Venuše
Ticho. Nikdo nic neříká. To proto, že tu nikdo není. Jen zvuky z ulice a ťukot do klávesnice mi připomínají, že slyším. Nejsem schopná si zapnout svojí oblíbenou hudbu ani televizi. Nejsem schopná ten nekonečný tón ticha přetrhnout. Jakobych se v něm chtěla utopit. Kdokoli venku teď promluví, něco někomu říká. Možná proto jsem tak ráda v práci…
…dnes měla Štěpánka moc hezky namalované oči (bylo to tím, že má dnes narozeniny a chtěla vypadat ještě krásněji než obvykle.) Řekla mi, že takhle chodí namalovaná jen když někam večer jde a že mě to taky naučí!
Ona mi vždycky vyrazí dech tím svým přístupem, který mě hladí po duši.
Dozvěděla jsem se, že kromě linek používá i bílé stíny. A to se mi tedy opravdu moc líbilo.
Řekla jsem jí, že ve středu mě čeká matrika, na kterou chci (nebo vlastně potřebuji) jít jako Tereza a poslala jí jednu z fotek, kde se líbím i sama sobě.
Hned mi poradila, co by udělala s ofinkou a podle druhé fotky, kde jsem měla culíček, mi na svém vlastním účesu ukazovala, kam dát sponku, kam dát vlasy a jak to celé upravit, jak by to udělala ona, abych vypadala ve středu co nejpřirozeněji. To všechno před zraky kolegy, který sedí naproti ní (zatímco já šikmo proti) a jen jsme se tomu hihňaly, až se musel zeptat: „Co je?“ 🙂
Ptala se mě, proč musím žádat o neutrální jméno už teď, tak jsem jí vysvětlila, že chci, protože to má za prvé i vliv na psychiku (to jméno jako takové) a za druhé právě kvůli běžným životním situacím, jako je volání jména v čekárně u doktora. Teď jsem na začátku, takže to ještě takový efekt nemá, ale za pár měsíců už by mi to bylo vyloženě nepříjemné. Není na co čekat. Nemám jediný důvod to neudělat už teď a těším se na to.
Potěšila mě i Jíťa – druhá kolegyňka, která se zeptala, co jsem dělala o víkendu (zásadně mě oslovuje správně v ženském rodě, což se mi moc líbí) a říká mi Teri (což se mi líbí taky :). Řekla jsem jí, že se připravuji na tu středeční matriku a zajímalo jí, jak tam půjdu – tak jsem jí poslala jednu fotku (co mám i tady), kde stojím s culíčkem ve světle modrém tričku a kozačkách před zrcadlem. To co mi napsala mi tak zvedlo sebevědomí! 🙂 Pro ní prý už dávno žena jsem a hormony to jen lehce doladí 🙂 Je hodná. Tohle mě taky umí tak pohladit.
Obě dvě kolegyňky se těší stejně jako já na chvíli, kdy tam vejdu jako Tereza.
To je pro mě obrovskou motivací.
Místo toho, abych čelila narážkám nebo znechuceným obličejům, nakazila jsem je svým nadšením 🙂
Ráno cestou do práce se už na jasné obloze pomalu rozednívalo. Konečně mizí ta tma a začínají delší dny. Miluju tenhle optimistický čas. Nad obzorem na jihu zářila velmi jasná hvězda. Byla tam skoro jediná a všimla si jí nedávno i Lenička, která mi poslala ranní fotku. Není to hvězda, ale planeta a je to Venuše! Symbol žen.
Zatímco já jsem se rozhodla jí následovat, Lenička, která nemá jednoduchou životní situaci, na to stále jen denně myslí a mě nezbývá, než jí k sobě neustále nenásilně přetahovat, protože je mi to přirozenější.
A chtěla jsem tu ještě poděkovat vám všem, co mi píšete tak hezká slova jako reakci na mé fotky v krátkých vláskách.
🙂 Rozesmíváte mě, že se tu musím zase culit. Jsem si stoprocentně jistá, že to chce jiný účes, jinou délku, jinou méně nápadnou sponku, ale steně mám radost a děkuju!
Za rok touhle dobou (nebo možná už za půl roku) budou krátké vlasy minulostí …a nejen ony… Kéž bych tak mohla udělat jen hop a být už tam… u vás… na té Venuši…
7.2.2014 6:38 – děkuji Leničce za hezké foto,
kde i stožáry vysokého napětí mohou být poetické…
Takhle vidím tento jediný rozzářený a také nejjasnější bod nad obzorem i já.
Díváme se na Venuši obě dvě ve stejný okamžik – jen od sebe vzdálené 400 km.
Kdo chce, tak jí vidí. Symbol ženskosti, který září zrovna teď nad našimi hlavami tak, abychom ho viděli všichni.
Já už sedím v raketě. A tiše se modlím, aby dorazil i pan kapitán – nebo spíš paní kapitánka (Hanka), protože motory už jsou zažehnuté, dveře ven hermeticky uzavřené, že už nejde jít zpátky a teď už mě čeká jen start opravdu hvězdný a raketový 🙂 Ještě pořád tu jsou volná místa, kdyby chtěl někdo další s námi 😉
(Tak než přijdete, odskočím si udělat krupicovou kaši – jen trošku – ale dostala jsem na ní strašnou chuť totiž 🙂
Hlavně prosím neodleťte beze mě. Já tady nechci zůstat.
4 Comments
Sarka
ahojky
Tereza
Ahoj Šárko 🙂
Majti
Ahoj.Jsem na tom podobně i když o trochu dál.K Hance jdu v březnu ale jsem pevně rozhodnutá.Mám stejné pocity a když jsem četla tvůj blog tak Mně hodně zahřál a povzbudil. Děkuji ti. A Drž se…
Tereza
[3]: ahoj Majti, jsem moc ráda, že jsem taky dokázala někoho povzbudit mezi těmi některými články plnými naříkání. Třeba se brzy u Hanky potkáme 🙂 Přeji ti hodně štěstí (i když to už teď máš, protože jsi se rozhodla správně) a teď už bude vše jen lepší.