Definitivní konec skrývání
Měla bych jít spát, ale nemůžu.
Ještě pořád se budím v noci nadšením, že jdu ráno do práce já – Tereza. Že Tom už neexistuje. Pořád se mi v hlavě odehrávají situace prožité během dne, ve kterých jsem oslovována správným jménem i rodem – začíná to být přirozenější a všem to v práci tak hezky jde. I mě. Přestávám být konečně senzací. Jen kluci ze skladu, co si jdou zakouřit po obědě a my kolem nich (schválně) venkem projdeme se na mě smějí a pak o tom ještě dlouho diskutují. I já se na ně zaculím, pozdravím a jdu dál. A potom se v odraze venkovních dveří pozoruji, jak mám ženské tvary, jak mám ženskou tvář, ženské vlasy… A tak nesmírně si to celé užívám.
Všechny ty radosti stávají se najednou každodenními záležitostmi… Neříkám však, že mi zevšedňují. Jsem pořád šťastná, protože to je to, po čem jsem tak toužila – žít si úplně normální život jako žena.
Všechno, co jsem si vysnila, se mi plní. Chci víc, chci být dál a neřešit už přeměnu ani tenhle blog (i když ho mám ráda, protože mi dal možnost přežít a protože mi přinesl do života vás všechny, které mám ráda a s blížícím se koncem téhle „pohádky“, co se stala skutečností, už tenhle blog nebude ani tak o mně, ale o vás – o všech ostatních, kteří se na tuhle cestu teprve vydáváte).
Dnes ke mě šla Nikča uvařit jídlo ke své závěrečné zkoušce, které nakonec potřebovala nafotit. Jely jsme nakoupit do Kauflandu potřebné suroviny (vybrala si moc hezké krkonošské menu) a když jsme zaparkovaly na parkovišti, vzpomněla jsem si, jak jsem v listopadu 2013 po svém prvním zážitku komplet jako Tereza za bílého dne mezi lidmi, když jsem jela za Andrejkou, seděla potom v autě právě tady na tomto místě a nedokázala ani po půl hodině z toho auta vylézt a jít si do Kauflandu koupit snídani na ráno. Tehdy to všechno bylo tak těžké. Alespoň jsem to tak viděla…
Teď jsem otevřela dveře u auta a šla… Nebyl tu se mnou vůbec žádný strach, žádné obavy. Já Tereza jsem šla nakoupit tak, jako teď chodím kamkoliv jinam. Na poštu, do jiného obchodu, do města, k mamce, do práce, k zubařce… Nikdo mě neřeší a já se cítím tak žensky! Najednou můžu chodit ženskou chůzí, najednou se můžu chovat žensky, protože vypadám žensky, protože všechna ta ženskost je ode mě očekávána a já se s ní cítím tak přirozeně a šťastná.
Normálně se bavím s lidmi, s pokladní, s pošťačkou za přepážkou. Stojím v dlouhatánské frontě na poště a nepřemýšlím o tom, zda někdo pozoruje, jestli mám namalované oči nebo náušnice… nebo dámské kalhoty a namalované nehty… Je to naopak – přesně jak mi před pár měsíci řekla Anetka: „To, že si ale lakujeme nehty výrazně tak, aby byly vidět nalakované, je důvod, proč si je lakujeme!“
Najednou vytahuji těmi nalakovanými prstíky svou růžovou peněženku a neskrývám jí. Najednou jsem to já… Konečně jsem to já…
Najednou vytahuji těmi nalakovanými prstíky svou růžovou peněženku a neskrývám jí. Najednou jsem to já… Konečně jsem to já…
Tohle je definitivní konec skrývání.
Začínám si rychle zvykat na ten krásný pocit, kdy můžu vzít na sebe cokoliv a jít kamkoliv.
Čím více kroků uděláte, tím více jich máte za sebou a všechny ty minulé vám najednou přijdou tak malinkaté a jednoduché. A pak ta chuť jít dál roste víc a víc. Ještě víc se ten vlak rozjíždí, protože se toho nemůžete nabažit. Nemůžete se nabažit všeho, co vám bylo až dosud odpíráno, za co jste se styděli a chtěli si to vzít s sebou do hrobu…
Moc se těším na návštěvu Hanky i na společné sezení, které mě teď čeká a na úžasnou dámskou jízdu s Lindou a Adélkou, se kterými tam jedu jedním autem, protože jsme všechny holky ze stejného kraje. A ještě, až se k nám bude připojovat jednou Sophinka… 🙂
Měla bych jít spát, ale poslední dobou se bojím něčeho jiného.
Přichází mé psychosny o bývalé manželce, které jsou divné. V pátek se mi zdál další. Nechci, aby se mi zdály.
Pokaždé, když mě má bývalá manželka „odmění“ svým zamračeným naštvaným výrazem a vražením tašky Kačenky do ruky, můj mozek je pak tak laskavý, že mi manželku vykresluje jako tu nejkrásnější osobu na světě, která mě objímá, šeptá do ucha krásná slůvka a říká, že prodáme oba byty, koupíme si domeček se zahradou a budeme tam žít všichni tři šťastně celý život…
A stále dokola musím v těch snech, ve kterých jakoby neexistovala současnost, mé ženě opakovat se slzami v očích a nesmírně těžkým pocitem u srdce, že já už nemůžu couvnout, že já jsem Tereza, že to mazlení s ní je sice krásné a jejímu úsměvu podléhám, ale musím jít dál…
Pořád dokola je znovu a znovu opouštím a zrazuji.
Zatímco za bílého dne pro mě bývalá žena neexistuje, v noci ke mě přichází…
Zajímalo by mě, jestli se zdá také jí o mně?
Vlastně to nechci vědět.
Nechci řešit pořád dokola tuhle situaci.
Trápí mě, že má bývalá žena není štastná tak, jak bych si představovala. Protože jí očividně pořád vadím. Protože navzdory svému novému životu, novému krásnému bytečku a novému hodnému příteli vidím v jejich očích hněv a odpor. Nejradši by, kdybych neexistovala…
Vím, že by mi měla být ukradená. Odpoutala jsem se od ní a nebrzdí mě, ale občas si na ní vzpomenu (v dobrém)… a to je chvíle, kdy jsem si jistá, jak ona na mě myslí v tutéž dobu ve zlém. Cítím to totiž. Čím hezčí vzpomínky jí věnuji, tím horší ona věnuje mě. A pak šup další sen, kterému se tak bráním a nemohu se ho zbavit.
Když Nikča dnes připravovala své krkonošské menu k nafocení do školy a v kuchyni to vonělo, smažilo se to, bublalo… a já seděla u počítače, abych zapsala nové objednávky… jakoby tam v té kuchyni stála má žena… Takový pocit to ve mě vyvolalo. Stačilo k ní přiběhnout a zezadu jí obejmout. Ten pocit mi chybí…
Vlastně mi nechybí má žena.
Chybí mi to objetí.
Ale ještě pořád nemůžu řešit vztahy ani lásku, protože to nejde.
Dobrou noc holky a kluci. Mám ráda, když jste spolu (ne nutně v této kombinaci). A mám radost, když to vidím aspoň jinde, protože mi to dává jistotu, že něco takového ještě někde existuje…
3 Comments
Majti
Ahoj Terezko, Ty sny přejdou uvidíš, a určitě příjde do tvého života někdo, koho nudeš moci obejmout jen to chvilku potrvá. Už se na zítra těším, ale škoda že bude taková zima, na tričko to nebude, a že mi jich v šatníku přibylo. Pa a zítra u Hanky. Majka
Míša N.
Čauky Teri.Neboj ty sny se ti zdají ,protože jsi s manželkou prožila hodně příjemných let,ale čím déle nebudete spolu tím se ty sny vytratí.Časem si najdeš někoho k sobě a ty sny zmizí a nahradí je nové.
Tereza
Ahoj Míšo, to je fakt, že se ty sny časem musí vytratit. Akorát mě štvou, protože ostatní myšlenky přes den ovlivnit dokážu, ale sny ne.