak mi dává kytičku (mojí první kytičku od muže! Jestli to udělá, tak se asi rozbrečím na místě, protože o tom tolik sním), jak mi dává pusu, jak mě bere za ruku…
Chci si užít tyhle chvilky, i kdyby neměly trvat dlouho a já měla o to štěstí zase přijít.
 
Tolik jsem se bála.
 
I když byl teprve první a po něm by přišli jiní.
Ať už to dopadne jakkoli, nějak se začít musí. A tohle tak trošku jako začátek vypadá, i když bych to nerada zakřikla 🙂
 
Netuším, jak tohle dopadne, třeba budu zase za týden brečet, ale je to tak nesmírně napínavé, vzrušující, krásné a těším se na večer, až uslyším jeho hlas.
Tak já se tedy nebojím, jak mi píše, abych se nebála 🙂
 
Měla jsem ho po té sms samou radostí sto chutí obejmout a úplně umuchlat.
Tu záplavu endorfinů fakt nepobírám 🙂
 
 
 
—————–
19:20
Data byla zpracována, ale ještě ne kompletně.
Ještě stále jsou zpracovávána, protože na to opravdu pouhé dva dny nestačí (ačkoli bych chtěla výsledek teď hned).
 
Hezky jsme si před chvilkou popovídali. Bylo to tak příjemné konečně slyšet jeho hlas a vědět, že můžeme pokračovat v téměř všem, v čem jsme začali a už se tolik netrápit. Říkal mi, že se trápil i on a prosil mě ještě o čas, který mu samozřejmě dám, takže musím být trpělivá, netlačit, ale nevzdát to. Ptal se na spoustu věcí kolem přeměny a kolem ženského těla po přeměně. I na to, v jaké jsem fázi (což mi zrovna do not nehraje). (Tak nemůžu za to, že vstoupil do mého života zrovna teď!) Ptal se na ostatní holky, na jejich vztahy, partnery. Zajímalo ho to. Přemýšlí o tom.
Vzala jsem mu tím celou přestávku na svačinu v práci, takže si u mě pak dal rohlík s paštikou 🙂 To měla být jako večeře. Jak ráda bych ho tu měla a nakrmila ho něčím lepším…
 
Obdivuji i tak jeho odvahu. Spoléhám na ní a vážím si jí a tak tiše doufám, že v téhle obrovské konkurenci jiných biologických žen, které kolem sebe má a se kterými nemusí řešit to, co se mnou, se jen tak nevzdá.
 
Nakonec to vlastně rozdýchat nemusí, ale aspoň se snaží.
 
Na své první rande musím však ještě počkat. To páteční se nekoná, protože místo toho odjíždí na týden do jižních Čech popřemýšlet. Takhle se rozhodl schválně a já to musím respektovat.
 
Slíbil mi, že budeme v kontaktu, protože k té osobě, co viděl na obrazovce, co s ní mluvil a co jí poznal, cítí stále to samé a nedokáže to v sobě zabít. (Cítila jsem, že je to silné a spoléhala jsem na to, že to bude důvod, proč to nevzdá.)
Ale ta osoba na obrazovce, co jí tak rád viděl, jsem přeci pořád já a nikdo jiný!
 
Otázkou je, na co časem přijde, až zhodnotí všechna pro a proti.
Až se o svou starost podělí s nějakým jiným mužem a ten ho hezky vyvede z míry, co že je to za hrůzu, že vůbec uvažuje o vztahu se mnou?
Zatím mou minulost nechce moc řešit, protože ho bolí. To je ta fáze, kdy si to lidé kolem nás nechtějí připustit.
 
Těší mě na tom to, že všechny jeho city ke mě jsou tak silné, jako k jakékoliv jiné ženě. Že se mě nechce vzdát a tak to zkouší vstřebat. Snaží se o to.
Vrazila jsem mu nedobrovolně dýku do zad a moc mě mrzí, že už zase kvůli mé vlastní pitomé poruše identity trpí někdo jiný, než já 🙁
 
 
Hned po něm mi volal operátor, ke kterému budu přecházet a ačkoli jsem u něj vyplnila žádost pod mým starým mužským jménem (protože na něj mám smlouvu u původního operátora a nehodlám jim nahlašovat to nové dočasné, protože to nepovažuji za důležité), hned mě do telefonu oslovoval v ženském rodě, aniž bych se představila svým ženským jménem 🙂
Hned mě ten ženský rod totiž zaujal a pohladil do ouška 🙂
Tak se ho ptám: „Pod jakým jménem jsem u vás vyplnila tu žádost?“
Mám tady: „Tomáš Novák“
Faaaajn 🙂
No takže jsem mu to musela vysvělit. Naštěstí ho to moc nezajímalo. Šel profesionálně jen po aktuálních údajích a neřešil ani mužské rodné číslo ve spojení s oslovením „paní“ před jménem. S tím neměl problém. Prostě paní.
A jde to.
 
Nedávno jsem přišla k mamce do bytu a ségra říká: „Hele, jaký má vysoký hlas už!“ 🙂 Nějak jsem si to ani neuvědomila. To bylo totiž těsně po hodině skypování s ním. (To byly ještě ty krásné bezstarostné chvilky, kdy nám nechybělo vůbec nic a všechno se zdálo být tak perfektní.)
 
V televizi je reportáž o českém fenoménu – tanečních. Už několik měsíců přemýšlím o tom, že se na jeden takový kurz pro dospělé jednou přihlásím. Podruhé, ale tentokrát ne jako muž a už neuteču po třetí lekci, protože mi bylo v tom saku a na mužské straně neveselo. Cítila jsem podvědomě, že tohle není to, co mám dělat. Tolik jsem záviděla té druhé straně. Chci být taky krásná, jako ony!
Samozřejmě bych tam šla po nějaké delší době, až bude po všem a až si budu moct dovolit bez problémů vyjít bez obav na tak velkou společenskou akci v krátkých šatech, načesaná a namalovaná tak, jak jsem si to celý život přála. Na svůj maturitní ples jako dívka už nikdy přijít nemůžu, ale do tanečních ano. A ještě kdyby k tomu byl po mém boku nějaký partner…? 😉
 
Letím do sprchy a těšit se na chvíli, až půjde můj milý z práce (měla bych mu vymyslet nějaké jméno tady pro blog), abych mu před spaním ještě zavolala. (To byl jeho nápad, po kterém jsem já bleskurychle chňapla 🙂
Můj milý, který netuší, že tu o něm takhle veřejně básním 🙂
Potřebujeme se slyšet… Nejsem v tom sama.
Je tu se mnou člověk, který je muž, jenž neměl o lidech jako jsem já ještě před pár dny ani ponětí.
Neutekl, i když jste mi říkali, že uteče.
A i kdyby to jednou stejně vzdal, tohle bylo přeci od něj moc hezké. Za jeho odvahu a odhodlání nevzdát to má ode mě velký obdiv.
Vlastně jsem si lepší scénář nemohla přát. Nemohla jsem přeci čekat, že řekne hned ano a já se vždycky snažím věřit, že to dopadne dobře.
Vím, že to zvládne.
Je to můj hrdina.
 

9 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.